Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Gone Home


Komentáře

« Předchozí Následující »
  • PC 40
Námět opuštěného, mystériem zahaleného, domu je sázkou na jistotu. A nejinak je tomu u Gone Home, malému projektu, jenž, jak je dnešním trendem, ubírá z adventurního konceptu puzzly a jakékoliv hádanky. Nicméně zde nejsou nahrazeny - duchy - či jinými přízraky nahánějícími hráče jako je tomu u konkurence, ale jen pouhým soustředěním se na co největší míru detailů v malém prostoru. A toto snažení je dotaženo tak, jak to jen v daných podmínkách šlo - tedy, hra zanechává dobrý pocit i přes některé nedostatky a předně rozsah větší demoverze.

Co může být překvapivě, tedy mě to tak přišlo, je, že při hraní se mi ze všeho nejvíce připomenulo nedávný film Spring Breakers (2012). Bohužel, nejde o prolnutí metasvěta s realitou, ale pouze o podobný styl narace a kvalitu dabingu. Na čemž znatelně, z dostupných recenzí a názorů, leží kladné přijetí titulu (mimochodem, od jednoho z bývalých tvůrců BioShocku, Steve Gaynora, což je na designu znát).

Jako Kaitlin, sestra Sam, se vracíte zpátky domů po roce stráveném v Evropě, avšak nikdo není doma a nevítá vás. Skrze zanechané zprávy se postupně dozvíte, co se během minulého roku vaši nepřítomnost (děj je zasazen do období z let 94-95) událo. Pouze naznačím, že celé vyznění mě nepotěšilo – téma vhodně zvoleno nebylo, ač na malém prostoru (jedna až dvě hodiny) a v jedné lokaci moc více předvést nešlo s ohledem na útržkovité zpracování vyprávění. Samotný konec také nebyl nijak zapamatování hodný. Oproti tomu stojí detaily – prakticky každý předmět jde celý prozkoumat, ve hře jsou desítky různých textových materiálů nebo i jdou vkládat kazety do přehrávače a podobně.

V konečném důsledku je však Gone Home titulem, který většinu hráčů nadchne (což naznačuje i hodnocení 9.5 na gamespotu, známých to kritiků adventur). Je s lehkostí Dear Esther hratelný i profesionálně odvyprávěný, a mírně hororový nádech je dnes nutný k úspěchu u adventurního žánru.

Pro: design, dabing!, vizuální stylizace, interaktivita prostředí

Proti: velmi krátké a neměné, příběh

+32
  • PC 60
Tahle hra ve mně vzbuzuje dost rozporuplné pocity - je možná nefér, že ji kriticky hodnotím kvůli tomu, čím není, ale na druhou stranu zase nemůžu říct, že bych po dohrání měla nějaký pocit zadostiučinění nebo vůbec toho, že to stálo za to hrát.

Nejdřív se podívám na to, čím hra je:

Je to asi devadesátiminutové procházka osamělým domem, kde žije jedna spokojená nukleární rodinka. Jenže ouha, nikdo není doma, navíc je po půlnoci, venku zuří bouře a vám nezbyde než prohlédnout každý pokoj, přečíst všechny vzkazy, dopisy a deníky, abyste zjistili, co se vlastně stalo. Navíc je rok 1995, takže se můžete ještě bavit touhle exkurzí do historie, kdy filmy byly na kazetách a Kurt Cobain byl mrtvý jen jeden rok.

Dům je naplánovaný pečlivě a jednotlivé indicie rozesety chytře, takže jak postupujete, pomalu dáváte dohromady střípky několika příběhů, které se týkají každého člena rodiny včetně jednoho, který už je po smrti. Každý předmět můžete uchopit nebo se na něj podívat pravým tlačítkem zblízka, takže si můžete všechno v klidu vychutnat a postupovat svým tempem. Pokud vás to baví - a bavit to pravděpodobně bude, neboť sem tam narazíte na něco, co vás opravdu zaujme, případně znepokojí a to vám prostě nedá, abyste nehledali dál, takže tu hru rovnou dokončíte v jednom tahu.

Pak ale přijde rozčarování kvůli tomu, čím hra není:

K odhalení žádné hrozivé události nedojde. Vlastně je všechno v pohodě, až na to, že vaše sestra utekla z domu. Na druhou stranu je fajn vědět proč a taky že se vlastně nic nestalo a navíc víte, kde je. Toť vše.

Nelze se s tím vyrovnat jinak než to přijmout a uvědomit si, že o tohle developerům šlo - postavit vaše předpoklady na hlavu, pohrát si s několika klišé a pak je vyhodit z okna. V podstatě se dá říct, že vám takhle představili plnější a realističtější příběh. Že jste si byli jisti, že matka byla nevěrná a otec zaléval alkoholem žal nad zborcenou kariérou? Ale kdeže, nakonec se ten údajný milenec oženil s jinou, tátovi vydali knížku a oba odjeli na kurz záchrany manželství. Fakt, nejsou mrtví, jsou na prázdninách. Že se to celé odehrává ve velkém strašidelném domě, kde přebývá duch černobílého prastrýce? Ale duchové přece nejsou. Hlavní příběh je totiž zcela normální a na hru tedy trochu přízemní, takže to je to, co vás nakonec vyvede z míry. Krev ve vaně je opravdu jen barva na vlasy. Největším trápením vaší sestry nejsou myšlenky na vraždu sebe nebo rodičů, ale teenagersky hysterické prožívání první lásky. To je vlastně o dost realističtější, takže proč byste si stěžovali, že namísto temného hororu jste odkryli příběh rodinného dramatu, které byste v televizi pravděpodobně přeskočili.

Za těch 20 USD to nestálo, ale po dlouhém zamyšlení vám nakonec dojde, že se tomu příběhu nedá objektivně nic vytknout.

Pro: detaily, atmosféra 90. let

Proti: cena neodpovídá délce, příběh trochu zklamání

+29
  • PC --
Dvouhodinová atmosferická jednohubka, ze které stříká nostalgie devadesátek. Při hraní jsem několikrát zavzpomínal na svá vlastní mládežnická léta a stačila mi k tomu třeba jen vystřižená fotografie Kelly z Beverly Hills.

Hra vypráví příběh rodičů a sestry velmi chytře přes dokumenty pohozené v domě a každá taková indicie poodkryje osud a motivaci jednotlivých členů až do samotného finále. Nejedná se o nic macho-komplikovaného a právě ta civilnost a uvěřitelnost je fajn věc, která potěší.

Gone Home by se dal označit jako walking simulátor s přemírou interaktivity. Hodně rychle jsem si začal všímat jen těch opravdu důležitých věcí, protože plácat se půl hodiny v jedné místnosti a prohlížet si do detailu příbor nikam nevede. Přesto jsem neměl pocit frustrace a přes relativní volnost a otevřenost se hráč neztratí.

Ideální hra na jeden osamocený melancholický večer.

Hodnocení: ✰✰✰
+25
  • PC 70
Herní výzva #5 - Hra dohraná za jediný den

Příjemně strávené 2 hodinky.

Gone Home ve své době značně zpopularizovalo poslední dobou hodně živý žánr explorativních adventrur, já jsem se k ní však dostal až nyní. V hlavě se mi tedy nabízí srovnání s letošní Firewatch, se kterou toho má Gone Home společného víc, než by se mohlo na první pohled mohlo zdát. Obě hry jsou velmi komorní, tak nějak obyčejně lidské a podobně klamou tělem při odhalování příběhové zápletky.

Hratelnost Gone Home je však ještě více minimalistická (a pasivní, chcete-li) - nazval bych to "interaktivní knihou" - takže o to více zde platí, že abyste si hru užili, musíte mít tento žánr v oblibě a nečekat nic jiného.

Naprosto ideální hra na sychravý podzimní večer.

Příští zastávka: Everybody's Gone to the Rapture
+20
  • PC --
Najít způsob, jak popsat Gone Home, a přitom ji dopředu nezkazit těm, kteří ji nehráli, je zatraceně těžké. Přesto se o to pokusím. Toto dílko bylo ve své době velice kontroverzní. Kritici se rozplývali nad intelektuálními hodnotami, zatímco hráči se vztekali nad krátkou herní dobou a herními principy, případně byli rovnou pohoršeni z rozuzlení příběhu, který rozepíši do spoileru.
Katie pomocí novinových útržků a ruzných deníků rozkrývá mnohá tajemnství své rodiny. Například nalezne spoustu náznaků, že její sestra je v lesbickém vztahu se svou spolužačkou, že její otec byl zneužíván jeho strýcem, nebo že rodičům manželství docela skřípe, ale snaží se to dát znovu dohromady. Přičemž se tu absolutně nenachází paranormální jevy a lekačky, za což hra také od mnoha hráčů sklidila kritiku.

Do hry naskočíme v momentě, kdy se mladičká Katie vrací z eurotripu domů. Jenže tam nikdo není, a tak se pozvolna rozkoukáváme po opuštěném, strašidelně vyhlížejícím domě. Mnohokrát bude řečeno, že je to barák jako z Psycha. Podlaha neustále vrže, i když Benjamin Button by řekl, že dům prostě dýchá. Všude je tma a nepořádek. Televize jsou z nějakého důvodu puštěné a bez signálu. Za okny k tomu všemu zuří ukrutná bouřka a lije jako z konve, což jen přikládá pod kotel atmosféře. Po vzoru detektivů se tedy vydáváme najít vodítka k tomu, kde všichni vlastně jsou. Dávkování informací je připraveno mistrně. V jednu chvíli si myslíte, že už víte, aby vás nakonec další kus nalezeného zápisku vyvedl z omylu. Zkrátka nic není tak, jak to na první pohled vypadá. Ani hra samotná.

Ano, hra spočívá jen v procházení se po starém baráku, detailním prohlížení všemožných předmětů a čtení vzkazů. Předejít zklamání z Gone Home se však dá docela snadno. Stačí hodit předstudky za hlavu a přistupovat k ní víc jako k interaktivnímu příběhu, jako k exkurzi po domě a životě někoho cizího v polovině devadesátých let. Tak totiž funguje úplně nejlépe.

Pro: atmosféra, dávkování informací, uvěřitelnost prostředí

Proti: herní doba

+18
  • PC 80
Pokud máte zájem někdy v životě hrát Gone Home, nečtěte žádné komentáře, diskuse a ani jiným způsobem nepátrejte po obsahu. Jakýmkoliv komentováním tak kraťoučké a intenzivní hry se spoilerům vyhnout nelze. Gone Home více než jiné hry tlačí na hráčovu představivost, nutí ho vymýšlet možné scénáře a zanechává ho prakticky až do konce v nejistotě. Všechny nalezené indicie vedou k tolika strašlivým možnostem, že člověka snad ani nenapadne přemýšlet tak přímočaře, aby odhalil skutečnou zápletku dříve, než mu to hra samotná povolí. A v tom je její půvab.

Hrát jsem začal za opravdového nečasu, venku panovala pořádná bouřka a snad i díky této shodě herních i skutečných povětrnostních podmínek, jsem zrovna neoplýval hrdinstvím. V každé místnosti hry jsem dříve než cokoliv jiného vyhledával vypínače od světel. Každého neosvětleného a neprozkoumaného zákoutí jsem se obával a zvuky starého domu, různá šramocení, šumění televizorů a venkovní bouře mě donutily i bojácně snížit hlasitost hry. Vystřízlivění z odhalení skutečného stavu věcí pro mě pak bylo skutečnou odměnou a zároveň políčkem, neboť mě po celou dobu hraní tohoto komorního rodinného drama děsila nejvíce vlastní fantazie.

Pro: grafika, zvuky, dabing, příběh, devadesátá léta

Proti: (ne)poměr délky a ceny hry

+17 +18 −1
  • PC 65
Další z experimentálních herních počinů, které se pokouší prostřednictvím interakce hráče s herním prostředím navozovat stavy podobné těm, které v lidské mysli vyvolává čtení poezie. Snaží se svým působením vyvolat hnutí v mysli hráče, navodit pocit, ať už jakýkoliv. Svou podstatou se Gone Home podobá hře Dear Esther, i když herní náplní se poněkud odlišuje, nešmejdíte tu rozlehlým okolím, nýbrž šmejdíte ve věcech v uzavřeném prostoru domu. Mě osobně více pohltila melancholie Dear Esther, jejímž autorům se podařilo lépe využít náznaků a sevřenosti příběhu. Obecně je ve filmech, literatuře nejvíce interpretováno nedořečené, svůj interpretační potenciál Gone Home jistým způsobem zahazuje sama, když je hlavní dějová linka téměř do puntíku zodpovězena, navíc dosti tuctově. Gone Home je kvalitní jen do té míry, do jaké je hráč ochoten se jí přízpůsobit. Když to svede, může objevovat, fantazírovat, spřádat možné teorie, vytvářet svůj vlastní příběh a cítit se, no, tak nějak smutně, ale dobře.
+16 +17 −1
  • PC 85
Přemýšlel jsem, jak se při psaní komentáře ke Gone home vyvarovat spoilerů a zjistil jsem, že to je prakticky nemožné. Spoilerem je totiž vlastně už samotné pojetí hry. Abych se tedy nezamotal do nějakých zbytečných dvojsmyslů, volím polopatistický přístup. Pokud jste hru nehráli a nechcete si zkazit překvapení, nečtěte dál. Musel bych jinak totiž jako spoiler označit celý komentář, což mi přijde jaksi od věci.

Co je tedy Gone Home zač? Nejprve ve zkratce něco k příběhu. Po roce cestování po Evropě se vracíte domů k rodině, jenže zjišťujete, že něco není v pořádku. Kam se všichni poděli??? Venku zuří bouřka, je noc, nemáte tedy jinou možnost než se pokusit zjistit, co se stalo. Slušný základ pro pořádné psycho. Anebo ne...?

Jedno je jisté, Gone Home je hra, která má kouzlo pouze v případě, že nevíte do čeho jdete a můžete tedy s hlavní postavou naplno prožít pocity osamocenosti, znepokojení a snad i zklamání... bodejť by ne, po tak dlouhé době se vrátíte domů a tam ani noha (no, nenaštvalo by Vás to?). Postupně tedy procházíte celým domem a z různých indicií pomalu zjišťujete, co se vlastně stalo. Celá hra se odehrává výhradně uvnitř domu, což sice vytváří dokonalý pocit izolace od okolního světa, ale rozsah hry je tím výrazně limitován.

Autoři umně hráči předkládají klasické hororové prvky, aby jej navnadili na něco, co ale nepřijde. Krev ve vaně je barva, z televize na Vás nic nevyleze, a když zhasne světlo, je to prostě špatnou žárovkou. Tím hra vlastně převrací naruby schéma většiny her a filmů. Napadá mě parafráze na přísloví "vlk v rouše beránčím", jenže postavené na hlavu. Gone Home je spíše "Beránek v rouše vlčím".

Jedná se o další herní experiment. Hra se tváří jako horor, ale s tím má jen pramálo společného. Pravda, osobně jsem se v několika vypjatých okamžicích docela vyděsil (což u mě zase tak moc neznamená :D). V jednom krizovém momentu jsem dokonce chvíli v panice pobíhal po domě svíraje krucifix v třesoucí se ruce (nejsem zcela hororově nepoznamenán, vím co se sluší a patří :D).

Hra opravdu dokáže navodit hutnou atmosféru, při které Vás dozajista bude mrazit v zádech, ale vzápětí se Vám jakoby vysměje do obličeje, což zní jaksi peiorativně, takže spíše Vás přátelsky poplácá po zádech, jako by říkala: "Vidíš, srabe, tys čekal bůhvíco, a ona to zatím byla jen taková prkotina". Je to zajímavý koncept apelující na očekávání dnešního hráče vytrénovaného nesčetnými filmovými a herními brutalitami.

Díky tomu je tento nenápadný, leč uvěřitelný a lidsky odvyprávěný (pravda, poněkud předvídatelný) příběh příjemnou změnou. Když k tomu přidám povedený dabing, jedná se o milou záležitost, která mě (co by ještě ne zcela zarytého cynika) nenechala zcela chladným.

Pro: příběh, dabing

Proti: krátký rozsah

+13
  • PC 70
Samotná atmosféra starého domu uprostřed noční bouřky, ve kterém zrovna nikdo z obyvatel není, je asi to nejlepší na Gone Home.

Příběh jde asi takhle: Katie se vrátila z cesty po Evropě a její mladší sestra, která na ni měla čekat a ukázat ji nový dům, ale není doma, protože je lesba a zdrhla se svojí láskou užívat života. To se vám hra snaží skrz sotva 2 hodiny prozkoumávání baráku po malých kouscích sdělit, ačkoliv tenhle samotný fakt byl zřejmý asi tak po 10 minutách hraní. (Pravda, ke konci jsem si skoro říkal, že snad i bude plot twist a na půdě najdu mrtvolu, ale bohužel.)

Po baráku je rozházená spousta věcí, ze kterých si lze udělat celkem slušný obrázek o ostatních členech rodiny a pokud je na ně někdo zvědavý, může se dlouho hrabat v dopisech a vzkazech.

Gone Home má typově bližko k Dear Esther, s tím rozdílem, že proti DE nabízí nějakou interaktivitu a neobtěžuje se zprávu zaobalovat do nějakých alegorií. Opět je tu otázka, jestli se jedná skutečně o v regulérním slova smyslu hru - postup skrz je relativně přímočarý a primitivní a není cílem Gone Home nabídnout zajímavý gameplay - cílem je něco sdělit a pro sdělení bylo využito herního média. A podobně jako u Dear Ester sice na jednu stranu oceňuju originální využití média, na druhou stranu mě konkrétní sdělení ani tady bůhvíjak neosluvuje. (Spíš naopak, DE šlo díky neurčitosti celé té srandy nějakým způsobem vztáhnout na sebe, když člověk chtěl.)

Alespoň teď chápu, proč má /v/#gamergate z úspěchu Gone Home takovou prču - "dojemný příběh mladých utlačovaných lesbiček ve formě hry" je něco, nad čím musí SJWs už z podstaty věci zuřivě masturbovat a sekat desítky jen to švistne.

Jinak je Gone Home prostě jen dalším experimentem v oblasti interaktivního vyprávění. Technicky ok, ale buď vás zaujme příběh, nebo jsou to zabité 2 hodiny. Čili v podstatě jako film.
+13 +14 −1
  • PC 70
Gone Home je další z řady explorativních her, kde vy coby hráč pomalu objasňujete, co se v tomto vylidněném domě odehrálo. Je bouřlivá noc, vy se vracíte do svého domova, který je překvapivě liduprázdný. Zanechané zprávy a oznámení vám dávají najevo, že nemáte po ničem pátrat (bude to tak prý lepší). Zvědavost však zvítězí a hráč se tedy ponořuje do postupného prozkoumávání nejmenších detailů a odhalování příběhu, který měl původně zůstat skrytý.

Ono honosné rodinné sídlo však zeje prázdnotou. Vy jakož hlavní postava, která na nějaký čas odcestovala mimo kontinent, nemůžete najednou najít žádné racionální opodstatnění, proč nyní po svém příchodu za bouřlivé noci nacházíte onen rodinný dům liduprázdný.

Postupně se před vámi prozkoumáváním různých dokumentů objevují nejasné obrysy toho, co tu postupně vyústilo v tento smutný stav. Dozvídáte se informace, které jsou na první pohled obyčejné a nijak zvláštní, postupně však začnete útržky faktů spojovat dohromady a tím se před vámi začne vytvářet obraz toho, co se tu mělo před vaším příchodem odehrát.

Samotné hraní spočívá zejména v procházení lokací rozlehlého domu a prozkoumávání mnoha předmětů (od dopisů, vzkazů, novinových článků až po běžné předměty). Hra samotná nenudí a na zajímavosti jí přidává i to, že dům obsahuje několikero skrytých prostor, o kterých většina dosavadních obyvatelů neměla ani ponětí.

Gone Home vypráví ve své podstatě jeden lidský příběh (pokud to velice zjednodušíme), příběh jedné povětšinou nepochopené osoby, která je vaším sourozencem. Samotný postup hrou je relativně záživný vzhledem k tomu, že lze prozkoumávat většinu předmětů, na které hráč narazí a následně má možnost si tyto předměty detailně ze všech stran prohlédnout.

Závěrem, hra určitě není žádný zázrak, ale na druhou stranu ani nezklame. Onen potenciál, který hra na začátku má, zůstává být možná ke škodě nevyužitý. Ten příběh tohoto divného domu, o kterém si místní šeptají podivné zvěsti ve výsledku není až tak podivný, jak se může na první pohled zdát. Přestože hodnocení hry není kdovíjak vysoké, přesto nelze litovat času, který jsem nad ní strávil. Musím se přiznat, že dějové vyústění toho všeho mě trochu zklamalo. Ne, že by to bylo špatné, ale čekal jsem v oné atmosféře opuštěného dobu za norčního deště něco více tajemného. Onen hlavní dějový zlom přichází relativně brzy a pak už je jen kosmeticky rozvedený, takže žádné velké finále nebo hlavní moment hráčova zamyšlení nenastává.
+13
  • PC 45
Jednoho večera přijdete domů, kde vůbec nikdo není. Začnete se tedy prohrabávat osobními věcmi všech obyvatel domu, prolézáte jejich skříně, dopisy a vzpomínky. Prošmejdíte celý dům od sklepa až na půdu a z nalezených cárů papírů, knih, deníků a hromad harampádí zjišťujete, kde vlastně všichni jsou. Tolik Gone Home ve zkratce. Podrobnější popis snad ani není potřeba a skoro ani nejde.

V té hře se toho totiž moc neděje. Prozkoumávání a postupné prokousávání se místnostmi baráku je ale navrženo dostatečně dobře, aby se dal alespoň odvyprávět příběh. Z jednotlivých indicií se začne utvářet obrázek o obyvatelích domu - naší rodině, i jejich okolí.

V zásadě všechno funguje dobře. Nic ale není objevné ani impozantní. Herní náplň, zpracování, způsob vyprávění, ani příběh a jeho rozuzlení mě neoslnily. Naštěstí je to ale krátké a jako párhodinová jednohubka stravitelné. Zdejší nadšení mě ovšem minulo obloukem asi tak velkým, jakým se hlavní hrdinka této hry šine k posledním dveřím…

Pro: Příběh se z toho nakonec vyklube; objevování tajných prostor domu; krátkost

Proti: Po všech stránkách dost nezáživné; nic neuchvátí ani nenadchne

+12
  • PC 75
Pokud existuje herní žánr, který normálně nevyhledávám, určitě to bude "walking simulator". Úspěch Firewatche mě donutil dát šanci aspoň těm profláklým hrám a zatím rozhodně nelituji. Gone Home vás nechá chytře domýšlet příběh rodiny Greenbriarových a to jen tím, že začínáte v noci procházet velký, starý, rozvrzaný dům. Bez náznaku nebo spojitostí a to probudí vaší představivost. Dokonce bude přikrmovat vaše teorie tím, že vám bude velmi povedeně a uvěřitelně podstrkovat drobky ze života rodinných příslušníků. Aspoň dokud nepřijde velmi překvapivý konec. Nebo ne?

Herní výzva 2018 - 4. "Hru nezastavíš!"
+12
  • PC 80
Gone Home. Hra, která, podle mnohých, odstartovala ten mor zvaný simulátory chození. Hned na úvod bych rád řekl, že k těmto lidem nepatřím a taky udělám hned pro začátek jasno. Toto není hra v pravém slova smyslu. Neodpovídá definici hry. Samotného hraní zde fakt moc nenajdete. Berte to jako interaktivní film či novelu. Pokud ne tak běžte o dům dále. Tohle není hra pro Vás.

Tak o čem tedy ta hra je? Inu hra stojí na třech pilířích. Prvním z nich a na který těžce sází je příběh. Příběh začíná úvodním telefonátem a vzkazem na dveřích. Pak už je jen na hráči a jeho šmejdění, kolik se z celkového příběhu dozví. Nebudu tady nic vyzrazovat, proto jenom obecně zhodnotím. Není to žádný třeskutě originální příběh, ale je skvěle vystavěný. Žádná hluchá místa, gradace výborně zvládnutá a tak bych mohl pokračovat dále. A popravdě nad některými tématy a motivy jsem přemýšlel ještě pěkných pár hodin po dohrání.

Druhým pilířem je prostředí, potažmo jeho prozkoumávání společně s třetím pilířem atmosférou. Opuštěná vila uprostřed půlnoci. Atmosféra vskutku hutná. Dlouhou chvíli jsem měl nepříjemné nutkání, za kterým rohem na mě něco vyskočí a podobně. A neosvětlené místnosti s blikajícími světly tomu zrovna nepřidávaly. Většinu informací se hráč dozvídá z různých listin potažmo dopisů a zápisků z deníku Vaší sestry. Nicméně mnoho souvislostí jde vyčíst i ze samotných lokací. Pracovna, bar tam všude jde vyčíst, v jakém rozpoložení obyvatelé domu byly. Co bych rád vypíchnul je právě detailnost prostředí. Ať už se jedná o obyvák, knihovnu nebo pokoj puberťačky na všech jde vidět cit, s jakou je autoři vytvářeli. Hlavně u VHS s filmy jsem vytvrdl na dlouho ve snaze zjistit, co všechno natáčeli. Dýchla na mě nostalgie to bezesporu.

Ozvučení hry je víceméně čistý ambient. Dabing Sam na vysoké úrovni. Zaručuji, že pocítíte emoce. Co mě potěšilo, byly kazety s muzikou, které hráč může nalézt, jež se mi přesně trefily do vkusu. Něco na pomezí punku a alternativního rocku. Jo je to strašná magořina, ale v rámci kontextu tam seděla jak prdel na hrnec.
Grafika je čistý průměr. Ničím neokouzlí, ničím nezklame.

Jediná věc, kterou bych hře vytkl, je její technický stav. Ačkoliv splňuji doporučené požadavky, hra se přesto nevyhla náhodným poklesům FPS. Taktéž mě trápil jeden bug kdy se přestali zobrazovat texty u dopisů a jiných. Stačilo sice hru hodit pouze do menu a znovu načíst i tak je to však třeba zmínit.

Hru jsem prošel za necelé tři hodiny a to jsem prozkoumával vážně každičký kousek. Řekl bych, že délka tak akorát když uvážíme, že je to spíše interaktivní novela.
Finální ortel… Za uvážení výše uvedených podmínek musím hru pochválit. Svůj námět zpracovala na výbornou a nemám jí v zásadě co vytknout. Pravda za plnou palbu v podobě dvaceti eur nestojí, ale v nějaké té slevě proč ne. Berte ji jako lístek do kina na film, jehož plynutí děje ovládáte Vy.

Pro: příběh, atmosféra, kazety

Proti: technické nedodělky

+11
  • PC 75
Pokračuji v krasojízdě a po To the Moon a Firewatch si mě našla Gone Home.

Samotný začátek příběhu v hráči navodí očekávání hororové zápletky, protože obří dům v dešti, ve kterém nikdo není, snad ani nemůže cílit na nic jiného. Opak je ale pravdou. V kulisách, nutících dívat se každou minutu přes rameno se odehrává drama úplně jiného rázu.

V této fázi je dobré předeslat, že se rozhodně nejedná o nic nadpřirozeného nebo smrtelně nebezpečného. Zůstáváme hezky při zemi a hra nám pomocí poznámek na papíře či předčítaných zápisků z deníku postupně dávkuje to, co se vlastně stalo a proč na hrdinku nikdo nečeká s pekáčem buchet. Postup příběhem samozřejmě vyžaduje prozkoumávání a narazíme i na pár prvků Exit Game (jen tak, aby se neřeklo).

S hrou mám jediný problém: je krátká. A to je zároveň i plus, protože nastavený styl hry by nemohl zůstat zábavný ani o vteřinu déle. Očekával jsem tudíž trochu invence. Na druhou stranu ale nemohu říct, že bych se nebavil. Ve chvíli, kdy mi došlo, že nebudu sledovat pád otce-spisovatele na dno, jsem se začal královsky bavit a sama atmosféra velkého domu s tajnými místnostmi se krásně propletla s příběhem teenagerky, co uhýbá z životní cesty, kterou jí vytyčili rodiče; moje hluboko zahrabaná lyrická část osobnosti si začala vrnět blahem a já jsem s dětskou radostí sledoval život úplně normální holky.

Gone Home je krátký, ale zajímavý zážitek, který ocení hlavně hráči chvilkově unavení zachraňováním světa a ustřelovánímm hlav krvelačných démonů. Vám, přátelé, bude na konci hry na tváři hrát upřímný úsměv.

Pro: Objevování zápletky, podivně ambivalentní atmosféra, sympaticky podaný scénář

Proti: Herní doba, žádný wow moment

+10
  • PC 100
skvělé překvapení. nemá cenu psát o době hraní, o hratelnosti. toto není hra, spíše interaktivní audiovizuální dílo, ve kterém hráč prostřednictvím postavy prochází domem, který je zároveň nositelem děje. jeden (dá se říci, ze tří příběhů) je hlavním a má hlavní podíl na opar záhady, kterým je narativní linka hry obklopena. podle interakce hráče s protředím se postupně odkrývají střípky příběhu. Velmi oceňuju promakaný syžet pracovitých autorů hry, který vás, díky atmosféře (náznaky v podobě objektů, zvukových ruchů) může dovést k mylné interpretaci fabule. Hra se po mě stala unikátní ještě v jedné věci- tzv. fénoménu melancholie po dřívějších dobách - jak bylo například skvěle ukázané ve výtečném Allenově filmu Půlnoc v Paříži - domněnka, že dříve nebyl život tolik uspěchaný, určitá vznešenost let dávno minulých. V tomto vizuálním románu se ocitáme v roce 1995, tedy v době nedávné, i přesto, hlavně díky vizuálnímu zpracování tento druh melancholie na mě fungoval. Do nynějška jsem se nesetkal s jakoukoliv knihou, filmem nebo hrou, kde by "stesk po nedávné minulosti fungoval, když už byl záměrem". Well done
+8 +9 −1