Je možné v jednom dni dospět ke třem různým názorům na jedinou hru? Popravdě se mi to tak často nestává. Buď o hře vím, co mně čeká, takže byť i horší začátek skousnu, nebo dám čistě na první dojem, který se většinou osvědčí. Omlouvám se zde přihlížejícím za mystifikaci ohledně průběžného hodnocení, teď už jsem si jím definitivně jist.

Pohled první. Moje alergie na konzolové prvky se ozvala ještě před vstupem do hlavního menu. Doteď se mi opravdu nestalo, abych při hledání gamepadového „A“ proklikal 2/3 klávesnice (pozn. A = J). Za libůstky v ovládání typu dvou potvrzovacích kláves bych autory zaškrtil. Chybí antialiasing, grafika několik let stará, příšerná kvalita diváků, stromy vypadají neskutečně hnusně, přepálená bíla a nevypnutelný motion blur. Polovina disciplín jsou totální „klikačky“, což mi u sportovních her poslední dobou opravdu leze na nervy, druhá polovina je neovladatelná, případně velmi nudná.

Pohled druhý. O tom, že oficiální hra olympijských her nedisponuje licencemi, se snad raději ani rozepisovat nebudu. Zamrzí také absence tvorby postavy a alespoň nějakého dalšího vývoje. Pohrabal jsem se v nastavení kláves a prošel tutoriály u jednotlivých disciplín. Najednou člověk pochopí, proč nejde efektivně zatočit bob v ledovém korytu, proč nejde vyvažovat balance při letu a proč se při rychlobruslení vždycky rozsekám o mantinel, ačkoliv drtím směrovou šipku co to dá. Bohužel zůstává problém v efektivním nastavení klávesnice, s tou defaultní nemáte nejmenší šanci si hru užít a najít způsob, jak rozestavit akční klávesy tak, aby byla hratelná celá hra, je úkon téměř nadlidský.

Pohled třetí. Po sérii neúspěšných pokusů o konfiguraci klávesnice, jsem překopáním všech akčních tlačítek dospěl k relativně hratelnému závěru. Pár disciplín mně dokonce začalo bavit, všiml jsem si, že oproti divákům je postava hráče celkem povedená a pohyby v animačkách před a po skočení závodu vypadají velmi věrohodně. Také pohledu z vlastních očí jsem nejen přivykl, ale začal jej i preferovat. Skoky na lyžích dostávají z pohledu první osoby docela grády, navíc když k tomu připočteme povedené zvuky jako dech postavy a kolem šumící vítr. Navíc poprvé shledávám rychlobruslení celkem zábavné a snesitelné.

Vancouver 2010 je rozporuplnou hrou. Na jedné straně svěží a originální prvky, několik efektivních vychytávek a pár zábavných disciplín. Na straně druhé nezvládnutá konverze, složité a nelogické ovládání a taky kdo je dnes zvědavej na to závodit proti „CPU FRA“ a „CPU USA“? Majitelé konzolí si jistě zamlaskají více než PCčkáři, ale pokud máte velkej hlad, doporučuji alespoň pořídit gamepad. Bez něj přeju pevný nervy.

Poprvé jsem RtCW viděl u kamaráda o letních prázdninách roku 2002. Tou dobou jsem trávil čas na chalupě v malém západočeském městečku. Popravdě, v mém věku prázdniny s babi a dědou nepatřily už zrovna k mým vysněným představám. Průlom přišel, když se mi klučina od sousedů pochlubil, že mají doma nové PC. To nebyla příliš povzbuzující informace vzhledem k tomu, že jsem se pár let nazpět ptal jeho starší sestry, jestli mají počítač a ona suverénně vytáhla dětské počítadlo. Optal jsem se tedy kamaráda, co hraje? Když řekl, že Wolfensteina, napadl mne okamžitě Wolfenstein 3D z roku 92. V duchu jsem se smál představě jejich „nového“ počítače.

Samozřejmě jsem se mýlil. Když jsem pak viděl jejich nabušenou mašinu, klesla mi brada. Oproti mému stařičkému P166 to byl přímo zázrak moderní technologie. Po spuštění RtCW jsem se musel opravdu hodně snažit nevypadat překvapeně. Ta grafika byla božská, námět neokoukaný, design úrovní špičkový a při tom všem novém naprosto intuitivní. V člověku se kloubil strach, zvědavost i vzrušení, všechno to bylo tak moderní a úžasně hratelné, že se nešlo odtrhnout. Od té chvíle už mi prázdniny na chalupě vůbec nevadilo trávit, naopak musím trochu rozpačitě přiznat, že jsem každý další den po probuzení vstával s nádhernou myšlenkou na hraní u sousedů. Když prázdniny skončily, vydupal jsem si doma nový počítač.

Při hodnocení RtCW je třeba uvážit, jaké FPS hry vznikaly do té doby. Call of Duty ani Medal of Honor ještě nebyly na světě, akčních her s tématikou druhé války (a okultismu) bylo méně než co by se za nehet vešlo a těžko mohla jiná akce nabídnout alespoň zdánlivě podobnou atmosféru. Engine byl využit do mrtě a nabízí to nejlepší pokoukaní, co v daném roce šlo vytvořit. Nejen že hra ovlivnila můj herní život, ovlivnila i celou následující éru v herním průmyslu a dala vzniknout mnoha dalším legendárním titulům a herním sériím. Povedený začátek.

Titul pro mne představuje pomyslný předěl mezi hratelností závodů let minulých a součastných. Minimálně co se týče závodění v této oblasti. V nabízeném arkádovém módu se Moto Racer 2 hraje jako tuna starých 8bitových klasik, zkrátka drtíte plyn a zběsile zatáčíte ze strany na stranu. Hra ubíhá neuvěřitelným tempem, a ačkoliv tachometr ukazuje 170 km/h, ve skutečnosti letíte rychleji jak raketoplán. Přitom motorka sedí na trati pevně jako tank a jediné co vás rozhází, jsou kolize s obrubníkem nebo soupeřem. Klasika.

Zajímavý je pak mód simulace. Ne že by sám o sobě posouval hru bůhvíjak k realismu, ale zatímco v arkádovém režimu jsou nejdůležitějšími faktory při výběru motorky top speed a akcelerace, zde hrají prim síla brzd a zatáčení. Poslední zmiňovaná vlastnost je totiž u obou módů velice rozdílná. Pokud hrajete nějaký čas v arkádovém režimu, garantuji Vám, že v simulaci nevyberete zpočátku ani jednu zatáčku. Člověk se musí přeorientovat a přijmout (do dnešních dnů přetrvávající) hratelnost obdobnou pozdějším titulům Moto GP a SBK. A v tom vidím onen mezník.

Moto Racer 2 je po grafické stránky velice zdařilá hra. Design jednotlivých tratí je slušný a zpracování je velmi pěkné i dnes. Překvapilo mne, že u takové celkem standardní věci, jako je možnost navolit si počasí, se mění opravdu celá tvář hry. Krom toho, že z nebe padá sníh, celé okolí najednou dýchá příjemnou zimní atmosférou. Tribuny, domy i lesy jsou poctivě zasněžené a vozovka namrzlá. Moc pěkné. Samozřejmě, MR 2 už dnes není hra, na kterou byste se těšili ze školy domů, ale jako odreagovačka v práci na netbooku je velmi sympatická.

Titul jsem prvně hrál kdysi v roce vydání na nejhorší detaily a nedávno jsem si osvěžil paměť, tentokrát na nejlepší. Samozřejmě, o kladech jako je technická stránka, inteligence nepřátel, postupné dávkování adrenalinu, hratelnost a co já vím kde ještě co, není třeba se více rozepisovat. Víte co ale co mi přijde smutný? Ta grafická podoba hry se mi libí a líbí se mi mnohem víc než novějších Far Cry 2 nebo Crysis.

Sedím si na molu ostrovní chatky, v rukou prut a čekám, až zabere. Všude je klid, krásný počasí. Pestrobarevní ptáci si prozpěvují a v hejnech létají kolem ostrova. No dobře, pravda je taková, že stojím na molu vedle vodkrouhnutýho žoldáka a jeho prutu, v rukou mám smrtonosnou karabinu a z pestrobarevných ptáčků tvořím chuchvalce pestrobarevných peříček. O to nejde. Ta hra vypadá parádně, žádný přepálený efekty z nových her, žádný přebytečný kraviny. Jasně, textury by mohly mít větší rozlišení a barevná škála je až nereálně pestrá, ale co na tom sejde.

Do světa Far Cry bych chtěl jet na dovolenou, chtěl bych sedět na tom molu a rybařit, chtěl bych se tam opalovat a povalovat se jako líný prase na těch nádherných písčitých plážích. Nevím, co by na to řekli domorodí mutanti, ale to je práce pro delegáta. Jaká jiná hra umí vyvolat takový pocity?

Ignition, taká blbinka s autíčkama, kterou v roce 1997 skoro nikdo nezaregistroval. Dnes, 12 let od vydání, musím přiznat, že mně hraní baví stále stejně, ne-li více než před lety. Jasně tratí je jen 7, ale co byste chtěli, když to na disku zabírá čtyři pětky MB a je to už stažitelný zadarmo? Předností titulu je rozhodně fakt, že vypadá pořád pěkně. Samozřejmě, není to hra pro 23“ monitor. Nevyšší rozlišení 800x600 na prdel už nikoho neposadí, ale jak se hra rozpohybuje, zapomenete na nějakou zastaralost. Design závodů je parádní, v tomto ohledu mi nic nechybí. Bohužel, tratí je malý počet, což je nejspíš jediná možná výtka. S tím úzce souvisí rychlost dohrání hry a brzký pád do stereotypu.

Zbytek je skvělý, lokace jsou parádní, živé a evidentně dělané s fantazií a citem. Každá je úplně jiná, ale všechny jsou originální a dobře hratelné. Překážky jako tornádo, blesky, padající balvany, lavina, sopka, horké prameny atd. vůbec „nejsou na překážku“ :), naopak hra je o to zajímavější a chybovat budete vy, živí soupeři i počítač – a pokaždé je to sranda. Výběr vozů je nadstandardní, stejně jako jejich ovládání. V kombinaci s výborně vyvedenou kamerou, která vás opravdu nenechá ve štychu, se Ignition stávají skvěle hratelnou arkádou a pro mě určitě nadčasovou klasikou. Parádní nenáročná alternativa ke všem těm NFS a Colin McRaeům. A to ani nemluvím o multiplayeru.

Jednoho letního nedělního odpoledne se vrací osmiletý klučík s rodiči domů po víkendu stráveném na chalupě. V předsíni si zuje botky a běží za tátou do svého pokoje. Vejde dovnitř a periferně zahlédne, že se cosi změnilo. Blesk! Táta stojí na druhém konci pokoje a fotí překvapení svého synka z jeho prvního počítače.

Upřímně, ta fotka je strašná. Vypadám na ní jako tonoucí oběť tsunami, zachvácená epilepsií. Ale to už se vzdalujeme od tématu. Na oblačné ploše s honosným logem Windows 95 přímo září ikonka s názvem Doom 2. Dvojitým kliknutím hranaté myši se otevře černé okýnko a zakrátko už onen památný obrázek mariňáka bojujícího s cyberdemonem. New Game a jde se na věc. Úvodní obrazovku v prvním levelu bych mohl nakreslit ještě teď nazpaměť. Ty dva legračně se pohybující zelenovlasé vojáčky čekající na první výstřel, trojúhelníkovité schodiště a za mnou balkon s překvapením. To vše se mi natolik vrylo do paměti, že mně to občas děsí.

Doom 2 byl pro mne naprostá bomba, grafiku jsem vnímal jako dokonalou a atmosféra se dala krájet motorovou pilou. S tátou jsme po večerech hrávali jak absolutní outsideři – jeden chodil, druhý střílel a otvíral vchody. Není divu, že jsme se tímto způsobem nikdy konce nedočkali. Tedy ne poctivou formou. Už nevím, kdo první z nás s tím přišel, ale cheaty jako IDDQD a IDKFA nezapomenu do smrti. Doom jistě ovlivnil i můj (přinejmenším – herní) život. Když se mamce zdálo, že hlasitost výstřelů z mého pokoje už přesahuje meze, přišla s geniálně jednoduchým řešením – koupila mi mírumilovnou adventuru GOOKA.

Tak skončila má závislost na krvelačných akcích a Doom se už nadále nedal brát jinak, než jako občasná kratochvíle. Našel jsem se ve hrách jiného typu a myslím, že je to dobře. I tak pro mne tento titul zůstává dodnes symbolem jakési rebelie, kdy člověk potají hraje noc co noc a modlí se jen za to, aby nevešla máma do pokoje a neodnesla ho v zubech zpátky do postele.

Prakticky poslední dungeon klasického ražení, který nejen získal (alespoň v našich končinách) úspěch a nesmrtelnost, ale zároveň je poslední žánrovou hrou, kterou lze doporučit komukoliv, kdo má zájem „ochutnat“ kus herní historie. Nedá se říci, že by každá herní součást byla dokonalá, ale dohromady tvoří velmi vyvážený a hratelný celek. Sám jsem se ke hře dostal až řadu let po vydání, tak můžu z vlastní zkušenosti potvrdit, že i dnešního zhýčkaného hráče může uchvátit a připravit ho o pěkných pár hodin života.

Kouzlo zajišťuje klasický dungeonový interface, ale kromě standardních koridorových kobek nabízí hra i určitou iluzi svobody formou rozlehlých prostranství. Samozřejmě, orientace v takových místech jako je město je problematická a bez mapy nenajdete ani sami sebe. Přesto tyto prvky pozdějších RPG her oživují hratelnost a dodávají na intenzitě prožitku z výborné fantasy atmosféry.

Opět jedna z dávných, dalo by se říci téměř pravěkých vzpomínek. Demo hry jsem nalezl na svém prvním Levelu s CD přílohou v roce 1997. Absolutně mi tehdy nedocházelo, že je to můj první kontakt s dungeonem a hru jsem tak bral jako velmi podezřelou Doomovku. Dnes už je jasné, že Prokletí Eridenu díru do světa neudělalo, ale dřív byla jiná doba a koho zajímaly názory jiných, hlavně když bylo co hrát. Co v paměti uvíznout prostě musí, je ona magická hudba. Když ji dnes s odstupem slyším, vybaví se mi ta (má) pionýrská doba „hrátek“ s PC.

Eriden ničím zvláštním nevynikal a skončil po právu na smetišti herního průmyslu. To ovšem nic nemění na tom, že ještě dnes, když zaslechnu tu mysteriózní hudbu, začne mě hlodat pokušení vydat se za dobrodružstvím do podzemí zakletého království Eridenu. Za tento pradávný a přesto stále živý a vzrušující pocit si pro mne titul vysloužil pěknou šedesátku. S podprůměrným hodnocením většiny, ovšem musím objektivně souhlasit.

Největší problém při psaní komentáře je úvod. Člověk má v hlavě tolik informací, které by rád vyzvracel, že samou nedočkavostí píše kraviny, které s hrou vlastně vůbec nesouvisí. Abych se tomu vyhnul, začnu hned zkraje tím, že DIRT 2 je prostě pecka :).

Mé nadšení z nové hry většinou končí po prvních minutách hraní, tento titul si ovšem opravdu koleduje o velmi vysoké hodnocení i po několika hodinách. Předchozí díl byl pro mne příjemným osvěžením, realistickým závodům rally jsem nikdy moc neholdoval, DIRT přišel se svěží hratelností a hlavně fantastickou grafikou. Přesto se po nějaké chvíli dostavil stereotyp a tak se hra stala další z řady beznadějně nedohratelných titulů.

Před psaním komentáře jsem si první DIRT vyzkoušel, snad pro lepší srovnání, co že je v pokračování nového. A co je vlastně nového? Na první pohled toho není příliš, ale zdání klame. Začnu technickou stránkou. Bohužel jsem neměl možnost vidět hru v akci s DirectX 11, ale snad mohu objektivně zhodnotit pokrok i při užití standardních „devítek“. Předně si hra stále zachovává onen charakteristický písečně-přepálený nádech, ale teď již v mnohem přijatelnější míře. Kolem objektů se nezjevuje prapodivná mlžná záře a také dojem, že neustále koukáte přímo do slunce, je ten tam. Naopak, textury i objekty jsou detailnější a foto-realističtější. Efekty vypadají parádně a destrukční model je přímo špičkový. Z takového Hummeru vznikne, po sérii menších úprav, docela jiný vůz :).

Fyzika a ovladatelnost jednotlivých vozů ušly také několik kroků správným směrem. Vozy v jedničce celkem solidně plavaly, ve dvojce už cítíte váhu aut na vlastní kůži a po vyjetí z ideální stopy se o kvalitě fyzikální stránky hry ihned přesvědčíte. I když se nedá říci, že by pokračování bylo arkádovější, kupodivu se na klávesnici ovládá ještě o něco lépe než díl první.

Co dělá hru hrou, je obsah. Ač to nemusí být na první pohled patrné, X-Games jsou neskutečně různorodé a zábavné. Velký podíl na tom nese mnoho typů lokací, které se jen tak neokoukají. Zazávodíte si opravdu všude a na jakémkoliv povrchu vás napadne. Tím se dostávám k největšímu plusu a největší patrné změně oproti předchůdci – tím je design lokací. Ten je opravdu velmi povedený, bohatý, členitý a detailní. Každý závod je pastva pro oko a člověk kolikrát až žasne nad tvůrčími schopnostmi a představivostí autorů. Taktéž stojí za pochvalu nahrávací obrazovky i menu ve formě interaktivního „motor-homeu“. Je přehledné, zábavné a kupodivu, doopravdy zdržuje hru jen v jediné chvíli - po dokončení závodu, kdy se vaše postava pokaždé rozhlíží kolem, než zaleze zpátky do karavanu.

Chyby se na této hře hledají opravdu špatně a ostatně k tomu není ani důvod. Nemám tolik času na hraní, ale stejně si každý den pár závodu zajedu. Colin McRae: DIRT 2 je vynikající závodní hra o které by se dalo psát ještě dlouho, takže zbytek zkusím vyzdvihnout alespoň krátce v plusech. Uděluji Aaronovu známku kvality :).

Kart Racer je důkazem, že cestování časem je možné! Hodněkrát jsem si o hře pomyslil, že je ošklivá a technicky zastaralá. U tohoto titulu mám ale dojem přímého doteku minulosti! Ta grafika i samotná hratelnost jakoby vypadla z roku 1998, je to tak úžasně naivní a primitivní záležitost, že by ji převálcovala i většina tehdejších titulů. Ačkoliv na to hra nevypadá, jde opravdu o placený titul. Neznám vývojové studio ani jejich práci, ale Kart Racer je dobrý vtip pro ty prozíravé, co si hraní vyzkoušeli, než zaplatili, a velmi špatný pro druhou naivnější skupinu.

Díky bohu patřím k té nedůvěřivé a tak jsem si hodinku zajezdil bez proklínání sebe sama a mohl si vychutnat hru. Pravda, kladů moc není. Několikrát v životě jsem jel na motokárách a upřímně, Kart Racer nemá s něčím co by se dalo nazvat realitou nic společného. Jedná se čistě o arkádovou záležitost, k ovládání stačí šipky a klávesa pro „turbo“, kdo by čekal pohled z pozice řidiče, byl by také na omylu. Krom již zmíněné historické technické stránky překvapí animace řidiče, složená ze střech nedynamicky měnících se snímků. Vzpomněl jsem si, jak jsem jako malé děcko hrál na Commodoru 64 jednu golfovou hru. Panáček byl tvořený několika kostičkami, které se ovšem při odpalu daly nádherně a plynule do pohybu. Kdo by řekl, že nejméně po dvaceti letech vznikne titul s mnohokrát horší animací postavy, než nabízel onen golf.

Kart Racer je přinejlepším zanedbatelný titul, na který nikdo a nikdy ani nevzpomene. Od nižšího hodnocení, které by si titul bezpochyby zasloužil, mne odrazuje pouze fakt, že jsem u hry vydržel skoro hodinu a nějakým zázrakem mne to dokonce i bavilo. Snad je to nějaká úchylka, příliš velká nostalgie, nebo jsem snad v poslední době hrál až moc nechutných braků. 40%

Rock Legend je bez pochyb zajímavou simulací kariéry rockové skupiny, která ovšem mohla dopadnout mnohem lépe. Díky hernímu systému, který pracuje na bázi neustálého poučování se z předchozích chyb, jsem hru restartoval častěji, než jsem čekal a než bych chtěl. Samotný konec hry, tedy stav kdy vyčerpáte všechny nabízené možnosti, je pak téměř skličující.

Než začnu hru hanět, vyzdvihnu krátce přednosti. Do určité fáze (čili než zjistíte, že to budete muset opakovat do zblbnutí) mne opravdu bavilo skládání písniček formou logické mini-hry a zkoušení s kapelou v podobě opakování tónu po počítači. Vlastnosti členů vaší kapely kupodivu celkem realisticky hrají roli a vyplatí se výběr promyslet. Uživatelské prostředí a tahový systém sice z počátku nejsou z nejpřehlednějších, ale po chvilce všemu přijdete a kloub. Po takové hodině hraní jsem měl chuť dát hře 90%. Možná jsem měl v tu chvíli přestat hrát.

Nadšení z načrtnutého tématu začalo mírně haprovat už při pohledu na velikost instalačního souboru. 25 MB za 10$? No dobře, věděl jsem že hra je více o textu než o interaktivitě, jedeme dál. Výběr avatarů docela vtipný, ale sakra, to musím být pouze zpívajícím frontmanem? A k čemu jsem vůbec frontman, když nemůžu se svou postavou dělat nic víc než se zbytkem kapely, lépe řečeno vlastně ještě míň než se zbytkem kapely? Ne právě logické prvky, linearita a konec konců i po čase omezené možnosti táhnou celou hrou dolů. Ač se zpočátku zdá, že možností seberealizace a určení si vlastní cesty je zastoupena dostatečně, není tomu tak. Pokud chcete prosperovat, existuje jen jeden možný způsob postupu složený z kombinací stále stejných činností.

Během hraní mne napadla tak stovka možností jak hru rozšířit či zlepšit. To se mi u her tak často nestává, v tomto případě to svědčí o povaze produktu. Je to rychlovkaška, za vše co při hraní vykonáte, budete primitivním systémem odměněni či potrestáni. Hratelnost produktu je "pouze" na pár hodin, dokud nepřijdete na správný postup. Až hru dostanete do fáze, že není už co nového nakoupit, není větší klub kde hrát a není luxusnější studio kde zkoušet, začnete velmi rychle spolu se členy kapely ztrácet motivaci. Nakonec zklamaní členové opustí kapelu a vy hru. Znovu hratelné až po zapomenutí obsahu. Jít o freewarový počin, byl bych jistě viděl víc kladů než záporů. 50%

Jednoho odporného podzimního odpoledne mne přepadla chuť na závodění. GM Rally na jednom cd? No a proč ne, nevypadá to až tak zle a na zpestření denního programu to stačí. Ano, vážně mi to stačilo. Málokdy jsem kvůli hře začal přemýšlet o smyslu existence a málokdy bych se raději nudil, než hrál novou gamesu.

Vozy značek Opel, Chevrolet a Saab už dávají dopředu tušit malý výběr aut, ale to se vzhledem ke zbytku hry dá jen stěží považovat za chybu. Všechny vozy se řídí stejně asi jako letící cihla. V malých rychlostech tak nedotáčivé, že nevyberete zatáčku, ve velkých pro změnu extrémně přetáčivé, že se neudržíte na silnici. Dobře, řekl jsem si, pošteluju nastavení vozu. Pošteloval jsem a bylo to ještě horší. Vtipné mi přišlo, že ani AI není schopná ovládat auto tak, aby nevypadala jako blondýnka při první hodině jízd v autoškole. Ve vyšších rychlostech se zkrátka smiřte s tím, že auto na silnici neudržíte, ať už hrajete na šipkách či s volantem. Destrukce vozu sice je přítomná, ale kvůli fyzikálnímu modelu je spíše přítěží. Tratě nejsou nijak zvlášť zajímavé a díky tomu, že se jezdí pokaždé ve stejné lokaci, jen po jiných cestách vás velmi rychle omrzí.

Technická stránka titulu je neuvěřitelně hnusná. Zřejmě se autoři rozhodli přidat do zastaralého enginu cool efekty z DIRTu a aby byli originální vytvořili jedinečný (a doufejme neopakovatelný) systém počasí. Ten pracuje zhruba tak, že vrchní textura oblohy se otáčí kolem dokola a spodní vrstva tvořená z chuchvalců vaty plující po obloze neuvěřitelnou rychlostí, vrhajíce na zem úžasné černé stíny. Společně s efekty, které přidávají ono „sexy“ béžové ladění, tak máte dojem neustále probíhající písečné bouře (což je ve Francii jistě standardem). Vykreslování objektů je i na maximální nastavení absolutně neschopné a po celou dobu hraní vám v horní polovině obrazovky velmi neelegantně vyrůstají ze země nové a nové ošklivé objekty. Věřte mě, ne oficiálním in-game (čti in-photoshop) screenshotům.

Nebyl jsem schopen titul dohrát a po prvních šesti závodech už ani dál hrát. Je to snad poprvé kdy jsem při hraní dostal panický strach, že té hře jde o můj život a jestliže okamžitě neskončím tak bude po mně. Nehorázná, odpudivá nuda. Za tři kila se radši nechte přeblafnout od cikánky u silnice. Hanba!

Mám slabost pro tyto „menšinové“ simulátory a i když jim často na chuť nepřijdu, plně rozumím hráčské komunitě okolo nich a sám si je rád vyzkouším. Extreme Trucker je ovšem jednoznačně krokem zpět.

Oproti předchozím dílům zde není k dispozici žádná kariéra a tak motivace hrát skončí přibližně po hodině hrání. Zhruba za necelou hodinu totiž projdete, respektive projedete, všechny tři nabízené herní lokace. A to je málo. To je sakra málo. Mapy jsou tentokrát velmi malé a každou projedete z jednoho konce na druhý zhruba za 15 minut. Trucky si nekupujete, nenajímáte a po dokončení mise s nimi už dále nedisponujete. V každé lokaci si vyberete ze tří nabízených úkolů lišící se vzdáleností, typem trucku a nákladu, denní dobou a počasím. Za splněnou misi, ve které se nedopustíte nehody a splníte časový limit, obdržíte předem daný počet bodů a otevřou se vám další nové tři mise. Body se sčítají a k postupu do další lokace je třeba dosáhnout určitého levelu.

Grafické zpracování se nese v duchu předchůdců, takže je jasné že orgie se opět nekonají. Stromy a keře jsou v klasickém čtyř-cípém provedení. Na druhou stranu, textury už snad lepší být ani nemohou a za určitých podmínek ve hře si zastaralosti objektů ani nevšimnete. Přístrojové desky kamionů jsou příliš nevýrazné a až moc si vzájemně podobné, než aby bylo o co stát. Nejhůř dopadla lokalita Jižní Ameriky, na které je zastaralost enginu nejvíce patrná. Kupodivu, na screenshotech je tomu přesně naopak, ale jedná se pouze o klam. Když vidíte hru v pohybu, jsou určité designové prvky přímo k smíchu. Tropické lesy tvořené z několika čtyř-cípích stromů a hory potažené všechny jednou a tou samou texturou, vypadají v dnešní době už krajně podezřele.

Ve hře není policie, žádné dopravní předpisy neexistují a díky obnově časového limitu se nový Extreme Trucker stává čistě závodní hrou v módu Time Attack bez žádného dalšího smyslu. Máte minimální možnost výběru a minimální možnost vyžití. Hra je navíc extrémně nepřizpůsobivá, pokud vyjedete ze silnice, v ideálním případě se zastavíte o neviditelnou zeď, v horším případě vás hra zasekne hned po pár metrech s nápisem Job Failed a můžete misi opakovat. Jestli si myslíte, že titul od českých vývojářů bude v češtině, nebo alespoň s možností přepnout na naši evropskou metrickou soustavu, tak jste na omylu.

Abych neházel jen špínu, pokusím se do závěrečného shrnutí vypsat, co je na hře také dobrého. Nečekaně a poprvé v sérii na mne zapůsobila atmosféra. Zimní radovánky v dynamicky se měnícím počasí i denní době stojí za to a člověk má skoro pocit, že je třeba přitopit. Taktéž vyprahlá savana i deštivé tropické lesy přináší do série vlastně jedinou dobrou novou myšlenku. Trucků je poměrně hodně typů, což by bylo kladem, kdyby se všechny neřídily stejně. Změna herního stylu by byla stravitelná, pokud by bylo lokací k dispozici o dost více. Takto hra vypadá spíše jen jako demo, po hodině hraní už titul zkrátka nemá co nabídnout. To mluví za vše.

Velmi těžko hodnotitelná záležitost. U této simulace života středověkého občana se dá ztratit neuvěřitelné množství hodin a nakonec hru opustit s naprosto neutěšeným pocitem a zklamáním. To se stalo i mě. Kuriózní na tom je, že nikoliv jen jednou. Tato hra je originální a zároveň nebetyčně drzá, nechá vás hrát si na velikém pískovišti aby jste pojednou zjistili, že nic z toho nemá smysl. Ale stejně ji neodinstalujete! Nevyhodíte ji do koše a nezapomenete! Vrátíte se k ní a pak zase po 20 hodinách jak blbci přemýšlíte, jestli vám to vůbec stojí za to.

Jedinečnost titulu spočívá v originalitě myšlenky, takové RPG tu zkrátka ještě nebylo a jen tak nebude. Nejedná se o hru v pravém slova smyslu, Mount & Blade je skutečně spíše simulací. Zpočátku mi vyrazil dech detailní přístup k tvorbě postavy. Jako příklad mohu uvést jednu z možností volby minulosti své postavy, kdy vybráním tvrzení, že pocházíte z chudého šlechtického rodu si následně máte šanci vybrat z ohromné hromady erbů. Pokud zvolíte jiný původ, žádný erb vám pochopitelně nepřipadne. Taktéž zevrubný editor vaší tváře, včetně veškerého ochlupení, je zpracován až takřka fanaticky. Grafika může být pro někoho mínusem, ale pro mne je její zastaralost bezvýznamný detail. Naopak, podle mého názoru je (přinejmenším) stylová. Bitva v M&B je kapitolou sama pro sebe. Lepší boj jsem jednoduše nezažil, vše působí nesmírně prostě, ale přitom realisticky a přirozeně. Prostředí kolem vás žije vlastním životem, nečekejte proto žádnou One-Man-Show. Tedy alespoň zpočátku, kdy budete jen malá bezvýznamná muška s nulovou hybností v politicko-ekonomickém systému hry. Potěší také poměrně široké spektrum možností jak se zapojit do světa, i když netuším koho by bavilo být například obchodníkem a pobíhat s plným inventářem od města k městu a hledat nejvýhodnější ceny.

Teď k záporům. První co vás praští do očí je obecně amatérské pojetí celého titulu. Jistě, ta halda detailů svědčí o lásce autorů k tématu a rozhodně se nedá říci, že by šlo o nějakou rychlokvašku. Hra byla ve vývoji dlouho, ale bohužel spousta věcí vypadá stále jako ve fázi betaverze. Mluvím teď hlavně o totální absenci příběhu, tak trochu nablblém managementu vaší party, možná až přebytku schopností postavy, nevyváženosti zbraní, obecně malých rozdílů ve statistikách předmětů a nedomyšlenosti enginu. V plné bitevní vřavě se potupně zastavit o neviditelnou zeď, aby vás vzápětí zasypala horda útočníků a ukončila vaše zdejší působení, to už se opravdu nenosí. Co se týče zbraní, při pokusech ze hřbetu koně sestřelit lukem či kuší pohybujícího se nepřítele, jsem totálně pohořel. V tomto ohledu mohli autoři trochu slevit na obtížnosti. Dále mi také absolutně nepřišel rozdíl ve statistikách u mnoha předmětů, znatelnou změnu v rychlosti vašeho oře poznáte pouze při rozdílu deseti a více bodů, stejně tak u zbrání nezáleží ani tak na míře poškození, jako spíš na tom v jaké rychlosti ránu zasadíte. Questy nejsou nijak zvlášť promyšlené a jejich plnění mě bavilo asi tak jako práce obchodníka.

Mount & Blade je po všech stránkách nedokonalá hra, která má však na rozdíl od konkurence co nového nabídnout a není toho zrovna málo. Bohužel, kdyby vývoj pokračoval ještě alespoň rok, nabízela by toho jistě mnohem více. Za cenu (v době vydání) 799,- je to v konečném součtu přeci jen málo. Takto hra zůstala někde napůl mezi geniálním počinem a průměrnou nezajímavou hrou. A je to velká škoda.

Málokdy jsem se přemáhal hrát tak jako u tohoto titulu. Zvědavost je špatná věc! Nutí vás dělat věci kterých budete často litovat, třeba hrát tuhle koninu a doufat, že se z ní vyklube něco jiného než stokrát viděné béčko. Přiznám se proto rovnou, že jsem hru nedohrál. Námět není bůhvíjak originální, ale zajímavý určitě. V roli křehké psycholožky s minigunem v rukou krmit olovem fóbie v hlavách klientů? Tak to zní fakt "kůl", supr, jdeme na věc.

Problém první - technická stránka. Grafika je opravdu obstarožní a jediné co ji vytahuje z hlubin podprůměru jsou světelné efekty a nasvícení scén, které mi připomělo starý dobrý Bioshock. Však také všechny oficiální screenshoty jsou přímo zaplavené osvětlením, ale nenechte se zmást. Těchto efektů si ve hře užijete hodně málo. Úrověň textur se pohybuje někde mezi rokem 2001 - 2004 a při hraní jsem si všiml snad jen dvou docela kvalitních. Zničitelnost prostředí by se dala nazvat slovem jednofázová. Tím chci říct, že když zapálíte gauč, poškodí se úplně stejným způsobem jako když to do něj napálite bleskometem nebo brokovnicí. Na nějaké poškození světel nebo oken rovnou zapoměňte.

Problém druhý - design levelů. Čekal bych opravdu něco inovativnějšího než boj v lokacích nápadně podobným těm z Painkillera, zvlášť pokud se jedná o sny. První slušný level je tuším pátý, ve kterém se mi líbilo hněd několik milých překvápek - seskakování po obřích klávesách, otevírání dveří vedoucích do naprosto odlišného prostředí, či koridor končíci obří klíčovou dírkou ze které na vás koukne o nic menší šílené očko a rychle se ztratí. První levely jsou ovšem nudné a obyčejné.

Problém třetí - zbraně. Vaší primární zbraní je magie, tedy prázdné ruce ze kterých srší oheň, popřípadě tlakové vlny. S tím si lze chvíli vyhrát, ale po čase to už chce masivnější způsob likvidace nepřátel. Debilnější způsob sbírání zbraní jsem snad nikdy neviděl. Nést u sebe totiž můžete jenom dvě, přičemž vaše magické schopnosti se také počítají, takže pokud je chcete použivát, nést už můžete pouze jedinou zbraň. Tu můžete získat či vyměnit (odhodit ji nemůžete) jen na místech k tomu určených, zkrátka naběhnete na tento statický powerup a seberete zbraň kterou nabízí. Přitom přijdete ovšem o tu kterou momentálně držíte v ruce, což se vám asi milionkrát omylem povede při ústupu a to fakt není milý. Mimo to jsou zbraně krutě nevyvážené a jejich upgrade je neznatelný. Osobně jsem použivál výhradně brokovnici a minigun. Ostatní nemá cenu ani sbírat. Další něpeknou věcí je, že i když pálíte z minigunu nebo bleskometu ostošest, dění na obrazovce se přibližuje efektu střílení z malorážky v Hunting Unlimited. Slabé efekty, slabé zvuky, žádnej vodvaz.

Problém čtvrtý - nepřátelé. Když pominu fakt, že některé příšerky se nápadně podobají těm ze Spore (hlavně ještěrky ve třetím levelu) tak je typů nepřátel celkem dost a i když se některé v prvních levelech opakují, každý další level na vás vrhne převážně záplavu nových. Problém nastává ve chvíli, kdy se vás vrhnou nepřátelé ze dvou dimenzí. To znamená, že na vás útočí všichni ale vy můžete pálit jen po těch z dimenze ve které se právě nacházíte (což je vážně strašně fér). Takže pro likvidaci těch druhých musíte skočit do ohnivého portálu, který vás přenese do druhé dimenze (tady už můžete pálit po všech z obdou dimenzí, oni po vás samozřejmě opět také) a než vám vyprší mana, musíte najít další ohnivý portál který vás vrátí do první dimenze. Pokud tak neučíníte a mana vám dojde, začne vám hra velmi silně ukrajovat životy. Poprvé tenhle systém neurazí, ale postupně se s nim setkáváte čím dál více až se stane standardem v každé aréně. A to už je fakt na hlavu. Takže když se k tomu připlete ještě krvavej mód berserk, kdy se zrychlí váš pohyb i účinost vašich zbraní, ale odbarvní se vám obrazovka a nepřátelé vidíte všechny rudě, je v tom teprve dobrej maglajz. Další blbostí je respawn nepřátel. Někteří se vám bez problému snesou ze stropu za záda, jiní vstávájí z lůžek, či se rodí z určitých míst, která jsou potřeba zničit. Nečekejte ovšem že vám hra v tomto případě dá vědět, takže když jsem poprvé narazil na level s tímto způsobem nekonečného množení nepřátel, chvíli trvalo než jsem si uvědomil, že ty jatka trvají už nějak sakra dlouho. Sranda je, že i když v dalších kolech se už nepřátelé většinou respawnují nahodile a v omezeném počtu, vy stejně paranoicky běháte po aréně a hledáty jejich respawnpointy.

Na závěr bych snad ještě dodal, že atmosféra hry balancuje někde mezi Painkillerem a Serious Samem, takže není ani hororová, ani vtipná. Líší se level co level a odborně bych ji nazval slovem trapná a melancholická. Vzít nápady ze všech, bylo by to tak na dva slušné levely. Prošel jsem více jak 2/3 hry a zarazil jsem se u bosse, kterému vždy ukrojím všechny životy až na jeden jediný poslední. Nevím jestli si ten jeho poslední bod musím vydobýt desetihodinovou střelbou, nebo jinak, ale misi jsem opakoval 15x a normálním způsobem to teda určitě nejde. Doporučuji se hře vyhnout a oprášit raději starší klasiky. Než prožívat tyhle sny, to už je lepší nespat.

FS 2002 byl prvním freeformovým leteckým simulátorem s jakým jsem měl tu čest. V roce 2001 to byl pro mne takový menší zázrak, však považte jaká to byla změna oproti standartním leteckým simulacím rozprostřených na několika km2 žluté textury. Mít k dispozici celou ze satelitnich snimku otexturovanou planetu! Člověk se musel cítit prostě jako bůh. Solidní nabídka letadel, tisíce letišť po celém světě, létání ve dne - v noci a za volitelného počasí. Škoda jen že v séri FS jsou mezi díly FS 2000, 2002, 2004 a X v podstatě jen kosmetické změny a není důvod proč je vlastnit všechny. Je to pořád samé s minimem změn, jen s násobkem hardwarové náročnostni.

Freewarový titul Dogfight rozhodně má na to aby překvapil, minimálně přímo fanatickým množstvím dostupných železných ořů, kteréžto vám spolehlivě vyrazí dech. O strojích ze Star Wars ani nemluvě. Zkrátka německá preciznost. Problém nastane ve chvíli, kdy se snažíte ve hře najít nějaký smysl, který by vás nutil v singlu hrát dál. AI protivníků není vůbec špatné, některé manévry v jeho podání vypadají výborně a stejně jako vy i protivník udělá občas chybu, ale absence jakékoliv postupové hry je v tomto případě téměř neodpustitelnou chybou. Arén pro hraní je málo a brzy se okoukají, stejně tak grafická stránka hry není právě nejpohlednější. Na druhou stranu, výborná multiplayerová hratelnost vytahuje Dogfight z bahna zapomnění a pokud bych měl hodnotit pouze hru více hráčů, nedostala by se hra pod 90%.

V rámci freeware titulů by se dalo uvažovat o hodnocení větším, ale bohužel je hra zjevně zaměřená na hru dvou hráčů a v singlu je hratelnost v podstatě o ničem. 70%.

Předem upozorňuji, že se hodnocení nezúčastním, protože jsem za několik desítek minut hraní viděl z obsahu hry asi tak celé 1%. Ne že bych se zasekl hned za první překážkou, důvod mého zákysu byl trochu jíný. Kdybych měl hodnotit jedinou věc, kterou jsem ve hře poznal, totiž samotný Spider-Manův pohyb po městě, dostala by ode mě hra totálních 100%. Kam se hrabou předchozí tituly, kam se hrabe Prototype, Hulk, Transformeři a ostatní supersilní magoři bořící města. Ty pohyby, skákání, plachtění, padání, přitahování, spouštění a kroužení mezi mrakodrapy v otevřeném a pekně zpracovaném New Yorku jsou tak ladné a přirozené, že si hra přímo říká o dlouhé chvíle blbnutí a dovádění. A u toho jsem také (radši) skončil. Až poletíte z největšího mrakodrapu volným pádem vsříc zemi a na poslední chvíli vystřelíte pavučinu a zhoupnete se obloukem těsně nad hlavami civilistů za jejich uznalého potlesku, pochopíte co je na tom tak krásného :).

Skvělá věžovka, která se svou jednoduchostí a hratelností staví na absolutní špičku svého žánru. Grafika je velmi prostá, ale pěkná a přehledná. 120 úrovní opravdu jen tak za jedno odpoledne neprojdete a rozhodne se nedá nepozastavit nad rozmanitostí nabízených map a obraných věží. Pokaždé uplatníte jinou taktiku a věřte, že spoustu kol budete muset kvůli vysoké obtížnosti opakovat i více než jednou. Problém nastane ve chvíli kdy se zaseknete, stejne jako já. Jsem téměř u konce a za boha nemohu dát jednu mapu, takže kdyby se někdo prokousal všema úrovněma, dejte vědět :).

Vždy mne fascinovaly herní simulace - zvláště pak ty vesmírné. Už od dob trápení se s Elite na C64 mi téma svobodného vesmíru, ve kterém můžete téměř vše, připadalo velmi vzrušující a zajímavé. Kdo by nechtěl být pašerákem Hanem Solem, kapitánem Jamesem T. Kirkem nebo průzkumníkem Davidem Bowmanem z 2001: Vesmírné odysei? Freelancer nabízí opravdu hodně volnosti, ale ta je vám jednoduše k ničemu. Je to jako u kterékoliv tzv. freeformové hry. Chvilku si zablbnete, ale nakonec se stejně vrátíte k příběhovým misím, protože ty jediné zajištují postup vpřed a pár hodin na to všechno spolu s příběhem končí a vy víte, že vás už nic nového nečeká..

Freelancer, stejně jako žádná jiná hra, není vyjímkou. Na druhou stranu je titul kvalitativně velmi vysoko ve svém žánru a nabízí vše co od něj můžete čekat (viz. Pro). Ve své době nejlepší volba pro milovníky vesmírných simulátorů má dnes již své nástupce, přesto nabízí vyváženou hratelnost a solidní přístupnost pro neznalé žánru možná i víc než novější tituly. Zasloužených a časem prověřených 80%.