Nejlépe hodnocené komentáře
Cookie Clicker
Goodgame Empire
Ze začátku se s námi tvůrci nepářou a po né moc dlouhém tutoriálu nás nechají hrát. Hra nemá moc složité mechaniky, takže by s ní nikdo problém mít neměl.
Hraní hry samotné se skládá z několika částí. První čast je stavění a vylepšování hradu, které je ze začátku zábavné a pak už se stává takovou nutnou výplní. Další část je trénování svého vojska. Tady musím říct, že si s tím tvůrci opravdu vyhráli. Goodgame Empire obsahuje opravdu rozmanitou nabídku vojáků a je pak na každém hráči, kterou taktiku boje si vybere.
Se svou armádou můžete buď zaútočit na bandity (na které asi budete ze začátku útočit pořád) nebo na ostatní hráče, od kterých v případě úspěšného útoku dostanete suroviny. Ale pozor! Svoji armádu si musíte nechat i na bránění, aby vás pak někdo nevyraboval. Tady se dostávám k docela velkému problému hry, kdy můžete v podstatě pořád útočit na slabší nepřátele a obírat je o suroviny, což dost znevýhodňuje novější hráče.
Ve hře samozřejmě existují spolky (tady se nazývají Aliance), ve kterých se můžete spolčit proti ostatním. V Goodgame Empire se dost často vyskytují různé eventy, které jsou dost povedené, ale i přesto hra trpí klasickým problémem všech her bez příběhové kampaně a to je jistá repetetičnost. U hry jsem sice vydržel přes rok, ale poslední měsíce už jsem hrál z jisté "nutnosti".
Pokud máte rádi online strategie, tak tohle je opravdu povedený kousek, ale nachází se v ní spoustu problémů.
Caravaneer 2
Zatímco první díl měl jednoduchou a přímočarou dějovou linku, aby se neřeklo, druhý díl už má plnohodnotný rozvětvený příběh se spoustou vedlejších úkolů, kde se můžete na podobě světa řádně podepsat. Doslova. Velká část úkolů se točí kolem řešení konfliktů mezi různými frakcemi, takže herní svět už nepůsobí tak anonymně jako v prvním díle. Autor se nebál do příběhu zapracovat ani vážnější témata jako otroctví, kanibalismus nebo náboženské konflikty a dát hráči svobodu přidat se na temnou stranu. Nebo se jen nechat uplatit, aby mlčel. Hlavně příběhová linka o náboženských konfliktech je povedená, protože na jednu stranu jsou jednotlivá náboženství jasné parodie ze současné popkultury, ale zároveň je celý herní svět bere smrtelně vážně a náboženské kulty vznikají kolem knižní fikce i ve skutečnosti, takže to funguje.
Některé postavy z příběhu se k vám navíc po dokončení příslušné dějové linie přidají bez nároku na mzdu. Celá hra se tak dá dohrát bez najímání žoldáků. (Vyzkoušeno.)
Vaším hlavním zdrojem peněz bude i tentokrát obchodování se zbožím. V jednom městě levně nakoupíte, v dalším se ziskem prodáte. Ekonomika herního světa stále funguje i bez vašeho přičinění jako v prvním díle. Rozhraní pro nákup a prodej zboží nebo vybavení teď ale funguje podobně jako ve Falloutu 2, takže do jednoho okénka naskládáte vše, co chcete prodat, do druhého vše, co chcete koupit, a penězmi se zaplatí jen rozdíl v součtu cen. Města mají stále omezené finance pro obchodování, ale už nemůžou jít do mínusu jako v prvním díle, kde to způsobovalo veselé bugy. Takže nový systém obchodování se hodí.
Systém nákladních zvířat, zvířecích povozů a dalších vozidel funguje prakticky stejně jako v prvním díle, jen s kosmetickými změnami. Zásadně se ale rozšířila nabídka zboží, se kterým můžete obchodovat, a počet výrobních řetězců. Nově si ve městech můžete založit nový nebo odkoupit již existující výrobní podnik. Tahle část je ale bohužel dost nedomyšlená, protože v každém městě máte jen jeden sklad s titěrnou kapacitou společný pro všechny vaše podniky a rozšíření kapacity je šíleně drahé. V praxi tak nemůžete naplnit vstupní sklad na měsíc dopředu a odjet pryč. Váš průmysl tedy bude rozumně fungovat jen ve městech, kde se přímo vyrábí potřebné suroviny a zároveň je slušná poptávka i po hotových výrobcích. Jinak bude prodělávat.
Souboje stále fungují jako v prvním díle, ale se spoustou vylepšení. Už tak široký výběr zbraní se ještě zvětšil. Dále můžete na zbraně nasadit teleskopy nebo laserové zaměřovače pro přesnější střelbu a přepínat mezi více druhy munice. V samotném boji přibyly náhodně generované terénní překážky, za kterými se můžete krýt před nepřátelskou palbou. Zranění bojovníci na obou stranách pak budou krvácet a v každém kole ztrácet zdraví, dokud je neošetříte lékárničkou. Zranění a smrt na bojišti má také vliv na morálku bojovníků, kteří můžou zpanikařit a začít utíkat. Když všichni přeživší bojovníci na jedné nebo druhé straně zpanikařili, boj končí jejich zajetím. Zajaté nepřátele pak můžete nechat v pustině, vzít jako otroky, nebo jen odvézt do nejbližšího města, kde bandity můžete předat policii a dostat odměnu, pustit je na svobodu a případně i obratem najmout jako žoldáky nebo zaměstnance ve svém průmyslu. Bojovat nemusíte jen s bandity, ale můžete se vydat i na dráhu zločinu, přepadat karavany a bojovat s policejními hlídkami. A když si vysloužíte pověst nepřemožitelného bojovníka, nepřátelé před vámi časem začnou prchat.
Pokud máte rádi Fallout a Fallout 2, tak Caravaneer 2 si rozhodně nesmíte nechat ujít. Pokud si stále nejste jistí, jestli vás bude bavit hra zaměřená na obchodování, vyzkoušejte si zdarma první díl. A mějte na paměti, že všechny zásadní problémy prvního dílu jsou ve "dvojce" vyřešené.
Pro: Originalita, propracovaný příběh, atmosféra
Proti: Správa vlastního průmyslu je nedomyšlená
Swords and Sandals IV: Tavern Quests
Jedná se o druhý experimentálnější díl série. Tentokrát to primární nejsou samotné souboje, ale herní deska, kde se po jednotlivých polích pohybujete pomocí hodu virtuální kostkou. Herních map je tu rovnou několik a odemykají se vám vždy při určité úrovni hráče. Velmi se mi líbí to, že zde není univerzální způsob, jak mapu vyhrát. Za různé akce získáváte totiž ocenění v podobě sandálů a kdo jich má nejvíce, je vítězem. Jistě, pokud dojdete do cíle jako první, také získáte sandál. Můžete jej ale také získat za nejvíce získaných zlaťáků, nejvíce získaných zlaťáků v minihrách nebo třeba nejvíce vyhraných soubojů.
Když už jsme u soubojů, ty tu byly poměrně okleštěny. Chybí tu například možnost pohybu a mnoho dalších funkcí. Ubyly také některé typy zbraní. Vzhledem k tomu, že se ale jedná o v podstatě pouze jednu z opravdu velkého množství miniher, není to zase tak velký problém. Díky možnosti volby mezi štítem a druhou zbraní a výběru ze čtyř tříd postav, se tu dají i tak vymyslet zajímavé kombinace, kterými se odlišíte od ostatních hráčů.
Největším neduhem hry je tak nakonec místy vizuál. Je to totiž vlastně kombinace všech předchozích dílů a hra tak působí tak trochu jako sešitá horkou jehlou. Základ je převzatý z trojky, někteří obchodníci jsou z dílu druhého. V mnoha minihrách zase vidíte jednotky z Crusaderu, zatímco jinde narazíte na úplně nově vytvořené objekty a monstra přímo pro tento díl. V jedné minihře je pak vaše postava dokonce roztažena do šířky, aby to více sedělo mechanikám. Hratelně to ale nijak nebolí a dá se to odpustit. O nejlepší vizitku se ale samozřejmě nejedná.
Na závěr bych ještě rád podotknul, že hra je nejlepší s třemi dalšími kamarády. Soupeřit s náhodně vygenerovanými soupeři, kteří často oproti vám nemají moc úctyhodné vybavení, totiž výrazně rychleji omrzí. Pro mě je Swords and Sandals IV rozhodně příjemným odpočinkem, pokud si chci dát na pár desítek minut pauzu od zrovna rozdělané práce.
Pro: lokální multiplayer, výběr z více map, vítězství podle počtu sandálů, velké množství miniher
Proti: osekané souboje, splácaný vizuál, lepší se spoluhráči
Trust Me, I Got This!
Pro: zábavná point click hra na hodinového manžela
Trust Me, I Got This!
Za zmínku stojí vtipný doprovázený dabing a brblání hlavního hrdiny. Za další zmínku stojí, že hra vznikla za pouhých 48h během Global Game Jam 2020.
Nakonec je ještě třeba říct, že vám hra zabere pouhých 5-10 minut. Za sebe ale můžu napsat, že jsem si vtipná řešení banálních úloh užil a hra rozhodně stojí za vyzkoušení.
Pro: vtipné řešení banálních úloh, dabing
Proti: škoda, že těch úloh nebylo o maličko více
Limerick Quest
K dispozici máte totiž klasický inventář a většinu času se pohybujete po jeskyni pomocí příkazů (resp. odkazů v daném limeriku) sever, jih, východ, západ. Jeskyni prozkoumáváte, abyste ukořistili poklad Aztéků, ale v jeskyni je několik hádanek, které je třeba překonat. Popisy všeho (i inventáře) jsou v limericích.
Řešení hádanek je navrženo velice originálním způsobem, a to buď dosazováním názvů předmětů z inventáře do prázdných políček určitých veršů nebo výběrem celých veršů z roletového menu. A to tak, aby výsledný limerik splňoval určitá kritéria. V závěru je pak nutné tyto hádanky řešit i pod časovým tlakem. V nastavení, které je také v podobě limeriku, je sice možné časový limit vypnout, ale podařilo se mi danou pasáž vyřešit bez chyby napoprvé (byť to bylo těsně).
Řešení hádanek často koresponduje s tvorbou veršů či rýmů, což klade ne zcela malé nároky na znalost angličtiny, takže bych tuto hru doporučil spíše těm, kteří anglickým jazykem vládnou na vyšší úrovni a kteří mají navíc určité povědomí o skládání poezie. Na druhou stranu se jedná o velice originální hru, která si trochu toho zápasení s jazykem určitě zaslouží.
Vytkl bych jí podobně jako u prvního dílu slabý příběh. Jedná se, co se děje týče, jen o stereotypní variaci na lovce pokladů a ani to navíc celé nedává moc velký smysl. Přesto je vidět znatelný posun v gamedesignu a docela by mě potěšilo, kdyby autorka vytvořila v závěru naznačené pirátské pokračování. Svůj čas bych mu určitě věnoval.
First Person Platformer
First Person Platformer je vytvořen v Unity Enginu, ten disponuje pokročile koncipovanou grafikou. Využije se tak potenciál výkonných strojů a nastavení novějších funkcí, k co nejlepšímu dojmu ze hry. Barvy hýří bílou, modrou, obecně těmi světlejšími tóny. Jde tak o uklidňující formu relaxace, byť absentuje muzika a je slyšet jen sebrání rotujících kosočtverců, dále i nadskočení. Design celé mapy skýtá slušnou variabilitu výhledů před sebe, kdy zejména ke konci jdou pozorovat mnohá místa odjinud. Po zapnutí se objevuji hned na startu, není přítomna žádná nabídka voleb. Nelze ani jakkoli ukládat.
Na začátku je nejzáludnější úsek, kde jsou předměty schovány i po stranách. Dají se totiž snadno přehlédnout. A když si nedám pozor, letím nenávratně dolů. To se zresetuje a jede se odznova. Vybalancování kláves pro chůzi, potažmo běh a tím i vhodnější použití skoku, je zcela intuitivní a neměl by s ním mít nikdo problém. Hra počítá s klasickým PC rozvržením, i na notebooku tak jde perfektně. Lze spouštět v prohlížeči, kde je pochopitelně vizuální pojetí trošku utlumeno. Do počítače není potřeba instalace, jen spuštění hry, navolení parametrů a hotovo. Vypnutí se provádí shozením na lištu. Nezvyk.
Celé to trvá jen pár minut. Dá se hrát vícekrát a neustále zlepšovat dosaženou dobu. Pády z velká výšky nezpůsobí zranění, jestliže je dopad v místě dřívějšího výskytu hráče. Počet sebratelných věcí čítá hodnotu kolem dvou stovek. Vystoupání k vyznačenému exitu je poslední úkon, v rámci kterého se dá bavit o herní náplni. Neboť jeho docílení zobrazí nápis Win. Na této z vlastní perspektivy viděné záležitosti mi nejvíce imponuje její název, který víceméně říká, jakých her je momentálně plno, že o nich absolutně nemám přehled. Ale spousta z nich postřehnuta, jsou na Steamu, některé zakoupeny. Je tak co hrát. A o to jde.
Pro: Jednoduchá hříčka se základními principy chůze a sbírání. Nutný i skok a dobrý odhad situace v prostoru.
Proti: Příliš krátké, málo přítomných barev, nelze klasicky vypnout. Na noťasu ok, ale PC je přeci jen jistější.
The Quest For The Rest
Väčšinou sa to napokon zvrhne na zúfalé klikanie všade možne po obrazovke, pixel hunting a kombinovanie náhodných predmetov v inventári v nádeji, že sa človek pohne ďalej (to bol, napokon, prípad aj Poldu). Neviem ako vy, ale ja si zábavu predstavujem inak. Tento názor nezmenila ani kratučká adventúra The Quest For The Rest od českých vývojárov Amanita Design. Napriek tomu ale musím uznať, že vďaka svojej krátkosti ma aspoň nestačila otráviť a znudiť.
Trom panáčikom skrátka musíte pomôcť dostať sa cez tri lokácie k ďalším panáčikom a hrá k tomu fajn muzika. Isté problémy som mal len v prvej lokácii, ale zvyšné dve sa dali prejsť bez väčších problémov. Plusom je pekná výtvarná stránka a už spomínaná hudba. Pozitívne hodnotím aj absenciu inventára a otravného zbierania/kombinovania predmetov.
Celkovo nemôžem povedať, že by ma The Quest For The Rest na tú chvíľu nezabavilo, ale aj tak je pre mňa skôr dôkazom toho, že tento typ adventúr už má dni svojej najväčšej slávy za sebou a pokusy oživiť ho idú tak trochu mimo mňa.
Pro: výtvarná štylizácia, hudba
Proti: pre fanúšikov adventúr krátke a rýchlo to vyšumí
Cursed Treasure 2: Hey! Heroes! Leave Us Gems Alone!
Tentokrát jsem u toho ale vykydnul asi měsíc. Nejdřív Cursed Treasure datadisk, pak původní díl a nakonec tady dvojka. A strašně mě to chytlo a musel jsem to dohrát na všechny hvězdičky a na všechny achievementy.
Dobře řešený RPG systém, obtížnost akorát (hodně tower defense her je hrozně těžkých hned od začátku), celá řada zajímavých protivníků, hezká grafika, dobrý systém vylepšování budov a vychytaný moneymanagment systém. Skoro každé kolo i přináší nějakou novinku v podobě nové budovy, co vám pomáhá nebo naopak škodí.
Moc se mi jen nelíbila funkce lebek, za které si můžete vykouzlit třeba 1 000 peněz nebo návrat všech diamantů do domečku. Oceňuji, že se nejedná o pay to win, dají se získat sledováním reklam, ale s jejich pomocí se dá vyhrát v podstatě jakýkoliv level, a je to podle mě příliš velká pomoc a v podstatě cheatování.
A strašně mě štvali nepřátelé, kteří se umí zneviditelnit. Pokud chce člověk dát brilliantní hodnocení, je v podstatě nezbytné na jejich likvidaci použít kouzla.
Každopádně je to hra, co mě v rámci žánru chytla asi nejvíce ze všech a doufám, že příští rok, až mě zase popadne tahle podivná touha, budu mít při výběru podobnou kliku.
Cupid of the Keys
Jeden mladý kluk z Argentiny si dal tu práci a vytvořil do prokleté kategorie 2. - Amerika, jak ji neznáte, hru Cupid of the Keys. Už obrázky mluvily jasně, to si musím zahrát. Řekl jsem si, ačkoliv se snažím vyhýbat čemukoli pro prohlížeč, a navíc Unity Engine :) Ve hře jde o to, že musím s postavičkou překonávat dvourozměrné úrovně, v nichž střílím šípy do rozesetých zámků. Přičemž jsou přítomny i různé nástrahy.
Primitivnost celého projektu je znát na jeho triviální složce, s jakou je vytvořen. To mu dodává nezaměnitelný styl fialově a růžově pojatých prvků úrovní. A co teprve ono vyvedení amorových šípů či klíčů, to je zcela svěží vánek na poli zkostnatělé videoherní produkce. Z něhož si ve finále odnáším veskrze pozitivní pocity, nemluvě o tom, že se po splnění objeví autorovo poděkování, že jsem se rozhodl si to zahrát.
Herní doba je zhruba na třicet minut, ale záleží na důvtipu každého, jak si s tím poradí. Jisté je, že o originalitu tu není nouze. Z počátku se seznamuji s herními mechanikami, překonávám prostředí, bez nejmenších starostí, autor mě výslovně instruuje, co a jak. Tak mám ty úkony v malíku a zábava může začít naplno. Ve druhém kole už střílím ostrými, byť se jedná o čiré spínače, co odemykají prostor dál.
Atmosféra tohoto unikátního a malého díla s retro stylizací, hýří rytmickou hudbou, v němž dávám pozor na nepřátele, sbírám jednotlivé klíče, ať už modré, červené, či zelené a žluté, posléze je střílím do patřičných pozic, ale snažím se chovat velmi obezřetně. Stupeň obtížnosti neustále stoupá, což tvůrce vygraduje v posledním střetnutí, kde mám čtyři komory a přepínače, samozřejmě i klíče a zámky. A i exity.
Je to poskládané tak, že se musím dostat do všech lokací, vyhýbat se mnoha jezdícím protivníkům, schovávat se někde v bezpečí. A při tom všem si nevyčerpat daný počet přepnutí, neboť je nutné se později vrátit do zprvu přístupných zákoutí, co se daným přepnutím zase uzavřou a otevřou ty další, v kole obsažené. Já přišel na to, jak finální pasáž snadno zvládnout. Přepínačů mnou využita trojice, kdy poslední zůstal.
Sebrané klíče jdou odkládat, než je později uplatním tam, kde chci. To kvituji. Díky tomu je možné si odpočinout a naplánovat následující strategii. Při střílení těch šípů nesmím trefit nic jiného, krom samotného zámku, případně bezpečné místo, kde nic nehrozí. Celé to velmi připomíná Boulder Dash hry a jejich klony, tady ale spíše jde o blízkého příbuzného hry Maze Game. I když ani to není úplně přesné. Mě to zaujalo.
Swords and Sandals III: Solo Ultratus
Už tehdy mě hra ohromila možnostmi, které oproti jedničce a dvojce nabízela. Nové typy zbraní, odlišnost arén, strom dovedností, rozhodování o osudu poražených, vše ti vypadá super. Pokud ve hře avšak strávíte více času, zjistíte, že s každým pozitivem se pojí nějaké negativum. Když už je tu nějaká myšlenka, není dotažena do konce. Například zbraně na dálku ze začátku působí jako výhoda. V pokročilejší části hry se však tato výhoda stane irelevantní, protože jedním skokem jste tak či onak hned u nepřítele. Pak tu máme například kytary, které mají možnost krást nepříteli manu. Zní to jako zajímavý prvek pro kombinaci s nějakými kouzly, že? Problém je ale zase balanc, protože proti obouruční zbrani nebo čistě magickému buildu zkrátka nemáte šanci.
Také soubojový systém se dočkal menší řádky změn. Chybí zde například stamina. Při volbě, jak silný útok použijete, tak vybíráte pouze na základě odhadovaného poškození a pravděpodobnosti úspěchu. To by upřímně úplně nevadilo, nebýt kritických úderů. Ty byly sice i v předchozích dílů, zde jsou ale neskutečně přesílené. Pokud se vám takový kritický úder podaří zasadit, ignorujete veškerou zbroj a maximálně na dva tyto zásahy skolíte kohokoli. Jinak jen taková zajímavost, jde tu vytvořit i build založený právě na kritických úderech. I bez něj ale sázení na tuto mechaniku je nejlepší taktikou. Souboje s šampióny, kteří jsou mimochodem ještě více přesílení, tak probíhají tak, že prostě zkoušíte stále dokola silný útok, než dáte dva kritické údery za sebou.
Asi nejlepší nově přidanou mechanikou je jakási karma, které se vám zvyšuje nebo snižuje podle toho zda, necháte poraženého nepřítele žít. S tím se vám odemyká také speciální typ útoku nebo léčení. Tato statistika je ale také podmínkou pro koupi některých částí vybavení a ovlivňuje tak nejen váš budoucí vzhled.
Hru jsem nakonec nedohrál ani v současnosti. Paradoxně to ale není kvůli všem nedostatkům, které jsem už zmínil. Je to kvůli grindu. Mezi jednotlivými šampiony je totiž v podstatě nutné se trochu nalevelit. A jak to tak bývá, jde to postupně pomaleji. Ve dvou třetinách hry jsem se ale dostal do fáze, kde jsem musel zabít asi sto nepřátel. A když je každý souboj akorát neustálé opakování silného útoku, tak to časem zkrátka vzdáte.
Nakonec ještě přihodím krátký odstavec o browser verzi, kterou dnes již nelze hrát. V této verzi byla maximální úroveň třináct a bojovali jste proti reálným hráčům. A upřímně to díky nízkému levelovému rozsahu vlastně fungovalo o něco lépe, i když se to samozřejmě plně nezbavilo všech problémů, které výše zmiňuji.
Ač celý tento komentář působí asi dost negativně, Swords and Sandals III nepovažuji za vyloženě tragédii. Je to vlastně docela zábavná blbůstka, které vás na nějakou dobu zabaví. Pokud jste ale jedni z těch, kteří všechny hry dohráváte až do konce, přeji pevné nervy.
Pro: velké množství zbraní, různorodé arény, možnost odlišných buildů, karma
Proti: nevybalancovaný soubojový systém, grind
Plachý trpaslík
Pro: na pár minút celkom zábavné
Proti: krátke, v jednotlivých leveloch mohla byť väčšia variabilita
Age of War
Tohle rozhodně není typ hry, který budete pařit 2 několik hodin v kuse, ale jakožto browserová hra, která slouží na krácení dlouhých chvílí, funguje skvěle.
Pro: Soundtrack, lehký a zábavný gameplay
Proti: Hra začne po chvíli být repetetivní
Shakes and Fidget
Byl listopad 2020, všichni jsme byli zavření doma a neměli moc co dělat kromě hraní, kterým jsem tenkrát trávil v podstatě veškerý čas. A jednoho večera mi přišla zpráva od kamaráda. "Hej, budeme hrát Shakea." Chvíli trvalo než jsem mu vůbec uvěřil že to myslí vážně a následně mu napsal jak hloupej nápad to je. Ale nechal jsem se přesvědčit. A tak jsme ve skupině nějakých šesti lidi začali po dlouhých letech zase hrát tuhle obyčejnou, jednoduchou, prohlížečovou hru.
Překvapilo mě kolik věcí tam za ty roky přibylo a kolik jich tam i nadále přibývá. Oproti té verzi, kterou jsem si pamatoval a která ihned od začátku odhalila vše co měla a s čím jste se museli spokojit dokáže současná verze stále představovat různé nové mechanismy či minihry až do nějakého levelu 200. I přes to se ale stále v jádru jedná o obyčejnou browser hru, kde jen každý den odklikáte pár věcí a zastavíte se zase zítra. Takže se to časem omrzí.
Nebo by alespoň mělo, všichni moji kamarádi postupně odpadli. Jako první ten, který to celé vymyslel. Poslední loni v létě. A já hraju dál. Netuším čím si mě to pořád drží, ale dokud se tohle zvláštní kouzlo nezlomí a konečně to neomrzí i mě, tak budu hrát dál...
Pro: Jednoduché, Na vyplnění času, Zábavně pojatá grafika
Proti: Repetetivnost
Assassin's Creed Freerunners
Koncept je založen na jednom ze základních stavebních kamenů série, na skákání po městě (slovu „parkour“ se v tomto případě vyhýbám záměrně). Vašim úkolem je buď doběhnout do cíle dříve než ostatní, nebo doběhnout co nejdále, záleží na zvoleném herním režimu. Prostředí je inspirováno tím z velkých her, takže atmosféra na vás poměrně dýchá. Na druhou stranu nemáte úplně pocit, že by se tvůrci snažili převést herní mechaniky natolik věrně, abyste cítili to pravé Assassin's Creed, jako tomu bylo třeba u Chronicles či Pirates. Tam se ale samozřejmě jednalo o větší tituly, takže tento nedostatek hře můžeme odpustit. Hra to navíc kompenzuje opravdu velkým množstvím postav, takže si každý fanoušek najde tu svou oblíbenou.
Samotný gameplay je zábavný na tolik, abyste zabili chvíli během čekání na tramvaj, v čekárně u lékaře nebo přestávky ve škole. Není navíc ani moc těžké ostatní hráče porazit, takže jako zpříjemnění kratšího času je hra úplně v pohodě. Člověk to samozřejmě nemůže hrát dlouhodobě, protože tu zkrátka krom mírných změn v prostředí chybí jakákoliv variace. Postavy mají sice jiné staty, ale gameplay to ovlivní tak nepatrně, že tady nemá cenu teoretizovat nad jiným pocitem ze skákání na základě zvoleného hrdiny. Jakmile navíc odemknete všechny postavy, jsou vám k ničemu i peníze, které ve hře sbíráte.
Za co naopak musím tvůrce pochválit, je možnost hrát na jakémkoliv zařízení, které má internetový prohlížeč. Ani na mobilu není potřeba nic instalovat, stačí si někam hodit odkaz na hru. Optimalizace právě na mobilních zařízeních sice není úplně ideální a myslím si, že není nutné třeba rozlišení snižovat natolik, ale co už.
Freerunners jsou ve výsledku příjemnou oddechovkou, u které žádnému fandovi neuškodí mít ji někde při ruce, když neví co s časem. Jsem si jistý, že hra byla i takto zamýšlena a rozhodně tu nebyly ambice oslovit širší publikum. Svůj účel tak splňuje, ale není zde žádný důvod, proč ji doporučit někomu sérií nepolíbenému.
Pro: možnost hrát na jakémkoliv zařízení, velký výběr postav ze série, fajn oddechovka do kapsy
Proti: brzy extrémní repetitivita, minimum variací úrovní, zkrátka jen pro fanoušky
Goodgame Empire
Pro: čeština, aktualizace, široká komunita
Proti: klasická prohlížečovka
Pro: Jednoduchá hratelnost, systém trénování vojáků, na free2play hru dobrá komunita, zajímavé eventy
Proti: Po delší době repetetivní, hra má nastavený systém, který vás nutí vkládat do hry peníze