Malé Inferno je hra, kterou jsem se rozhodl zvolit si nakonec místo Ember do herní výzvy a to převážně pro to, že je to hra ve které se s ohněm hraje do slova a do písmene ;) a Ember mě zase až tolik nechytlo. Je to taková malá krátká adventura klikačka, ve které se musíte v první části hry doslova propálit přes všechny úrovně a spálit všechno co se vám dostane do inventáře. Až do konečného spálení vašeho celého domu.

Hra není nijak složitá na ovládání a víc než samotné podpalování předmětů vám zláme hlavu jaké předměty a jak je pálit;) Jde totiž hlavně o puzzle co a jak s čím skombinovat aby si člověk otevřel achievmenty a taky dostal trošku víc peněz na nákup dalšího paliva ;)

Zajímavé vizuální zpracování ;) Určitě to má výtvarného ducha;) Určitě i zajímavou hudbu no nicméně je to ten žánr co se mu dneska říká Cozy a já k těmto hrám nějak zvláště nepřilnul ;) Příběhově jsem to nějak velice nesledoval a spíš se to snažil v rychlosti proklikat, ale rámcově jsem samozřejmě po očku sledoval;) Protože v půlce hry se to láme a z podpalovacího puzzlu se stane klikací adventura ;) Nebo jak to pojmenovat. Aby příběh došel zdárného konce;)

No tak za vizuál a hudbu dávám trošku lepší hodnocení za tu hratelnost to srážím dolů a dostanu se na nějakých slušných 60%

Odehrál jsem  The Witcher: Enhanced Edition  + nějaké ty další mody pro QoL, abych si usnadnil průchod hrou. No a co bych tedy o hře já osobně mohl říct? S odstupem času a s tím, že jsem vedle sebe postavil mnou dříve odehraný třetí díl a tenhle ten první zaklínačský počin musím mít zákonitě ke hře výhrady a to dost velké;) Ke dvojce jsem se zatím nedostal nemohu tedy porovnávat i se druhým dílem.

Příběhově hře nemohu nic vytknout ač jsem si hru dal v češtině v rámci herní výzvy, ne kvůli svému vlastnímu rozhodnutí, bylo mi předestíráno z více zdrojů, že se jedná o legendární dubing;) No ač se na tom podílelo pár zajímavých hereckých obsazení. Nemohu říct, že by se jednalo o nějak zvláště zdařilý dabing. A spíše to atmosféru z hraní hry rozbíjelo, než že by ji to dodávalo nějaký legendární status. Chápu a vím, že dabování této hry, neprobíhalo úplně přesně standartním postupem, kdy herec může svou postavu dabovat tak říkajíc v reálném čase, tedy  Postsynchron a asi se za to ani na nikoho nemohu zlobit, ale rozhodně to nepůsobí nijak zvláště dobře. Geralt je až příliš vážný za každého počasí a za každé situace. Ostatní postavy působí při mnoha dialozích až nesmírně komicky i když se jedná třeba o zásadní posun v příběhu a to v celkovém dojmu spíše hře škodí, než že by ji to přidalo. Nicméně k tomu jak jsou dialogy přeloženy do češtiny nemám výhrady téměř žádné. Třeba si hru dám někdy s polským nebo anglickým dabingem a českými titulky a budu na to s odstupem času nahlížet úplně jinak.

Další věc, která hře ubírají na hodnocení je její stabilita a příšerný engine pro který se tehdejší CD Project Red rozhodli. Jistě chápu, že na dnešních nových strojích při vysokém rozlišení hra prostě logicky stabilní být nemůže. Ale když vám hra bez uloženého postupu v určité části spadne do windows je to k naštvání. Musel jsem si dokonce pohrát s nastavením a řešit problém s nepřehrávajícíma se cutscenama na začátku hry. Pak je tady ten neslavně vybraný Bioware engine, který vlastně tenkrát i studio málem pohřbil, nebylo to ve své době úplně nejlepší rozhodnutí a vývojáře to tehdy málem stálo krach;) A proč mi vlastně vadí? No řekněme, že pohyb po světě a herní mechaniky a combat systém hry, nejsou úplně to co bych od takové hry čekal. Nejvíce mi asi vadil combat, který měl sice zajímavé a efektní animace obzvláště v pozdější fázi hry, ale to je asi tak vše co mě dokázalo okouzlit. Když jsem hrál hru pohyboval se ve světě interagoval jsem s NPC a světem ano měl jsem pocit, že hraji klasické RPG s open worldem, ačkoliv tady v této hře se o klasický open world nejedná, spíše o koridor. Ale jakmile došlo na combat, měl jsem pocit, že hraju tahové RPG nebo tahovou strategii či něco mezi tím. Neumím to úplně vysvětlit, ale nepřišlo mi to moc zajímavé a zábavné spíše otravné;) Další věc, který mi tak trošku vadila, byl ten ne příliš open world. Že jsem uzavřený v nějakém koridoru mi asi až tak nevadilo, ale všude přítomné předem nalajnované cesty, kdy už jsem měl pocit, že by to tam člověk mohl projít a byla tam umělá textura nebo něco takového, byly mírně řečeno otravné. A provázelo mě to celou hrou. Všude se muselo vše obíhat a nemít ten sprint mod od komunity, asi bych tu hru hrál řádově o xy hodin déle. Navíc Geralt krom pohybu WSAD neměl žádné jiné možnosti pohybu a díky tomu to působilo celé takové ploché.. Stejně jako svět. Aby jste mě nepochopili špatně. Ten svět byl živý a plný interakcí a všude něco bylo a číhalo to bylo naprosto v pořádku, ale ten pohyb po světě byl pro mě v nepořádku.
A v neposlední řadě jsem narážel na starý engine i v souvislosti s nestabilitou hry. Hra nejen že padala, ale v některých částech hry docházelo i k velkým propadům FPS a to hlavně ve staré Wyzimě pro mě bylo utrpení, zrovna v části hry, kde byl člověk prakticky nepřetržitě v combatu a potřeboval to rychle řešit, aby se mohl posunout někam na mapě.

Abych ale nevypadal, že se mi hra vůbec nelíbila měl bych také přidat nějaké své pozitivní postřehy ke hře.. Ano hra je to dobrá, má dobře napsaný příběh a dialogy. To je přesně to co jsem očekával od CD Projektu;) Hrál jsem přece trojku a někde ta legenda o zaklínači jedničce vzniknout musela;) A pravděpodobně se i díky tomu dnes hra považuje za klenot své doby. Máte možnost ovlivnit herní dění. Komu Geralt pomůže a na koho se vykašle a jak to celé vlastně dopadne. V tomhle ohledu se hře nedá nic vytknout;) A i když je hra tolik let stará po instalaci všech možných vylepšujících modů, které zlepšují textury postav a okolí působí hra visuálně velmi příjemně;) Tam u mě také získává zaklínač palec nahoru.
Mimo to ještě příjemná hudba;) a ambienty. Které na tehdejší dobu nepůsobí špatně i když je slyšet, že se jedná o syntetizované samply a není to živý muzika jako v pozdějších hrách nebo například v KCD;) Kde ta hudba funguje o poznání lépe;)

Já jsem si tedy ve výsledku zaklínače užil, jen bych si to rád dal asi příště v Remasterované verzi, která snad brzy vyjde, už jen z toho důvodu, že předpokládám, že přijde mnoho vylepšení starých systému, které bych na původní hře klidně oželel;)

Určitě stojí za zmínku tahle Co-Op laděná hříčka pro hráče všech kategorií;) Obzvláště se může hodit pro nějakou párty, kdy zábava umírá. Pak je na čase nažhavit ovladače, pakliže jsou čtyři ovladače k dispozici, lze hru zahrát až ve čtyřech lidech na jednom gauči;) Což přičítám hře k dobru. To je velké plus, protože není v dnešní době mnoho herních titulů, které by se na gaučové Co-Op hraní soustředily a ještě dokázaly dodat určitou variabilitu v různých herních modech. No měl bych to asi trošku více rozepsat..

Z čistého herního hlediska se nejedná o žádný pokrokový či jinak inovativní kousek. Jedná se prostě o soubor miniher s krátkou příběhovou kampaní pro více hráčů;) Lze jistě hrát i v jednom proti počítačům, ale určitě nedojde k tomu efektu jako při hraní ve více lidech. A kromě klasického adventure modu s příběhem, který lze do hrát během jednoho sezení na gauči tu máme ještě pokračování v párty modu, kde si můžeme navolit buď vlastní mini hry, nechat náhodně navolit mapy podle času, který na gauči chceme strávit;) Je v rozmezí od 5 až do 30 minut. Miniher je docela slušné množství, některé se opakují a některé se mechanicky neliší od těch ostatních, ale ve směs je to rychlá a nenucená zábava;)

Dále hra nabízí výběr několika skinů králíčků za které si můžete vybrat, že budete hrát a pak dva herní mody free for all a nebo 2vs2 :) A postupným hraním se také doberete k odemčení dalších králíčků a miniher k hraní;) Ještě jsem se ke všem nedobral a řekl bych že ve stylu ubisoftích her to bude lopocení na delší dobu;) Oni totiž mají ve zvyku těmito ne příliš oblíbenými věcmi ve hrách uměle navyšovat čas, který tam chcete strávit;) Nicméně nejedná se o žádný agresivní gamepass, jak by se mohlo zdát, proto při každé příležitosti, kdy se chcete odreagovat a hru si s někým zahrát, máte možnost v souvislosti s tím i automaticky odemykat další možnosti ve hře;) U těch skinů to chápu, mini hry bych klidně zpřístupnil všechny po dohrání kampaně, aby měl člověk vícero možností z čeho vybírat už od začátku hry;)

Suma sumárum se jedná o nenáročný gaučový Co-Op počin, který si jistě vychutnáte ve vícero lidech, nicméně u single hraní bych nevsázel na to, že si hru budete chtít dopřávat déle, než po dohrání kampaně;)

10-Pod maskou

Pod maskou se vydáte do výru akční hry spolu s hlavní postavou "Jackem" na zběsilou jízdu Cyberpunkovým lineárním světem;) (Spíše tedy věží) Jakousi poslední baštou lidských bytostí ve hře Ghostrunner od polského studia One More level za podpory 3D realms, což je ostřílený harcovník ve světě akčních First person her a tím pádem i snad záruka jakési kvality.

Tahle hra má tři strany mince. Nebudu vám ale lhát, příběhově jsem si hru nijak zvláště do hlavy nezapisoval, bylo totiž potřeba soustředit se na mechaniky a češtinu se mi nepodařilo nahodit. A i kdyby české titulky pod obrazem běžely nebudu vám lhát soustředil jsem se na herní mechaniky bla bla bla. A to je vlastně spoiler. Rámcově tedy mohu s jistotou říct, že šlo o jakousi pomstu Adama, který je vědomím jistého vědce uleženého do AI zvané Architecture, který kdysi dávno stvořil věž, za pomocí vědkyně zvané Mara, která prošla velmi úspěšně proměnou v kyborga podobného tomu padouchovi ze Spidermana jménem Dr. Ocotpus. Jako nástroj provedení této akce si zvolil posledního funkčního Ghostrunnera, kterého Mara s Adamem stvořili svého času jako ochránce Věže - posledního svého druhu? Nebo tak nějak. Což jste vlastně vy. Ale co by to bylo za hru, kdyby do tohoto Cyber pekla nevstoupil i další faktor, tedy třetí strana mince a to lidskost, nebo lidství v podobě taky asi poslední přeživší z odbojové organizace tak zvaných Climbers. Její jméno je Zoe a tváří se jako by Jacka znala. Jo oni ho totiž ještě před Architektem našli odbojáři a nějakým způsobem ho upravili. No nacpali do něj zkrátka lidskost.

No nebudu lhát příběh fakt není nejsilnější a asi ani neurazí, ale pravda, že kdyby tam nebyl nic se neděje. Není to dlouhá hra, takže nepotřebujete hnací motor. A hlavně to není vůbec nudná hra, takže tím tuplem nepotřebujete hnací motor. Jako fakt musím říct, že gameplay mě velmi mile překvapil. Je to adrenalin, běžíte, skáčete, běžíte po zdech, skáčete na grapling, vyhýbáte se překážkám parkur na nejvyšším možném levelu. Možností jak se vyblbnout parkurem hra nabízí fakt hodně a i když je to značně snazší část hry, nečekejte, že vám to v kombinaci s nepřítelem nějak ulehčí. Ono totiž je to FPS akce a bez enemáků by to nebyla výzva. Ne fakt ta hra není v základu asi nijak zvláště složitá. Jedná se o vlastně o jakési rytmické smyčky, které když si po 50té smrti nakrokujete tak nemůžete minou.

A tady narážíme na fázi, kdy se jedná vlastně o docela slušnou hardcore herní výzvu. Ne v tom smyslu jako Dark Souls, kde by se člověk musel nazpaměť naučit movementy všech mobek a bossů. ale v tom smyslu, že se musí naučit rytmus enemáků, kteří postupem hry pobývají a přitom neustále využívat movementů, které jsem zmiňoval výše, aby jste se k enemákovi mohli dostat na blízko a useknout mu hlavu svojí špicovní cyber katanou a právě kombinace všech těchto věcí, je teprve ta pravá a drsná výzva a zdolání některých fází hry, začalo být pomalu na plešatost zapříčiněnou rvaním si vlasů zaživa z hlavy :D

Ale ne nebylo to tak strašné, hra je relativně krátká a těch fakt těžkých fází hry se najde opravdu jen hrstka, zbytek je těžký spíš jen ze začátku, než se člověk naučí a namapuje si do mozku všechny možné movementy, které může Ghostrunner udělat, aby se vyhnul kulce nebo uskočil pomocí graplingu :) A mimo to má hra jakési tři fáze hry, dalo by se říct, že po každé smyčce bojů trhání vlasů a nekonečného opakování levelu vás hra odmění tím, že si čas od času zajdete do simulace v AI odpočinout splnit nějaký ne příliš složitý puzzle, (s výjimkou úplně poslední simulace), aby vás po chvíli zase vyvrhla do věže, kde chvíli zkoumáte okolí, které postupným času graduje v adrenalinem napumpovanou zběsilou akci.

Celý tenhle akční mix je zabalený do slušivého neonového Cyberpunkového visuálu se smyčkami elektronické hudby. Nic vyčnívajícího, ale neurazí;)

Suma sumárum se tedy jedná o velmi povedenou akční parkur fps hru s parádními movementy. S akurátně nastavenou herní dobou tak akorát, aby vás neomrzela:)

Další hra v rámci herní výzvy - ne že bych v rámci čehokoliv jiného kdy psal komentář ke hrám. Nicméně povím vám v rychlosti něco málo o hře a mých dojmech;) Já nejsem moc pixelartový, což jistě naznačuje komentování některých dřívějších her a už vůbec nejsem moc plošinovkář;) Jej a to jsem si do výzvy vybral hned dvě :)

No dobře hra není zase tak úplně plošinovka, jak by se mohlo na první pohled zdát;) Ale proč jsem si vybral tuto hru? Zaujalo mě téma a zaujala mě možnost ovládat vlak;) A taky jsem chtěl upřímně mít v seznamu i pár kratších her. Možná trošku spoiler, ale dohrání mi zabralo nějaké 4 hodiny dle Steam účtu. Hru bych stylem a visuálem připodobnil ke hře, The Longest Road on Earth - kterou jsem shodou okolností měl na seznamu před dvěma lety. A však s minimem hudby, který by daleko lépe dokreslovala celkový dojem a atmosféru hry a u toho srovnání bych ještě rád zůstal. Tedy Gameplay je oproti zmiňované hře přeci jen poněkud zábavnější. Protože se neobtěžuje jen s pouhým průchodem pomocí šipek a mezerníku pro skákání (mezerník tu vlastně ani není), ale můžete vyřešit i pár primitivních puzzlů, zabít pár ne příliš chytrých a náročných nepřátel. A mezi jednotlivými městy zachránit několik málo civilistů v jediném funkčním vlaku v celé zemi.

No nebudu lhát na ten vlak jsem se těšil asi ze všeho nejvíce. Na nějakou úpravu, opravu nebo dokonce správu. Ale ten vlak tam je fakt jen jako dopravní prostředek mezi jednotlivými lokacemi. Aby se neřeklo, musíte mezi každou zastávkou kontrolovat doslova jednu věc, aby se vlak nezastavoval během jízdy a čekovat pasažéry jestli mají dostatek potravy a léku, aby během jízdy nezemřeli. Ale to je vskutku jediná interakce, kterou vám jízda vlakem dovolí.

O čem tedy hra vlastně je. No hra vypráví nějaký příběh. Takový ten známý už docela klišé příběh o lidské katastrofě o tom, že se něco stalo. Bohužel pro velmi chabý přísun dialogů ( na rozdíl od  The Longest Road on Earth tam ale nějaké jsou) a jen asi pár nějakých dodatečných textů, které potkáte během vaší cesty, vám hra nenabídne, žádné důvody toho co se stalo a na konci cesty ani rozklíčování toho proč jste vlastně tuhle cestu vlakem absolvovali. Ano jsou tam nějaké náznaky, i odbočky od hlavního téma k něčemu snad více osobnímu, ale vše skončí tak nejasně jak začne. A snad je to proto, aby mohli vydat ještě dodatek pro hru jak tady někdo zmiňoval, ale po tom všem vlastně ani po žádném dalším dodatku a vyjasnění netoužím.

Hra je jistě nabitá záhadnou atmosférou a zajímavým visuálem a to je také to co bych chtěl vypíchnout, ale krom toho je to jen další prázdná pixelartová a mechanikově ničím nezajímavá indie hra. Snad pozitivní na tom je její délka, takže ji člověk zvládne dohrát aniž by ji vypl nedokončenou.

Hru jsem si dal na doporučení do herní výzvy, jelikož jsem stejného data narození jako tahle malá a krátká hra. Tohle je čistě subjektivní hodnocení a nemlaťte mě tedy za to nízké procento. Nemohu za to, já tuhle dobu zažil a podobné hry hrál. Jistě se na tu dobu jednalo o výbornou hru, ale pro mě je prostě vracet se k těmto starým věcem bolest. Otřesný PC speaker, všudypřítomný dnes tak populární pixel art, šílené ovládání. Tohle všechno a ještě mnohem víc. Tehdejší hry opravdu velmi vynikaly v tom, že byly z dnešního pohledu hráče těžké. A jejich náročnost možná nespočívala ani tak v tom, že by byly až tak těžké. Ale spočítat v kostičkách kam asi tak zhruba míří kurzor myšítka - nebo v případě mého druhého pokusu Contra - který křížek co na vás v danou chvíli letí a není absolutně vidět je pro vás nebezpečný a podobně.. Já si tohle vážně, ale vážně zpětně neužívám :D Já vím síla těchto her nebyla v jejich délce, ale v tom si do mozku namapovat přesné mačkání kláves (v tehdejší době josticku ) A přesně vědět odkud čekat nebezpečí. Takhle to postupně prochodit několikrát a ano nakonec se hra dala dohrát třeba i za 20 či 30 minut. Byla to jiná doba jistě krásná doba a já jsem rád, že už je pryč, a že dnešní hry vypadají tak jak vypadají, mají mechaniky takové jaké mají a i když se třeba řadí mezi ty těžké, dají se dohrát bez újmy na duševním zdraví :D

Tímto oznamuji, že jsem si dal všech parádně nadesignovaných 9 levelů od Electronic Artu v podání hry Zany Golf, a teamu herní výzvy za to, že mě toho neušetřili :D

Dohráno v rámci herní výzvy 2025. Tahle část herní výzvy mi dělala docela starosti ale nakonec jsem se rozhodl pro splnění Jak HC tak SC verze splněním herního titulu, který má v názvu obě přízviska a to jak Dead tak i Alive :)

Vrtalo mi hlavou, jak se k takovému hodnocení bojovky mám postavit a nakonec mi došlo, že komentovat zde příběh, nebude to hlavní na co by člověk měl myslet. Nuže jen okrajově řeknu, že tahle hra necílí na hráče, kteří si libují v rozsáhlém světě plném příběhových linek se side Questy a podobně. To ale žádná z těchto her velice dobře neumí. I když řekněme, že poslední Mortal Kombaty nebo Street Figter jsou na tom o poznáni lépe. A jelikož jsem nepolíben sérií Dead or Alive musím jen v suše konstatovat, že tahle hra se o to nesnaží téměř vůbec. V kostce snad jen říct, že celý hlavní příběh je olemován krátkými cut scénami, které lehce něco načrtnou z příběhu možná i navazují na předchozí díly, ale nebudu lhát sledoval jsem to spíš jedním koutkem oka. Rámcově šlo v příběhu o nějaký velký turnaj, který nese název Dead or Alive. Hra je rozdělena na několik různých frakcí, ale zásadní jsou asi jen dvě a to ti špatní a ti zlí. Ti zlí se snaží znovuzrodit jakéhosi Raidoua což se nakonec za pomoci dvou postav tak nějak povede, aby jste o dvě kapitoly později toho samého Raidoua výběrem jedné ze tří postav opět pohřbili. No jak říkám nemá smysl se tady příběhem vůbec nijak moc zabývat.

Co ale má smysl si rozebrat je kombat systém. Ve skrze je podobný všem těm ostatním. Nebudu lhát nestrávil jsem ve hře tolik času, abych se jednotlivé postavy a jejich komba naučil tak nějak do detailů nějaké speciální movementy jsem vůbec neobjevil ani namátkovým mačkáním tlačítek během hry. Celkově mi připadalo, že na rozdíl od ostatních žánrovek tahle hra cílí spíše na jednoduchý bojový mechanismus. Kde více než nadpřirozené chvaty, které uchvátí protivníka se hra soustředí na opravdová bojová umění ze všech koutů světa. A musím říct, že jednotlivé herní postavy jsou v tomhle ohledu velice povedené a propracované a samotný kombat systém vcelku zábavný. Vlastně mě až mile překvapilo jak řetězení útoků nebo jednotlivých chvatů na sebe krásně a plynule navazují. Narážím teď na velectěné dílo MK1, které mi připadá oproti původním dílům kostrbaté převážně v pohybu postav a řetězení komb do protivníků:) Protože zatím co v Dead or Alive sázíte jeden útok za druhým nezávisle na tom, jaké zrovna mačkáte tlačítko po sobě dokud protivník nějakým způsobem neupadne na zem. Oproti MK1, jakoby dělalo pomlky mezi jednotlivými chvaty a dávalo tak okna protivníkovi aby měl možnost zaútočit. Není to nutně špatně, ale já mám rád ten hladší soubojový systém. Ve kterém má tlačítko bloku hlavní slovo a dává vám šanci na převzetí výhody v bojové odhodlanosti. Co mě na začátku hraní velmi mátlo a překvapilo byla absence vertikálních pohybů postavy. Jako máte možnost udělat něco jako snížený kop nebo snížený úder či kop ve vzduchu nebo úder shora, ale klasický pohyb postavy se omezuje pouze na pohyb do čtyř stran. Takže tam kde by jste běžně hledali skok nebo skrčení tam vám ovladač udělá úkrok doleva nebo doprava. Zase říkám, nemusí to být nutně špatně. Alespoň to pak eliminuje takové ty pořád se do kola opakující komba proti hráčů, kteří mají třeba výhodu delšího kopu a skáčou vám na hlavu jako šimpanzi dokud vás neudolají nebo naopak stojí přikrčení a okopávají vám holeně.

Vizuální stránka hry je vcelku povedená, ale není to nic u čeho by jste si řekli wow. Možná něco pro milovníky japonských kreslených postaviček a plných dámských dekoltů. Ano až na pár výjimek jsou veskrze všechny ženské postavy ve hře nadmíru dobře vybaveny. Skoro až tak, že jsem si občas říkal, proč proboha vývojáři nevyužili této těžkotonážní převahy u dam a neudělali několik prsních chvatů:D Just joke. Navzdory všem těm krásným svěže vypadajícím dámám, které oplývaly ve všech ohledech vším co japonská kultura nabízí. Se mým bojovným favoritem stal věčně nalitý Brad Wong a jeho technika opilého Boxu či co to bylo mě naprosto učarovala;) Docela mi připomínala bojovou techniku postavy policajta Leeho z Tekkenu 2 :) Toliko tedy k bojovce, co víc říct k bojovkám nevím, to hlavní bylo vyřčeni. Koho tento herní žánr ještě pořád po letech baví zkuste dá se doporučit;)

Když se řekne divoký západ - můžete si stejně jako já zkusit oblíbenou a proslulou hru RDR 2. Tahle ta herní výzva má strašně pozitivní vliv na výběr některých herních titulů. Člověk tak nějak odkládá. Plánuje a pak mu to přímo vsune touha po splnění něčeho, co už minulý rok dotáhl do konce. Ano člověk si vždy řekne;) Moc dlouhé na to aby si na to člověk našel čas, je tolik dalších her, které by si chtěl zahrát atd. Ale letos mi do toho "KONEČNĚ" připletli ten divoký západ. A no jsem za to ve výsledku rád, protože tenhle unikátní herní zážitek jsem si z nevole vůči GTA V nechával nějaké ty roky prokluzovat mezi prsty a už když jsem hru dokončoval, dokonce i teď když píšu jakési ohlédnutí za hraním hry vím, že to byla chyba.

Tak teď trošku k dějišti a herním mechanikám. Hru jsem chvíli zkoušel hrát na PC s klávesnicí a myší, ale nakonec jsem přesedlal na ovladač. Zase jeden z těch konzolových titulů, který si vyloženě žádá, aby se hrál na gamepadu. Jasně je to více či méně střílečka z třetí osoby, ale kromě toho krkolomného menu pro výběr itemů zbraní a interakce s prostředím, se mi ve výsledku gamepad osvědčil v mnohém. A výhody jako auto aim se mi pro průchod příběhovkou zdá nad míru uspokojivý. Přeci jen nehrajeme žádnou kompetetivní střílečku, ale spíše hru, který ze všeho nejvíce cílí na ten příběh.

K příběhu se dostaneme asi až v poslední části, teď bych vám milí přátelé hráči pověděl o tom, jak velmi moc mě okouzlil svět, který vytvořil Rockstar ve své hře na divoký západ. Asi mi dáte za pravdu, že častým problémem otevřených světů ve hrách je nedostatek aktivity pro daný úsek na kterém se hra odehrává. To však není případ RDR 2, kde v každém koutku světa můžete objevovat. Hlavně visuální a přírodní krásy svět, ale i různé mimo úkolové aktivity. Jsem si vlastně až teď při psaní uvědomil, že RDR 2 tyhle věci dělá hrozně přirozeně a nenásilně. Nejsou tu šílené questy typu ulov nafarmi a nevím co kvanta všech možných surovin. Nejsou tu žádné války gangů o území i když ta hra vyloženě vypadá, že by takový systém mohla mít. Ne tak zde nefunguje. Když cestujete přes divoký západ tu a tam potkáte nějakého člověka v tísni nebo lovce co potřebuje pomoci s vystopováním a ulovením zvěře, nebo bylinkáře co vás naučí rozpoznat novou rostlinu. Hromada vedlejších úkolů vás zavede k životům běžných lidí jejich strastem a problémům v divoké zemi. A vy je nemáte problém v průběhu hraní postupně plnit, protože nenudí a zabaví. Jediná repetetivní věc, která se ale také liší každým novým cílem, jsou úkoly pro lovce odměn. Repetetivní jsou ale ovšem jen v tom, že jich je nejvíce stejného typu - jestli mi rozumíte. A týkají se jak vedlejšího obsahu tak hlavní dějové linky.

Jak už jsem řekl svět divokého západu od Rockstaru je největší tahák a nejvíce okouzlující část hry. Nyní bych se rád podíval na samotný příběh hry. Nechci tady nic spojlerovat protože věřím, že tohle může pořád ještě číst někdo jako já, kdo se ke hraní stále neodhodlal a čeká na správnou chvíli. Asi bych se spíše chtěl nejvíce zaměřit na charaktery postavy ze hry. Ty nejzajímavější pro mě byly jmenovitě Arthur Morgan, John Marston, Dutch Van Der Linde,  Hosea Matthews,  Sadie Adler a  Charles Smith -  Micah Bell 
Schválně jsem uvedl jen tyto jména bandy, protože se jedná asi o nejvýznamnější hráče v průběhu hraní hry.

Abych osvětlit pořadí Arthur Morgan je charakter, za který si zahrajete většinu herního obsahu a John Marston hned na druhém místě, protože je to nejbližší postava Arthura Morgana a v druhé řadě, protože si potom za něj zahrajete Epilogy hry a je hlavní postavou hry, kterou jsem ovšem ještě nehrál a to RDR 1. Ten zbytek jsou postavy, které mi přišly v příběhu nejzásadnější, které se v průběhu hlavní dějové linie s Arthurem a Johnem nejvíce potkávají a jsou nejzásadnější pro vývoj příběhu;) Ano mohl bych zmínit ještě postavy jako je  Abigail Roberts - Johnova žena. Nebo Arthurovu někdejší lásku Mary. Abigail je samozřejmě postava, se kterou se v příběhu potkáváte často, ale nemá podle mě nějak zásadní vliv na klíčové části herního příběhu. A Mary i když Arthura stále miluje dotkne se příběhu jen okrajově a nijak vážně do něj nezasáhne.
Arthur Morgan je klíčovou postavou pro příběh, je to člověk který je silně ovlivněný ideologií gangu Dutche Van Der Lindeho, ta ideologie je vést gang jako rodinu, je to svým způsobem ideologie známého Robina Hooda, který nekradl peníze pro svoje obohacení, ale spíše pro obohacení chudých a potřebných. V tomhle případě jako potřebné berme Gang Van Der linde, protože i když se některé mise snaží profilovat tak, že pomáháte i lidem z vnějšího světa většina rozpočtu skončí uvnitř bandy. Samozřejmě, že většina postav uvnitř bandy jsou kriminálníci, kteří při loupení neznají slitování a jsou schopni chladnokrevně oddělat aby dosáhli kýženého výsledku. Ale jejich cíle jsou převážně příliš bohatí lidé z novodobého průmyslového světa. Ano tady narážím na to, že se ocitáme v době, kdy se divoký západ postupně mění na svět, který neúprosně požírá civilizace a výdobytky moderních dějin. S tím se samozřejmě pojí i obtíže bandy a celkový úpadek loupežnického byznysu. Vše se mění a nic není jako dřív a na všechny místní bandy tvrdě doráží Pinkertonova kancelář. Jedná se o jakési velké sdružení lovců odměn, kteří mají za úkol postupně pochytat a pověsit všechny zbývající gagny, které ještě řádí prériemi divokého západu. A v tomhle světě stojí Arthur Morgan, který se musí začít rozhodovat sám za sebe. Nebyl na to zvyklý vždy ho řídil Dutch a jeho pravá ruka Hossea - jakýsi duchovní otec gangu. Problémy však na gang doléhají čím dál více a ze všech stran se na ně řítí další a další. V takové době začnou lidé přicházet o životy a i takoví tvrďáci jako je Dutch, přestávají chápat svět, který do nedávna znali. Postoje bandy se začnou měnit. Dřívější ideologie už neplatí. Pro zbývající členy gangu to v podstatě znamená udělat poslední výhodnou akci a pak se ztratit z povrchu zemského. Jenže i když se zdá, že se místy gangu začíná zase dařit, vždy přijde další kudla do zad a naděje na záchranu padají. Dutch všem v gangu neustále opakuje, aby neztráceli víru v jejich věc, avšak Arthur s Johnem si začínají všímat toho, že Dutch situaci nezvládá a začíná se štěpit, navíc začne čím dál více naslouchat podvratnému živlu Micahu Bellovi, který se postupně stává pravou rukou a vytěsňuje prostor mezi Arthurem Johnem a Dutchem. Dutch dělá věci, které by dříve neudělal chladnokrevně popravuje lidi pro nic za nic. Tyto náznaky šílenství Arthura přimějí, aby začal měnit své postoje a jelikož do něj Hossea vštípil smysl pro spravedlnost a pro rodinu, kterou je mu hlavně jeho gang. Rozhodne se konat na vlastní pěst, aby zachránil alespoň ty, které ještě zachránit lze. V téhle části hry mu zůstanou nejvěrnějšími po boku paní Adlerová, ze které se po nešťastné události na začátku hry stane vdova a v průběhu hraní ostřílená pistolnice a Charles Smith, který byl vždy od začátku spíše takovým stínem avšak na konci se stane jednou z největších opor Arthura. Arthur se nešťastnou náhodou nakazí v průběhu hraní Tuberkulozou nezbývá mu mnoho času a tak musí začít jednat rychle, aby zachránil co se ještě zachránit dá. On sám tohle začne vnímat jako jakousi cestu pokání za vše co provedl. Sám několikrát Johnovi vštěpuje do hlavy, aby zachránil sebe a Abigail a vzdal se života kriminálníka, že on má ještě naději na nový život. Konec je samozřejmě velmi dramatický a tragický, ale Arthurovi se alespoň podaří osvobodit Johna, který nakonec začne dodržovat co mu Arthur kladl na srdce a snaží se o nový začátek s čím se pojí Epilogy. Ta část kdy jsem psal na začátku, že budete hrát za Johna Marstona.

Trošku jsem se rozepsal a naklovl zběžně příběh a tak jsem to raději hodil do spoileru;) Teď bych se však rád dostal k nějakému závěru.
Chtěl jsem vám v závěru asi říct jen tolik, že mám rád opravdové a uvěřitelné příběhy a miluji Western. Tohle přesně RDR 2 dělá. Vypráví uvěřitelný a opravdový příběh, který vás stejně jako mě musí upoutat a vtáhnout na první dobrou. Kromě toho všeho se jim hru podařilo zasadit do opravdu živého a působivého svět. Já téhle hře musím dát 100%. Nemám nic co by se ji dalo vytknout. Respektive ne v té hlavní věci ve které hraje prim. Ano nějaké technické problémy i po letech o vydání byly. Ale na tyhle malichernosti já u takhle rozsáhlých herních titulů nehraju. Nejsem recenzent a nemusím díky bohu sledovat všechny aspekty her. Já si můžu dovolit hodnotit subjektivně:) A z mého subjektivního pohledu musím říct, že žánrově neexistuje nic lepšího. Nemám pravda ani tolik nahráno jako ti ostatní, ale když se rozhlédnu kolem sebe a pročtu si názory ostatních. Musím říct, že se velmi shodují s tím co si o hře myslím já. Takže vám děkuji za přečtení a pozornost a těším se na to jak vám opět budu vyprávět o nějakém mém osobním zážitku z hraní her:)

Takže poslední do sbírky herní výzvy byl Alan Wake - neremástrovaná verze. Možná proto, že nejsem milovník horrorového žánru v PC hrách a možná taky taky pro ne příliš záživné ovládání jsem odložil Alana Wake na dobu neurčitou do šuplíku letošní herní výzvy.

Nebudu lhát všechny horrorové tituly tak nějak obcházím obloukem, nevím jestli za to může fakt, že hry hraji převážně v noci a do pozdních nočních hodin a to je přesně ta hodina duchů, kdy vám u takových her může běhat mráz po zádech. Nebo ten důvod možná bude i v tom, že jsem se na několik let v minulosti zacyklil někde v online světě a všechny single player příběhové tituly jsem spíš obcházel obloukem sám. A možná děkuji za to téhle parádní herní výzvě, jsem se konečně přemluvil k tomu, že hrát single player hry je v mém věku daleko zábavnější než ty online.

Teď už vím a jak jsem psal v minulém odstavci, děkuji za výzvu, že jsem otevřel oči, že to byla chyba. Nebudu lhát pár mnou zvolených her byla chyba a měl jsem opravdu obtíže donutit se dohrát je až do konce, abych horko těžko v průběhu roku nemusel měnit a hledat nové tituly. Ale většina z nich byla plnohodnotná a plnotučná porce zábavy. Alan Wake není výjimkou a možná díky za náhody v posloupnosti hraní her a nechuti k žánrovce jako takové. Alan Wake byl nakonec taková krásná tečka a pomyslná třešnička na dortu za letošní výzvou.

Protože když si odmyslím ten nijak ne příliš zábavná gameplay, jedná se o výborně a poutavě napsanou hru s neuvěřitelně spletitým příběhem, který se přímo odkazuje na krále tohoto žánru a to sice Stephana Kinga. O Remedy vím už léta páně a vím taky že jejich hry se považují za top strop na herním tržišti a díky téhle hře vím proč. Jak jsem řekl, z hlediska herního se nejedná o žádný neuvěřitelný zázrak. Více méně je to jen chodící simulátor, kde se s postupně měnícím prostředím a všude přítomnou stupňující se anti hmotou stupňují i nepřátelé, kdy vše vyvrcholí takovým, až vlastně hanebně prostým finálním soubojem. Proto odmysleme si všechny tyhle věci co nás provázejí hrou a přičtěme k dobru ten parádně vymyšlený příběh, ve kterém hlavní hrdina a slavný spisovatel díky magické přírodě a vlivům jezera Cauldron začne propisovat svůj nový knižní přběh do reality, kterou se všemi protagonisty začne docela silně pociťovat i on sám na vlastní kůži.

Právě to je ten důvod, proč se Alan Wake stává tak zábavnou hrou i přes to že zábavná vůbec není. Ten příběh je tak spletitý zamotaný a různorodý. Vtáhne vás do děje a už vás nepustí a vy prostě potřebujete vědět jak to dopadne. Tohle je ten druh interaktivní zábavy o kterém bychom mohli tvrdit, že je jako živý film. Příběh vlastně napsaný přesně pro filmové potřeby, přesněji seriálové potřeby, protože prostřihy mezi jednotlivými kapitolami nesou spíše formát seriálu. Nese se to v duchu městečka Twin Peaks, kde bojujete klasicky na straně světla proti straně tmy noci a stínů. Dalo by se přirovnat k černému a bílému wigwamu. V průběhu hraní absolutně netušíte co se vlastně děje a jestli je něco z toho co prožíváte pravda nebo klam a ono je ti tak nakonec dobře, protože i po dohrání hry na konci příběhu přesně netušíte co se stalo. A visí tam mnoho otazníků. Které možná zodpoví druhé pokračování nebo bonusové mise které jsem nehrál a nebo možná taky ne. Přesně po vzoru Twin Peaks. A tohle všechno jsou ty důvody, proč chcete takové hry hrát a dohrát je až do konce. Je to o způsobu jakým byly napsány a jakým jsou odvyprávěny. Nikoliv o tom jak se hrají. To že se hrají je vlastně celkem vedlejší produkt.

Závěrem bych jen rád napsal, že Remedy určitě zůstane v mém srdci a že určitě dohraju ten už pár let rozehraný Control a určitě se pustím do pokračování Alana Wakeho a určitě se vrátím i k jejich starším titulům jako Max Payne. Je pravda že jsem hrál neremastrovanou verzi takže asi jednička po Remasteru by byl navíc dechberoucí visuální zážitek. Protože pokud je mi známo Remedy kromě toho, že dělá hry co mají duši umí připravit pro hráče i dech beroucí audio visuální podívanou, alespoň podle toho co jsem viděl na videích. Dokonce bych řekl, že to v současné době patří k nejkrásněji vypadajícím hrám současnoti.

V rámci Mamutí výzvy jsem si zvolil asi trošku nešťastně asi pravděpodobně nejslabší díl Far Cry:) Svého času jsem kdysi hrál jen jedničku a to asi jen chvíli, protože to tenkrát bylo visuálně to nejlepší co se dalo na trhu sehnat tedy myslím. S jedničkou jsem se setkal svého času ještě na základní škole, kdy mít možnost rozjet tento obří projekt a na svou dobu visuální orgii byl problém a tak jsem ji jen lehce olízl koutkem oka v počítačové herně. Nicméně o pár let později na střední už jsem se dostal k trošku kvalitnějšímu železu. Nepříznivý vývoj situace však měl za následek nedohrání titulu a odstřižení se od pupeční šňůry Ubisoftu na dobro na několik let. Přispěl k tomu i nezdar zahrát si Assasin's Creed 1 na PC, kdy jsem si řekl, tohle prostě na klávesnici s myší hrát nejde. Tohle je tak blbě nadesignovaný.. A tak hry od krále 3A titulů prostě u mě neuspěl.

Ono to má ještě dohry a dozvuky v podobě dalších pár pokusů navázat kontakt s Ubisoftem. Před pár lety jsem se nadchl pro jejich For Honor, kdy mi hra přinesla pár hodin bolesti a neskutečného zklamání. Poznatky jsou takové v kostce. Ubisoft by neměl dělat Online hry vůbec mu to nejde a nemá pro to cit. Ubisoft má dlouhou dobu patent na visuálně originální hry. Ubisoft má trošku problém udělat kvalitní obsah. Někdy se trefí příběhem, ale mnohdy je chabý mechanicky. A možná to je tím, že časem se z kdysi zajímavého studia stal nenasytný gigantický moloch, který chrlí jeden nedodělek za druhým, který se více než na hru samotnou spíše orientuje na dodělky v podobě dalších monetizačních visuálních packů pro hru. To není problém jen Ubisoftu, ale mnoha dalších studií. Nicméně nesmím zapomenout podotknout, že hraní Black Flag jsem si náramně užíval, což se už tak nějak o Primal říct nedá.

Jak už jsem tak nějak načrtl na začátku hry Ubisoftu mají opravdu patent na visuální zážitek. Jedno se nedá upřít, když vstoupíte do herního světa nějaké z her, pohltí vás atmosféra a máte ze začátku potřebu odpustit jim malicherné chybičky, které provázejí každou hru na první dobrou. Vlastně vás v první fázi hraní Primalu nadchne atmosféra pravěku a širokého okolí, dokonce i herecké výkony jednotlivých postav vás na začátku hry vtáhnou do všudy přítomné primitivní společnosti. Musím vypíchnout kmenového shamana Wenju:) Nicméně čím dále a čím hlouběji se příběhem a zemí zvené Oros prokousáváte, tím více vás tento uchvacující první kontakt ve hře opouští. Nevím jak je tomu u ostatních Far Cry a asi to ani nemám v budoucnu moc v plánu zjišťovat, ale řekl bych, že půlka problému bude v tom, že se hra snaží dělat mnoho věcí, ale žádnou z nich nedělá důsledně včetně příběhu. Ten je plytký jako talíř a nijak zvláště vás nemotivuje příběhem procházet. Nicméně zadání bylo dokončit hru to byla ta motivace proč jsem se prokousal, až na úplný konec.

Velký otevřený svět mapa jako v GTA, všude přítomné skryté kameny s rukou, až příliš mnoho kamenů s rukou. Po odhalení první části mapy už jsem tak trošku tušil odkud vítr vane a co mě čeká a nemine a snaha dělat něco navíc mě opustila, chtěl jsem prostě jen prosvištět Orosem a dokončit děj. A kde spatřuji já největší problémy hry? Máte tady velký svět a obrovský potenciál, který se vývojáři snažili vehementně zabalit do balastu všude přítomných malých Questů, které jsou otravné už na první dobrou natož pak je opakovat znovu a znovu a znovu v každé další části mapy. I ty příběhové úkoly jsou úmor a stále se opakující balast x2, protože na každém konci mapy se nachází 2 různé znepřátelené kmeny, které potřebujete porazit a dobýt jejich hlavní stan, aby jste ukončili tohle malé herní utrpeníčko. Proč x2? Protože na obou dvou stranách mapy vás provází v identická příběhová linie lišící se akorát tím že jedna se halí do hávu ledu a ta druhá do hávu ohně. Po prvním zabitém pračlověkovi a po prvním vystopovaném a uloveném zvířeti vás nic nového ve hře nečeká. Vyjmu jen zajímavou odbočku úvodem k jednotlivým kmenům kde musíte splnit trošku zajímavější misi, kde vás váš shaman zdroguje a uvede do transu a provede vás po jiných sférách bytí. Od téhle chvíle už ale nic dalšího takového podobného nečekejte nikde.

Podle mě největší problém a to ten hlavní bude v tom, že téhle té hře připnuli herní mechanismy ze stříleček nebo spíše First person akcí.. Daleko více by tomu slušela spíše akční adventura, ale ještě lépe parádní open world RPG.. Bohužel vývojáři se z nějakého důvodu rozhodli udělat tupou pravěkou střílečku po vzoru všech předchozích a budoucích Far Cry her. Proto 50% za mě za visuální stránku hry a k tomu ještě dech beroucí modely zvířat. Mamuti a šavlozubí tygři obzvláště a taky fakt, že jsem se na tom mohl povozit. Zbytek je bohužel mínus za proflákaný potenciál. repetetivní všechno včetně hlavní dějové linky a velmi neohrabané ovládání hry.

Už už jsem si říkal, že nezvládnu dohrát letošní výzvu, protože rok se s rokem sešel a já nějak úplně zapomněl hrát :) Nicméně zachránila mě tahle ta malá velká věc od Hazelight. Vždycky jsem si tak trošku snil o tom, že bych si It takes Two zahrál rád, ale jak už název napovídá potřebuješ na to dva a to jsem neměl. Potenciálně ano mám dceru a partnerku, ale jak si s někým z rodiny na PC zahrát tuhle hru, nicméně náhoda a prozřetelnost měla za osudové, že jsem si ji nakonec zahrál a ještě omylem jsem splnil další úkol do výzvy:) Díky bohu protože čas se tenčí a do ukončení výzvy zbývá pár dní. Dvě ze 3 her mám už notně rozehrané a tak jsem si říkal, že to zvládnu, ale ten Cyberpunk je docela dlouhý a to už bych asi nestíhal. Jenže v Říjnu mě na narozeniny mé dcery napadl nápad. Koupím ji konzoli abychom si pohodlně u televize mohli spolu něco zahrát. A světe div se byl to super nápad. Nejen že jsem si konečně mohl udělat radost a dohrát It takes two, ale dokonce mám splněn další úkol. A ještě jsem se královsky bavil. I když hrát to s osmi letou dcerkou bylo pravda místy frustrující, měla ovladač v ruce defacto poprvé v životě a byla to její první 3Ačková hra:)

Tak tedy k samotné hře. Vlastně nevím co bych vám tu měl psát všichni, kteří jste hráli a měli možnost si ji užít na split screenu u rodinného krbu nebo v obývacím pokoji mi dáte za pravdu, že hra je to unikátní a není tedy divu že získala všechna možná ocenění včetně toho snad největšího a to hra roku :) Příběh Codyho a May je takový ten typický klišovitý, kdy se dva rodiče po nějaké době rozhodnou, že už si nemají co říct a tak půjdou od sebe. Láska vyprchá a partnerství jako takové nestojí za moc.. Oba se tedy dohodnou a jdou za dcerou aby ji oznámili tuhle ne příliš hezkou milou novinku.
Celou rodinu to rozhodí a milé Rose se zboří svět. Je malá a nechápe proč by se rodiče měli uchýlit k tak radikálnímu kroku. Má oba rodiče z celého srdce ráda a nechce, aby se jim rozbila rodina. Má je tak ráda, že jim dokonce vyřezala ze dřeva takové dvě maličké postavičky, které je mají reprezentovat. Co nám osud nechtěl, Rose se podaří najít knihu od jakého si Dd. Hakkima o vztazích a lásce, která se tak nějak magicky probudí k životu a nabídne Rose pomoc. Terapii pro její rodiče. Terapii na, na kterou do konce života nezapomenou. Rose souhlasí a tak Dr. Hakkim začne čarovat, přičemž oba nebozí rodiče usnou a probudí se v těle těch dvou postaviček, které si Rose vyrobila.. A tím začne nezapomenutelná jízda pod taktovkou Dr. Hakkima;)

Příběh určitě nechci prozrazovat a nevím jestli jsem vlastně celou předchozí část neměl nastavit jako spoiler, ale přeci jen protože se jedná o nějaký úvod, řekněme že jsem snad nevyzradil mnoho. Je to vlastně to co se dá zjistit i z Trailerů.
Co však musím napsat, je znovu a znovu a znovu se opakující věc. Takhle hra je jedním slovem jízda od začátku až do konce. Nenechá vás vydechnout a pořád musíte být ve střehu. Ne že by se jednalo o nějaký složitý herní systém zakončený epickou bitvou proti finálnímu bossovi, který je navržený po vzoru Dark Souls, ne to absolutně vůbec ne, vlastně je to taková velmi jednoduchá videohra pro dva, kterou zkušení gameři dohrají tuším ještě pod limit herního času. Jenže je navržená pro dva a to je to co dělá skvěle a nejlépe ve svém žánru. Velice marně jsem pak hledal ještě nějakou další obdobu u které bychom se s dcerkou mohli takto pobavit. Ale nic obdobného na trhu nenajdete. Tedy dokud studio nevydá nějakou další hru s podobným ražením. Proč tomu tak je netuším. Už od mala jsem miloval hry pro dva a více hráčů na jednom zařízení a musím říct, že to je vlastně jeden z největších herních zážitků vůbec. Osobně s někým si to prožít a zahrát.

It takes two na to jde chytře, jde na to rafinovaně, jde na to promakaně a servíruje to v naprosto svěžím audio visuálním balení. Takže je to hezké barevné a rozmanité a neomrzí to.. V čem je ale ten klíč? Není to nic nového, žádný nový herní model nebo mechanika. Tak čím to je že to je tak úspěšné? No právě tím, že si atmosféru té hry můžete užít s partnerem, kamarádem nebo dítětem v jedné místnosti a hlavně tím, že vám ta hra nedovolí, aby jste ji hráli sami. Všechny systémy jsou navržené tak, že musíte, ne že můžete, ale musí cooperovat :) Cody má to a May zase tohle. Cody je takovej ten týpek s tím selským rozumem co jde na vše fachmansky. May to je zase ta chytřejší logičtější přesnější z páru a ještě k tomu se to mísí s několika mnoho dalšími herními žánry. Tak především je to příběh perfektně odvyprávěný příběh o tom co musí dva z páru udělat, aby fungovali jako pár. A s tím jsou propojené i herní mechaniky, kdy oba z párů dostanou do vínku vždy nějakou schopnost, která koresponduje s jejich reálnými schopnostmi v jejich životech. Dk. Hakkim na to jde chytře. Napřed to vypadá že Codymu a May jen schválně hází klacky pod nohy, jenže on to dělá s přesně daným cílem. Cíl je jasný dát Codyho a May dohromady tak aby si uvědomili co je spojuje a proč jsou tak parádní pár.

Zatím co první půlka hry je takový snad chaotický průchod idnorem i outdorem jejich domu a pozemků ve sneze dostat se k Rose. V té druhé už k tomu Dr. Hakkim přistupuje jako k párové terapii plnohodnotně. Vždy rozebere Codyho a May nedostatky a na základě toho je hodí do mise, která jím má připomenout něco kolem toho co jim schází k harmonii;) A dělá to tak aby si vždy každý z páru uvědomil v čem je ten jeho partner dobrý a proč s ním vlastně byl je a bude;)

Jak už jsem naznačil hra snoubím mnoho herních prvků a dělá to velmi chytře. Můžeme se tu setkat především s klasickou akční adventurou plnou různorodých a nikdy se neopakujících puzzlů cože je hlavní deviza hry;) Ale kromě toho se tu objeví parádní a zábavné boss figty ;) Isometrické RPGčko :D Nebo hudební hra a mnoho dalšího. V naprosto originálním a kreativním světě obyčejného rodinného domku. Který ale máme možnost vidět tak trošku z jiné perspektivy než jsou Cody a May běžně zvyklá vídat ve svých dospěláckých tělech;)

Závěrem bych rád, řekl všem těm co hru hráli online;) Zkuste někoho ukecat aby si to s vámi dali u konzole. Je to pak 4D zážitek :D A díky za to že to je, a chci aby takových bylo víc, protože nic není zábavnější a nic si člověk neužije víc jako hru ať už deskovou nebo počítačovou :) s někým vedle sebe;)

Dohráno v rámci letošní herní výzvy HC varianta láska nebeská:)


Asi pro nedostatek her, které by mě nějakým způsobem dokázaly zaujmout a chtěl bych si do nich ponořit, ve kterých lze oženit hlavního hrdinu a splnit tak letošní úkol ve výzvě;) Sérií nepolíbený a neznalý jsem dlouho přemítal, kterou z verzí dostupných na streamu mám pořídit, jestli tu Anniversary nebo tu s podtitulem lost chapters a jestli ve všech verzích Fable lze splnit úkol;) Nakonec po dlouhých hodinách hledání jsem usoudil, že remake původní hry bude asi ta nejjistější volba, načež jsem zjistil že i lost chapter je předělávkou původního prvního dílu a pro těžkou nedostupnost originálu na všech PC platformách jsem nakonec sáhl po Anniversary edici;) Asi jsem měl šťastnou ruku, díky celkem solidnímu grafickému překabátění, se jednalo z dostupných videí o visuálně nejpovedenější kus;) Nevím jak je to oproti tomu s původní hrou, dvojku a trojku si asi nikdy nedám. Je těžké najít vůbec byť náznak toho že by se hra někde prodávala. A teď k tomu jak se mi to hrálo:)


No pravda četl jsem o tom všelicos a čekal jsem víc, než jsem ve výsledku dostal. A ono kdybych to hrál před lety nejspíš bych si řekl wau ty systémy, které hra nabízí jsou kouzelné a neotřelé;) Několik možných konců jak může příběh dopadnout ;) a nějaký systém karmy díky kterému se postava mění buď ve zlou nebo hodnou;) Taky je tu možnost v poklidu zestárnout v průběhu hraní;) Jak moc a jestli lze umřít na staří jsem nezjistil. Abych mohl splnit výzvu musel jsem si najít manželku a oženit se;) Všechno jsou to zajímavé systémy, které na mě ale nějak moc nepůsobily a to především z toho důvodu, že se hra tvářila jako bych něco mohl změnit, i když vše bylo předem dané;)


K samotnému gameplayi výhrady nemám;) hrálo se to příjemně a snadno;) Za mě čas na oddychovou akční adventuru. Proč adventuru a ne RPG? Protože ono to zase, až tak moc těch RPG prvků nemělo;) Jasně nějaké základní atributy jako síla moudrost průžnost:) Které však v půlce hraní člověk hravě naplnil až po okraj a neměl kam jít. Vůbec nebylo kladeno na hráče nějaké rozhodování o tom jakým stylem se chce ubírat. Jestli cestou válečníka který kosí mečem jednoho po druhém;) Nebo cestou čaroděje či onoho lukostřelce který vše sestřeluje z povzdálí;) Ne že by jednotlivé schopnosti hrdiny neměly ve hře svoje využití;) Například, kdybych měl pižlat finálního bosse, který byl většinu svého času ve vzduchu mečíkem, protože jsem si během hraní nedal pár bodů do luku nebo magie, byl bych vskutku asi velice mrzutý;) Ale zkrátka nemělo to vůbec vliv na finální podobu vaší postavy;) Stejně tak jako itemizace ;) Strašně jsem se těšil, že někde najdou nějakou speciální zbroj no a stalo se že od půlky hry jsem běhal v jednom brnění až do samotného konce;) Asi možná kdyby se mi chtělo zjišťovat jak odemknout všechny ty dveře osudu;) Za kterými se sem tam nějaký unikát skrýval, bylo by toho víc, ale kvůli celé přímočarosti hry, jsem měl chuť dohrát jen samotný příběh a už to dál neřešit;) Ano hra je přímočará a to doslovně, je to jeden velký koridor, kde vlastně nemáte možnost uhnout z cesty a to doslova cesta jde pořád a pořád rovně i když se občas objeví nějaká zatáčka nebo odbočka;) Vracíte se jen ve vyjímečných případech a situacích;)


A přes všechny tyhle ty neduhy a nedostatky, které hra má a nikdo se je zjevně nesnažil nijak opravit ani vylepšit, když hru předělával jsem se docela bavil;) Asi to bude tím suchým anglickým humorem;)

Odehráno na ovladači ;) Za předpokladu, že bych to měl hrát na klávesnici a myši;) asi bych to rozstřílel, protože ta hra i když byla zjevně portována na PC si ponechala všechny prvky pro PC hráče z konzole :D

Největší bolest při plnění výzvy jsem zažil s touhle hrou 2x HC varianta ztraceno v překladu, ta první v podání jazyka, který je stejně jako zasazení tématem do Číny originální Mandarínština;) To bylo v pohodě, dialogů není mnoho a tak není potřeba nějak zvlášť rozklíčovat co v průběhu hry postavy tak vehementně řeší;) Ta druhá HC varianta byla hrát tuto hru;) Ono ne že by ta hra nebyla dobrá a zábavná;) Popravdě lepší gameplay u bojovky jsem jaktěživ nezažil.., ovšem náročnost dohrání na původní obtížnost, je pro hráče jako já nad moje síly a chápání;) (Nakonec jsem zvolil tu nejlehčí abych nestrávil ve hře 100hodin jen kvůli dohrání titulu.

Vždycky když už jsem si myslel, že danou lokaci mám zmáknutou a můžu zvesela jít porazit finálního bosse oh jak jsem se šeredně spletl, v rámci zachování mladého věku, který je výhodný udržovat pro hladší průchod hrou, jsem se v nějaké třetí lokaci před finálním bossem rozhodl resetovat pořád dokola ty předchozí dvě abych se vůbec byl schopen postavit tomu úplně poslednímu:) Když jsem prošel 20x tu stejnou mapu a už jsem myslel, že mám vyhráno narazil jsem na postavu, která mi to vrátila i s úroky:) Dostal jsem kombo které jsem před těmi 20ti průchody neviděl a nedokázal jsem na něj zareagovat a tak pořád dokola;)

Tohle podotýkám se dělo při průchodu na obtížnost střední tedy standartní, se kterou hra ruku v ruce vyšla na začátku a za kterou jsem vývojářům vděčný, že lopatám jako já ulevili s tím že hru rozdělili do obtížností tří;) Nakonec jsem se přesvědčil, že porazit trojku bosse v trošku vitálním stavu bude nad moje síly a sáhl jsem po obtížnosti nejlehčí;)
Tam mě přátelé překvapilo, jak diametrální rozdíl je mezi průchodem hrou a obtížností dohrát do konce. Nejen že vám hra nenásobí věk po smrti, ale ještě navíc jsou všechny obyčejné NPC triviálně jednoduché a to způsobí ve finále to, že jste schopní hrou proběhnout asi do dvou hodinek +-
Visuál hry a hudební stránka je parádní, level design dost jednoduchý;) Schopnost hrát více komb než 4pro hráče jako já nad síly a chápání;) Ale celkový feeling ze hry naprosto famózní;)

V životě jsem nedohrál žádnou soulslike hru a vůbec se za to nestydím, protože když vidím jak hráči u hry trpí, říkám si, hry mají být zábava a ne hodiny sebemrskačství na jednom bossovi, který vám nedaruje jedinou chybičku.
Za mě je tahle hra parádně nastavená, je těžká a může být výzva i na nejlehčí nastavení obtížnosti pro určitou skupinku lidí;) Ale díky tomu, že můžete obtížnost měnit si ji také vychutná daleko větší procento hráčů než tyhle ty Dark souly a Elden ringy a podobné srandy;) Které jsou z časového hlediska pro mě už prakticky nehratelné;)
Takže díky za tyhle kompromisy od vývojářů a díky že jsem si to mohl užít aniž by mi při hraní nepraskla žilka;)

Opět další hra do sbírky ze série letošní výzvy a sice kategorie Nikdy se nevzdávej. Nejprve bych začal tím, že Horrorové lekačky a walking simulátory nepatří mezi špičku ledovce mého herního záběru a bál jsem se, že si něco takového nedokážu užít. Ale spletl jsem se, spletl jsem se těžce, protože tihle chlapci ze studia Bloobers mi dokázali, že i taková hra se dá udělat způsobem, který nadchne. Ne tím herno-mechanikovým, ale atmosférou. Atmosférou, která je hutná, depresivní, nebezpečná, ale i hravá místy mírně vtipná a taky dosti psychadelická. Ano všechno se to vlezlo do jednoho celkem krátkého titulu - thrilleru/detektivky

Jak už jsem řekl na začátku hra nenabízí žádné těžké herní mechanismy, ty se omezují na občasné prozkoumání místa činu, přečtení si mysli oběti (což je mimochodem hlavní náplní práce observerů - pozorovatelů) Nebo zajištění důkazů potažmo stop. Tyhle interakce lze dělat jen v některých málo místnostech jinak hodně spletitého domu, který má nejrůznější zákoutí.
Co do atmosféry však hra strčí hravě kdejakou hru, co jsem doposud odehrál. Příběh je trošku chaotický a zamotaný a na začátku hry vlastně ani netušíte, na co se to k sakru koukáte, kde to sakra jste a co tady vlastně děláte. Některé pasáže jsou až Lynchovsky bazarní a doslova na některé otázky nedostanete odpovědi ani po dohrání hry a to se mi upřímně líbí, protože přesně to je to co nechává volný průtok myšlenkám v hráčově mysli během hraní a i po dohrání titulu. Kladete si otázky, co se sakra stalo Danielovi Lazarskému. Proč má neustále ty divné vize, je to monstrum které ho celou hru pronásleduje ve skutečnosti on sám? (aby bylo jasno monstra jsou v celé hře dvě) A co na to Jan Tleskač?
Všechno tak nějak cyberpunkově na konci samozřejmě do sebe zapadne, ale něco zůstane otevřené a nevyjasněné ani po dohrání hry. Mimochodem ta hlavní zápletka mi nebezpečně připomínala vyústění příběhu v Cyberpunk 2077 kdo dohrál dá mi jistě za pravdu a tak je více než jasné, že se do jisté míry kolegové z CD Projektu museli celkem inspirovat a nebo je to klasické Sci-fi klišé;)

Verdikt tohoto celého na konec je 80% za neskutečný vizuální zážitek a kulervoucí herecký výkon Rutgera Hauera a jeho neskutečně sexy hlas. A ještě mi prosím vás někdo vysvětlete jak to ti Poláci dělají, že do svých her vždycky nacpou takové borce a oni jim tu hru odehrají tak bravůrně, až má skoro člověk pocit, že hraje film.

V příštím díle Zaklínače hlavní role Henry Cavil

Se sérií Assassin's creed nemám žádné zkušenosti. Kdysi jsem sáhl po jedničce před lety a musím říct, že ovládání na klávesnici mě natolik zarmoutilo, že jsem opovrhl jakýmkoliv pokusem to zkoušet znovu, až do nedávna, sešly se dvě věci:) Pořídil jsem si controler a přišel jsem na výzvu databáze her:) A světe div se hned první téma mě naladilo na tuhle pirátskou akční adventůru.
Za sebe musím říct a to jako člověk neznalý předchozího lore, že jsem si co do příběhu nejspíš zvolil nejpovedenější titul. Jednak mám rád pirátská témata už od pirátu z Karibiku a druhak mě baví přesně tenhle typ her se zajímavým příběhem, který vlastně není nakonec tak úplně jenom o pirátech;)
Co mě však vyvedlo trošku z míry je snaha ozvláštnit titul tím backroundem, jakéhosi pseudonimu Ubisovftu, ve kterém jste zaměstnáni jako sběrač dat. Tahle ta linka mě nijak zvlášť neuchvátila možná je potřeba odehrát více her možná je potřeba odehrát hacknout více Anima zařízení přímo ve hře, ale mě jako hráči to nedávalo vůbec žádný smysl. Na druhou stranu tu druhou linku hlavní motající se kolem pirátů jsem si neskutečně užíval. Odvyprávěno to bylo skoro s takovou grácií a kandencí jako piráti z Karibiku, postavy měly šmrnc a okolí Karibských moří bylo dechberoucí i na 11 let starou hru. A to je asi to co mě udrželo při hraní ve střehu
Mám-li se totiž zaměřit na herní prvky a hratelnost tam by za mě hra takového rozsahu s tak velkým světem mohla dostat daleko větší péči. Itemizace je mizerná za celou hru jsem měl potřebu nakupovat nějaké nové zbraně jen jednou a to je obchod s meči a pistolemi doslova na v každém zálivu a ve výsledku je jedno jestli po lidech střílíte flusačkou nebo pistolí i když nasrávací šipky jsem si hodně užíval schován v keříku plivaje po lidech šipky dívaje se na chudáky jak mezi sebou zápolí :D a dohrál tak nesčetně misí.
Námořní bitvy a možnost ovládat svoji vlastní loď to už byl panečku trošku jiný level. Takové GTA na vodě to se jen tak nevidí, potápět cizí lodě a obléhat pevnosti v mezifázi hraní hlavní příběhové linky se mi neomrzelo. Možná si díky tomu ještě hru párkrát zapnu abych objevil více země otevřel dvoje tajné dveře a porazil loď duchů to jsou takové aktivity které bych si rád po dohraní ještě splnil, zajímá mě totiž velice co je za zavřenými dveřmi a loď duchů ta naproti tomu vypadá jako opravdová výzva.
Toliko ve zkratce ode mě. Možná že se k hraní Assassinů vrátím v nějakém dalším díle a doufám, že netřeba kontinuálně navazovat, jelikož co jsem tak pochopil tak každá jedna hra se odehrává v jiném období a jiné zemi.

Ubisoft nepatří k mým miláčkům a jejich monetizace současných titulů je naprosto tristní ale za tohle jim dávám jeden velký palec nahoru. Nu mám v seznamu ještě jednu Ubisoftí hru tak uvidíme jestli to na mě zanechá podobný feeling:)

Cult of the Lamb byla další hra, kterou jsem se rozhodl přidat do sbírky her, které si zahraju ve výzvě:) Asi největší tahák proč bych si chtěl hru zkusit zahrát a dohrát byl fakt, že má velice příznivé hodnocení jak u fanoušků, tak i profesionálních recenzentů, proto jsem neváhal a přidal ji do seznamu na první dobrou. A musím říct, že i po prvních nezdarech při spuštění (vývojáři mají nějaký problém nejspíš s v-sync, který jsem musel natvrdo vypnout u ovladačů grafické karty /způsobovalo to černou obrazovku po projití tutoriálem./) Jsem se nenechal odradit chybou, úspěšně jsem ji odstranil a zvesela se pustil do verbování oveček do svého vlastního kultu. No oveček vlastně ani ne:) Spíše všelijakých různorodých zvířátek, které potkáváte při plnění akční části a to sice rogue-like laděným dungeonem, který má dost chytlavou stylizaci, kterou bych přirovnal směle k stylizaci hry Cat Quest,
Ano rogue-like ovšem nejen, nebo spíše nejedná se čistě jen o tento herní prvek, protože o členy kteří s vámi kovertují se musíte patřičně postarat. K tomu dostanete malý zalesněný plácek, kde je kousek toho klidu a míru, pro vybudování vašeho komunitního centra :D Nejen že se o své zvířátka musíte postarat, aby netrpěly hlady nedostatkem spánku, a měly dostatek i té duchovní stravy. Kromě toho musíte vybudovat i městečko kde, je zaměstnáte natolik, aby se postupem času staly téměř soběstačné a mohly tyhle starosti dělat za vás. Vy se pak díky tomu můžete daleko lépe soustředit na výpravy, které zajistí dostatek surovin pro zaopatření celého kult.
Je za tím však daleko více, než jen to, aby jste vybudovali silný uctívačský klan. Ten pravý důvod je úkol, který jste dostali jako vykoupení za váš život, když jste se sami na začátku hry stali objetí pro bohy, po úvodní krátké cut scéně po vaší popravě se objevíte na divném místě. Na místě kde je uvězněný jeden z pěti bohů. Ten vám propůjčí svou korunku a moc a navrátí vás zpět do světa, aby jste jeho jménem porazili 4 zbylé bohy a vybudovali kult k uctívání jeho jediného.
Všechno souvisí se vším a tak nelze soustředit svoje úsilí jen na jeden aspekt hry, to by bylo zkrátka moc jednoduché. Když projdete první lokací a nakonec porazíte prvního ze čtyř zjistíte, že potřebujete daleko více uctívačů, aby jste mohli pokračovat do další části, a aby bylo možné další část otevřít musíte nejprve vylepšit svoji základnu. V tomhle hra na sebe krásně navazuje a tak se nestane, že by jste 6hodin v kuse lítali někde v dungeonu a kosili nepřátele. Po každé výpravě se naopak chcete vrátit na základnu a přistavět nějaké to lůžko navařit večeři nebo uspořádat mši pro své stoupence. Ty se dají ozvláštnit všelijakými rituály, které odemykáte právě průchodem dungeonů, ale třeba také plněním vedlejších úkolů o které vás žádají vaši věrní.
Hra se sice neřídí striktně pravidly rogue-like her, ale přes to pár prvků zůstává naproti tomu těch rpg prvků je ve hře co by se za nehet vešlo bohužel. Veškerý loot je omezený jen na přehršel surovin které musíte nafarmit a čas od času se vám odemče nějaké to vylepšení vašich zbraní při průchodu. Zbraní je 5 typů (meč, sekera, kladivo, dýka a pěstí zbraně) a můžete mít vždy jen jednu aktivní to pak do komba doplňuje kouzlo u kterého platí totéž. Jediné co se vlastně mění je jakási modifikace na zbrani a její level ten se zvedne buď tak, že v průběhu dungeonu narazíte na místnost s pylonem, na kterém je postavena a nebo ve vašem kostele, kde máte možnost po nasbírání dostatku bodů z mší, udělat vylepšení nějakého z perků.
Dalším aspektem jsou kartičky, které náhodně potkáváte taktéž průběhem dungeonu. Ty modifikují například počet vašich životů, a nebo přidávají nějaký modifikátor na útoky zbraní (jed, šance na kritický zásah, atd.)
Hra sama o sobě není žádná převratná událost, ale právě díky tomu propojení jak věci ve světě fungují a jak které mechaniky na sebe navazují, se stává velice zábavnou a návykovou.
Při hraní rozhodně doporučuji připojit Gamepad, na klávesnici a myši jsem to nezkoušel, ale troufám si říct, že by to mohlo být daleko větší utrpení.

A nějaké to slovo závěrem? Určitě hru nepouštějte malým dětem. Stylizací se může jevit jako nevinná hříčka pro děti, ale během hraní dochází k praktikám, které by vaše děti nemusely snášet dobře. Například obětování člena sekty pro lepší zisky, nebo pohřbívání, exhumování, rozebírání mrtvých na potravu a na konci hry dokonce k ukřižování :P

Další v sérii mnou odehraných her v letošní výzvě je Costume Quest. Po té co jsem si zvolil trošku nešťastně svou první hru do této kategorie a sice Pumpkin Jack, jelikož na mě dýchl svou Halloweenskou atmosférou:) Jsem byl nucen pozměnit titul, dlouho jsem hledal něco tématické a nakonec jsem na doporučení zvolil tenhle "dětský titul". No dětský:) Ale ano řekněme že atmosféra téhle hry je jasně deklarována hlavními postavami a dějem této hry. Vlastně to začíná docela nevinně koledováním v sousedství na tento Anglosaský svátek. Zazvoníte u prvního domu a dostanete něco málo sladkostí potom u druhého a v tu ráno se příběh hry rozvíjí a nabere rychlý spád. Zkrátka a dobře po únosu vaší sestry nebo bratra, záleží na tom jakou postavu si vyberete vás čeká nelehký úkol ji vypátrat a zachránit. Hra se celá odehrává ve třech rozličných kolech kdy v každém z nich musíte splnit řadu zajímavých úkolů, aby jste se mohli posunout do dalšího..

Hříčky jsou zábavné bohužel, až příliš repetetivní a většina úkolů je v podstatě založená na mechanice hidden "n" seek. Tedy vše v téhle hře musíte objevit. Mimo těch bojových. Bojové mechaniky jsou velice omezené, vlastně se vztahují jen na to, jaký kostým má vaše postava zrovinka oblečený. Při postupném procházení lokacemi se k vám postupně přidají další dva parťáci, takže se celé sekvence bojů možná o trošku zjednoduší. Potom jsou zde ještě kartičky, každá jedna postava smí používat jednu kartičku a ta vám přidá něco málo do bonusu vašich útoků. To je asi tak zhruba vše k boji, tohle je zjevně cíleno na mladší hráče není to žádná velká matematika prostě hrajete to co se vám líbí a ono to vždy nějak dopadne:) Naproti tomu visuál a kostýmy jsou nápadité, nejedná se vždy o úplně klasické halloweenské kostýmy, ten nejtypičtější je asi tykvák, ale můžete hrát na příkald za kočku, sochu svobody, robota (to je ten základní), rytíře a mnoho dalších.. pozn. nepodařilo se mi během hraní odemknout všechny.

Teď se ještě vrátím k hříčkám nejvíce mě vlastně ve hře potrápilo najít správný předmět(správné NPC) které by ně pustily do dalšího kola. V každém kole se tyto úkoly opakují vždy ve stejném množství. Jediné co se liší jsou "příběhové úkoly" mohu-li to tak nazvat.. Těch však není v takto krátké hříčce mnoho a tak se budete muset vystačit s plněním těch vedlejších.

Všechno má jedno schéma, proto je víc než odpovídající doba hraní. Ta trvá něco okolo 5hodin. Verdikt je asi takový vaše dítě to zabaví a vás neurazí:) Průchod hrou si užijete, ale zřejmě už znovu nezopakujete, aby jste co já vím třeba například dosbírali zbytek kostýmů. Nicméně visuálem hra potěší a proto v ní s radostí vydržíte celých 5hodin bez potíží až do konce:)

Dal jsem si tuhle krátkou hříčku v rámci letošní výzvy a musím uznat, že dnešní Indie studia jsou vážně kreativní. Akorát bohužel netuším, jestli ta hra měla sloužit spíše jako promo akce jedné kapely (zpěvačky), nebo dlouhý videoklip. Hudba je fajn příjemná, ale po druhém příběhu je už až moc stejná a je jí prostě obecně hodně na jedno brdo. A vlastně je to celé jen o té hudbě. Příběh není nijak zajímavý chytlavý i když vám tvůrci dali prostor domýšlet si co se vlastně odehrává v myslích protagonistů. Líbí se mi noirova atmosféra, která je vykreslená pixel artem v černobílé.. Bohužel pro mě je zde absence jakékoliv hratelnosti ve hře. Vy vlastně jako hráč pouze procházíte příběhem pomocí šipek. A pustíte občas výjimečně nějakou interakci mezerníkem (lze použít i ovladač) a pomocí těchto dvou akcí se odvypráví celý příběh. Vy by jste vlastně nemuseli dělat nic a hra by se mohla odehrát sama na autopilot. Což se vlastně v některých fázích hry děje. Jedete vlakem jedete autobusem etc. A několik minut koukáte z okna ven a hraje u toho hudba toť vše. Takže 60% za hudbu a noir.