Hry Amanity jsou všem známé zejména díky svému unikátnímu vizuálnímu stylu. V této surrealistické adventuře sledujeme příběh pětice roztomilých protagonistů na jejich velkolepé cestě za záchranou stromu před obřím pavoukem, který kosí a požírá vše, co mu stojí v cestě.

Na rozdíl od Machinaria potěší rozumně nastavená obtížnost hádanek, kdy se nemusíte bát zákysů. Většina hádanek se dá v klidu úspěšně řešit i pomocí metody pokusu a omylu. Botaniculu bych se tak nebál doporučit i lidem, kteří počítačové hry obyčejně nehrají. Případně těm nejmenším z nás.

Botanicula je svým způsobem až meditativní prostředek, který vám na obličeji vykouzlí spoustu úsměvů. Juchání a jásání atypických hrdinů se během tří hodin nestihne omrzet, a po dohrání ve vás zůstane hřejivý pocit, že jste zase jednou viděli něco krásného a originálního.

Již zaniklé studio Pandemic je dobře známé zejména díky jejich poslední, a mnou velmi oblíbené, hře The Saboteur. Předtím vydali Full Spectrum Warrior, oba původní Star Wars: Battlefront a právě také Mercenaries.

Hru jsem si pořídil na PS3, abych poté zjistil, že běží přesně jako na PS2. Oproti Xboxovým verzím zde není vidět absolutně žádná péče ze strany vydavatele. Malé rozlišení, nízký frame rate, input lag. Jako kdybyste se vrátili v čase do roku 2005. Prvních pár hodin celkem utrpení, nakonec jsem si ale zvykl a hru dohrál až do konce za vysoce nadstandardních 22 hodin. Hra není těžká, umírat budete především kvůli explozím a pádům z výšky. Vcelku brzy vás to začne štvát, protože se nepřítel neostýchá odpálit RPG, i když stojíte přímo u něj. Ze smrti se tak stává dílo náhody, a když se vám přesně taková situace stane krátce za sebou hned třikrát, začne se ve vás kumulovat opravdový vztek.

Ve hře máte za úkol najít a eliminovat 52 pohlavárů korejské armády. Můžete je zabít nebo také zajmout, za což dostanete více peněz a informací, které vedou k dalším cílům. Zajmutí probíhá omráčením významného nepřítele a jeho donesením do přivolané helikoptéry. Pokaždé stejně. Akce je občas bohužel nepřehledná (i díky propadům snímkovací frekvence), a tak se mi nejednou stalo, že jsem jednoho z nich sejmul při explozivním přeletu helikoptérou nad nepřátelskou základnou.

Nakonec jsem se celkem slušně bavil, ale na PS3 bych vám to rozhodně nedoporučil. Pokud ovšem vlastníte prakticky jakýkoliv Xbox, můžete první Mercenaries směle zkusit.

Tímto komentářem bych chtěl poděkovat zejména svému kamarádovi Jakubovi, který mi tuto hru věnoval, jelikož měl Steam klíč navíc.

I když se nám autoři snaží namluvit, že se jedná o simulátor odstřelovače, skutečnost je krapet jinde. Ve výsledku se vám totiž do rukou dostane tuctová cover based arkádová střílečka s rozbitými stealth mechanikami, kde se odstřeluje maximálně na střední vzdálenost. Za každé zabití jste bodově ohodnoceni, což jen nabourává autenticitu vašeho konání. Za tiché odrovnání nepřítele zezadu ale dostanete usmrkaných 10 bodů, zatímco za střelbu do hlavy od 100 výše. Nedává to smysl a ke kradmému postupu vás tak nenutí už vůbec nic. Nemluvě o tom, že se tento bodovací systém ve hře nedá vypnout.

Druhý Sniper Elite vyčnívá snad jen díky propracovanému kill camu, kdy zpomaleně sledujete dráhu letu vašeho projektilu a rentgenově se vám ukáže, jakou paseku vlastně dokáže nadělat v těle nepřítele. Střelba se tak stává až morbidně uspokojující. Což je na střílečce vlastně docela důležité. Problém je však v dávkování nepřátel a designu samotných úrovních. Mapy jsou malé, většinou tunelového charakteru, tím pádem jste nuceni k boji na kratší vzdálenosti. Pro takové situace máte na zádech samopal, který ale stejně nevyužijete, protože se s ním zaprvé nedá nic pořádně trefit a zadruhé k němu máte pouze dva zásobníky. Nepřátelé se nesmyslně objevují i na místech, kde před pár vteřinami nebyla ani noha. Občas vás také dokáží s naprostou přesností sundat přes celé náměstí samopalem, ke kterému však nosí nanejvýš pár nábojů.

Žádná revoluce, žádná sláva. Průměrná střílečka z druhé světové.

První Metro jsem sjel hned dvakrát. Poprvé v původní a podruhé ve vylepšené verzi. U pokračování jsem sáhl rovnou po Reduxu. Grafická stránka hry je na špičkové úrovni. O to víc s ní ale kontrastují prkenné animace postav, na kterých si autoři mohli dát o trochu více záležet. Jako celek to ale drží pohromadě. Zejména venkovní prostranství doslova přetékají atmosférou a nejednou mi až přejel mráz po zádech.

I když jsou veškeré mechanismy vychytanější, herní náplň jedničky se mi v porovnání s pokračováním jeví variabilněji a mnohdy i napínavěji. Obdoba Knihovny tu prostě není. Navíc se zde nachází i frustrující pasáže (Pavel na schodech, souboj s vodní kudlankou, srážka s "autem"), které na vyšší obtížnost opravdu pijí krev.

Hra vás nepřímo tlačí ke kradmému přístupu, o to víc však zamrzí, že stealth mechanika hapruje. Nepřátelé vás občas vidí na nemožných místech, a jakmile jednou spustíte poplach, nepřátelé už se na své výchozí pozice, které vám dávají výhodu, zkrátka nevrátí. Hru jsem kvůli tomu načítal snad milionkrát.

Last Light přímo navazuje na špatný konec z předchozí hry. Arťom se vydává do rozbombardované zahrady najít posledního Temného. Na příběh samotný se tu klade velký důraz. Procházky beze zbraně po stanicích metra jsou téměř na denním pořádku, až se mi chvílemi zdálo, že to nabourává celkovou soudržnost. Přeci jenom je to střílečka, nikoliv Shakespeare. Využití němého protagonisty mi už přestává dávat smysl, když mezi misemi Arťom normálně nahlas přemýšlí.

Na YouTube jsem nakoukal pár minut z Metro Exodus a říkám si, že Stalker má svého plnokrevného nástupce.

Jakožto předplatitel Origin Access Premiere jsem si nemohl nechat ujít hru, jež měla být největším tahákem prémiového předplatného. Ačkoliv mě zklamala kampaň už ve čtyřce, rozhodl jsem se dát novému pokračování šanci a rovnou si vyzkoušet i multiplayer, který má symbolizovat etalon ve svém žánru. Už předem si dovolím prozradit, že v obou případech jsem byl notně zklamaný.

Kampaň jednoho hráče se skládá ze čtyř samostatně stojících mikropříběhů. Každý z nich o třech misích a čtyřech CGI sekvencích. Celé je to ohraničeno hratelným intrem, který mi hned na úvod vyrazil dech svou epičností, a nehratelným epilogem. Celý problém ale spočívá v nemožnosti vžít se do příběhu a postav, jelikož jsou krátké. Celou dobu jsem měl pocit, že vlastně o nic nejde. Nepřátelé jsou tupí a soldáti s plamenomety mi regulérně pili krev (musíte do nich nasypat notnou dávku olova). Rozhodně se jedná o jednu z nejhorších kampaní, jakou jsem hrál. Kvalitativně snese srovnání třeba s takovým Enemy Front.

Co se týče té hlavní části hry, čili multiplayeru, ta mne také nepotěšila. V předchozích Battlefieldech jsem vždy holdoval Hardcore modu, který v BFV momentálně absentuje. Na zabití jednoho nepřítele potřebujete až absurdní počet zásahů. To mě neskutečně vytáčelo. Jsem zkrátka odkojen na Hardcore režimech již od dob Call of Duty 2. Malý počet map tomu moc nepřidá. Vzpomínáte si na ty dramatické změny herní mapy z BF4 zvané Levolution? Přesně to zde nenajdete. Chybí mi tu ikonická zbraň M1 Garand, jejíž absence při vydání se rovná herezi.

V předchozích Battlefieldech mám dohromady pár set hodin. Pětku jsem po 25 hodinách v MP odinstaloval, protože mě její hraní zkrátka nebavilo. Pozlátko není všechno, co se herní kostry týče, pětka je pro sérii ohromný krok zpět.

„Change is only good when it makes things better.“ - Bonnie MacFarlane

Nebudu vůbec zastírat, že hry ze stáje Rockstaru jsou jedny z mých nejoblíbenějších, ale u Red Dead Redemption to v mých očích dotáhli až na samotnou hranici toho, co stará generace konzolí vůbec technicky dovolovala. Ale hra samotná stojí hlavně na příběhu, jehož oblouk je vystavěn téměř mistrovsky. Klade důraz na postavy, opatrně vykresluje jejich charaktery a odkrývá jejich motivace. Přesně takovou hru jsem si přál už v dobách, kdy jsem kdysi dávno jako malý špunt zbožňoval (na tom se stále nic nezměnilo) Pro hrst dolarů s Clintem Eastwoodem, a propadl kouzlu spaghetti westernů.

Před očima se vám střídá jedno dechberoucí panorama za druhým. Krásně se to hýbe, nádherně to zní a ještě lépe se to hraje. Máme tu tři rozdílné, nádherně propracované regiony. Objevování jejich zákoutí je naprostá lahoda, takže jsem možnost rychlého cestování pomocí drožky použil jen výjimečně. Tomu napomáhá i systém náhodných událostí, kdy se vám může po cestě stát spousta věcí, o které by byla velká škoda přijít.

Jako John Marston jsem cválal na oslu prérií. Vyhrával duely v tasení koltů ve městě tím, že jsem protivníkovi vystřelil zbraň z ruky, načež s jekotem zbaběle utekl. Nechal se překvapit pumou, když na mě zpoza křoví skočila tak, až zabila mého věrného oře. Vydával se na lov medvědů pro jejich kůži. Skákal za jízdy na vlak a sledoval z něj západ slunce v Rio Bravu. Krotil koně na paloučku. A zamiloval se do Bonnie MacFarlane, přičemž mi rvalo srdce, že nám to není souzeno, protože kluci z kapely mi řekli, že už jako jednu holku mám.

Na předchozí generaci konzolí je ohromná spousta skvělých her, a tahle se bez nejmenších pochyb řadí mezi ty nejlepší.

V současnosti se na trhu nachází velká spousta survival titulů, ale málokterý z nich se může chlubit tak osobitým ksitchtem, jako právě Sir, You're Being Hunted, ze kterého přímo trčí britské pokuřování dýmek a čaj o páté.

Celá hra přitom stojí a padá na tom, jaký zážitek si sami uděláte, a jak moc jste ochotní přistoupit na stanovená pravidla. Zároveň tu ale máte k dispozici vše, abyste se mohli do herního světa ponořit v plné parádě. Svět samotný je náhodně generovaný, rozdělený na pět ostrovů, z nichž každý má svůj vlastní ekosystém. Máme tu bažiny, zpustošenou industriální zónu, hory, trosky nějakých hradů nebo třeba obyčejný venkov. Každá zóna má svá specifika, všude se však nachází domky, kde nalézáte různé vybavení nebo nepoužitelný odpad. Samotné sbírání výbavy je vyřešeno tak, že stačí interagovat s dveřmi budovy, a následovně ládovat předměty do nepříliš velkého inventáře, jehož velikost vám již brzy po začátku přestane stačit. Do interiérů drtivé většiny staveb se prostě nedostanete. Pokud máte v zádech smečku robotů, s úkrytem v zástavbě zkrátka počítat nemůžete.

Nepřátel je tu celá řada přes obyčejné roboty, robo-psy, obry s holí, balóny se světlometem, správce vesniček, roboty na robotických koních až po robotického strašáka v obilí, jenž nechává vzpomenout na plačící anděly z Doctora Who, protože zůstává stát na místě pouze ve chvíli, kdy na něj upíráte svůj zrak. Každý nepřítel má jiné taktiky i výbavu, a s některými z nich je lepší se nedostat vůbec do křížku. V opačném případě hrozí smrt a nahrání předchozí pozice.

Hru uložíte pouze dvěma způsoby, buď u lodiček, kterými se přepravujete mezi jednotlivými ostrovy, nebo u počátečního monolitu, kde hra začíná a zároveň v něm spočívá cíl hry. Ten je jednoduchý, musíte sesbírat určitý počet drahokamů, abyste aktivovali teleport a tím se dostali do bezpečí z roboty prolezlé lokality. V tom je celé kouzlo příběhu, je prostý, jasný a pochopitelný. V průběhu hry můžete narazit na dopisy (mnohdy i milostné) a knížky.

Jakmile přijdete na to, jak vyzrát na roboty, tak ve finále budete lovit vy je. Stačí je například nahnat do smečky chytře položeným budíkem a hodit do davu robotických těl špulku dynamitu. Nebo nemusíte za celý průběh hrou jedinkrát vystřelit. To už je na vás, já za sebe můžu říct, že si tato hra spolehlivě ulovila místo v mém srdci.

Ze všeho nejvíce mi tento dánský počin připomíná prapůvodního Prince of Perisa. Styčných ploch je tu totiž víc než dost. Také jste bez nějakého většího vysvětlování vrženi do nehostinného, až krásně depresivního světa, kde na každém kroku číhá smrt. Můžete se spolehnout jen na sebe a svůj důvtip při řešení fyzikálních hádanek. Je potřeba znát své prostředí, v důsledku čehož vás při prvním průchodu čeká mnohonásobné umírání. Systém checkpointů je ale vymyšlen tak důmyslně, že není třeba opakovat větší částí úrovní.

Vizuální stránka je naprostý unikát. Ponurý, černobílý, depresivní. Přesně takový je svět Limba. Svět, ve kterém jsou pavouci větší než člověk a kde vám pijavice rozhodí sandál. Ovládání čerobílého chlapce je prosté, postačí vám všehovšudy čtyři tlačítka, abyste se během nějakých dvou hodin intenzivního zážitku proskákali až na konec příběhu, který je víceméně ponechán vlastní interpretaci.

Najít způsob, jak popsat Gone Home, a přitom ji dopředu nezkazit těm, kteří ji nehráli, je zatraceně těžké. Přesto se o to pokusím. Toto dílko bylo ve své době velice kontroverzní. Kritici se rozplývali nad intelektuálními hodnotami, zatímco hráči se vztekali nad krátkou herní dobou a herními principy, případně byli rovnou pohoršeni z rozuzlení příběhu, který rozepíši do spoileru.
Katie pomocí novinových útržků a ruzných deníků rozkrývá mnohá tajemnství své rodiny. Například nalezne spoustu náznaků, že její sestra je v lesbickém vztahu se svou spolužačkou, že její otec byl zneužíván jeho strýcem, nebo že rodičům manželství docela skřípe, ale snaží se to dát znovu dohromady. Přičemž se tu absolutně nenachází paranormální jevy a lekačky, za což hra také od mnoha hráčů sklidila kritiku.

Do hry naskočíme v momentě, kdy se mladičká Katie vrací z eurotripu domů. Jenže tam nikdo není, a tak se pozvolna rozkoukáváme po opuštěném, strašidelně vyhlížejícím domě. Mnohokrát bude řečeno, že je to barák jako z Psycha. Podlaha neustále vrže, i když Benjamin Button by řekl, že dům prostě dýchá. Všude je tma a nepořádek. Televize jsou z nějakého důvodu puštěné a bez signálu. Za okny k tomu všemu zuří ukrutná bouřka a lije jako z konve, což jen přikládá pod kotel atmosféře. Po vzoru detektivů se tedy vydáváme najít vodítka k tomu, kde všichni vlastně jsou. Dávkování informací je připraveno mistrně. V jednu chvíli si myslíte, že už víte, aby vás nakonec další kus nalezeného zápisku vyvedl z omylu. Zkrátka nic není tak, jak to na první pohled vypadá. Ani hra samotná.

Ano, hra spočívá jen v procházení se po starém baráku, detailním prohlížení všemožných předmětů a čtení vzkazů. Předejít zklamání z Gone Home se však dá docela snadno. Stačí hodit předstudky za hlavu a přistupovat k ní víc jako k interaktivnímu příběhu, jako k exkurzi po domě a životě někoho cizího v polovině devadesátých let. Tak totiž funguje úplně nejlépe.

Svého času jsem se na původní verzi hry dost těšil, hltal o ní každý článek a dohrál ji prakticky hned po vydání. Redux verze se tedy jevila jako sázka na jistotu.

Ze způsobu, jakým je hra upravena, by si mohli vzít příklad snad všichni vývojáři. Otravné pasáže jsou zredukovány, technická stránka hry vyšperkována, některé úrovně spojeny dohromady, případně obohaceny o nové lokace. Opravena je i umělá inteligence, která v předchozí hře znemožňovala kradmý přístup, a další vychytávky převzaté z pokračování Last Light. Grafika, i po nějakých 4 letech, vypadá fantasticky, přičemž není nějak extrémně náročná na hardware. Chvílemi jsem si až připadal, že hraji úplně jinou hru.

Po zkušenostech s originálem, a zároveň kvůli právě probíhající výzvě, jsem se do Reduxu pustil na nejtěžší obtížnost (Survival/Hardcore Ranger). I takové nastavení mi přišlo vůči hráči férové. Umíral jsem často, ale vždycky jsem věděl, že to byla moje chyba, nikoliv podvod hry. Ta byla na můj vkus až benevolentní, co se stealthu týče. Občas si vás nepřítel nevšimne ani když mu omylem posvítíte baterkou přímo do ksichtu. Přišlo mi to jako dobrý kompromis zabraňující frustraci, i když občas působí nepatřičně, až komicky.

Na hře mě jen štvalo, že na nastavení Ranger není vidět tak důležitá věc, jako je indikace tlačítka při akční sekvenci. Nevíte co a kdy mačkat, což jsem řešil metodou pokus/omyl. Není vidět ani důležitá část uživatelského rozhraní, výběr vrhacích předmětů (nože, granáty). To je uděláno ve stylu přepínacího kruhu, jenže je neviditelný, takže se dá orientovat jen po zvuku. Další zápor bych viděl v herních animačkách, které natvrdo běží ve třiceti framech, působí trhaně a patrně jsou pouze v HD rozlišení. Nejspíš snaha jak ušetřit místo na disku, jinak si to nedovedu vysvětlit, anžto zbytek hry je technicky na špičkové úrovni.

Nakonec musím jen konstatovat, že celých těch 11 hodin strávených v Metru, jsem se královsky bavil. Už teď se nemůžu dočkat, až se pustím do pokračování.

Prvotina francouzského studia vyniká především úchvatným audiovizuálním zpracováním. I pět let po vydání vypadá fantasticky nejen grafika, ale i design a architektura jednotlivých úrovní. Futuristická Paříž roku 2084 zkrátka dokáže učarovat. Hra se bohužel neodehrává v otevřenějším světě, nýbrž se jedná o běžnou koridorovku, kde se nemáte jak ztratit. Žánrově by se Remember Me dalo zařadit mezi rubačky s prvky platformingu a velkým důrazem na příběh.

Klasickou hratelnost se vývojáři snažili obohatit tzv. remixováním vzpomínek, kdy někomu důležitému vlezete do hlavy a přímo upravujete vzpomíky na nějakou zásadní událost v životě daného člověka. Na papíře to zní skvěle, k takovému průniku do cizí hlavy však dojde jen čtyřikrát za celou hru. Prvek samotný ani není moc zábavný, protože proměnných je v každé takové vzpomínce jen pár.

Hlavní hrdinka se jmenuje Nilin a hned na začátku jí zlá korporace sebere veškeré vzpomínky, takže motivace je jasná. Korporaci položit na lopatky a vzpomínky si vzít zpátky. K tomu nám pomůže Edge, přítel na telefonu. Už po půl hodině mi bylo jasné, že bude hlavním záporákem. Vyprávění hodně sází na animace a vůbec pasáže, kde přímo nehrajete a jen se díváte.

Je tu hodně cítit, že Remember Me mělo ambice stát se něčím větším, ale k naplnění původní vize autorů (hra v otevřeném světě) bohužel nedošlo a vlažné přijetí herní obcí Dontnodu málem srazilo vaz.