Pokračuji v krasojízdě a po To the Moon a Firewatch si mě našla Gone Home.

Samotný začátek příběhu v hráči navodí očekávání hororové zápletky, protože obří dům v dešti, ve kterém nikdo není, snad ani nemůže cílit na nic jiného. Opak je ale pravdou. V kulisách, nutících dívat se každou minutu přes rameno se odehrává drama úplně jiného rázu.

V této fázi je dobré předeslat, že se rozhodně nejedná o nic nadpřirozeného nebo smrtelně nebezpečného. Zůstáváme hezky při zemi a hra nám pomocí poznámek na papíře či předčítaných zápisků z deníku postupně dávkuje to, co se vlastně stalo a proč na hrdinku nikdo nečeká s pekáčem buchet. Postup příběhem samozřejmě vyžaduje prozkoumávání a narazíme i na pár prvků Exit Game (jen tak, aby se neřeklo).

S hrou mám jediný problém: je krátká. A to je zároveň i plus, protože nastavený styl hry by nemohl zůstat zábavný ani o vteřinu déle. Očekával jsem tudíž trochu invence. Na druhou stranu ale nemohu říct, že bych se nebavil. Ve chvíli, kdy mi došlo, že nebudu sledovat pád otce-spisovatele na dno, jsem se začal královsky bavit a sama atmosféra velkého domu s tajnými místnostmi se krásně propletla s příběhem teenagerky, co uhýbá z životní cesty, kterou jí vytyčili rodiče; moje hluboko zahrabaná lyrická část osobnosti si začala vrnět blahem a já jsem s dětskou radostí sledoval život úplně normální holky.

Gone Home je krátký, ale zajímavý zážitek, který ocení hlavně hráči chvilkově unavení zachraňováním světa a ustřelovánímm hlav krvelačných démonů. Vám, přátelé, bude na konci hry na tváři hrát upřímný úsměv.