Už je tomu více jak 20 let, kdy jsem proháněl ty nejrychlejší a nejkrásnější káry světa. Lamborghini, Porsche, Ferrari. Zlaté časy strávené u Need for speed 2 a 3 a zejména pak 4.

A o dvacet let dál jsem si tyto zlaté časy opět připoměl díky World Racing 2: Champion Edition. Jen ve zkratce k verzi - jedná se o takový malý oficiální remaster, který v pohodě běží na moderních systémech. A který bohužel ztratil oficiální licenci k názvům vozů. Naštěstí to ničemu nebrání, auta jsou pořád dost dobře rozpoznatelná. I když se vývojářum nepodařilo ulovit exkluzivní supersporty, tak i tak je výběr vozů opravdu fajn - z velkých hráčů VW, Mercedes a Alfa Romeo, doplněné o malosériové vozy společností Caterham, Gumpert, Pagani nebo třeba Morgan. A věřte, že jízda ve staré závodní Alfě Romeo 33/2 Daytona po havajských serpentinách je neskutečný zážitek. I díky parádně vybalancovanému jízdnímu modelu, ale o tom dále.  

A teď zpátky ke hře. Jak je to úžasný svěží vánek v dnešní době, zahrát si závodní hru, kde člověk taky občas musí i zabrzdit a vybrat zákrutu. Kde jen neletí pořád rovně s papírovým modýlkem popírající fyzikální zákony (zdravíme moderní NfS a Forzy Horizon). Kde je závodění zábavné, kde se auto opravdu chová jako auto a kdy jsou jednotlivé závody výzvou. Kde vás zadriftování a tím ztráta trakce opravdu nezrychlí (máváme NfS Heat), ale jako ve skutečnosti zpomalí. Kde vletění do bordelu u trati vám pocuchá předek a možná i zastaví.

Asi jste pochopili, že jsem si hraní WR2 náležitě užil. A jako milovník starých NfS můžu jen přitakat. Ale není všechno zlato, co se třpytí, bohužel. Nejmarkantnějším problémem jsou oponenti - pokud vedete závod, tak vás budou neskutečně (doslova) stahovat, ať se snažíte sebevíc. Působí to občas až směšně, když jedete po rovince maximální možnou rychlostí a auto za vámi vás na konci té rovinky stáhne o celé 4 vteřiny. A funguje to stejně blbě i obráceně - když jedete poslední a kdy máte i velkou ztrátu na auto před vámi, tak není problém za pár zatáček dohnat celý peloton a dostat se na první místo. Díky nastavené základní obtížnosti dost vysoko je to dokonce tento postup občas přímo i takticky aplikovat. A taky si zkracovat trať. A taky jezdit na rovinkách defenzivní stopu, protože se auta za vámi ve vzduchovém pytli chcou vytáhnout před vás. Tento pytel (ehm) můžete ale používat i vy, máte na něj na tachometru i přímo ukazatel.

Druhá výtka je hudba. Zvuky jako takové jsou bez připomínek, ale soundtrack točící 5 písniček (doslova) je ubíjející a po pár hodinách zavrženíhodný. Očividně vývojáři na toto mysleli a umožňují si do hry nahrát písničky vlastní.

A poslední výtka je kariéra. Nebo spíš "kariéra." Závody jsou sice pestré a do konce hry se mi neokoukali (klasické závody se střídají s checkpointovými, kde člověk osedlá vozy SUV), jenže samotná kariéra je jen snůška textu před závodem. Popravdě jsem si příběhu všiml až někdě za půlkou hry, což o něm leccos vypovídá.

Suma sumárum je pro mě World Racing 2 úžasným návratem do dětských let a kdy můžu po dlouhé době říct, že jsem si závodní hru opravdu užil a s chutí dohrál. Ani do posledního závodu jsem nepocítil repetetivnost, ani jednou auto se v kariéře neřídilo dvakrát, ani jedna trať nebyla po druhé stejná. Pokud jste staré NfS milovali stejně jako já, tak nemůžu jinak. Neváhejte a kupujte!

S dovolením bych v tomhle textu rád ujasnil, co je nejlepší FPS všech dob a proč je to právě Doom. Proč i toliko let po vydání tato hra nenašla přemožitele. Proč je i dnes (a nutno říci, že s přehledem) králem svého žánru.

Za prvé se musím kacířsky doznat – Dooma jsem poprvé pořádně hrál (a od té doby i několikrát dohrál) teprve pár let zpět. Za mlada jsem ho už jako vykopávku přešel. Kdybych jen tenkrát věděl, o co všechno přicházím.

Doom je k dokonalosti vybroušený diamant. Tečka. Každá oblast její hratelnosti je neskutečně vypiplaná do poslední puntíku. Vše do sebe zapadá jak skládačka. Každý metr mapy, každá zbraň, každý nepřítel.

Jádro hratelnosti stojí na dvou základních pilířích – úžasný level design a gunplay. Level design se drží komplexního lineárního postupu – jdete tedy v podstatě pořád kupředu, ale ne po tečně, levely mají určitou hloubku a je nutné v nich zapnout i mozek, aby se člověk zorientoval. Jedná se v podstatě o hlavolam s klíči a dveřmi, který je tak komplikovaný, aby člověk si musel zapamatovat určité místa na mapě, ale ne zas tak extrémní, aby člověk zabloudil a ztratil se. Je to neuvěřitelný kontrast jak k moderním střílečkám, které hráče vodí jako oslíka za nos pomocí šipek buď v generickém rádoby openworldu, nebo vás naopak žene koridorem, ze kterého nejde uhnout, tak i k druhému dílu, který se právě též snaží o „otevřené“ mapy (a jde mu to dost špatně, ale to bude zase jiný příběh). Smekám klobouk před trojicí Hall, Romero a Petersen, kteří mapy nadesignovali.

Co se týče gunplaye, tady je nutno říci, že málokterá hra pochopila, o čem zábavnost ve střílečkách je. Opravdu to není o tom, že stojíte před panákem, sypete do něj náboje a dívate se, jak mu pomalu klesá healthbar. Ale o tom, že dojdete do místnosti s brokovnicí a bum – jeden zombák dole, bum druhý, bum imp. Střelnice hadr. Jasně, do silnějších nepřátel už toho musíte nakropit víc, ale i tak je to pořád v rozumných mezích (v tomto mi třeba hodně vadil Dusk, kde se nepřátelé museli spíš pižlat než kosit). Absolutně nechápu trend ve stávajících hrách, kdy kdejakého základního nepřítele musíte zbytečně dlouho mydlit a ještě s tím, že většinou vaše zásahy ani nijak nepociťuje – panák prostě stojí, jako by se nechumelilo, jako by neinkasoval plnou dávku. Když i v Doomu po každém zásahu nepřítel ránu pocítí a ukáže se animace zásahu, při které nemůže útočit. I toto je detail, který právě dělá hru spravedlivou a zábavnou – co zásah, to je nepřítel indisponován. Zásadně (až na opravdu silné nepřátele) nemůže tedy dojít k situaci, kdy stojíte proti sobě a oba to do sebe sypete.

Tímto se dostávám k nepřátelům. Jejich typy a variabilita je naprosto vyvážená (rozbije to až dvojka), dva zombáci se systémem hitscan, dva nepřátelé metající firebally (jejichž rychlost je opět vyladěná tak, abyste měli šanci před nimi uhnout, ale zároveň jsou natolik rychlé, že s trochou nepozornosti už vás zasáhnou), dvě prasátka útočící na blízko, ztracené duše a baron. Jejich počet i zpracování je natolik specifické, že po prvním setkání si ho zapamatujete a víte, jakou na něj zvolit taktiku a jakou tasit zbraň. Každý je koncipován tak, že má vyrovnané jak slabé místa (málo HP, pomalé projektily, pomalý pohyb) tak silná (když už vás projektil trefí, tak to sakra pocítíte). Jejich síla je v počtu. Není to opět o tom, že by některá abilita byla nadsazená a já buď trefoval skoro netrefitelné rychlé létající potvory, nebo rychle pálící těžkooděnce, jejichž ranám se vyhnout nedá. Za zmínku i stojí, že díky omezení enginu potvory nemůžou za chůze útočit – to je ale opět ku prospěchu věci, jelikož při vzájemné střelbě útočíte prakticky na stacionární terče. Takže je to tedy taková sakra dobrá pekelná střelnice.

Poslední, na čem to stojí a padá, jsou zbraně. Opět zde není jen variace na tisíc samopalů. A opět je každá zbraň koncipována tak, aby měla svá pro i proti. Nedochází zde tak k situaci, kdy jedna zbraň se vyplatí nosit celou dobu a s ní hrát po celou dobu. Pistole střílí slušně, ale damage má miziví, brokovnice (dodnes nejlepší, jakou FPS zažila), je už slušný démonokosič, ale její nabití už chvíli (někdy klíčovou) trvá, rotační kulomet je zkázonosič, ale náboje v něm mizí jak peněžité dávky v sociálně nepřízpůsobilých. Raketomet vám dá zas rád zakusit vlastní medicínky. Plasma gun je ultimátní, jen těch nábojů se zbavuje stejně rychle jak rotačák a ještě jich tolik není. Mno a BFG samozřejmě, které zná každý. Všechno pryč – jak nepřátelé, tak náboje.

Mno a poslední, co stojí za zmínku, je soundtrack a zvuky. A ty i dnes excelují. Hudba se nesnaží navážet zbytečně strašidelnou atmosféru, naopak svojí tvrdostí z vás dělá masomlýnek. Bez ní by byl zážitek poloviční (zde opět se mi nelíbil Dusk, který neví, jestli má být spíše hororový nebo spíže řež) a hodí vás do té správné vyvražďovací nálady. K tomu uspokojující zvuky blafání brokovnice, syčení pekelníků a konečně uspokojující jejich smrtelné sténání. Smekám před Robertem Princem, jehož tracky jsou kulervoucí a dodnes nepřekonatelné.

Technickou stránku už z dnešního hlediska hodnotit těžko. V době vydání ale předvedl John Carmack něco neskutečného, když svými programátorskými kouzly na bězných sestavách dovedl rozpohybovat otexturovaný „3D“ svět (ano vím, je to 2,5D). Klobouk smekám i před ním.

Závěrem jen poslední dovětek. Nejde o nástroj, ale o to, kdo jej dostane do ruky. Můžete mít housle Stradivari, ale když je dostane do ruky kopyto , tak z nich kloudné zvuky stejně nevyloudíte. Můžete tedy dělat retro střílečky (mnou hrané například DUSK, Project Warlock, Ion Fury) ve stejném duchu a v stejných, nebo obdobných enginech. Bohužel ale nikdo z těchto nových vývojářů nedosahuje svou prací kvalit výše uvedených borců, ať je jejich zápal sebevětší. Tím nechci jejich práci shazovat. Naopak tím chci vyzvednout genialitu výše uvedených. Byli to Mozarti své doby, kteří vytvořili masterpiece, který už sami nikdy nepřekonali a který zřejmě překonán nebude. Kteří dokázali z daných technologií vykřesat ne maximum, ale to nejlepší, co se dalo.

Díky mistři.

A teď s chutí zpátky na Mars. Čeká mě tam nějaká prácička. Opět.

Tak po necelých 14ti hodinách, co mi trvalo dohrání hry, musím s radostí konstatovat to nejdůležitější - že se jedná o velice solidní FPS. Což bylo velice milé překvapení po jejich prvotině Rambo: The Video Game a po prvních dvou hodinách hry...

Rozjezd je totiž celkem tristní. Běhání koridorem, kdy za 5 minut (kdy ani JEDNOU NEVYSTŘELÍTE!) se spustí 3 cutscény a následně souboje s nějakýma pavoučkama, hold nejsou to pravé ořechové. Co si budem, jako odkojence old school FPS mi z toho bylo hodně blivno. Na začátek jsem čekal spíše primárně pouze stealth postup proti T-800. Ti se sice na začátku právě v cutscénách objeví, aby ale následně další 3 hodiny s nimi člověk nepřišel skoro vůbec do styku.

Musím ale přiznat, že čím se člověk dostává ve hře dál, tak terminátor zraje jak víno. Začnou se objevovat první otevřenější mapy, další nepřátelé, další zbraně a možnosti. A co další level, to posun v každém ohledu - jak výzvou, tak zábavou, tak kvalitou level designu, atmosféry a příběhu. Hru jsem začal na obtížnost hard a ze začátku to i tak byla procházka růžovou zahradou. Když ještě člově poprvé zkusí hackovací minihru a dostane dalekohled, který odkrývá pozici terminátorů, tak může být i zklamán, jaké pomocné berličky člověk dostává. A opravdu po té první až druhé hodině má pocit, že hraje nějakého terminátora pro děti z mateřské školky (viz i úděsný gameplay klukú z hrej.cz, kteří tu hru právě po hoďce hry naprosto ztrhali). V poslední třetine hry je ale hackování (i když je to jen variace frogera) slušná výzva a dalekohled dobrý pomocník (terminátoři v noci pěkně splývaj s prostředím a jejich počet bývá už větší).

Nakousl jsem prostředí a tady musím zatleskat. Jako velký fanda prvních dvou (i toho třetího bych vzal na milost) mi doslova srdce radostí zaplesalo, jak neskutečně to kluci trefili. Hlavně ty mise v nočních troskách LA jsou naprosto strhující. Tma, která by se dala krájet, podtržená všudypřítomným prachem a popelem, troskami a mrtvolami, je jedno z nejlepších vyobrazení postapokalyptického světa a opravdu dokáže nabudit pocit děsu a bezmoci. Vše to dokresluje i zvukový podtext, který je taktéž velmi podařený a svou nálehavostí dokáže zahrát na nervovou soustavu hráče (a variace na úvodní znělku hrající v menu je dost možná její nejlepší zpracování, které jsem kdy slyšel). Kde naopak hra lehce ztrácí, jsou animace postav a hlavně obličeje. Chybí na nich víc polygonů a odpovídaj standartu pár let zpět. Jinak narozdíl od jiných s grafikou problém nemám, naopak kvituju, že zde nejsou žádné rádoby moderní efekty, kdy se vše musí lesknout v dvaceti odstínu lesku jak psovy kulky.

Rád bych zmínil i příběh, který mě nijak neurážel a i když z počátku se tváří jako blbina největšího kalibru, tak ke konci si dokáže zachovat tvář a překvapí i, že vaše rozhodnutí se odrazí v příběhu. Samotný závěr je komorně epický dobývání stroje času pod velením Johna Connora a děj působí pěkně uceleně.

Potud to zní vše užasně a dokonale, až se člověk může ptát, proč hodnocení jen 80% a ne vyšší. Popravdě, hra by objektivně zasloužila něco kolem 65 - 70%. Všechny prvky hry jsou totiž načrtnuty dost povrchně a chybí jim jakákoliv hloubka - hra je ve svých mechanikách i rozmanitosti prostě až ke škodě dost jednoduchá - postavy, u kterých se sice člověk dozví nějaké pozadí příběhu, ale jsou napsány dost ploše a působí jen jako figurky na prokecnutí; omezený výběr zbraní jak klasických, tak laserových, kdy upravovat jdou jen ty laserové pomocí jednoduché skládanky o třech čtverečcích; hackování i páčení zámků taky podle jednoduché minihry, které se postupem času opět ztíží, ale jsou pořád na jedno brdo a principiálně dost jednoduché; v troskách sbíráte pořád ty stejné křápy, které můžete přetavit po celou hru v pořád ty stejné věci, jen schované pod jinou grafikou a lepšími staty - takže jen paklíče, lékarničky, bomby. A poslední věc - mapy. I když jsou mise od mise větší a větší, tak je to též pořád variace na to stejné téma - žádná tajná místa, nějaké osvěžení v podobě speciálních zkratek nebo míst. To stejné takový lehký systém expení a levelování, kdy je nastaveno jen pár odrážek, které nejdou nijak větvit či kombinovat. Takový prostě jen matematický systém pro systém.

Někomu se bude zdát, že tu plácám nesmysly, že ne každá hra musí být dokonalá. Ale po samotném zahrání zjistítě, že potenciál je zde rozhodně větší, než hra ukazuje.

A proč tedy nakonec 80% a ne míň? Prvak oceňuju totiž to, že zde není autoheal, lootboxy a podobné srance, ale je to variace na staré podctivé střílečky. A hlavně, i když je gameplay po celou dobu víceméně stejný, tak mě hra ani jednou nenudila ani nepřišla zdlouhavá. Po celou dobu hra solidně baví a klade alespoň na hráče nové a nové výzvy. Souboje s T-800 už jsou totiž slušná výzva a dokud nemá člověk vylepšené laserové zbraně s fialovými projektily a nalevelovanou výdrž. A druhak terminátor a jeho svět je moje srdcová záležitost již od dětství. A toto je s přehledem nejlepší hra s tímto motivem. Hru jsem měl v plánu koupit za plnou cenou tak i tak, i kdyby to měla být sebevětší kravina. Jen abych podpořil tuto značku a vývojáře. Nakonec jsem velmi rád, že jsem dostal hru, kterou jsem si užil a bavil se s ní. Která naopak moje nizká očekávání předčila.

Tak tohle byla opravdu jízda. Znáte ten typ her, které jsou špatné až jsou dobré? Tak tím určitě Půl kila mletýho není. To, na čem hra má nejvíc stavět - tedy hratelnost, je zde neskutečná v tom nejhorším slova smyslu. Devadesát procent času se nudíte, zbylých deset se rozčilujete. Průběh misí je po celých 6 (subjektivně 60) hodin naprosto stejný - někam dojede (kdy se během jízdy až na jednu výjimku absolutně nic neděje), zombáky vykosíte nebo transormátor aktivujete + zombáky vykosíte, a jedete zpět. Aby to nebylo málo, tak během cesty zažijete minimálně jeden (v tom lepším případě) loading, který je delší než samotná jízda, a parádní cut scénu (která je opět delší jak samotné hraní a je tak blbá, až to opravdu fyzicky bolí).
Líbí se mi, jak se vývojáři snaží s hráčem vymr*at kde se dá. Jen pro představu (kromě nudných přesunů)- všude, opravdu VŠUDE!, je nějaký plot. Říkáte si, no problemo, přeskočíme. Hra má ale tu parádní abilitu, že v ní skákat vůbec nejde!! Takže běháte jak úplné pako přes hory doly, abyste se dostali na místo od vás vzdálené dva metry. To, co by mělo takovou střílečku držet nad vodou, tedy pocit střelby a nepřátelé, pověst hry opět nekazí. Zbraně jsou na prd, jediná brokovnice a bejsbolka se dají smysluplně použít. Je taky hezké, že když na ty pajduláky střílite, tak to ani nepoznáte. Buď stojija a snaží se vás sníst a nebo jsou mrtví (jako mrtvý mrtví, víme) - tím chci říct, že nepřátelé na zásahy vůbec nereagují, takže občas ani nevíte, jestli jste vůbec trefili. A to vše naprosto ještě zabíjí viz výše zmíněné neustálé přerušování cutscénami a loadingy.
Teď k tomu nejlepšímu - příběh. Jestli jste si někdy mysleli, že série Polda je plná dementního natvrdlého humoru, tak vězte, že lze spadnout ještě níž. Humor je na úrovni žáka první třídy po těžké autonehodě (otázkou je, jestli se dá ta snůška prázdných keců za humor vůbec považovat). Nemůžu uvěřit, že za příběhem stojí (ano, opravdu ten, čtete správně) Viktor Bocan.
Jediné co stojí za zmínku je grafika. Její styl se mi líbí, je hravá a originální. Na druhou stranu hudba a zvuky stojí taky za vyližbotu - sterilní rádoby rock je snad ve hrách to největší zlo.
Sečteno podrženo, jedna z nejhorších her, co jsem kdy hrál a určitě ta nejhorší, co jsem dohrál. I když českým vývojářům fandím, tak toto ne teda. Toto nebyl krok vedle, ale do kopy sra*ek.

P.S.: Hře jsem chtěl dát alespoň těch 30% (přeci jen ten grafický styl a když se občas i střílí, tak je to celkem i zábavné), ale ta závěrečná mise je napřesdržku Prostě jedete tunelem, padá na vás jakýsi bordel, o který se kára ne-us-tá-le za-se-ká-vá a vy přitom potřebujete nabrat co největší rychlost kvůli přeskočeni ďoury. Nezáleží to ale absolutně na vás, ale na náhodě - buď na ten bordel najede dobře a moc vás nezpomalí a nebo máte smůlu. Já měl smůlu asi při každých čtyřech pokusech z pěti.

Abych teda přispěl svojí troškou do mlýna. Nevím, co ostatní hráči čekali od budgetovky z Ruska (zázraky těžko). Existuje o dost horších stříleček, které jako celek absolutně nefungují a přesto zde mají vyšší hodnocení (např. Kreed). Od hry jsem absolutně nic nečekal a o to víc mě překvapila. Hratelnost není na budget vůbec špatná - hra je dlouhá, prostředí se mění často (i když hlavně ve prospěch interérů, grafika je i na svou dobu průměr ale co čekáte za efekty v moskevském metru?, naopak celkem dobře vystihuje atmosféru), hudba neurazí. Velmi potěšil design úrovní - žádný koridor, kde člověk jen drží tlačítko běhu a střílí po všem, co se hýbe. Právě hratelnost připomínající hru a ne interaktivní film dělá hráči radost - je nutné prostředí prozkoumávat a na střední úroveň se i snažit krýt. To mi právě u nových her chybí - jste v podstatě nesmrtelní, nic vás neohroužuje, level design naprosto chybí a tak pozornost hráče je zaujímana jen neustálymi skripty na efekt (např. otřesný Bulletstorm). Jako odchovanci Wolfensteina 3D, Duke Nukem 3D a Redneck Rampage mi právě hra jako The Stalin subway sedne o dost víc (chceme vrátit do stříleček lékarničky!). Pobavily mě některé výtky na bugy - nenarazil jsme na žádný který by mi zamezil v dohrání hry, že tady někteří vyčítají hře to, že voják po smrti zůstane opřený o zeď nebo že se pochodeň po vynoření z vody sama zapálí - vše to má nulový vliv na hratelnost (až se vám v Morrowindu propadne do země důležité NPC, bez kterého se dál neposunete, to teprv na*ere). Shrnuto podrženo - průměrná hra, která neurazí ale slušně zabaví.

Konečně MMORPG, kde neběhaj jen elfové a trpaslíci. Žádné fantasy, ale pěkně vybarvený postapo svět. Hra má parádní atmosféru - hrál jsem několik MMO ale snad kromě WoW už žádná nemá tak exkluzivní design prostředí. Boje jsou zábavné, questy bohužel spíše repetetivní. Podstatnou nevýhodou je žel to, čím trpí podobné kvantum her - nedostatek hráčů a všeobecná neznámost hry.

Zvuky jako když prdíte do plechovky, grafika z roku raz dva, hratelnost na pomezí arkády a simulace ale celkově ujde. Naopak velké plus je kariéra, ta pro fanoušky rally bude velkým potěšením.

Tragédie, hrůza, děs a běs. Celá hra je oproti svému předchůdci horší - AI oponentů úplně zmizelo (i na Hard je PC schopno za celý zápas vyslat na vaši bránu cca 5 střel), padají trapné góly (takže z těch 5 střel dostanete 2 góly) a místo toho, aby lépe chytali brankáři, tak naopak byla programátory zhoršena muška hráčům (není nic neobvyklého poslat puk vzdálený 20 cm od prázdné brány přímo ke stropu haly). Jediné plus je pouze hra přes internet.

Labutí píseň pro sérii NHL na PC. Připouštím, není to nejlepší hra v sérii, ale od dílu 2005 určitě ano. Hra je celkově (konečně!) jakž takž vyladěná, soupeř se občas i snaží a i hratelnostně je hra konečně na rozumné úrovni. Důstojné rozloučení se sérií? Spíše ne. Slušná hra? To ano.

No pro mě spíše lehce nadprůměrný díl série. Jen našperkovaná dvoutisícovka včetně neduhů z posledního dílu. Na easy moc lehké, na střední téměř nemožné dát gól nijak jinak, něž s tvrdým střelcem posadit gólmana a dorazit do brány.

Tenhle díl nikdy nepochopím. To co bylo dobré na NHL 2004 (fyzika hráčů, bruslení, nahrávání, střelba) bylo odstraněno a nahrazeno o dvě patra nižšími standardy - fyzika je horší než v NHL 99, bruslení nezná fyzikální zákony - absolutně zmizel ten parádní pocit kontroly nad hráčem z minulého dílu, nahrávání se vrací do roku 93). Jediným plusem je lepší grafika. Je to tedy spíš takový naleštěný trus než právoplatný nástupce.

Jedna z nejlépe hratelných 3rd person stříleček. Ano, je celkem jednoduchá, krátká atd. Ale neskončíte, dokud ji nedohrajete. Hra má výtečný spád a hratelnost, kterou by ji mohly závidět kdejaké AAA tituly.
P.S.: Jedno z nejlepších zakončení, jaké se ve hrách vidí

Pecka nejen ve své době, ale i dnes. Od hudbu, přes atmosféru, grafiku, příběh až po hratelnost se jedná o dokonalý skvost, který nemá obdoby. Povinnost pro každého.

Nejpodcenějši RPG hra roku 2012. Ano, příběh je možná klišovitý a ano, hra si bere z ostatních inspiraci. Ale vznikl takový dort Pejska a Kočičky, plný dokonalé hratelnosti, vyváženosti a parádní bojového systému a hlavně se spádem u jiných her nevídaného, že s přehledem překoná i Sacherův dort.

V kooperaci slušná rubanice s temnou atmosférou, dobrým příběhem a hlavně parádně vykreslenými hlavními postavami.

Sice jednoznačně nejlepší díl série - dobrá grafika, hratelnost i příběh. Jen mi oproti minulým dílům přijde, že se hra stylem spíše přiklonila k sérii Burnout (celé město je spíše takový píseček na hraní) a celkem mě překvapila i celkem krátká hrací doba hlavní kampaně.

Téměř ve všech směrech lepší než Driv3r + jeden z nejlepších soundtracků, jaký ve hře kdy byl. Bohužel celkem překvapivě auta nemají tak propracovanou fyziku jako v předchozím díle (hlavně co se chování týče), což je celkem značná piha na kráse jinak slušné hry.

Na jednu stranu parádní fyzika vozů, dobré cutscény a slušný příběh. Na stranu druhou ze hry čiší nevyužitý potenciál, ne příliš dobrá grafika a celková nedodělanost. I přesto, že je horší než Parallel Lines, tak ji mám stejně radši.
P.S.:Jednoznačně nejhorší poslední mise, jakou jsem kdy hrál.