Podívejte se, respektuju Obsidian a chtěl jsem, aby se mi AP líbil - jak vidíte, dohrál jsem ho, ale ohánět se nějakými 90kovými hodnoceními a přivírat oči nad spoustou nedodělků může jen fanatický fanboi. Alpha Protocol prostě je nedoladěná hra se spoustou chyb a probleskajícím světlem geniality.
Základní věci si přečtete v každé recenzi a i v komentářích okolo, vzácně se shodují: zajímavé dialogy a neuvěřitelné možnosti výběru a rozhodování s hmatatelnými důsledky a na druhou stranu strašný začátek a zastaralé zpracování.
Ano, souhlasím všechno to tam a hlavně možnosti výběru jsou opravdu znamenitě provedeny - vzor pro všechny ostatní hry do budoucna.
Nicméně chci se rozepsat o něčem jiném a beru to spíš jako námět k diskusi:
1) Asi si naběhnu, ale na argument, že to všichni kritikové hrajou špatně, když od "espionage RPG" čekají Splniter Cell je jednoznačná odpověď. Co lze čekat, když mám před sebou hru, která se tváří jako Splinter Cell, tak přece není nic divného, že ji tak budu hrát.
aneb vypadá to jako kočka, mňouká to jako kočka...ale aha...neni to kočka. Naletěl jsi!
Nasadit tabulky na 3person stealth akci bylo prostě špatné designové rozhodnutí. I kdyby hra neměla mizerné technické provedení a žadné bugy, v jádru by zůstal min.divný, kontroverzní hybrid. Hra je především produkt a jako takový musí fungovat, být kompaktní a dávat smysl z pohledu hráče. Pak se nelze divit frustraci, která vzniká, když dostanu něco jiného, než jak se to tváří. A i když RPG rozvoj postavy funguje a na konci je nabouchanost postavy hmatatelná, dostává zas na frak realističnost, kdy jsem neviditelný, nesmrtelný atd.atd.
Ve výsledku mi tak vychází, že by hra fungovala nejlépe jako Hitman nebo Splinter Cell, akorát s dialogy a možnostmi rozhodování. Vlk by se nažral a z kozy by se nestal kozokrysopes jako ve výsledném produktu.
2) Příběh - ano branching je naprosto legendární. Nelze nic namítat. Ale příběh sám? OBJEKTIVNĚ? Příběh sám je prostě celkem typické klišé s pár zvraty ohledně funkce/role některých postav. Samotné zvraty na mě ovšem působily jako v typickém mindfuck movie - prostě překvapení pro to, aby tam bylo, zvrat pro zvrat, hlubší smysl v samotném příběhu nemá. Příběh je maximálně oukej, pokud chcete říct, že boj osamoceného agenta proti svojí organizaci ovládané zlotřilou korporací naplňuje definici "skvělého příběhu", tak se samozřejmě nemáme o čem bavit.
P.S.: za hry se super příběhem považuju např. Baldur's Gate(postupné odhalování) nebo KOTOR (zvrat jak bota v půlce)
3) Hratelnost-opět maximálně "oukej". Zábavnost funguje jen díky RPG prvkům, ale v momentě kdy k plížení není velká motivace a střílení i beztak dost (i když budu hrát stealth, kde můžu) by hra potřebovala promakanější systém. Míření, kamera, ovládání, inteligence nepřátel - ani jedna z věcí není dotažená, což je, vzhledem k tomu, že se jedná na klíčovou aktivitu ve hře.
Ty spousty nedokonalostí včetně základního, centrální konceptu hry (který je podle mě prostě chybný) nelze přehlédnout a dělat, že tam nejsou. Hra není špatná a za zahrání stojí, pokud je hráč ochoten překousnout začátek a samozřejmě technické zpravování.
Základní věci si přečtete v každé recenzi a i v komentářích okolo, vzácně se shodují: zajímavé dialogy a neuvěřitelné možnosti výběru a rozhodování s hmatatelnými důsledky a na druhou stranu strašný začátek a zastaralé zpracování.
Ano, souhlasím všechno to tam a hlavně možnosti výběru jsou opravdu znamenitě provedeny - vzor pro všechny ostatní hry do budoucna.
Nicméně chci se rozepsat o něčem jiném a beru to spíš jako námět k diskusi:
1) Asi si naběhnu, ale na argument, že to všichni kritikové hrajou špatně, když od "espionage RPG" čekají Splniter Cell je jednoznačná odpověď. Co lze čekat, když mám před sebou hru, která se tváří jako Splinter Cell, tak přece není nic divného, že ji tak budu hrát.
aneb vypadá to jako kočka, mňouká to jako kočka...ale aha...neni to kočka. Naletěl jsi!
Nasadit tabulky na 3person stealth akci bylo prostě špatné designové rozhodnutí. I kdyby hra neměla mizerné technické provedení a žadné bugy, v jádru by zůstal min.divný, kontroverzní hybrid. Hra je především produkt a jako takový musí fungovat, být kompaktní a dávat smysl z pohledu hráče. Pak se nelze divit frustraci, která vzniká, když dostanu něco jiného, než jak se to tváří. A i když RPG rozvoj postavy funguje a na konci je nabouchanost postavy hmatatelná, dostává zas na frak realističnost, kdy jsem neviditelný, nesmrtelný atd.atd.
Ve výsledku mi tak vychází, že by hra fungovala nejlépe jako Hitman nebo Splinter Cell, akorát s dialogy a možnostmi rozhodování. Vlk by se nažral a z kozy by se nestal kozokrysopes jako ve výsledném produktu.
2) Příběh - ano branching je naprosto legendární. Nelze nic namítat. Ale příběh sám? OBJEKTIVNĚ? Příběh sám je prostě celkem typické klišé s pár zvraty ohledně funkce/role některých postav. Samotné zvraty na mě ovšem působily jako v typickém mindfuck movie - prostě překvapení pro to, aby tam bylo, zvrat pro zvrat, hlubší smysl v samotném příběhu nemá. Příběh je maximálně oukej, pokud chcete říct, že boj osamoceného agenta proti svojí organizaci ovládané zlotřilou korporací naplňuje definici "skvělého příběhu", tak se samozřejmě nemáme o čem bavit.
P.S.: za hry se super příběhem považuju např. Baldur's Gate(postupné odhalování) nebo KOTOR (zvrat jak bota v půlce)
3) Hratelnost-opět maximálně "oukej". Zábavnost funguje jen díky RPG prvkům, ale v momentě kdy k plížení není velká motivace a střílení i beztak dost (i když budu hrát stealth, kde můžu) by hra potřebovala promakanější systém. Míření, kamera, ovládání, inteligence nepřátel - ani jedna z věcí není dotažená, což je, vzhledem k tomu, že se jedná na klíčovou aktivitu ve hře.
Ty spousty nedokonalostí včetně základního, centrální konceptu hry (který je podle mě prostě chybný) nelze přehlédnout a dělat, že tam nejsou. Hra není špatná a za zahrání stojí, pokud je hráč ochoten překousnout začátek a samozřejmě technické zpravování.
Dishonored 2
Pro: RPG prvky, dialogy, možnost volby a důsledky
Proti: technické zpracování, ovládání, začátek, malý důraz na stealth