Tuhle hru jsem objevil jen díky tomu, že mi ji doporučil někdo zde v Diskuzi (už jsem zapomněl kdo, ale i tak mu tímto děkuji). The Saboteur je skvělá městská akce odehrávající se v nacisty okupované Paříži za 2. světové války. Hra mi dost připomíná Mafii, a protože hlavní hrdina rád šplhá a skáče po střechách domů, je to i trošku takový Tomb Raider či  Assassin's Creed. Hra dokáže velmi rychle vtáhnout do děje, a to zásluhou skvělého příběhu a jednoduchého ovládání, díky kterému se hráč nemusí s hrou dlouze seznamovat. Samotná Paříž je zpracovaná skvěle a nápad zbarvit nacisty obsazené lokality do temných odstínů je vskutku geniální. Hra má díky tomu úžasnou atmosféru. Milým zpestřením je pak "strip club" Belle, který hlavně ve své podzemní části nabízí hráčům hodně... (jak to nazvat?) ..."bonusového obsahu". :-)
Jediným nedostatkem The Saboteur je za mě systém ukládání - neukládání. Hra má sice funkci "save game", ale ta v podstatě nefunguje. Autosavy v průběhu rozehraných úkolů fungují jen do doby, než hru vypnete. Po vypnutí hry se dosažený postup během plnění úkolu neuloží, vy pak musíte hrát celý úkol znovu od začátku, což je trochu škoda, protože jinak je The Saboteur skvělá pařba.

Příběh československých legionářů v Rusku je mi dobře znám a hodně jsem o něm četl, proto jsem se na tuhle hru neskutečně těšil a měl od ní obrovské očekávání, obzvlášť když bylo oznámeno, že se hra podobá legendárním Commandos, které mám taktéž dost rád. Jakmile jsem si pořídil nový počítač, tohle byla první pařba, po které jsem sáhnul (dokonce za plnou cenu). Brzy jsem ovšem zjistil, že má očekávání byla značně přehnaná a hra je zkrátka nedokázala naplnit. Když jsem po nějakých sto hodinách hraní konečně dorazil do Vladivostoku, uvědomil jsem si, že snad žádná jiná hra ve mně nevzbudila tak rozporuplné pocity jako právě Last Train Home. Na jednu stranu je tahle gamesa neskutečně zábavná a dokáže skvěle vtáhnout do děje, na druhou stranu obsahuje nespočet nedostatků, které vám hraní dokážou hodně znepříjemnit či dokonce otrávit. Nejvíc mi pilo krev tohle:

1) Nevyužití potenciálu skutečného příběhu – Hra se příběhem skutečných legionářů inspiruje opravdu dost volně a některé historické události jsou značně zjednodušené, což se samozřejmě dá pochopit. Tvůrci od začátku deklarují, že Last Train Home není historicky věrné, ale přijde mi opravdu škoda, že se ve hře neustále opakují stejné situace (např. překážka na trati je asi tak 20x za hru „spadlý“ strom), přitom skutečný příběh legionářů nabízí hromadu nejrůznějších dobrodružství, která se do hry klidně mohla zakomponovat.

2) Stále stejné okolí při jízdě vlakem – Hra se odehrává ve dvou různých režimech. Za mě je mnohem zábavnější režim misí. Naopak režim jízdy vlakem je díky stále stejné krajině, dokola se opakujícím situacím a lokacím (tzv. bodům zájmu) jedna velká nuda. Zpočátku to sice vypadá, že je tam toho hodně, co objevovat, ale už po pár hodinách hraní vám dojde, že stále stejné prostředí a situace vás budou provázet až do konce hry.

3) Moc textů namísto videí – Chvílemi člověk neví, jestli čte knížku nebo hraje hru. Těch textů je tam opravdu strašně moc a častokrát vyprávějí děj nebo popisují akční scény, což jsou situace, kdy bych uvítal spíše video, ale toho se ve hře dočkáme jen párkrát, což je fakt škoda.

4) Ovládání – Hra se ovládá v podstatě jen myší (klávesnici prakticky nepotřebujete), přesto jsem dost bojoval s tím, že některé akce se provádějí levým a jiné zase pravým tlačítkem. Možná je to jen můj problém, ale pořád se mi to pletlo a nedokázal jsem si na to zvyknout.

5) Hloupé chování nepřátel – I ve pětadvacet let starém Commandos byli protivníci chytřejší než tady. Tady můžete klidně 50 metrů od rudého vojáka začít střílet a on si vůbec nevšimne, že se něco děje, i kdyby si vás všimnul, stačí vám popojít jen o pár metrů dál a on vás nechá být. Také je divné, že mrtvoly zabitých vojáků okamžitě mizí a vaše nepřátele vůbec nevzrušuje, že v místě, kde ještě před pár minutami měli deset živých hlídek, je teď jen deset kaluží krve a dál beze změny chodí sem a tam, jak kdyby se nic nedělo.

6) Nepřepínání kamery – Z podobných her je člověk zvyklí, že když klikne na ikonku vybraného vojáka, tak začne hrát za jeho postavu a zároveň se vám na něj přepne i kamera. V Last Train Home se hra na vybraného vojáka sice přepne, ale kamera už nikoliv, takže si toho vojáčka na mapě musíte najít hezky ručně, což je docela zdržovačka.

7) Bugy – Naštěstí je jich ve hře minimum, ale občas člověk natrefí na rudého vojáka, co nejde zabít nebo se k němu nelze dostat, přestože k němu cesta vede.

8) Automatické střílení – Jakmile vypnete tichý režim, začnou vám vojáci automaticky střílet kolem sebe, pokud mají na koho, což je věc, která občas dokáže nepříjemně narušit hru.

9) Konec bez udání důvodů – Tohle je snad noční můra každého hráče. Máte skvěle rozehranou hru a najednou vám na obrazovku skočí obrázek s odplouvající lodí a nápisem, že jste nesplnili cíl cesty a hra končí nezdarem. Ani slovo o tom, co jste vlastně udělali špatně. Během hraní se mi to stalo dvakrát a je to dost nepříjemné, protože ne vždy je zřejmé, co se vlastně pokazilo a hráč potom neví, co má při dalším pokusu udělat jinak.

10) Svoboda a Hlavatá – Oproti ostatním nedostatkům je tohle detail, ale mě existence těchto dvou „vypravěčů“ neskutečně irituje. Vůbec nechápu, jaký má jejich přítomnost smysl, protože oni nejsou součástí posádky vlaku, ale zároveň jsou přítomni v každé misi, což podle mě dojem ze hry trochu kazí.
 
Když to všechno shrnu Last Train Home je za mě zábavná, ale trochu odfláknutá hra. Nejvíc mě mrzí ten nevyužitý potenciál, protože samotný příběh má obrovskou sílu a nápad, jak hru zpracovat je také skvělý. Bohužel to finální provedení má hromadu nedostatků, které to celé stahují dolů, což je obrovská škoda, protože stačilo více úsilí a mohla to být hra roku.  

PS: Ostatní přispěvovatelé se podělili o svou herní strategii a výsledek, tak já také dodám, že do Vladivostoku jsem dojel s docela velkou rezervou jídla, paliva i dalších surovin a navíc s pohodlnou časovou rezervou. Vsadil jsem na strategii dvou skladovacích vagónů (vylepšených na maximální kapacitu) a z každé mise jsem si odnesl všechny suroviny, které na dané mapě byly. Myslím si, že se vyplatilo prohledat každou mapu do posledního temného koutu a vzít všechno, co na ni najdu.

Dost mě překvapuje, že zrovna tento díl patří k nejlépe hodnoceným Tomb Raiderům vůbec. Pro mě představuje naopak nejslabší počin z celé série. Ta hra je v první řadě strašně dlouhá, tak dlouhá, že i kdyby byla o půlku kratší, je pořád moc dlouhá. Nejvíc ovšem zamrzí nezajímavé lokace. Síla Tomb Raidera vždy spočívala v objevování nádherných starobylých chrámů, těch se ale v tomto díle prakticky nedočkáme. Místo toho Lara povětšinou bloudí po fádním městském prostředí. Stále se opakující skákání po bednách ve skladech či po trubkách ve fabrikách začne rychle nudit. Novinek oproti předešlým dílům nabízí hra také dost málo. Za mě je trojka Tomb Raidera určitě zklamání. Předchozí i mladší díly baví víc.

Fantastická hra, která bohužel fatálně dojela na lenost hráčů učit se jejímu ovládání. Samotné ovládání červů vůbec není špatné, jen je poněkud atypické a vyžaduje trochu cviku. Tvůrci si toho evidentně byli vědomi, a proto dali do hry hromadu skvěle udělaných tréninkových misí, na kterých se dá ovládání červíků zábavnou formou naučit. Doporučil bych každému, kdo by chtěl tuhle gamesu zkusit, aby začal právě těmi výcvikovými misemi a až poté se vrhl na zbytek hry. Já jsem tak učinil a s ovládáním hry nemám vůbec žádný problém a i po těch 20ti letech mě Worms 3D neskutečně baví a stále se k nim vracím. Povedla se jak kampaň, kde nechybí nápady na neotřelé mise, tak multiplayer, který nabízí nespočet možností nastavení. Nemyslím si, že je k dispozici méně zbraní (jak tu někdo psal) než v předešlých dílech. Většina zbraní zůstala zachována, jen některé byly nahrazeny jinými. Našlo by se samozřejmě pár nedostatků: Občas trochu zlobí kamera, odemykání nových map jde strašně pomalu a nepřátelé jsou (i při vyšších obtížnostech) dost tupí a nemotorní, ale i přesto je za mě  Worms 3D výborná hra.

Hrál jsem v podstatě všechny dosavadní díly Tomb Raidera a nebojím se označit Underworld  za bezkonkurenční vrchol celé série. Hra má svým prostředím nejblíže k legendárnímu prvnímu dílu a měrou vrchovatou obsahuje vše, co dělá Tomb Raidera jedinečným: nádherné lokace, odkazy na starověké civilizace, rébusy a dobrý příběh. Vždycky mě v Tomb Raideru víc bavilo, když Lara skákala po sloupech rozbořených chrámů a hledala starověké artefakty, než když se pouštěla do přestřelek s nepřáteli. Tady se to tvůrcům podařilo skvěle vybalancovat, takže si užijeme jak poklidného toulání v ruinách starobylých staveb, tak akčních scén.
  
Baví mě střídání zcela rozdílných lokací. Lara během svého putování navštíví různé kouty světa (jižní Asii, severní Evropu, střední Ameriku). Díky tomu je hra krásně pestrá a barvitá. Oceňuji, že si tvůrci dali práci i s takovými zdánlivě zbytečnými detaily jako je Lary deník, kde postupně přibývají poznatky z prozkoumaných oblastí, díky nim jsem si rozšířil znalosti o severské mytologii, takže hra má v podstatě i vzdělávací efekt. Stejně jako u všech předchozích dílů i tady trochu zlobí kamera, ale to už je u Tomb Raidera tak trochu tradice.

Patřím k pamětníkům, pro které byla původní Duke Nukem 3D jedna z prvních stříleček, co v životě hráli, takže na její pokračování jsem se nesmírně těšil. Musím říct, že nezklamalo. Dostal jsem přesně to, co jsem čekal – zábavnou akční střílečku, kde není nouze o humor a šílené bizarní situace.  Pravda, kampaň mohla být o trochu delší, ale i tak je to za mě skvělá hra, které nechybí duch původního Duka.
Samotnou kapitolou je pak multiplayer, který mě neomrzel ani po těch deseti letech. Přesně takové old school rychlé střílečky, kde není třeba nad ničím dlouze přemýšlet, mám rád. Zkrátka taková pohodová oddechovka po náročném dni.

Jako velký příznivec železnice a hry OpenTTD jsem měl od Mashinek obrovská očekávání (možná až příliš velká), a i když jsem dal hře šanci (více než 50 odehraných hodin mluví za vše), nedokázala je bohužel naplnit. Mashinky mají totiž hned několik nedostatků, které dokáží hraní pořádně otrávit či dokonce zprotivit. Nejvíc mi vadí toto:

1) žetonový systém - má své výhody (hra je díky němu obtížnější a zábavnější), ale má i své nevýhody (pokud vám dojdou například žetony uhlí, jste totálně v háji a je jedno, že ostatních žetonů máte v zásobě několik tisíc), Ve hře úplně chybí nějaký trh nebo místo, kde by se s žetony dalo obchodovat nebo je měnit za jiné.

2) postupné rozšiřování původní mapy a objevování nových měst - jednotlivá města se na mapě objevují postupně, tedy není možné udělat si nějaký počáteční plán, jak budete stavět a kam železnice povede. To trošku kazí pocit z otevřeného světa a omezuje hráčovu kreativitu. Naštěstí má hra editor map, kde si můžete rozmístit města, jak sami potřebujete.

3) chování vlaků - toto je za mě vůbec největší problém Mashinek a hlavní důvod mého zklamání. Vlaky se chovají divně (nepřirozeně) a velký vliv na tom mají obousměrná návěstidla, která nefungují, tak jak by měla (přesněji řečeno nefungují tak, jak by člověk čekal). V reálném světě se na jednokolejné trati vlaky potkávají v úseku, kde jsou dvě a více kolejí, v Mashinkách je velmi těžké takové situace docílit. Vlak místo toho, aby vjel na prázdnou kolej a počkal až bude moci pokračovat dál, radši vjede na kolej, kde už jeden vlak stojí a zastaví se přímo před ním u oboustranného návěstidla a stojí tak dlouho, dokud se oba vlaky neotočí o sto osmdesát stupňů a nezačnou samovolně a bezúčelně bloudit po celé mapě, což samozřejmě hru nepříjemně narušuje.

Abych jenom nekritizoval, musím pochválit "kochací mód". Ten se opravdu povedl. Stejně jako Editor map, který dosyta ukojí hráčovu kreativitu.
Celkově si při hraní Mashinek připadám jako manager, který je hrou nucen dělat jen ekonomicky výhodná rozhodnutí a nikoliv jako stavitel, který buduje vlakové impérium. Za mě jsou Mashinky spíše zklamání.

Nechtěl jsem věřit svým očím, když mi Steam ukázal, že jsem s prvním dohráním Kingdom Come  strávil neuvěřitelných 140 hodin (a to jsem ještě některé vedlejší úkoly vynechal). Nepamatuji si, že bych někdy v životě hrál tak rozsáhlou hru. Ale těch 140 hodin za to rozhodně stálo, i když má hra spoustu negativ, celkově po jejím dohrání převládají kladné pocity. Všechna ta negativa bohužel vyplují na povrch hned v úvodu a začátek hry tak rozhodně není růžový. Po takových pěti odehraných hodinách jsem měl sto chutí to zabalit a ke hře se už dál nevracet (naštěstí jsem tak neučinil). Tím hlavním důvodem byla samozřejmě obtížnost. Hra je v úvodu opravdu neúměrně těžká a v závěru zase naopak až zbytečně lehká. Je trochu škoda, že se obtížnost nepodařilo lépe vybalancovat. K srdci mi nepřirostl ani systém ukládání. Nápad se Sejvovicí je sice vskutku originální, ale v úvodu hry, kdy si ji nemůžete dovolit koupit, je to fakt masakr. Když potom člověk nečekaně umře nějakou zbytečnou smrtí (pádem ze skály nebo ho zabijí lapkové při přepadení) a přijde o postup, který hrál celý večer, tak ho to opravdu nepotěší (slušně řečeno), zvlášť když se to stane hned několikrát po sobě. Úplně mi nesedla ani navigace (tím myslím, ten jakoby kompas, co vám radí, kam jít). Posledním lehkým nedostatkem jsou častokrát dost podobné vedlejší úkoly.

Co mě naopak hodně bavilo je alchymie. S tou si tvůrci opravdu vyhráli a vaření všemožných lektvarů byla díky tomu opravdová zábava. Obdivuji i snahu o maximální historickou přesnost a věrohodnost. Hodně mě bavilo prostředí otevřeného světa a krásně zpracované středověké vesnice. Výborný je i příběh, tedy až na ten konec. Nemám moc rád otevřené konce a tenhle byl na můj vkus otevřený až moc. To že Jindřich nedotáhne do konce ani jednu ze dvou věcí, o které se celou tu dobu snaží, je trochu škoda.

Sečteno podtrženo KC-D je povedená sonda do české středověké společnosti. Jsem hrozně rád, že Dan Vávra našel odvahu se do něčeho takového pustit. Podobných historicky zaměřených her, bych uvítal klidně víc.

Stručně a jasně: Tohle je jednoznačně nejlepší hra, kterou jsem kdy v životě hrál a nemyslím si, že ji jen tak něco překoná. Zaklínač 3 se zkrátka povedl po všech stránkách (příběh, prostředí, grafika, hratelnost, soundtrack atd.), ale to úplně největší kouzlo hry spočívá v (zdánlivě nepodstatných) detailech, se kterými si tvůrci obdivuhodným způsobem vyhráli. Už jen samotné ježdění na koni v nádherném (i když trochu depresivním) prostředí otevřeného světa za doprovodu uším lahodícímu soundtracku je samo o sobě zážitkem. Velmi mě baví i Gwint - dokonale propracovaná a vychytaná minihra, kterou, tipuji, tak půlka hráčů přejde bez hlubšího probádání, přesto ji tvůrci promakali až do těch nejmenších detailů.
Hra také nabízí bohaté možnosti volby, takže hráč může rozhodnout, kam se bude ubírat nejenom příběhová linie, ale i Geraltův soukromý život, což až neuvěřitelně vtáhne do děje. Baví mě i listování v obsáhlém Bestiáři a tvorba i využívání různých lektvarů. Těch skvělých věcí nabízí třetí pokračování Zaklínače samozřejmě mnohem víc.
Zatím jsem nenašel vůbec nic, co bych mohl hře vytknout.

PS: Až tady z komentářů jsem zjistil, že existuje víc verzí konce hlavního příběhu a jak to tak pročítám, tak to vypadá, že jsem byl jeden z těch šťastnějších, kteří završili hru hned na poprvé relativně happyendem.

Sérii Need for Speed jsem vždy vnímal jako určitou záruku kvality a to až do doby než jsem si koupil tuhle hru.  Tady je zkrátka špatně úplně všechno, počínaje jízdními vlastnostmi vozů, přes mizerný soundtrack až po podivná (a zbytečně dlouhá) videa před každým závodem. Většinu hry člověk tráví blouděním po nezajímavém městském prostředí a hledá zaparkovaná auta, aby pak odjel jeden závod a znovu se vrátil k tomu bloudění... a to je všechno! Nic víc ta hra nenabízí! Po nějakých 30 minutách hraní už hra v podstatě začíná nudit a chybí jakákoliv motivace ji hrát dál. Navíc občas se stane, že objevíte nové zaparkované auto, chcete nasednout, ale náhle se otevře prohlížeč s eshopem a s hláškou typu "toto auto si můžete dokoupit", což pohřbí i ty poslední zbytečky dobrých dojmů, které vám z hraní téhle hry zbyly, obzvlášť pokud jste si tuto hry koupili za plnou cenu jako já.

NFS: Most Wanted (2012) je obrovské zklamání a asi nejhorší hra, kterou jsem kdy hrál.

Tohle je nejdražší hra, kterou jsem si kdy v životě koupil a do dneška toho lituju. Je sice hezký, že má skvělou grafiku, reálné vlastnosti vozu, bohatou kampaň nebo věrně udělané tratě, ale k čemu to je, když je plná bugů. Občas se stává, že se během závodu z ničeho nic sama přepne kamera, ale to je v podstatě maličkost. Horší je, že občas dojde k tomu, že se hra špatně uloží a v důsledku toho se hra při načítání kampaně sekne a uložená pozice se vám nenačte. Původně jsem si myslel, že je chyba na mé straně, pak jsem ale zjistil, že stejný problém řeší x dalších hráčů. Problém popsaný výše, se dá sice řešit přepsáním posledního sejvu předposledním, člověk pak přijde "jenom" o poslední odjetý závod, ale v momentě kdy se špatně uloží i ten předposlední, jste totálně v háji a můžete začít hrát celou kampaň od začátku a to docela zamrzí (slušně řečeno), zvlášť pokud jste ji měli dobře rozjetou. 
Nechápu jak někdo mohl pustit na trh takový nedodělek. Královna motorsportu by rozhodně zasloužila lépe udělaný simulátor.

Když se vysloví pojem Saints Row: The Third první, co mi přijde na mysl je CENZURA. Právě ta dokáže dojem z téhle jinak skvělé hry úplně pokazit. Hlava mi totiž nebere, proč někdo vytvoří hru pro hráče starší 18-ti let a každý holý zadek v ní zakryje cenzurou. Protože se Saints Row: The Third odehrává v dosti dekadentním prostředí, je tam těch holých zadnic opravdu hodně. Člověka tak po chvíli hraní z blikajících čtverečků cenzury začnou bolet oči. Ještě, že nějací dobří lidé (tímto jím děkuji) udělali mód na odstranění cenzury, protože bez něj je pro mě ta hra fakt nehratelná. 
Proč tohle všechno zmiňuji? Protože ta všudypřítomná cenzura je jediná vada na kráse téhle zábavné pařby. Pojem "Crazy verze GTA" vystihuje Saints Row: The Third úplně přesně. Tady se opravdu nehraje na nějakou reálnost, věrohodnost, uvěřitelnost nebo na dokonalou fyziku. Tady jde v první řadě o humor a prvoplánovou zábavnost. Tomu je podřízené úplně vše včetně misí, postav, prostředí, zbraní, aut atd. Vše je hnáno až do absolutních absurdit a to mě na Saints Row: The Third právě baví. Tohle je hra, u které se chcete smát a bavit se, ne dlouze přemýšlet. Velké plus dávám za možnost hrát celý příběh v multiplayeru (bohužel jen pro dva hráče). 
PS: Hodnocení 75% se týká původní verze hry s cenzurou (ta zážitek ze hry fakt hodně a úplně zbytečně kazí). Po instalaci módu na její odstranění dávám hře 90%.