Call of the Sea

Nejsem úplně, na první dobrou, příznivec 3D adventur. Tady mě ale lákala grafika, prostředí a odkaz na H. P. Lovecrafta. Takže proč to nezkusit, že?

Obecně mám s podobnými 3D adventurami největší problém, že celý ten námět většinou stočí do mnohdy až absurdní fantazie a nelogických puzzlů. Což jsem během hraní zjistil, je naprosto přesně k dohledání i v této hře. Zde je ale přeci jen i něco jiného. Něco, co mě těch několik hodin hraní udrželo při vědomí a kupodivu mě to až do samotného finále víceméně bavilo.

Tím nejpřednějším, co hra nabízí, je prostředí...a příběh. Jen ten příběh je už tisíckrát a jednou omletý. Tak, že jedete lodí k jednomu nepojmenovanému ostrovu ležícího kdesi v Tichomoří, kde se Vám při vykopávkách ztratil manžel a vy se ho vypravíte najít. Sama. Takže klasika, jasně. Jenže klasika v neotřelém, hodně barevném, až pitoreskním, prostředí.

No a při přistání na pláži to všechno začíná. Všude rozložené stany, dokumenty, materiál. Jak kdyby tu ze vteřiny na vteřinu zmizel život. Během hraní mimochodem nenarazíte na živou duši, takže prozkoumáváte prostředí, čtete dopisy, prohlížíte si fotky a postupně se dostáváte do atmosféry, do prostředí archeologů, kteří kápli na ocas prastarým, o kterých tak láskyplně psal právě Lovecraft.

Celá hra se skládá z šesti kapitol. A jak to tak bývá, tak každá další kapitola šílenější, než ta předchozí. Něco se ale hře přeci jenom upřít musí. Prostředí. To, jak krásně barevně a mnohočetně vypadá. A to ani netušíte, jak krásně pak vypadá, když se dostanete i pod vodní hladinu. To je prostě čirá radost se v tom pohybovat a kochat se. A to je vlastně i ten nejpřednější pohon, který mě nutil ve hře pokračovat.

Jinak je to ale přesně dle předpokladů žánru. Ve hře procházíte mnohdy naprosto neuvěřitelným (byť sebehezčím) prostředím a snažíte se luštit puzzle, které sem tam nedávají vůbec logiku. Což je, musím se přiznat, opravdu problém, když puzzle nedává logiku. Jenže v celkovém kontextu jsem to hře nakonec s radostí odpustil. Pro svůj svět a neortodoxně milé (a překvapivě i nehororové) prostředí jsem si k ní našel cestu. Bavil se u ní, zaposlouchával se do povedeného soundtracku a docela s chutí si užil finále, které je k mému překvapení nejoriginálnější na celém příběhu. I pro něj tedy stojí za to hru hrát...a dohrát.

Střípek ze soundtracku.