Znáte Saints Row? Ty dvě hry s nepřeberným množstvím potenciálu, které ale byly bohužel zabity neskutečně líným, odfláklým zpracováním? No, představte si ten potenciál zhmotněný do hratelné podoby. Zní to neuvěřitelně, a taky to furt má na míle daleko k dokonalosti, ale s přihlédnutím k tomu, že čtyřku už údajně dávají dohromady, mám po trojce pocit, že se opravdu máme na co těšit.

Razantní vylepšení:
- Přestřelky. Zbraně se dočkaly kompletního makeoveru (k lepšímu), a nepřátelé se už taky v rámci možností nechovají, jak maso na odpis.
- Jízdní model. Je furt divnej a auta jsou sem tam šíleně prolezlá bugama, ale konečně se dají řídit.
- Grafika. Zatímco ještě na dvojku se místy nedalo ani pořádně koukat, trojka je velmi pohledná i na nižší detaily. A zatímco se dvojka trhala a škubala i těm nejotrlejším strojům, trojka jede hladce a plynune.
- Design misí. Ve dvojce jich bylo too many for their own good, páč byly doslova furt o tom samém. Trojka jich má podstatně méně, ale za to je vidět a cítit, že tentokrát si s nimi někdo opravdu vyhrál (tak například mise "Three Way" patří k tomu nejepičtějšímu, co jsem kdy za svou herní kariéru viděl...Pro začátek se prosekat třemi bitevními vřavami, načež se dovědět, že buď půjdu a sundám hlavního zelenýho padoucha, ANEBO vyrazím napříč osudu zachránit jednoho sexy sidekicka...rozhodnutí je to jasné, v pozadí se rozehraje "I need a hero", já skáču do vody, čeká mě několik set metrů plavby, z nebe na mě VTOLy sesílají své lasery, načež je jiný sidekick sundává bazukou, zatímco já jen sleduju, jak v těsné blízkosti padají do vody vedle mě a tvoří povedené vlny...oh yeah. Zcela parodická mise na Marsu je rovněž úžasná. A taky ta mise v infikované oblasti se zombíkama je super a oplývá překvapivě fungující pustou atmosférou. A wrestling match...a ten Tron-like úlet je lepší, než celý Tron: Evolution...). No, prostě na zdejší mise by se daly pět ódy ještě dlouho.
- Vedlejší hlášky vedlejších NPC. Buď jsem je ve dvojce ignoroval, nebo tam za poslech ani nestály, ale tady jsou některé velmi povedené (např. klient po eskortu: "Thanks, see you in nine months!").
- Humor celkově dosáhl o několik pater vyšší úrovně, co se týče zdejšího mluveného slova. Ale to bude nejspíš dost individuální.
- Daleko, daleko hlubší upgradovací systém. Až to pomalu vypadá jak standardní RPG.

Tak jakože eh:
- Ta mapa je strašně malá! Seriously, tohle bych se nebál přirovnat k prvím GTAčkům.
- Customizace se dočkala obohacení, ale bohužel za cenu dosti kostrbatého ochuzení. Totiž, bohatší je hlavně na úpravu obličeje (jsem úpřímně přesvědčen, že teďka se v tom už dá vytvořit opravdu kdokoliv...mě se povedl Jack Black, Rowan Atkinson, Michael Jackson, ale i takový Stubbs the zombie...), ale zároveň čertvíproč je pryč veškerá customizace cribů, hadry si už nemůžu upravit od vrstvy k vrstvě, úprava gangu je taky daleko sporadičtější, úprava aut myslím tež (nebo je přinejmenším míň zábavná...ve dvojce jsem si s těma kárama hrál rád - třebaže jsem si s nima nikdy nezajezdil - ale tady to holt nějak nebylo vončo).
- Jo, a nemůžu nezmínit, že s tím výběrem účesů mě pěkně nasrali. Je jich tam sice tři prdele, ale že by v tom člověk našel nějaké normálně vypadající mužské dlouhé vlasy, to né. Nakonec jsem tomu pajdulákovi nastřelil ten anime sestřih, bo byl plus mínus nejblíž tomu, co jsem původně chtěl (a to už něco značí).
- Jak jsem se již zmínil, cenou za parádní mise je jejich nizkounké množství. Hlavní příběhovou linku je možné dohrát za necelých 10 hodin s tím, že hlavní storyline tu tvoří celých 60% hry. Aspoň mi to tak říkají zdejší statistiky. I want my money back!
- Co tak kolem slyším a čtu, optimalizace je kdesi hluboko v záchodové rouře. Já měl teda to štěstí, že hru jsem rozjel bez větších potíží, ale i já jsem musel nastavovat kompatibilitu s Vistou, bo mi to co půl hodiny padalo. Hromadě lidí to zas údajně nefunguje vůbec. Tough luck.
- QTE...Kdo, ptám se, kdo tuhle prasečinu vymyslel? Teď nenarážím na hry, které jsou kolem QTE celé postavené (Jako Fahrenheit či ještě lépe Shenmue), ale na hry, ve kterých to prostě nemá co dělat. Zrovna tady je to navíc úplně zbytečné/rozbité, bo i když na to prdím a nic nemačkám, týpek stejně udělá přesně to, co by měl...the hell?
- Zimos.......můj bože. Já beru, že si tím autoři snad nejapně utahovali z dnešní hudební scény, ale.......můj bože. Narvat mu ten jeho zlatej mikrofon do chřtánu a nahrát jeho uniklé prdy přímo u zdroje, K***A! (actually, slyšet takovej auto-tune prd by mohlo bejt docela zajímavý...a rozhodně by mě to hrálo na nervy míň, než Zimos samotný).

Ve výsledku jsem tedy nadmíru potěšen. Většina funny vedlejšáků z dvojky se vrátila v plné síle, takže teoreticky by mě ta krátká kampaň nemusela příliš trápit. Ale stejně, jestli už fakt dělaj na čtyřce, tak...tak to sami tvůrci museli brát, jako takovej menší předkrm. A tak to beru i já. A chutnalo mi, ale měl jsem jakousi vrabčí porci. =(

Goodbye real life, hello Skyrim! A to jsem se ještě před týdnem ujišťoval, že tenhle výrok právě z mých úst jistojistě nevyletí. Jenže co naplat, Skyrim holt dostal i mě. I ve mě se mu povedlo probudit toho dávno zapomenutého no-life nerda, který sere na veškerej social life, na zdravou výživu, na zdravou hygienu, na spánek... A to navzdory skutečnosti, že jsem značný TES panic. Schválně začnu tím, z čeho jsem dostával vředy, bo o tom, co jsem si naopak zamiloval, se beztak zas nevědomky rozepíšu jak nenažraný prase, takže:

- UI. Doposud jsem nenarazil na jediného hráče, písíčkáře či konzolistu, který by neprskal vzteky nad tím, jak se mu ze zdejšího UI dělá blivno. Ani já nejsem vyjímka. Za tohle by fakt soudruzi dyzajnéři zasloužili pověsit do dungeonu za koule: Není možné "odoblíbit" nějaký oblíbený udělátko přímo ve favourites menu, takže člověk to stejně musí vždycky nanovo hledat v tom hlavním bordelu (sic z dobré vůle abecedně seřazeném, ale furt bordelu). Krom toho favourites menu bůhvíproč není rozdělen na kategorie, takže i on samotnej je prostě bordel sotva tam člověk mrskne nad deset blbin; Skill tree...the fuckin' skill tree. Je nádherné, že do pozadí prcli oblohu zamořenou hvězdami, ale ty mi bohužel nijak nepomůžou s tím neskutečně neohrabaným přejíždějím z perku na perk: člověk by čekal, že když je nějaký perk hned vedle perku, který momentálně zobrazuje, a to ještě prosím pěkně v jednom skillu, tak že po stisknutí příslušného directional key se na právě onen perk dostane. Ani hovno. Hra ho radši vezme na okružní jízdu, přičemž vykolejí, a tak se hráč záhadně dostane z destruktivní magie do kapsářství. Třeba.

Vždycky mě přepadala vize možného scenária, jakpak asi vývoj UI proběhl..."Tož šéfe, máme to tak nějak víceméně už všecko v richtichu, teďka už to jenom chce doladit to UI. Napadlo nás, že..." "wait wait wait, zklidni hormon Arnolde. Máte tam ještě někde zašouplou tu WIP verzi?" "Nó, jistěže máme, ale..." "No moc tu na mě nealeluj, normálně tam vražte to rozpracovaný, lidi už tak na tu hru čekaj dýl jak na důchod, a když se jim to náhodou líbit nebude, tak...tak si zvyknou, no!" ...Což o tom, zvykl jsem si, ale trvalo mi to několik desítek hodin, a stejně mě to sere i teďka. Jsem si jist, že nějaký borec z toho vymoduje něco daleko víc user friendly, ale já mám tendenci hodnotit základní produkt, tedy to, za co vlastně ty peníze utratím.

- Blízký pohled na textury. Menší itemy a NPC pysky ještě nejsou úplně na odpis, ale veškerej zbytek je prostě rozmázlej hnustfujgrc. Again, nepochybuju o tom, že nějaký šikovný Honza se protweakuje a promoduje k něčemu nesčetněkrát líbeznějšímu, ale...hodnotím to, co mám teď, nikoliv to, co (možná) budu mít při dalším playthrough.
- Bugy. Tam si nemůžu vzít Lydii, tam nemůžu dokončit jedno puzzle, tam mě chcou všeci zabít jen tak z hecu, tam mi kůň stepuje, že posílá Flatleyho s hanbou do rohu, tam propadnu texturou, tam se drak zaboří hlavou do země, tam borka vychází pět schodů dvě minuty, tam mágovo „ready spell“ zní stejně, jako když tasím meč ...long story short, dohromady dvakrát jsem byl nucen použít konzoli, abych se vůbec dostal dál. Patch will be much appreciated, kkthxbai.
- Příběh. A postavy. A dialogy. Tedy přesně ty důvody, kvůli kterým jsem Morrowind zabalil po deseti hodinách, do Oblivionu se, po shlédnutí gameplay videí údajně zobrazujících to nejlepší a nejpeprnější z celé hry, pro jistotu ani nepouštěl, a na Arenu a Daggerfall si potom ani nevzpomněl. Jo, i tady je mi příběh zvysoka u konečníku, postavy shledávám nudné a nezajímavé, a přes dialogy se většinou proklikávám (až na případy, kdy u toho smrdí jakási důležitost). Jako vždycky, i tady se samo sebou najdou vyjímky (kor Markarth je bohatej na prazvláštní, ale o to zajímavější individua), ale všeobecně to ve mě z dějového hlediska prostě furt nějak nevyvolalo zájem. To může být způsobeno mou neznalostí série, nebo jsem až moc zhýčkán Zaklínačema a Divinityma a Bloodlinesema, nebo to prostě a jednoduše fakt z tohohle hlediska není zas tak dobrý. Čert ví.

Nicméně to až tak moc nevadí, protože:
- Tyvoleomgkurvadrát TEN SVĚT! Ten svět je famózní. Ještě NIKDY se mi nestalo, abych dobrých dvacet hodin jenom tak trajdal po lese a zasněžených horách, hrál si přitom na kancovoda, skolil přitom jednoho dva draky, a prostě prozkoumával a prozkoumával, aniž bych se za celou tu dobu byť jen dotknul jedinnýho questu. Hotovej explorační orgasmus. Velkou zásluhu na tom má jinak velmi líbivá grafika a především ta *vlož libovolný superlativ* atmosféra! Urgh!
- Ta variabilita! Za prvních cca 50 hodin jsem stihnul okusit několik desítek odlišných čár a már, udělat si z toho na pár hodin Thieva čtyřku, zahrát si přitom na takovýho fantasy Hitmana (a to opravdu nejsem nijak zvlášť stealth pozitivní), být big bédés macho kaňec s válečnou sekyrou, počemž se přeorientovat na ultrafast slick ninja kaňoura s dvěma lehčíma kudlama, stát se přeborníkem v kování, enchantovat každej šrot jedna radost, vařit koktejly ve velkým, s mistrnou přesností si zastřílet z luku, a dalších xxx věcí, a to všechno na uspokojujícím levelu, a u toho všeho se úměrně skvěle bavit. Možná jsem slepej nebo blbej nebo oboje, ale jak to tak vidím a pozoruju, ta hra hráče prostě vůbec neomezuje. EPIC CLAP!
- !!!
- Třebaže postavy a dialogy jsou meh, questy samy o sobě bodujou. Když ani nerozeznám hlavní quest od side questu, protože jsou oba stejně masivní...you're doing it right.
- Při hraní se člověk nemůže tu a tam ubránit pocitu, že se mu právě povedlo něco parádního. Jako třeba když jsem si sám konečně ukoval Daedrickou helmu a rovnou jí i přebrousil na Legendary status...feels rewarding, man...a to navzdory tomu, že kovací systém tu je hodně prostý a příslušný skill se tu leveluje hodně lehce/rychle.
- !!!

Hm...tož nakonec jsem se víc rozepsal o tom špatným, což? Když ono ale fakt nemá moc cenu se v tom nějak hloubkově dlubat. Prostě ten svět. Prostě ta svoboda. Prostě ty možnosti. Prostě draci. Prostě výhled. Prostě...není co řešit. Jelikož osobně klidně přetrpím větší linearitu a (mnohonásobně) míň možností, pokud za to dostanu pořádné postavy + pořádné dialogy grátis, tak pro mě zůstává hrou roku druhý Zaklínač. Nicméně musím s klidným srdcem zkonstatovat, že pakliže to letos vyhraje ten Skyrim (a on to beztak vyhraje), nebudu se divit a už vůbec né zlobit. Konec konců, Zaklínače nám chudáka ani nenominovali, takže...

A taky musím dodat, že mám najednou chuť dát Morrowindu třetí šanci, Oblivion přece jenom prubnout, a v neposlední řadě jít proluftovat naše sklepní archívy, doufaje v nález Areny a Daggerfallu, s nimiž bych se posléze zašil v druhém pokoji u té mé sekundární hérky, která by ten Daggerfall snad nemusela ani ustát. No a kdyby nedejbože archívy zklamaly, tak dosbox, že...nebo doufat, že do tý doby zgognou. >_>

Čas (zatím) - 84hod14min
Obtížnost - Master
(zatím) 51. level
Primární skilly: Smithing, Twohanded, Enchanting, Heavy Armor, Speech, Archery
Ženuška Senna z chrámu Dibelly, trvalé bydliště ve Windhelmu
Ze pár vlastnoručních skrýnšotů (200, bo „občas“ to holt chtělo zvěčnit)

(Apropo, hlavní quest jsem možná dokončil, ale ještě jsem zdaleka nedohrál. Tohleto by úplně klidně mohl být teprve začátek hry...>_>)

"Týnrejdž wejstléééénd, oujééééééé...i když já bojovat musím. A nejsem ani zdaleka tak awesome."

Rage. Rage, Rage, Rage. Co všechno jsi mohl být, a co ve výsledku vážně jsi. Se svou hmotností a more importantly potenciálem jsi s přehledem mohl být GOTY kdejakého usmrkance a to se ti možná i povede, ale naprosto klidně jsi mohl být GOTY i těch z nás, kteří se svými nároky míří trochu výš. Mohl jsi být hrou, které bych bez rozmyšlení odpustil všechny technologické snople ve jménu ostatních aspektů, a s vidinou možné dlouhé trasy vyšlapané instantními fanoušky, jež by tě udržovali při životě dlouhá nadcházející léta. Ale ne. Ty si prostě tvrdohlavě musíš jít za svou nekompromisní leností.

Čím jsi mě potěšil:
- Veškerý zbrojní arzenál až na jednu vyjímku jsi obdařil parádním feelingem, který mimo jiné měl zavděk i fakt, že až do konce jsem s chutí své kvéry prostřídával navzdory faktu, že většina z nich mi byla naprosto k ničemu.
- Kompozicí jsi složil pomálu, ale za to sis dal u každé záležet. Když na to příjde, s chutí zakoupím i soundtrack.
- Jako mnoho z nás, z dálky vypadáš opravdu dobře.
- Zblízka to ale taky šlo, když se zadařilo. Zejména jak se v tobě hejbou enpécéčka byla radost sledovat.
- Wingstick je jedna z nejbáječnějších throwable zbraní ever. Tím si jsem jist.

Čím jsi mě trochu odradil:
- Dal jsi mi mnoho prostoru a prostředků hrát si, tvořit vlastní udělátka a pak je aplikovat na bojišti, ale že bys mi dal jakoukoliv motivaci tak někdy učinit, to už by zas bylo moc namáhavý. Ke konci jsem měl inventář přecpán k prasknutí a vlastně doteď ani nevím, k čemu většina tamních itemů slouží.
- A proč mě nikdy nenapadlo vedle sebe hodit třeba toho tvýho robopavouka? Protože už tak jsem každým koutem, ať už byl sebepřeplněný zadýchanými mutanty či jinou havětí, procházel jak uniklý prd riflovinou, takže ještě si hru ulehčovat mi na mysl opravdu nikdy neskočilo.
- Jak rychle jsi dorazil, tak si zase vyfičel. Fakt jsem nečekal, že se zdržíš jenom těch krátkých circa 10 hodin. Třebaže jsi mě lecčím sral, chtěl jsem s tebou strávit víc času. :(
- Ačkoliv jsi měl své světlé chvilky, většinou se na tebe zblízka opravdu nedalo skoro koukat. Za to, co tu místy předvádíš (zejména na autech, nábytku a takových těch zbytečnostech), by se jistojistě styděla ještě i taková Cate Archerovic.
- Proč jsi mi do inventáře nasoukal dobrou desítku zbraní, ale přímo v akci si mě necháš osahat jen čtyři? Máš to štěstí, že víc než čtyři zbraně jsem stejně nikdy nepotřeboval, ale našly by se časy, kdy bylo holt zapotřebí rychle vytasit brokovnici se spešl broky, což ale s tebou rychle nikdy prostě nešlo.
- Moc dobře víš, že už mám docela silnou averzi vůči nemluvným vraždícím psychoušům. Jo, uznávám, v takovým halflajfu mi to ani tak moc nevadilo, protože tam přece jenom nebylo právě mnoho příležitostí si s někým pokecat. Ale ty mě předhazuješ do konverzací každou půlhodinu a nenecháš mě říct jediný slovo. To je sprostý hele, si ti chudáci lidi musí v jednom kuse odpovídat sami. :/

Čím jsi mě pak už prostě nasral:
- Vysvětli mi, proč si u mě proboha musel týden sedět na suchu, než ses uráčil vůbec rozjet? A když už jsem tě teda dokopal k jakési funkčnosti, proč sis po každých dvou vteřinách pohybu musel dávat pětisekundový pauzy? Tos byl fakt tak línej?
- Umím si představit, že ty tvoje závody museli vonět úžasně peprně ještě na papíře, v teorii. Tak proč jsou v praxi tak otravný? Kde se stala chyba? Že by to bylo tím, že všechny ty tvoje postapo buginy se ovládají, jak autíčka na dálkače? Tak ostatně při projížďkách pustinou i vypadají.
- Co kristova noho na rožni měla znamenat ta poslední mise? Vůbec celý to finále? Tomu tam u vás říkaj grandiózní vyvrcholení? Apropo, co něco takovýho dělalo zrovna v tobě? V takovým Halo bych se ničemu nedivil, ale kde se tohle donebevolajícně trapné sci-fi vzalo zrovna tady?!
- Kuš má jedna milovaná, a ty z ní uděláš takovou ubohou nepoužitelnou mejdinčajna atrapu.
- S tím Nightmare si musíš dělat kozy. Prostě musíš.

Tak to vidíš. Ale nic si z toho nedělej, ono to pořád mohlo dopadnout daleko hůř. Ale mohlo a mělo to dopadnout daleko líp, z toho se nevykecáš. Mohl jsi se stát další instantní klasikou, ke které se budou příští generace modlit, ale místo toho jsi jen další tuctovou, byť relativně konzistentně zábavnou střílečkou do lajny.

Maybe next time, id.

Předně musím říct, že hru jsem vlastně nedohrál, páč jsem byl naprosto imbecilním vším donucen to vzdát v misi Picking a Fight (imbecilní rozmístění checkpointů a vůbec to celý nedávalo žádnej smysl). Zbytek jsem ale dokoukal přes čísi walkthrough, takže jsem tam tu zelenou fajfku stejně prcnul. Myslím, že jsem se na to natrápil dost.

To dobré:
- Custcény jsou režírovány velmi pěkně. Příběhu jsem se věnoval vlastně jenom kvůli nim.
- Většina vedlejších aktivit je tak šíleně out there, že to člověka fakt baví (ojebávky pojišťovny, stříkání hoven, fight club, mayhem, a další).
- Velmi slušná customizace postavy, bejváků, aut, a dokonce i samotného gangu (můžete upravit vzhled, jakýma kárama si budou vozit jejich ctěné zadnice, jak se budou zdravit, ad.).
- Rozloha mapy je tak akorát.

To nedobré:
- Přestřelky jsou naprosto o ničem. Zbraně nemají žádný feeling, enemies mastodonti nemají žádný mozky...přišly mi skoro stejný, jako ve Wheelmanovi. Střílet zombíky v tý minihře bylo mnohem zábavnější.
- Hodně náročná nehezká grafika. Combo jak prase.
- Stronghold mise, které jsou všechny naprosto dokonale o tom samém. Stejně na tom jsou vlastně i příběhové mise, ale ty aspoň odmění pěknýma custcénama. Největší průser je ale ten, že stronghold mise jsou všechny povinné (a doteď mi není jasný, proč vlastně).
- Soundtrack. Jo, má to pár fajn kousků, ale obecně stojí za prd. A místo toho, aby tam dali stanici věnovanou exklusivně mému vkusu jako v GTA, tak mají tu drzost tam hodit stanici pojmenovanou velmi kreativně "My Radio", které ale přehrává jenom ty songy, které si koupím. A kupovat samozřejmě můžu jenom ty, které hrajou v ostatních rádiích.
- Naprosto zbytečné GPS tečky, které se nikdy nedokážou rozmyslet, kudy mě teda budou navádět.

To příšerné:
- Snad nejhorší jízdní model, který jsem kdy okusil. Wheelmanovi jsem vyčítal dementnost, ale aspoň tam auta dělala to, co člověk chtěl. Tady se na nic absolutně nedá spolehnout a ani po nějakých deseti hodinách hraní jsem nebyl schopnej vybrat nějakou zatáčku bez mrknutí oka.
- AI ostatních šoférů je buď ta nejúžasnější, nebo ta vůbec nejhorší, jakou jsem kdy viděl. Totiž, kdykoliv mě někdo honil, tak auta předemnou svědomě zatáčela přímo do mé trasy. Ale ne, nebude v tom žádný génius, protože tak hovadsky se chovají i normálně. Vídím auto, stoupnu si před něj, auto zastaví, a než stačím udělat jedinej krok, tak se zase prudce rozjede a odmrdne mě ze silnice. The fuck?! A to ani nemluvím o chodcích, kteří se rozhodnou mě vyhodit z auta a následně zas odkráčet na chodník, jak kdyby se nechumelilo.
- Checkpointy. Jestli vám v GTA IV přišly unfriendly, tak tady se vám bude zdát, že vás tvůrci účelně mučí.
- Krom checkpointů se na šílené frustraci podílí i extrémně random luck nepřátel v jistých situacích (jako když chráním jistý kompjůtr před nabíhajícími zlosyny, poslední vteřina odbyde, na obrazovce mi naskočí zpráva hlásající můj great success, a někde mezi tím se ve dveřích vynoří ještě jedna držka, která jednou ránou z pistole drahý kompjůtr rozfláká, což nemá za následek nic jiného, než mission failed. A kdeže je checkpoint? No samozřejmě že na začátku), totální neschopnost parťáků mě někam následovat, aniž by se zasekli o lampu (což mi připomíná, že kolikrát jsou schopni se teleportovat skoro až do mýho zadku, ale většinou, když by to bylo fakt potřeba, tak na teleportaci serou a prostě mě zpoza takové lampy pozorujou), a tak dále, a tak dále.

Ve výsledku Saints Row 2 na pár hodin zabavilo a pobavilo, ale zmiňovat jej v jedné větě společně se San Andreas je vyložené rouhání. Potenciálu by se tu našlo požehnaně, ale je to holt zprzněnina nebývalého kalibru.

"I am the being of a pure energy!!!"
"WITHOUT PAAAAANTS!!!!!"

Hah, good times, good times. Tuten spidey navzdory těm nejhorším obavám docela hodně potěšil. Potěšil zejména humorem, který sice sem tam hraničí s infantilností, ale většina vtípků a spajdovic komentářů těmi koutky zacuká s přehledem. Hodně potěšil i celou noirovou částí hry, která je sice založená na tom snad nejjednoduším stealth systému ever, ale i tak pro mě ty tři levely představovaly tu nejlepší zábavu hry.

Co už tolik nepotěšilo je příšerná zabugovanost (bych ani nedokázal spočítat, kolikrát se hra sekla v loadingu, který tam ani neměl být, kolikrát mě hra vykopla z mapy, kolikrát mi razantně odmítla otevřít dveře, átd.), totální smrt ovládání v případě i toho nejnepatrnějšího lagu (který se mi bez jakéhokoliv patrného důvodu vyskytl při finální fázi boje s Goblinem, což celou bitku udělalo neskutečně, ale neskutečně frustrující), totální absence města, celá ta fjůčr 2099 část (z té mě akorát tak bolely oči), takovej nemastnej neslanej bojovej systém, který je navíc ve srovnání s Web of Shadows i docela komplikovanej, v podstatě děsně stereotypní náplň hry, a v neposlední řadě těžce nezajímaví a bezcharakterní bossové, kteří jsou zejména pak v kontrastu se spajdým vyloženě nudní (a naprosto všichni si melou to svoje naprosto stejným způsobem, konkrétně pak "Oooooh, wif diz médžikl stóuun ááj ééém sooou mač móor pááurrrful, BWHAHAHAHAHAHA!!!!!" ... věřtě mi nebo ne, nic víc z žádného z nich nevytlačíte).

Celkově je ale SD fajn jednohubka. Mohli to ale úplně klidně být boloňské špagety á la Jarda. No, snad příště.

Nostalgická jízda roku. No fakt, ať už to jsou všemožné reference skrz na skrz, Xena coby hlas zdejší stěnobílé sexbomby (což jsem poznal během dvou prvních vět, čímž bych se ale asi chlubit neměl >_>), nebo jednoduše ta skutečnost, že při hraní mi na mysl neustále skákaly vzpomínky na různé pařby z mládí (namátkou Rune, Enclave, Drakan, Soul Reaver, a víc), Hunted je hold vzdaný snad všem rubačkám ze staré školy. A právě v tom tkví jeho kouzlo a nejsilnější devíza. Ale hezky popořádku:

To příjemné:
- Hunted se může chlubit jednou z nejvyspělejších friendly AIs ever. Je to snad první hra, ve které mě parťák (v mém případě parťačka) ani jednou nenasral. Ba co víc, zdejší AI je snad chytřejší a schopnější, než já sám, uvážím-li fakt, že zatímco já jsem padl do kolen a škemral o život každou chvíli, ona tak za celou hru učinila jen dvakrát (i když musí se nechat, že co jsem tak viděl různý gameplay videa hrané za ní, tak je to obecně výhodnější postava). Když já ale nemohl odolat mít za sidekicka takovou roztomilou elfku. Její skvělá AI se ale projevuje i na tom, jak bystře reaguje na mé vlastní akce a jak svědomě přesně v pravou chvíli kombinuje své skilly s mými (např. když vezmu bandu kostlivců do vzduchu a ona je vzápětí změní v led, načež s nima prásknu o zem). Byla vyloženě radost hrát po jejím boku a ani jednou mě nenapadlo, že s lidským cooperátorem by to bylo lepší. Klobouk dolů.
- Tunější ústřední dvojka je vůbec skvělej pár. Zprvu mi dali zavzpomínat na princátko s Elikou, ale hodně brzo mi došlo, že Caddocovi s E'larou se tamní dvojice nemůže rovnat. Protože zatímco princ a jeho sidekick fungoval jako nuceně-za-každou-cenu-vtipný-šprímař versus celkem-pěkná-ale-příšerně-nudná-introvertka, Caddoc a E'lara jsou oba inteligentní, vtipní, a prostě dobře napsaní, díky čemuž je potěšení sledovat jejich interakce, poslouchat jejich vždy trefné narážky a hlášky, a zároveň pozorovat jejich emoční reakce na kdejaké situace, odkrývající kousky jejich backstories.
- Grafika je čistá, velmi lehce koukatelná a oplývá parádně ostrými texturami. Absence hromady ósm spešl kůl efektů, které dneska běžně cpou úplně všude, mi osobně vůbec nevadila. Ostatně, vizuální zpracování jsem taky vnímal jako vroubek k oné staré dobré generaci. Krom toho, hra tím pádem běží krásně plynule i na obstaróžních mašinách, jakou je i ta má.
- Naprosto úžasně řešené riddles a lov pokladů. Nějaké připrdlé relicy a artefakty šouplé do stínu za křakem nečekejte, tady si budete holt muset odměnu zasloužit. A jak? Nu, prolejzáním rozsáhlých lokací a řešením leckdy vcelku komplexních hádanek (to jsem možná trochu přehnal). Ze začátku jsem ani nepoznal, že zrovna plním vedlejší úkol, když jsem se asi půl hodiny toulal po jisté velké jeskyni. To je tak, když designéři věnují stejné množství pozornosti a preciznosti při tvorbě CELÉ hry. Leckteré erpégéčka by se tu mohli přiučit a použít to jako šablonu při tvorbě sidequestů. Příčešek dolů.
- Nebývalá konzistence. Od začátku do konce se Hunted drží ve stejné úrovni kvality a stejně tak si udržuje míru zábavnosti. To jsem u žádné hry už hodně dlouho neviděl.
- Takové menší prkotiny, jako pohodlné ovládání, nadprůměrná herní doba (nad 15 hodin, pokud člověk pročesává každý kout), nevšední kratochvíle (zachraňování vězňů, třeba), silný smysl pro detail napříč celou hrou, povedený design úrovní s tím, že zdejší settingy se od sebe navzájem opravdu liší, atd.

To nepříjemné:
- Absolutní nemožnost backtrackingu. Prudí to sice jenom ze začátku, než si člověk zapamatuje, že jakmile projde nějakýma dveřma, přejde nějakou kládu, proleze nějakou škvírou nebo podleze nějaký kmen, tak za sebou patrně automaticky postaví neviditelnou zeď, ale stejně to působí poněkud směšně.
- Sem tam nějaký ten zlobivý bug. Bohužel většinou takový, který nutí k reloadu nebo rovnou vypnutí a znovu zapnutí celé hry (parťák se sekne v dřepící poloze, kamera se sekne v zafixované pozici, počemž já furt čumím na jakýsi vrata, zatímco v pozadí někdo směle srká z mé životní číše, atd.).
- Finální boss je prachsprostý cheater a samotný závěr hry působí jaksi taksi uspěchaně. Zdá se teda, že konce to má dva, a jelikož jsem chlastal Sleg při každé příležitosti, vysloužil jsem si ten horší. Problém je, že chuť pouštět se do toho podruhé nějak nemám, kor když ten druhý konec bude beztak stejně tak neuspokojující.
- Nevýrazný soundtrack. Nejsem jeden z těch lidí, kteří považují soundtrack, kterého si ani nevšimnou, za ten nejlepší, a tak si mé uši poněkud smutnily.

Ono by těch nepříjemností bylo víc, ale já si to nechci kazit. Tím, jak silně Hunted připomíná staré rubací časy, sám sebe tak trochu vymiká z průměrných next-gen očekávání dnešního casual hráče. Jinými slovy, pokud chcete pořádný, poctivě next-gen masakr, Hunted nemůže sloužit. Pokud si ale rádi zavzpomínáte na takové kousky, po kterých dnes už ani ten pes pořádně neštěkne, a oceníte smysl pro detail a očividná kvanta práce, která do toho byla vložena, pak se z Hunted může vyklubat jeden z nejkouzelnějších zážitků poslední doby.

Hrubě, ale opravdu hrubě jsem zas něco podcenil. Když jsem slyšel první info o novým Drajvru, chtělo se mi zvracet. Vážně. Nicméně, když se po cca deseti hodinách hraní sotva dobelhám do třetí kapitoly, protože s úpřímnou zálibou plním veškerý vedlejšáky a do toho ještě cpu naprosto regulérní volné projížďky městěm, při nichž se snažím dodržovat dopravní pravidla (!!! - to se mi vážně doposud u žádné hry nestalo), tak si holt musím přiznat, že jsem zase jednou pwned. No a co.

Přitom kdovíjakou motivaci to hrát nemám. Kvůli příběhu tu (ne)čekaně nejsem, ten je opravdu průzračně debilní a ti intelektuálnější z nás jej jistě budou nazývat urážkou zdravého rozumu. Jakmile se ale člověku podaří příběh zazdít do pozadí a ignorovat, zbyde mu celkem hezky zpracované San Francisco jako na dlani, po kterém se projíždí licencované káry, mezi kterými může člověk kdykoliv pomocí shiftu libovolně střídat. Pomocí shiftu, po dosažení tuším třetího levelu, se mimochodem taky dá ultrarychle cestovat po mapě.

Shift, který se mi původně jevil jako neskutečná příšernost a zhovadilost, je opravdu třeba si ošahat vlastníma prackama, protože musím říct, že i takový obyčejný závod je díky němu zábavný na doposud neprozkoumané úrovni. Možná je to laciná a povrchní zábava, ale je to furt zábava. Skvělá. Krom toho zdejší jízdní model je fajn, řídit z pohledu první osoby je větší potěšení, než v jakékoliv jiné hře, kterou jsem hrál, auta vypadají pěkně, a díky zastaralejší celkové grafice je hra velmi benevolentní vůči compjůtru (aniž by to vypadalo jako výstavní kousek z obludária).

Je mi vlastně úplně jedno, jestli to někdy dohraju. Jestli se někdy dopracuju k příběhovému finále a rozuzlení. Příběh je mi u konečníku už teď, já se prostě chci projíždět. A odhaduju, že touha projíždět se právě v tomhle San Franciscu mi vydrží ještě dlouho. Návykovka jak pes.

P.S.: Kristova noho na rožni, mě už se o tý hře i zdálo. FML.

Yeah.

Limbo je jako starý dobrý, hořkosladký, usmiřovací sex. Po jeho skončení jsem si prostě musel zapálit, přestože se s tím momentálně snažím seknout. Společných znaků se ale najde více – usmiřovací sex je ten nejlepší druh sexu, který s partnerkou jedinec může mít. Ať už je ale sebelepší, je to pořád sex s partnerkou, která mu visí na krku už nějakej ten pátek, se kterou už souložil požehnaně a jistě jej s ní i nespočet dalších souloží čeká, a pravděpodobně to není první ani poslední usmiřovací sex, který s danou partnerkou má. Je až děsivé, jak přesně do takového popisu zapadá i Limbo.

Překlad:
V rámci konkrétního žánru je Limbo špička, ale to z něj ještě nedělá unikát.

Now this is something else. Při hraní Bastionu jsem měl přibližně stejné pocity, jako při někdejším prvním sledování Stardust. Říkal jsem si "pfft, čarodějnice sem, duchové tam, princ a princezna a království a čárymáry...na to jsem byl moc velkej už když mi ještě teklo mlíko po bradě!", a ono hovno. Na některý věci asi nebudu moc velkej nikdy. Bastion je nádherná hra, byť nejkrásnější je její look, zatímco hluboko uvnitř je to vlastně prachsprostá rubačkostřílečka.

Co mě rajcovalo:
- Celý audiovizuál. Zdejší kreslená grafika patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy z všelijakých čmáranic viděl, a ještě je to podbarveno tak uhrančivým soundtrackem, že (obzvláště) ke konci jsem z toho snad i slzel blahem.
- Zdejší vypravěč. Hlas padne jak prdel na prkno, a je úpřímně zajímavé poslouchat, jak se jeho komenty odvíjí v závislosti na tom, co přesně právě dělám a jak (co zrovna ničím, jakým kvérem, kolik u toho ztrácím zdraví, etc.).
- Kam jsem se podíval, tam jsem se dočetl, že je to hra vskutku lehká. Tak nevím, jestli jsem jenom taková lama, ale vzhledem k brutálně chaotické nátuře soubojů už někdy od půlky hry mi to přišlo jako víc než uspokojující výzva.
- Vylepšování zbraní, spešl koktejly upravující kidovo potenciál na bitevním poli, výpomoc od bohů...no zkrátka všecky ty serepetičky, kvůli kterým to tu je označeno jako RPG. Je to hodně základní a jednoduchý systém, ale rozhodně to hře dodává jakous hloubku a činí ji zajímavější a zábavnější, než jaká by byla bez všech těch srand.

Co mě zchlazovalo:
- Ovládání pohybu bylo v tomhle úhlu divný. I v poslední části hry jsem furt hučel do černa podemnou, protože jsem si na to prostě nezvykl.
- Šel jsem do toho s tou naivní představou, že se dočkám snad i vedlejších postav, se kterými by bylo možné prohodit pár slov. Leč bohužel, postavy s jakoukoliv důležitostí jsou tu dohromady čtyři a s vyjímkou úplného konce hry tu pořád kecá jenom ten vypravěč, třebaže se snažím pokecat s tou roštěnou od vedle.
- Krom dialogů jsem čekal i celkově bohatší herní náplň, která by zadělala na delší herní dobu. Takhle to trvá zhruba 5 hodin, které utečou jak nic. Krom toho je to 5 hodin naprosto bezvýznamného děje, který navíc člověk jen horko těžko sleduje, protože je vyprávěn týpkem v pozadí a to i během těch nejfrenetičtějších bitev, při kterých jsem se fakt nedokázal na ty jeho moudra soustředit. Takže mi toho nejspíš hafo uniklo, ale nezrobím nic, bo až tak vyvinutej multi-tasking zřejmě nemám.
- Proving Grounds jsou leckdy neskutečně frustrující a pár z nich tvoří ty vůbec nejtěžší úseky hry. Bez nadsázky. A já ani nevím, proč jsem se s nima všema tak sral, když bych se beztak bez těch awesome výher obešel. Což mi připomíná...
-...že dohromady třikrát mě hra donutila odhodit mý úžasný, milovaný, vyleštěný, vyupgradovaný shotgun-like dělo a nahradit jej něčím nesčetněkrát slabším. S tím dělem jsem se samozřejmě taky musel rozloučit s tajným skillem, páč byl spojený právě s ním. A vůbec, zbraně tu nejsou moc dobře vybalancovaný, protože to dělo je o tolik dimenzí lepší, než jakákoliv jiná zbraň, že si ani neumím představit, že by se někdo zafixoval na jinou.

No, a jinak bych si asi na nic nestěžoval. Zároveň bych ale nad ničím jiným moc nejásal. Bastion je opravdu nádherná hra, ale její krása je její největší předností, což nikdy není ideální. Člověk z toho dostane prima rubačku, ale rubaček je všude dost a mnohé z nich jsou v lecčem lepší. V lecčem důležitějším, než jsou eye candy and eargasmic soundtrack.

Wet dream coming true. Ulala. To je tak, když ještě ježíškovi člověk píše o erpégé se zombíkama, když ještě v plinkách barbínám rve hlavy a nutí je Palmexovi, když s babičkou sedí u televize pozdě do noci, sledujíc Critters...a tak dále, a tak dále. Long story short, vychovali ze mě úchyláka, kterej shodou okolností rád hraje hry, takže už samotná premisa Dead Island mi do očí vehnala jiskry jako nic jinýho. Pravdu díž, k vysněnému ideálu má stále poměrně daleko (představoval bych si takovou zombie apokalypsu v libovolném velkoměstě, s řádně propracovanými charaktery, dobrými dialogy, nemalou porcí humoru a solidním příběhem...I have the weirdest boner right now). Nicméně, zpátky k Dead Island, a opět v bodech, protože proto -

To skvělé:
- Je to děsně zábavný a chytlavý.
- Je to Chrome, takže se na to hezky kouká a ještě hezčejč se to hejbe.
- Celková rozloha ostrova je navzdory prvotnímu dojmu fakt velká a ačkoliv se to podle všeho dá dohrát za nějakých 10 hodin, s úplně stejným přehledem s tím člověk může strávit přes čtyřicet.
- Zombíci vypadají skvěle.
- Hra později od hráče vyžaduje poměrně přesné časování a taktizování.

To fajn:
- Auta. Je radost se s nima projíždět (až na jednu vyjímku, ale o tom až pozdějc), chovají se slušně a krásně se s nima zabíjí v hromadách, ale místy se zasekává řízení a zdá se mi, že ačkoliv se tak na oko poškozujou, úplně je zešrotovat nejde.
- Tvorba vlastních udělátek. Je fajn hrát si ma McGyvera a z hoven plést biče (a nejlíp ještě elektrický), ale místy, když si člověk fakt se zájmem přečte potřebné ingredience, je to věru úsměvné.
- Vykupování sebe sama ze smrti. Systém je to neotřelý v teorii, a velmi pohodlný v praxi. Snad až moc. Povětšinou jsem ignoroval to, co mě čeká po smrti a hlídal si záda tak jako tak, ale když jsem se zrovna topil v roji nemrtvých a umíral co dvě minuty, všiml jsem si, jak sebevědomě to tlumí motivaci udržovat se při životě. Což mě přivádí k...
- ...ingejm ekonomice. Když se nad tím tak zpětně zamyslím, tak je vlastně dokonalá a očividně nadyzajnovaná tak, aby člověk nikdy moc nebyl v plusu ani mínusu. A tenhle balanc tu udržuje právě umírání. Umím si ale představit, jak závratný konto bude na konci mít někdo, kdo za celou hru zařve jen sporadicky.
- Ovládání je intuitivní a dynamické, ale zpočátku jsem si musel zvykat na to, že ta drobná asiatka se hejbe jak tank.
- Melee bojový systém je parádní a hra jednoznačně zdůrazňuje, že mačeta a sekera jsou dvě naprosto odlišné věci. Střelný zbraně už bohužel takovej parádní feeling nemají.
- Obtížnost je dobře vyvážená. Když se člověk zrovna nezaobírá tím, že po smrti ho bůh vyplivne zpátky přesně tam, kde zesnul, tak je to místy dokonce těžké.

To, z čeho už mi skřípaly zuby:
- Některé zombíky patrně trénoval Sam Fisher. Jdu si cestou necestou a hle, na výslunní si tam dělá piknik skupinka tří zombíků. Tak se jim jdu představit, a přitom se na mě ze stínů zamnou vynoří další zájemci s tím, že na mý záda aplikujou jejich mistrné undead kung fu. A jakmile takhle člověka chytnou zezadu, tak člověk už nemá šanci se z toho vyškrábat. Normálně bych plížily slyšel, protože se zpravidla při náběhu na mě zadýchaj, ale když se zrovna u toho ještě předemnou mazlí tři další s mou ochočenou mačetou, tak prostě slyším hovno a akorát mě to nasere.
- Inventář. Sám o sobě je přehlednej, má hezkej velkej font, ale jinak je to bordel a hledat v něm nějakou konkrétní věc je za trest. Naštěstí jsem to nepotřeboval zrovna často. Co už je horší a nesmyslnější je fakt, že na veškerý neinteraktivní harampádí zdá se mám bezedný kapsy, ale zrovna na zbraně a lékárničky jsem omezenej na připrděných 12 slotů. A vymaxování skillu o tom, koliko se toho unese, to zvedne o pouhých 6 slotů. Takže co se týče nožů a mečů a samopalů a kladiv a medicíny, jsem na tom hůř jak kdysi Lara Croft, ale jinak sebou klidně můžu tahat tunu baterek, deodorantů, masa, chlastu, a tak dále a tak dále. Sere to především z počátku, kdy je mi poskytnuto primárně dřevěných pádel, které se rozflákají po dvou třech zombících.
- Když už jsem nakousl ty skilly, je jich moc a je jich málo a nejsou moc zajímavý. Jejich množství je totálně overwhelming ve chvíli, kdy má člověk investovat první skillpoint. Vybírat z takové nudné kolekce, to může být otázka i několika minut. Nicméně ve finále jich je málo, protože když to člověk hraje dostatečně dlouho a vyleveluje se dostatečně vysoko, tak je obrazovka se skilly celá zelená a z člověka je démon. No, to vlastně ani ne, protože společně s člověkem se leveluje i všechno kolem něj, takže ty skilly vlastně nejsou ani pořádně cítit. Zejména pak ten, který snižuje pravděpodobnost toho, že si mě zombíci vůbec všimnou, když půjdu kolem. Vymaxoval jsem to a nefunguje to. Všimli si mě vždycky, třebaže zrovna holdovali kilometr ode mě.
- Escort mise. Předem musím zmínit, že zdejší eskort je mnohem míň frustrující, než v mnoha jiných hrách, ale i tady to trpí na totální nesmysly. Jeden přiklad za všechny - Dojel jsem k jistý postavě autem a postava mi řekla, že jí mám následovat. Tak jsem nastoupil do auta a čekal, že taky nasedne a bude mě navigovat. Ale ne. Ne, postava se radši projde. Jako jo, příroda je to hezká, ale...seriously?
- Questy samy o sobě docela smrdí. Sterilita, kterou obyčejně diagnózuju side questům, je bohužel cítit na sto honů i u hlavních questů. Jestli bych měl ale vypíchnout jeden quest, který mě fakt dokonale znechutil, tak je to ten v prvním aktu, ve kterým mě jistá zcvoklá kunda poslala na druhý konec ostrova pro jejího plyšáka, bez kterýho by údajně neusla. Fajn, ok. Jenomže později jsem ještě poznal její neméně zfetlou ségru, která mě poslala podívat se, jestli je její sestřička v bezpečí. Dojdu tam (mimochodem opět asi půlkilometrová vzdálenost), a ona mi řekne, ať ségře vyřídím, že se nemusí bát, že má svýho méďu a tím pádem je v naprostém bezpečí. Fajn, ok. Jenomže pak jí to jdu vyřídit a ono jí to k spokojenosti stačí. Epic facepalm.
- Tečičky na mapce děsně haprujou. S oblibou se po pár metrech otáčí opačným směrem, a párkrát mě dokonce naváděly přes vysoké skály, když jsem u sebe zrovna neměl svůj horolezeckej vercajk. Ne, ten v tý hře vlastně není nikdy, takže...wtf?

To, z čeho už jsem si ty zuby rovnou rval ven:
- Veškeré lidské charaktery jsou naprosto dokonale O HOVNĚ. Především pak ta ústřední čtyřka. Já hrál za Xian, protože drobnáasiatkakterourajcujouostrýzbraně (kdo by odolal?), nicméně právě jí jsem měl největší chuť během cutscén umlčet. Jediný štěstí, že při in-game dialozích mlčí. To ale ony dialogy nezachrání, protože se přirozeně vedou s ostatními lidskými NPC. Prvních cca 15 hodin jsem vydržel předstírat zájem, ale pak už jsem se na to vysral a dialogy odspejsovával.
- Příběh, respektive jeho absence. Napříč celým dějem jde o to, že se musím dostat k jakémusi tajemnému týpkovi ve vysílačce, jenomže v tu ránu, co jsem se doslechl, že ho musíme najít, mi bylo jasný, že se z něho na konci vyklube strašlivý ďábelský neřád a ještě se cosi posere a přímo předemnou na poslední chvíli zmutuje ve finálního bosse (jakož takový byl hódně chabý, mimochodem). A vůbec, co měl ten konec znamenat? Já tam vystřílím a zmasakruju celou střechu, přiběžím k chopperu a najednou střih do cutscény, kde jsou zase všechny čtyři postavy pohromadě, ale nemají v ruce žádnou zbraň a bojí se JEDNOHO mužíčka s jednou pistolkou. Co to kurva má bejt? Proč proboha třeba ta přerostlá raperská opice nevytasila svůj kvér a prostě a jednoduše ho nestřelila?
- Předposlední kapitola je též úžasná. Řada identických koridorů za sebou a v každém z nich sada stejných zombie. Neskutečnej kreativní fail. To tam rovnou mohli místo toho prcnout jednu kratší cutscénu, ať se to zbytečně nenatahuje.
- Džungle byla hezká, ale jezdit v ní autem bylo peklo. Nevím přesně proč, ale tamní káry se zasekávaly o všechno. I o to, co tam vůbec nebylo.
- Místy tu level design těžce zapáchá z hlediska umístění nepřátel. Největší přesdržku by pak soudruzi tvůrci zasloužili za ramy postávající v úzkých chodbách. Laciné, těžce laciné.
- Souboje s lidskými nepřátely jsou o ničem. Headshoty se tu rozdávají s naprostou lehkostí ať už hraju za kohokoliv a asi nemusím zmiňovat, že nad lidskou AI se ve hře o zombíkách asi moc programátoři nezpotili. Jedinej člověk, kterej dělal problémy, byl ten zmrd v džungli, který na sobě měl futuristickou kombinézu a helmu odolné proti ohni, kulkám i elektřině. Jo, laciné.
- Je to open-world a já v tom nemůžu ukládat kdykoliv. Ale budíž, checkpointy by mi ani tak moc nevadily, ale než jsem tu hru propatchoval a proapdejtoval, tak ať už jsem chytnul checkpoint kdekoliv, vždycky mě při pokračování hra hodila zpátky k Rosenber...errr totiž k Sinamoi (fakt nevím, jak to sklonit), kterej mi pokaždý znova děkoval za to, že jsem v tom lifeguard baráku trochu vygruntoval.

Nicméně po opatchování jsem až na jeden grafickej bug nenarazil na jediný problém, a navzdory všemu výše zmíněnému mě to fakt celou dobu strašně bavilo a byl jsem schopnej u toho sedět hodiny v kuse. Nejspíš by mě napadla ještě hromada dalších bodů, ale všeho s mírou.

Zžírala vás někdy zvědavost, jak by asi vypadal akční a ryze béčkový film ve vyblité grafice, který by vás sem tam zapojil do děje trochou toho takřka on-rails střílení? Mě taky ne, a přesto se sósedi z Techlandu rozhodli zpotvořit právě to (předpokládám, že tím pár měsíců zabíjeli nudu o pauzách na oběd), a ještě na to vlepit název vlastní značky (což jim ale počítám ve finále stejně prd pomohlo). Jelikož se na mé zprasené lenosti od posledně nezměnilo ani bď, tak opět v bodech -

To přijatelné:
- Nedá se říct, že by to vyloženě nudilo.
- Lokace samy o sobě jsou fajn.
- Auta maj fajn fyziku.
- Má to asi nejlepší danceclub, který jsem kdy ve hře viděl.
- V singlu se parťáci automaticky teleportujou podle potřeby, což je sice místy komické, ale aspoň se nezasekávaj a člověk nemusí vynervovaně čekat.
- Coop by mohl slušně zabavit.

Veškerej zbytek:
- Pajduláci kolikrát splývají s prostředím, takže mnohé přestřelky jsou doslova gunsblazing v tom smyslu, že člověk fakt nemá nejmenší tušení, kam vlastně míří.
- To ale vůbec nevadí, protože i na Hard stačí každýho trefit jednou dvakrát a hned je z toho great success. Nemluvě o tom, že snad každej materiál se tu dá prostřelit.
- Hlášky zdejšího tria patrně psal 12tiletý odkojenec GTA:SA a podobných ultramegagangsta ptákovin. Je jich málo, oposlouchají se během první mise, a pak už jenom vyloženě serou.
- Mobil. V GTA čtyřce naprosto parádní přírustek do technologické rodiny, tady nekonečnej zdroj frustrace. I uprostřed té nejšílenější válečné vřavy si postavy s přehledem a bez mrknutí s oblibou vyřizují telefonáty, přičemž si asi nasazují zelené shades, bo jinak si tu změnu obrazu neumím vysvětlit. Kdyby tak měly handsfree, neřekl bych půl slova, ale ti šulini developéři jim je holt nedali, a tak kdykoliv si někdo vzpomene a ozve se, já musím prostě sedět a čumět do zelenýho prostoru a čekat, než se hrdina uráčí dožvanit, a ještě do toho doufat, že mi mezitím nepřistane kulka v hlavě.
- Zbraně zní, jakoby jejich efekty vytáhli z devadesátkových stříleček a akorát je trochu proluftovali filtrama. Jejich feeling je též na pytel.
- Věřte mi nebo ne, je to příliš dlouhý. Těch 8 hodin bych normálně považoval za obyč, ale s tímhle obsahem je to kurevsky přestřelený (ergo napříč 15ti kapitolama člověk dělá přesně to samý v čím dál hnusivějších kulisách...představte si takový Virtua Cop s takovou délkou).
- Grafika je, jak už jsem zmínil, naprosto odporná a zejména pak zdejší voda je naprostá perla. To i z vlastní moči bych udělal něco pohlednějšího.
- Příběh je jak vystřižen z těch osmaždevadesátkových béček, a když nepočítám to střílení (odhadem tak 30-40% celý hry), je to fakt jakobych se čučel na osmihodinový Commando slash Walker Texas Ranger. Člověk se u toho nenudí, ale rovnou magoří, zatímco mu číselka z hodnoty IQ hezky pomalu prchaj pryč. Takže jo, je to mizerná hra, ale zase je to perfektní volba pro drunk/high (or both) playing.

Původní Deus Ex jsem bohužel nikdy nedohrál (vlastně jsem ho hrál takovou chvilku, že dneska si z toho pamatuju velký prd D:), ale jeho myšlenku jsem si postupem let zamiloval - skoro jako simulátor života nějaké postavy z nějakého románu W. Gibsona. Human Revolution tento koncept rozhodně naplňuje a mě se dokonce podařilo to dohrát. Jelikož ód už tu bylo nazpíváno, že by to zadělalo na celoživotní poslech, zaměřím se spíš na to, co mi šlo proti srsti, a učiním tak v bodech, páč jsem líný prase.

To dobré:
- Příběh je napsán promyšleně.
- Akční mechanizmy jsou excelentí - pohyb, střelba a i to plížení působí uvěřitelně a všecko se to pohodlně ovládá.
- Art design je parádní a parádně vdýchává zdejšímu high-tech settingu život.
- Upgradovací systém je zábavný a různorodý, a jednotlivé upgrady jsou rozhodně cítit.
- Hackovací minihra je navržena tak pěkně, že by mohla sloužit jako základ pro kdejakou samostatnou mobilní hru (a vůbec je to asi poprvý, co mě od dob Elite Force 2 hackování vyloženě bavilo).

To nedobré:
- Scénář (zrovna mě nenapadá lepší slovo) je místy poněkud nabubřelý - všichni se snaží "upravit budoucnost lidstva k obrazu svému ňah ňah ňah!" Tohle nasere obzlváště na konci, kdy jste donuceni k opravdu závadné volbě a všechno je najednou OPRAVDU snobské.
- Městské oblasti jsou na pomyslném kreativním dnu, co se týče geografie - je vysloveně úžasné, že se korporační ústředna, klinika s implantáty, policejní stanice, konferenční centrum, všechny byty a opuštěná-benzínka-předělaná-na-maloobchod-s-ilegálními-zbraněmi shodou okolností nacházejí ve stejných třech blocích.
- Bitky s bossy jsou chabé, i když jakás takás satisfakce z likvidování konkrétně těchto zlounů přece jenom číhá. Ovšem samotná finální bossová bitka nemá ani to.
- Některé aspekty designu jsou zaseklé kdesi v devadesátkách. Skákání je čudné. Zvědněte bednu a ona se magicky teleportuje rovnou do vašich ruk. Jo, a ke konci jsem vnitřně sténal kdykoliv jsem viděl další nezajištěnou větrací šachtu o vyhovující lidské velikosti. Kdyby tak jenom držely pohromadě pomocí šroubů místo těch bezvadných obřích lubrikovaných pantů, zabezpečení takového zařízení by bylo hned vylepšeno, minimálně desateronásobně.

Za dne tak akorát mrazivé teploty na projížďky zasněženou krajinou, za večera aurorou zaplavená obloha = ideální romantické scenário. Nicméně tady se nerandí, tady se maká. A konečně nějaká hra jasně poukazuje na to, že práce škodí! (no dobře, je to trochu komplikovanější, ale já se té naivní představy nevzdám. >_>)

Zkrátka a dobře, den jako každý jiný, šichta jako každá jiná, sněžný medvěd jako každej jinej, a v tu ránu se něco šeredně zvrtává. Všichni začínají mít děsivě reálné noční můry a co je horší, všem se zdá plus mínus krát děleno to samý. Ve vzduchu lehce smrdí mystično a ze zdejšího osazenstva se přirozeně aktivně na jakýms takýms pátrání podílí pouze hlavní hrdina (strašnej borec, mimochodem). Ve své investigaci zjišťuje jednu hrůznější věc za druhou a kolikrát málem i zařve. Nicméně co by to bylo za love story, kdyby ve finále stejně neodjel se svou milou do západu slunce…wait.

Asi to zatím zní, že si z toho dělám akorát tak prdel, ale ono to vůbec není tak zlý. Děj má spád, atmosféra člověku dejchá za krk od začátku do konce, v pozdějších fázích se horror geeks dočkají i solidně děsivých momentů, nefalšovaní hártkór adventůristé budou slintat blahem nad obtížností zdejších hádanek a puzzlů, místo regulérní hudby se tu do uší line parádní ambient, no a…to je asi tak všechno, co se k tomu dá říct bez většího spoilování.

WARNING: V tomhle komentu prskám spoilery jedna radost, ale tagovat nehodlám. S takhle debilním dějem to stejně nemá cenu.

Když jsem prvně slyšel o tuté hře, čekal jsem solidní střílečku s dobrým dějem podobným Hvězdné pěchotě. Ve videích jsem viděl tohohle jednoho osamocenýho chlápka masakrovat vetřelce všeho druhu, kteří působili pěkně tuze, pokud se netrefoval do jejich slabin. Takže jsem si říkal, že tenhle chlápek asi bude jakýsi commando či nějaký druh armádního agenta nebo něco takovýho. Zkrátka něco, co by jeho misi dávalo jakous takous váhu.

No, tak na to zapomeňte…

Tenhle chlápek (Wayne…krásné jméno pro Japonce) vlastně pro „armádu“ pracoval, ale při hraní samotném pracuje pro barevné piráty (kompletní sada i s roztomilým ženským sidekickem, který vás zprvu podezřívá, ale nakonec se do vás samozřejmě zamiluje, a s jedním malým chlápkem, který všude byl všechno zná, je divnej a divně se oblíká). Příběh, který by potenciálně mohl být skvělý uvážím-li jeho podstatu (jak mají lidé potíže s kolonizací mimozemšťany přeplněné planety), je ve skutečnosti tak zdebilzován, že při každé custcéně člověk akorát uvažuje, jaké klišé bude teď použito. Zlej chlápek polepšen v klaďase poté, co ho zajmete? Ta žena, co s váma bojuje, za vás nakonec položí život? Nebo třeba touha hlavního hrdiny po pomstě na velkém ošklivém korporačním stroji, který zabil jeho otce?

A jak, tážu se, dosáhne tento chrabrý muž těchto vznesených cílů v tomto ultimátním questu za záchranou světa? No, přirozeně cuckováním všeho, co se před ním jenom pohne. A toho, co se nepohne, jakbysmet…a od toho se pak odvíjí celá hratelnost hry. Sebrat ňákou bouchačku (od počátečního kulometu přes brokovnice až k raketometům, na které člověk taky narazí dost brzy) a všecko zběsile střílet. Třikrát se trefit do zmrzlého auta, načež auto vybuchne, což hrdinovi dá velmi potřebnou termální energii, aby dokázal přežít v této kruté nekonečné zimě. Rychle střílet na nepřátelé a zároveň se vyhýbat jejich útokům, a pokud by se snad našli nějací až příliš silní, tak naskočit do nějakého kolemležícího mecha a všechny a všechno poslat do horoucích pekel. A to je prosím vše. Všech těch 11 misí bude nejzajímavějším úkolem pro našeho hrdinu střílet do žlutých částí vetřelčích těl a poskakovat po kopcích na horách. Jistě, mechobitvy by teoreticky mohli místy činit potíže, ale hra má pro takové případy další eso v rukávu. V takovém případě stačí obletět (doslova) celý bitevní pole a posbírat příhodně pohozené zbraně a munici a, opět, všechno rozomáčkovat na cimpr campr. A pokud snad zničí vašeho mecha tak neva, pravděpodobně se poblíž najde nějaký prázdný a funglnový.

Celá hra takhle následuje stejný vzorec jak v hratelnosti, tak ději. Ani pod mikroskopem by se tu za celou herní dobu nenašlo ani ždibítka originality. Postavy jsou k povšimnutí pouze tím, jak anime-sky působí. Grafika je pěkná a vyhazovat všechno do luftu je docela zábavné, ale tahle hra od začátku do konce ani jednou nenabídne něco nového. Budete si připadat, jak kdybyste hráli starého Megamana. Na Saturnu to byla kvalitní zábava, plošinky, likvidace nepřátel jednoho po druhém v lineárních scenériích… Ovšem na PC, PS3 nebo 360 (btw: Když už vydáváte hru na PC, to nejmenší co byste mohli udělat, je konvertovat tutoriál z xboxového ovládání) tahle formule prostě nestačí. Je to tak povrchní, tak předvídatelné, jakým způsobem se každá postava chová a všechny úkoly, které na vás hra plive, že jednoduše nedokážu pochopit, jak mohla právě tahle hra čelit svýho času prodejním žebříčkům. Hratelnostně nenabízí nic, dějově nenabízí nic, kvůli grafice to asi shánět nikdo nebude (a bóže, to jsem ještě nenapsal ani písmeno o tom, jak bolestivě mizernej to má voice acting). Obšlehává to tolik rozdílných her, že ve finále to působí jako puzzle, které ovšem nelze složit, protože každý kousek je z jiného celku.

Tohle bude krátké a prosté (stejně jako hra samotná). Opravdu to nestojí za jakousi úsilnou diskuzi. Všichni víme, jak se fpsky sekly ve slepé uličce. Všichni dobře známe ty staré nudné konvence: autoheal, dvě zbraně naráz a víc ani ťuk, spawnování přebytečných nepřátel, extrémní linearita a přehršle skriptů. Argh, chytám z toho vztek jenom to píšu.

Tuhle hru jsem si zahrál, protože první F.E.A.R. mi přišel vcelku zajímavý a hlavně se mi tak pozdávalo, že sebou přinesl i jiskru naděje pro tento žánr. Sem tam to bylo skoro strašidelné, mělo to fajn dějovou linku, grafika byla krásná a oplývalo to jednou z nejvyspělejších AI, se kterými jsem se jaktěživ setkal. Druhý díl byl v podstatě generickej port, jakých už bylo tou dobou mraky, ale jakous takous kvalitu si to furt udrželo.

No, když si to člověk tak vyjmenuje, přišlo by mu logické, kdyby trojka byla přinejmenším aspoň tak dobrá, jak byla dvojka. Ale nevím, jestli je to výměnou tvůrců či čím, ale je to mizérie. Přitom první level vypadá fakt slibně. Začíná v Brazilský věznici (a ano, mluví se tam brazilským jazykem) a je to tam tak svůdný, že jsem si nemohl pomoct a řekl si „no ty vole, on to možná nebyl až tak špatnej nápad sem poslat i toho Maxe Pejna“. Samotná premisa mě rovněž překvapila. Ukončení druhého dílu se mi líbilo, přišlo mi relativně šokující, a hořel jsem nedočkavostí, jak budou v příběhu pokračovat tu. Zamiloval jsem si tu myšlenku, že Alma má dva synátory a vy coby hráč se jednoho tohoto bastardíka ujmete.

Potom to ale celá hra vzdala. Děj jsem pořádně nepobral a ani mi to nevadí. Ty malé horrorové elementy jsou zcela fuč, leda by vás ze spánku strašily chabě renderované mrtvoly v hromadách pohozené po levelech. A co přesně měl znamenat ten modrej lední voják? Tohle nemá být hra o X-menech, že ne?

P.S. A proč krev vypadá jako jahodový džem?! >_

Pro začátek bych si dovolil pár otázek na ty, kteří tomu vlepili vysoká skóre:
Otázka č. 1 - Pokud je tohle atavismus shodný s tou 15 let starou hrou, bylo vůbec téhle hry zapotřebí?

Otázka č. 2 - Hráli jste všichni vůbec tu stejnou hru, jako já (nebo tu dřívější, když už jsme u toho)?

Duke Nukem Forever je druhořadý, polovičatý pokus o to, co kdysi dělalo Duka třidé tak dobrým. Gagy zmutovaly z pochybné, drzé a laciné dobré zábavy v nekultivovanou ubohost a chabou mladistvost. Hratelnost se změnila z kulervoucí akce na monotónní ježdění a plošinkování rozptýlené mizerně zpracovaným střílením. Duke u sebe kdysi nosíval opravdovej arzenál. Teď u sebe může mít pouze dvě zbraně najednou, jejichž palebný mechanizmus a celkový feel prostě těžce smrdí. Příjde mi, jakoby namísto toho, aby se hra od Duke3D odrazila a prozkoumala další možnosti a od toho se dál odvíjela, spíš udělala s opileckou strnulostí tři kroky dozadu a tam spadla z útesu, jehož přítomností si ani nebyla vědoma.

Jedno dobré ale té hře nechám, a sice fakt, že efektivně připomíná ty bezstarostné časy FPS žánru, kdy to byl právě Duke3D, Doom a o pár let později i Serious Sam, kteří si dopřávali pobyt na výsluní. Bohužel, nostalgie celou hru utáhnout nemůže, a právě na tom si tento Duke nabíjí držku. Ze všech sil se pokouší hráče obelstít a přimět jej akceptovat průměrnost až podprůměrnost zahalenou nostalgií, kterou tento titul chtě nechtě přináší. Ale nedá se nic dělat, na všechny to, jak se zdá, zkrátka už nefunguje.

Super Meat Boy je, zkrátka a jednoduše, psychotický. To je jediný způsob, jak to vůbec můžu zkusit začít popisovat. Očividně byl nadyzajnován totálními sadisty s těmi nejčernějšími srdci, jejichž denní rutinou musí obvykle být čtení o efektivním a uhlazeném porcování mrtvol na jatkách rotujícími čepelemi, nebo pročítání instrukcí k přimění zcela normálních zdravých lidí vztekle pěnit.

Něco si ujasněme hned zkraje: tahle hra kategoricky nesnáší naprosto všechny hráče a to v neztečné míře. Super masový kluk tu není pro vaši zábavu. Nebyl vytvořen jednoduše proto, abyste si s ním užili pár krátkých chvil a zabili pár prázdných hodin. Chce vaši krev. Je tady, aby vám dal lekci. A tato lekce je ta, že jste bezcenní a bezvýznamní. A jediný způsob, kterak prokázat jeho omyl, je úspěšným procházením některých z nejďábelštějších levelů, které se kdy na PC herní scéně mohly objevit. Tahle hra je, troufám si říct, až katastrofálně těžká, což znamená, že průchodu do dalšího levelu se člověk dočká jedině extrémně frekvenčním repete a doslova tisíci úmrtími. Nicméně, něco pěkného na tom přece jenom je. Když se vám totiž přece jenom nakonec podaří nějaký takový pekelný level zdolat, ten následující pocit euforie je jednoduše fantastický a k nezaplacení. Alespoň do té doby, než vás další level znovu brutálně srazí k zemi jako další v nekonečné řadě mikroskopických kousků masa. Avšak ať už vás tahle hra bude provařovat do jakékoliv míry, bude hodně těžké se od téhle ohromně návykové hříčky vůbec odtrhnout.

Když už zas jednou zlomím nad EA hůl, oni mi poskytnou nadprůměrně dlouhé, vrchovatě kreativní audiovizuální orgie. A teď, když je mám konečně za sebou, musím říct, že Alenka doposud nikdy nebyla v lepší formě.

Konzolí to smrdí už v hlavním menu a jak tak tento zápach roste při samotném hraní, jeden by od PCčkáře čekal zhnusení. S radostí ale můžu veškeré obavy vyvrátit – kamera je na tripu téměř nonstop a především pak při soubojích, a ovládání má taky na světelný léta daleko k jakémusi komfortu. Ale to nevadí, protože hra je i tak velmi svižná, neskonale zábavná, neuvěřitelně nádherná a šíleně pohlcující. No považte – já jsem tady před Alenkou nehrál jedinou hru dobrý tři měsíce (nedostatek času kvůli studiím a práci atd.) a za tu dobu mě nějak celkově na hry přešla chuť. Několikrát jsem se k tomu zkoušel vrátit, ale žádné hře se to holt nepovedlo. Alenku jsem ale musel hrát 4 hodiny v kuse hned po prvním zapnutí.

Neříkám, že to něco značí, a už vůbec neříkám, že by to byla hra pro každého. Krom neposedné kamery a místy těžkopádnějšího ovládání totiž Alenka trpí i mírnými bugy (které ale někdy nutí vrátit se k poslednímu checkpointu, a zdejší checkpointy jsou od sebe rozmístěny pěkně vzdáleně), framerate není právě stabilní, textury se občas načítají poněkud dlouho, a dohromady třikrát mi to celý spadlo. Já se na tu hru ale zkrátka nedokážu zlobit. Až úchylně hravý a kreativní design (Dollhouse hraničí s genialitou), pestrá hratelnost (shitloads miniher, a že mnohé z nich by to klidně mohli někam dotáhnout jako samostatné hry), famózní soundtrack, skvělý příběh, skvělé dialogy, sem tam parádní easter egg…já tomu prostě, až na ty občasné nervy, nemám co vytknout. Říkal jsem, že to není hra pro každého? Argh, sere pes předsudky, tohle by si měli zahrát všichni.

Herní čas: 14hod 16min
Dokončení: 92%
Personal screenshot collection (ale bacha, některé můžou být docela spoileroidní).

Běžím přes mapu, vidím odpalovačku, skáču na odpalovačku, krásně si letím prostorem, zbíhají se mi sliny na všechny pickupy, které mě ihned po přistání čekají, a pak je celá tahle švanda znenadání ukončená jednou dobře mířenou ránou přímo do mýho ksichtu railgunem. No nic, po respawnu na sebe pomsta nebude čekat dlouho a já ho právě tak sejmu railgunem, nejlíp tím od něj. Objevuju se s machine gunem v rukou, tak nezahálím a okamžitě jej využivám na dvou nejbližších ťulpasech, což snad způsobí, že příště se dobře rozmyslí, jestli se pokoušet zvýšit frag právě na mě. A ne, po rozstřílení se neskládají na zem, ale spíš tak adekvátně explodují v takovou menší krvavou fontánu (čemuž se dá zamezit přes konzoli, ale...proč? :)) Posléze probíhám tím rudým smokem, který za sebou zanechali, do ruky beru zmíněný railgun (který mi ochotně oni ťulpasi půjčili) a testuju jeho účinnost na každé viditelné hlavě na mapě. Možná se zdá, že hra nebude moc hodnotná pro jedince s necvičeným okem, ale tady kráčí především o tu satisfakci, kterou dodávají všechny ty krvavé výbuchy vašich nepřátel všude kolem, během čehož vy triumfálně probíháte mezi tím vším a skáčete na další odpalovačku, zatímco ten lahodný hlas oznamuje, že jste až nebezpečně blízko výhře.

Ó, jak dlouho jsem čekal na hru, ve které budu moct masakrovat pštrosy…

Lepší úvod mě nějak nenapadá, a tak to tak nechám s oněmi pštrosy (se kterými mám jisté osobní problémy -_-), a přejdu rovnou k věci. Two Worlds dvojka je hodně zábavné erpégéčko oplývající cool nápady, řádnou dávkou svobody pohybu a hrátek v inventáři, a pěkně čelendžing hratelností. Na hard jsem se potil de facto v jednom kuse, a množství reloadů by v číselný podobě mohlo znít až zvráceně. Musím ovšem dát za pravdu ugraugře v tom, že bossové jsou, přinejmenším v porovnání s běžnými nepřáteli, vcelku žalostná nebožátka, a to včetně toho finálního (který se mi dokonce bál postavit čelem a raději na mě opakovaně posílal jakési golemy, zatímco si vesele lítal kolem). Zajímavé je, že zdaleka nejtužšího nepřítele vám hra naservíruje až v poslední kapitole a to jen jednou (mluvím o Tulocích). Předtím ani potom jakoby by ani neexistovali (Kromě té jedné výjimky na úplném začátku hry, kdy tam jeden Tulok nesměle stojí v začarovaném kruhu a čeká na hráčem daný rozsudek). Což je škoda, byla s nima prča.

Pravděpodobně nejpůsobivější věcí na celé hře je grafika. Ta je (po důkladné úpravě postprocess efektů) jedna z nejnádhernějších, jaké jsem kdy viděl. Bez nadsázky. Samozřejmě si za ní účtuje nemalou cenu v podobě slušně vysokých nároků, ale to je víc než pochopitelné. Ruku v ruce s ní jde povětšinou velmi působivý world design, který společně se skvělým soundtrackem vytváří takřka hmatatelnou atmosféru (kterou považuju za vůbec nejsilnější tahák hry). Z hlediska atmosféry (a taky questů) považuju za pomyslný vrchol hry druhou kapitolu (a to jak prosluněný čajnataun New Ashos, tak temnotou prolité a horror-like monstry obývané Swallows). Z questů mě tu zdaleka nejvíc pobavil ten, kdy vás jistá žena osloví na ulici a požádá o pomodlení za jejího zesnulého milého, přičemž vlastně se máte stát jeho hlavních chodem…had a good laugh there.

Pár slov bych rád napsal k inventáři, který jsem jak miloval, tak nesnášel. Zamiloval jsem si jeho systém omezení. Totiž, na rozdíl od většiny her se tady nehraje na sloty, nýbrž na váhu jednotlivých předmětů, a jak si tak vylepšujete konkrétní atributy, unesete toho víc a víc. Pak je tu tvorba kouzel, vylepšování výbavičky a alchymie. Ve všech třech činnostech vám hra opět poskytuje nebývalou svobodu experimentování, což je super. Všechno je to ale spojeno s tím, co jsem na inventáři nesnášel - jsem ochotný překousnout naprosto přepísknutou velikost a neohrabané spravování, ale proč proboha nemůžu označit několik stejných předmětů najednou a vykonat s nimi nějakou akci? Nesčetněkrát jsem chtěl rozebrat jedenáct sekyr (které měly všechny naprosto identické vlastnosti), ale ne…z nějakého zatoulaného (ale nepochybně logického) důvodu tak musím činit po jednom kusu za druhým. V alchymii je to podobný – ačkoliv vás hra nechá si uložit recept, když nějaký vymyslíte, stejně musíte pokaždé při vaření každého lektvaru vkládat do slotů jednotlivě každou potřebnou ingredienci. Uvaření pár skvělých léčivých a manu doplňujících lektvarů se pak může stát až několikaminutovou aktivitou, což společně s rozebíráním zbraní způsobuje, že za celou hru v inventáři opravdu strávíte nechutný kvanta času (odhaduju, že já jsem v něm strávil dohromady nejmíň hodinu, popř. dýl).

Největší kritiku ale zasadím příběhu, resp. jeho…nezajímavosti a nulové gradaci. No fakt, na začátku hry jsem cítil zhruba stejné napětí, jako ke konci. Zdejší příběh opravdu není moc dobře napsaný, díky čemuž jsem tak trochu měl problém i s postavami. Vlastně tu není ani jedna, kterou bych si oblíbil. Hlavní macho hrdina je jaksi taksi necharismatickej, jeho dabér (byť hlas jako takový má zajímavý) nějak zapomněl do výkonu vložit nějaký emoce, a tak se bohužel nekoná téměř žádné sžití. Vedlejších postav je tu přespříliš, ještě teď v nich mám brajgl, a co je nejhorší, všechny tak nějak postrádají osobnost (čest výjimkám). Dialogy jsou standardní (doslova, doslova standardní…takže bohužel dosti forgettable), většina side questů docela nudná…alespoň že ty potvory jsou hodně rozmanité a většinou vyžadují rozdílnou taktiku boje. Co mi ale asi chybělo nejvíc (a co považuju za značný trademark tohoto žánru), v podstatě ani jednou jsem nečinil rozhodnutí, jehož následky by mě kopli do ksichtu s tím, že jsem se mohl rozhodnout jinak. Možnost volby ovlivnění děje tu neexistuje (nebo je tak strašně nepatrná, že jsem to ani nepocítil), což totálně zabíjí prvek znovuhratelnosti.

Celkově je ale Two Worlds II dobrá hra a dobře odvedená práce. Klíčové RPG elementy fungují, na všechno se tu krásně kouká, soubojový systém je plynulý a zábavný, atmosféru to má pohlcující, a díky vysoké rozmanitosti aktivit si v tom každý hráč dovede najít to svoje (dokonce můžete být i guitar hero, což pravda zabaví asi na pět minut, ale i tak je to fajn zpestření). Bohužel příběhově už to není zdaleka tak zajímavý, děj tak nějak negraduje, postavy tu jsou tak do počtu, a díky absenci rozdílných rozhodnutí ovlivňující děj necítím sebemenší motivaci se do toho ještě někdy pouštět znovu.

EDIT: Ou jeá, a sem tam jsem típnul screenshot