Pokračuji v dohánění restů a zatímco první díl téhle proslulé série mě překvapil tím, jak je stále v pohodě hratelný, od dvojky jsem už s ohledem na často absolutní hodnocení čekal o fous více. A také odcházím zákonitě mírně zklamaný. Ale jen mírně.
Začnu nejprve příběhem. Tvůrci rozhodně udělali krok správným směrem a zatímco v prvním díle se do hororového pekla hlavní postava přimotala vlastně docela náhodou, ve dvojce je to vyloženě osobní Silent Hill, kde je hlavní hrdina do jisté míry jeden ze strůjců. Nechci více spoilerovat, ale pro hráče to znamená především to, že je to daleko více deep psychologický horor, než béčkařská báchorka o pekelném kultu. Stejně jako u prvního dílu to ale hodně sráží amatérský voice-acting, na který jsem si až do konce hry nezvykl a často působil nechtěně směšně.
Hratelnost hráči trochu ulevila a tentokrát se dala celá hra s trochou snahy projet prakticky bez návodu. Méně bloudění, více intenzivních momentů. Pravdou ale je, že i tak mě ten občasný simulátor zamčených dveří unavoval. Není to úplně ten typ hratelnosti, co by mě uspokojoval. Změnou k horšímu je i soubojový systém, kdy nepřátelé vydrží přehnaně moc a často hráči jednoduše nezbývá nic jiného, než běhat sem a tam, kličkovat mezi kolíbajícími se monstry a pod nátlakem hledat ty správné dveře. A co si budem, po čase je to repetitivní až ubíjející. Na druhou stranu v momentech, kde hráče nic nehoní a hlavní slovo dostane příběh či jen prozkoumávání nějaké bezpečné lokace a řešení hádanky, je to fajn zábava. Kdybych mohl tvůrcům fušovat do řemesla, určitě bych zredukoval počty otravných nepřátel, ubral na dveřích, zkrátil chodby a stavěl hru převážně na adventuření a atmosféře.
A že atmosféra je tu fakt výborná. Zpočátku nejistá, trochu twin peaksovská (nahrávají tomu všechny ty mimoňské dialogy), ale čím dále se hráč noří do té pocitově skoro až lynchovské noční můry, tím intenzivnější a tísnivější to celé je. Mnohými oslavovaná hudba mě příliš neoslovila, ale sound design, ať je to šumění rádia či z hrozivých dálek linoucí se zvuk sirén, je perfektní. Dojde i na pár jump scarů (jednou jsem si fakt málem káknul), ale jinak je Silent Hill postaven především na plíživém strachu, kdy jsem netušil, co mě čeká dál a jak hluboko dokážu sestoupit.
Hrál jsem omódovanou Enhanced verzi hry a musím říct, že moddeři hru velmi slušně omladili a po technické stránce to jede jedna báseň (4k, 60 fps, ostrý obraz, přidaný efekt valící se mlhy). To, co ale žádný mód neopraví, je nutnost neustále srovnávat otravně neposlušnou kameru, která má stálé nutkání mířit naprosto opačným směrem, než potřebuju.
Silent Hill 2 jsem si docela užil, především depresivní příběh, který mě sice na zadek úplně neposadil, ale přesto mám z něj i několik dní po dohrání docela slušnou depku. Se samotnou hratelností už to ale tak slavné není. Minimálně méně roztahaný bludišťoidní design a citlivější práce s nepřáteli by tomu rozhodně prospěla.
Začnu nejprve příběhem. Tvůrci rozhodně udělali krok správným směrem a zatímco v prvním díle se do hororového pekla hlavní postava přimotala vlastně docela náhodou, ve dvojce je to vyloženě osobní Silent Hill, kde je hlavní hrdina do jisté míry jeden ze strůjců. Nechci více spoilerovat, ale pro hráče to znamená především to, že je to daleko více deep psychologický horor, než béčkařská báchorka o pekelném kultu. Stejně jako u prvního dílu to ale hodně sráží amatérský voice-acting, na který jsem si až do konce hry nezvykl a často působil nechtěně směšně.
Hratelnost hráči trochu ulevila a tentokrát se dala celá hra s trochou snahy projet prakticky bez návodu. Méně bloudění, více intenzivních momentů. Pravdou ale je, že i tak mě ten občasný simulátor zamčených dveří unavoval. Není to úplně ten typ hratelnosti, co by mě uspokojoval. Změnou k horšímu je i soubojový systém, kdy nepřátelé vydrží přehnaně moc a často hráči jednoduše nezbývá nic jiného, než běhat sem a tam, kličkovat mezi kolíbajícími se monstry a pod nátlakem hledat ty správné dveře. A co si budem, po čase je to repetitivní až ubíjející. Na druhou stranu v momentech, kde hráče nic nehoní a hlavní slovo dostane příběh či jen prozkoumávání nějaké bezpečné lokace a řešení hádanky, je to fajn zábava. Kdybych mohl tvůrcům fušovat do řemesla, určitě bych zredukoval počty otravných nepřátel, ubral na dveřích, zkrátil chodby a stavěl hru převážně na adventuření a atmosféře.
A že atmosféra je tu fakt výborná. Zpočátku nejistá, trochu twin peaksovská (nahrávají tomu všechny ty mimoňské dialogy), ale čím dále se hráč noří do té pocitově skoro až lynchovské noční můry, tím intenzivnější a tísnivější to celé je. Mnohými oslavovaná hudba mě příliš neoslovila, ale sound design, ať je to šumění rádia či z hrozivých dálek linoucí se zvuk sirén, je perfektní. Dojde i na pár jump scarů (jednou jsem si fakt málem káknul), ale jinak je Silent Hill postaven především na plíživém strachu, kdy jsem netušil, co mě čeká dál a jak hluboko dokážu sestoupit.
Hrál jsem omódovanou Enhanced verzi hry a musím říct, že moddeři hru velmi slušně omladili a po technické stránce to jede jedna báseň (4k, 60 fps, ostrý obraz, přidaný efekt valící se mlhy). To, co ale žádný mód neopraví, je nutnost neustále srovnávat otravně neposlušnou kameru, která má stálé nutkání mířit naprosto opačným směrem, než potřebuju.
Silent Hill 2 jsem si docela užil, především depresivní příběh, který mě sice na zadek úplně neposadil, ale přesto mám z něj i několik dní po dohrání docela slušnou depku. Se samotnou hratelností už to ale tak slavné není. Minimálně méně roztahaný bludišťoidní design a citlivější práce s nepřáteli by tomu rozhodně prospěla.
Pro: psychologický horor a nekončící noční můra, podivnost, hádanky, příběh jako celek, sound design, velice obstojný vizuál (EE verze), dojemný konec (leave ending)
Proti: simulátor zamčených dveří, design ala roztahaná bludiště a dlouhé holé chodby plné nepřátel, kamera, zdlouhavé a toporné souboje, voice-acting a občas tupoučké dialogy