Není skoro žádné proti a proto ho je asi tolik. Zahrát si na býti zlým - býti hodným. Zahrát si na to, že Bůh jsem já. Já jsem ta divná všemocná, vševědoucí, všeonanující osoba, na kterou se dá technicky svést všechno, sakumprásk, bez otázek a vycházek.
Děsivá představa, že mohu za realitu celého světa.
Děsivá skutečnost, že se vlastně jedná jen o nehoráznou nudu zodpovědnosti vůči jedinci, skupině a ano, i silu s obilím.
Ale všechno je obráceně. Vždyť býti Bohem je v tomto případě jen hra na ukojení vlastní znuděnosti. Ruka rozmachující se nad vlastním mazlíčkem - jaké polechtání vlastní důležitosti - praštím a jsem Bůh spravedlivě trestající, nepraštím a jsem Bůh odpouštějící.
Hra na znuděnost boží.
Proč mám pocit, že se ta prázdná božskost má vychovat právě v mase. Ne v hovězím, houloubkové, ale v chumlu snad až prachpitomě lidském.
Možná, že se s takovými bohy pak lépe manipuluje.
Když sami manipulují.
Žij a nech žít.
Onanuj a nech onanovat.
Co je na tom špatného?
He?

Už vás nebaví odpovídat na pozdrav pozdravem? Už vás někdy napadlo odpovědět na pozdrav pěstí? Máte sousedku, která je natolik netolerantní, že tluče ve tři ráno do stropu jen proto, že vám se tak hrozně zalíbila skladba v repráku, tak jste si ji museli dát na max? Řešení je zcela jednoduché. Zapněte si Rumble box. Chvilková úleva od emocí, těch mrch, které se snaží pozdrav i se sousedkou změnit v něco, co už je tak akorát zralé k pohřbení.
Nejedná se o oddychovku. Jedná se o hru, která by se měla instalovat člověku místo psychoanalýzy. V psychoanalýze vám stejně nakladou do hlavy, že za všechno můžou vaši narušení rodiče, kteří, když už vás rovnou neznásilnili, tak se o to ve vlastní hlavě aspoň pokusili. O kolik je lepší někomu rozbít hubu. Společensky uznávané násilí ve formě - rozkopu ti kostičky. Kdo nezatoužil po tom, nějakému dítěti rozkopat stavebnici z kostiček, nežil. Po instalaci Rumble boxu žít konečně začne. Hra pro skryté násliníčky. S jakým požitkem jsem se sápal po mrtvých ostatcích na okraj krabice, abych se dostal do dalšího kola. Dal bych i sto procent, kdyby byl bojový systém propracovanější.

Gothic není špatný. Není vůbec špatný. Sem tam si majznout. Občas vykrvácet až do potupného loadu. Ale ta atmosféra, kde kosmír je rybou a ryba je to o co tu kráči. Krásné. Věru.

No dobře no. Původní komentář jsem byl nucen vymazat, ale něco tu zůstat musí. A teď co s tím? No, tak začnu plkat. Já rád plkám. Hm.

Milovník adventury je potencionální milovník malířského umění. Který jiný blázen je schopný zírat naprosto vykolejeně na jeden, prakticky nehybný obraz a být šťastný. Po hodině zírání spojí, náhle objevenou logikou, dohromady dva k sobě se naprosto nehodící předměty z inventáře a pět minut řve mám to, mám to!!! Potom zase sedí a zírá. Uteče půl dne a on stále sedí a je příjemně vzrušen, protože řešení přijde za moment.
Toliko k instalaci hry pro začátečníky.
Zkušený adventurista se instalací neunavuje. Ten zkombinuje CD, mechaniku a počítač. Výsledný tvar zapne.
Adventura je hra, na tom se asi všichni shodnou.
Adventurista má rád testy inteligence.
Adventurista je totiž inteligentní.
Jeho představivost je na takové úrovni, že by mu mohl závidět celý svaz spisovatelů fantasy.
Spojit sýkoru, sirky a baloňák a spustit tím stroj na výrobu motorových pil dokáže pouze adventurista.
Adventurista pohrdá hrubou silou, ale často ji používá na členech rodiny, kteří ho nutí po patnácti hodinách přepnout obrazovku.
Posel smrti je adventura.
Adventura vyloženě krásná.
Nainstaloval jsem si ji dvakrát.
Jednou za účelem vzteklého odinstalování při druhém zákysu.
Podruhé za účelem fascinovaného dohrání.
Atmosféra Posla smrti je děsivě mrazivá.
Příběh Posla smrti je uhrančivý.
Absurdnost spojování předmětů v inventáři je minimální.
Kdo dojde až ke konci hry, bude se cítit jako výherce v loterii.
Díky této databázi jsem zjistil, že existuje i druhý díl. Neváhám a jdu se po ní shánět.
Ach jo.

Hra napodobující život...ehm...ten americký, vysněný.
Shrňme si princip.
Váš simík potřebuje napít - dáte mu napít.
Váš simík se chce rozmnožovat - sjednáte mu rande.
Váš simík se chce bavit - uspořádáte mu párty.
Váš simík chce být chytrý - dáte mu knihu.
Váš simík smrdí - umyjete ho.
Váš simík má hlad - nakrmíte ho.
Celkem brnkačka. Sami se také umíte obhospodařit k vlastní spokojenosti.
Ale zvrat nastává ve chvíli, kdy vás ten sebestředný ovád mající jen stále dokola se opakující požadavky, přestane bavit.
Co uděláte? Ne, exit ne, ten až potom.
Pořídíte si dalšího simíka.
Požadavky se zdvojnásobí.
Když smrad, tak hned dvojí.
Když hlad, tak hned dvojnásobný.
Začnou se vám rozpadat imaginární (pixelové) věci pod rukama.
Simíci se vám rozmnoží.
Máte tři.
Všechno třikrát. I zábava? Nu, nu, nu. Třikrát nu.
Simík chce jíst - dáte mu knihu.
Simík smrdí - pošlete ho spát.
Simík umírá nudou - napadá vás skutečnost, že má simík možná svou hloupou pravdu a že se nudíte s ním.
Simík je hloupý - přemýšlíte o tom, jestli by nebylo lepší někoho obejmout.
Najednou máte simíky čtyři.
Třetí se vám snaží dotáhnout do domu patého.
Rázně mu to utnete.
Pošlete ho zírat do dalekohledu. Bude moudřejší. Nechápete proč, ale píšou to tam tak, asi věda, té nerozumíme nikdo.
Uspořádáte do toho párty.
Z pěti jich najednou máte sedm.
Jde vám z toho hlava kolem.
Spát. Jíst. Umýt. Pobavit. Zalaškovat. Naučit se...
V neprostupné tmě vyplého počítače vás napadne, že si ti vaši simíci vcelku užívají, ale na čí úkor, sakra. Kdo musí neustále sedět a o všechno se jim starat.
Při desátém simíkovi berete podloudně do ruky nůž a s prazvláštním úsměvem jdete pomoct sousedce uložit do postele jejích pět dětí.
A pak ten vysněný exit(us).

Malincí koníčci, na nich malincí, věčným vytřásáním své mužnosti, impotentňoučcí rytířci. Minihrady a pididoly. Okolo potřeba vystavět prdiměstečko, aby nám to vše fungováčkovalo. A hurej. Do boje. Řežte to. Bijte to. Krleš, sakra. Všechny ty titěrnosti ovšem stvořily něco obrovského. Hru Age of Empires. A já jsem se mohl uběhat. Cesta od záchodu k Pc byla mnou vyšlapána věru přepečlivě. Protože z takovéhle hry jsem se co pět minut pos-ral nadšením.

Měl jsem bratra a ten seděl u počítače a neustále řezal obludy v Diablu. Přemlouval jsem ho prosil a ť už toho nechá, že je to stereotypní plytkost. Vynadal mi a poslal mě hladat, kde tesař nechal se přitlouct na kříž. Seděl u této hry věky.
Ovšem, když upadl únavou pod stůl, vloudil jsem se k počítači a ze zvědavosti Diablo zapnul.
Chodil tam takový divný panáček a pořád do něčeho (ne do někoho, ale něčeho) mlátil. Pak šel a něco tam zmlátíl. Poodešel a zmlátil něco dalšího. Když toho zmlátil, že by se tím dala zavalit Svatopeterská katedrála, začal mlátit do něčeho většího.
U toho sbíral cennosti.
A pak je prodával na trhu, kam se mohl odkouzlit.
A tam si koupil lepší meč. Nebo sekyru. Nebo oboje. A brnění.
A pak mlátil a mlátil a mlátil. A stále větší a větší něco.
Nevím, nedohrál jsem, bratr se dostal z narkotického spánku během pár hodin, ale nejsem si příliš jistý, jestli na konci této úchvatné hry byla nějaká změna. Třeba k lepšímu. Například. Ale asi jen zmlátil něco obludně velkého a už si neměl co koupit na trhu, tak to radši ukončil. A z existence druhého dílu usuzuju, že ne sebevraždou.
Ať žije podzemí, ale Kusturicovo jeví se mi vcelku vytuněnější.
Předem děkuji za negativní hodnocení, vím za co bude, urazil jsem Boha Diabla.
Jo a jen tak na okraj, bratra mám stále.

Pokud by ke mně kdokoliv přišel a zařval, jsem schopen ho na sto metrů roztříštit bazukou a to střelbou na zcela opačnou stranu za použití větru. Trefil bych ho přesně. Cvičil jsem to v této hře spoustu hodin.
Neúnavná hra, kterou jsem hrál velice dlouho a nikdy se neochodila.
Po mém dvouletém PC abstinování jsem si ji opět sehnal, zapnul a velice se ponudil. Buďto jsem zmoudřel, což mohu beze studu přičíst na vrub mé zdi, kterou jsem ve volných chvílích studoval, anebo prostě tomu, že mé vražedné pubertální hormony odplavila voda tak zvané znuděnosté dospělosti a já se stal guruem nemastného a neslaného prdu.
Hra je to krásná, ale já už krásu vidět asi nechci. Ukažte mi radši něco řádně prohnilého. Prosím.

Velmi zvláštní strategie, kde vaším cílem je docílit co nejvíce infarktů v co nejkratším čase. Ku pomoci budete mít rozličné druhy rarachů a poťouchů. Po výsostné záběvě tří prvních misí upadne člověk do nudy, která je jen tu a tam prosvícena nějakým tím veselým infarktem.
Snaha, v polovině hry, o oživení formou logického myšlení, hru na moment zase oživí, ale jen do momentu, kdy vám dojde, že logikou logické úkoly nevyřešíte a že vám pomůže zase tolik oblíbená a tolik potřebná hrubá síla.
Kuplety se záhrobím.

Smutná hra na autíčka, která se do člověka tak nepěkně zahryzne, až si nevšimne, že vlastně krvácí. Závislosti si všimnete až za měsíc, zarostlí mechem a v zajetí bědných pavouků, kteří si kolem vašich vytuněných těl vybudují úplný Cařihrad. Po vcelku nudných simulátorech aut, kde jste pořád jeli a jeli a jeli a jeli, přichází dechberoucí TrackMania, která vás nakope do řití a vysměje se vám za předpojaté pojetí fyzikálních zákonů. Ale, sakra, vždyť to jezdí jako kráva. Tak dokonale, tak všude, tak zákeřně. Uááá. Nemám rád auta, ale tahle hra není o autech, ale o schopnosti nevybuchnout kvůli hloupé vteřině, kterou jste věnovali lepé ženštině a ne dokonalé jízdě.

Vlastně jediná hra tohoto typu, kterou jsem dohrál. Netuším, který špatně vyspaný Bůh mi CD s Call of Duty 2 položil před oči, ale vděčný mu za to nejsem. Rudé oči, nevyspalá osoba, toť průvodní příznaky. Už je nechci zažít. Bylo to pěkné, ale jednou stačilo.

Po úvodní nudě nastává orgasmus nádherné atmosféry a děje. Hra, do které je možné se beze studu ponořit a vynořit se až po dohrání, vyděšen, se sebevražednými sklony, ale šťastný.

Paradise aneb jak Benoît Sokal nerozchodil úspěch Syberie a vrhnul se na tvorbu koniny. Snažil se o stejný, nebo aspoň podobný, princip jako u Syberie, ale nějak mu to přestalo fungovat. Zasněnost lokací doplňuje hráčova snaha nemyslet na trámy. Ale snaha je marná a hráčova mysl odlétá v dál a kochá se. Bohužel ne hrou.

Po dokonalosti prvního dílu přichází ostuda dílu druhého. Násilím rozpojený příběh směšně a bez fantazie dokulhává do tristního finále, kdy si člověk řekne jen : Bože, Proč?!?

Vlétne vám oknem do místnosti šutr zabalený v papíru od párků. Sehnete se, rozbalíte ho a místo šutru třímáte v ruce drahokam. Fascinovaně zíráte. Papír vám vypadne z ruky, nepřítomně se na něj podíváte a zjistíte, že je to plánek k nalezení pokladu a ne omastkem prohleněný papír.
Takhle nějak si člověk může připadat při zasunutí DVD Syberia do mechaniky. Poklad mezi hrami.