Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PS5 95
Po prvých desiatich hodinách som sem skormútene napísal, že toto nie je hra pre mňa. Keď som sa do nej ponoril hlbšie, zistil som, že možno pre mňa naozaj úplne nie je, ale je výborná.

Sekiro sprevádzala povesť hry ešte náročnejšej než Dark Souls či Bloodborne. A legendy neklamali. Sekiro je pre mňa s prehľadom najnáročnejšia hra od pána Miyazakiho. Možno aj najnáročnejšia hra v celej mojej hráčskej histórii. Naivný casul ako ja by si myslel, že keď do Sekira vstupuje zocelený predchádzajúcimi titulmi zo soulsborne ságy, tak mu hranie pôjde trochu viac od ruky. Ale chyba lávky! Princíp boja je radikálne odlišný, takže hráči Dark Souls musia svoje znalosti zahodiť a začať odznova.

A už to je samo o sebe dosť ťažké. Ak ste nehrali žiadnu predchádzajúcu Souls hru, tak ste vlastne vo výhode. Nebudem klamať, prvých desať hodín bolo veľké trápenie. Pri trápnych mini-bossoch som zomrel viackrát, než v Dark Souls a Bloodborne dokopy. Toľko rage quitov som ešte nezažil. Vždy keď som hru zmazal, začali vo mne ale hlodať pochybnosti. To naozaj Sekiro ako jediný titul zo soulsborne rodiny nedokončím?

Po Elden Ringu (ktorý ma trošku sklamal) som dostal chuť na nový spôsob boja (keďže ten na štýl Dark Souls sa podľa mňa už vyčerpal), takže som sa rozhodol dať Sekiru ďalšiu šancu. Už som vedel, do čoho idem, obrnil som sa trpezlivosťou zenového majstra a bol som odhodlaný naučiť sa ten prekliaty combat systém. Stále trvalo dosť dlho, kým som zabudol staré zvyky, ale bolo to nutné. Musel som skrátka prehltnúť svoju pýchu a akceptovať, že aj pri menej podstatných bossoch strávim oveľa viac času, kým sa všetko naučím. Zároveň som sa oboznámil s tipmi a trikmi od skúsenejších hráčov na YouTube, čo tiež pomohlo.

Všetko mi do seba definitívne začalo zapadať niekde okolo Lady Butterfly. To, samozrejme, neznamená, že som už nezomieral, ale už som mal konečne predstavu, čo robím blbo a ako na to ísť. To znamená: žiadne nabiehanie medzi skupiny nepriateľov, ale využívať stealth, pamätať, že netreba riešiť staminu (zaplaťbuddha), staviť na strategické odstraňovanie enemákov, využívať terén a veci v inventári a tak ďalej. Pomaly, ale isto som sa začal adaptovať na Sekirove podmienky.

Plne ale chápem každého, kto to so s ním vzdá. Tá learning curve je tu totiž asi najstrmšia zo soulsborne hier (to, že vás prakticky akýkoľvek silnejší nepriateľ dá dole na dve rany je tuhá káva). A nie každý má hodiny na to, aby sa trápil v nádeji, že ho to raz možno začne baviť. Osobne som ale veľmi rád, že som vytrval, pretože Sekiro je fakt skvelá hra. Akonáhle sa dostavil onen „click“ moment, začal som si ju neskutočne užívať a konečne som docenil ten fantastický súbojový systém. Tvorcovia v ňom nechali naozaj solídny a inovatívny kus práce a možno by stálo za to práve tento štýl boja rozvíjať ďalej (Elden Ring v tomto ohľade naozaj pôsobí ako krok späť).

Bavil ma aj ten stealth, ktorý inak nevyhľadávam. Opäť sa teda dostavil starý známy návyk, ktorý si s FromSoft hrami spájam a dorazila aj slastná eufória po porazení bossa. Tá mi v Elden Ringu trochu chýbala, ale v Sekiro bola snáď najsilnejšia z celej soulsborne ságy a niektorých tunajších bossov radím k tomu najlepšiemu, čo FromSofťáci vytvorili (Genichiro Ashina, Great Shinobi Owl). Potešilo ma tiež, že hlavné bossfighty si hráč môže zopakovať (niečo podobné som si pri FromSoft hrách už dlhšie želal, mohlo by sa to stať súčasťou aj budúcich titulov).

Neprekážalo mi ani, že v hre nie sú žiadne štatistiky, ale len strom schopností, ani to, že má hrdina len jednu zbraň. Bolo to fajn osvieženie. Grafika je krásna (asi najlepšia z doterajších soulsoviek), atmosféra mysticky podmanivá. Príbeh je tentokrát priamočiarejší, hoci istú kryptickosť si stále ponecháva. Dočkáte sa však viacerých cutscén a váš hrdina už nie je nemý, takže je tu aj viac dialógov. V tomto ohľade teda ide o krok k tradičnejšiemu rozprávaniu. Žiaľ, hru si do dohraných zaradiť nemôžem, pretože posledného bossa som stále neporazil. Pravdepodobne ide o najťažšieho bossa, s akým som sa vôbec v hrách stretol a po troch dňoch boja som takmer kompletne vyšťavený... Ale ktovie, možno sa mi to raz podarí!

Edit: Tak konečne padol! Trvalo to bez preháňania aspoň 18 hodín (počas štyroch dní) a prišlo to vlastne úplne nečakane: v momente, keď som sa zmieril s tým, že Sekiro proste nedohrám (míňali sa mi spirit emblemy, nemal som už žiadne dodatočné liečivá...). Zrejme ale práve ten pocit určitého zmierenia sa s osudom dosť pomohol a ja som slávil víťazstvo.

Bossovia, ktorí mi dali najviac zabrať: Lady Butterfly, Blazing Bull, Seven Ashina Spears - Shikibu Toshikatsu Yamauchi, Genichiro Ashina, Guardian Ape, Great Shinobi Owl, Demon of Hatred, Isshin the Sword Saint

Pro: grafika, príbeh, skvelý súbojový systém, bossovia

Proti: občas chaotická kamera, na strmú difficulty curve nebude mať nervy každý, niektorí bossovia sú skôr otravní (našťastie ich je málo)

+15
  • PC 80
Takovej příval endorfinů jsem měl naposledy ve 4. třídě, když jsem drtil sousedovic kluka v Crash Team Racing na prvnim Playstationu. Metroidvania level design strukturou jako DS originál, nejlepší grafika from FromSofťáku a souboják tak haptickej a intenzivní, ze si připadáte po jedný herní seanci jako vyždímanej ručník. Lore mělo taky řadu momentů a látkou skvěle sedí k Mijazakiho melancholickýmu, až útlocitně pečlivýmu narativu. Jasných 90% ne?

Ne. Jednak už mě otravuje ta zlomyslná potřeba postmoderního vývojáře mi to pokaždý nějak zkomplikovat, takže bossové musí mít skoro vždycky sekundární psycho fázi ve který jsou 2x nebezpečnější. Dyť hlavního antagonistu tam dorazíte snad pětkrát a jedno monstrum se dokonce zvedne i přesto, ze přes celou obrazovku máte potvrzený úspěšný kill. Při souboji se Sovou jsem těsně před fatalitou, přísahám bohu nahlas žadonil: "Ať nemá druhou fázi, prosim ať nemá druhou fázi, já už NEMŮŽU!" načež přišla žena, jestli si nechci dát voraz (a už ji nikdy nikdo neviděl). Chápu japonskou potřebu cti a bolesti a obecně videoherní normy odlišný od Evropy/USA, ale člověk je tý orientace na masochismus from FromSoftware po letech přejezenej. 

Druhak a to si myslim je daleko objektivnější - nefunguje Strom Dovedností. Soustřeďte se na latentní schopnosti, obzvlášť Mikiri a Potency oceníte pokaždé, ale zbytek je fakt bez pardonu prakticky k hovnu. Většina doporučí Living Force, podle mě jediný opravdu efektivní je Mortal Draw a pak Empowered Mortal Draw. Dobrý na skupiny a trochu na bosse. Ty epes ráres ninja skilly typu Spiral Cloud Passage nebo Floating Passage sice vypadaj, ale moc si s nima neužijete. Problém je totiž nejen v tom, ze čísla za herníma mechanikama úplně nesedí (viz. Elden Ring), ale že používání speciálních dovedností paradoxně hru ztěžuje. Vyhodí vás z tempa. Je to opět minimalismus matoucí tělem. Co nejvíc se teplit na bosse aby nemoh používat svoje, asi tak 5x silnější speciálky, deflect, deflect, deflect, sek, sek, deflect, Mikiri, sek (sekejte co nejvíc, nenechávejte je vydechnout jinak se jim doplní postoj, na což jsem přišel až za půlkou hry), občas hop před grabem a fatalita. Ve výjimečných případech pomůžou Protetika (deštník jako odraz speciálek, Flame a prskavky na zvířata). A to je všechno. Aktivní skilly jako příjemnej bonus nebo nedej bože pěstování buildu je v Sekirovi pozlátko.

Odemkněte si framy. 60 je málo a FOV moc úzký jak tam lítáte po střechách.

Pro: ROBERTOOOOOOOOOOOOO!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

+12
  • PC 100
Soulsovky doprovází pověst nepřístupných, obtížných her, nic pro „slečinky“, her, kolem kterých se motají „chlapáci“, kteří, aby si dodali na důležitosti, vás bez zaváhání odkáží do patřičných mezí provoláním „git gud“. Běž si hrát ten svůj Ragnarök, ty lamo.

Už dlouho jsem si některou chtěl zahrát, i proto, abych zjistil, jak se věci mají, jsou-li tyto opravdu tak náročné, proč sbírají jedno mainstreamové ocenění za druhým? Vždyť novináři hry hrát neumí! Byl to právě Ragnarök, který mě namlsal. Měl-li jsem co dělat, abych srazil obávanou Gná na kolena, znamená to, že si na těchto vylámu zuby? Zvědavost bujela.

Volba padla na Sekiro, a to hned z několika důvodů: vyhovovala mi zasazením, potenciální délkou, imponovala vizuálem a především opakovaně figurovala na čelních příčkách nejobtížnějších z žánru. Zde bych jen rád podotkl, že se odmítám bavit o tom, jedná-li se opravdu o souls-like, není mi dvanáct.

Co si budeme, byla to láska na první pohled, resp. na první deathblow. Ano, zrušil mě hned asi třetí, kterého jsem potkal, ale jakmile jsem se trochu otrkal, naučil se načasovat deflect, překvapit hrubiána dobře zasazeným mikiri, začala mi kouzlit úsměvy na tváři, domem se rozléhalo triumfální vřeštění. Zmocnil se mě hlad, který, vím, jen tak neutiším, protože právě opojným, precizním soubojovým systémem se Sekiro vymyká z portfolia FromSoftware. Ale ta radost, panečku, ty pečlivě navržené střety, které se jeví nemožně, abyste v nich nakonec objevili cesty, zákonitosti, které vyústí v animální zavytí bezprostředně poté, co bestie lehne, přičemž… tu o bezhlavých opičácích jste už slyšeli?

Nyní bych se mohl chvástat, jaký jsem to „chlapák“, žádná „slečinka“, hra mi nakonec nepřišla tak nemilosrdná, jak se jevilo z mýtů a bájí, mé podezření bylo oprávněné, Gná stále považuji za nemilosrdnější než kohokoliv z místního ansámblu. Faktem ale je, že ani to nebude mnohým „borcům“ stačit, ti mi rádi připomenou, že toho či onoho skolili na první pokus, nejlépe na taneční podložce – s rozpálenou kulmou v zadnici, zatímco já se s ním mordoval x hodin. Nelze se zavděčit všem.

Teď už vím, že bublina byla přifouklá, to, co ale platí bez výjimky, je, že se jedná o znamenitou hru, která mi už teď chybí. Nešetří vás, ale zato odmění plnými hrstmi. Nevede za ručičku, svět objevujete na vlastní pěst, vlastním tempem, dost možná se vám to či ono nepodaří, dost možná to či ono minete, ale to nevadí, tak je to správně, experimentujte a žasněte. Well… done… FromSoftware…
+22
  • PS4 85
Za poslední dva roky jsem zažila dva skvělé herní konce – prvním byl mnou již zmiňovaný emocionální kolotoč života a smrti Arthura Morgana, druhým byl finální třífázový souboj Sekira s Genichirem a Isshinem. Na tu poetickou bíle (dobře, stříbrně) rozkvetlou louku jsem se vracela každý večer během snad dvou týdnů a postupně zjišťovala, že co se zdálo zpočátku jako pohodička, pokud si dáte na čas a uskakujete, asi až takový low-effort nebude. Jak se tak občas stává, tak z Genichira vylezl obživlý dědeček, který se do posledního kola vyzbrojil opravdu hodně dlouhým kopím i bambitkou a najednou to bylo o tom rychle prosvištět přes Genichira, neztratit trpělivost s pomalých Isshinem a zkoušet co se dá v těch patnácti vteřinách, než se člověk rozkoukal u Isshina II . A znovu a znovu a znovu, až z toho bylo jedno ze snad nejlepších herních zadostiučinění, a mně bylo najednou líto, že hra nepokračuje dál a dál a já se už nebudu učit nazpamět všechny Genichirovy/Isshinovy taktiky a neuslyším už to zadunění úspěšného mikiri counter (NG+ mě nebavila). Takových soubojů bylo v Sekirovi víc – Genichiro na střeše paláce, Guardian Ape (další neskutečný moment kdy po těch hodinách vychytávání všech těch jeho opičáren sledujete, jak zvedne svoji useknutou hlavu), a řekněme i Lady Butterfly, i když tam mě neskutečně frustrovaly ty přízraky. A když jsme u těch přízraků a frustrace – fuck všechny čtyři headless a oba dva Schichimeny; ač se sice dají očůrat fialovým deštníkem, musím říct, že to zpomalení a útočení „přízraky“ nebyl můj šálek čaje.

Sekiro mě vůbec na začátku zase tolik neoslovil – rozhodně ne tolik jako Bloodborne. Dark fantasy historické Japonsko s rákosovými kloboučky a samuraji ke mně mělo tak nějak dál a ta celá zápletka s vyvoleným dítětem šla mimo mě. Doba je ale taková, že člověk prostě občas v té izolaci skončí a ten koronavirus i chytí, a tak jsem najednou měla nebývale hodně času a nebývale málo možností a v té chvíli mi došlo, že Sekiro je vlastně hodně, hodně dobrá hra a že i když je náš protagonista takový nepopsaný list (kterým pro mě i zůstal) a i když nám může být ve skrytu duše pořád úplně jedno, co se s tím přehnaně dramatickým příliš anime vypadajícím dítětem stane, že to nic nemění na tom, že i tak to všechno za tu snahu stojí. Sekiro vás neustále nutí se učit a přizpůsobovat a pochybovat o sobě - v momentě, kdy si myslíte, že na hradě Ashina máte všechno zmáknuté a nic vás nemůže překvapit, tak před vás postaví úplně jiný level protivníků, které se prostě zase musíte „naučit“ znovu. No a když vydržíte tu úvodní pro mě nepříliš záživnou sekci na hradě a podhradí, tak se vám otevřou i ty správně divné lokace jako buddhisticko-stonožková hora Kongo nebo už ten opravdu superdivný a tedy můj oblíbený Fountainhead Palace obývaný nesmrtelými šlechtici, kteří si pískají na píšťalku a vysávají z vás životní energii.


Takže: Začátek pro mě rozpačitý (natolik, že se mi zdálo, že mi to za to nestojí a dlouhou dobu jsem se ke hře nevracela), se zlepšováním se v soubojích rostl i můj zájem, konec hry neuvěřitelné zadostiučinění, no a nesmrtelné téma nesmrtelnosti a s tím spokojených komplikací? To mě baví.

Tím, že vám Sekiro asi po 70% hry nedává možnost si donekonečně vylepšovat zdraví a sílu vytrvalým grindingem pořád toho samého úseku dokola, bych řekla, že je hra možná i o něco těžší než Bloodborne. Určitě zde byly boss fighty, které mi daly pořádně zabrat, a nejenom ty – on i takový bílý opičák s dvěma meči nebo paňáca ve slamáku s kosou dokáže překvapit.

Pro: herní výzva, kterou stojí za to přijmout

Proti: scénky a flashbacky s Divine Child mě osobně nebavily

+19
  • PC 90
Ninjové, samurajové, feudální Japonsko, From Software - je vůbec možné, aby z téhle kombinace vznikla špatná hra? Sekiro navazuje na řadu předešlých her, za kterými stojí Hidetaka Miyazaki, a podobně jako před tím Dark Souls nebo Bloodborne, i tenhle jednoruký ninja byl pro mě trefa do černého. Chvíli mi sice trvalo zvyknout si na nový styl boje, kdy nemám uskakovat (přičemž ten zatracený palec na ovladači sám od sebe neustále automaticky mačkal úskok), ale když to konečně "secvaklo" a já začal správně vykrývat útoky nepřátel, zažil jsem přesně ten pocit opojení, co i u jiných výše zmíněných her od tohoto studia. Oproti nim ale souboje v Sekirovi působí ještě o řád filmověji - pryč jsou nějaké kotouly a místo nich je tady rychlé šermování zakončené jedním, dvěma zásahy a následným úskokem na poměření si soka a vyčkání dalšího výpadu jako vystřižené z mých představ o samurajích a ninjích z útlých let, kdy jsem hltal v televizi každou zmínku o kataně. Objevování zdejšího světa je opravdu radost a ač na někoho můžou ty růžovými lístky pokryté zahrady a zasněžené kopce působit až kýčovitě, já to všechno vývojářům žral i s navijákem a hrozně si užíval každou novou výzvu s bossem (a že mi někteří dali zabrat). K úplnému štěstí mi chybělo jen zakomponování multiplayeru, abych si mohl zahrát s někým dalším - ale to by asi zase nesedělo k té představě osamoceného jednorukého vlka. Prostě devět useknutých ruk z deseti.

Pro: dynamický, přesný a rychlý soubojový systém jak vystřižený z filmů, nádherné prostředí kouzelného japonska, ninjové!

Proti: absence multiplayeru, můj zatracenej palec mačkající furt úskok

+15
  • PS4 100
Sekiro hrá ktorá patrí do rodiny Souls hier. Absolutne zvládnuty súbojový systém, férova obtiažnosť aj keď nekompromisná, bossovia s príbehovým pozadím, boj snimi je nezabudnuteľný a originálny. Takto by sa dalo charakterizovať Sekiro.

Sekiro som kúpil v deň vydania, ta hra ma uchvátila na toľko že som sa pri nej zabudol do 4:00, to je záruka kvality že ta hra nepustí. Absolutne som splynul s hlavným hrdinom a ponoril sa do toho úžasneho sveta z fantasy Japonska.

Grafika hry je vynikajúca, ozvučenie tiež, pri súbojoch som cítil adrenalín pri boji meč na meč, takto si predstavujem zvládnuty boj o život.

Nebudem zmienovať konkretných pamatných bossov kvôli spoilerom, ale ten posledný boss pri jednom konci, tak ten vytiahol zo mňa poslednú trpezlivosť čo som mal, musel som si siahnuť na samé dno odhodlania. Neplatia v Sekiru prelevlovania a podobné veci ako v Souls serii. Musel som sa final bossa poctivo naučiť, tam tvorcovia ukázali čo je to finálny súboj a to som ich už zažil stovky.

10/10

Neni to top komentár, ale sú to skôr dojmy ako recenzia

Pro: Bojový systém a pojatie souls žánru

Proti: Žiadne

+19
  • PC 100
Po čerstvém pokoření téhle uranium vyzařující hry bych čekal, že budu plný dojmů...ve skutečnosti jsem po 30 hodinách strávených ve hře jen prázdná schránka, které nezbývá už ani síla na trochu radosti.

Můj největší strach v podobě rychlých a hbitých nepřátel ve From Softwaru dokázali povýšit na úplně novou úroveň. Oproti předešlým soulsovkám se vývojáři rozhodli, že přidají na rychlosti a hbitosti hlavní postavě. Vylepšování tři statů (životy, postoj a síla útoku) za pomoci předmětů, které padají z bossů a mini-bossů, změní ne jednomu člověku přístup k hraní - žádné farmení.

Změna výdrže (stamina) na postoj (posture) je v rámci From Software her svěží změna. Taktizování a souboje dostávají nový náboj. Útoky a úskoky neomezuje výdrž. Styl souboje (boss a mini boss) si může hráč musí přizpůsobit podle potřeby, takže jednou se to hraje jako Fruit Ninja a po druhé jako Jump King. Zároveň si tempo boje určuje podle své krvežíznivosti.

Při mém první rozehrání Sekira na PS4 jsem nebyl schopný udolat pomalu nic, protože 30 FPS mi u takové hry prostě nestačily. Na PC (lock 60 FPS) jsem se za třetinu času dostal tam, kam na Playstationu. A jsem si sakra jistý, že to nebylo tréninkem, protože Ogre mi natrhával zadek už v den vydání.

Kombinování skoků, úskoků, použitelných předmětů a krytí se mečem nebylo nikdy hektičtější. Všechny tyto aspekty se musí (chtěl bych dát důraz na MUSÍ) používat. Postoj mají i nepřátelé a minimálně polovina soubojů vyhrává jejich rozhození (vyčerpání jejich sil až na kost). Samozřejmě mají bossové více fází a více než jeden život, ale díky novince v podobě kradmého postupu se lze za nepřátelé přiblížit a udělit jim první ránu z nemilosti.

Příběh je vyprávěný mnohem otevřeněji a jasněji. Spousty záhad, tipů a vedlejších úkolů je stále krypticky zahaleno do dialogů a bez zápisového notýsku, do kterého by se hráč podíval a pomohl si. Hodně pomocné jsou tipy na načítacích obrazovkách, případně v poznámkách, které lze koupit od obchodníků. Pořád z toho jde hlava kolem a s přibývajícími schopnostmi a protézami ...z toho půjde stále hlava kolem. Adaptování se hernímu stylu Sekira dost času zabere.

Otevření inventáře dokonce už pozastaví hru. Potřebujete větší důkaz pokroku?

Sekiro není úplně klasická soulsovka a přistupovat k ní na začátku byla chyba. Sekiro je něco mezi Dark Souls (staré známe, funkční a provařené mechanismy oživování a tak dále), Nioh (ne jen zasazením, ale nutností používat vše, co má hráč v inventáři) a třeba Ninja Blade (načasování útoků a úskoku, změna taktiky - to by sedělo na mnoho her, ale když už jsme u mistrů z From Softwaru...).

Staré známé mechanismy ze Soulsborne série byly povýšeny na další úroveň. From Software naservíroval další unikát, kterým se budou v budoucnu inspirovat jiná herní studia.


lži

Pro: soubojový systém, grafika, staré známé mechanismy

Proti: menší technické nedostatky, obtížnost?

+26
  • PC 90
Úvod do deja
V koži Wolfa sa vydáme na cestu za pomstou a záchranou nášho lorda.

Plusy hry
➤prostredie: aj ked sa väčšina hry odohráva na hrade Ashina a v jeho okolí tak ma prechádzanie týchto lokácií veľmi bavilo. Na začiatku sa mi prostredie zdalo príliš lineárne ale po čase dostanete viac priestoru a je to super, aj napriek tomu že často zablúdite.
➤protézy: veľmi zaujímavý nápad. Ja osobne som ich veľmi nepoužíval ale občas dokážu pomôcť. Najviac som určite používal kopiu, s ostatnými som sa moc nepokúšal učiť.
➤hlavná postava: v hre si nie je možné vytvoriť postavu a tak dostaneme do rúk našu hlavnú postavu, menom Sekiro. Celkom sympaťák a hlavne je drsný a oddaný takže určite niečo pre mňa.
➤súbojový systém: na rozdiel od DS sú súboje v Sekire krásne svižné a rýchle ( väčšina z nich ). V boji sa dajú využiť rôzne kombá a je to proste kopec zábavy.
➤bossovia: tý za ktorých porazenie sa vám odomkne achievement sú super. Krásne nadizajnovaný a primerane silný. Nejaký extra problém som nemal s nikým ale za zmienku stojí určite Demon of hatred a finálny boss a práve tento boss v Sekire je najťahžší finálny boss v Souls hrách. V Sekire sa znova FromSoftware prekonal.
➤mini bossovia: novinka v hrách od FromSoftwaru. Mini bossovia s vlastným healthbarom. Vačšina z nich má dve fáze ale prvá fáza sa dá ľahko preskočiť stealth útokom. S mini bossmi som nemal tiež nejaký extra problém aj ked sa pár hajzlíkov vyskytlo, napríklad chained ogre.
➤obtiažnosť: Sekiro posúva latku čo sa týka obtiažnosti znova vyššie. Hra to ale nie je nejako extrémne ťažká ale dokáže potrápiť.

Mínusy hry
➤nemožnosť úpravy postavy: celkom ma mrzelo ked som zistil že si nejde vytvoriť vlastnú postavu. k vytvorenej si človek dokáže vybudovať špecifický vzťah. Ale nakoniec som sa cez to dostal a vôbec mi to už nevadilo a s hlavnou postavou som sa naučil existovať.
➤jedna zbraň: ked nemopítam protézy tak celú hru bojujete s jednou zbraňou a učíte sa nové kombá. Je to škoda ale tiež sa na to dá po čase zvyknúť.
➤opakujúce sa typy nepriateľov: vo veľa lokáciach sa stávalo že sa 3-4 typy nepriateľov opakovali dosť často a tým pádom ste sa ich pohybi a útoky dokázali ľahko naučiť. Nepriateľov v hre ale tak či tak bolo dosť a hlavne veľmi podarených.


!! Záverečné zhrnutie !!
Od hier od FromSoftwaru sa nedá čakať nič iné ako kvalita. Aj ked som mal isté pochybnosti ked som sa dozvedel že sa nedá vytvoriť postava, meniť zbrane, brnenia a levlovať sa tradičným DS spôsobom. Ale moje obavy boli po pár hodinách v hre kompletne zabudnuté. Hra je úžasná, nedohral som Bloodborne takže s ním nemôžem porovnávať ale určite je Sekiro moja najobľúbenejšia hra zo Souls hier. Krásne prostredie, originálny nepriatelia, svižný bojový systém a hlavne bossovia, či už tý mini alebo tý veľký. Každý boss, mini alebo normálny bol originálny a super. Finálny boss bol určite najťažší finálny boss v Souls hrách. NG+ si určite niekedy skúsim a plus som preskočil pár bossov ku ktorým sa musím vrátiť. Na koniec už len to že Sekiro je úžasná hra, ku ktorej sa rád vrátim. Primerane ťažká, svižná, krásna a tak dalej, pozitív sa dá hladať veľa a negatíva nie su skoro žiadne. Už sa teším na daľšiu hru od FromSoftwaru, pretože je to jedno z posledných štúdii u ktorých je istota že ich hry budú skvelé.
A na koniec nezabudnite že Shadows Die Twice

➤Čas strávený v hre: 35 hodín
➤Achievementy: 21/34

HODNOTENIE: 90/100%

Pro: Wolf, prostredie, súboje, bossovia

Proti: nemožnosť úpravy postavy a výmeny zbrane

+26
  • PC 85
To se vám takhle slečna Tenchu, nevinnost sama, rozhodla zúčastnit jedné velmi specifické České akce. Nikdo z tamních maskovaných jinochů se s ní moc nepáral, avšak obzvláště silné sympatie si vybudovala konkrétně s pány Dark Souls, Bloodborne, a Nioh. I následujících devět měsíců ve svém lůnu míchala výsledný koktejl spermatózy všech původů, načež ze svého mezihýždí vyprdla právě zdejší Sekyrku. Nyní se čerstvá mamynka Tenchu věnuje primárně obohacování životů všech jejích kamarádek na fejsbůku skrze pikantní pohledy do zákulisí její kuchyňky, a skrze každodenní poskromná fotoabla o pětikilu fotek z procházek za barákem. Novorozenec Sekyra mezitím pěkně všem nakopává prdele.

Pakliže jste fandy Soulsborne a soulslike obecně, se Sekirem vedle nešlápnete. Bude ovšem závhodno, ideálně ještě před zakoupením, hodit všechny zvyklosti a zkušenosti z předchozích žánrovek do porcelánového prasete a po dobu hraní zpátky ani nenakukovat. Poněvadž zatímco ostatní žánrovky jsou vesměs čísilkovou pornografií s přemírou uskakování, Shakira nejenže v podstatě žádné staty a obvyklé atributy nemá, ale i na uskakování raději co nejdřív a nejvíc zapomeňte - okolnosti početí se nezapřou, a tak vás hra místo toho bude tvrdě tlačit do akce těla na tělo. Byť potenciálně se hra dá hrát podobně jako jiné tituly tohoto podžánru, dá se předpokládat, že si hru nikdo nebude chtít dobrovolně prodlužovat o bajvoko sto zbytečných hodin navíc, a bude tedy nasnadě se naučit a podrobit si zdejší systém a pravidla deflectování. V praxi to funguje echt takřka stejně, jako stamina exploitation v Nioh, jen zdlouhavěji, ale zato s většími zisky. Totiž, čím lépe budete deflectovat nepřátelské údery, tím dříve daného nepřítele rozdrtíte natolik, že se pobrecito zadejchá a dá vám tak příležitost doručit finišující zásun. V kombinaci s novou ultrahbitou mobilitou a nějakou tou fešnou protézofrajeřinkou se vám tak kolikrát povede tak dobře vypadající fight, že i sousedům proběhne husina po řiti z toho nepotlačitelného pocitu, že pod nimi bydlí nefalšovaný shinobi! Hře samotné pak dosti napomáhá i fakt, že ten swordplay tu je celkově až skandálně šťavnatej. Všechno dokupy to vytváří ten zdaleka nejlepší, nejostřejší souboják, jaký doposud FromSofťáci splodili. A člověk si jej užije v zas a opět důkladně propojeném, audiovizuálně podmanivém, atmosférickém světě, přičemž explorace je díky novému, zběsilému, monkey business, rychlému a uskákanému pohybu větší rozkoší, než kdy předtím.

Nicméně jakmile se otřepete z toho prvotního šoku, že cestou k prvnímu hlavnímu bossákovi zařvete víckrát, než ve všech ostatních soulsech dokupy, tak se velmi rychle začnete cítit jako doma, anžto pořád to je FromSoft produkce, a na stále tom stejném enginu no less. Takže mnoho nepřátelských designů, management inventáře (ač tentokrát to hru dobrosrdečně pozastaví), poněkud vágní popisy předmětů, okamžitě rozeznatelná režie filmečků, hlupý gank boss, stupidní gimmick boss, frustrující puzzle boss, problematická kamera, kouzelné zbraně máchající skrze zdi, absolutně neférové hitboxy - to všechno Sekyrka pod sukní skrývá, v menší či větší míře. Je to holt FS hra pro to dobré i zlé.

Pokud ovšem fandy Soulsborne nejste, Sekiro by vás i tak mohl zajímat. Můžete na něj s klidem na duši totiž hledět třeba jako na plošinovku s brutálními souboji, a navíc jednu bez plně automatizovaného platformingu! Není to oldschoolovej Tomb Raider, takže určitě nebudete muset držet klávesu jen aby se pajdulák nepustil, avšak BUDETE muset dodatečnou klávesu po skoku zmáčknout, aby se vůbec chytil. Což může působit jako absurdně miniskulní detail, ale vpravdě je to velice důležitý dodatečný beat v kompozici zdejší hratelnostní smyčky - alespoň tedy pro mě jakožto někoho, kdo na něco podobného čeká odhadem od Tomb Raider: The Angel of Darkness (čili 16 dlouhých let). Kdyby vám to takto nestačilo, možná by vašemu oušku líbezně zazněla ta skutečnost, že v Sekiru si FromSofťáči až přehnaně kompenzují všechno to plavání, které napříč předešlými hrami hráčům nedovolili, a to do té míry, že plavat tu je nejen zábava, ale hlavně prospěšná zábava! Pod vodou na vás tudíž čekají nejen všemožné poklady, ale i souboje (a nepůjde jen o běžný samurajský rybolov), a dokonce i jedna side quest linka.

Je tedy nasnadě říci, že zatímco Soulsborne díly byly všechny v podstatě dungeon crawler záležitostmi, ve kterých prim hrál smysl pro izolaci a častá klaustrofobie, Sekiro tu stejnou filozofii designu světa dekonstruuje a rozebírá zpátky na oddělené ingredience, aby z nich ukuchtil značně jiný pokrm, vonící po epickém, uhopsaném, občas proplíženém dobrodružství. Líp už to asi nikomu neprodám.

A ačkoliv je to návykovka jak šikoku, a zároveň vůbec první hra, ve které seriózně míním jet i NG+, tak jakási část té magie, kterou mělo první Dark Souls, Bloodborne, a Nioh, tady prostě nezapůsobila. Možná je to jenom tím, že já vskutku jsem čísilkovým fetišistou, a tady mi to chybělo docela fest. Podobně mi chyběla i jakákoliv sebemenší kosmetická kustomizace. A hlavně mi chybělo pořádné uplatnění těch protézových frajeřinek, páč třebaže se dvěma třema jsem si hrál navýsost rád, většinu jsem vnímal jako trestuhodně zbytečnou, a třeba ten javorovej list ani doteď vlastně nechápu. Ale kdoví, třeba se to ještě změní, přece jenom ještě jsem zdaleka nedohrál.

Necelých 40 hodin
??? lvl
300+ chcípnutí

Sestřih několika málo příjemných chvil z bajvoko první půlky hry (takže spoily, watch at your own risk)

Sbírka pohlednic

Pro: Staré známé, milované a nenáviděné, herní principy v ouplně novém provedení; luxusní swordplay; design světa z praktického i estetického hlediska; finální lokace a boss jsou skutečně pekelní, jak to má být

Proti: Protézové udělátka coby náhražka za magii a alternativní zbraně jsou většinově dosti o ničem; skill stromů je víc než dost, ale stejně mi chybí obyč staty; alespoň nějaká úprava vzhledu postavy fakt mohla bejt

+31 +32 −1