Vancouver 2010

Je možné v jednom dni dospět ke třem různým názorům na jedinou hru? Popravdě se mi to tak často nestává. Buď o hře vím, co mně čeká, takže byť i horší začátek skousnu, nebo dám čistě na první dojem, který se většinou osvědčí. Omlouvám se zde přihlížejícím za mystifikaci ohledně průběžného hodnocení, teď už jsem si jím definitivně jist.

Pohled první. Moje alergie na konzolové prvky se ozvala ještě před vstupem do hlavního menu. Doteď se mi opravdu nestalo, abych při hledání gamepadového „A“ proklikal 2/3 klávesnice (pozn. A = J). Za libůstky v ovládání typu dvou potvrzovacích kláves bych autory zaškrtil. Chybí antialiasing, grafika několik let stará, příšerná kvalita diváků, stromy vypadají neskutečně hnusně, přepálená bíla a nevypnutelný motion blur. Polovina disciplín jsou totální „klikačky“, což mi u sportovních her poslední dobou opravdu leze na nervy, druhá polovina je neovladatelná, případně velmi nudná.

Pohled druhý. O tom, že oficiální hra olympijských her nedisponuje licencemi, se snad raději ani rozepisovat nebudu. Zamrzí také absence tvorby postavy a alespoň nějakého dalšího vývoje. Pohrabal jsem se v nastavení kláves a prošel tutoriály u jednotlivých disciplín. Najednou člověk pochopí, proč nejde efektivně zatočit bob v ledovém korytu, proč nejde vyvažovat balance při letu a proč se při rychlobruslení vždycky rozsekám o mantinel, ačkoliv drtím směrovou šipku co to dá. Bohužel zůstává problém v efektivním nastavení klávesnice, s tou defaultní nemáte nejmenší šanci si hru užít a najít způsob, jak rozestavit akční klávesy tak, aby byla hratelná celá hra, je úkon téměř nadlidský.

Pohled třetí. Po sérii neúspěšných pokusů o konfiguraci klávesnice, jsem překopáním všech akčních tlačítek dospěl k relativně hratelnému závěru. Pár disciplín mně dokonce začalo bavit, všiml jsem si, že oproti divákům je postava hráče celkem povedená a pohyby v animačkách před a po skočení závodu vypadají velmi věrohodně. Také pohledu z vlastních očí jsem nejen přivykl, ale začal jej i preferovat. Skoky na lyžích dostávají z pohledu první osoby docela grády, navíc když k tomu připočteme povedené zvuky jako dech postavy a kolem šumící vítr. Navíc poprvé shledávám rychlobruslení celkem zábavné a snesitelné.

Vancouver 2010 je rozporuplnou hrou. Na jedné straně svěží a originální prvky, několik efektivních vychytávek a pár zábavných disciplín. Na straně druhé nezvládnutá konverze, složité a nelogické ovládání a taky kdo je dnes zvědavej na to závodit proti „CPU FRA“ a „CPU USA“? Majitelé konzolí si jistě zamlaskají více než PCčkáři, ale pokud máte velkej hlad, doporučuji alespoň pořídit gamepad. Bez něj přeju pevný nervy.