"Blood! It's your new leg of lamb, your new champagne, your new fucking heroin!"
Já, Město Andělů, a vše, co nabízí. Ve vzduchu visí odor mrtvých krys, přičemž smrad lidské sebestřednosti tu zapáchá ještě mnohem silnějc. Stalkuju ulice Hollywoodu a všímám si osamělého byznysmena, který ve dvě ráno čeká na autobus. Třemi slovy ho instantně svádím a vedu do potemnělé uličky kousek opodál. Zakousávám se do tepla jeho životní číše, zatímco sleduju světla centra a naslouchám zvukům toho shluku lupičů u klenotnictví. A tento terapeutický meta-příběh, který si vně toho stanoveného vytvářím sám, je tím pravým důvodem, proč tuto hru tak miluju a proč se k ní pořád vracím.
Není to hra o emocích, ale lidskou podstatu předkládá způsobem zaměreným primárně na omphaloskepsi. Což miluju. Lidé jsou empatičtí. Dokonce i soucitní, ale hodně často prostě nemají zájem. Shovívaví a krutí jsou ve stejné míře, vázaní jsou vždy jen sami sebou a nikým jiným. Totální Jean-Paul Sartre. Opět, j'adore.
Už jen svou estetikou je mi to jedna z nejpříjemnějších záležitostí vůbec. A je rozhodně fér říct, že tady fantastická atmosféra absolutně přebíjí neadekvátní herní mechanizmy. Z čehož by mi jinde křípaly zuby. Tato hra má ale těch es mnohem víc. Příběh překračuje hranice typických upířích historek, aby se soustředil na témata jako politika, respekt tradicionalismu, anarchie a vzpoury, chamtivost a korupce, a morální následky našich činů. Má neskutečně barevné obsazení, zahrnující trefené pařmenky, záhadné učence, samotářské rebely, nájemné vrahy, kteří si v důchodu přivydělávají vykládáním budoucnosti, etc. Nabízí závratné množství opravdu vysokokvalitních questů, mezi nimiž jsou i ty nejtriviálnější úkony zpracovány tak, že si každičký z nich budete důkladně pamatovat i léta po dohrání. Navrch toho se k většině těchto qeustů dá přistoupit několika jinými způsoby, a vaše volby v tomto směru opravdu mají vliv na to, jak se příběh dál vyvine a jak na vás následně svět bude reagovat. Třešničkami na dortu budíž hluboce imerzivní svět, skvělá grafika a mimika postav, a naprosto parádní soundtrack.
Druhá strana mince je špinavá. Hratelnostně je to na facku, poněvadž ani jeden (ani jeden!) hratelnostní prvek není vypilovaný ani k správné funkčnosti, natož pak k příjemné zábavě. Ale to nevadí. Opravdu, fakt to nevadí. Vlastně je to v konečném důsledku jen dobře, že se to hraje obtížně - jednak to tak svým způsobem lépe ladí s celkovou náladou hry, druhak tak člověk mnohem dřív ví, jestli to má vůbec cenu hrát. Protože jestli si už při prvním souboji neřeknete, že to za to utrpení stojí a stát bude i nadále, můžete to rovnou vypnout.
"Love it or hate it, this game is pure magic."
Já, Město Andělů, a vše, co nabízí. Ve vzduchu visí odor mrtvých krys, přičemž smrad lidské sebestřednosti tu zapáchá ještě mnohem silnějc. Stalkuju ulice Hollywoodu a všímám si osamělého byznysmena, který ve dvě ráno čeká na autobus. Třemi slovy ho instantně svádím a vedu do potemnělé uličky kousek opodál. Zakousávám se do tepla jeho životní číše, zatímco sleduju světla centra a naslouchám zvukům toho shluku lupičů u klenotnictví. A tento terapeutický meta-příběh, který si vně toho stanoveného vytvářím sám, je tím pravým důvodem, proč tuto hru tak miluju a proč se k ní pořád vracím.
Není to hra o emocích, ale lidskou podstatu předkládá způsobem zaměreným primárně na omphaloskepsi. Což miluju. Lidé jsou empatičtí. Dokonce i soucitní, ale hodně často prostě nemají zájem. Shovívaví a krutí jsou ve stejné míře, vázaní jsou vždy jen sami sebou a nikým jiným. Totální Jean-Paul Sartre. Opět, j'adore.
Už jen svou estetikou je mi to jedna z nejpříjemnějších záležitostí vůbec. A je rozhodně fér říct, že tady fantastická atmosféra absolutně přebíjí neadekvátní herní mechanizmy. Z čehož by mi jinde křípaly zuby. Tato hra má ale těch es mnohem víc. Příběh překračuje hranice typických upířích historek, aby se soustředil na témata jako politika, respekt tradicionalismu, anarchie a vzpoury, chamtivost a korupce, a morální následky našich činů. Má neskutečně barevné obsazení, zahrnující trefené pařmenky, záhadné učence, samotářské rebely, nájemné vrahy, kteří si v důchodu přivydělávají vykládáním budoucnosti, etc. Nabízí závratné množství opravdu vysokokvalitních questů, mezi nimiž jsou i ty nejtriviálnější úkony zpracovány tak, že si každičký z nich budete důkladně pamatovat i léta po dohrání. Navrch toho se k většině těchto qeustů dá přistoupit několika jinými způsoby, a vaše volby v tomto směru opravdu mají vliv na to, jak se příběh dál vyvine a jak na vás následně svět bude reagovat. Třešničkami na dortu budíž hluboce imerzivní svět, skvělá grafika a mimika postav, a naprosto parádní soundtrack.
Druhá strana mince je špinavá. Hratelnostně je to na facku, poněvadž ani jeden (ani jeden!) hratelnostní prvek není vypilovaný ani k správné funkčnosti, natož pak k příjemné zábavě. Ale to nevadí. Opravdu, fakt to nevadí. Vlastně je to v konečném důsledku jen dobře, že se to hraje obtížně - jednak to tak svým způsobem lépe ladí s celkovou náladou hry, druhak tak člověk mnohem dřív ví, jestli to má vůbec cenu hrát. Protože jestli si už při prvním souboji neřeknete, že to za to utrpení stojí a stát bude i nadále, můžete to rovnou vypnout.
"Love it or hate it, this game is pure magic."
Grim Dawn
Pro: Je to jako tělu neškodná droga...
Proti: ...která člověka dostane hodně vysoko a do úplně jiné dimenze, přičemž si ale člověk pořád uvědomuje, že mu to není zcela příjemné.