Naprosto neznámá, ačkoliv nečekaně jedinečná hra, od týmu, který jinou skutečnou hru ani nevytvořil. Asi jedinou hrou, ke které bych ji dokázal přirovnat, by byla o dekádu starší Hidden Agenda, ve které dle mého našli inspiraci, ačkoliv čas a bohatý svět z ní dělají na rozdíl od HA více, než pouze kuriozitu. Tahle hra je pro mne skutečně zážitkem (a to rozhodně ne ve smyslu, o jaký se dnes snaží řada rádoby uměleckých indie her).

KoDP opravdu není pro každého. V první řadě je méně akční, než leckterá budovatelská tahovka a naskakuje-li někomu vyrážka, když je ve hře nucen číst déle jak dvě věty, tak si moc zábavy asi taky neužije. Ke všemu je to jednou z těch her, kde přečtení manuálu je pro efektivní hraní vcelku nezbytné a i následně chvilku trvá, než se člověk zorientuje v praktických věcech, jako roční období, božstva, či zvyky Orlanthi. Není-li však toto pro hráče potíží a užije-li si rád pestrého světa a příběhu, KoDP stojí za zkoušku.

Když už jsem zmínil příběh, tak to upřesním. KoDP nemá žádný ucelený lineární příběh. Vy a váš klan si ten příběh sami vytváříte, skoro by až člověk řekl že v sandbox stylu. Příběhem to ale nazývám proto, že takový to na mne vytváří dojem. Jádro hratelnosti totiž není v nastavování kolik půdy mají sedláci na jaře zasévat, či pro která požehnání mají chrámy obětovat. Co mě u hry drželo byla spousta náhodných situací, které během hry hráč s vůdci svého klanu řeší. Nejen že jich je hromada, ale vaše činy mohou mít leckdy i přes krátkodobý profit dalekosáhlejší důsledky, než se může zdát (tedy nemáte-li mezi hrdiny někoho, kdo se v problematice vyzná) a mohou dát do pohybu události, které váš klan doženou klidně i o roky později. Většinu akcí navíc provádíte skrze zmíněné hrdiny, kteří jsou sice de facto generovaní, avšak jejich pestrost a vývoj napříč jejich životy mi umožnilo stejné sžití s nimi, jako v leckterém erpégéčku. Toto, v kombinaci s dojmem, že příběh je v mých a nikoliv scénáristových rukou, je asi hlavním důvodem, proč mě KoDP tak vzalo. Druhým důvodem by byl svět.

Já fanda fantasy nejsem a tohle se mezi něj nepochybně počítá. Je to však fantasy osobité a nejde o žádnou variaci na generické DnD (ani na oblíbené "krutě temné" generické DnD). Namísto urbanizovaných lidí tu máme barbarské kmeny, namísto oprávněné obrany před nelidmi řešíme nesmlouvavou kolonizaci jejich regionu a namísto dobra/zla se řídíme šedou morálkou prastarého zvykového práva (Tip: Přijatelná pokuta za vraždu nemajetného zemědělce cizího klanu je pět krav. Za majetného je to deset).

A co teprve mytologie. Ve většině fantasy je mytologie buď ve stylu "Bohové stvořili moře, pak zemi, pak nebe, pak řeky..." a nebo jde o regulérní fantasy historky, které se akorát staly sakra dávno. V KoDP je to však pojato jako skutečný old-school, kde bohové byli (a jsou) malicherné personifikace žijící dle zákonitostí jejich uctívačů a prožívali hrdinné alegorické příběhy (prostě smrt je meč nalezený božským tricksterem, dokud mu ho při chvástání nesebral.... atp.). Zajímavost mýtů a motivace k jejich znalosti (usnaďnuje související questy dávající pěkné bonusy) pro mne bylo jen dalším schodem pro ponoření do tohoto světa.

Je dost možné, že KoDP teď přechvaluji. Jak jsem zmínil, pro každého není a ta cílová skupina tak byla očividně i zamýšlena. Pokud ale člověk překousne mouchy, tak má možnost si užít hru, která je sama o sobě subžánrem.

Celkem ojedinělá nelineární adventura fungující na klasickém modelu "S hráčem není nikdy dost vymrdáno (sic)" od příznivců osmdesátkových scifi - RotD.

Asi první, co člověka po spuštění udeří do očí je, že ho v metru zatknou dva modří stormtroopeři za veřejné obnažování, jelikož se samozřejmě hned po zjištění nutnosti ranního oblékání pokusí vyběhnout z baráku nahý. Hned druhou věcí po restartu hry je ale překvapivá volnost, která je oblečenému hráčovi nabídnuta.

Lokací tu nejsou žádná kvanta, ale jak přistoupit k situacím v nich je čistě na vás. Člověk tedy bloumá kde může, posílá do háje koho může, hledá indície k dalšímu postupu vyšetřování, objevuje další místa k adventuření a celkově si užívá stylový setting ve hře použitý. Celá tato cesta končí velkolepým závěrem, kdy hráč zjišťuje, že ty tři dny herního času, co asi tak po dvou nebo kolika hodinách uplynuly, jsou tak trochu časovým limitem a jelikož stále nemá sebemenší páru, jak případ uzavřít, tak game over. To však samozřejmě pouze v případě, že pravidelně savoval, jelikož nějaký game over se tu plazí pod každým šutrem.

Otázkou však je, co znamená game over. Jistě, pokud je hrdina v kanálech sežřán krysami, protože nestihl během pár sekund nahackovat nějaké pojistky bez toho, aby se sám nezabil proudem, tak je situace jednoznačná. Autoři si však na nic netušící hráče připravili i mnohem vypečenější způsoby, jak dokopat jejich řitě do Valhally a zpátky - slepé uličky. To ale není úplně vystihující, jelikož celá tahle hra je takovou ultra-slepou uličkou. Skoro až by člověk řekl, že herní čenou dírou. Vzali jste si sebou z domova bouchačku (kdo ne??) a chcete jít do baru? Tak to sorry, přes ty vyhazovače s puškami se s ní nedostanete, ale žádný problém, prostě si jí odložte u tamté paní v okýnku a vyzvedněte cestou ven, od toho tam sedí. Samozřejmě žádný problém ani ve chvíli, kdy si jí při odchodu vyzvednout snažíte a vyhazovači se vám vysmějí do ksichtu, ať zmizneš, ale pohoda, žádný game over, jen jste v háji, až jí budete následně potřebovat.

Skutečně skoro každý přešlap znamená minimálně nemožnost získat nejlepší závěr a povětšinou je člověk prostě v pytli bez toho, aby o tom vůbec věděl. To celé samozřejmě v reálném čase, takže jestli první den nestihnete co byste měli, je klidně možné, že den třetí strávíte ztraceným couráním po okolí bez tušení, kde jste mohli udělat chybu.

Btw. Ta hra je super!

Tenhle komentář má být spíše kritikou, než obecným zhodnocením, takže za emoce kdyžtak neručím. Snad to nebude moc dlouhé.

Tuhle hru jsem během let (či spíše před lety) rozehrál už asi dvakrát, ale když jsem jí tuhle poprvé napotřetí dohrál, mé zklamání a rozčarovaní bylo větší, než jsem předpokládal. Abych to smetl ze stolu - předpokládal jsem ho proto, že jsem mírně zaujatý proti generickému fantasy a o něco více zaujatý proti DnD pravidlům. To mi však ale překousnot problémy obvykle nedělá (zvyk, že). Můžu být také zaujatý tím, že jsem již okusil dvojku, ale i tak jako kontext stejně beru spíše to, že hra vyšla rok po Falloutu.

Co mě v průběhu hraní mrzelo nejvíce byla nehorázná odbytost dialogů. Velká část všech pokeců, i těch příběhových, jsou buď prakticky neinteraktivní narativní monology (výběr z "pokračuj 1", " pokračuj 2" a "mlč, odcházím" fakt neberu), nebo jde o triviální výběry typu udělám/neudělám, popřípadě zabojujem/nezabojujem (někdy taky zabojujem/zabojujem). Vyjímky existují, ale tahle špína jí množstvím naprosto přebíjí. Do pytle, tohle je nenadabovaná hra, takže nemusí řešit nějaké studiové hodiny. Může si dělat rozhovory jaké chce. Takovéhle odfláknutí imo nemá omluvu. S trochou nadsázky bych skoro i mohl říct, že zlatý Mass Effect.

Třetí a nejhorší skupinou "dialogů" pak je cosi, čemu jsem si pracovně říkal Příkaz. Jde o situace, kdy mi postava po iniciaci rozhovoru na pár řádcích sdělila co pro ní mám udělat a dole se na mne usmálo velké tlačítko pro ukončení rozhovoru (splnění questu pak vypadá stejně). U RPG je běžné, že si z hráče cizí postavy dělají děvku, ale tohle už je na můj vkus trochu moc bez obalu. Když mi takhle na začátku hry zadala nějaká ženská quest, abych jí ze seníku donesl knížku, tak jsem to bral, ale pokud by to u seníků skončilo, byl bych mnohem spokojenější. Tohle se táááhne cééélou hrou. Leckdy i v případech, kdy se po mne chce zamordovat něco velkého v nějaké jiné lokaci.

Když jsem u toho, tak questy. Já chápu, že u RPG není snadné vymýšlet něco, co v základě nebude a) jdi a zabij ; b) jdi a dones ; nebo c) jdi, zabij a dones skalp. Většina (dobrých) her se to ale aspoň pokouší kreativně maskovat, nebo hodit hráčovi přes oči nějaký příběhový závoj. Nikoliv však upřímné Baldurs Gate 1. V baráku mám pavouky - jdi, zabij. Utekl mi bazilišek a schoval se do tamtoho skladiště - jdi, zabij. Nějaké humanoidní potvory mi vzaly plášť - jdi, zabij, dones. Vopruz! Jasně, že najdou se vyjímky, co se mi líbily (Třeba ten umělec v Nashkelu - To je imo "jdi, zabij, dones" jak má správně vypadat), ale většina prostě smrdí generičností toho nejhrubšího zrna. Žádná hra se tomuhle samozřejmě neubrání. Možná ani nemusí - pokud to však není dominantní motiv, ale jen občasný úlet. Příběhové questy jsou tedy o něco důstojnější (ještě aby ne), hlavně přímo v Baldurs Gate, ale popravdě, vyloženě na prdel se pády nekonaly.

K potulným lokacím se asi nemá smysl moc rozsáhle vyjadřovat. Jistě, moc mne nebraly, na to má hodně lidí názor opačný a já ho neberu, ale mne tedy nezaujalo ani to "nacházení". Skoro vše, co jsem krom monster vždy našel, byly buď postavy se zabojujem/zabojujem pokecem, nebo postavy, co mi daly Příkaz, abych poblíž něco zamordoval. Prostě monstra s lepším lootem. Paráda.

Z části mi to znepříjemnila i celá ta záležitost s příběhem. Příznávám, že mi časem byly vyspoilovány i střípky částí, co jsem neprošel (ne že bych si toho tolik pamatoval), a pak jsem tedy taky hrál část dvojky (ehm), ale když jsem to viděl celé pohromadě, tak jsem smutnil. Dále raději do spoileru.

Potíž je, že se mi příběh i z většiny zamlouval (samozřejmě i s přihlédnutím k tomu, že jde o hru). V širém kraji je nedostatek železa, hráč zjistí že jde o sabotáž a začne stopovat rozsáhlý komplot, který ho dovede k v Baldurs Gate sídlíci merkantilistické guildě, která chce monopol na trhu. Aby to nebylo málo, tak kontrolu nad ní vyštípe týpek, co zneužije získané prostředky k ovládnutí města a uspěje (dle mého názoru velice nepraktickou strategií stavějící na miliardě dvojníků, ale kdo já jsem, abych soudil způsoby megalomanského maniaka). Podsud dobré, to je podle mne kvalitní zápletka i vyústění a klidně by se na tom i dalo trochu stavět do šířky (nebo kolem toho stavět?).

Problém ale je, že když už je člověk těměř v závěru hry, tak to na něj najednou z čistého nebe vybalí, že celé to je vlastně kvůli tomu, že chce Sarevok vyvolat a nahradit mrtvého boha, kterého je zároveň synem, jo a ty vlastně taky. Jako WTF? Co to má být za zvrhlou telenovelu? Tohle je přesně to, co na fantasy příbězích tak nesnáším - že i když má člověk v ruce skvělý válečný, politický, nebo jakýkoliv jiný smrtelnický materiál, tak na konci musí figurovat strašlivý černokněžník, co chce pošlapat kytičky na celém světě. A to samozřejmě bez ohledu na to, jak to může být neuměle naroubované, jako třeba v tomto případě. Jistě, jistě, během hry jsou sny a řeči o osudu a já nevimco, ale to je všechno jen pro obhájení tohohle vyústění. Já myslím, že by se našel i jiný důvod, proč musí mladý sirotek odejít z elitářské učeňské osady, než že je potomkem boha vraždy a chce ho sejmout jeho brácha...

No nic, to asi stačí. Ta hra podle mne není úplně špatná, nějaké světlé body jsou a jako zabiják času posloužit umí. Pověsti ale u mě fakt nedostála.

Dvakrát jsem tuhle hru rozehrál s tím, že jsem jí upřímně dával šanci a dvakrát jsem otráveně skončil někde hned ve druhém aktu, protože pominuli-li celkovou nezáživnost, kterou bych snad s trochou sebezapření byl schopen snášet o něco déle, hru pro mne zrušil bojový systém, který je naprostá šikana. Nevím, možná jsem prostě jen neschopný hráč, ale v případě, že boje jsou hlavní náplní hry, je tento problém ještě smrtelnější.

Co je to vůbec za nápad udělat diablovku s "realistickým" opotřebováváním zbraní? A co je to za nápad hrát si na realistické opotřebovávání zbraní, když efekt zbraní je realističností na úrovni Quakea? Jasně, že puška se po pár zásobnících může podělat a potřebuje údržbu, ale pokud i při specializování se na její skill musím stát dva metry od nácka a kydlit to do něj patronu za patronou několik zásobníků jak nepříčetný než konečně lehne, tak mi příjde, že ze mě asi někdo dělá vola. Horší je to o to, že i při dobré klice a při trpělivém využití pistolky s nejlacinější municí, jsou náklady na likvidaci nepřítele několikanásobné oproti průměrnému dropu z něj. To jsem tedy musel při střetech s jednotlivci kompenzovat tím, že jsem je upižlával noži, ale vzhledem k tomu, že i blbého wehrmachťáka člověk musí úspěšně kuchnout snad dvacetkrát (což znamená pětina životnosti nože a hromada vlastních HP dolu), tak to taky není žádná party. Opravovat se sice dá a lecjaký kit člověk i najde, ale poměr cena/výkon je opět tak na hraně, že to spolu s lékárničkami znamená jen další vyostření managementu zásob.

Já jsem si při hraní ani tak nepřipadal jako nějaký účastník WW2, jako spíše účetní v krachující firmě, což by se pro nějakého partyzána s přivřenýma očima obhájit dalo (i když nevím jestli v téhle podobě), ale ony i ty boje jsou asi tak strhující, jako burzovní zpravodajství pro bezdomovce, takže to nevyvažuje naprosto nic. Prostě tragédie.

Že příběh nebude román je předpokládatelné (a zas tolik jsem z něj asi naštěstí neviděl), ale celkem zmatený jsem byl ze zřejmého faktu, že se autoři snaží stavit na humoru. Jako možná jsem suchar, ale nenápadité odkázání na imo velice vtipné Haló Haló samo o sobě vtipem prostě není. Stejně tak skutečnost, že jugoslávští partyzáni hrozně moc pijí slivovici, je bžundou možná tak pro dvanáctiletého. To už se víc nachechtám u Horkého Léta.

Nechápu jak jsem mohl dát 40%. Když o tom teď přemýšlím, tak tohle je fakt děs.

Já stále nerozumím tomu, že tahle hra není profláklou kultovkou, protože jde asi o nejstřelenější frašku, co jsem hrál. Nemám to moc s čím srovnat, protože třeba takové Monkey Islandy jsou ve své kategorii taky šou. SLH jde ale přímo do (superhrdinské) parodie, aniž by se však omezovala na tuhle kolonku a staví hrdiny i do řady situací odkazujících na různé scifi a postapo klišé. Na meta úrovni si pak autoři v podstatě dělají srandu i z tehdejšího RPG mainstreamu, ale přitom se nic z toho znatelně negativně neodráží na hratelnosti.

Příběh a svět jsou přesně takové, aby dávaly jen tolik smyslu, kolik je zapotřebí. New York a jeho okolí je polozaplavenou pustinou sutin, kde populace se v základě dělí do tří skupin: Bezmocní vesničané ovládáni kulty a feudálními lordy, absurdní mutanti brázdící ulice a zástupy mutacemi vznikajících superhrdinů v pestrobarevných kostýmcích, co se srocují v lokálních organizacích a svým mesiášstvím mezi sebou zápasí o postavení v regionálním žebříčku superhdinských týmů.

Hlavní hrdina šéfuje jednu z takových pošahaných partiček (je třeba poznat ingredience pizzy bez otevření krabice? Od toho je tu Madame Pepperoni) a ve svém high-tech velíně přijímá přes svůj super sálový počítač objednávky na zásahy. Ty fungují jako questy které jsou v rámci několika kapitol splnitelné v libovolném pořadí a vždy vrcholí střetem s Dr. Entrophy. Nevím, asi bych se musel trochu snažit, abych vymyslel střelenější nemesis, ale ďábelský jack-in-the-box stále osnující naprosto bezpředmětné plány zkázy mi přišel celkem adekvátní.

Systém bojů a statů postav je ve své podstatě tradiční a popravdě jsem na něj při hraní ani nebral moc zřetel, protože o to tu tolik neběží. Boje jsou nekomplexní a snadné a přišlo mi, že jsou tu hlavně kvůli tomu, aby se tvůrci mohli vyblbnout na nepřátelích, jejich útocích a hlášeních o výsledcích akcí (tenhle záměr se zdařil). Většínu času tedy hráč tráví adventuřením v lokacích, což je část, kde narozdíl od bojů obtížnost leckdy stoupá dost do pryč, ale že jsem párkrát mrkl do návodu mi hru nijak nezkazilo. Ono asi není vždy úplně snadné vymyslet logické řešení puzzlů, když samotné potíže co hrdinové řeší logiku leckdy dost postrádají, ale nápaditost mi to vyvažovala.

Dokážu si klidně představit, že SLH někomu do vkusu sednout nemusí, ale pro mě je to pohodová prča, kterou jsem bez sebezapření proběhl od začátku do konce a po čase se k tomu opět s chutí vrátil. Jsem si jistý, že to nebylo naposled.

Hodnocení jsem této hře dal velice vysoké, ale i přesto musím přiznat, že pro mne byla docela zklamáním.

Problém nebyl rozhodně po herní stránce, která je opravdu fajnová. Nejde totiž o úplně klasický přístup k adventuření. Hráč má i nějaké ty staty a řeší součástky, a dokonce i reálně disponuje svými orgány, které může jako přivýdělek prodávat místnímu chirurgovi výměnou za lacinné náhrady, což je celkem zajímavý přeskok normálního inventorního přístupu (který v 89 nebyl ještě úplně ustanoven, ale budiž). Po téhle stránce si s tím tedy autoři docela hráli a to já obvykle ocením, i pokud vše nešlape přesně jak asi chtěli (což tenhle případ zrovna ani není, nebo si už zpětně nic špatného nevybavuji).

Co mě ale skutečně mrzelo bylo to, že se při psaní neubránili tehdejšímu dominantnímu trendu humorných adventur a udělali ze settingu tak trochu frašku. Já nevím, možná jsem neprohlédl skrytou satiru, ale předloha mi komediální nikdy moc nepřišla a tak trochu jsem u herního zpracování čekal, že se atmosféry a settingu bude držet. To je taky koneckonců jedinné, čím ta knížka disponuje, protože to nikdy žádný literární lanýžek nebyl. Jen je prostě ukrutně cool. V tomhle hra úplně selhává a nevážně pojatý gibsonův setting působí asi jako kdyby Leisure Suit Larry chodil po reálné rumunské vesnici (To zní v jistém smyslu fantasticky, ale lepší ilustrace se mi teď nedostává).

Hra je tedy parádní jako adventura, za předpokladu, že tedy člověk není zlenivělý novějšími žánrovými bratránky, ale čekat od toho Neuromancera na místě není.

Nazývat tento titul stand-alone datadiskem může být lehce zavádějící, jelikož obsažena je i kompletní původní hra. Ta je vylepšena a upravena nejen po stránce scénářů (které jsem upřímně nikdy nespustil), ale je zasaženo i do samotných herních mechanismů atp., tudíž je Doomsday v tuto chvíli jasnou lepší volbou oproti holému HoI2.

K samotné hře: Ještě nikdy jsem neměl takové potěšení "ze strategizování", jako u HoI2D. Nedokážu to popsat a pochybuju, že je to něco, co dokáže dostat každého hráče (nebo o co by vůbec každý hráč stál), ale když se mi v téhle hře daří, tak uspokojení je to pro mne v jiných strategických hrách skutečně nevídané. Velký vliv to na má slušná vybroušenost celého kousku (přestože chyby se samozřejmě najdou) - Ano, člověk do hry nepronikne okamžitě a i po absolvování tutorialu se té jedné "tápavé" kampani nevyhne, ale poté začíná hrát roli dobře vybalancovaný poměr komplexnosti/intuitivnosti, kterou se tato hra imo rozhodně chlubit může.

Nemá cenu o tom žvanit, HoI2D je rozhodně parádní hra pro každého nadšence pro trochu hlubší strategie. Pokud navíc dotyčného zajímá WW2, tak skutečně není co řešit.

Ascendancy je nejspíš ten nejhorší Master of Orion klon, který jsem měl tu čest hrát. Když o tom tak přemýšlím, tak není úplně snadné poukázat na jasná negativa, jelikož CELÁ hra je nějaká taková "šedá". Budování planet je naprosto nezajímavé, výzkum relativně nevyjímečný, "revoluční" bitvy ve 3D nezáživnější, než u drtivé většiny ostatních her žánru a omezení výroby pouze jedné vesmírné lodě za každý kolonizovaný systém naprosto pošahané.

Od průměrného hodnocení jí u mě zachraňuje pouze má obliba tohoto herního konceptu a design herních ras, které svou stylovostí nemají jinde konkurenci (což je neskutečná škoda). Nejvychvalovanější a do té doby nevyužité 3D mapy však k hratelnosti paradoxně vůbec nic nepřidávají a s AI to taky není nejslavnější (přestože na tu údajně existuje spolehlivý patch, se kterým však osobní zkušenosti nemám). Nejde o špatnou hru, ale rozhodně to není titul, který bych, vzhledem k existující konkurenci, někomu doporučoval.

Můj pohled na tuhle hru je značně rozporuplný, jelikož v sobě dost nevídaným způsobem kombinuje "velice dobré" a "velice špatné" prvky, aniž by se v sobě nějakým znatelným způsobem rozmělnily. Upozorňuji, že hodnotím pouze singleplayer.

Že je technická stránka na svou dobu převážně kvalitní je myslím bez debaty, takže přeskočím, nakolik se mi líbily pozadí, designy lodí a pod. Co mě však vytáčelo byl dabing, který byl přinejlepším průměrný. Nekritizuji teď samozřejmě náhodné skládání hlášek, což byl imo dobrý nápad, ale to, že krom některých jiných postav je především hlavní hrdina totální dřevák. To nemohli sehnat někoho, kdo by ho dokázal nadabovat pořádně? Štval mě až tak, že když v cut-scéně dostal po hubě, tak jsem fandil záporákům. To asi není příliš zdravé. (některé postavy byly samozřejmě kvalitní, ale převážit hrdinu mají trochu problém)

Co se týče ovládání, tak jeho jednoduchostí jsem byl zpočátku velice nadšen. Co mě ale časem začalo žrát bylo to, jak se tento přístup podepisuje na hratelnosti. Ve výsledku totiž všechen dog-fighting končí u toho, že myší po obrazovce zuřivě honíte křížek kroužkem. Nekritizuji teď potřebu zaměřovat, protože vím, že to je u simulátorů běžné. Co ale běžné není, je téměř absence jakékoliv letecké taktiky, protože ta je kvůli ovládání a vysoké manévrovatelnosti strojů po většinu času omezena na to, že rozstřílíte nepřítele, kliknete na automatické zaměření dalšího, na kterého se během sekundy/dvou OTOČÍTE (skoro jak v FPS) a pokračujete. Jediné narušení bitevní rutiny bývá, když do vás někdo ze zadu začne kydlit, což vyřešíte tím, že stisknete afterburner a pohnete myší náhodným směrem, čímž setřesete libovolného AI nepřítele. Netvrdím samozřejmě, že bitvy ve hře nemohou být vzrušující, ale rozhodně ne ty generické, kterých si asi hráč užije nejvíce. (jako zajímavé můžu zmínit třeba ovládání 360° věžiček, či možnost pomocí blbnutí s motory trikovat ve stylu Battlestar Galacticy. Potíž ale je, že v praxi je to celkem na pytel...)

Co jsem také příliš nepochopil, bylo obchodování. Ne tedy, že bych nepochopil samotný proces, ale vzhledem k tomu, jak nezáživné a otravné je v téhle hře cestování na větší vzdálenosti (což je pro dobrou cenu nezbytné), tak pro mě samotná finanční motivace, ať sebevětší, prostě nebyla dostatečná, protože raději půjdu hrát solitaire, než abych se buhví jak dlouho prokousával stezkami tohoto vesmíru (a než mi to nějaký chytrák vpáli: Ano, vím jak se používají waypointy a autopilot). V příběhových misích jsou tedy tyto cesty zábavné, protože jsou prokládány dialogy a událostmi, ale pendlování jsem opravdu po první cestě musel pověsit na hřebík... (a to upozorňuji, že obvykle mám freelance obchodní hry celkem rád.)

Tím se dostávám k příběhu, který je jednoznačně největším plusem a to nejen po dějové stránce, protože příběhové mise jsou fakt nadupané. Několikafázové, postupně gradující bitvy prokládané rozhovory a cut-scénami, jsou hlavní důvod, proč má smysl si tuhle hru zahrát. Dokonce mě vyhlídka na další posunutí příběhu držela u hry i mezi dějovými misemi, kdy jste nuceni si otravnými generickými bitvami vydělávat na lepší vybavení. Občas tedy bývají problémy se zasazením příběhu do světa hlavně tedy kvůli častému střídání stran (např. episoda s Lane Hackers - Zachránili mě ze šlamastiky, spokojeně jsem pokecal s jejich bossem, odletěl jsem a když jsem se po chvíli, aniž bych posunul příběh, vrátil, tak jsem zjistil, že jsme opět nepřátelé, přestože jsem si před pár minutami dával na jejich bázi kafe), ale myslím, že to se dá odpustit.

Problémem akorát je, že když příběh po 15-20 hodinách dokončíte, tak vám hra oznámí, že není u konce, jelikož stále vás ještě čeká spousta systému a tajů k objevení a prozkoumání a řada úkolů ke splnění... Tak moment: Já právě dokončil dějovou linii, která finišovala tou nejbombastičtější sérií bitev, kterou ta hra může nabídnout a mám teď úžasnou vyhlídku létat klidně do skonání světa po generických systémech, které všechny obsahují ty samé generické questy? Wow... Kdyby si alespoň autoři trochu vyhráli se speciálními nepříběhovými úkoly pro různé lokace... Takhle jsou všechny generické mise akorát o tom, že je třeba někam doletět a někoho rozstřílet. Chápu, že v multiplayeru může ten freelancing být nějakou dobu zábavný, ale já jsem z toho pocítil trochu rozčarovaní. Je super, že je universum velké, ale já už (oproti začátku) neměl později ani motivaci přistávat na většině planet a stanic, protože jsem věděl, že tam prostě nic zajímavého nenajdu. A že můžu být třeba pirát a místo stále stejných bitev s piráty trpět úplně stejné bitvy s fízly? No nic...

Herně naprosto neoriginální výtvor od designéra, který vykradl sám sebe. To není nic dechberoucího. Civilizace jsem měl hodně rád už od škvrněte, avšak nejsem moc fanda her, které akorát převlečou jinou hru do nové image. V důsledku toho se tedy AC nehraje nijak špatně, ale své předchůdce zároveň herně nijak nepřekonává. Ano, jsou tu novinky, jako například tvorba vlastních jednotek, která je provedena dost mizerným vykradením Master of Orion, aniž by k tomu jako ostatní hry z branže něco přidala (v tomto případě je tomu spíše naopak). Dalšími novinkami jsou například... um... stavění měst na moři? Nebo... no... nevadí. Řekněme, že nic z toho očividně není důvod, proč jsem Alpha Centauri dal tolik, kolik jsem dal.

Co jsem na ní tak miloval byl setting, atmosféra a příběh. A ano, stále mluvím o strategické hře. Pokud by mi někdo dal pistoli k hlavě a chtěl po mně, ať mu co nejrychleji jmenuji hru, kterou očividně s láskou napsali lidé, kteří vyrostli na scifi paperbackách, tak AC by nejspíš bylo to první, co by mě napadlo. Že to mezi námi bude klapat mi bylo jasné už při představovačce jednotlivých frakcí a dál už jsem jen s nadšením hltal každý ilustračně příběhový vstup, popis nového wonderu, či technologie. Ach ano, hlavně ty technologie. Ve většině her se zkoumá proto, aby hráč získal výhodu nad nepřítelem. V AC jsem alespoň při prvním hraní zkoumal především proto, abych se dostal k dalším dubovaným citacím z knih vůdců frakcí, ve kterých se odráží jejich politické, etické a i náboženské konflikty a dilemata. I samotné technologie byly pro mě prvotřídní žrádlo, protože bylo výborné sledovat, jak se rozvoj přes skromné začátky zaměřené na přežití přehupuje do industrializovaného rozvoje a objevování tajů planety a vrcholí podrobováním si kvanotové mechaniky fiktivními fyzikálními principy a cestou k absolutní transhumanizaci.

Podobné 4X hry mne vždy bavily. Mám rád star trekovité Master of Oriony, nekompromisně space operovité Emperor of the Fading Suns a řadu dalších, které je zbytečné tu jmenovat. Alpha Centauri ale mám rád proto, že je to SCI-FI. Více takových strategií bych prosil.

Těžko v té době hledat takhle nekompromisně originální (base to base) RTS. Nelze jí vynášet do nebes, protože např. ve srovnání s o rok mladším Starcraftem nemá tak vymazlené strany a tak různorodě specializované jednotky. Ve srovnání v pocitu z boje ale jasně vítězí, protože tahle hra je celá prošpikovaná výbornými designérskými nápady. Poslat ve SC své letectvo na nepřátelskou armádu znamená vzít konstantně levitující jezdím-přes-všechen-terén jednotky, které k ní doletí, zastaví a začnou si jí dávat na férovku. V TA jste poslali skupinu bombardérů, která vzletí (bez fixace na nějakou budovu), přeletí přes ní a utopí jí v efektním koberci, načež po nepřátelích zbyde pouze vrakoviště, které ve chvílích nouze můžete využít jako rychlý zdroj kovu. I námořní bitvy pro mě až do setkání s Cossacks bylo to nejlepší, co jsem v žánru viděl. Není to pouze o boji v jiném terénu s jiným typem jednotek, než na souši, ale lodě se skutečně chovají (v rámci možností) jako lodě. Když jsem viděl, jak krouží, najíždí si do úhlů hlavní a bitevníky pálí z baterií, zatímco menší lodě kolem odhání ponorky, tak jsem se fakt neubránil vrnění. Téhle hře nemám ani problém odpustit 3D grafiku, protože tu má narozdíl od řady jiných strategií skutečné opodstatnění.

Už je to delší doba, ale myslím, že to byla právě tahle hra, která mě zbavila zájmu o hry jako KKND, Red Alerty a tuhle partu (sice jsem si občas ještě něco zahrál, ale takové nadšení už to nebylo). Vidět jak něco takového dobře funguje pohromadě pro mě byl docela zážitek. Když teď o tom tak přemýšlím, tak tomu ještě pár procent přihodím. :)

Když jsem na tuhle hru náhodou narazil, tak to pro mne bylo jako najít chladničku plnou lahváčů uprostřed savany. Určitě znáte situaci, kdy máte období, kdy na hraní příliš nemáte chuť, jen s tím, že si občas pustíte něco známého a najednou narazíte na hru, která vás nepustí dokud jí nedohrajete. Tím pro mne byla Space Colony.

Představte si Tropico, do kterého dáte charaktery komplexností směřující k The Sims, těm přiřaďte ty nejpošahanější stereotypní individuality které vás napadnou, zasaďte to na nějakou nehostinou planetu a udělejte z toho frašku - pokud jste byli poctiví, máte přibližně ponětí o čem mluví. A jak skvěle se to hraje!

Co se týče postav, všechno co pro ně děláte ve výsledku směřuje k tomu, aby byly spokojené a díky tomu vydržely déle pracovat, ale i tak mne tento proces uspokojování bavil více, než u zmíněných simsů (pominu-li znovuhratelnost), protože tady to není o tom, že by generická postava sedla k televizi, ale o tom že se čtyřicetiletá alkoholická texasanka rozvalí na baru, což je díky individualitám atmosféricky úplně někde jinde. Postavy samozřejmě mají preference nejen zábavní a společenské, ale i sexuální. Právě jejich randění pro mě bylo největším překvapením a zároveň jsem se u něj asi nejvíce nasmál, protože při troše trpělivosti můžete spárovat snad kohokoliv (stále přemýšlím o tom, jestli to nemám naistalovat znovu, protože mi zpětně vrtá hlavou, zda jde dát dohromady ten osmdesátiletý číňan s tím patnáctiletým skejťákem...).

Hra samozřejmě není jen o simákování. Důvod proč tam jste je MAKAT a i to je díky individuálním skillům moc pěkně provedené. Zatímco tedy duo japonských punkových lesbiček můžete při vší zodpovědnosti poslat na velín, aby řídily životní funkce stanice, vypatlané americké blondýně sotva svěříte do ruky něco komplexnějšího, než robo-koště. Různých funkcí a povolání je ve hře tak akorát a v kampani jsou hezky rozloženy, takže vás sotva začnou nudit. Někdy tedy například těžíte rudy, či potraviny, jindy bojujete proti dotěrným mimozemšťanům, či třeba stavíte turistické letovisko.

Co mě mile překvapilo byl také důraz na stylovost obsažené scifi stránky, kterou bych u takto humoristické hry příliš nečekal. Lasery jsou tak například skutečnými lasery a ne žádnými plivátky světýlek, či že se kolonisté mimo kopule stanice kymácí v nemotorných skafandrech. Nejde o žádné HC SF, nesmyslů je tu řada (a záměrně), ale stylizace prostředí mi prostě sedla.

O technické stránce se nemá příliš smysl rozepisovat. Jsem fanda pěkné 2D grafiky a SC nabízí jednu z nejpohlednějších, s jakou jsem se u strategie setkal. Hudba je odpovídající a dabing špičkový (bez toho by to ani nešlo).

Space colony nenabízí žádné originální prvky, ani není nijak revoluční hrou, ale i přes relativní krátkost je to jeden z nejzábavnějších budovatelských simů, co znám. Prostě takové chutný herní letní koktejl.

Ze Sudden Strike jsem byl při prvním setkání naprosto odvařený. Co mi svítilo na obrazovce nebyla jen další tuctová RTS, ale něco nevídaného - realisticky působící polní WWII strategie s podporou ohromného množství jednotek a krásnou detailní 2D grafikou, kde všechny formy stavby a tvorby nahrazují surová jatka a demolice. A že to stálo za to!

Vojáčci běhali a stříleli, tanky jezdily a střílely, vojáčci umírali, artilerie střílela, tanky a vojáčci umírali... A sakra. LOAD! Tak kudy to vezmu teď? Třeba tudy.... Kurva, tady je to taky horké! LOAD! Jak na to, jak na to... Už vím, pošlu pěchotu lesem a zatímco odvede pozornost děl, tak po silnici zaútočím tanky! ... Chm... vesnice dobyta, ale s tím co mi zbylo sotva porazím těch dalších pět, co na mapě zbývá... Tak takhle taky ne. LOAD! Tak jak na ně, na hajzlíky...... Co takhle, kdybych strávil buchví jak dlouho tím, že budu pomocí ostřelovačů, minometů, dělostřelectva, šilek a bombardování likvidovat z dálky všechno co mi stojí v cestě a až když bude zřejmé, že toho nepřítel moc nemá, tak si pro srandu zastřílím s tanky... No vida, to funguje... *Zív*... Docela dobrá hra to je... taková... záživná...

Jedna z první generace strategií, které začaly ujíždět na neopodstatněném 3D fetiši. Nemá smysl řešit, jak to vypadá z dnešního pohledu, ale tahle fixace na grafiku se odráží i po herní stránce a to dost negativně. Tahle hra se fakt ovládá špatně. Jasné, dá se na to jakž takž zvyknout, ale co je to za nesmysl, že si hráč musí zvyknout na konstantní využívání asi půl tuctu kláves (plus šipek), které ovládají kameru, aby se byl vůbec jenom schopný orientovat na bojišti . "Orientovat" zde navíc myslím v dost volném významu, protože grafika to na jinou, než blízkou vzdálenost, umožňuje jen do určité míry.

Když hraji strategickou hru (tahle sice není strategická, ale spíše taktická, ale dejme tomu), tak se chci soustředit na strategii a ne na řešení toho, na co se to vlastně zrovna dívám. Oceňuji zde odvahu autorů, ale když nejsou prostředky (či schopnosti) udělat co člověk chce, tak je lepší zůstat u něčeho, co je uskutečnitelné (což u hry znamená hratelné a zábavné).

Je veliká škoda, že v rozvoji tohoto konceptu už se dále nepokračovalo. Chyb je tu řada - animace všeho je dost trapná, technologický rozvoj je zbytečně vyhrocený (ty první "survival" mise mi vždy přišly nejzábavnější a imo by bylo zajímavější, kdyby z této atmosféry autoři těžili více), a i přes iluzi individualit je ve hře později hodně generických postav, kterým se snad i náhodně přiřazují dabingy, kterých je pro ně ve hře nedostatek.

I přesto ale Altar nebídl velice svěží přístup ke zkostnatělému žánru RTS (jehož mainstream se od dob prvních kousků vzhledem k uplynulé době mění jen kosmeticky) a hravě strčil do kapsy i mamutí konkurenci, která se snažila něco "podobného" (horšího) v pozlacené podobě vnutit hráčům jako revoluční počin (a bohužel se jí to u spousty lidí i povedlo).

jedna z nejlepších a nejsvěžejších her budovatelského žánru. Pohodová atmosféra, skvělý soundtrack, komiksová grafika, kasina - tahle hra má prostě všechno. Tedy téměř všechno. Lze zde najít řadu nedodělků, či záležitostí, které by stály za dotažení a propracování, ale na takovéhle věci během samotného hraní stejně nelze myslet, protože málokterá hra vás dokáže hodit do takové pohody a zároveň na delší dobu zabavit.

Tahle hra je pro mne naprostá srdcovka. O jejích záporech jsem schopný mluvit hodiny. O jejích kladech budu mluvit roky.

Že je mé nejoblíbenější RPG zrovna fantasy, přestože žánr moc nemusím, mluví za vše. Autoři vzali koncept Falloutu a posunuli ho na novou úroveň. Myslím, že řešit to zde do detailů postrádá smysl, protože lidé, co tuto hru hráli se dělí do dvou skupin - Jedni jí pobožně vychvalují a druzí si stěžují na level cap. Jedni z nich plýtvají dechem a druzí časem...

Arcanum je jedním z vrcholů RPG žánru a je jen škoda, že úspěšnost akčních a FPS her, které jsou dnes za RPG vydávány, staví znovudosažení této příčky do pesimistického světla.

Fallout 2 je takový Kill Bill RPG světa. Jedna polovina lidí běhá po místnosti a pyskuje jaká je to pitomost a jak to vykrádá kdesi cosi a druhá sedí a výborně se baví. (Fajn, možná to není půl na půl, fandové jsou ve většině, ale minimálně argumentačně to vyrovnané je, protože většina podpory F2 je na úrovni "Je tam bozar!!!". Občas má člověk dojem, že to jediné, co je zapotřebí udělat pro úspěšný třetí díl, je bozar MK2 a Super Duper Power Armor)

Ano, nemá tak vážnou a hutnou atmosféru, ano, nedodržuje univerzum, ano, je plná designerských nedodělků a chyb a ano - opravdu je horší než první díl, ale je to show a to se cení. Nejlépe F2 podle mě vystihl komentář uživatelky na jednom diskuzním fóru, která ho přirovnala k výbornému levnému a ujetému béčkovému filmu. Autoři zprznili a zfraškovatěli svět původního Falloutu a zároveň nakopli do koulí všechny, kterým se to nelíbí. Pro ty, kteří to dokáží brát s nadsázkou (nebo pro ty, kterým je tohle jedno a chtějí hlavně tupě kosit respawnující se geckony) to ale stojí za to.

Skutečně zajímavý projekt. Ať už mám na vyloženě na boj zaměřené RPG názor jakýkoliv, tak zde jsem se bavil a těžko soudit, zda je na vině spíše atmosféra toho bizarního světa, komiksová grafika, či pohodová a netradiční hratelnost. Svou jednu noc jsem si u toho proseděl a mám sklony přemýšlet o druhé.