Milý deníčku,

Přílišná očekávání jsou zlo. I když si odmyslím, jak notně DS2 ztratilo na atmosféře díky slevněným vizuálním efektům, stejně mi ve srovnání s jedničkou zbyde něco...nepochopitelného. První dojem byl docela katastrofální. Hru jsem rozehrál za hezkoumilousvěžíhebkoužádoucíveselou cestovatelku, dušičky jsem převážně rval do síly, všechno bylo divně lehké, všechno bylo divně škaredé na pohled. DS1 s Duranteho fixem nejen vypadá líp samo o sobě, ale má i mnohonásobně ostřejší textury. V DS2 je všechno tak nějak rozmázlé, a některé textury jsou pak vyložený hnustfujgrc.

Pak jsem v loadingu viděl Uchigatanu a řekl si, že to rozehraju znova, za jiný class , a duše budu rvát převážně do obratnosti. Nudnými, škaredými prvními lokacemi jsem trochu spýdrannul a kdesi na Hliněném Vrcholku se mi hra konečně začla líbit. Ona druhá půlka obecně je nesčetněkrát lepší, než ta první. A není to jen o tom, že pak už člověk má jakž takž obstojnou postavičku. V pozdějších lokacích je již výrazně zlepšen level design, vyskytují se v nich konečně tuzí nepřátelé, některé z těch lokací jsou konečně opět originální, a co je nejdůležitější, v pozdějších lokacích hra konečně začíná člověka pořádně odměňovat za pořádnou a důkladnou exploraci. Že teprve až ty pozdější lokace jsou některé taky konečně opravdu hezké, o tom se netřeba ani zmiňovat.

Po dohrání má člověk jasno, že Dark Souls 2 je skvělá hra, ale...i přesto je to vlastně děsný zklamání. Přehršle bossů, z nichž ani jeden není uspokojivě obtížný a mnozí z nich jsou v podstatě recyklovaní z předchozího dílu (což se týká i některých lokací...třeba takový Gutter je vyloženě prachsprostý Blighttown 2.0), což opravdu nasere, protože mnozí z nich mají jinak velice zajímavý design a je tedy opravdu škoda, že je člověk rozseká během 30ti sekund a pak si na ně už ani nevzpomene. Taky tu máme pár nádherně WTF bossů (Jabba Hutt; ten královský krysí předvoj..). A aby se člověk dostal k tomu nejlepšímu a nejzajímavějšímu bossovi, musí být členem toho správného covenantu. Divné rozhodnutí (nicméně stejně můžu Poutníky tmy jen doporučit). Do toho všeho nudná hudba, iksboksácký ikony, ta příšerná světlost většiny lokací, obměna některých mechanizmů k lehčímu (být prokletý už není švanda; navrátit si lidskost už je možné kdekoliv a kdykoliv; vyjma pár lokací je táborák na každým rohu)...to poslední zmíněné mě ale až tak moc netrápí, dle ohlasů jistých hráčů (takových, kteří hrajou Skyrim na jednu z nižších obtížností a pyšní se, jak zdolali dalšího těžkýho draka...por favor) je to i tak pořád až příliš těžké.

Dohráno za Leoše Mareše s jedovatou katanou coby šermíř, 45 hodin, 144tý level. A narozdíl od prvního dílu nemám vůbec chuť se do toho pouštět znovu, ať už hned nebo v budoucnu. Konec to má stejně jenom jeden a patrně se mi povedlo najít a zlikvidovat všechny bosse už teď. Classů je míň, dárků do začátku taky. Za mága by se mi to hrát nechtělo, už tak to nebylo dost těžké. Beztak bych tedy opět skončil u šermíře. A procházet si tím znovu úplně stejně opravdu nezní lákavě. Přestože jedničku jsem takto dohrál snad pětkrát.

Užil jsem si to, ale narozdíl od jedničky jsem se do toho nezamiloval. Nicméně jako aperitiv k tomu, co si doma kuchtí Miyazaki, to posloužilo výborně. Tak šup s hlavním chodem na stůl!