Už je tomu více jak 20 let, kdy jsem proháněl ty nejrychlejší a nejkrásnější káry světa. Lamborghini, Porsche, Ferrari. Zlaté časy strávené u Need for speed 2 a 3 a zejména pak 4.
A o dvacet let dál jsem si tyto zlaté časy opět připoměl díky World Racing 2: Champion Edition. Jen ve zkratce k verzi - jedná se o takový malý oficiální remaster, který v pohodě běží na moderních systémech. A který bohužel ztratil oficiální licenci k názvům vozů. Naštěstí to ničemu nebrání, auta jsou pořád dost dobře rozpoznatelná. I když se vývojářum nepodařilo ulovit exkluzivní supersporty, tak i tak je výběr vozů opravdu fajn - z velkých hráčů VW, Mercedes a Alfa Romeo, doplněné o malosériové vozy společností Caterham, Gumpert, Pagani nebo třeba Morgan. A věřte, že jízda ve staré závodní Alfě Romeo 33/2 Daytona po havajských serpentinách je neskutečný zážitek. I díky parádně vybalancovanému jízdnímu modelu, ale o tom dále.
A teď zpátky ke hře. Jak je to úžasný svěží vánek v dnešní době, zahrát si závodní hru, kde člověk taky občas musí i zabrzdit a vybrat zákrutu. Kde jen neletí pořád rovně s papírovým modýlkem popírající fyzikální zákony (zdravíme moderní NfS a Forzy Horizon). Kde je závodění zábavné, kde se auto opravdu chová jako auto a kdy jsou jednotlivé závody výzvou. Kde vás zadriftování a tím ztráta trakce opravdu nezrychlí (máváme NfS Heat), ale jako ve skutečnosti zpomalí. Kde vletění do bordelu u trati vám pocuchá předek a možná i zastaví.
Asi jste pochopili, že jsem si hraní WR2 náležitě užil. A jako milovník starých NfS můžu jen přitakat. Ale není všechno zlato, co se třpytí, bohužel. Nejmarkantnějším problémem jsou oponenti - pokud vedete závod, tak vás budou neskutečně (doslova) stahovat, ať se snažíte sebevíc. Působí to občas až směšně, když jedete po rovince maximální možnou rychlostí a auto za vámi vás na konci té rovinky stáhne o celé 4 vteřiny. A funguje to stejně blbě i obráceně - když jedete poslední a kdy máte i velkou ztrátu na auto před vámi, tak není problém za pár zatáček dohnat celý peloton a dostat se na první místo. Díky nastavené základní obtížnosti dost vysoko je to dokonce tento postup občas přímo i takticky aplikovat. A taky si zkracovat trať. A taky jezdit na rovinkách defenzivní stopu, protože se auta za vámi ve vzduchovém pytli chcou vytáhnout před vás. Tento pytel (ehm) můžete ale používat i vy, máte na něj na tachometru i přímo ukazatel.
Druhá výtka je hudba. Zvuky jako takové jsou bez připomínek, ale soundtrack točící 5 písniček (doslova) je ubíjející a po pár hodinách zavrženíhodný. Očividně vývojáři na toto mysleli a umožňují si do hry nahrát písničky vlastní.
A poslední výtka je kariéra. Nebo spíš "kariéra." Závody jsou sice pestré a do konce hry se mi neokoukali (klasické závody se střídají s checkpointovými, kde člověk osedlá vozy SUV), jenže samotná kariéra je jen snůška textu před závodem. Popravdě jsem si příběhu všiml až někdě za půlkou hry, což o něm leccos vypovídá.
Suma sumárum je pro mě World Racing 2 úžasným návratem do dětských let a kdy můžu po dlouhé době říct, že jsem si závodní hru opravdu užil a s chutí dohrál. Ani do posledního závodu jsem nepocítil repetetivnost, ani jednou auto se v kariéře neřídilo dvakrát, ani jedna trať nebyla po druhé stejná. Pokud jste staré NfS milovali stejně jako já, tak nemůžu jinak. Neváhejte a kupujte!
A o dvacet let dál jsem si tyto zlaté časy opět připoměl díky World Racing 2: Champion Edition. Jen ve zkratce k verzi - jedná se o takový malý oficiální remaster, který v pohodě běží na moderních systémech. A který bohužel ztratil oficiální licenci k názvům vozů. Naštěstí to ničemu nebrání, auta jsou pořád dost dobře rozpoznatelná. I když se vývojářum nepodařilo ulovit exkluzivní supersporty, tak i tak je výběr vozů opravdu fajn - z velkých hráčů VW, Mercedes a Alfa Romeo, doplněné o malosériové vozy společností Caterham, Gumpert, Pagani nebo třeba Morgan. A věřte, že jízda ve staré závodní Alfě Romeo 33/2 Daytona po havajských serpentinách je neskutečný zážitek. I díky parádně vybalancovanému jízdnímu modelu, ale o tom dále.
A teď zpátky ke hře. Jak je to úžasný svěží vánek v dnešní době, zahrát si závodní hru, kde člověk taky občas musí i zabrzdit a vybrat zákrutu. Kde jen neletí pořád rovně s papírovým modýlkem popírající fyzikální zákony (zdravíme moderní NfS a Forzy Horizon). Kde je závodění zábavné, kde se auto opravdu chová jako auto a kdy jsou jednotlivé závody výzvou. Kde vás zadriftování a tím ztráta trakce opravdu nezrychlí (máváme NfS Heat), ale jako ve skutečnosti zpomalí. Kde vletění do bordelu u trati vám pocuchá předek a možná i zastaví.
Asi jste pochopili, že jsem si hraní WR2 náležitě užil. A jako milovník starých NfS můžu jen přitakat. Ale není všechno zlato, co se třpytí, bohužel. Nejmarkantnějším problémem jsou oponenti - pokud vedete závod, tak vás budou neskutečně (doslova) stahovat, ať se snažíte sebevíc. Působí to občas až směšně, když jedete po rovince maximální možnou rychlostí a auto za vámi vás na konci té rovinky stáhne o celé 4 vteřiny. A funguje to stejně blbě i obráceně - když jedete poslední a kdy máte i velkou ztrátu na auto před vámi, tak není problém za pár zatáček dohnat celý peloton a dostat se na první místo. Díky nastavené základní obtížnosti dost vysoko je to dokonce tento postup občas přímo i takticky aplikovat. A taky si zkracovat trať. A taky jezdit na rovinkách defenzivní stopu, protože se auta za vámi ve vzduchovém pytli chcou vytáhnout před vás. Tento pytel (ehm) můžete ale používat i vy, máte na něj na tachometru i přímo ukazatel.
Druhá výtka je hudba. Zvuky jako takové jsou bez připomínek, ale soundtrack točící 5 písniček (doslova) je ubíjející a po pár hodinách zavrženíhodný. Očividně vývojáři na toto mysleli a umožňují si do hry nahrát písničky vlastní.
A poslední výtka je kariéra. Nebo spíš "kariéra." Závody jsou sice pestré a do konce hry se mi neokoukali (klasické závody se střídají s checkpointovými, kde člověk osedlá vozy SUV), jenže samotná kariéra je jen snůška textu před závodem. Popravdě jsem si příběhu všiml až někdě za půlkou hry, což o něm leccos vypovídá.
Suma sumárum je pro mě World Racing 2 úžasným návratem do dětských let a kdy můžu po dlouhé době říct, že jsem si závodní hru opravdu užil a s chutí dohrál. Ani do posledního závodu jsem nepocítil repetetivnost, ani jednou auto se v kariéře neřídilo dvakrát, ani jedna trať nebyla po druhé stejná. Pokud jste staré NfS milovali stejně jako já, tak nemůžu jinak. Neváhejte a kupujte!
Pro: jízdní model na skvělém pomezí mezi realitou a arkádou, pestré prostředí a neopakující se tratě, stereotyp nepřišel ani po dohrání
Proti: cheatování oponentů a z toho pramenící obtížnost, soundtrack točící pár písniček dokola, kariéra v podstatě neexistuje