Diskuze

@M.a.t.t. (26.10.2022 13:52): Já zase nevidím synonymum pro "hloubku" nebo "zvládnutí na jednotku" ve zpracování, které neurazí, které schválí psychiatr. Je to způsob přístupu, hru i hráče to může nějak obohatit, ale nevnímám to jako nutnost. Hellblade a Draugen, k nimž se vracím se skřípěním zubů, velký špatný, přestože byly ve svém ztvárnění asi o něco vstřícnější a v prvním případě poučenější.

@M.a.t.t. (26.10.2022 10:40): Zopakoval jsi, co již bylo rozebráno. V mých očích navíc uspokojivě završeno. V čem není žádný velký spor. K článku jsem se vyjádřil. Řeší se v něm nejenom jedna hra, nýbrž soustavné problematické zachycování fenoménu duševního zdraví v hrách studia.

Je to kritika z pozice mimo jiné politické, která se v současnosti neustále řeší, je problematizovaná odborníky sama o sobě. Nepřipadá mi vůbec žádoucí se v tom babrat. Nepřipadá mi to - upřímně řečeno - ani jakkoliv relevantní nad rámec pouhé zajímavosti. Proto moje kulantní odpověď: Co se týče článku, duševní zdraví neřeším, další hry od studia nemám hrát v plánu, takže se mě osobně nedotýká. Chápu, že pro někoho to může být překážka.

Všimni si respektu, který tam vyjadřuji. Nikomu neříkám, že nemá pravdu.

Do diskuze jsem vstoupil s názorem, který byl tak trochu opačný vůči despektu namířeném vůči studiu. To samo o sobě je z mé strany dostatečný a důležitý krok. Je to jiný názor na místě, kde by jinak stál pouze názor přezíravý. Na reakci na mě, že se neshodneme, jsem odpověděl, že neshodneme, dokonce uvedl proč. Celkem úsporně. Bonusem bylo, že se můj diskuzní oponent sám vyvrátil v tom, v čem mi oponoval. Zbytek je jen houšť: jestli v tom vidím 1, 31 nebo 0 vrstev, zda to je hluboké či povrchní, zda tam je klišé, to jsem přecházel, na to už zkrátka nemám potřebu reagovat, nebyl jsem s tím v rozporu; nic zajímavého nevypoví, ať shledám Layers of Fear za hluboké nebo povrchní. Nemám potřebu v tomhle dojít konsenzu, což není špatně, tento odstavec dokonce hned zkraje vysvětluje proč. Neměl jsem ambici přesvědčit Tulareana. Návštěvník diskuze si na jednoznačnost nebo nejednoznačnost - a hru jako takovu - může utvořit názor sám z toho, co se průběhem diskuze ukázalo.

@Tulareanus (26.10.2022 01:12): Já si vystačím s odhalením, že jsi neměl pravdu, za kterou jsi stál, jak vystihl @Cathan (25.10.2022 22:46). Sám jsem to takhle zpříma říct nechtěl; jsem rád, že mě doplnil. Nemyslím, že by diskuze byla zbytečná. O boj o pravdu tady nikdy nešlo: hru si interpretuj a prožij jak chceš, nikomu nebráním v pocitu, že je tendenční nebo málo hluboká, což byla - jak to vnímám - tvoje výchozí pozice.

Pokud si z toho chceš něco vzít, nesmíš se zasukovat u ospravedlnění argumentačními fauly a sebeuspokojení. K afektovaným smajlíkům a silným slovům jsi přikročil ty. Vyčítáš mi Draugen, který sem zřejmě opravdu nebylo zapotřebí tahat, byť ten odkaz byl relevantní vzhledem ke článku, když sis předtím sám odskočil k - skrze zcizující odbočku - zlému sauronovsky laděnému bubákovi. Zbytečně, jak předvedl Cathan, když stvrdil ambivalenci, na kterou jsem upozorňoval.

@Tulareanus (25.10.2022 23:50): Klidně bych zůstal u toho, na čem se nezávisle shoduji já a Cathan; v dehonestování Layers of Fear tě to vyvrátilo dostatečně. U zbytku již si nejsem jistý, že na mě ještě reaguješ. Šílenství jako "mlčení" zpředmětnělé terapií, která šílenství uchopuje a klasifikuje jako nemoc a problém, vyžadující si léčení či řešení, je velké téma dvacátého století, pane nesprávný. Ve svém rozlišení na konci příspěvku si Draugen vztáhni třeba k bodu dvě, chceš-li mít o něm předběžnou představu. Já bych to neudělal. To už je ovšem ryze teoretická záležitost.

@Tulareanus (25.10.2022 22:34): Máš tam vztah ekvivalence. Zbytek viz Cathan. Když říkám, že u těchto her není "realita poslední autoritou", mám tím na mysli, že v nich absentuje garant objektivity a nestrannosti. V Hellblade a Draugen je nakonec zřetelná terapeutická perspektiva, která uchopuje "nemoc" a vidiny jako objekt zvenku.

@Tulareanus (25.10.2022 20:42): Není to "zlý sauronovsky ladený bubák", jak jsi ho nazval, právě kvůli tomu, že ztrácí smysl pro realitu. Jeho největší přečin je, že nezvládne být oporou své rodině. Her zaobírajících se traumatem či duševní "poruchou" bylo v posledních letech vícero, a přestože nemusí urazit, rozhodně jsou mnohem doslovnější a přímočařejší. A to právě proto, že nakonec vždycky - stejně jako článek - vítězně zakotví na straně reality. Typickými příklady jsou Hellblade nebo Draugen. U Silent Hill 2 a Layers of Fear realita poslední autoritou není. Otázka, jestli jde o selektivní vzpomínání, přikrášlování či alternaci vztahu jako takového, není na pořadu dne.

@Tulareanus (25.10.2022 18:46): Přesně takhle to podané není. Podle toho, jak hraješ, zažíváš reminiscence, které vrhají na události odlišný stín. Čelit lze i zlobě manželky, kterou manžel upokuje. Z té hry nelze jednoznačně říci, kdo byl zlý - protože zlý nebyl nikdo. Nemluvě o tom, že malířovy pocity vůči manželce nejsou zapříčiněné diagnózou. Článek hrám vyčítá, že těží a zachází necitlivě s choulostivým tématem. V případě Layers of Fear uznávám, že zůstáváme u povědomé tragédie démony sužovaného umělce. Svým způsobem je to tendenční, i ambivalence, v které se příběh nese. Jen to prostě není zas takový problém.

@M.a.t.t. (25.10.2022 13:11): Silent Hill 2 replikuje všechny ty příběhy, kde se id oddává bezbřehé materializaci. Kdo viděl třeba Solaris a něco si z něho vzal, toho ve hře nemůže vyloženě nic překvapit. Zbytek je záležitost detailů a odlišného názoru. Což není argument proti Silent Hillu; mám velmi rád celou sérii, druhý díl zvláště. Jen mi nedělá obtíž uznat jeho slabiny, které mu jedni vyčítají, druzí tolerují, a naopak vyzdvihnout hry, které jsou podobně propracované, přestože za nimi nestojí renomé. Anebo možná již stojí, když remake byl svěřen právě jim.

Co se týče článku, duševní zdraví neřeším, další hry od studia nemám hrát v plánu, takže se mě osobně nedotýká. Chápu, že pro někoho to může být překážka.

@Tulareanus (24.10.2022 22:10): Neshodneme, nepovažuju to za doslovnější než Silent Hill 2. Zbytek tvé kritiky můžu vzít a aplikovat ho na takřka libovolný díl této série, kde je ten schematismus tehdejších survivalů dobře známý. Silent Hill 2 jako jediný z ní vykračuje za hranice žánru, stejně tak jako obě hry, které jsem zmínil. Nejde v nich o nadpřirozené zlo či tajné rituály, centrují se okolo lidských souvislostí, které působí na horrorové stereotypy odstředivě.

@Wild One (24.10.2022 21:35): Ano, velmi podobná hra.

@Wild One (23.10.2022 11:35): Určitě to stojí za to. Jen se připrav, že tempo je hodně pomalé; v zásadě jde až o jakési voyeur experience. Nejsou to hry s příšerami, před kterými utíkáš nebo s nimi bojuješ, přestože ti tam hrozí určitá "nebezpečí". V Layers of Fear neexistuje žádné selhání a nutnost restartu, jenom se ovlivní - ne nutně negativně - vyústění děje, Observer tě trochu tradičněji vrátí o něco nazpět, aby ses tomu pokusil vyhnout. V obou případech to však tvoří jen zanedbatelné procento.

Layers of Fear i Observer, vyjma právě tohoto dílu, strkají Silent Hill sérii do kapsy. Ne že by to něco měnilo na tom, že remake mi zní jako velká zbytečnost, lepší by byla pouze letmě inspirovaná reimaginace.