Třetí Mega Man jede na první pohled ve stejných kolejích, jako jeho dva předchůdci, nicméně pár změn tu je. V prvé řadě mi přijde, že je to zase o něco náročnější. Několikrát se mi stalo, že jsem se musel kvůli přívalu nepřátel dát na taktický ústup, což ale často nebyl úplně nejlepší nápad, protože se zde stejně jako v minulých dílech znovu objevují již poražení nepřátelé, kterým tak následně musím čelit hned z obou stran. Nakonec jsem často místo jejich eliminace volil možnost se jim vyhnout a utíkal dál v dané oblasti, teda pokud to šlo s žádnou nebo minimální ztrátou na životech, protože ty je potřeba šetřit na souboje s bossy. Naštěstí to vše jistí klasická možnost vracení času.

Bossů je v základu 8 a každý z nich mi dal docela zabrat, než jsem přišel na tu nejvhodnější taktiku. Snad kromě Hard Mana jsem dokázal každého porazit se základní zbraní, nicméně pak dojde na obtížnější varianty těchto bossů s tím, že jsou v úrovni hned dva. Zde se bez okolků přiznávám, že jsem se u některých nakonec podíval na video, abych zjistil, jaká zbraň a taktika je na něj ta nejvhodnější. Samotný závěr proti Dr. Wilymu mi pak přišel snadnější než ve dvojce.

Ze získaných zbraní mě nejvíce bavilo používat Magnet Missiles, které se následně naváděli na železný cíl nepřátelského robota a pak taky Top Spin, u kterého mě chvíli trvalo, než jsem přišel, jak na něj. 

Jak už jsem řekl v úvodu, celkově je hra prakticky stejně zábavná, jako předchozí díly. Pomalu ale začínám očekávat, že se mi ta hratelnost už brzy přejí a další díly mě už tolik bavit nebudou. Uvidíme.

Po dokončení prvního Mega Mana jsem se pustil i do dvojky a popravdě jsem během hry ani nepostřehl, že bych hrál jinou hru respektive druhý díl. Herní mechaniky jsou zde tedy prakticky stejné: vybrat si úroveň, proběhnout k bossovi pokud možno s plným zdravím a porazit bosse. Ani jedno z toho není těžké dosáhnout, když je k dispozici možnost vracení času, případně ukládání hry. 

Základních úrovní je tentokrát 8, každá z nich nabízí unikátní prostředí a bosse. Z nich mě zaujala úroveň s Quickmanem, kde došlo na zhasínání světel, což mi instantně připomnělo jeden z dílu Castlevanie. Na druhou stranu mě tam ale štvaly jakési postupně narůstající lasery, takže jsem musel být fakt rychlý, abych nedostal zásah. Pak mě ještě moc nebavila úroveň s Airmanem, kde část úrovně zakrýval mrak. Bossové mi většinou nedělali větší problémy díky výše zmíněné možnosti vracet čas. Prakticky jsem neměl problém je udolat základní zbraní.

Finální sekvence je pak stejně jako u jedničky více tricky. Naštěstí se mi tentokrát nestalo, že bych v jedné ze základních misí minul zbraň potřebnou k dokončení těchto misí. Nicméně nutnost používat i jiné zbraně je zde více než žádoucí, zvláště pak těch, co dočasně vytvoří pohybující se plošinky, díky kterým je pak možné se dostat dál. Vrcholem je pak jeden z finálních "bossů" jménem Boobeam Trap, kde jsou střílny schované v různých částech obrazovky, kam je potřeba se dostat právě pomocí zmíněných plošinek a crash bomberu ničit zdi a samotné střílny. Závěrečný souboj s Dr. Wilym mi pak přišel o něco náročnější než v jedničce, ale nebylo to nic, co by se nedalo s rewindem zvládnout.

Celkově mě dvojka bavila o chloupek více než jednička, což je možná způsobené i předchozí zkušeností právě s jedničkou. Hra má stále své mouchy a je opravdu hodně těžká. Naštěstí díky rewindu nedochází k žádné větší frustraci, čemuž dobře pomáhá i její celkem krátká délka. Po dohrání jsem si zkusil i pár výzev bez možnosti rewindu a tam teprve začíná to pravé maso.

Podobně jako u master levelů jsem se k těmto dvěma megawadům dostal až v rámci letošní kolekce Doom + Doom II.

První část, TNT: Evilution, mě překvapila především větším množstvím monster v úrovních. Nezřídka jde jejich počet přes stovku a někdy i přes dvě, to se pak to probíjení o dost protáhne. Obtížnost si taky drží laťku vysoko, ale není to nic nepřekonatelného. Jen je potřeba dávat pozor a nesletět do propasti s kyselinou, protože na rozdíl od úrovní z původních Doomů z ní často není úniku. Taky mi přišlo, že je zde až moc Arch-vileů, kteří byli dříve používání méně, o to více mi byli vzácní. Dost často tu byli i ve větším počtu, tak jsem si říkal, že se určitě budu muset dříve nebo později utkat i s dvěma Cyberdemony najednou. Určitě je potřeba zmínit i novou hudbu, která si drží styl původních her a dobře se poslouchá.

V epizodě The Plutonia Experiment se pak pokračovalo v nastoleném tempu, ale přidalo i nějakolik zapamatování hodných úrovní. Asi nejvíc mě utkvěla v paměti mise Hunted, kde je obrovské bludiště s hromadou Arch-vileů. Jejich nadužívání výše kritizuji, ale zde to sedí náramně, protože tu jsou vlastně jen oni v roli lovců a já v roli utíkající oběti. I když ve výsledku je to přesně obráceně. Zajímavé na těchto epizodách je také to, že někdy kyseliny a jim podobné sajrajty neubírají život. Ze začátku jsem si myslel, že je to chyba, ale vzhledem k jejich rozsahu bez přítomnosti ochranných obleků to nejspíš bude úmysl. Je to ale matoucí.

Celkově mě obě epizody a všech těch 64 úrovní včetně skrytých dost bavily. Každou z nich jsem se snažil zkompletovat pokud možno na 100 % zabití a secretů, takže mi to procházení často trvalo celkem dlouho, než jsem všechny pobil a objevil všechna zákoutí. Avšak nejspíš jsem si při tom vybudoval nenávist k Chaingunnerům a Revenantům, kteří byli prakticky na každém kroku.

Jméno Megaman jsem v rámci videoherní historie určitě slyšel, avšak nikdy jsem neměl tu čest si tuto hru zahrát. Na první díl jsem se podíval až díky Retro klubu.

První pocity byly spíše pozitivní, zajímavá plošinovka, příjemná grafika i hudba. Avšak čím dále jsem se ve hře dostával, tím mého nadšení ubývalo. V prvé řadě mi přišlo ovládání Megamana zprvu dost těžkopádné, zvláště když může střílet jen rovné střely, zatímco nepřátelé na mě nalítávají či střílí i šikmo. Než jsem si na to pořádně zvykl, měl jsem stisknuté tlačítko pro rewind skoro pořád. A když jsem narazil na Big Eye, tedy jakousi skákající "botu" či "razítko", které mi na jeden zásah ubírá třetinu životů, to ten rewind jel v jednom kuse.

Po čase jsem narazil na finálního bosse první oblasti a i s trochou štěstí se mi ho podařilo pokořit a hurá na další level. Tou dobou jsem si už začal celkem zvykat a tlačítko rewind už přestávalo dostávat tak moc zabrat. Časem jsem se probojoval skrze všechny základní úrovně, kde mě asi nejvíc bavila zmrzlá úroveň s bossem Icemanam.

Pak přišla na řadu poslední velká oblast, kde jsem prožil jedno velké prozření. Narazil jsem totiž na slepý konec a nevěděl jak dál. Až díky zhlédnutí videa na youtube jsem zjistil, že můžu používat zbraně dříve poražených bossů! A že někteří další bossové jsou na některé zbraně celkem dost citliví. Ok, jdu dál a dostávám se do oblasti, kde nemám jak vyskočit nahoru. Kouknu znovu na video a další prozření se mění na WTF moment. V jedné z předchozích úrovní byla schovaná zbraň Magnet Beam, bez které se není možné dostat dál. No super. Naštěstí jsem nemusel opakovat celou hru od začátku, ale stačilo se nechat zabít a zopakovat příslušnou úroveň. 

Nakonec jsem se dokázal probojovat až do konce a porazil jsem Dr. Williho. Ale byl to boj. A to jak se samotným finálním bossem, tak s mými nervy. Ale na rovinu přiznávám, že bez toho rewindu bych to nezvládl.

Celkově mám ze hraní spíše negativní pocity. Z mého prvotního nadšení, že určitě pokořím všechny hry z kolekce a k tomu si dám všechny challenge, jsem zde dostal slušnou studenou sprchu a jsem rád, že se mi hra podařila vůbec dohrát. Další díl určitě zkusím a uvidíme, jestli mě to více chytne.

První dva Doomy patří mezi herní legendy, ke kterým se vždy rád vracím. Prakticky všechny původní úrovně mám tak zažité, že naprosto přesně vím, kde je nějaký secret či nečekaně spawnující potvora. I když jsem věděl, že existují oficiální či neoficiální wady, nikdy jsem neměl potřebu si je zahrát. To se změnilo s novou kompilací Doom I + II, kde jsou všechna nejznámější rozšíření hezky pohromadě.

A v případě master úrovní nejen pohromadě, ale také zasazené postupně za sebou do jedné velké kampaně. Odpadl tak pro mě jeden velký zápor tohoto rozšíření, tedy nutnost každou úroveň začínat se základním zdravím a jen s pistolí. Já jsem totiž typ hráče, co si všechny bonusy šetří vždy až na konec a co do další úrovně vstupuje ideálně s 200 % zdraví a armoru a s co největší zásobou nábojů. Začínat vždy od nuly by mě asi moc nebavilo.

Jinak je to ale klasický Doom, respektive jeho druhý díl, akorát v nových úrovních. Ty mi přišly o něco náročnější než v původních hrách, často jsem někde viděl klíč a nevěděl, jak se k němu dostat. Ale nakonec jsem si tu správnou cestičku vždycky nějak našel. Nepopírám ale, že to může být tím, že ty původní úrovně znám fakt jako své boty.

Z nových úrovní bych rád vyzdvihl Black Tower, která byla dost rozsáhlá a i náročná. Plus se mi stalo, že jsem si skoro u konce uložil pozici v okamžiku, kdy na mě letěla raketa od Cyberdémona, tak jsem musel následně úroveň opakovat zase od začátku. Pak se mi líbil i finální level Mephisto's Mausoleum s Icon of sin.

Celkově jsem si toto rozšíření užil. Pokud bych jej ale hrál v původní podobně samostatných úrovní bez navazování, šlo by kvůli tomu 5 až 10 procent dolů.

Miluji Dark Souls a jako správný fanoušek této série jsem se těšil na další titul od FromSoftware a stejně jako mnozí další jsem na začátku tvrdě narazil. I když jsem slyšel ze všech stran, že se Sekiro hraje trochu jinak, i tak jsem ty souboje zkoušel hrát mým oblíbeným uskakovacím stylem a samozřejmě jsem tak dostával slušně na frak.

Musel jsem tak jít do sebe a začít více hrát stylem, jaký se ode mě očekává. Tedy dokonale se naučit číst pohyby nepřátel a na základě jejich útoků se bránit, uhýbat nebo dělat protiútoky. Docela zásadní je pak použití mikiri counteru, na který jsem si taky musel nějakou dobu zvykat. Zajímavým doplňkem soubojů jsou pak i použití prostetických nástrojů. Oblíbil jsem si hlavně sekeru a oheň. Ty jsem používal především proti bossům.

Na prvního pořádného bosse jsem si musel nějakou dobu počkat, až jsem si myslel, že žádní velcí ve hře nebudou. Nakonec jsem si jich užil do sytosti. Asi nejhorší bylo pro mě porazit Genichira zhruba v polovině hry. Když jsem si na něj konečně zvykl a prošel prvními dvěma fázemi, přišla fáze třetí s elektřinou. Strávil jsem s ním asi 4 hodiny, než se mi ho podařilo porazit. Nejednou jsem pod vousy pronesl hlášku: "Zlatí Ornstein a Smough". Podobně dlouho jsem pak likvidoval i řezbáře v jeho skutečné podobě jménem Demon of Hatred a finálního Isshina. Dost mě bavil boss fight s chytáním 4 opic, akorát to bylo vždycky hrozně na dlouho.

Naopak se mi moc nelíbilo, že se někteří bossové opakuji. Například Monk nebo velký opičák, i když je pravda, že tam bylo při druhém setkání vždycky něco zákeřného navíc. To samé mi pak vadilo i v řadách minibossů, především Headless či Centipede.

Dalším nezvykem z dílen FromSoftware je celkem výpravný příběh. Ten mě celkem bavil a postupně jsem si vyzkoušel se dostat ke všem čtyřem koncům. A popravdě, dost dlouho jsem si myslel, že je Kuro holka.

Graficky hra nevypadá na svoji dobu nijak převratně, na druhou stranu nijak neurazí. Líbí se mi level design, často je ve velkých oblastech možné otevírat zkratku, což mi tak trochu připomínalo první Dark Souls. Nejvíc se mi pak líbilo v oblasti Fountainhead Palace a na střechách Ashina Castle, kde jsem si při opakovaném používání prostetického háku připadal jako Spiderman.

I když jsem často při hraní nadával jako špaček, hra mě hodně bavila. Probít se přes všechny nepřátele je často opravdu dost těžké, ale postupně jsem si na všechny zvykl a další průchody hrou už byly obvykle rychlé. Hru mohu bez váhání doporučit, ale často to chce mít pevné nervy.

Definitivní edice GTA trilogie nemá zrovna moc dobrou pověst, i tak jsem se rozhodl si ji koupit a postupně si všechny tři oblíbené hry zahrát. Říkal jsem si, že mi grafické glitche obvykle nevadí, pokud tedy významně neovlivní hratelnost, ale hlavním důvodem koupě byla moje posedlost achivementy, které v původních hrách nejsou.

A kupodivu byl můj herní zážitek u trojky dost podobný, jako u původní hry. Něco vypadá hůř, něco zase líp. Občas je auto mírně ve vzduchu, někdy při nasedání do auta projde postava dveřmi. Jindy zase skáče závora, jakoby to byla loutka na provázku. Taky se mi stalo, že se v jednom místě zasekla textura Clauda a když jsem misi opakoval, tak tam prostě stál. Nebo mi jednou zůstal název úrovně přes celou obrazovku. Naopak mi přijde, že prostředí vypadá o něco lépe. Lepší textury postav, lepší odlesky, lepší skla, apod. Otázkou je, jestli na něco podobného či lepšího nestačí nějaký fanouškovský mod, to jsem nezkoumal.

Potěšilo mě, že si hra déle pamatuje okolí. Nestávalo se mi tak často, že bych se rozhlédl kolem a přijíždějící auto ze strany by najednou zmizelo, když se na chvíli kouknu jinam. Naopak jsem třeba i po deseti minutách jízdy po celém městě viděl mé předchozí auto zastavené přesně tak, jak jsem ho tam předtím nechal. Také zmizely načítací obrazovky při cestě mezi ostrovy, přejezdy tak působí plynuleji. Potěší i možnost přímého opakování mise při neúspěchu. 

Co mi ale přišlo oproti originálu divné, byla jízda na vodě, kdy mi auta klouzala o něco víc, než si pamatuju. Pak také rampage mi přišly nějaké pokažené. Prostě jakoby tam někteří ti pouliční gangsteři jen stáli jako tvrdé Y čekající, až je postřílím.

Díky v úvodu zmíněné pověsti jsem od hraní neměl přílišná očekávání. Můj plán byl skočit do hry, získat všechny achievementy a jít od toho. Ty jsem celkem bez větších problémů získal, ale současně jsem nepochopil, proč do Steamu nezakomponovali všechny z RockStar SocialClubu. Každopádně jsem si hraní dobře užil a nebál bych se říct, že to byl jen o něco málo horší zážitek než za starých časů. Jsou tu chyby, ale nic, co by mi to hraní totálně zhnusilo.

Při mém průchodu prvním dílem Marathonu jsem se hodně trápil a tak jsem si nebyl jistý, jestli se vůbec pouštět do pokračování. Nakonec jsem dal dvojce šanci a dobře jsem udělal.

Hra se mi totiž hrála mnohem příjemněji hlavně díky změněnému grafickému zpracování. To je mnohem světlejší a barevnější, což mi umožňuje se mnohem lépe v úrovni orientovat. A i když mi jednotlivé mapy přišly o něco rozsáhlejší, právě díky lepší orientaci jsem jimi až na výjimky procházel jako nůž máslem.

Hlavním novým prvkem v level designu je skoro všudypřítomné potápění, ať už do vody, lávy či podivné mimozemské plazmy. Prohledávání zatopených průchodů či řešení jednoduchých puzzlů s přeléváním vody mezi nádržemi mě celkem bavilo. Horší to bylo s vylézáním, kdy jsem se často místo vyškrábání na břeh musel znovu ponořit níže a lépe vyrazit na hladinu. To obzvlášť potěší v lávě.

Co se týče nedostatku savovacích a léčících terminálů, tak o ty je stále nouze, ale přišlo mi, že jsou o něco dostupnější, než v jedničce. A taky jsou často buď na startu nebo na konci mapy.

Trochu méně oblíbenou novinkou jsou pro mě občas spawnující náboje a hlavně spawnující nepřátelé. Je tak potřeba opravdu důsledně procházet každou místnost až k jejímu konci a současně čekat, že se mi v zádech může objevit nepřítel.

Základem jejich řad jsou staří známí z jedničky, ale doplnili je především příšery z bažin a roboti. Zbraňový arzenál byl zase doplněn o dvouhlavňovou brokovnici jak vystřiženou z druhého Dooma a mimozemský samopal nahradil mimozemský plamenomet.

Hraní druhého Marathonu je pořád náročné, ale tentokrát mě to bavilo, díky čemuž mi to i rychle uteklo, až jsem se divil, že už je konec.

Kdysi dávno jsem měl možnost si zahrát oba první díly ze série Grand Theft Auto a bohužel mě tyto hry moc nenadchly. I proto jsem se o třetí díl z počátku ani moc nezajímal. To se ale změnilo poté, co jsem viděl hru na vlastní oči u kamaráda. Ten třetí rozměr a otevřený svět tomu dodal grády, které mi u předchozích dílů chyběly.

Vzpomínám si, že jsem v prvních hodinách hraní vůbec nevnímal příběh, ale spíše to, jak živě celé město působí. Pochopitelně se to musí brát s ohledem na tehdejší dobu. Asi nejvíce mě bavilo dělat vedlejší mise, především převoz lidí v taxíku, ale bavilo mě i prohledávání města za účelem nalezení skrytých balíčku. Samozřejmě jsem je ve výsledku nenašel všechny sám, ale použil jsem na to vytisknutou mapu. No a v neposlední řadě mě bavila akce, prostě naběhnout mezi gangy a střílet všechno, co se hýbe.

S hlavní příběhovou linií jsem byl spokojený tehdy i nyní, řadu let poté. Není nijak originální ani přehnaně složitá. Stejně taky není ani nijak vykecávající, přitom dokáže stručně a jasně podat aktuální děj. Moc se mi ale nelíbilo jak Claude, jehož jméno ve hře vlastně ani není zmíněno, dost často hraje na všechny strany a postupně skoro všechny ve výsledku zradí. Někdy je holt ta cesta k dosažení svých cílů trochu zákeřnější.

Průběhy misí mě většinou bavily. Našlo se ale pár kousků, které jsem obvykle zvládl dokončit až na několikátý pokus. Třeba ježdění v terénu s Patriotem na čas, nebo pozdější mise na lodi, kdy je potřeba raketometem trefit přistávající letadlo. Z vedlejších misí jsem si krom výše zmíněného oblíbil i import/export, tedy hledání konkrétních typů aut.

Grafické zpracování hry vypadalo ve své době úžasně. Jízdní model aut je arkádový, což mi maximálně vyhovuje. Velmi musím pochválit i rádiové stanice, které se zaměřují na různé žánry. Jednotlivé písně se dobře poslouchají a mezi nimi je celá řada vymyšlených reklam a to i na věci, které se ve hře vyskytují. Nejzábavnější je pak poslouchání Chatterboxu, kam volají i různé postavy, se kterými se ve hře potkáme či o nich budeme slýchávat i v dalších dílech. Třeba interview s Fernandem Martinezem či volající mafián Toni namluvený Michaelem Madsenem, teda vlastně "jakýsi anonym", stěžující si na svou matku.

Co se záporů týče, vadí mi, jak si hra nedokáže udržet blízké okolí. Prostě rozhlédnu se na křižovatce z auta doleva, vidím přijíždět auto. Podívám se doprava a následně znovu doleva a auto je pryč. Pak mi úplně nevyhovuje systém ujíždění policie. Systém hvězdiček je fajn, jsou umístěny v temných uličkách a zákoutích, což dává smysl. Jen je divné, že když mám policejní vůz přímo za zády, tak o mě po nabrání hvězdičky okamžitě ztratí zájem. Stejně tak když mě policejní složky vidí najíždět do Pay 'n' Spray. Holt je to arkáda, no.

Třetím dílem si mě značka GTA získala na svou stranu a drží si mě se všemi následujícími díly dodnes. Hra je drsná, nerealistická, někdy ujetá a při tom všem hlavně plná akce a zábavy.

Navázat na úspěch Doomu se v devadesátých letech pokoušelo několik dalších her. Jednou z nich je i Marathon, o jehož existenci jsem neměl do nedávna nejmenší tušení. Hru jsem objevil až díky Retro Klubu a následně jsem si jí prošel v její klasické verzi.

Hrát jsem začal naslepo, aniž bych si o hře zjišťoval nějaké detaily a tak na mě již od prvních okamžiků působila dost nepřehledně kvůli tmavým barvám, krátkému dohledu. První mimozemské nepřátele jsem hned interně začal přezdívat jako Jaffy podle jejich tyčových zbraní. Hned v první úrovni jsem pak trpěl na nedostatek nábojů a současně jsem se v ní dokázal ztratit. 

Nepříliš dobré první dojmy se o něco zlepšily časem, když jsem pochopil mechaniky hry. Zabíjel to ale design úrovní, který mě po celou dobu hraní moc nechytl. Hlavně mě štval systém ukládání hry, což bylo možné pouze na příslušných terminálech. Ty však často nejsou na začátku úrovně a některé z nich nemají daný terminál vůbec. Není nad to projít těžkými úseky úrovně následně umřít na nějakou blbost a pak opakovat i předchozí úroveň. Nebo když nemám na hraní moc času a po pár dnech si tu rozehranou úroveň už moc nepamatuju.

Zajímavou, avšak někdy nepříjemnou věcí, jsou úkoly jednotlivých misí. Ty jsou obvykle popsány pomocí informačního terminálu, kde se rozvíjí i příběh. Nejednou se mi však stalo, že jsem se zasekl jen kvůli tomu, že jsem dostatečně neprohledal jednu chodbičku, ve které byl jeden enemák a já tak pobíhal po úrovní a dumal nad tím, co jsem neudělal.

Pak jsem ještě nepobral smysl jedněch dveří, které se pomaličku otevírají, aniž by se v okolí něco dělo. Musel jsem si počkat několik desítek vteřin. Stejně tak zvedací plošina, co sjede dolů snad po minutě.

Naopak se mi líbila úroveň, kde nebyl kyslík a já tak musel nejprve hledat doplňovací terminály a pravidelně se k nim vracet. Také musím ocenit mise odehrávající se na mimozemské lodi, kde prostředí vypadá jinak a kde je celkem nouze o náboje, protože proč by tam vůbec byly, že?

S arzenálem zbraní jsem spokojen, jen jsem až příliš často trpěl na nedostatek nábojů. Co se nepřátel týče, možná by to chtělo jich pár druhů přidat.

Celkově mám ze hry spíše negativní pocity. Hra je těžká hlavně díky nedostupnosti ukládacích a uzdravovacích terminálů, což není vyloženě špatně, ale nemožnost ukládat hru na začátku některých úrovní je značně frustrující. Jsem rád, že to mám za sebou.

Jako PC hráč jsem se doposud s hrami ze série God of War nesetkal, avšak sem tam jsem zhlédnul nějaké to video a došel k závěru, že si to chci někdy zahrát. A naštěstí pro mě se nakonec Kratos dostává i na PC a tak se můžu vrhnout na tento již čtvrtý díl série.

Hlavní úkol příběhu je rozptýlení popela manželky na nejvyšší hoře. Na první dobrou to zní jako celkem snadný úkol, až by člověk neřekl, kolik problémů a nutných odboček při tom může nastat. Co mě ale na příběhu bavilo, byl hlavně vývoj vztahu mezi Kratem a Atreem. Na začátku až příliš chladný připomínající vztah mistra s žákem, později k sobě naštěstí nacházeli cestu, i když každý svým způsobem. Hodně mě bavila ta Atreova namyšlenost, když zjistil, že je vlastně bohem. Povedl se i závěr, kde už oba bez jakýchkoliv soubojů stoupají k samému vrcholku v zemi obrů. Klidný průběh pak už jen narušuje proroctví na stěně, i díky tomu se tak už těším na Ragnarök, kde se bude příběh rozvíjet dál.

Kromě hlavního dua a rozhovorů mezi nimi jsem si oblíbil i některé další postavy. V prvé řadě Mimir a jeho poznámky k aktuálnímu dění a vyprávění příběhů a pak taky Kratovy hlášky typu "Mlč hlavo!". Hraní pak dobře doplňovali i rozhádaní bratři kováři. Jsem také rád, že k pochopení příběhu není potřeba znát dopodrobna lore z předchozích dílů.  

Soubojový systém byl pro mě zpočátku náročný, dlouho se mi totiž nedařilo si na něj zvyknout. Obzvlášť ten první boss troll mi tak dal celkem zabrat. Hlavně mě štvalo, že jsem dostával zranění, i když jsem byl v kotoulu, holt není to Dark Souls. Časem se mi to naštěstí všechno dostalo pod kůži. Líbí se mi, že je zde několik stylů boje a není tak problém si vybrat jen některý z nich a projít s ním prakticky celou hrou. Já jsem si oblíbil hlavně hody sekerou na nepřátele z dálky.

Design jednotlivých úrovní je pak celkem intuitivní, obvykle je tak jasné, co je potřeba udělat. Bavilo mě hlavně zapojení zmrazování sekerou do řešení puzzlů. Zábavné pak bylo i hledání run od magicky zamčených truhel. Co mě naopak moc nebavilo, bylo procházení nepovinných soubojových světů. Svět zkoušek Muspelheim byl ještě celkem fajn, ale farmení předmětů v Niflheimu bylo zdlouhavé a následné boje s nepřáteli z trhlin zase až příliš náročné. Vrcholem jsou pak souboje s Valkýrami, které mi hravě dokázaly, že i po kompletním průchodu hlavní příběhové linky se ještě u soubojů pěkně zapotím. Tímto pozdravuji Královnu Sigrun.

Audiovizuální stránka hry má ode mě výbornou. Centrální svět vypadá z loďky fakt dobře, neméně pak i ostatní lokace, včetně jiných světů. Hudba se dobře poslouchá a dabing v podání Christophera Judge známého z Hvězdné brány nebo Jeremy Daviese ze Ztracených jakbysmet.

Od hry jsem očekával velký zážitek, výpravný příběh a spousty akce. A tohle všechno jsem zde dostal. Za mě tedy velká spokojenost.

Jedná se o poslední a tedy i nejnovější hru ze série Capcom Beat 'Em Up. Hra je svými mechanikami prakticky stejná jako ostatní hry ze série, ale už na první pohled je vidět, že se Battle Circuit od ostatních liší. Hra je zasazena do alternativní budoucnosti, odehrává se z části i ve vesmíru a postavy jsou přitom stylizované do takového techno fantasy. Prostě na první pohled šílený mix, který ale pohromadě funguje skvěle. 

Hratelné postavy jsou pak taky celkem vtipné. V jaké hře si můžeme zahrát za dítě na jakýmsi pštrosovi či za masožravou kytku? No nakonec jsem si ale nejvíce oblíbil jakousi žlutou variaci Na'vi z Avatara s bičem, kterou doprovází jakási veverko-kočka. Stejně tak mě bavili i někteří bossové, v paměti mi utkvěl hlavně Elvis.

Hratelnostně je to opět především o zběsilém mačkání tlačítka na útok. Zaujal mě však systém upgradů, kdy si za určitý počet bodů můžu zakoupit vylepšení některých útoků či chvatů. Hra si mě svou stylizaci získala a bavila mě po celou dobu hraní, až mi bylo líto, že jsem se celkem rychle dostal na konec. Mohu ji tak prohlásit za nejlepší kousek z celé série.

Série se opět vrací do budoucnosti, tentokrát dojde na souboje nejrůznějších robotických mechů.

Mé první pocity ze hry se nesly spíše v negativním světle. Na obrazovce je prakticky pořád velká spousta rozměrných nepřátel, všude samé výbuchy, často jsem ani neviděl, co se s mou postavou děje a proč zrovna dostala zásah. Postupně jsem si však zvykl a jako obvykle nasadil osvědčenou taktiku postavenou na zběsilém mačkání útočného tlačítka. Tomu zde dobře sekunduje i nový speciální útok ze zbraní, které je možné postupně získávat z těl nepřátel. Z nich jsem si oblíbil především plamenomet. 

Hlavní hrdinové jsou tentokrát čtyři, kteří mají různé vlastnosti. Někdo má dobré útoky na blízko, někdo má zase dobrý pancíř, apod. Já jsem si oblíbil žlutého mecha Fordyho, který vyniká především svojí rychlostí a s ním jsem hru dohrál.

Grafická stránka hry je opět fajn, roboti vypadají dobře a asi nejvíc se mi líbí, že opět mění vzhled podle toho, jaké mají zrovna nasazené vylepšení či zbraň. Ani k hudbě není co vytknout, dobře se k tomu všemu mlácení poslouchá.

Hra se drží stále stejného konceptu jako ostatní hry ze série, jen se odehrává v jiné době. Počínající stereotyp zmíněný v mém komentáři k Warriors of Fate zde cítím také, avšak nijak zvlášť se nezvětšuje, což je dáno hlavně krátkostí celé hry. Za mě to tak byla další dobře strávena hodinka plná zábavných mlátiček.

V pořadí pátý díl série Capcom Beat 'Em Up se tentokrát přesouvá do Číny, kde si můžeme prožít krátké dobrodružství v kůži některých tamějších historických postav.

Příběh mi při hraní trochu utíkal, protože titulky dialogů rychle mizely. Hlavní zábava však spočívá přeci jen v samotných soubojích, tak mi to ani nebylo moc líto. Postupně jsem vyzkoušel hrát za všechny postavy, kde mě celkem zaujal lukostřelec. Bohužel mi to s ním moc nešlo, tak jsem hru nakonec dohrál s Abakou.

Hratelnostně mi hra přišla jako zatím nejlepší ze série. K dispozici je více druhů útoků a vylepšil se i boj na koních. I díky možnosti sekat dozadu jsem tak na něm vydržel o dost déle než u předchozího titulu. Souboje s bossy mi pak přišel obdobný jako dříve. Zaujalo mě, že se několik úrovní posouvalo zprava doleva. I když je to drobnost, pomohlo to trochu zahnat stereotyp. Naopak mne mrzelo, že zde nezůstalo vylepšování postav, tedy pokud neprobíhalo nějak na pozadí. Trochu divně působila i mezihra spočívající v pojídání masa.

Hra je ve své podstatě pořád stejná jako u předchozích čtyř titulů série a tak už pomalu začínám cítit jistý stereotyp. I tak jsem si hraní celkem užil.

Série Capcom Beat 'Em Up se z fantasy světa přesouvá do Británie v době středověké, konkrétně do příběhů z legendy o králi Artušovi.

Příběh se bohužel netočí kolem nejznámějších věcí z této legendy, tedy o získávání bájného meče Excaliburu, nevěře Guinevery či putování za Svatým grálem. Zde si musíme vybrat jednu ze tří postav - Krále Artuše, Lancelota nebo Percevala a vydat se pobít muže zlého krále Garibaldiho a sjednotit Británii. 

Nakonec jsem si jako hlavní postavu vybral rytíře Percevala a jeho sekeru, se kterým se mi hrálo nejlépe. Zaujala mě možnost jezdit na koni, což vedlo k drobnější výhodě v boji. Bohužel jsem na něm obvykle moc dlouho nevydržel, protože mě nepřátelé většinou obklíčili a z koně shodili. Zajímavé bylo také to, že se společně s levelováním postav vylepšoval i jejich vzhled, respektive jejich zbroj.

Obtížnost hry mi přišla o něco více vyváženější, než u předchozích titulů. Obvykle jsem tak umíral spíše až u bossů než během jednotlivých úrovní s běžnými nepřáteli. I díky tomu tak hraní hezky utíká a nestalo se mi, že by mě nějaká část vyloženě nebavila. Za mě tedy spokojenost.

Série mlátiček Capcom Beat 'Em Up Bundle se přesouvá do fantasy světa a hlavně přináší několik zajímavých změn.

Příběh asi není potřeba moc komentovat, prostě je potřeba se probojovat hordou nepřátel a zabít draka. Tentokrát je zde 5 dostupných postav, které je možné měnit mezi úrovněmi nebo při continue. Osobně jsem si nejvíce oblíbil základního válečníka a trpaslíka se sekerou. Celkem zajímaví byli mág a hlavně lukostřelec s možností zabíjet na dálku. Bohužel jsem byl vždy během chvilky stejně obklíčen hordou nepřátel, takže to moc výhodné ve výsledku pro mě nebylo.

Další novinkou je levelování, kdy postava za zabíjení a získávání pokladů dostává body a po dosažení určité úrovně se zvětší počet životů, zlepšuje se zbroj, apod. Díky tomu mám důvod rozmlátit každý sud a truhlu, co mi přijde do cesty.

Přišlo mi, že zde šla obtížnost mírně dolů, minimálně v první polovině hry. Zde jsem sice i tak pravidelně umíral, ale zdaleka ne tak často, jako u předchozích her. Úrovně mi pak přišly o něco kratší. Celkem mě zamrzel bug před finálním bossem, kdy se hra zasekla a boss se neobjevil. Už jsem se lekl, že to budu muset hrát celé znova, ale naštěstí mě napadlo nechat vypršet čas a dát continue. Boss se následně normálně objevil. 

Celkově mě hra bavila o něco více než dvě předchozí ze série. Možná bych ji ocenil více, kdyby byla malinko delší.

Druhá hra ze série Capcom Beat 'Em Up Bundle se tentokrát přesouvá do budoucnosti, kde máme v kůži Captaina Commanda nebo jednoho ze tří jeho společníků za úkol vymlátit duši ze zločinců futuristického města Metro City.

Hratelnost je prakticky stejná, jako u předchozí hry Final Fight. Postupně jsem si vyzkoušel hrát za každou ze 4 postav, abych poznal jejich specifické útoky. Asi nejvtipnější hratelnou postavou bylo Baby Head, čili dítě sedící na robotovi, který rozdává rány nepřátelům. Nicméně nakonec jsem hru dokončil za základního kapitána. 

Zajímavou novinkou je možnost nasednout do mecha, díky kterému by měla být likvidace nepřátel snadnější. No bohužel jsem v něm obvykle nevydržel moc dlouho. Celkem mi udělala radost jedna úroveň, která spočívala v jízdě na vodním kluzáku s nutností útočit na nepřátele takto za jízdy.

Jinak je to z většiny stejná bojovka, jako její předchůdce, jen ve futuristickém prostředí. Možná mi přišlo, že jsem během hraní méně umíral, což jsem si ale vynahradil u finálního bosse, kde jsem naopak dával continue jak na běžícím pásu.

Na hry ze série Capcom Beat 'Em Up Bundle jsem se těšil, protože jsem si žánr arkádových mlátiček v poslední době celkem oblíbil. Až je mi líto, že mě v dřívějších dobách snad s čestnou výjimkou jménem Golden Axe míjel.

Příběh je takové typické klišé jak z devadesátkových hollywoodských akčních filmů, které jsem rád sledovával v době dospívání. Tedy nic nad čím je potřeba nějak přemýšlet, takže se stačí soustředit čistě jen na akci. Postupně jsem si vyzkoušel hru za všechny tři postavy, ale nakonec jsem si nejvíce oblíbil taťku starostu, bývalého wrestlera, se kterým jsem se nakonec promlátil celou hrou. No, promlátil není úplně výstižné slovo, protože jsem po své cestě dostával neskutečně co proto a někdy kolem 10. smrti jsem ty continues už přestal počítat. 

Ovládání postav je celkem jednoduché a jednotlivé postavy umí jen několik pohybů, které je potřeba vhodně a opakovaně aplikovat. Dost mi však chyběly nějaké obranné pohyby nebo úskoky, takže se mi často stávalo, že jsem se dostal do nějakého comba nepřítele, ze kterého jsem se už nedokázal dostat a můj plný ukazatel života se během chvilky obvykle zcela vyprázdnil. Dokud byli nepřátelé jen na jedné straně, tak se to ještě dalo celkem ukočírovat, ale dost často po mně šli z obou stran a to jsem dřív nebo později schytával nepříjemné rány. Jsou zde i zbraně, které souboje trochu ulehčují, ale jejich použití mělo u mě spíš kratšího trvání, protože jsem o ně často rychle zase přišel.

Na konci každé úrovně pak dojde na souboj s bossem, který je obvykle jen odolnější a silnější variantou běžných nepřátel. Nepřátel obecně je ve hře jen několik druhů a v průběhu hraní se neustále opakují, což po čase nudí.

Graficky hra vypadá dobře, zde nemám moc co vytknout. Zaujala mě blikající šipka s nápisem go, která mi i se svým specifickým zvukem připomínala tu z Golden Axe.

Celkově mám ze hry rozporuplné pocity. Na jednu stranu je to fajn mlátička, na stranu druhou je ovládání až moc těžkopádné a toho umírání bylo zbytečně moc. Něco mi říká, že kdybych tu hru hrál na skutečném automatu, tak tam projedu půlku výplaty.

Postapokaliptická open world hra s vražděním hord zombíků a se napínavým až romantickým příběhem? Na papíře to zní zajímavě, jak se to ale hraje?

V prvé řadě jsem se musel nejprve prokousat trošku pomalejším začátkem, kde jsem moc nepobíral příběh. Po takových dvou hodinách jsem se pomalu začínal chytat a také si zvykat na otevřený svět. I tak jsem ze začátku byl neustále ve strachu, že mě někdo nečekaně přepadne, nebo že mi dojde benzín a já budu muset procházet pustinou pěšky a hledat kanystry. Moje první setkání s hordou provázelo zvolání ve stylu "a do háje" a následoval úprk. 

Po další dávce hodin jsem si pak zvykl na všechny důležité mechanismy hry, především na to, že od nechtěných náhodných setkání se zombíky není problém snadno ujet a že kanystr s benzínem je skoro vždy někde po ruce. Po čase mě i mrzelo, že jsem hru nehrál rovnou na survivora bez možnosti rychlých přesunů. A co se hord týče, stačí se trošku vybavit a v kombinaci s částečným útěkem a doplňováním nábojů z motorky každá horda dřív nebo později padne.

Stejně tak jsem se po pár hodinách zažral do příběhu, který mě až na pár drobností bavil až do konce. Avšak to finále mě trochu zklamalo. Souboj se Skizzem byl až moc jednoduchý, scéna s plukovníkem pak působila divně, když se Deacon až snadno vzdal poté, co mu zlikvidoval půlku tábora. Celý závěr pak byl až moc velký happy end. Také jsem ještě čekal souboj s Nerem a lepší vysvětlení O'Brianova chování, s čímž se evidentně počítalo až do pokračování, se kterým to zatím vypadá bledě.

Ruku v ruce s příběhem jdou tradičně dialogy, které nejsou nijak přehnaně ukecané, přitom jsem se obvykle dozvěděl vše, co jsem potřeboval. Korunu tomu pak nasazuje hláškující Deacon. Naopak celkem otravné bylo poslouchání rádia Free Oregon a občas působil divně rozhovor přes vysílačku s někým, kdo stojí opodál nebo když se Deacon omlouvá Boozerovi, že ho budí, když s ním doslova před minutou mluvil.

Příběhové mise mě obvykle bavily. Občas teda působilo divně, že mise spočívala pouze ve zhlédnutí cut scény. Nejnudnější pak byly stealth mise, které mi moc nešly a kvůli stálému opakování jsem musel poslouchat některé dialogy pořád dokola. Horší to bylo ale s vedlejšími misemi, kterých je dost, ale jen několika typů, po čase tak celkem nudí. AI nepřátel taky není zrovna hitparádou, od freakerů se toho moc čekat nemůže, ale nájezdníci či vojáci se občas chovali fakt nelogicky.

Ke grafické stránce hry nemám moc so vytknout, hra vypadá skvěle. Občas jsem ale narazil na nějaké bugy a logické chyby. Například se mi stalo, že jsem byl v rámci hlavní příběhové linky zajat Rippery v jejich základně. Hru jsem přerušil, pokračoval od tohoto místa další den a ona se v mučící místnosti objevila moje motorka. Taky jsem narazil na jednu základnu anarchistů v jeskyni, kde zrovna hibernovala jedna horda. To prostě nedává smysl.

Po dohrání hry jsem se věnoval i výzvám. Souboje s hordami nebo nájezdníky byly opravdu náročné, asi nejtěžší bylo pro mě získat zlatou medaili v Ambush the camp. Dost mě ale bavily závodní mise a jedna taxikářská.

Ačkoliv jsem při hraní narazil na dost věcí, co se mi nelíbí nebo co nejsou dotaženy k mé spokojenosti, hraní mě hodně bavilo. Na začátku jsem byl celkem zmatený, ale po chvíli mě chytil příběh, stejně tak celá postapo atmosféra. Po dohrání mi tak nezbývá než doufat, že se třeba někdy v budoucnu dočkáme pokračování ve stejném duchu.

Když jsem byl malý kluk, stavění z lega bylo mou oblíbenou zábavou. S legem si rád hraji i dnes se svými dětmi. Ale hrát videohru, kde je celý svět postavený z lega? To je pro mě premiéra. Jako první lego titul jsem si vybral Jurský park, kde se odehrává děj z prvních čtyř filmů, které jsem doposud neviděl, protože mě tehdejší devadesátkový boom s dinosaury zcela minul. Pro možnost porovnávání jsem však svůj filmový rest napravil.

První pocity z hraní byly takové, že jsem moc nevěděl, co mám vlastně dělat, což je typický problém her s otevřeným světem. Na spoustu věcí jsou nápovědy od Mr. DNA, ale ne na vše. Také jsem se celkem ztrácel v množství dostupných postav, zvláště když každá postava umí něco jiného. I jednotlivé mise jsou často s jinými postavami, tak jsem byl často zmatený v tom, kdo kde je a vlastně i proč. To se naštěstí rychle změnilo hned poté, co jsem zpětně zhlédl film, kterého se daná epizoda týkala. Dokonce jsem se při sledování filmů častokrát usmíval, když jsem viděl, jak věrně se tvůrcům podařilo do hry zakomponovat celou řadu scén.

Ale zpět ke hře. Princip jednotlivých úrovní je postaven na rozbíjení všeho v okolí v naději, že se něco najde nebo že z těch kostiček půjde něco nového postavit. Během prvních úrovní je to super, ale později to začne nudit, zvláště když se někde zaseknu jen kvůli tomu, že jsem v místnosti něco malého dostatečně nerozbil. Občas mě zlobila kamera, kdy nebylo pořádně vidět přes stěnu, co je v chodbě. Jindy se mi zase stávalo, že mi ostatní postavy dost zavazely nebo rovnou padaly do propasti.

Graficky vypadá vše hezky, respektive "lego kostičkově" hezky, včetně již zmíněných zpracovaných filmových kulis do lego objektů. Na začátku jsem kroutil hlavou nad kvalitou dabingu, než jsem si uvědomil, že tam jsou použity nahrávky přímo z filmu. Nápad je to zajímavý, ale za mě to tam moc nesedí.

Celkově bylo hraní fajn, ale má míra zábavy měla trošku pomalejší rozjezd, než jsem si zvykl na vše, co se tam dá dělat. Současně vřele doporučuji již mít před hraním za sebou dané filmy, jinak mohou mise působit poněkud zmateně.