Komentáře

Vždycky jsem chtěl mít robota. Už jako malý jsem snil o tom, jaké by to bylo, kdybych mohl nějakého vlastnit. Nakonec mě to mé nekonečné snění dovedlo k tomu si jednoho postavit. Po několika hrubých nákresech jsem začal shromažďovat různé součástky, ze kterých bych svého plechového kamaráda postavil. Zpočátku to vypadalo nadějně a nic mi nebránilo v tom, aby můj naivní nápad něco zhatilo. Po pár dnech jsem ale došel k tomu, že je to zkrátka nemožné. Můj dětský sen se zhroutil a musel jsem se smířit s ním, že se nikdy nesplní. Nicméně se mi tento sen z poloviny splnil. Machinarium mi nabídlo hrát za malého plecháče, se kterým jsem prožil skvělé dobrodružství.

Na hru jsem poprvé narazil na střední škole, kde se o ní mluvilo jako o "dokonalém prostředku k rozvíjení intelektu a logického uvažování". Už tenkrát mě Machinarium oslnilo svým grafickým zpracováním. Bohužel nedošlo k tomu, abych se v té době o výjimečnosti této hry přesvědčil na vlastní oči. Nakonec jsem se k Machinariu přeci jen dostal díky hře Pilgrims a studiu Amanita Design jsem naprosto podlehl.

Vítejte v Machinariu! Ve městě plném matic, šroubů, mechanických součástek a rozkošných plechových bytostí. Jakmile se ocitnete v Machinariu, není cesty zpět. Stáváte se součástí světa, který okouzluje nejen svou atmosférou, ale i smyslem pro detail. V kůži plechového robota Josefa se vydáváte na cestu plnou zákeřných hádanek, která vede nejen k osvobození Josefovy lásky, ale i k záchraně samotného města. Během toho vás doprovází krásná hudba, která podtrhuje výjimečnosti této hry.

I v této hře narazíte na nespočet nelogických úkolů, které budete muset zdolat. Většina z nich by šla vyřešit hravě a jednoduše, ale tvůrčí tým přišel s nepraktickým způsobem, který je místy demotivující. Některé úkoly jsou také navzájem propojeny a pro jejich vyřešení je zapotřebí projít všechny dostupné lokace. Několikrát jsem tedy přecházel z lokace do lokace a hledal předmět nebo způsob, který by vedl k vyřešení úkolu číslo tři.  Jakmile jsem vyřešil úkol číslo tři, musel jsem se vrátit k úkolu číslo jedna, který jsem potřeboval k tomu, abych vyřešil úkol číslo dva. K vyřešení těchto úkolů místy vede naprosto nelogická cesta, nad kterou si i ten nejpraktičtější člověk láme hlavu. Machinarium se sice tváří jako logická hra, ale některé úkoly a hádanky jsou nastavené tak hloupě, že i ti nejbystřejší hráči mají potřebu vyhodit počítač z okna.

V případě nouze je tu systém nápověd, který, když si nevíte rady, můžete využít. Nemile mě překvapilo, když jsem zjistil, že systém nápověd funguje na bázi primitivní minihry. Sice mě zaujal nápad, že si nápovědu musíte „vybojovat“, ale když systém opakovaně používáte, začne vás to otravovat. Nejhorší je, že čím častěji jej používáte, tím víc se na systém spoléháte v situacích, kdy to není zapotřebí. Hru jsem si užil, ale místy jsem byl vyčerpaný z toho, že jsem nevěděl, co přesně mám dělat. Hra vám moc vodítek nedá a jediným způsobem, kterým vám pomáhá, jsou komiksové bubliny, na které se v mnoha případech nemůžete spolehnout.

Příjemným překvapením, na které doteď rád vzpomínám, byly arkádové automaty. Nepatřím ke generaci, která tyto „revoluční mašiny“ zažila. Do „rukou“ se mi tedy konečně dostalo něco, na co jsem si již několik let chtěl sáhnout. I přesto, že se nejedná o originál, jsem si hraní českých Space Invaders užil. Takové maličkosti dokážou nadchnout nejednoho skalního fanouška.  

K Machinariu mám řadu výhrad, ale i tak ji považuji za jedinečný zážitek. Veškeré zásluhy má nádherné grafické zpracování, které bych zařadil mezi jedno z nejlepších, co jsem u Amanita Design viděl. Hře by pravděpodobně prospěl propracovanější příběh, ale nejedná se o něco, co by hře snižovalo na kvalitě. Machinarium je ve výsledku skvělá hra, která by neměla uniknout žádnému fanouškovi adventur.