Nejlépe hodnocené komentáře

Detektiv Kurzor je jednou z těch her, o kterých bych se bez Herní výzvy vůbec nedozvěděla. Přitom se jedná o takovou fajn hru. I když vím, že existuje hra podle pořadu AZ kvíz, že by se ČT pustila do něčeho takového, to bych nečekala. A už vůbec bych nečekala, jak bude hra zpracovaná. Já čekala, že kompletní hra, tedy všechny případy, budou ve stylu toho prvního a celkem to zabere maximálně tak hodinu. Skutečnost je ale jiná.

Evidentně má hra soužit k propagaci detektivních seriálů české televize. To dokazuje i možnost při spouštění jednotlivých případů prokliknout se přímo na stránku iVysílání s daným seriálem. Jak dobrou práci odvádí, to je otázka, protože sama hra by potřebovala spíše trochu propagovat. Možná je tedy spíše odměnou věrným divákům.

Vizuálně se mi hra hodně líbí. Komiksově stylizované postavy jsou v kontrastu s reálnými fotografiemi prostředí fungujícími jako pozadí. I přesto, že se postavy nepohybují a troufla bych si tvrdit, že mají ve většině (ne-li všech) scénách i stejnou pozici, určitě bylo při jejich kreslení odvedeno hodně práce. Jen je zvláštní, že někteří herci jsou jasně poznatelní a jiní si vůbec podobní nejsou. Například Martin Myšička je zcela přesný a jednoznačně rozpoznatelný, na druhou stranu Hanu Ševčíkovou bych nepoznala ani v nejmenším. Říkám si, jestli je to tím, že pro tyto postavy ještě při vytváření kreseb neměli obsazení. Možná jsou si podobní jen ti herci, kteří jsou z již zmiňovaných seriálů a ostatní ne.

Nepohyblivost postav byla zajisté kvůli tomu, aby nebylo nutné dělat všechny možné animace, ale také to jistě byl umělecký záměr. Někdy totiž je pohyb postavy zobrazen jen jako posun nepohyblivého obrazu, například na záznamu dopravní kamery, kde sledujeme vozidla, projde chodec. Je ale i případ, kde je animace pohybu vytvořena, což je záznam z bezpečnostní kamery v bance.

Nic jiného, než skvělí dabing bych nečekala, v tomto ohledu má televize spoustu zkušeností a prostředků. Ve hře můžeme vidět a slyšet samé známé osobnosti. Já se přiznám, že úplně odborník na české herce nejsem. Kdyby se mě někdo zeptal na jména herců, nevěděla bych, ale rozhodně jsou to většinou známé hlasy i pro mě.

První případ je jen takový tutoriál. Je kratší a nedochází zde k žádnému větvení příběhu. Druhý už je zajímavější. Je v něm více lokací, více důkazů a více svědků. Nezkoušela jsem ho opakovat, ale určitá místa naznačují různé varianty průchodu hrou. No a do třetice, v tomto případě, všeho dobrého. Třetí případ je rozhodně nejzajímavější, je tu více linek, a dokonce i několik konců. Zjevné jsou 3 možné konce, ale dočetla jsem se, že jich je celkem 5. Konce jsou rozdílné v tom, jak je případ vyřešen, viník je vždy stejný. Třetí případ a jeho konce mě dokonce motivovaly k opakovanému hraní, abych si mohla projít druhou linku a vyzkoušet jiný konec.

I když se jedná o vizuální román, má hra řadu interaktivních prvků. Není jich mnoho, ale jsou tam. Téměř vždy jsou spojeny s hledáním důkazů, což je v tomto případě logické. Často nestačí důkazy pouze sebrat, ale musí se s nimi pak ještě něco dalšího provést. Ve dvou případech je interaktivní i to samotné sbírání. Hledá se důkaz odhrnováním trávy a posouváním kamínků. Není to nic úžasného, ale je to o něco více než pouhé sebrání. Jednotlivé důkazy se musí očišťovat, skládat, porovnávat apod. Hádanky, které se ve hře také ve spojitosti s důkazy vyskytují nejsou složité, mě dal zabrat jen šifrovaný vzkaz. Tam mě nachytali. Přestože jsem začala dobře, text, který mi vycházel nedával smysl. Nenapadlo mě, že pak ještě bude potřeba s ním něco dělat. Myslela jsem si, že to mám špatně a hledala, jak jinak to vyřešit. Interaktivita hry je omezená v tom, že má některé věci předpřipravené a nebere se ohled na konkrétní řešení hráče. Například u autonehody, když hledáte na videozáznamu nabouraný vůz. Já zastavila záznam s vozem na určitém místě, ale na vytištěném papíře byl vůz jinde. Podobně to bylo u skládání výhružného dopisu. Také výsledek neodpovídal tomu, jak jsem slova poskládala já. To jsou ale jen detaily. 

Ve hře můžeme najít dokonce i několik vedlejších úkolů, jestli to tak můžeme nazvat. Mimo luštění, jak otevřít tajemnou krabici, můžeme luštit osmisměrku nebo střílet na terč. Překvapená jsem také byla z toho množství achievementů, které je možné získat.

Asi nejhorší práci odvedli autoři na propagaci hry. Jak už jsem zmínila, kdyby nebylo herní výzvy a cíleně jsem se nesnažila najít nějakou hru z kategorie vizuálních románů, nikdy bych se nejspíše o této hře nedozvěděla. To se snažím si udržovat o hrách nějaký ten všeobecný přehled a sleduji různé novinkové souhrny, kde se zvláště na české docela zaměřují. O Detektivu Korzorovi jsem ale vůbec neslyšela. To je škoda, je to určitě zajímavá hra, nabízená zdarma a za vyzkoušení stojí.