Hned v úvodu bych chtěla napsat, že hra Rime splnila mé očekávání, a to jak z hlediska hratelnosti, tak zejména z emoční stránky a myšlenek, které ve mně po dohrání rezonují a ještě nejspíše dlouho budou.

Hra Rime pracuje s velmi těžkým tématem, a to s tématem smrt blízkého člověka. Tohle je bezesporu téma, které je velmi těžké pro každého. Následují moje osobní pocity z tématu: Abych pravdu řekla, já sama nevím, jaké tohle pro mě jednou bude. Jak dlouho mi potrvá než smrt někoho milovaného příjmu a jaká prázdnota nastane v mé duši. Je to děsivé téma a myslím, že v naší kultuře je smrt tabuizovaná a že je těžké si připustit vlastní smrtelnost, pokud se člověk se smrtí nesetkává častěji, než je běžné.

Člověk už od první kapitoly tuší, že se něco stalo, postupně mu to dochází, ale stejně musím říct, že mě dvě závěrečné části dostaly. Hra dávkuje příběh postupně a atmosféra má sestupnou tendenci, kdy jsem se i já vnitřně dostala do fáze, podle které je pojmenována čtvrtá kapitola (tou je deprese). Vlastně hra nabízí zajímavý kontrast toho, že zpočátku působí uklidňujícím dojmem, ale postupně převládá smutek. Člověk by si tak rád prodloužil chvíle, kdy plave ve sluncem prozářených vodách, ale tuší, že toto musí pominout a přijde nevyhnutelné. Tak jako v reálném životě. O to více mě zasáhlo uvědomění, že ty krásné a radostné okamžiky hry jsou popřením a odmítnutím podívat se skutečnosti do očí, jakkoliv je pro mě tohle popření pochopitelné.

Naprosto skvělý je hudební doprovod hry, kdy jsem si několikrát v průběhu hraní říkala, že hudební složka je opravdu nádherná. Bez takové hudby by hra byla poloviční. Vizuální stránka Rime sice nebyla něco, nad čím bych úplně žasla, přece jenom takových her s podobnou grafikou je dost, ale dokázala nabídnout i působivé pohledy do okolí a oblast, kde pršel déšť jsem si po téhle stránce užívala.

Hádanky byly fajn, sice nebyly kdo ví jak originální a také se opakovaly, ale alespoň nezdržovaly ve vyprávění příběhu a postupu dále. Co se týče hratelnosti, tak zde mám dvě výtky. Tou první je poněkud těžkopádnější ovládání postavy (a to i na gamepadu) a s tím spojené skákací pasáže, u kterých jsem tak neměla onu jistotu z pohybu a u skoků jsem kolikrát jen tiše doufala, že postava dopadne tam, kam má. Navíc kamera se v některých užších pasážích začala otáčet okolo postavy, čemuž na přehlednosti moc nepomáhala. Sem tam kamera změnila úplně úhel pohledu, z boku, a tím se změnil i způsob ovládání, kdy doleva najednou znamenalo dopředu. Tohle jsem neměla ráda už ve druhém díle Assassin's Creed II a tady mi to také pilo krev. Naštěstí se to v Rime nestávalo příliš často. Druhou výtkou je pak technický stav hry, kde bych ocenila lepší optimalizaci.