Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

< >
  • PS4 80
Jako první jsem se chtěl v komentáři zmínit, co vlastně máte od druhého The Last of Us čekat. Jenže teď, krátce po dohrání, si uvědomuji, že to úplně přesně nedokážu. Napíšu tedy pouze: Nedostanete to, co čekáte, že dostanete.

Začnu jasným. Technologicky se jedná o současnou špičku herní tvorby. Skvělé herecké výkony, parádní hudba, ozvučení a smysl pro detail, kterému se může rovnat jen hrstka jiných her. Za vším je prostě vidět obrovské množství práce. Od Naughty Dogu ale nejde čekat nic jiného. Přejděme tak k tomu kontroverznějšímu tématu, tolik hýbajícímu celým průmyslem.

Příběh mi v prvním dílu nikdy nepřišel tak dobrý, jak je mnoho hráčů přesvědčeno. Ne, jedná se jenom o další post-apo zombie svět. Skutečná síla jedničky, aspoň pro mě, spočívala v postavách. Každá z nich byla propracovaná, uvěřitelná a nikdy černobílá. Pokračování nám dopřává podobnou dávku všeho zmíněného. Problémem je, že možná až moc. Za celý průběh nepotkáte jedinou kladnou postavu. Všichni si sebou tahají bagáž z minulosti, jsou často náladoví i nepříjemní. Po celou hru dělají v podstatě jenom špatná rozhodnutí. A hráčům to, zdá se, vadí. Až do samotného závěru jsem vlastně nevěděl, komu fandit. Ukazuje se, že je to větší problém, než jsme si všichni původně mysleli.

Samotný příběh střídá lepší pasáže s těmi horšími. Předchůdce byl jako jízda na horské dráze, zatímco tady máme těžkopádný autobus. Pořád obsahuje oddělené arény, tentokrát až zbytečně rozlehlé, proložené story částmi. Vzhledem k (v rámci žánru) velké délce hry, vzniká docela velký problém s tempem vyprávění. Být celá hra o třetinu kratší, tak jenom dobře.

Trochu zklamáním jsou také souboje s nakaženými. Respektive jsou úplně stejné, jako dříve. Celkově v tomhle směru TLoU II ničím nepřekvapí. Těch pár vylepšení (melee úhyby, plazení) už tu mělo být dávno a nic jiného zásadního se nemění. Lepší už jsou střety s lidskými soky. Pokřikují na sebe jmény, radí se mezi sebou, AI se vám neustále pokouší vlétnout do zad a když zabijete psa, tak se psovod skoro rozpláče. Zvláštní zmínku si zaslouží i zobrazení smrti. Zásahem z blízka brokovnicí nebožtíka poctivě roztrháte, kulka do krku mu způsobí mrazící chroptění a ustřelení končetiny končí řevem a pomalým vykrvácením na zemi. Zabíjení lidí mě ještě nikdy nebavilo více (ve hře...).

Vývojáři rozhodně nešli hráčům na ruku. Mohli udělat jednoduše další díl, jak jsme koneckonců zvyklí. Vytvořili však ojedinělé dílo, které v jistých směrech nemá ve videohrách obdoby. Ano, občas to skřípe, někdy vrže a často postrádá drive. Nic z toho ale nezpochybní nesporné kvality a odvahu týmu stojícího za Part II.
+30
  • PS4 90
Na The Last of Us Part II jsem se těšil dlouhá léta, a když už se konečně blížilo vydání a na net unikly kontroverzní leaky, okolo kterých se strhl hotový shitstorm, kecal bych, že mnou nelomcovaly obavy. K mému štěstí jsem hru hrál a dohrál leaky a jakýmikoli spoilery nezasažen a tak můžu spokojeně říct, že jsem si příběh užil se vší parádou.

Vezmu to od podlahy a začnu gameplayem, který v zásadě nic moc nemění, ale drtivou většinu herních prvků z jedničky vylepšuje. Hrál jsem na hard obtížnost, která určitě poskytuje určitou výzvu, ale osobně jsem měl pocit, že bych klidně mohl ještě o stupeň přitvrdit. Hráč totiž dostane do ruky mnoho zbraní a možností, jak s nepřáteli bojovat a zhruba od půlky jsem ničím kdovíjak nešetřil a stále jsem měl dostatek jak munice, tak zásob. Ač hra není openworld, veškeré lokace jsou daleko rozlehlejší, než tomu bylo doposud a pokud hrajete stylem jako já, tedy prošmejdit úplně všechno, budete mít spíš nadbytek, než nedostatek. Samotné souboje jsou ovšem parádní. TLoU II je konečně hra, kde násilí není jen běžná rutina. Člověk povrchně nekosí jen bezejmenné random panáčky s prstem v nose jako kdyby to bylo v pořádku, ale násilí tu skutečně působí jako násilí a minimálně ze začátku, než člověk otupí i k téhle formě, to násilí fakt není příjemné. Každá NPC má své jméno a AI je udělaná tak, že na sebe nepřátelé navzájem bolestivě reagují, a když je Ellie začne jednoho po druhém nemilosrdně kosit, dávají to náležitě najevo. Při hraní si nelze nevzpomenout na Spec Ops: The Line, který, ač na to šel teda úplně jiným způsobem, se též pokoušel zaměřit na tématiku glorifikace násilí a jistého odosobnění, které hráč v akčních hrách běžně prožívá. Tvůrci viditelně chtějí, aby tady hráč ty mordy skutečně pocítil a alespoň na mě to fungovalo.

Z příběhu jsem nicméně malinko rozpačitý. Se samotným dějem žádný problém nemám. Tvůrci serou na nějaký fan-servis a je to tak dobře. Naopak mají přesnou autorskou vizi, kterou do hry otiskli a která se nemusí všem zamlouvat. Je to dospělé, má to hloubku, své pointy a řadu menších či větších twistů. A i přesto, že na mě i tentokrát dopadla ohromná škála především negativních emocí, tak mě jednička svým smutným, ale mírumilovnějším přístupem a komorní atmosférou tak trochu ve stylu McCarthyho Cesty oslovila o fous více. Dvojka je rozmáchlejší, do určité míry i dějovější, ale na můj vkus někdy možná až příliš krutá a depresivní.

Po stránce writingu je to ale videoherní špička. Hltal jsem každou cutscénu, každý byť jen sebemenší dialog. Všechno je to parádně napsané a krásně rozanimované. Postavy jsou neobyčejně živoucí a doporučuju nedávat na první dojem. I tu nejnenáviděnější postavu si po čase oblíbíte, stejně jako k oblíbené postavě vlivem událostí sympatie trochu opadnou. Celá hra působí jako rozbor lidské nenávisti, do hloubky rozpracovává motiv pomsty a její destruktivní vliv.

Po technické stránce je to bez debat též současná špička. Parádní motion-capture, krásná prostředí, místy ohromující práce se světlem a v neposlední řadě detailní textury. Výtku bych možná směřoval k jisté repetitivnosti lokací. Zatímco v prvním dílu hráč cestoval jedním směrem a prostředí se neustále obměňovala v závislosti na ročním období, ve dvojce se drtivá většina hry odehrává v létě, v jednom městě a v rozmezí několika dnů. Pocitově je to místy až neúměrně natažené, čímž dost často trpí jinak parádní příběh (a i také z toho vychází mnou výše zmiňovaná rozpačitost). Nejvíce je to znát v částech, kde hráč putuje sám. Bez parťáka a bez těch skvěle psaných dialogů je samotný gameplay po tolika hodinách už docela monotónní a ač to říkám s ohledem na ta parádně vymodelovaná prostředí nerad, místy by hra zasloužila osekat a zhutnit.

Nicméně i přes těch pár výtek pramenících především z odlišných osobních preferencí naprostá spokojenost. Ve finále odcházím herně zcela uspokojený a z příběhu zároveň naprosto vyčerpaný. Druhý The Last of Us možná není herní revoluce, ale jistojistě evoluce značky a především jedna z nejvýraznějších her této generace.

Pro: pevná autorská vize, způsob vyprávění příběhu, hloubka a přirozenost postav a dialogů, lahůdkový gunplay, chování AI, syrové zpracování násilí a celková úroveň imerze, perfektní audiovizuál, hudba, flashback v muzeu, kytara, Take on Me, vypointovaný závěr

Proti: místy neúměrná natahovanost a nevyvážené tempo dávkování děje, té deprese je občas skoro až moc

+25 +27 −2
  • PS4 70
Na The Last of Us Part 2 čekalo mnoho hráčů. Bylo by hloupé čekat ještě něco víc, než jsme dostali od jedničky, takže byla má očekávání střízlivá. Možná jsem se na to ale měl přeci jen napít, protože tohle je zklamání roku a možná i pro celou etapu PS4. Bohužel bez toho, aniž bych vyzradil děj tahle amatérská recenze postrádá na významu, protože příběh i jeho styl vyprávění je zde zásadní.

Každý, kdo hrál jedničku, a má srdce, byl pravděpodobně na šílené emocionální horské dráze. Jistě si vybavíte mnoho šokujících momentů s protagonisty, ve kterých se postavy chtě nechtě prostě sblížily. A nás to sblížilo s nimi. Tohle se ve dvojce ale neděje. Dialogy během cestování nijak nezaujmou a ani hlavní dějová linie není strhující. Není, ačkoli zápletka, kterou producenti vytvořili na to měla. Bohužel se Naughty Dog rozhodli jít cestou inovace co se vyprávění příběhu týče. S tím problém nemám. Problém mám s tím, že tenhle styl vyprávění použili u zajeté značky.

Vadilo mi, že zabili Joela? Možná ani moc ne? Stejně byly trailery orientovány k motivu pomsty a lidi dost spekulovali jestli Joel vůbec ve dvojce žít bude. Tohle problém není. Problém je, že když už se Ellie vydá na cestu za mstou, prvního cápky z bandy oddělá až někdy po 10 HODINÁCH! A pak další dva v hodině patnácté. A mezi tím se neděje nic zásadního. Dialogy mezi Ellie a Dinou jsou nijaké, nezajímavé. Oceňuji alespoň nenásilně podaný lesbický vztah, když už do toho byli teda tak žhaví. U tohohle ale bohužel nevychladli. Výše popsané bych ještě dokázal nějak skousnout. Druhou polovinu hry totiž jedete za Abby, hlavní "antagonistku", tak trochu Brie Larson na steroidech. Má pointa je taková, že ji nesnášíte a teď vás hra nutí za ni hrát cca 10 hodin, ačkoli nechcete. Pointou tvůrců je ukázat lidem druhou stranu barikády. Že nikdo vlastně není zlý, jen prostě kope za svůj tým. Můžete se na tohle zlobit? Ne. Jenže já stále čekal na ten emočně strhující příběh a ten se u pro mě nekonal. Objevilo se pár pamětihodných okamžiků, ale prázdnost děje prostě převládá. Chtě nechtě ale musím přiznat, že jsem trošilililinku sympatií k Abby získal, což jsem nečekal. Ze spousty uměleckých děl jsme pochopili, že pomsta nic moc nevyřeší a spíš jen zhorší. Není to ale takový průser, protože flashbacky nám připomenou to skvělé, co jsme si na jedničce zamilovali.

Z děje jsem minimálně dost rozhozený, ale technická stránka na hře zachraňuje, co se dá. Graficky naprosto oku lahodící, ať už scenérie nebo jen výborné modely obličejů, kůže, vody či odlesků od povrchů. Akce zase zlepšena, stealth působí zase uvěřitelněji (ačkoli je ho hodně), střílení z bambitek spokojenost a kdo nemusí brutalitu, měl by od TLoU2 upustit. Je možná až neuvěřitelné říct, že nejlepší mise byly v druhé polovině hry (odkaz na spoilery). Takovou misi v mrakodrapech, na ostrově, na mostě nebo v nemocnici budu mít v hlavě dlouho a byly hodně atmosférické. Dále také musím označit naháněcí/utíkací sekvence za naprostý vrchol v žánru, protože ve mě vyvolávaly úžas, přičemž jsem ani nestíhal pobírat, co všechno se v té akční smršti děje na obrazovce.

Novinkou je na začátku hry i menší otevřená lokace, která ale ubírá na dynamice děje a odchází od lineárnosti, kterou jsme doposud od Naughty Dog her dostávali. Hra je ale pořád "semi-lineární", čímž mám na mysli, že můžete jít střemhlav za momentálním úkolem nebo prozkoumáte prostory po stranách, schrastíte staré dobré suroviny, pokusíte se otevřít sejfy s ještě více surovinami nebo najít superhrdinské kartičky. V návaznosti na to musím říct, že na střední obtížnost je surovin opravdu hodně a zvýšení obtížnosti může přinést opravdu slušný zážitek, což sám v budoucnu udělám při druhém průchodu. Ellie opět můžete vylepšovat v pěti stromech dovedností, které se ale odemykají postupně a ne jako u Joela, kdy jste mohli třeba hned vymaxovat zdraví. Novinkou je taky možnost uhýbání nepřátel a plazení se po zemi, kterou jakože několikrát využijete, ale nejsou to nosné mechaniky hry (teda co já vím, hrál jsem to jak noob na normal).

Kolem a kolem je to technicky vynikající hra ždímající z hardwaru PS4 maximum. Audiovizuálně se jedná o špici, což vám potvrdí i moje máma, když se pozastavila u telky se slovy "Počkej, to je film nebo hra?" a já se pod to mohu podepsat. Akce zábavná, ačkoli je jí kapánek více, než by bylo třeba. Bohužel mám problém s dějem, jeho dávkováním a s tím, že nás nutili hrát za postavu, která je víc mrcha, ne jako Ellie, která je akorát zlomená a touží po pomstě, což lze vidět na reakcích, když zabije lidi, které zabije a hlavně s tím, že se rozhodli pro takhle nestandardní naraci u zaběhlé značky. Přejmenujte hlavní postavy i název hry, možná udělejte z antagonisty trochu líbivější charakter a pak bych této hře dal upřímných 85 %. Jenže já nemůžu. Nejsem totiž novinářská společnost posraná z toho kritizovat hru, protože by je nařkli z homofóbie či diskriminace pohlaví.
+18 +20 −2
  • PS4 100
Na The Last of Us Part II jsem se ohromně těšil a měl jsem to štěstí, že jsem si mohl hru projít, aniž by mi byla, jakkoliv vyspoilerována. Zpětně po dohrání mi ten hate a review bombing přijdou vyloženě trapné. Pokusím se zde shrnout nějaké důvody a můj postoj k tomuto, dle mého názoru, velkolepému počinu.

Na začátek vezmu to, na čem se shodneme asi všichni, co jsme hru hráli. Technická a produkční stránka celé hry je na té absolutně nejvyšší úrovni. Grafika, motion capture, ozvučení a smysl pro detail, tohle a mnohem více je zde špičkové. Je vidět, že na hře se pracovalo několik let a je radost, že je na ní tolik práce a úsilí poznat. Nutno říct, že jsem nenarazil ani na žádný bug, jen jednou Ellie trvalo trošku déle, než otevřela šuplík, ale jinak nic, což je na dnešní dobu, kdy se hry dodělávají ještě měsíc po vydání, obdivuhodné.

Vlastní odstavec si zaslouží boj a násilí obecně. Hra byla už od začátku propagovaná jako drsná záležitost, kde bude realistické i to, co bychom radši asi minuli a svému slovu autoři rozhodně dostáli. Mechaniky boje jsou zde propracovanější než v prvním díle, ale nejedná se o žádnou revoluci. Změny jsem decentní a vždy k lepšímu. Boj s infikovanými je dost podobný, když pomineme jejich nové druhy. Ovšem boj s lidskými nepřáteli se zlepšil výrazně více. Může za to velice chytrá AI, nepřátelé spolu komunikují a když některý z nich zmizí, tak ho začnou hledat. Dokáží si vás chytře obíhat a napadají vás ze zadu. Chytrý design úrovní neumožňuje, abyste si vlezli do krytu a jen čekali až si protivníci přijdou jedním vchodem pro smrt. Nikde nejste v bezpečí a musíte se umět dobře pohybovat, jinak je po vás.
Násilí je zde velice realistické a nemusí sednout každému. Protivníci i jejich psí společníci mají jména a vzájemné vztahy, takže když zabijete někomu kamaráda nebo psího miláčka budete si toho po úzkostných výkřicích dobře vědomi. Ať už jdete na nepřátele nožem či pistolí, dostanete náležitou dávku krve. Je poznat, když někomu ustřelíte hlavu nebo ho naopak necháte pomalu vykrvácet.

Design světa se oproti jedničce taktéž posunul. Nejde jen o to, že zde nemáte žádné stoprocentní krytí, ale i jak můžete procházet stealthově. Vysoká vegetace, vodní plochy, různé skulinky i možnost vylézt do výšin dávají velkou paletu možností, jak si s oblastmi poradit a obecně jsem zde cítil větší volnost než v jedničce, kde byla ona ideální cestička vždycky tak trochu zřejmá.
Svět je samozřejmě krásný a detailní, ale cestování napříč Amerikou během různých ročních období přeci jen působilo poutavěji. Rozhodně zde nemáte tedy pocit, že byste byli v tom stále stejném domě. V rámci Seattlu navštívit spoustu jedinečných a originálních míst, ale přeci jen je to pořád jedno, a to samé město v jednom měsíci v roce.

Nyní konečně příběh, ten je za mě vynikající. Ona kritika, že hra propaguje LGBT+ mi přijde zcela zcestná. Ellie byla lesba už v prvním díle a další motivy spojené s tímto tématem jsou ve hře velice umě a nenuceně implementovány. Zároveň dávají této postapo Americe i větší hloubku. Myslím si, že pokud hráč není vyloženě zarytý homofob, tak ho hra nemá čím pohoršit.
Petice na změnu příběhu mi připomíná obdobný problém s poslední řadou GoT. U obou děl padaly a stále padají argumenty, že se to fanouškům nelíbí, protože to neskončilo tak, jak jsi hráči/diváci přáli. U obou počinů je tento argument velmi hloupý. V případě Hry o trůny lze najít jakési oprávnění pro onu petici. Děj tam byl jak z rychlíku, byla tam kupa logických kiksů, nedořešených linek a totální ignorace vývoje charakterů. Těmito neduhy ovšem dvojka TLoU netrpí.
Jasně, to, co se ve hře děje, nebylo asi v žádné z představ fanoušků a v mé taky ne. To ovšem neznamená, že by ten děj byl špatný. Už jenom pro to, jak dokázal hráče zaskočit, si zaslouží pochvalu. Děj samotný i způsob jeho vyprávění jsou na herní scéně něco jedinečného. Ať už jde o dialogy, vývoj postav či jednotlivé události v příběhu, máme tu scénáristicky velice vypiplaný počin.
Děj vyvolává v hráčích emoce, popravdě kupu emocí a tyto pocity jsou z větší části negativní, ale to je dobře! To byl právě záměr, aby se nám to, co se na obrazovce děje, nelíbilo, a tak trošku jsme u toho trpěli. Já bych si taky přál, aby některé postavy dopadly jinak. Tohle je bohužel krutý svět TLoU a zde není pro happyend místo.

Tady budu ještě hodně spoilerovat, takže klikat jen na vlastní nebezpečí Hraní za Abby i celá její perspektiva jsou naprosto skvělé a hraní za ni mě bavilo. Nadchlo mě, jak se můj postoj k ní během hraní měnil. Po zabití Joela jsem jí samozřejmě nesnášel, když jsem za ní začal hrát, radost jsem z toho neměl, i když mě základna na stadionu dost nadchla. Postupem hraní mé negativní pocity mírně opadly a nahradil je kladnější dojem, přesto jsem při konfrontaci v divadle chtěl hrát za Ellie a dát Abby co pro to. Na úplném konci jsem ji už zabít ale nechtěl. Po pohledu na ní, jak je po to všem zbědovaná a na pokraji sil, jsem si přál až už ji Ellie nechá jít, protože jsem cítil, že si obě hrdinky již vytrpěly dost. Tohle je pro mě ukázka mistrovského vyprávění, které ve hrách nemá svým způsobem obdoby.

The Last of Us Part II je jedinečná hra, která je pro mě jasná stovková záležitost. Chápu, že někomu příběh sednout nemusí a rád si poslechnu rozumné protiargumenty. Pro mě byl děj mistrovsky napsán i odvyprávěn, a proto jsem z něj nadšený. Pokud se fanoušci psychicky připraví na to, že tohle je zcela něco jiné než první díl, tak dostanou fantastický počin, a i když jim příběh nesedne, tak si myslím, že po technické, designové i herní stránce má hra, co nabídnout, aby stála za zahrání.

Pro: Po technické a designové stránce prvotřídní počin s mistrovským příběh, přičemž dílo jako celek nemá zatím v herním světe obdoby.

Proti: V prostřední části hry jsou některé sekvence přeci jen delší, než by bylo záhodno a střídání ročních období napříč Amerikou v prvním díle bylo o trošku atraktivnější.

+18 +19 −1
  • PS4 100
Můj komentář bez spoilerů:

Jedna z nejlepších her, které jsem kdy hrál. Tečka.

Hra po grafické stránce vypadá naprosto úchvatně, herní mechaniky jsou funkční a zábavné a nesetkal jsem se s jediným bugem. Příběh TLoU II patří k těm nejoriginálnějším a nejpřekvapivějším, které kdy ve videohrách vznikly.

Absolutně nerozumím všemu tomu hejtu, který se mezi hráči vytvořil. S čím to sakra srovnávají? Tahle hra vyčnívá prakticky ve všech ohledech. Celý příběh je velmi netradiční s rozhodnutími, zvraty a stylem vyprávění, jaký jsem v jiné hře doposud neviděl. Je velmi dospělý, místy i kontroverzní a já si myslím, že spousta hráčů prostě a jednoduše není ještě připravena něco takového hrát. Hráči jsou obecně zvyklí na jednodušší, přímočaré hry, které je snadné pochopit.

Vytvořit takhle dospělou a vlastně vážnou hru bylo od vývojářů velmi odvážné, ovšem bojím se, že společnost hráčů na ni ještě není připravena. Věřím, že jednou bude TLoU II vnímáno jako milník herního průmyslu. Hry už dávno nejsou jen pro děti a ne všichni jsou schopní to pochopit.

Toto je můj názor, díky za jeho přečtení.

Pro: originální a překvapivý příběh, skutečně nádherná grafika, plynulá a zábavná hratelnost, odvaha vývojářů se do něčeho takového pustit

Proti: občas jsou některé pasáže trošku zdlouhavé, než se opět posune příběh vpřed... ale to je opravdu jen drobnost

+15 +22 −7
  • PS4 100
Raději upozorňuju pro ty co nehráli nebo nedohráli, že ty věci co tu píšu může někdo považovat za spoiler a já je do spoileru prostě nedal. Tak jen tak řikám.

Tak a je to tady... To je ono. Naughty Dog přišel se svým mistrovským dílem.
Před sedmi lety vyšla hra o postarším chlápkovi, který nechce navazovat bližší vztahy, je cynický a tak nějak nad věcma prostě přestal přemýšlet, chtěl nic necítit a byl schopný udělat cokoliv bez morálního kompasu. Pak se mu okolnostma dostala po bok mladá holka, připravena bojovat, nesrat si na hlavu, udělat si z věcí i prdel, ale zároveň víceméně nevinná a nepolíbena venkovním post-apo světem, který postrádal lidské hodnoty, a překypoval nebezpečím. Neil Druckmann a spol. stvořil, napsal a zrežíroval dospělý příběh, sice vytrénovaný filmovým příběhem, ale stále "tížený" poetikou herních atrakcí z předchozí značky Uncharted jeho domovské firmy Naughty Dog. Tehdy se mohli soustředit na svůj autorský počin. A dopadlo to tak, že zanechali stopu, a když se to budu snažit nějak ve zkratce nazvat, tak to byla hra, ke které tak úplně nepřistupovali jako ke hře. Místama to působilo, jako když se opakující gameplay mechanismy z povinnosti pletou do cesty vyprávění, jen aby byl prostě ten herní čas nějak vyplněn. Tihleti tvůrci ale autorsky ještě rostli.

Když stvořili DLC Left Behind, přišlo mi to jako by rozšiřovali svůj koncept stanovený v předešlých dílech Uncharted, ale hlavně z oné hry, ze které DLC vycházelo, a to, že se ještě víc rozhodli akceptovat nikoliv potenciál vyprávění svého díla jakožto filmu, ale HRY. Rozhodli se ještě víc příběh vypravovat pomocí gameplaye. Přijde mi, že film nechali filmem a pochopili, jaký potenciál skýtá HRA, která vypráví příběh. Více jsme jako hráči objevovali, co jsou tyhlety postavy, co tam na obrazovce běhají zač, a méně jsme je použivali jako bezcharakterní bezmozkové herní avatary, se kterýma máme vykosit 20 nepřátel a dojít z bodu A do bodu B.

Před čtyřmi lety opět Neil Druckmann a spol. dokončovali přiběhy postav nastavené hodně odlišnou režií a osvojili si je podle sebe. Vyprávění příběhu odvíjejícího se od postav v něm, víc než banda lidí, co jdou splnit misi, to je to v čem tady pokračovali, a posunuli to do nebeských výšin. Čtvrtý díl Uncharted ukončoval nostalgicky příběh Nathana Drakea, ale posunul se přitom někam jinam, někam výš. Tak jak tvorbu studia Naughty Dog tenkrát posunul v roce 2013 The Last of Us. Spin-offem k Uncharted s podtitulem Lost Legacy dokázali, že i taková "bokovka", může být skvělá a pokračovat ve vysoko nastavené laťce ze čtvrtého Uncharted.

Teď mi přijde, že všechno co jsme viděli v jejich hrách, se nastřádalo a vyústilo v této jejich zatím poslední hře. Ale ještě je tam toho tolik víc. The Last of Us Part II, je pravděpodobně to, co jsem chtěl. Nechtěl jsem, aby se nechali svazovat konvencemi vysokorozpočtového herního průmyslu. Chtěl jsem aby nešli ve stereotypech. Ale od příběhu samotného jsem byl ochotný se nechat překvapit, a byl jsme připraven na tuhletu velkou věc. A myslím, že se nenechali sežrat těmi očekávaními, aby to bylo skutečně velkolepé, a jenom velkolepé. Aby sme skončili jen u toho co nejvíce rozšířit a udělat to co nejvíce epické. Ony sice byly momenty, kdy to připomínalo trochu Uncharted (jednou dokonce i Resident Evil, což je trochu škoda), ale tohle je jen taková omáčka kolem. Žánr akční, ke hře patří, ale tohle jsou jen prostředky. Prostředky k tomu, aby jsme v zásadě dostali to hlavní, příběh. Jako to slovo příběh, to už mi přijde někdy takové nadužívané, a moc obecné. Příběh se zmiňuje a skloňuje u her, hlavně v poslední době hodně. Když hraju hru, většinou chci, aby to mělo dobrý příběh, to je prostě taková jasná věc. Ten příběh tam samozřejmě může být, může ho být dostatečně dost, hodně cutscén, příběhy postav, nějaký lore atd., ale u her mi osobně přijde, že to prostě furt nejde. Strašně moc pravidel, strašně moc zvyků, prostě kritérií, jak hra vypadat, aby vypadala jako hra. Když jsem nedávno hrál Resident Evil 2, občas jsem si pustil Days Gone nebo Assassin's Creed, vidím tam, že se tvůrci snažili o příběh, je tam snaha o emoce, je tam nějaká atmosféra, hra chce působit jako filmový pohlcující zážitek. Já to tam ale necítím, do té míry abych to nějak řešil, tak abych to považoval za silný příběh, a abych postavy považoval za zdařilé postavy, se svým osobním vývojem. Ty hry se snaží o emotivní silný příběh, plný mezilidských vztahů a lidských tragédií. Vidím tam ta témata vysící ve vzduchu - manipulace dogmatem, hraní si na boha se vymstí, nebo nějaký boj o přežití či co. Ty hry ale zůstavají jako něco hodně povrchnějšího. Assassin's Creed Unity a Syndicate jsou jak učebnice historie, jakoby se z kulisy pro příběh stalo to hlavní, co nás může ohromit a co si budem pamatovat. Resident Evil 2 je střílení na zombíky. A Days Gone je ta hra, ve které jezdíme na motorce, střílíme na zombíky a otevíráme kufry u aut :D, (i když Days Gone jsem ještě nedohrál, tak to nechci hanit předem, ale zatím mě to prostě nebaví a ani se mi to moc nechce hrát). Ale tady s touto hrou, s Last of Us 2, je to o něčem úplně jiném. Tady to je správně, tady jsou příběhy, které se vám zaryjou pod kůži, kolikrát se důležitá věc neukáže tak úplně doslova, vyprávění je podprahovější, postavy komunikují výrazem a emocema, a ne tím, že situaci popíšou. Pocity, vztahy, vnitřní pochody, vnitřní démoni, to se tady přibližuje realitě víc než skoro jinákoliv hra co sem hrál. Druhý díl si sice na paškál vzal téma pomsty, jakožto konflikt v příběhu a hybatel děje, toť omílané téma jak ve filmech tak ve hrách, ale tady na to šli trochu z jiné stránky, a šli na to víc do hloubky. Pomsta je tady totiž brána ne jako nutnost pro naše uspokojení, ale jako překážka, jako závislost hlavních postav, která je nutí točit se v kruhu a přicházet u toho o svědomí, nebo je donutí zamyslet se, jestli to celé vlastně není špatně. Ovšem těch témat je tady víc. Třeba téma o ztrátě, a ne nutně o vyrovnání se s ní, jak nám to bylo podáváno skrz Joela v prvním díle, ale spíš o ztrátě jako takové, co s člověkem udělá, a jak velkou díru v něm zanechá, to je to co mě napadlo po dohrání, a co jsem si z toho velmi výrazně odnesl.

Hra vytahovala jedno příběhové eso z rukávu za druhým, a já se nestačím divit, do jakých neprobádaných vod se tvůrci rozhodli jít. A kolikrát, že může být až nepříjemná hráčům. Ať už jde o neobjektivizování ženských postav, nebo polidšťování nepřátelských postav, nebo prostě zkrátka zabití všemi oblíbené hlavní postavy z 1. dílu skoro na začátku hry. Možná skoro jako jediná na poli her, The Last of Us Part II vypráví svůj příběh tak, že si dává na čas, nespěchá, scéna je dlouhá, nebo postavy si neodpovídají hned, nejde nutně o množství informací, které si sdělují, ale o emoce, které mezi něma v pár slovech proběhnou. Taky mi nestačí než žasnout nad těmi všemi významy a symbolikami. Tohle jsou postupy, které se ve vyprávění kolikrát uplatňujou ve filmech a nebo seriálech. Třeba ta velmi dospělá práce s nahotou. Na konci mě hra vyplivla totálně nasyceného, spokojeného a ještě se ke hře budu vracet. Ovšem je také třeba opět zmínit, že postupy filmové sice kolikrát jsou, to jo, ale tahle hra si jde svou cestou. Během tohohle zážitku hrajem, my se nedíváme, když to není nezbytné. Hrajeme v pasážích, kdy je to pro ten příběh a postavy potřebné, kdy to umocňuje zážitek.

Gameplayové věci kolem, to už jsou pro mě prostě jen věci kolem, a přijde mi že je to tak i pro tu hru. Gameplay byl rozšířen jen do těch mezí, do jakých byl potřeba, aby se to dalo hrát, a aby to i pomáhalo zprostředkovat co nejlépe zážitek z hraní. Nic mi nepřišlo navíc, nic nebylo jen na efekt. Spíš mi přišlo, že se tvůrci z hlediska gameplaye od prvního dílu posunuli o hodně dál. S puzzlama si více hráli a celkově mi dávkování těch gameplay prvků přijde pestřejší. Tady už se neopakovali se žebříkama a s plovoucíma deskama, sem tam je třeba otevřít trezor, sem tam správně hodit kabel či lano, atd. Celkově prostě pestřejší gameplay. A společně s posledními dvěmi díly Uncharted je to to nejlepší od Naughty Dog. Je to zábavné, plynulé a samozřejmě si to šíleně potrpí na detailech, jak technických tak hratelnostních. Někdy tomu dochází dech, jakože je ten gameplay trochu natahovaný, příliš mnoho střetů s nepřáteli po sobě, ale to mi celkový zážitek nezkazilo.

Tvůrci to dokázali. Stvořili své autorské dílo, které má hodně co říct. Myslím, že s kontroverzí počítali, a ono to tak někdy s těmi výraznými počiny bývá.

No nic, jsem nadšen, a už to moc nechci protahovat. Na závěr tady ale ještě vysypu tu absolutní nadšenost do spoilerů. Věci, které se mě nějak výrazně dotkli, nebo mě dostali, utkvěli v paměti.

- Celá situace kolem Joelovi smrti. A ten jeho poslední pohled na Ellie...
- Elliina verze Take on Me a Dinin zamilovaný pohled na ni.
- Ta role Tommyho - jak se tam objevil jako záškodnický odstřelovač, co hlavní postavě nedá a nedá pokoj, a to jak to reflektuje jeho výuku odstřelování s Ellie, a hlavně jeho poslední scéna a jeho role zlomeného a zjizveného muže v ní.
- Flashbacky. Elliina a Joelova návštěva muzea, nebo jejich poslední rozhovor na konci hry.
- Později ve hře se během Ellina příběhu dozvídáme, že celou dobu věděla o Joelově lži. To mě nadchlo a překvapilo, protože jsem si myslel, že to tam ještě bude hrát pro Ellie nějakou roli. Po Joelově smrti to tu roli nehraje, chce se pomstít a jeho lež akceptovala.
- Vztah Diny a Ellie.
- Boss fight s Ellie jakožto soupeřem.
- Geniální závěr. Poslední vyčerpaná bitka na pláži Santa Barbary, během toho Elliny dvě kontrastní vzpomínky na Joela, její návrat na prázdnou farmu a kytara s motýlem, kterou to celé začíná v rukách Joela v prvním záběru ve hře.
- Atd. atd. atd.
+13 +15 −2
  • PS4 100
Skvělá hra, která by si zasloužila nějakou cenu. Líbí se mě motiv příběhu, kterej je zase jak je zvykem u Naughty Dog famózní. Grafika je skvělá a takovou jsem dlouho v žádné hře, co jsem hrál neviděl. Mimika postav v cutscénách je tak realistická, že poznáte jakou emoci postava má i bez toho aby něco říkala nebo třeba plakala. NPC jsou o proti jiným hrám úplně někde jinde, jsou perfektně zpracováni a chovají se, řekl bych, na 100% realisticky, volají na sebe svými jmény, a reagují na to, když někdo z nich zemře. Nepřátelé Vás dokážou i skvěle obklíčit tak, že je někdy i těžké se jim vyhnout. Nakažení jsou prakticky stejní jako v prvním díle, jen třeba clickeři mi přišli o něco citlivější na zvuk a snáz Vás můžou najít než tomu bylo v první hře, ale to se mi možná jen zdá. Nové typy nakažených mě překvapili, jsou tam dva noví. Jeden je Shambler, s kterým mě boj obzvlášť bavil, jako svojí "obranu" ze sebe vypouští jedovatou kyselinu, ve které se můžete udusit. Tuto kyselinu vypustí i po tom, co umře. Jediný neoznámený typ nakaženého mi dal pěkně zabrat, byl jsem docela překvapenej a možná jsem se ho i lekl, když jsem ho poprvý viděl, taková velká slátanina všech nakažených, ale v tom dobrým smyslu. Boj s ním byl zajímavej, dost těžkej a na čtvrtej pokus jsem ho konečně dal, jen by mě zajímalo proč se zrovna jmenuje krysí král..
Druhou část hry se hraje za Abby, která se v prvních hodinách hry zabila Joela, a to proto, že na konci první hry, při záchraně Ellie na operačním sále Joel zabil otce Abby, který měl provádět operaci, která by Ellie zabila. Za Abby se mi ze začátku moc hrát nechtělo, ale až po pár hodinách hry za ní jsem pochopil její motivaci pro to, co udělala, ale pořád mám o něco raději Ellie.
Příběh je zpracovaný skvěle a za mě bezchybně, nic není ve hře přehnaný. A jak si některá část hráčů myslela, že ta hra bude nějak potlačovat homosexuály, tak se opravdu spletl, Nic takového tam potlačovaný není a dokázal bych spočítat počet kdy se něco takového ve hře objeví na prstech jedné ruky. Toto vážně není ani jedna z hlavních věcí o co ve hře jde.
Líbili se mi i občasný pohledy do minulosti, které hru oživili a dávali ji i světlejší stránku, jako třeba hezké slunečné počasí, o proti zamračenému a deštivému Seattlu..
Uprostřed hry trochu zaostává tempo příběhu a je tam převaha gameplaye, možná to je tím, že prozkoumávám každej koutek světa, abych byl dostatečně vybavenej do boje, ale i přes to je jasný, že se mi hra líbila a řekl bych, že to je ta nejlepší příběhová hra, kterou jsem kdy hrál.

Hrál jsem na průměrnou obtížnost.
Hru jsem dohrál za 26 hodin, 18 minut.

Pro: Příběh, mimika obličejů postav, grafika, zvuky, hudba.

Proti: V prostřední části hry je tempo vyprávění příběhu o něco pomalejší, ale není to nic drastického.

+12 +15 −3
  • PS4 90
Je zajímavé sledovat jak se na metacritics liší hodnocení "oficiálních" recenzentů a normálních uživatelů. Každopádně za mě je hra super. Graficky vypadá úžasně i přestože jsem ji hrál na PS4 Slim. Celkově jsem nečekal, jak byla hra dlouhá, už tak v půlce se zdálo, že hra skončí a pak najednou přechod a hra pokračuje dále tentokrát retrospektivně. Ve hře si tak projdete stejné lokace, ale z dvou různých úhlů pohledu. Dobrý nápad, umožňuje tak více nahlédnout do dění, tato část se mi zdála v několika momentech až příliš zdlouhavá a hra se měla dle mého názoru více zaměřovat na Ellie a Joela v době před událostmi tohoto dílu než na hlavní "záporačku".
Konec byl pro mě stejný jako v předchozím dílu, musel jsem si chvilku sednout a jen přemýšlet nad rozhodnutíma postav a zda bych na jejich místě udělal něco jiného.

Pro: grafika, příběh, správa zdrojů a crafting systém

+10
  • PS4 100
Tak dneska úspěšně dohráno. A za sebe musím říct, že jestli tato hra nedostane nějakou cenu, ať už za příběh, vizuál či za soundtrack, tak budu opravdu naštvaný. Tato hra je něco tak jiného, tak úžasného že po dohrání jsem byl v němém úžasu, co jsem to vlastně dohrál za skvost. Velký klobouk dolů patří Neilovi Druckmannovi a vlastně celému týmu Naughty Dog. Tak silný příběh jsem u hry dlouho nezažil. A soundtrack ke hře? Ten tomu teda dává grády. Smekám a klaním se. Parádní věc tato hra!

Pro: Příběh, Postavy, Soundtrack a vlastně celá hra!

Proti: Ve hře jsem žádné "proti" nenašel.

+5 +19 −14