Call of Pripyat je hra, která mě přinutila napsat komentář. Když se podíváte na datum mého posledního komentáře, tak už to mluví o mnohém. Ale budiž, trochu se rozepíšu:).

V předchozích komentářích už hodně argumentů zaznělo - otevřenost, atmosféra, volnost, konečně propracované questy... Nechci to dále papouškovat - ano tyto prvky jsou v CoPu ve vrchovaté míře, ale chtěl bych se zaměřit spíš na jejich souhru. Ta ve výsledku tvoří herní systém, který umožňuje to asi nejzábavnější na celé hře - totiž v zóně jen tak "existovat".

Zóna v CoPu funguje sice neokázale, ale zcela sama a hráč může tak jen sledovat dění okolo, aniž by byl potřeba jeho zásah a i to přizpívá k intenzivnímu zážitku. Vrcholem samovolných aktivit zóny jsou samozřejmě emise, které nejenže mi naháněly husí kůži (přežít venku emisi byl opravdu děsivě surreálný zážitek), ale zároveň jsou přímou součástí herního systému, tím, že mají vliv na anomálie a vznik artefaktů. Konec emise tak může zároveň znamenat novou příležitost vylepšit svou výbavu nebo obsah peněženky a cyklus může pokračovat. Velmi chytré a přitom nenásilné.

Druhá věc, které jsem si všiml je, že díky kombinaci herních prvků výše a jejich kvalit se CoP hraje mnohem více jako otevřené sandbox/freeform RPG než jako střílečka/survival horror (a to i díky tomu, že je o něco lehčí). Pochopil jsem, že systém upgradů, neviditelných anomálií a artefaktů, emisí atd. již byl v Clear Sky, které jsem nehrál. To je vlastně typický prvek rozvoje postavy, který jde v CoP navíc ruku v ruce s volností, otevřeností světa a možností prohledávat každé zákoutí, které může skrývat něco zajímavého. V kondenzované formě tak nabízí vše, co se od takové hry čeká: na začátku můžete jít téměř kam chcete, ale na některá místa mapy budete zatím příliš slabí, jinde naopak narazíte na pořádný kus železa, který toto změní (=vylepšíte si postavu), můžete jen tak šmejdit, honit se za mutanty, masakrovat koho chcete, dokonce se i připojit k frakcí...

Promakané questy a tempo hry, které vás zároveň nikam nehoní u mě paradoxně vedlo k typickému "ještě splním tuhle misi, když už jsem tady u toho tunelu/vraku/jeskyně a jdu spát"....

Oproti SoC jsem v prvních dvou třetinách hry postrádal neepické, ale přesto drsné a zároveň otevřené přestřelky s lidskými protivníky. Zatímco v SoC šly jedna za druhou (začátek v Cordonu, Garbage, Agroprom), Zaton i Jupiter mají každý zhruba 1-2 spíše komornější a větší důraz je kladen na boj s mutanty, což ale ladí s celkovým zaměřením hratelnosti na interakci se zónou. Nebudu spoilerovat, v Pripyati to je trochu jinak, ale přišlo mi, že hra tam už trochu ztrácí dech. O příběhu nemá smysl moc mluvit, hra by se obešla i bez něj, autonomní zóna a kvalita nepovinných misí to vynahrazuje.

Abych se vrátil na začátek, za dobu od posledního komentáře jsem pár her dohrál, ale už to nějak nebylo ono, hrál jsem je spíš se setrvačnosti. CoP je po dlouhé době hra, která mě opravdu mě bavila. Zóna mě pohltila, každý krok jsem si vysloveně užíval a těšil se zpět (tedy pokud se nejednalo o jednu podzemní laboratoř, tam jsem byl každý krok zralý na čisté gatě)...

Jak jsem se vlastně dostal k téhle Pecce s velkým P skoro rok po vydání? Už to je story sama pro sebe, protože já...no jak to říct...nějak velkou sbírku originálek opravdu nevlastním. Takže to, že si koupím hru v podstatě jenom na základě videa na youtube, přičemž rok nazpět jsem ji naprosto ignoroval, je na mě celkem výkon:).

Jenže z videa mi naprosto padla čelist - ty masové bitvy, ta vozidla, ty exploze, ta destrukce, prostě atmosféra války na mě dýchla mocně (jak mocně, viz.odstavec výš:)). A TO BYL PROSÍM JEN SLABÝ ODVAR SAMOTNÉHO HRANÍ.

Hratelnost samotná (bavím se samozřejmě o multiplayeru) je v případě Bad Company 2 naprosto jasnou ukázkou, jak to vypadá, když je kombinace elementů více než jen prostý součet. Je těžké vytáhnout jeden aspekt a říct, že TOHLE je to nejlepší a na zbytek kaká pejsek. A to jednak proto, že opravdu excelentní jsou hned dvě věci (model destrukce a zvuky) a všechno ostatní je min.hodně dobré - ať už se bavíme o chování zbraní, členitosti map, vozidlech, nutnosti spolupráce, grafice, animacích...a můžu pokračovat.

To všechno dohromady pak dává něco, co se nedá objektivně popsat, ale musí ZAŽÍT. Jak velice trefně popisoval redaktor na rockpapershotgun, hra tvoří něco jako "neskriptovaný příběh" (non-scripted storytelling) - prostě momenty jako

...když odrazíte útok na vaši poslední výspu jen tak tak a s právě dorazivší posilou tanků vyrazíte na nepřítele, zatímco vám nad hlavami proletí spojenecké helikoptéry...

...když před tankem v úzkých uličkách vesničky či města zaběhnete do domu, abyste se kryli, ale v tom se ozve exploze a zeď v prachu zmizí a vy s rozosotřeným viděním a hučením v uších zběsile utíkáte jak můžete, protože teď už vás před tankem nic neschová...

...když vaši opuštěnou základnu zabírají nepřátelé a vy se usilovně krčíte v troskách stavení a doufáte, že vás neobjeví ani projíždějící tank, ani skupina pěšáků...

...nebo když načapete ostřelovače v maskovacím obleku v horním patře domu, rychlým pohybem ho podříznete, seberete jeho výbavičku jen proto, abyste našli v hledí ostřelovačky zbytek jeho týmu, který se schovává na druhé straně osady, o kterou se právě bojuje...

jsou prostě kulervoucí. A opět můžu pokračovat. Dodám ještě tři věci:

1) Efekty destrukce i zvuky jsou opravdu epesní, ale nejsou tam "in-your-face" proto, aby Vám DICE ukázali co umí, ale prostě proto, aby dotvořili dojem realistické války - protože pokud projedete tankem plot, strom nebo menší dům, to, že to všechno spadne a rozsype se je přece normální:). Tak nějak by to opravdu bylo ve skutečnosti. Nemluvě o tom, jak vypadá většina map, které obsahují budovy po delším matchi:) (prostě jako po bitvě - trosky, kusy holých zdí, občas nějaký ten sloupek atd...)

2) Tohle je můj první pokus se sérií BF. Soudě podle ohlasů na předchozí díly se i u tohoto vyplatilo s koupí počkat. Po vydání to prý bylo peklo. Já jsem bugy nezažíval, takže to moje hodnocení odráží.

3) A singl? Můj dojem z něj shrnu tak, že po chvíli paření jsem litoval času, který jsem mohl strávit nějak jinak - např. multiplayerem.

A to jsem ještě nezmínil návykový systém povyšování, důraz na teamovou práci skrze systém squadů a nutnost hrát takticky, ne jako Rambo...Bad Company 2 je prostě trefa do černého na všech frontách a není se čemu divit, že i rok po vydání je serverů hafo a jsou plné...

Warcraft II společně s blbnutím v pražských Havlíčkových sadech jsou hlavní aspekty mého dětství:). To tak úplně ne, ale v těch 10ti letech nebo kolik mi bylo, jsem ho spolehlivě žral.

Až WarCraft 2 byl první z velkých úspěchů Blizzardu a položil základ těch dvou největších (StarCraft a WoW - myšleno hlavně komerčně).

Čím to, že mě tak vzal? Těžko říct, když si zpětně promítám vlastnosti hry, dostávám se hlavně k technickým aspektům - roztomilé SVGA grafice, nádherné atmosférické hudbě (viz. tady např.ingame lidská, zde za orky, hudba z briefingu před misí - ještě teď mi evokuje klid před přicházející bouří a prostě celkově) a samozřejmě namluvení... "Yes my lord", "Ay captain!" a kultovní "Stop poking me":). Hlášky postav jsem vždycky pamatoval nejvíc právě z her od Blizzardu (+nesmím opomenout Baldur's Gate)... 2 rasy sice nebyly nijak zvlášť odlišné hratelnostně, ale opět ztvárnění bylo precizní a tak byly jasně odlišitelné (v tom možná tehdejší CnC vedlo).

Takže co hratelnost? Docházím k tomu, že přestože se nejednalo o revoluční počin, WarCraft II měl prostě všechno na svém místě a herní mechanismy byly vybroušené do dokonalosti - funkční jednotky, kouzla a upgrady, k tomu nevídané 3 suroviny (v betě nebo shareware dokonce 4, pamatujete?:)), boje na zemi, na vodě i ve vzduchu... Dohromady s multiplayerem, map editoren a výše zmíněnou prostě nekompromisní fantasy atmosférou dostávám jednu z největších klasik všech dob.

Dragon Age - ve stručnosti masivní RPG, ve kterém jsem na první zahrání strávil 80hod. (jak to někdo dělá za 30 nechápu:-O), čili rozhodně návykové bylo, ovšem kolikrát mě způsobilo frustraci takovou, že jsem hru musel naštvaně přerušit - zejména, když jsem musel podstupovat hodiny a hodiny těch samých soubojů a kosit nějakého bosse co 10 min...brrr...:(

Dragon Age měl být spirituálním pokračovatelem ságy Baldur's Gate ale snad všechno s čím DAO přišlo mělo, na rozdíl od BG, nějakou stinnou stránku.

Tak např.to nejdůležitější - RPG systém. Ten byl brutálně nevyvážený a např. archer build pro rogua byl strašně slabý - čili hra bez archery modu nebo případně respec modu (který umožnil resetovat všechny skilly a atributy a znovu je rozdělit) byla tím pádem v podstatě nehratelná. Kromě toho některé skilly nefungovaly tak, jak říkal popis, popisy samotné byly strašně vágní a opět to musel řešit mod.

Až komická pak byla rozloha lokací. Na rovinu prostě jsem nevěřil, nechápal, když např.Lothering sahal asi 20m za poslední chalupu a to bylo vše kam můžete dojít. Pak přišel Denerim a já říkám HLAVNÍ MĚSTO KRÁLOVSTVÍ JE JEDNO UPRDĚNÉ NÁMĚSTÍČKO? Jako děláte si ze mě pr**l?! To je něco, na co jsem si nikdy nezvykl - i proto, že jsem se snažil na hru koukat z horního pohledu, který právě připomínal legendární Baldur ovšem o to víc až palčivě poukazoval na absurdní omezenost lokací...smutné

A pak samozřejmě souboje. Chvilku mi trvalo než jsem si zvykl na systém soubojů ala MMORPG, ale proč ne. To bashovat nehodlám – je to jiné než BG, ale to neznamená, že horší, taktické je to také...Ovšem to by ta taktika v soubojích nesměla být skoro vždy stejná a hlavně by soubojů nesmělo být nekonečné množství. Random encountery v Denerimu, kde se na vás asi v 10ti případech vrhala absurdní přesila – tu půlka armády, tu celá guilda assasinů (zde Vran). Má vůbec cenu mluvit o Deep Roads? To byl ten případ, kdy jsem od hry odešel. Vyrubete arénu, vyrubete sídlo gangu, jdete rubat do podzemí, rubete jeden level, druhý level, třetí...ježiš KOLIK JEŠTĚ!!! Jeden boss, rube se dál, za max.10 min. další a zase a zase...nemám slov, uměle natažená délka hry o 10hod.a zábavnost o -75%...

Příběh samotný není nic originálního, ale stejně jako v případě Mass Effectu jsem byl vtažen tou epičností a podáním, kdy na mě dění opravdu působilo, jako že tu "o něco jde". Postavy jako třeba Alistair a Zevran byly perfektně namluvené a opravdu sympatické a různé nuance (např. linie s Alistairem a Loghainem určitě přidávala na hloubce a dramatičnosti).

Ve výsledku jsem po konci hry asi spíš pozitivní pocit, ale je zřejmé, že Dragon Age v mnoha ohledech zklámání – vzhledem k potenciálu a „Pramenům“ studia které ho vytvořilo, až tragické.

Skutečně, herní verze bijáku od Micheala Baye s jen o něco větší možností interaktivity. Hra u které jsem si říkal, že za takhle blbého mě nikdo mít nemůže, že tohle už je prostě moc. Hned začátek na Kubě, což měla být, hádám, "tajná operace", až na to, že během 3 minut zmasakrujete asi 100 policajtů a vyhodíte do povětří půl Kuby...

Wow, jede se dál, další mise nepolevují a skriptíky jsou snad ještě vytuněnější než kdy před tím - např.v první Vietnamské misi je jedním z úkolů dojít dolů ze svahu a pak dojít ještě 30m dál, aby se ukončil NEKONEČNÝ nával vietnamčíků na vaše pozice. Zní to debilně, o čem to sakra jako mluvim? Ono JE TO DEBILNÍ, když je váš objective prostě bod uprostřed bojiště - ničím zajímavý, ne v zákopu, ne za barikádou, ale spíš tak mezi nimi na otevřené ploše. Není to žádná sranda tam doběhnout, když se všude okolo respawnují nepřátelé, že jo? Ale je to tak. Člověk si říká "nemám třeba někde něco sebrat? někde něco odpálit?" Ne, nebojte:). Prostě tam dojdete, objectives se Vám updatují, teď máte pro změnu dojít o pár metrů doprava...

Vůbec, tenhle systém vození za ručičku, kdy se vám ukazuje, kam se máte dostat max.pár metrů dopředu, dojdete tam, objective se zase o pár metrů posune, atd., abyste snad náhodou v tom zahnutém koridoru nezabloudili, mě irituje. I absurdní množství munice, které dostanete na začátku každé mise zajístí, že nějaké taktizování s výběrem zbraní, zvážit, jestli vzít, zahodit atd., je skoro zbytečné.

Často vychvalovaným prvkem je příběh... Sorry, ale způsob vyprávění, kdy vyšetřující položí otázku, vy nic a on, že to všechno ví a odpoví si na ní, bucheche:D. Dyk i sám hlavní hrdina mu to říká "you already know everything!"...ale ani to interrogatera neobměkčí...;)

A hlavně je to už aspoň po třetí to samé. Autoři nepřišli skoro s ničím novým a mě osobně nepřiblížili atmosféru války, tak jak se to povedlo hlavně v MW1 (Blízký východ). Pripjatské misi z MW se tu nic nepodobá. Říkal jsem si, že by se sem občas hodilo letmé použití stealth, které by nebylo dáno skripty, ale skutečně skillem nebo alespoň elementárním rozhodnutím hráče, právě jako v Pripjati, ale jediný stealth, který vás čeká, je poslechnout rozkaz "teď se skrč/nestřílej" vašeho vždy přítomnhého "vodiče" a jede se dál... Máme tu i na chlup stejnou scénu úniku jako byla ve sněžné misi v MW2.

Vrcholem pak je, když jste vykutálenými autory přinuceni použít kontextové klávesy např. pro bití vyslýchaného nebo uškrcení člověka?! Jako vážně, já jsem asi moc starej, ale tohle mi přišlo trochu moc.

Mohl bych pokračovat - strašně špatně vyřešené ovládání vozidel, kdy jsou po každé klávesy úplně rozhozené (proboha proč?), zvuky zbraní, o kterých tu někteří mluví, zní spíš jako dětské práskačky...atd..

Co bude další gradace série? To už by jsme celou hru museli koukat na nekonečnou sérii nukleárních výbuchů a by to bylo ještě akčnější než megaüberakční Black Ops...

Prostě nádherná, NÁDHERNÁ hra, silné postavy, hutný příběh a jeden z mých nejsilnějších herních zážitků..

Co dodat - všechno už určitě bylo zmíněno okolo. Já zmíním, že Kotor byl jedna z mála her, kde příběh nebyl jen epicky podaný, ale sám za něco stál (od té doby si nepamatuju, že by ho nějaká hra překonala - Bioware už bohužel určitě ne), Kotor přišel první s "planetovým" systémem, který dával smysl a byl dobře zpracovaný (já osobně jim ten level scaling sežral i s navijákem a došlo mi to až po dohrání). Možnost navštívit staré známé světy (Tatooine) byla doplněna impozantními novými (Manaan). RPG prvky byly celkem jednoduché a srozumitelné, souboje sice snadné, ale krásně rozanimované, dávaly možnost použití spousty schopností a na konci se člověk díky nabušené postavě skutečně cítil jako mocný Jedi. Přidejte mezihry, které hráči dávali další motivaci se snažit, makat, dokud nedojedu ten poslední závod na Manaanu a nestanu se šampionem.:) A celkově prostě ta radost z objevování.

A ATMOSFÉRA? Totální - přemístil jsem se do světa Star Wars. Dodnes vzpomínám, že mi občas stačilo jen tak stát a...třeba koukat jak zpoza futuristických budov odlétají transportní lodě ze starportu na Tarisu směrem k ohnivé obloze (v té době bombastický pohled) nebo jen sledovat vlnění trávy na loukách Dantooinu za pobrnkávání příjemné hudby - nemluvě o tom, když zazní krásné teskné téma Dvou sluncí při animaci přistání tamtéž...a už jsem tekl po zemi...

Bioware tady prostě dokázali vzít oblíbený a slavný vesmír a udělat precizní dílo, které předčí skoro vše, co v něm kdy bylo vytvořeno.

To, že Chameleon skončil tak zapomenutý je opravdu trestuhodné a naplňuje mě to smutkem, kvůli vývojářům, kteří na mnoha místech odvedli mistrovskou práci...no a někde zase ne...:-/

Víceméně se kompletně shodnu s pipboyem, co se týče negativ - některé skriptované sekvence (např.Irsko a bohužel i konec) jsou fakt moc, to samé příšerně napsané dialogy (nejen lacině, ale i tak, že nedávají smysl) a celkem mizerně podaný příběh, který tak nějak spojujou různorodou nabídku misí, aby se neřeklo (jak napsal pipboy, mise prostě "jsou").

Dialogy naštěstí nedělají většinu hry, takže pokud člově překousne pomalý a až extrémně skriptovaný začátek, situace se RAPIDNĚ zlepší. Od Baltimoru jsou pak skoro všechny mise opravdu stealth slast, kdy musí každý milovník plížení zaplesat-víc možností průchodu levelem, skoro zádné dveře nejsou zamčené a všemu dominuje až úchylný cit pro DETAIL - to se prostě musí vidět. Na policejní stanici máte kanceláře, archiv, bezpečnostní místnost, jídelnu, automaty na pití, ale i pitevnu... V přístavu jsou všechny ty haldy kontejnerů, jeřáby a sila, suché doky pro lodě, stráže v budce na kraji koukají na televizi...mazec.

Co se mi líbilo je jak je ta nelinárnost organická a tak jakoby PŘIROZENÁ - není o tom, že by vám vývojáři řekli "tak buďto můžeš tohohle sejmout a jít dveřma a nebo to obejít po střeše". Ne, máte otevřené prostředí, budovy i místnosti jsou často průchozí, a tak vzniká hned několik tras, které si můžete vybrat a hlavně zkombinovat.

Ještě k záporům: Kromě špatných hereckých výkonů a podání příběhu celkově mě vadilo i jakési nadpřirozené údílení cílů misí (objectives). Něco seberete a hra najednou řekne kam máte jit... To mi přišlo jak pěst na oko, jako kdyby ke mě mluvil tatíček Vochozka - kdyby si např.hlavní hrdina zamumlal pod vousy, co teď musí udělat (ono to tam párkrát je, ale rozhodně ne vždy) nebo ta informace byla součástí briefingu, neřeknu, ale tohle je fakt zvláštní. Neviditelnost ve stínu na úrovni 3 odpoledne v zimě je u stealth akcí evergreen, takže to asi nemá smysl komentovat...

Celkem rozhodně stojí Chameleon za zahrání i v dnešní době, protože stealth prvky má většinou povedené a hlavně většina úrovní je precizně navržená. Nicméně, nebudu mu dávat větší hodnocení jako cenu útěchy, chyb a nedostatků má dost a je vidět, že nějaký ten dolar rozpočtu chyběl (nejen na marketingu)...(pár bugů taky bylo, včetně fatálního pádu hry).

Borderlands začíná epesně - našláplé intro s vtipným představením postav ("...and Brick as himself", lol:)), specifická grafika (mě se líbila moc) a atmosféra zapomenuté pustiny, která se těžko popisuje, ale na první pohled funguje.

Hratelnost zezačátku taky super. Problém je, že to co děláte na začátku, tedy kydlení a lootování, děláte skoro i na konci (min.vraždění skaggů vám vydrží přes půl hry:-P). Jenže svět, i když vypadá tak jak vypadá, je v podstatě prázdný - nulová interaktivita, postavy bez charakteru (maximálně Vás někam pošlou) a bohužel neexistující příběh. Tím pádem se stereotyp prostě musí dostavit.

Hodnotím pouze singleplayer - multiplayer ve 4 musí být fakt sranda. Bohužel, takhle jsou pro mě Borderlands nevyužitým potenciálem - mnohem rád bych se toho světa víc ponořil. Kdyby byl živější, interaktivnější...prostě aby byla nějaká motivace.

Naprosto souhlasím s níže uvedenými nedostatky hry v AlieNově postu. Nicméně hru jsem prostě musel hrát a dohrát poté, co jsem zkusil výtečné demo (hrál jsem ho snad 20x i roky potom), které nabídlo naprosto ikonickou a archetypální zkušenost rytíře Jedi - vy, bezedná propast a na jejím kraji dva stormtroopeři. Ať žije force push, muhahaha:D. Popř.si vzpomínám, jak můj v té době 13letý bratr oddělil nebohému stormtrooperovi část horní končetiny lightsaberem, načež vykřikl "ty vole, já mu usek ruku, to je hustý!!!"

Ach ach, ty vzpomínky:). Zatlačuji ještě jednou slzu dojetí, znovu opakuji souhlas s tím, co napsal AlieN (frustrace, nelogičnost, nevidítelní snipeři, metoda pokus-omyl atd.), ale hra, která je ze světa Star Wars, nabízí výše uvedené a kromě toho samozřejmě i výborné souboje na meče, kvalitní příběh, multiplayer...ode mě nemůže dostat níž. Brilantní.

Kéž by vyšel další díl (Force Unleashed zkoušet nehodlám).

Strategie Sacrifice byla jedna z těch opravdu originálních her, které bohužel zapadly. Inovovala jak až úchylně originálním prostředím, tak neokoukanými, ale promyšlenými herními mechanismy. Ovšem nikoliv za cenu technického zpracování - grafika byla naprosto fantastická a hudba tatkéž (schválně si stáhněte soundtrack a poslechněte téma Persephony:)). Hru jsem tenkrát nedohrál, protože jsem se zakous v misi, kde Stratos zradí - no, další výhoda, nebylo to pro žádná ořezávátka, obtížnost byla slušná. Multiplayer jsem nezkoušel, ale potenciál rozhodně měl.

Podívejte se, respektuju Obsidian a chtěl jsem, aby se mi AP líbil - jak vidíte, dohrál jsem ho, ale ohánět se nějakými 90kovými hodnoceními a přivírat oči nad spoustou nedodělků může jen fanatický fanboi. Alpha Protocol prostě je nedoladěná hra se spoustou chyb a probleskajícím světlem geniality.

Základní věci si přečtete v každé recenzi a i v komentářích okolo, vzácně se shodují: zajímavé dialogy a neuvěřitelné možnosti výběru a rozhodování s hmatatelnými důsledky a na druhou stranu strašný začátek a zastaralé zpracování.

Ano, souhlasím všechno to tam a hlavně možnosti výběru jsou opravdu znamenitě provedeny - vzor pro všechny ostatní hry do budoucna.

Nicméně chci se rozepsat o něčem jiném a beru to spíš jako námět k diskusi:

1) Asi si naběhnu, ale na argument, že to všichni kritikové hrajou špatně, když od "espionage RPG" čekají Splniter Cell je jednoznačná odpověď. Co lze čekat, když mám před sebou hru, která se tváří jako Splinter Cell, tak přece není nic divného, že ji tak budu hrát.

aneb vypadá to jako kočka, mňouká to jako kočka...ale aha...neni to kočka. Naletěl jsi!

Nasadit tabulky na 3person stealth akci bylo prostě špatné designové rozhodnutí. I kdyby hra neměla mizerné technické provedení a žadné bugy, v jádru by zůstal min.divný, kontroverzní hybrid. Hra je především produkt a jako takový musí fungovat, být kompaktní a dávat smysl z pohledu hráče. Pak se nelze divit frustraci, která vzniká, když dostanu něco jiného, než jak se to tváří. A i když RPG rozvoj postavy funguje a na konci je nabouchanost postavy hmatatelná, dostává zas na frak realističnost, kdy jsem neviditelný, nesmrtelný atd.atd.

Ve výsledku mi tak vychází, že by hra fungovala nejlépe jako Hitman nebo Splinter Cell, akorát s dialogy a možnostmi rozhodování. Vlk by se nažral a z kozy by se nestal kozokrysopes jako ve výsledném produktu.

2) Příběh - ano branching je naprosto legendární. Nelze nic namítat. Ale příběh sám? OBJEKTIVNĚ? Příběh sám je prostě celkem typické klišé s pár zvraty ohledně funkce/role některých postav. Samotné zvraty na mě ovšem působily jako v typickém mindfuck movie - prostě překvapení pro to, aby tam bylo, zvrat pro zvrat, hlubší smysl v samotném příběhu nemá. Příběh je maximálně oukej, pokud chcete říct, že boj osamoceného agenta proti svojí organizaci ovládané zlotřilou korporací naplňuje definici "skvělého příběhu", tak se samozřejmě nemáme o čem bavit.
P.S.: za hry se super příběhem považuju např. Baldur's Gate(postupné odhalování) nebo KOTOR (zvrat jak bota v půlce)


3) Hratelnost-opět maximálně "oukej". Zábavnost funguje jen díky RPG prvkům, ale v momentě kdy k plížení není velká motivace a střílení i beztak dost (i když budu hrát stealth, kde můžu) by hra potřebovala promakanější systém. Míření, kamera, ovládání, inteligence nepřátel - ani jedna z věcí není dotažená, což je, vzhledem k tomu, že se jedná na klíčovou aktivitu ve hře.

Ty spousty nedokonalostí včetně základního, centrální konceptu hry (který je podle mě prostě chybný) nelze přehlédnout a dělat, že tam nejsou. Hra není špatná a za zahrání stojí, pokud je hráč ochoten překousnout začátek a samozřejmě technické zpravování.

Tak na úvod - jsem jeden z těch proti modernímu trendu zjednodušování a zblbování her. Jsem proti akci na úkor RPG. Při hraní Dragon Age jsem se slzou v oku vzpomínal na Baldur's Gate, kterého měl být údajně nástupcem, ale se všemi těmi rubačkami a mrňavými lineárními lokacemi jím byl jen stěží.

A přestože Mass Effect 2 je úplně zářivým příkladem právě tohoto trendu, přesto, že přesně obsahuje všechny jeho neduhy (chodbovitý design, důraz na akci, celkovou jednoduchost), mě naprosto DOSTAL.

Bioware prostě umí podat příběh (i když je klišovitý a působí jako smíchanina asi 5ti různých známých ság), vytvořit okamžitě uvěritelný a pohlcující svět a hlavně, napsat POSTAVY!!!

Postavy a jejich problémy jsou to, co mě ve hře totálně pohltilo. Zasadní problémy, které řeší jako např.brutální koncept genophage, který působil poměrně "těžce" už v jedničce se ve dvojce díky jednomu členovi týmu dále prohlubuje a asi takhle - morální a lidské (nebo spíš kroganské?:)) rozměry, které s sebou přínáší jsou něco, co by mohlo figurovat v kvalitní scifi literatuře nebo filmu.

Dabing, animace tváří a zmíněné zajímavé životní příběhy prostě přivádějí charaktery k životu naprosto neuvěřitelným způsobem a nezakrývám, že ve mě rozhodně vzbudily emoce. A navázání na jedničku, včetně podstatných rozhodnutí bylo udělání brilantně a skoro si nezadá s branchingem Alpha protocolu.

Hra pro hráče RPG a fanouška např.KotORu, jako jsem já, je samozřejmě brutálním zjednodušením. Místo zrušení inventáře by ho šlo udělat přehlednější, že... Prakticky zmizela možnost prozkoumávat svět, vždy se nacházitě v pár stísněných propojených chodbách. Hra je téměř striktně rozdělena na kecací a střílecí pasáže - questy pro vaše parťáky jsou skoro vždy excuse něco pořádně roztřílet ať už jsou to gethové nebo všudypřítomnní žoldáci (pak už mě po pravdě trochu sr*li).

Nicméně střílení bylo vylepšeno, je rychlé, kinetické a krásně rozpohybované (jo, teď se koukám na tebe, Alpha protocole!). Je to prostě jen prostředek pro to, posunout se dál v tomto epickém interaktivním filmu. Díky bohu, že jsem mohl být jeho součástí !

(když holt nemáme Kotor 3:))

Představte si původní No One Lives Forever jako 2,5 hodinový film - zábavný, plný vtipných dialogů a originálních nápadů. NOLF 2 má oproti tomu stopáž řekněme 105 min., objeví se nové postavy a nápady, ale přestože je kratší, nepobavíte se u něj tolik. A teď si vezměte Jacka, to byste v kině strávili cca 50 min. a bylo by to zatracené nastavování kaše plné jen střílení. Ne, vážně, v celé hře jsou asi tak čtyři enginové animace a stejné množství hlavních postav!!! V podstatě jsem se u hry i do jisté míry bavil, ale jinak vedle předchozích dílů působí těžce chudým dojmem. Škoda.

Mno...v porovnání s jedničkou už to prostě nebylo úplně ono, i když jsem se na hru samozřejmě těšil jak malej jarda (taky jsem byl...ehm, malej jarda v tý době, ale je to jen přirovnání:)).

Hra byla celkově trochu lineárnější a kratší a mise nebyly tak rozmanité. Stejně tak zamrzelo rozhodnutí zavést respawnování... Prostě celkově nezle nesrovnávat, i když pořád nechyběl humor, zajímavé postavy a zbraně, rozmanité úrovně (ale ne tak jako v jedničcce, ale např.útěk před ninji při hrozícím tornádu nebo hororový level na polární základně byly rozhodně povedené). Nemůžu zapomenout ani notně vylepšenou grafiku a naprosto výborný dynamický soundtrack (hudba z Indie!). Samozřejmě jsem ocenil návrat Volkova:).

Ale samozřejmě kdo hrál jedničku, musel prostě hrát i dvojku, i když se z ní stala mnohem víc bláznivá barevná střílečka.

Blesk z čistého nebe, výborná zábava a jedna z nejlepších nejen 3D akcí, ale her vůbec, jaké jsem kdy hrál.

Už demo přineslo zkondenzovaně to co pak naplno rozbalila plná verze a nechalo mi otevřenou pusu:
1. živé, skvěle nadabované postavy a všudypřítomný humor
2. skvělá atmosféra bondovek vystižená prostředím a dobou, právě dialogy, zápletkou a povedenými bondovskými hračičkami "gadgets".
3. neuvěřitelně povedné přestřelky s na svojí dobu velice chytrými a hlavně realisticky rozanimovanými nepřáteli (tenkrát poptvé jste mohli vidět padouchy rolovat ze schodů, přepadnout přes zábradlí, vyklánět se zpoza rohů - nářez!!!)
4. Rozmanité prostředí a nářezové situace právě jako z Bondovky
5. Samozřejmě nechyběla hratelnost díky stealth mechanikám, různorodému designu úrovní, rozmanitým zbraním atd.

To vše a mnohem víc se smíchalo v naprosto dokonalý koktejl zábavnosti a hratelnosti na který dodnes vzpominám se slzou v oku.