Já stále nerozumím tomu, že tahle hra není profláklou kultovkou, protože jde asi o nejstřelenější frašku, co jsem hrál. Nemám to moc s čím srovnat, protože třeba takové Monkey Islandy jsou ve své kategorii taky šou. SLH jde ale přímo do (superhrdinské) parodie, aniž by se však omezovala na tuhle kolonku a staví hrdiny i do řady situací odkazujících na různé scifi a postapo klišé. Na meta úrovni si pak autoři v podstatě dělají srandu i z tehdejšího RPG mainstreamu, ale přitom se nic z toho znatelně negativně neodráží na hratelnosti.
Příběh a svět jsou přesně takové, aby dávaly jen tolik smyslu, kolik je zapotřebí. New York a jeho okolí je polozaplavenou pustinou sutin, kde populace se v základě dělí do tří skupin: Bezmocní vesničané ovládáni kulty a feudálními lordy, absurdní mutanti brázdící ulice a zástupy mutacemi vznikajících superhrdinů v pestrobarevných kostýmcích, co se srocují v lokálních organizacích a svým mesiášstvím mezi sebou zápasí o postavení v regionálním žebříčku superhdinských týmů.
Hlavní hrdina šéfuje jednu z takových pošahaných partiček (je třeba poznat ingredience pizzy bez otevření krabice? Od toho je tu Madame Pepperoni) a ve svém high-tech velíně přijímá přes svůj super sálový počítač objednávky na zásahy. Ty fungují jako questy které jsou v rámci několika kapitol splnitelné v libovolném pořadí a vždy vrcholí střetem s Dr. Entrophy. Nevím, asi bych se musel trochu snažit, abych vymyslel střelenější nemesis, ale ďábelský jack-in-the-box stále osnující naprosto bezpředmětné plány zkázy mi přišel celkem adekvátní.
Systém bojů a statů postav je ve své podstatě tradiční a popravdě jsem na něj při hraní ani nebral moc zřetel, protože o to tu tolik neběží. Boje jsou nekomplexní a snadné a přišlo mi, že jsou tu hlavně kvůli tomu, aby se tvůrci mohli vyblbnout na nepřátelích, jejich útocích a hlášeních o výsledcích akcí (tenhle záměr se zdařil). Většínu času tedy hráč tráví adventuřením v lokacích, což je část, kde narozdíl od bojů obtížnost leckdy stoupá dost do pryč, ale že jsem párkrát mrkl do návodu mi hru nijak nezkazilo. Ono asi není vždy úplně snadné vymyslet logické řešení puzzlů, když samotné potíže co hrdinové řeší logiku leckdy dost postrádají, ale nápaditost mi to vyvažovala.
Dokážu si klidně představit, že SLH někomu do vkusu sednout nemusí, ale pro mě je to pohodová prča, kterou jsem bez sebezapření proběhl od začátku do konce a po čase se k tomu opět s chutí vrátil. Jsem si jistý, že to nebylo naposled.
Příběh a svět jsou přesně takové, aby dávaly jen tolik smyslu, kolik je zapotřebí. New York a jeho okolí je polozaplavenou pustinou sutin, kde populace se v základě dělí do tří skupin: Bezmocní vesničané ovládáni kulty a feudálními lordy, absurdní mutanti brázdící ulice a zástupy mutacemi vznikajících superhrdinů v pestrobarevných kostýmcích, co se srocují v lokálních organizacích a svým mesiášstvím mezi sebou zápasí o postavení v regionálním žebříčku superhdinských týmů.
Hlavní hrdina šéfuje jednu z takových pošahaných partiček (je třeba poznat ingredience pizzy bez otevření krabice? Od toho je tu Madame Pepperoni) a ve svém high-tech velíně přijímá přes svůj super sálový počítač objednávky na zásahy. Ty fungují jako questy které jsou v rámci několika kapitol splnitelné v libovolném pořadí a vždy vrcholí střetem s Dr. Entrophy. Nevím, asi bych se musel trochu snažit, abych vymyslel střelenější nemesis, ale ďábelský jack-in-the-box stále osnující naprosto bezpředmětné plány zkázy mi přišel celkem adekvátní.
Systém bojů a statů postav je ve své podstatě tradiční a popravdě jsem na něj při hraní ani nebral moc zřetel, protože o to tu tolik neběží. Boje jsou nekomplexní a snadné a přišlo mi, že jsou tu hlavně kvůli tomu, aby se tvůrci mohli vyblbnout na nepřátelích, jejich útocích a hlášeních o výsledcích akcí (tenhle záměr se zdařil). Většínu času tedy hráč tráví adventuřením v lokacích, což je část, kde narozdíl od bojů obtížnost leckdy stoupá dost do pryč, ale že jsem párkrát mrkl do návodu mi hru nijak nezkazilo. Ono asi není vždy úplně snadné vymyslet logické řešení puzzlů, když samotné potíže co hrdinové řeší logiku leckdy dost postrádají, ale nápaditost mi to vyvažovala.
Dokážu si klidně představit, že SLH někomu do vkusu sednout nemusí, ale pro mě je to pohodová prča, kterou jsem bez sebezapření proběhl od začátku do konce a po čase se k tomu opět s chutí vrátil. Jsem si jistý, že to nebylo naposled.
