Subnautica

Když jsem byl malý, přál jsem si být potápěč. Líbily se mi bubliny a kruťácky vypadající neopreny s dýchacími přístroji. Potom jsem k vánocům dostal obrázkovou encyklopedii potápění a když jsem viděl co vše v moři žije za zvířátka, už jsem potápěčem být nechtěl… ani kdybych mohl dělat bublin, že by mě v nich nebylo vidět. To, zda by ze mě mohl být neohrožený potápěč, jsem si měl možnost zprostředkovaně vyzkoušet až nyní, o mnoho let později. A nemohl jsem si pro to vybrat vhodnější titul!

Subnautica je nezávislý herní titul z Ameriky, jehož autoři úzce spolupracují s komunitou a na hře se to projevilo v podobě několika originálních, téměř až geniálních nápadů. Poněvadž k nezávislým hrám se přistupuje shovívavěji, než ke třem áčkům, snažil jsem se od hry nic velikého neočekávat. Tato hra mi však ukázala (můj osobní pohled), že nezávislé hry v současné době převyšují kvalitou a originalitou své dobře zafinancované a lépe zaštítěné protějšky z komerčních vod.

Hra začíná rychle a bez okecávek – stejně na začátku nic nechápete. Poněvadž nese hra štítek survival, hrál jsem na druhou nejtěžší obtížnost, což se zde jmenuje přežití. Opravdu jsem totiž nestál o to, abych se třásl strachem o svůj jediný život, když bych byl třeba někde v půlce a něco mě dostalo (hardcore mód). Ostatní režimy cílí spíše na hráče, co už třeba hru dohráli a teď se jen chtějí vyblbnout. Bez nutnosti získávat zdroje, doplňovat tekutiny a kalorie. Já ale chtěl, aby se se mnou hra nepárala a já byl opravdu nucen starat se o holé přežití. Což byla ze začátku v podstatě má jediná náplň ve hře, neboť hra vám to nijak neusnadní. Nikde žádné ukazatele (krom rádiových signálů), vysvětlení od vašeho PDA příliš obecné a… no a to je vše. Nic vám nikdo nevysvětlí. Dvakrát jsem zemřel žízní, než jsem konečně přišel na to, jak filtrovat vodu z ryby zvané Měchýřovec. Než jsem si uvědomil, že skenováním prostředí získám více možností ve svém (zatím) skromném počínání. Pocit trosečníka, balancujícího neustále na hraně života smrti na opuštěné planetě byl rázem navozen s takovou intenzitou, že jsem se do hry úplně vžil. Ač jsem stále nechápal, co mám dělat a chvílemi jsem z toho začal být i mrzutý, protože jsem se už chtěl někam posunout. Potom přišly první odvážnější krůčky z dosahu mého záchranného modulu a musím říct, že průzkum je v této hře jeden z nejzábavnějších a nejhutnějších, co jsem ve hrách zažil. Když jste totiž ještě nezkušená suchozemská krysa (alespoň já to tak měl), bojíte se v moři úplně všeho – jeskyní, rostlin, hloubek i neškodných živočichů. O to víc se potom bojíte zvířátek, co jsou agresivní - s radostí na vás bafají zezadu, nebo si na vás potichu počíhají schovaní někde za temným útesem, nebo vysoké trávě. Pocit neustálého ohrožení dále zvyšuje fakt, že příšerky se ve většině případů dají jen na chvíli odehnat, nikoliv úplně zlikvidovat. K tomu všemu není čím. Máte totiž jen multifunkční nůž (který si musíte nejdříve vykraftit) a tím třeba takového leviathana leda tak nase… polechtáte.

Po bezradných prvních pár hodinách ve hře, se už ke mně začali dostávat slepé možnosti co dál dělat. Nebudu vám nic prozrazovat, nechci vás o ten zážitek připravit, ale stačí říct, že je všechny musíte vyzkoušet. Nikdy totiž nevíte, co se odehraje, nebo kam se posunete, až dosáhnete cíle. V oněch chvílích už jsem začal přísně plánovat postup výprav, dávat dohromady zásoby a inventarizovat si stavební materiály. Musel jsem, jinak bych se nikam nedostal. A tahle „nutnost“ mě strašně bavila, protože záleželo jen na mých schopnostech. A není hraní her o výzvách? Postupně se přede mnou začalo rozkrývat pozadí příběhu tak skvěle podaného, tak skvěle vymyšleného, tak do detailu vybroušeného, že tvůrcům tímto hluboce smekám a ukláním se k zemi. Motivace hru dohrát a vyřešit situaci nejednou přesáhla pouhý pud sebezáchovy a přerostla v něco mnohem většího.

Někdy v těchto okamžicích se před vámi otevírá možnost, začít si budovat vlastní habitat, osobní víceúčelové stroje a vrcholem všeho… postavit si vlastní ponorku. Když jsem zjistil, jakou kreativní svobodu vám hra poskytne v budování vlastního podmořského hnízdečka, vykašlal jsem se na postup a trávil jsem celé dny tím, že jsem si budoval základnu přesně podle sebe. Tenhle prvek hru neskutečně obohacuje a rozšiřuje… a značně prodlužuje dobu, kterou u ní trávíte. Možností sice není tolik, jako v mých milovaných Space Engineers, ale jsou dostatečně komplexní, abyste se vyřádili. Já svůj první primitivní habitat pojmenoval „Watney“, na počest mé oblíbené knihy a filmu, neboť hra mi knihu a film svou atmosférou dost připomínala. Hra vůbec umí dobře navodit pocit naprosté osamělosti. Nezřídka jsem se cítil zcela opuštěně, až to bylo nepříjemné a na to se nedá říci nic jiného, než BRAVO! Jediným, kdo vám dělá celou dobu neživou společnost, je vaše PDAčko. Umělá inteligence v něm reaguje na prostředí a akce, které provádíte a občas vám poví výsledky skenu, nebo poskytne pár maličkých tipů. Někdy je i legrační – a to když vás třeba upozorní na fakt, že používáním miniponorky se vám na rozdíl od plavání nevyplaví endorfiny a nebudete mít tak hezký zadek. Později si budete moci v nádrži vychovat malého, pískavého mončičáka, se kterým si následně můžete v moři hrát. Jako interaktivní prvek navíc je to nevtíravé, je to milé, je to roztomilé… Já si svou Roztomilku dokonce pojmenoval, aby se neřeklo.

Tím jak postupujete hrou, začíná být okolní prostředí stále nehostinější a nepřátelštější. Čím hlouběji se potopíte, tím jsou okolní biomy nebezpečnější, strašidelnější a přízračnější. Nároky na výbavu a vaší potápěčskou finesu narůstají. Můžete si postavit miniponorku, opancéřovaný exoskelet a již zmiňovanou ponorku o které jsem si zpočátku myslel, že je zbytečná, neohrabaná a nepoužitelná. Ale každé zařízení v této hře má nakonec svůj použitelný smysl a ponorka zvlášť. Navíc si ponorku a zbytek strojů můžete přebarvit a přejmenovat… a to je geniální! A to, co prožíváte, když se v naprosté podmořské tmě, při spuštěném tichém chodu a za pingání sonaru, snažíte proplout rejdištěm nebezpečného predátora, nebo když se celí hrůzou klepete na místě ve vaší křehké miniponorce, až si vás něco obřího a rozeřvaného přestane všímat, protože zaslechlo zvuk vašeho šroubu, může se jít v takové klaustrofobické situaci zahrabat i Das Boot – dvakrát BRAVO! Vynikající atmosféru ještě podbarvuje skvělý soundtrack a úžasné ozvučení, které rozhodně není generické a nikdy se vám nedostaví pocit, že jste to už někde museli slyšet.

Ke konci hry je z vás už protřelý ponorkář, co si v každé situaci ví rady. Je vždy příjemné uvědomovat si váš hráčský progres. Ze začátku jste byli zelenáč, co se bál potopit se hlouběji, než do sta metrů a nyní jste veterán, kterému v žilách místo krve koluje mořská voda. Do poslední chvíle ale moc netušíte, kdy příběhové rozuzlení hry vlastně nastane. To pochopíte, až se tak stane. A já znovu smekám a znovu se hluboce ukláním – něco tak dojemného, „lidského“, krásného a zároveň smutného, jsem ve hře ještě NIKDY neprožil. Uzavření příběhu mnou opravdu hluboce pohnulo a nebylo v tom ani zbla patosu, nebo citového vydírání. Dokončení hry už bylo potom jasně dané a je zřejmé hned za začátku. Ale já si najednou uvědomil, že hru se mi opouštět nechce. Že jsem si to zde zamiloval. Nicméně už tu potom nemáte nic jiného na práci. A průzkum bez účelu mě nikdy nebavil. A ač se herní plocha zdá být malá – odhadem jsem napočítal kvadrant o zhruba 4x3 kilometrů – stále jsou ve hře místečka, která nemám úplně zmapovaná, což značí, že svět má velikost dostatečnou.

Z výše napsaného je jasně patrné, že jsem právě dohrál dalšího adepta na absolutní hodnocení, ale těch sto hře udělit nemůžu, přestože tahle hra se snaží. Opravdu snaží, aby byla bezchybná, jenže není. Je tu pár velmi nepříjemných bugů, které mohou být pro postup ve hře fatální, anebo jsou jen otravné… jakože HODNĚ otravné. Ať už se jedná o mizející podloží základny a s tím související nespolehlivý přenos energie pomocí energetických zesilovačů, předměty (důležité předměty) propadávající skrze textury, glitche (hra se zblázní především těsně po nahrání pozice), nebo poškozený save, což je velmi nepříjemné, když si vezmete, že celá vaše hra běží na jednom jediném uložení. Díky tomu jsem hru málem nedohrál, protože se mi skoro na konci poškodil z neznámých důvodů save. Hra naštěstí umí vzít nepoškozená data odněkud jinud a nějakým způsobem save zachránit, díky Poseidonóvi! Ale rozhodně to není něco, co by vás uklidňovalo. Na krásno se může stát, že už uloženou pozici nerozchodíte a ani má hra k tomu neměla daleko. Vyznění příběhu navíc trochu zkalila debilní SJW vsuvka, agitovaná vám (proč to musel/a odnést zrovna ON/A?!) Císařem až na palubě vesmírné lodi, jejíž slogan dobře rozeznáte, což mě hodně zamrzelo, protože to ve hrách nechci vidět, ani poslouchat. Potom jsou zde ještě méně závažné nedodělky. Jako třeba živočichové, co se „proderou“ skrze trup vaší ponorky, kde levitují ve vzduchu jakoby nic. Není to nic zásadního, ale leknete se! A to fakt ne! Toho je ve hře i beztak dost. Zbytek už jsou drobnosti, které se vyskytují v každé podobné hře a které všichni odpouštíme, protože prostě hry mají chyby a vždy mít budou. Kvůli pár zásadním technickým lapsům musím hodnocení objektivně snížit, ač subjektivně o to nestojím. Jedná se po všech stránkách o výjimečný herní kousek v nádherně zpracovaném, proměnlivém prostředí. Fotograf ve mně ukrytý, měl zase jednou pré – nekoukat, pokud jste hru nedohráli, obsahuje obrázkové spoilery.

Hru vřele doporučuji všem dobrodruhům, co chtějí čelit svým strachům, zažít vynikající i hrozivou atmosféru, touží po silné, často obtížné výzvě, a po neméně silném příběhu. Hra se mi líbila už od samých počátků, co jsem na ní na Steamu natrefil. Že ale na mně tak zásadně zapůsobí, jsem si vůbec nepředstavoval.

PS:
Pokud se pro hru rozhodnete… zásadně, opravdu ZÁSADNĚ vám všem doporučuji – když nebudete vědět jak dál, když nebudete vědět co kde hledat, nebo nebudete vědět jak se co dělá, nevzdávejte to a NEdívejte se na JůŤůb návody, kde vám to všichni naservírují a vyspoilerují. Opravdu byste sami sebe ochudili a to by byla ohromná škoda.

PPS:
Milujeme Tě, Spongebobe!