Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Red Dead Redemption 2
Red Dead Redemption 2
94

Komentáře

Všechny PC PS4 PS5 XOne XboxX/S Stadia
Napsat vlastní komentář
GarretGarret
Dohráno
  • PS4 100
Po více jak pěti měsících dohráno. Není to délkou, spíše mými velkými mezerami ve hraní, které trvaly často i týden. Velkou míru zavinění na tom měl ten obrovský počet rage-quitů, který asi jiná hra jen tak nepřekoná. Gamepad toho nalítal po pokoji fakt hodně.

Výběr zbraně? Zmáčkni L1 a drž, pohni pravou páčkou doleva a drž, vybírej zbraň pomocí R2 a L2. Mačkej R2 sedmkrát, aby ses dostal na pušku Springfield a poté, pusť všechno! Automatická brokovnice? Sakra, vedle. Tak znova. A co jako, že zbraň se po chvilkové jízdě na koni vyresetuje a musíš si ji vybrat znova stejným způsobem? Mimoto, Rockstar už od GTAIV simuluje váhu i setrvačnost postavy, což vypadá neskutečně dobře v pohybu, ale má to svůj velký vliv na ovládání. Na to si člověk prostě musí zvyknout. O to více překvapí, když má v základu Arthur jen dvě rychlosti pohybu - hodně pomalá a sprint. Pokud si tedy potřebujete ve městě trochu pohnout prdelí, Arthur sprintem rozrazí dveře obchodu jako hovado a vyslouží si vylekané pohledy všech okolo. Rychlejší chůze se aktivuje jen tam, kde vás hra nenechá běhat (tábor) nebo po přepnutí do pohledu první osoby. Proč proboha?

RDR2 svými rozměry světa a smyslem pro detail bere dech. Všechny ty prosvítající uši, nosy a prsty, smrskávající se varlata koní v zimě nebo do detailu vymodelované rytiny zbraní nejsou nic proti tomu, co všechno je tady k vidění. Množství fauny, její animace a chování. Kůň, jeho povaha a možnosti interakce. NPC postavy a jejich reakce na šikanu Arthura, maniakálně propracované interiéry. A exteriéry, které berou dech. Dvě úrovně dabingu, který se přizpůsobuje vzdálenosti, na kterou se od sebe postavy nachází. Jo a ten příběh snad psali už u prvního dílu, protože se jim to podařilo propojit naprosto neskutečně. Včetně stejných dabérů. Zmiňoval jsem naprosto geniální ambient soundrack?

Něco tak velkého a přitom propracovaného tady prostě ještě nebylo. Můžete zabít desítky hodin aktivitami ve světě, nepohnout se v příběhu ani o cák a stejně se u toho budete neskutečně bavit. Když budete sedět v kánoi a smutně sledovat pátou vytaženou čudlu, frustrovaně si řeknete, jestli by to nešlo třeba dynamitem. A ono šlo. A pak vytáhnete revolver a řeknete si, jestli je možno prostřelit dno kánoe a nechat si ji pod zadkem potopit. A ono šlo. A pak potkáte vačici a říkáte si, jestli simuluje smrt jako v reálu, když se k ní přiblížíte. A ona jo! A přesto se tady najdou herní mechaniky napřesdržku a spousta komplikovaných zbytečností.

Chcete výbušné náboje? Nejdou koupit, musíte si je vyrobit. K výrobě výbušných nábojů potřebujete 1 tuk. Tuk nejde koupit. Ani u řezníka. Z jednoho prasete dostanete přesně stejné množství tuku jako z orla. Tedy 1 kousek. Takže k naplnění celého zásobníku výbušnou municí musíte vykostit půl lesa. A nakonec je to všechno jedno, protože jakákoli customizace zbraní a jejich vylepšování je naprosto zbytečné. Odehrajete to stejně dobře se základním revolverem a opakovačkou... Náplň misí je často na jedno brdo, stejně jako v případě prvního dílu. Budete zabíjet zástupy lidí a přitom si hrát na lidumila. Budete trestaní za to, když sesednete z koně o metr dříve, než vás k tomu hra vybídne. A ostatní budou čekat, až na koně znovu nasednete a o ten metr se posunete. Prostě Rockstar.

Ačkoli má své chyby, není pochyb o tom, že RDR2 je mimořádná hra. Taková ta, kterou chceš ukázat návštěvě... když se tě strejda Ferenc zeptá, kolik ti je vlastně let, že stále ještě hraješ.

Hodnocení: ✰✰✰✰✰
Herní doba: 83hod 17min
Kompletace: 84.3%
+67 +68 −1
StarletkaStarletka
Dohráno
  • PC 100
Naprosto unikátní herní zážitek, po stránce příběhu, postav, hratelnosti i audivizuálního zpracování. Ale úplně ze všeho nejvíc se mi líbila celková imerze. V této hře totiž nic nedostanete zadarmo a nic nelze jen tak halabala odbýt nebo obejít. Kde by jiná hra hodila cutscene, tady vás žádá o asistenci, což se v dnešní době už opravdu moc nevidí. Stejně tak je osvěžující nebýt žádný polobůh, který si může dělat co chce kde chce s kým chce bez jakýchkoliv následků a vaše rozhodnutí a styl hraní tak ovlivňují nejen konec, ale i samotný průběh děje a jen ještě víc přidávají k celkovému pocitu realističnosti (dokonce i takový fast travel není žádný teleport, ale čistá jízda na koni).

Příběh plný zvratů, emocí a sekvencí, ze kterých vám běhá mráz po zádech, a za který by se nemusel stydět žádný film nebo seriál, snad ani netřeba komentovat. A řeknu vám, poslední šestá syrová kapitola, absolutně převracející pohled na předchozí dění, kterou jsem prakticky celou projela se slzami na krajíčku i za krajíčkem, je kapitola sama pro sebe, a kdybych už předtím neměla 100% hodnocení, tak jej za ni zvednu. Všemu dopomáhají postavy, kterých je vám sice představeno tolik, že je od sebe na začátku ani nerozeznáte, ale všechny jsou tak kvalitně a lidsky napsané, že si k nim velmi rychle vybudujete vztah (Arthura si nejde nezamilovat) a budou pro vás jako rodina. Jejich vzájemné interakce v campu se pak řadí k výčtu toho nejlepšího, co tato hra může nabídnout.

Určitě je potřeba také zmínit neuvěřitelně živý svět a nepřeberné množství zábavných vedlejších aktivit, jež vás přímo lákají projít si každé zákoutí. A upřímně ani po těch současných 84 hodinách hraní mě nepřestalo bavit i jen tak si jezdit divočinou, nasávat atmosféru a kochat se (výlet do hor je nepopsatelná nádhera).

Asi nejčistější 100% hodnocení, které jsem kdy v životě něčemu dala.

Pro: IMERZE, EMOCE, příběh, postavy, hratelnost, audiovizuál, svět, vedlejší aktivity

Proti: konec vás před skokem do epilogu nenechá vydýchat, jak mám teď hrát cokoliv jiného?

+57
H34DH34D
Dohráno
  • PC 95
Fascinující, jak jedno vývojářské studio může již téměř 20 let vydávat stejnou hru stále dokola, a přitom tím pokaždé zhotovit jedinečné mistrovské dílo (předstírejme, že Manhunt neexistuje). Zlé jazyky hovoří, že Red Dead Redemption je vlastně „jen“ GTA na divokém západě, avšak z mého úhlu pohledu být přirovnán k jedné z nejlepších a nejúspěšnějších herních sérií všech dob v jiném, vzrušujícím prostředí, není příliš velkou urážkou. RDR2 se hraje prakticky stejně jako GTA, jednoduše si z něj bere to nejlepší, to osvědčené. Místo auta nasednete na koně, místo dechberoucího velkoměsta brázdíte panenskou přírodou, pomalu prostupujete knižním příběhem a užíváte i filmových cutscén. K nekonečnému množství misí přibývá nepřeberné množství vedlejších aktivit. Desítky a desítky hodin je stále co dělat, co si užívat, co prozkoumávat a zkoušet.

V dnešní době už nedokáže áčkovou hru spíchnout řada nadšenců během půl roku ve sklepě domu svých rodičů, peníze začínají být nepříjemně přímou úměrou úspěchu hry. Samozřejmě i za miliony se dá udělat velký průser, ale chci tím říct, že na RDR2 jsou peníze vidět – myšleno v tom nejlepším slova smyslu. Propracovanost každého nejmenšího detailu, a přitom monstrózní délka i šířka hry vyžaduje tolik lidské programátorské síly, tolik profesionálů i z jiných oblastí, že jejich symbiotické setkání u jednoho projektu působí jako menší zázrak. A přesto ho Rockstar dokáže s periodou několika let znova a znova opakovat…

Na RDR2 mě kromě očividně nádherného vizuálu fascinovaly i zvuky, neboli stránka videoher, které jsem v minulosti věnoval spíše podprůměrnou pozornost. V RDR2 dotahují atmosféru a požitek ze hry k dokonalosti, vdechují krajině život.

Příběh hry ve mně jemně doznívá i několik dní po dohrání. Ano, najdete v něm řadu klišé, ale víte, co je taky klišé? Hledat si své místo k životu v západní Americe na konci 19. století. Nemohu setřást ten mrazivý pocit, když hledanému muži dáte před zajetím moment na rozloučení a on za doprovodu temné hudby říká svému synovi, ať se dívá jinam, až jej budete poutat. Rezonuje ve mně proslov jeptišky ke zločinci, který na sklonku života zpytuje svědomí, ve znění: „Take a gamble that love exists and do a loving act.“ Co kdybychom si pro jednou vzali z videohry ponaučení a řídili se tím?
+48 +49 −1
WalomeWalome
Dohráno
  • PS4 100
Zapomeňte na scvrklé koňské koule, tahle hra je o něčem úplně jiném.

Pamatuji si na moment, kdy jsem prvně hrál GTA III. Bylo to u bratrance, protože tehdy se mi o vlastním PC jen zdálo. Vybavuje se mi ta první jízda, muzika, která hraje v autorádiu a pohled na otevřený svět, který jsme do té doby ve 3D nikdy nezažili. Hra nás postupně seznámila s prostředím, mapa byla částečně zavřená, abychom nemohli jet kam se nám zlíbí, hlavní postava nemluvila, neměla charakter a všechna NPC byla pitoreskní a excentrická. Postupně si nás zaměstnavatelé přehazovali jako horký brambor, občas jsme někoho zradili, protože to po nás hra chtěla a nakonec jsme museli splašit pořádné množství peněz, abychom úspěšně dokončili hru. Tehdy to stačilo. Vlastně to tehdy byla revoluce, jejíž započetí mohli mít na kontě čeští vývojáři, ale to je jiná písnička.

Uplynulo necelých dvacet let a herní průmysl vyspěl. A hráči dospěli. Takže tu najednou máme příběh jednoho člověka, který řeší své vlastní niterní záležitosti a jen tak mimoděk kolem něj dochází k tomu, co jsme znali už z "prvního" GTA - zrada, změny zaměstnavatelů a hromadění peněz. Scénáristé měli takové sebevědomí a takovou důvěru v hráčskou obec, že nás hodili mezi 22 vedlejších postav a do rozjetého příběhu. Dva tucty kriminálníků mají svou minulost, která je pronásleduje nejen v RDR2, ale také v předchozím RDR. Každá postava je něčím zajímavá (kromě Mary-Beth), některé hrají výraznější roli v příběhu, jiné jsou zde jen do počtu, ale komplexně tahle skupinka působí neskutečně organicky.

Někomu může přijít podivné, že Arthur Morgan je poměrně nevýrazný charakter. Je to takový unavený strejda, který se už příliš dlouho táhne s uřvaným Dutchem a ožralým Unclem, a trochu mu to leze na mozek. Pro gang se může roztrhat, ale ta únava je na něm poznat už od začátku hry. Víceméně je to stejná děvka pro všechny, jako veškeré Rockstar charaktery před ním, ale scénáristicky zvládnutá tak dobře, že si toho hráči ani nevšimnou. Zlom (pro mě velmi překvapivý) přichází, když Arthur zjistí, že se nakazil nevyléčitelnou chorobou. Najednou se změní ráz i atmosféra hry. Arthur umírá a chce napravit co se dá (s krutým vědomím, že se mu to nepodaří). Tak si alespoň vezme na starost záchranu jediné rodiny, která se v jejich gangu nachází.

John Marston, líný a nezodpovědný floutek, jeho koule na noze Abigail (bože, to je protivná ženská) a introvertní syn Jack. Není to ideální rodinka, ale za záchranu rozhodně stojí... A to je Arthurův příběh. Žádná pomsta, žádný hon za penězi, žádná lovestory. Prostě jen předsmrtné přání jednoho stárnoucího muže. Ano, je to depresivní a smutné, což jsou ty poslední emoce, které bych od Rockstaru čekal.

Práce s charaktery je neuvěřitelná. Velká část postav se dočká nějakého vývoje (Sadie <3), s některými to dopadne dobře, s jinými špatně, ale nejzásadnější pro mě byla jejich vzájemná interakce. Smích, opilecké tanečky, hádky, rvačky, nadávky, pomlouvání... i když romantizované, tak velmi věrné ztvárnění skupinky dvaceti různorodých osobností.

Nakonec tedy nezáleží na úchvatných detialech, kterými hra oplývá a nad kterými jsem byl v úžasu do poslední minuty. Nevadí ani lineární mise, trandičně nefunčkní kombinace silné příběhové linky a otevřeného světa (Arthur s tuberou plave v ledové řece/Arthur mlátí člověka kvůli dluhům, ale okradení mrtvoly u cesty mu sníží karmu), dokonce nevadí ani roztahanost některých pasáží. Jak už ukázal Zaklínač 3 - dobře napsaná hra toho dokáže spoustu skrýt.

Kdybych mohl, obešel bych každou vývojářku a každého vývojáře, kteří byli zmíněni ve 36 minut dlouhých závěrečných titulcích, a podal si s nimi ruku. Protože tohle nebyla hra, tohle byl zážitek.

Pro: scénář; neuvěřitelný smysl pro detail; dospělost a vyspělost celé hry

Proti: taková hra vyjde jen jednou za 8 let

+46 +47 −1
raisenraisen
Dohráno
  • PS4 100
Nákup RDR 2 byl experiment. Western mě nudí a série GTA mě moc nebaví. Není divu, že můj zájem o tuhle hru byl jen minimální. Když hra vyšla a začaly se objevovat první recenze a informace o tom, že to není jako GTA, že se to bere vážně a je to velmi detailní, tak jsem si říkala, že to prostě zkusím a uvidím.

Uvedení do světa bylo zdlouhavé, ale kupodivu jsem neměla tendenci si říkat "jo dobrý, už mě nechte jít do toho otevřeného světa". Naopak jsem se s pomalým tempem sžila a začalo mi to vyhovovat. Všechny své společníky jsem zdravila, poseděla si s nimi u krbu a prohlížela si první zápisky do Arthurova deníku. Zpočátku jsem se dost obávala ovládání, ale krom jednoho omylu na úplném začátku ("teď tiše, chlapci, schovejte se a vyslechneme si, co říkají" - jak že byl ten cover? R2?) jsem hrou prošla bez větších obtíží, co se týče ovládání. To připisuji tomu, že jakožto levák mám větší snahu spíše mačkat tlačítka na levé straně gamepadu, čímž nezpůsobím střelbu a tím i plno problémů.

Následují pocity z hlavního příběhu, tak to raději dám do spoileru. Čím více jsem měla odehráno v hlavním příběhu, tím více jsem očekávala, kdy se to konečně zvrtne a pokazí. Kroutila jsem hlavou nad loajalitou Arthura, ale i dalších, kterou cítil ke svému vůdci Dutchovi. Jeho (Dutchovy) paranoidní výkřiky od druhé kapitoly mi pěkně lezly na nervy. A stejně tak ty jeho řeči a přehnané drama. Což jen vypovídá o perfektní práci Rockstaru, co se týče psaní postav a jejich dialogů. Jen je škoda, že se v těch příběhových misích, tak hodně střílelo. Teda samotné střelba mi nevadí, spíše ty počty nepřátel by mohly být uvěřitelnější. Vystřílím celé město policistů (tolik jich tam snad ani nemají), plus posily z okolí a na druhý den je město opět plné policistů. To samé s gangy. Kde ty členy pořád berou?

Prostředí a zvuky jsou vynikající. Byla radost projíždět se jen tak světem, potkávat lidi, zdravit je, nebo jim občas pomoct (nebo je zabít), sledovat zvěř, jak skáče v dáli, podle zvuků přírody poznat, že někde okolo mě běží liška nebo mě hodlá v příštích vteřinách zabít puma a užívat si měnící se počasí, jako jsou ranní mlhy, večerní západy nebo silný déšť. I úkoly s cizinci byly moc dobré, neopakovaly se a každý byl něčím zajímavý.

Ale abych jen nechválila. Pár věcí mě v průběhu hraní naštvalo. Tou první je linearita. Chápu, že mise byly těžce lineární, aby se hra asi nerozbila, ale někdy mi to dost vadilo. Chtěla jsem hru hrát bez radaru a tím pádem i ukazatele úkolu. Hned v první misi ve druhé kapitole, kdy jsem měla zajít do hotelu se ukázalo, že to možná nepůjde. Rozběhla jsem se najít hotel, ale protože jsem vyběhla špatným směrem, než doopravdy byl, tak hned mise skončila neúspěchem a opakovat od checkpointu. V další misi jsem se měla schovat za skálu, která mi byla ukázána. Tak jsem tam šla a hned mise skončila neúspěchem, protože se jsem měla jít ke skále o pár metrů vedle. A tak jsem ten radar zase zapnula. Ještě teda v pozdější misi se mi i tak stalo, že jsem si naivně myslela, že do budovy bych mohla vlézt i střešním oknem. Ovšem hned mise skončila nesmyslně neúspěchem, že daná postava papíry zničila (proč by to proboha dělala?), jelikož jsem měla do budovy vlézt dveřmi..

A druhá věc, která mě čas od času štvala, bylo měnění zbraní samotnou hrou, kterému do teď moc nerozumím. Snažila jsem se nachystat si zbraně před misí, abych zvýšila šanci, že budu mít ty, které jsem si vybrala. Ale občas se stalo to, že i přes můj výběr jsem měla jiné zbraně. Asi když hra usoudila, že budu potřebovat střílet z dálky, tak mi dala pušku se zaměřovačem. Nebo jsem náhle měla brokovnici.

I přes tyhle dva zápory stejně dávám nejvyšší hodnocení, protože to byla hra, na kterou nikdy nezapomenu. Úžasná kombinace detailu, živosti světa, který na hráče opravdu reaguje, krásného prostředí, zajímavého zasazení a místy i dojemného příběhu. Ještě by se dalo napsat o někdy divném a nefér honor systému, ale to už je jen taková drobnost. Perfektní práce a pro mě krásný zážitek.

Pro: příběh, prostředí s hudbou a vizuálem, detaily, setkání s cizinci, Arthur

Proti: někdy přílišná lineárnost, systém měnění zbraní

+40 +41 −1
SilentWolfSilentWolf
Dohráno
  • PS4 100
„Nemířím rukou. Ten, kdo míří rukou, zapomněl tvář svého otce. Mířím očima.
Nestřílím rukou. Ten, kdo střílí rukou, zapomněl tvář svého otce. Střílím svou myslí.
Nezabíjím svou zbraní. Ten, kdo zabíjí zbraní, zapomněl tvář svého otce. Zabíjím svým srdcem.“

„Chemie je, z technického hlediska, studie hmoty. Já však preferuji pohlížet na ni, jako na studii změn.“

Dva citáty, první z mé oblíbené knižní série „Temná Věž“ a druhý ze seriálu „Perníkový táta“. Dovolil jsem si je volně přeložit, protože nejsem schopný najít teď originální české překlady. Obě díla mají jedno společné – hlavní postavy si projdou drastickou změnou. A pokud bych měl Red Dead Redemption 2 k něčemu přirovnat, tak mi při hraní vstávaly na mysl právě tato dvě díla.

Mohu se rozepsat o skvělém systému fungujícího světa, kdy na vás lidé reagují podle vašeho chování. O tak široké paletě úpravy vzhledu hlavní postavy, koní a zbraní. O náhodných setkáních, které jsou vždy zajímavé a mohou vám odemknout hodně kvalitní vedlejší úkoly. O mnoha minihrách a vedlejších aktivitách. O skvělém soundtracku a úchvatné grafice. Ale to vše vidíte a slyšíte v trailerech. Pokud si však z nějakého důvodu myslíte, že je hra povrchní a hloupá a kdo ví co ještě, nenechte se oklamat výbuchy a ustřelováním hlav. Zkuste ji prosím.

Příběh, ač to nejdůležitější, o čem tu chci poreferovat, bych neoznačoval za dokonalý ani revoluční. Ona je důležitá ta omáčka kolem. King taky není často originální v zápletkách, ale kouzlo je v tom, vdechnout postavám život. A to se zde sakra povedlo. Všichni působí uvěřitelně a o to silněji na vás působí to, co se ve hře odehrává. Atmosféra začíná houstnout nejprve pomalu, ale jak to jednou začne, budete si přát zpomalit. K tomu si ještě přičtěte Arthurův ručně psaný deník a začnete se chtě nechtě pomalu stávat jím. Celé téma hry se točí okolo těch mnou již zmíněných proměn. Napomáhají tomu i detaily (stále doufám, že se nejednalo o bug) kdy najednou nejde provádět trik s revolverem apod. Motto "čert vězí v detailech" v celé své kráse. Zapomněl jsem v tu chvíli na všechny možné herní, filmové a literární postavy – Arthur Morgan se pro mne na chvíli stal Rolandem Deschainem z Temné Věže, nejlepší postavou vůbec. Nechtěl jsem být v jeho kůže, ale byl to jeden z nejlepších herních zážitků. Snad Arthur ví, že jsem se během hraní snažil stejně usilovně jako on a že jsme s nepřízní osudu bojovali spolu.

Pane Morgane, bylo mi ctí. Říkám díky sai, dlouhé dny a příjemné noci.

Pro: Arthur Morgan a drtivá většina postav, jedna tajná vrstva hry, svět

Proti: Nikde se nepočítá statistika kolik ptactva umřelo nárazem do mě během jízdy na koni. :(

+39 +40 −1
AdieuAdieu
Dohráno
  • PC 95
V první řadě bych chtěl smeknout klobouk, že Rockstar dokázal vrazit takové peníze do vývoje hry, jejíž setting a určité nároky na vyspělost hráče zřejmě nepatří k těm potenciálně nejlukrativnějším. Všechny prostředky, dlouhý čas vývoje, stejně jako otrocká práce, kterou jejich korporát dokázal ze zaměstnanců na tvorbě RDR2 vytřískat, stojí za možná vůbec nejmonumentálnějším dílem v historii počítačových her. 

Bůh je v detailech, říkal Mies van der Rohe. A tímto se řídil i Rockstar, když neskutečná míra promyšlených detailů jejich westernového open-worldu nepřestává ani po letech hráče fascinovat; zmínit by se jich dal nespočet, od maniakálního designu architektury a nádherných brázd ve sněhu, až po bezprecedentní maličkosti typu změny velikosti zornic hlavního hrdiny dle okolního světla a přivírání víček při rychlé jízdě. YouTube je plné nekonečných souhrnů těchto propracovaných a přitom tak snadno opominutelných prvků, tudíž nechci zbytečně vyjmenovávat.

Těžko si po hraní RDR2 ovšem užít jízdu na koni v jiných hrách. Hlavní devizou přitom není sám o sobě dokonalý motion-capture, ale především uvěřitelný pocit z jízdy, odvislý třeba i od propracované fyziky, kdy svou roli hraje váha samotného zvířete či kinetická energie, stejně jako fakt, že kůň není neživý objekt, má vlastní hlavu a může reagovat nepředvídatelně, pokud je ve stresu. To zvířátko je prostě úžasné a hráč si k němu dokonce vytvoří takový vztah, že když závěrem hry mého Gina smrtelně postřelili a Arthur se s ním jako chlap loučil, zaleskla se nějaká ta manly tear. 

Melancholické téma hry - totiž konec romantických idejí v počátcích prosperující, industrializované společnosti Nového světa - považuji za mně velmi blízké a mnohokrát jsem byl nadšen, jak schopně jej tvůrci rozvíjí. Oni tu historii znají a milují, stejně jako krásno. Není divu, že onen zesnulý manžel Mary jmenoval se Barry Linton, jakožto nenápadné přitakání milovníkům Kubrickova Barryho Lyndona, snad nejkrásnějšího kinematografického díla vůbec.

Vnímavější postavy gangu samy mnohokrát zmiňují, jak si připadají, totiž že do moderního světa nepatří, jako nějaké relikty starých a nevratných časů, a asi není divu, když živoucím reliktem byl již Wild Bill Hickok, který zemřel nějakých dvacet let před počátkem RDR2. Zdejší Van der Lindeův gang romantických anarchistů (v teorii) a sprostých zlodějů a vrahů (v praxi) dal mi skrze hráčovy sympatie vzpomenout na Vančurovu Marketu Lazarovou, kde jsou vypravěčem lapkové oslavováni pro jejich nespoutanost.

V mnoha ohledech je RDR2 hra až gurmánsky pomalá. Jiná dynamika k 19. století naprosto patří a třeba to pro netrpělivé hráče nesnesitelné, ovšem ve skutečnosti naprosto skvělé designové rozhodnutí, že každé ulovené zvíře je v detailní animaci třeba stáhnout z kůže a nestačí akt odbít pouhým kliknutím tlačítka, dělá z RDR2 mnohem naturalističtější, syrovější a v realitě zakotvené dílo, než bych od Rockstaru, jejichž hlavní série GTA cílí především na teenagery odkojené attention spamem, vůbec kdy očekával.

Nabízí se otázka, nakolik byla skutečnost, že se podobné věci implementovaly, výsledkem štěstěny a dobrého osudu. Na hře je totiž velmi patrné, že nebyla od počátku tvořena při jednotné vizi a množství kvalit získala až v pozdějších fázích vývoje. Což s sebou samozřejmě přináší i značnou nekonzistenci, kdy se asi nejprve vytvořil open world a jednotlivé systémy včetně populárních ptákovin typu crafting, a až pak bylo - DÍKYBOHU - rozhodnuto, že hra bude značně narativnější a adventurnější, zaměřená více na charaktery. A v tom se povedla nesmírně! Ovšem narazila v rámci své nekonzistence na tzv. „ludonarativní disonanci“ tak silně, jako málokterý jiný tak kvalitní titul. Zmíněný termín označuje konflikt mezi příběhem a tím, co se odehrává v rámci samotného gameplaye.

Chápu samozřejmě, že hlavní trh zde byl konzolový a nebýt konzolového trhu, nikdy by nejspíš nebylo možné nasypat tolik prostředků a vytvořit tak masivní a krásný svět. Ale konzole nejsou skrze své ovládání platformou pro střílečky, tudíž tamější akční systémy bývají tvořeny jinak, a co bych povídal, mnohem mělčeji a stupidněji. Neberte si to, konzolisti, osobně, miluji motocyklové simulátory a hraji je pouze na gamepadu, nicméně co je to skvělý kill se střelnou zbraní, o tom si můžete nechat leda tak zdát.

Zpět k věci - v RDR2 se tento mor manifestuje v podobě tzv. „Dead eye“ - což je jen x-té označení pro bullet time -, aby si i chudák s páčkou mohl připadat jako velký pistolník. To s sebou samozřejmě nese obrovskou výhodu pro hráče a možnost vystřílet při troše šikovnosti (v případě konzolí bych se nedivil spíše auto-aimu) vše instantně na heaďáky; a proto se kruh uzavírá v klasické Rockstar designové formuli, která zní: „Kluci chtějí střílet, čím více nepřátel, tím lépe.“

Ve výsledku to znamená, že hlavní hrdina jest bullet sponge a má superhrdinskou výhodu, aby mohl snadno střílet nekonečné zástupy debilních nepřátel ve fúzi Maxe Paynea s Moorhuhn. Toto je nacpané všude, i tam, kde by opravdu nemuselo. Vždy se musí něco podělat, abyste mohli trefit 20 dalších heaďáků, a vlastně i když vše vyjde, tak to znamená akorát méně mrtvých. A zatím hlavní hrdina přemýšlí narativně o dobru a zlu, o moralitě svého jednání a jeho důsledcích... Jediné, co akční část RDR2 vykupuje, je slušný pocit ze zbraní a především brutální a naturalistické násilí. Není náhodou, že nejlepší kill, který jsem zde zažil, bylo reflexivní ustřelení palice brokárnou člověku, jenž na mě vyskočil zpoza stolu - bez dead eye.

Co znám tento svět, méně bych se divil zjevení hry, která by byla celkově takto mělká, nikoliv pouze v jednom aspektu, a to pravděpodobně v obavách z přijetí a prodejů, kdyby byla ještě méně akční. V nějakém jiném, ideálním světě jistě existuje RDR2, kde vzácné a smrtící přestřelky splňují hardcore parametry a kde hru zdobí více a především smysluplnějších RPG prvků (než zdejší honor systém). 

Ale i tak RDR2 považuji za podivuhodné umělecké dílo, jedno z těch, na které se už nezapomíná. Závěr hlavního příběhu má fakt grády, div jsem při tom tanci nerozmlátil klávesnici, jak zběsile jsem klikal. A pak byl tak krásně odměněn za to, že jsme si s Arthurem rozuměli...

Pro: GREET

Proti: ANTAGONIZE

+37
JohnCZJohnCZ
Dohráno
  • PS5 90
„You don’t get to live a bad life and have good things happen to you.“ – Arthur Morgan

Už je to několik týdnů, co jsem Red Dead Redemption 2 dokončil a stále se ve mně mísí tolik pocitů, že nenacházím slova, která by hru přesně vystihla. Navzdory tomu, že mě na RDR2 řada věcí trochu štvala, zejména z hlediska dnes již zastaralého designu některých herních mechanik, které Rockstar stále používá, je to jednoduše jedna z nejlepších her minulé dekády a zároveň jak technicky, tak technologicky jedna z doposud nejpropracovanějších her vůbec. Zároveň je to ale hra, která si dělá řadu věcí po svém a nějaké úlitby casual hráči jsou jí ukradené. Což ji ale paradoxně dělá tak dobrou a unikátní. Jen je škoda, že tohoto se vývojáři nedrželi úplně ve všech ohledech, ale o tom později.

„We’re more ghosts than people.“ – Arthur Morgan

První věc, která překvapí hned v úvodu, je neobvykle pomalé tempo. Už jen uzavřenější lineární a nikam nespěchající prolog trvající několik hodin dává hráči nekompromisně najevo, jak moc obsahem nabitý kolos má před sebou a že tady se opravdu na ničem nešetřilo. RDR2 bych přirovnal k dlouhému seriálu. Ale takovému tomu HBO-like quality TV seriálu, který si dává se vším na čas a zároveň kvůli tomu není úplně pro každého. Kdo chce rychlý děj a instantní akci, ten u RDR2 skutečně nepochodí. RDR2 si musí hráč podávat ve větších dávkách, musí mít možnost nechat se pořádně do hry vtáhnout, ztratit se v ní, aby byl schopen si onen živý a neskutečně detailní svět, který si pro hráče tvůrci připravili, naplno vychutnat. Na RDR2 si musí člověk prostě vyhradit čas. Není to titul, který se dá zapnout na půl hodinky 2x za týden. Osobně jsem se hrou strávil tři dlouhé měsíce, dokončil hlavní dějovou linii, téměř všechny vedlejší questy (až na ty s collectibly), nalovil stovky zvířat, našel všechny poklady a snad i navštívil všechna zajímavá místa, která jsou ke hře k vidění. A stejně nemám dost.

„Be loyal to what matters.“ – Arthur Morgan

Zasněžené hory, horské městečko Strawberry, stylový Valentine, vyhřátý Rhodes s červenou zeminou, putování skrze bayou plné agresivních krokodýlů a první procházky ulicemi nočního St. Denis. Mapu jsem prozkoumal křížem krážem a to hned několikrát. Tak dobrý, tak detailní a tak osobitý design prostředí je. Na mnohá místa jsem se opakovaně vracel – čistě proto, že jsem se tam cítil jako doma. A určitě se zase brzy vrátím. Jen tak, projet se na koni, vylézt na nejvyšší horu, ulovit si něco k večeři a upéct si to u táboráku. Z tohoto důvodu mi RDR2 na disku zůstane i dlouho po dohrání.

„Lack of something to feel important about is almost the greatest tragedy a man may have.“ – Arthur Morgan

Všechna ta příroda, rostliny, detailní lesy, realisticky se chovající zvířata, která spolu interagují, namlouvají se, soupeří mezi sebou a loví se navzájem tak, jak ukládá potravní řetězec. A není to jen o zvířatech a měnících se biomech, ale lze si všimnout různorodého geologického složení jednotlivých oblastí. Sever mapy, kde jsou skály a útesy okolo mohutných vodopádů protkány (předpokládám) železnými žilami je naprosto úchvatný. A to ozvučení! Šrumec ve městě. Skřípání prken uvnitř dřevěných srubů. Zvuky lesa! Veškerou zvířenu lze rozeznávat, a teoreticky dokonce i stopovat čistě za pomocí zvuků. Není to lehké, asi jako v reálu, ale jde to, když hráč ví, co má poslouchat a dokáže určit směr, ze kterého volání přichází. Pořád jsem narážel na nové a nové věci. Na neuvěřitelné detaily, ať už vizuální nebo technické, které chtě nechtě berou dech. A pořád jsem neměl dost. Ani po 140 hodinách hraní.

„We can’t change what’s done, we can only move on.“ – Arthur Morgan 

Se samotným příběhem je to složitější. Zcela upřímně říkám, od děje jsem čekal trochu víc a zprvu byl trošičku zklamaný. Jenže pak se mi to rozleželo. Ono to je také tím, jak je příběh vystavěn. Je potřeba brát v potaz, že RDR2 se úplně nesnaží o takovou tu tradiční velkou soustředěnou zápletku. Je to serializované vyprávění založené na postavách, na jejich osudech, na jejich cestě životem. Příběh skupiny kočovných psanců, snažících se přežít v rychle měnícím se světě, kde už věci nejdou „po staru“ tak, jako dřív. Po původních obyvatelích není ani památky, pistolníci stárnou a postupně vymírají, bandité jsou pronásledováni zákonem a z divokého západu se pomalu ale jistě stává současná moderní civilizovaná Amerika. Největší síla RDR2 není v příběhu jako celku, ale v silných dílčích momentech, v jednotlivých epizodách a malých radostech a strastech, které Arthur sám nebo společně se svou skupinou na své cestě prožije. Leckdy i v naprostých drobnostech, které klidně může vlastní nepozorností minout, ale které ho formují až do konce. Kupříkladu třeba, když Arthur po celodenní fušce přijede, už za tmy, do tábora, naloží si plný ešus Pearsonovy polévky, sedne s pivkem k praskajícímu ohni, prohodí dvě věty s Tilly, vyslechne si Hoseův životní příběh a nakonec klimbaje se zaposlouchá do tónů Javierovy kytary, jež zrovna vybrnkává Wayfaring Stranger. Na nic z toho nemusí hráč vůbec narazit, ale je to tam. Ta interaktivita, živost a množství obsahu je skutečně hodná obdivu. Stejně jako síla obyčejných životních mouder, která ve hře zazní, a která dávají postavám a celému zážitku ještě další vrstvu hloubky. Taky jste měli depresi z toho, jak se vztahy v týmu postupně zhoršují, jednotliví členové nenávratně mizí, přátelství a s nimi i hudba a veselí se stává minulostí, až se na konci v táboře kromě vzájemné nevraživosti a beznadějného bloumání pořádně nic neděje, lidé se navzájem straní a nikdo spolu už ani pořádně nepromluví? Depresi z toho, že po celou šestou kapitolu přesně víte, kam to celé neomylně směřuje a vy tomu nechcete jít za žádnou cenu naproti, ale ať děláte, co děláte, zabránit tomu nelze? RDR2 je jednoduše hra, která se nehraje, je to hra, která se naplno prožívá. Jenom takto z ní hráč dostane naprosté maximum.

„We’re the thieves, in a world that don’t want us no more.“ – Arthur Morgan

Zajímavá věc je i samotný pacing příběhu, který je prostě… zvláštní. Není špatný, jen je úplně jiný, než by člověk čekal. Do kolen mě třeba dostal fakt, že v momentě, kdy hra na konci šesté kapitoly zdánlivě vrcholí, na hráče ještě čeká tzv. epilog. Člověk by si řekl jedna dvě mise na závěr, ale ono ne. Je to další nášup v délce zhruba dalších dvou příběhových kapitol. To je reálně porce zábavy na dalších minimálně 10 hodin, ne-li více.

„Listen to me. When the time comes, you gotta run and don’t look back.“ – Arthur Morgan

Důvod proč ale nedávám plné hodnocení, které se tu úplně vybízí, je rozpor mezi výše uvedeným a částečně podivnými rozhodnutími designérů. Rozumím tomu, že hra se musí prodat mainstreamu, ale je skutečně škoda, že když se RDR2 na jednu stranu tváří jako simulace a ultimátně imerzivní adventura, která chce naplno zaměstnat všechny hráčovy smysly, design příběhových misí tomu často neodpovídá. Jednoduše řečeno: je to přehnaně akční. Vůbec mi nevadí, že jsou jednotlivé mise lineární, ale je strašná škoda, že často působí jako vytržené z GTA. Kvanta nepřátel, strašná řežba, opakovaně vyvražděné pomalu celé město, arkádové útěky z přestřelek, ve kterých by reálný kovboj skončil jako řešeto bez mrknutí oka, natož aby stihl vytáhnout proklatě nízko zastrčený revolver. Přitom mě beze srandy daleko více bavilo např. pomáhat stavět plot, dojit krávu, honit bejka (oboje bez dvojsmyslu) a roleplayovat ranchera. A tyhle činnosti naopak hra v příběhových misích velice ráda bere rychle z ruky – na úkor akce. Naštěstí, na konci to pak celkem vynahradí. 

„Méně je někdy více.“ – JohnCZ

Mohl bych mluvit hodiny a hodiny o zážitcích, které jsem se hrou měl, na co všechno jsem narazil a jak čubrněl, když na mé konání hra naprosto nečekanými způsoby dokázala zareagovat. Ale ono je to asi zbytečné. Tohle si prostě musí zažít každý sám za sebe. Red Dead Redemption 2 v mnoha ohledech, nejen graficky, ale především komplexní živostí otevřeného světa předběhl celou generaci her. Je pouze škoda, že jakkoli je v mnoha ohledech dál než konkurence, v několika dílčích mechanikách je nepochopitelně zase úplně zbytečně pozadu.

„I’m affraid.“ – Arthur Morgan

S Red Dead Redemption 2 herní průmysl definitivně dospěl.

Pro: téměř ultimátní imerze, královská hratelnost, rozvážné tempo, ohromující rozsah a kvalita obsahu, pohybový systém a veškeré animace, postavy, dialogy, nejkomplexnější openworld ever, smysluplné aktivity a žádný balast, pro virtuálního trappera splněný sen

Proti: přehnaný důraz na akci, ze začátku trochu krkolomné ovládání a neustálá nutnost brát pušky z koňa, collectibles a challenge si neváží času hráče a bez hintů jsou esencí frustrace, otravný wanted systém

+37
TémosTémos
Dohráno
  • PS4 100
"GTA s koníčkama" Tuhle frázi si tahle hra rozhodně nezaslouží. Nový přírůstek do série Red Dead se odlišuje v mnoha ohledech, nejvíce v tempu hry. Už asi přibližně hodinový úvod vám dá jasně vědět, že tahle story není jen na pár večerů.

Samotné bloudění ve světě mi zabralo asi 15-20 hodin a i tak si myslím že mu musím dát mnohem víc. Rockstar to udělal opravdu báječně. Je jedno kudy a kam se vydáte, všude někoho nebo něco najdete. Tolik náhodných eventů jsem v jiné hře neviděl. Jedu si tak po lovu prodat kůži do jednoho z několika městeček a najednou opodál po cestě někdo unáší dívku. Po její záchraně ji samozřejmě jako správný gentleman odvezu domů a peníze co mi nabízí za záchranu její počestnosti slušně odmítnu. No a to jsem původně šel jenom lovit. Tohoto a podobných překvapení je ve hře spousty. Díky tomu svět neskutečně žije. Můžete si s každým NPC popovídat nebo na něj nějak reagovat. NPC zase reagují na vaše činy a hlavně si je pamatují a pamatují si vás. Když vejdete například do saloonu, barman vás hned pozná a pokud jste se třeba zapojili do barové rvačky, rozhodně se o tom nezapomene rýpavě zmínit.

Vaše akce mají dopad, pokud jste čestný a pomáháte pocestným. Lidé vás začnou mít rádi a obchodníci vám na své zboží dají slevu. Občas můžete dostat i něco zadarmo. Pomohl jsem jednomu pocestnému když ho uštknul had. Po pár dnech jsem ho potkal před obchodem se zbraněmi a jako poděkování za záchranu mi na svůj účet nechal vybrat cokoliv z obchodu. A když jste zase zlí, okrádáte dostavníky a zabíjíte, nikdo s vámi nechce mít moc společného. Ke všemu je na vás pak vypsaná odměna, pokud si tedy nezakryjete obličej, ale i v takovém případě musíte loupež provést precizně, jakmile vás zahlídne šerif , odměna za vaše dopadení se zas zvyšuje. Často se stane že vás při něčem takovém vidí nějaký další kolemjdoucí a rázem je z něj svědek. Jsem rád za možnost se s takovou situací vypořádat i bez zabití onoho nešťastníka. Hodně se mi tento systém zalíbil. Jen mi tu chybí možnost nějak vyřešit spory bez toho aby se do toho zatáhl šerif. Občas se stalo že jsem se trošku silnějc opřel koněm do NPC. Neměl jsem ani čas sesednout a už kolem letělo olovo. Po pár minutách střílení jsem načítal znovu, protože začátek příběhu, v kapse asi padesátka a odměna na mě kolem dvou stovek.

Příběh se tu trošku hůř hodnotí. Já jsem si ho užil, hltal jsem každý dialog a scénu. Bohužel to nemusí platit pro všechny. Open-world v Red Dead je až neuvěřitelně plastický. Příběh sám o sobě ale moc ne. Arthur je v příběhu napsán jako charismatický dobrák se smyslem pro humor. Problém je že vaše činy ve hře tomu nemusí odpovídat. Může to působit celkem divně, když s Arthurem vystřílíte půlku města bez mrknutí a pak začne v příběhu litovat jednu mrtvou stařenu. Já naštěstí města plenit nechtěl a tak se pro mě z Arthura stala jedna z nejoblíbenějších postav ve hrách vůbec. Také další postavy jsou napsány skvěle, každá z nich je zajímavá a odlišná od druhé a až na některé výjimky dostanou v příběhu všichni dost prostoru. Nejvíce se to projeví v kempu po dobře odvedené práci. Když se například slaví, tak jsou všude litry whisky a dobré nálady. Strašně mě bavilo chodit po kempu a poslouchat postavy a sledovat jejich chování a trochu poklábosit. Na postavy jsem si upravoval názor každou kapitolu. Stejně tak Arthur a to je asi důvod proč mi hra přijde tak dobře napsaná. Ve stejnou chvíli kdy jsem začal k postavám cítit odpor,pochopení, nebo prostě cokoliv, Arthur to začal cítit taky. Díky tomu že to vyznělo tak souběžně jsem se dokázal sžit s postavou ještě o chlup víc.

Nejvíc mě ale dostávaly vedlejší mise. Hodně odkrývaly Arthurovu povahu a když je přeskočíte, připravíte se o značnou část kvalitního obsahu, který v některých případech baví mnohem víc než hlavní linka. Na vedlejšáku od Rockstaru je nejlepší to, že kdyby neměl jinou ikonku, tak ani nepoznáte že jde o obsah navíc. Obsahují stejně dobré cutscény, stejně dobré dialogy, stejně dobré (možná i lepší) postavy a stejně dobrý gameplay. Být tam o pár vedlejších misí navíc, tak bych i věřil že by si některé společnosti dovolili to vydat jako DLC.

Jak jsem zmiňoval na začátku. Tempo je tu o dost pomalejší než ve většině her. Pocítíte to při jakékoliv aktivitě, ať je to lov, probíhající mise, povídání s postavou nebo jízda na koni... ehmm... teda hlavně při jízdě na koni. Prostě tu nikdo nikam nespěchá. Já s tím vetšinou neměl problém. Hra je hrozně krásná a spolu s hromadou animací a detailů ji tohle tempo sedí jako nové sedlo na koni. Častokrát jsem se jen procházel a pozoroval do rytmu chůze pohyb Arthurova pouzdra s právě naleštěným koltem. Rád jsem si sedl za bar na skleničku po obědě za celkem mastnejch 5 dolarů a potom skočil na rychlou koupel do místního hotelu. Pak vyrazil zas dál a užíval si cinematic kameru při jízdě. Tu rozhodně doporučuji. Při dlouhé cestě na koni vám čas přes tuhle kameru uteče znatelně příjemněji. Za celou hru mě asi jen třikrát svedla z cesty a to jsem si stejnak hned uvědomil.

No ale pár chybiček by se určitě našlo. Nejvíce mě na hře trápilo, že když jsem přes tu hromadu detailů našel něco co tam chybělo. Už to nezmizelo. Zkrátka to tam bylo a já už to nemohl nevidět. V jiných hrách bych se na to tak neupínal ale tady to nešlo. Například když dáváte zbraně na koně, tak po vložení hned zmizí do neznáma. Chápu že při tom množství zbraní co kůň unese by moc dobře nevypadalo, kdyby okolo sebe měl osm pověšenejch pušek, ale i tak by mohla zmizet až třeba nasednu na koně. Dále je tu horší samotné ovládání koně který i přes povel "jeď do prava moc prosím" si to radši napálí do stromu. V horách a užších uličkách je to celkem úmor a když fakt nedáváte na takových místech pozor, tak vám častokrát projede radši přes patnáct větví, než přes jednu uhlazenou cestičku. Občas se stane že do kempu jdete jen na rychlej spánek a pak zas hned objevovat. V kempu ale nemůžete běhat a nepřemýšlejte o tom že byste si tam vjeli na koni. To vás čekaj tak akorát nadávky. V misích je občas hra až moc konkrétní a když vybočíte nebo se skryjete jinam než jak hra chce, tak hned je průšvih hra a nadává proč tak jako zdržujete?!

To všechno ale odpouštím. Protože při takové míře světa a detailů je prostě těžké ani trochu nezaškobrtnout. Navíc je to už hodně dlouho co mě nějaká hra takhle chytla a na takovou dobu uvěznila na gauči, ani teď nepustila, jen mi povolila řetězy na takovou míru abych špičkama prstů dosáhl na klávesnici a trochu oprášil ten stroj co se teď víc jak týden cítil méněcenný.

Pro: Atmosféra, gameplay, postavy a dialogy, příběh, otevřenost, vedlejší mise, vedlejší aktivity

Proti: Řízení koně, pár detailů, až moc agresivní NPC, konkrétnost v misích

+34 +35 −1
Wettek98Wettek98
Dohráno
  • PC 100
Herní výzva 2021 - 5. Pořádný pařan (Hardcore)

Legendy divokého západu. Pro mě vždy naprosto úžasně zajímavé a tak úžasně nevyužíté téma her, které bylo zachyceno snad jen v sérii Call of Juarez a GUN. Přitom téma tak strašně obsáhlé a otevřené. To vše dokud nevyšla legenda všech legend Red Dead Redemption 2.

Čím začít u hry, která má všechno? Celý příběh začíná poměrně nevinně. Letmé představení postav, nastínění problému a žádného řešení. Prvních pár úkolů je až nepříjemně táhlých a hra se zdá, že až přešlapuje na místě. To všechno dokud nepadne kouzelné označení s popiskem Chapter II a před hráčem se otevře svět neobyčejných možností. Jakmile hráč dostane do rukou volnost, kdy je jen a pouze na něm jestli bude zkoumat okolní lesy, místní město nebo se vydá daleko za hranice až do velko města doby Saint Denis. Všudy přítomná atmosféra, děj okolí a obecně pocit, že by ten svět vlastně žil i bez vás a často i lépe… to je k nezaplacení.

Hra není určena pro rychlíky, kteří se do hry pustí na 15 minut denně, naopak velmi odmění ty, kteří k ní zasednou klidně i po další pauze, ale naprosto u ní ztratí hlavu na několik hodin. Kdy naposledy se stalo, že hlavní příběhové mise se naopak zdají být spíše omáčkou a až "rozptylují" od hraní? Tím se však dostáváme k dalšímu důležitému aspektu hry, kterým je příběh. Dlouho jsem se u hraní tak nebavil a netrápil zároveň. Dyť už samotný název "Redemption" má ve hře 100 a jeden význam s gradujícím příběhem, který ačkoliv je čitelný takřka od poloviny hry, donutí člověka přemýšlet, proč je sakra svět takový jaký je.

Hratelnostní stránka je opět na velmi dobré úrovni. S každým lze komunikovat, s každým lze promluvit, pochválit případně urazit a každý reaguje jinak. Jak jsem již zmiňoval, svět žije. Svět žije bez nás a bude dlouhou dobu trvat než vznikne další hra, kde jejím největším lákadlem není splnit hlavní příběh nebo postřílet co nejvíce chlápků s blbýma řečma. Ale jen tak se probudit, dát si v kempu ranní kávu, nasednout na koně, pozorovat svět kolem a užívat si scenérie, které hra nabízí.

Na samotný závěr mi dovolte jeden nesouhlas. Pár let zpátky jsem v jedné videorecenzi od nejmenované skupiny slyšel u recenze upozornění: "Red Dead Redemption 2 není nejlepší hra všech dob, ačkoliv vám mnozí budou tvrdit, že ano". Za mě musím však konstatovat, že Red Dead Redemption 2 je neskutečné mistrovské dílo, které je vrcholem nejedné generace konzolí, ale minimálně herního desetiletí a ano jsem schopen tvrdit, že Red Dead Redemption 2 je skutečně tou nejlepší a nejlépe propracovanou hrou, kterou jsem měl tu čest hrát a od které se mi tak strašně těžko odchází. Vím, že napsaný text neni ani tak recenzí jako spíš subjektivním herním pocitem, ale věřím, že ti, kteří u hry stráví desítky ne-li stovky hodin určitě pochopí. Přesun k dalším open world hrám asi nikdy nebyl tam moc složitý, jako v tomto případě…

Hodnocení: 100 %

Pro: Atmosféra, příběh, volnost, autenticita, grafické zpracování, herní pocit, živý svět, možnosti, open world

Proti: Vyžaduje trpělivost (první část), neslouží k zábavě na pár minut, je těžké se od hry přesunout dál...

+30
morlunmorlun
Dohráno
  • PS4 100
Dlouho jsem přemýšlel co chci vlastně za komentář napsat, a dlouho jsem nedokázal vyplodit ani jednu jedinou větu. Ne že by ta hra neměla co říci, právě naopak. Je toho v ní tolik o čem by se dalo povídat. Nemá ale smysl se tu rozepisovat o detailně propracovaném světě (i přes možnost využití fast travelu jsem si vše rád "odklusal poctivě sám"), o hratelnosti (zábavná, i když tu Rockstar opakuje oblíbené více nepřátel, více střílení, více zábavy), grafice (člověk stále žasne nad některými scenériemi) či hudbě (správně "westernová"). O tom už psali jiní a je to i patrné z jakéhokoliv gameplaye co si člověk pustí.

Co mě nejvíce překvapilo, to je příběh a postavy, zejména hlavní protagonista. RDR 1 je stále v mých herních restech, takže od Rockstaru mám nahráno jen GTA. A tam šlo vždy spíše o zobrazení stereotypů než o nějak mistrně prokreslené charaktery. Tentokrát se ale scénáristé snažili a představili nám Arthura Morgana, obyčejného chlapíka, kterému nejde o nic jiného než o přežití gangu. Celkově je příjemné když tentokrát nejde o záchranu světa či vesmíru, ale o osudy jedné skupiny (dobře napsaných) lidí na hraně zákona. Zpátky ale k Arthurovi. Na začátku postava, která jen slepě plní úkoly, na konci smutný sympaťák, který se zařadil mezi mé nejoblíbenější herní postavy. Zlom samozřejmě přišel se zjištěním že má TBC, šestá a zároveň finální kapitola tím nabrala úplně nový spád, a člověk plně cítil ten neutěšený stav. Velké překvapení se mi pak naskytlo během mise s náčelníkem indiánů. Arthur tam najednou prohodí že měl syna a že ho zabili. Žádná srdceryvná cutscéna, žádné srdceryvné vyprávění, prostě jen konstatování.

Hodně jsem ocenil i vedlejší úkoly. Kolikrát jsem se na ně těšil i více než na hlavní příběhové. Obvykle se v nich člověk setká se zajímavými charaktery (a není to většinou jen jedno setkání) a navíc pomáhají s poznáváním hlavní postavy. Takhle bych si to představoval ve všech hrách s otevřeným světem. Pak se tu samozřejmě najdou i úkoly "sbírací" (kartičky z cigaret, fosilie atd.), ty jsem ale s klidnou duší ignoroval.

Ne že bych chtěl tvrdit že je hra dokonalá a bez chyb, menších či větších. Lineárnost misí, dle mého zbytečný crafting, pomalejší rozjezd, sem tam nějaké nelogičnosti související s otevřeným světem a podobně. Ale celkový výsledek a dojem ze hry je tak obdivuhodný, že to člověk pomalu ani nevnímá.

Tohle je velká hra, a hodně dobrá hra. A já si ji užil. That's The Way It Is.
+29 +30 −1
SolidorSolidor
Dohráno
  • PS4 90
Hned od prvního spuštění vám bude jasné, že RDR2 je výjimečná hra. Vlastně už před ním, protože si během čekání na stažení/instalaci okoušete nehty až do masa. Ale, vřele doporučuji, nečiňte tak. Budete pak mít problém tenhle klenot hrát. Rockstar totiž znovu posunul hranici možného a vytvořil titul, který otřásá (nejen) herním průmyslem.

Úvodní přestřelka ve sněhu vizuálně předčí většinu konkurence. Pozdější pláně i pouště se také nenechávají zahanbit a jako celek, hlavně díky nevídanému množství detailů úplně všeho, působí velice přitažlivě. I ostatní technické aspekty, třeba hudba a namluvení, poukazují na neskutečné množství práce, které se musí za celou hrou ukrývat.

Něco podobného si přečtete skoro všude, takže se zaměřím na ty horší věci. Předně se jedná o neintuitivní ovládání vyplývající z velkého množství možností. Každopádně, i přes dobrých 20 let hraní na gamepadu, mi přidávalo vrásky, jako snad ještě nikdy. Kolikrát jsem místo sebrání nějaké věci omylem nějakému, poblíž zrovna postávajícímu, ubožákovi jednu ubalil.

Stejně tak celkové tempo hry je na moderní AAA produkci hodně pomalé. Dostat se z jednoho konce mapy na druhý trvá na koni poměrně dlouho. Stejně tak Arthur unese dost málo věcí a lov se tím pádem postupně stává docela otrava, ač se dá několika způsoby urychlit. Nejnudnější složkou hry je nicméně rybaření. Naštěstí nepovinné.

Velké množství zbraní je jaksi k ničemu, když se od sebe liší jenom minimálně. Celou hru by se jistě dalo projít se základní výbavou. Jejich úprava je taky položka spíš úsměvná a snad jenom změna barvy a přidání rytin má aspoň vzhledovou váhu. Být zbraní třetina, tak tím RDR2 nijak nezchudne. Podobně jejich přehazování na koni a v některých misích jsem nikdy nepochopil.

Příběhu trvá hodně dlouho, než se rozjede a ze začátku mě, jako nehráče prvního dílu, dost nebavil. Pravda, postupně nabírá na obrátkách a závěr je vynikající. Snad jenom je děj až moc utahaný a nedivil bych se, kdybych i po 70 hodinách půlku věcí vůbec neviděl/neudělal.

Podivně nefunguje honor systém, kdy někde v pustině oberete rozežranou mrtvolu o cennosti a hned se dozvíte, jak jste špatný člověk. Ruku si s ním může podat i Wanted prvek. Běda vám, jak si před někým uprdnete. Pošle na vás všechny policisty v okruhu několika kilometrů.

Ve většině her se nad takovými záležitostmi člověk ani nepozastaví, jenomže vzhledem k propracovanosti RDR2 bijí do očí. Nic se ale nemění na tom, že se jedná o (podobně jako třeba u Witcher 3 a Last of Us) must play novodobou hru pro naprostou většinu hráčů.
+27 +28 −1
ajneajne
Dohráno
  • PC 100
Tak můj stý komentář – přemýšlel jsem, kterou hru jím odměnit, a nakonec musím uznat, že málokterá si to zaslouží jako RDR2. Tedy když i já, který jinak téma divokého západu nijak nemusím, zůstanu u hry přikovaný, tak to už musí něco znamenat.

Jako čistý PCčkář bohužel nemohu srovnávat a znát návaznosti s prvním dílem, který nebylo možné si na této platformě zahrát. Jinak hodnotím pouze sólo příběhovou linku, multiplayer nehraju.

A když už jsem to načal, tak u příběhu i rovnou zůstanu. Ten je naprosto excelentní. Hlavní postava hry má vybudovanou obrovskou osobnost a charisma, a hráč s ní postupně prožívá veškerá rozhodnutí a zvraty. Zde bohužel, ač by si to spousta hráčů nepochybně přálo, není stejně jako u série GTA jakkoli příběh ovlivnit. Můžete se snažit jak chcete, ale události příběhu jsou pevně dané, a ačkoli je většinou na výběr z několika misí, ty hlavní stejně musíte odehrát všechny, maximálně se můžete rozhodnout, v jakém pořadí se ty aktuálně aktivní berou. Tedy ačkoli by mnoho hráčů rádo odvrátilo velmi emotivní Arthurův konec, je to nezvratné. A opravdu geniální tah od tvůrců, kteří nám naservírují postavu, se kterou se hráč sžije, později ji nechají těžce onemocnět a nakonec v naprosto epickém konci ji nechají umřít, včetně našeho vypiplaného koně...to bolelo, Rockstare… Načež aby hráče trochu překvapili, tak spustí epilog za „novou“ hlavní postavu, která nás zavede tématicky trochu jinam, abychom nakonec zase skončili mezi přestřelkami a konečně zaslouženou pomstou. Co je velmi zajímavé, že samotný epilog nám nabídne poměrně zajímavou část herních hodin. V čase, ve kterém stihne hráč projít nemalou část her celou, tak tady strávíme jen v samotném epilogu.

Ostatní postavy hry jsou napsané výborně, ať už od členů gangu, kde si každý také drží svoji osobnost, po různá náhodná setkání a menší postavy.

Kromě hlavních misí hra servíruje i hromadu nepovinných vedlejších, které jsou ale často právě ty nejzajímavější. K dispozici je i několik „akutních“ drobných misí, tedy těch, které se aktivují poblíž hráče na mapě, a pokud hráč jim nevěnuje pozornost, bývají pryč (ale většinou se zase později objeví). Mise, ať už hlavní či vedlejší jsou dobré až skvělé. Máme tu přehršel různých úkolů s naprosto minimálním opakováním, tedy Bethesdí 100x dojdi tam a sem, zastřel vše a pojď zpátky se nekoná. Hurá.

Pokud jde o prostředí a grafiku, tak to je doslova nádherné a zcela upřímně, při prvním spuštění hry v zasněžených horách jsem skoro nevěřil vlastním očím. Detaily jsou naprosto dechberoucí, a prostředí zcela dokonale funguje. Tohle Rockstar prostě umí. Herní mapa je obrovská, a nabízí nám různé typy prostředí, mezi kterými postupně proplouváme s příběhem. Skoro až neuvěřitelné je množství detailů, které hráč ani kolikrát nepostřehne, ale dohromady tvoří živoucí prostředí. Třeba když hráč zastřelí zvíře a nechá jej ležet – když se v průběhu následujících dní k němu vrací, tam zdechlina zůstává stále na místě, načež postupně začíná být oklobána mrchožrouty, následně začne hnít, až nakonec z ní zůstane pouhá kostra. Stačí se podívat na YouTube, kde jsou videa shrnující tyto drobné detaily, a je jich opravdu nespočitatelně.

Zvuky a dabing jsou excelentní také, vše zní a působí jak má. Od hlasů postav po zvuky počasí, zvířat atp.

Ovládání hry je zcela bezproblémové, kromě plnění úkolů má hráč k dispozici mnoho rozptýlení, ať už různé stolní hry či jiné aktivity. Možnost chytit si vlastního koně, ochočit si jej a vypiplat je již takovou třešničkou na dortu.

Jsem si zcela vědom toho, že můj komentář nezmiňuje ani zlomek veškerých možností a detailů, které hra nabízí. A ani to nejde, protože je snad ani není možné všechny poznat a zapamatovat si je.

Skončím tedy jen jednoduchým shrnutím – Red Dead Redemption 2 je jedna z nejlepších her na světě, a to zcela právem. Nádherná grafika, srdceryvný příběh a neuvěřitelný cit pro detail tvoří jeden z nejlepších herních zážitků. Spolu s třetím Zaklínačem a Kingdom Come se usadila na absolutní top v mém osobním herním žebříčku, tedy hry, které si kdykoli odehraju znova a rád.
+27
HolyMeatballHolyMeatball
Dohráno
  • PC 90
Velké Ticho. Nemluvný lovec lovců trofejí v zasněžených Dolomitách, jehož tůra na stůl přinesla vesměs tu stejnou misku těstovin, jakou by připravil i sám Sergio Leone, jen s výrazně štědřejší porcí pálivé, rudé omáčky. Jeden z nejlepších westernů vůbec. Právě Velké Ticho mi protrsalo vzpomínkami hned, když jsem se prodíral ledovým úvodem RDR2, a pak zase znovu, kdy za obdobného chladu končil i epilog.

A to, jak úspěšně erdéer odkazuje na všemožné velikány specifických filmografií, společně s velmi nekompromisní věrností autorově vizi, jest důvodem, proč jsem se do něj zamiloval. Scénáristicky skvostný, příběh Arthura Morgana, Dutche van der Linde, a Johna Marstona, chytne způsobem, jakým to zvládnou jen ty nejlépe napsané kousky. A že se první velká půlka příběhu ani nesoustředí na to důležité - tedy tyto tři postavy - stejně nevadí, protože i ten nejvedlejšovější drobek, jakým je třeba Molly O'Shea, je napsán a zahrán stejně tak bravurně, jako to ústřední trio. A byť je to obklopeno mnoha imbecilními otravnostmi, ke kterým se ještě honosně dostanu, fakt stojí za to v tom kempu trávit čas a jen tak...nasávat. Nasávat atmosféru průběžně degradující rodinné vazby, nasávat samotářskou náturu Arthura, nasávat Dutchovu až vtipnou iluzi velikášství. To čiré megalomanské množstí dialogů, které mezi sebou v kempu všichni mohou vést a hráč je nikdy nemusí slyšet, považuju za opravdový vrchol maniakálního - neřkuli přehnaného - smyslu pro detail. Přitom si jich pár stačí trpělivě vyslechnout a člověk se může i velmi brzy překvapeně dozvědět, až kolik postav mělo Dutche reálně prokouklého, mimo jiné. Anebo Arthur taky může být vůči všem ostatním králem všeho zmdrstva a do všech se imrvére navážet - a po chvilce vždycky někdo přiběhne, Arthura vypne, a ještě ho vynesou ven z kempu. Tolik práce navíc pro herní styl, kterému se oddá možná 1% hráčů? Všechna čest.

Ruku v ruce s propracovaností kempu jde propracovanost i zbytku světa. Je až děsivé, jak snadno se do týhle mapy člověk může zažrat a ztratit přitom zhola všechno povědomí o čase. Lví podíl na tom nese ta skutečnost, že tady opravdu není jediný čtvereční centimetr, který by nepůsobil živě. Naprosto všechno, od samotných obyvatelů přes zatoulané pejsky až po sběratelné kvítí na louce, existuje v takřka dokonalé synergii a jen kvůli tomu, aby ten svět působil živě. A vskutku, každý kousek zapadá, žádný kousek nevyčnívá. Sandboxových okrajových cipáren je echt perfektní množství, tak akorát, že není pruda vyzkoušet všechny, a zároveň dostatek na to, abych jen stěží vymejšlel, co bych do toho ještě přidával. A mechanicky se opět všechny téměř bezchybně podřizují té stejné mentalitě a vizi o prudce realistickém, ale stále zábavném kovbojském simulátoru. Zoufale bych si přál čtvrtou Mafii právě v tomto podání.

Mno ale, takto velká díla zákonitě musí obsahovat hromadu větších či menších much, a míru tolerance máme každej evidentně nastavenou jinak. Co mi ve velmi ostrém kontrastu se vším ostatním přišlo až úsměvně odfláklé jest zdejší systém cti, ve spolupráci s minimálně hodně pochybnou funkčností zdejšího zákona. Většinově se pajduláček na čáře pohybuje dosti přimočaře; tam dám pár centů žadonícímu bezdomovci, šup čest nahoru. Tam mi kolemjedoucí pártnr popřeje dobré ráno, ale já právě celou noc probděl, tak ho místo pozdravu náležitě zjebu, šup čest dolů. Příběhová rozhodnutí mají na čáru už zásadnější vliv, ale opět, skorem vždy je nad slunce jasné, jaká volba povede k jakému posunu. Ale proč, prosatan, má moje míra cti vliv na to, jaký si můžu koupit v městě hadry? Proč můžu někoho zabít, aniž by to ctí jakkoliv pohlo, ale obrat jeho mrtvolu je už krájně nečestné? Proč, když stojím s koněm naprosto nehnutě, a nějakej kedluben to do mě napálí a přitom se zabije, to hra registruje jako vraždu z mé strany?? PROČ, když valím do města s nějakým svázaným chudákem na koni, to mají všichni absolutně v pejči, jakmile tak činím v rámci ofiko bounty mise, ale jakmile tak činím mimo ofiko bounty misi, jsou najednou všichni strašní hrdinové a hned valí nahlásit únos? To jako i Alfons sbírající ovčí hovna na farmě 3km od města, kam borce vezu, pozná, že se jedná o nějakou hledanou havěť???

Ale whatever, dejme tomu, že to jsou malé věci. Co mi jako malá věc už ale nepřijde jest skutečnost, že při portování na PC se Rockstáři zřejmě museli držet stejně kokotského schéma ovládání, jaké měli vymyšlené na konzolích, + se jim zároveň povedlo dojebat myš. A tak člověk musí střídat mezi hned třemi klávesami pro jednu a tu samou funkci, kdy někdy bude klávesu třeba podržet, někdy jen stisknout, a nikdy to nedává moc pádnej smysl. Že díky tomu můžu dynamicky hned rozhodnout, zatímco stojím u kredence, jestli vemu jabko z již otevřeného šuplíku, NEBO kulišácky nejdřív otevřu horní skříňku? No tak to kurva ulala, stříkám až k sousedům, naprosto genitální. Jen mi někdo vysvětlete, proč tedy stejný systém není v provozu ve chvíli, kdy mi spadne klobůk vedle něčí mrtvoly, a jediný způsob, jak se k tomu klobouku pak můžu dostat, je ten, že tu mrtvolu nejdřív zvednu, odkročím, odhodím, a pak si tedy opráším samotný klobouk?! No? Já počkám. A že jediný způsob, jak změnit typ minuce, je podržet jednu klávesu, označit příslušnou zbraň, a pak mačkat X nebo Y/Z (nejde přenastavit) místo toho, abych pro to všechno mohl použít myš??? Ale asi se není moc čemu divit, když i v hlavních meníčkách je myš přinejlepším polorozbitá. Ale půl bídy, že si člověk trochu už v klidu zanadává, ale vono se to krutopřísné schéma projevuje i na začátku nejedné přestřelky, kdy drtím to pravé tlačítko div ne na podlahu, ale Arthur, místo zamíření na enemáka, zkoumá varlata enemákovo vedle stojícího koně. BLISS.

Navrch toho je hra protkána chvilkami, při kterých jsem té její až narcistické dosebezahleděnosti měl fuckt už plnou prdel. Proč...PROČ se při prohledání i pětisté mrtvoly musí spustit ta stejná zdlouhavá animačka? Animačka, která MÁ zkrácenou verzi fungující permanentně v onlinu, a fungující v singlu v těch situacích, kdy se k mrtvole Arthur dostatečně dobře nedostane? To samé platí i u stahování hromady zvířat z kůže, ale tam, z nějakého důvodu, u některých specifických zvířat hra už dobrosrdečně animačku přeskočí. Proč nemůžu v kempu běhat? Proč 10m před jakýmkoliv spouštěčem filmečku musím zpomalit na tempo stahování porna v roce 2000? Proč mě tolik misí nutí do absolutně zbytečného stealthu (apropos, kde kdy Rockstar viděl plížící se kovboje???), když stejně naprosto každá z nich VŽDYCKY končí v přestřelce??? PROČ MĚ DO SATANOVY ŘITI ta hra tolikrát nutí v rámci misí lovit ryby?!

Takže tak, s touhle hrou je to...jeden nekonečný konflikt. Člověk může chvíli z patra prdět na mise a jen tak si kovbojovat, na což ta hra je dokonale připravená, a skorem nikdy nedá člověku důvod se z přepychové imerze vytrhnout. Též jsem se těmto radovánkám zprvu oddával, tam jsem si zašel na pár partiček pokera, následně do vedlejšího města na blackjack, rovnou jsem se i navečeřel, přátelsky potlachal s tamními štamgasty, a valil domů. Cestou jsem nechtěně sejmul srnku, tož jsem ji rovnou naložil na koňa, přece jen z toho dušenýho králika už všichni v kempu museli sbírat sliny na něco peprnějšího. Na uvítanou, protože gamblingu není nikdy dost, jsem si s Tilly dal pár kol dominoes, s Lennym jsme v nožíkové přeměřili, kdo tu je větší pán, srnku jsem hodil Pearsonovi k stánku, a pak jsme si všichni u ohně békli pár zpívánek na dobrou noc. A pak mě tohle všechno už přestalo bavit, a chtěl jsem se už jen soustředit primárně na příběh, a ten je na nesmysly a nasíráky stejně tak bohatej, jako na upřímně dechberoucí, kulervoucí, nevídané momenty. A všechno jsem si to byl schopen navýsost užít právě díky tomu nepřebernému smyslu pro detail a oddanosti realizmu. A hodně z toho, co mě nepříčetně sralo, bylo taky díky tomu nepřebernému smyslu pro detail a oddanosti realizmu. A teď babo raď.

Ad. online - Rhonda Bobanda se těšila, ale vcelku trapné PvP módy ji jsou šumák, a aby měla co dělat ve free roamu, musí nejdřív někde nahrabat 200$. Na to Rhonda nemá trpělivost ani chuť.

Sbírka pohlednic

Po flašce whiskey a dlouhé debatě o hře s Famossem je závěr prostý - neodhadnu, jak moc, jestli vůbec, Vás hra bude srát tak jak mě. Stejně tak neodhadnu, jestli i Vás tak moc dostane. Vím ale, že ať už máte nebo nemáte rádi westerny, nebo Rockstáry samotné, měli byste si to zahrát. Bude z toho velmi podstatný kus herní historie, o kterém se bude mluvit desítky následujících let.

Pro: V tom nejlepším je to naprosto fantastická hra, která si ten budující legendární status naprosto oprávněně zaslouží

Proti: V tom nejhorším se to u té autofelace dosti brutálně dáví, a vůbec, kdo se chce dívat na něčí autofelaci?

+26 +27 −1
IceCreamYouScreamIceCreamYouScream
Dohráno
  • PS5 90
Tak jsem se tím po nekonečných odkladech taky konečně prokousal. Hodně dlouho se ve mě mlely pocity, jestli si mám RDR2 zamilovat kvůli postavám a dechberoucímu světu, nebo ho zavrhnout kvůli totálně zhovadělýmu těžkopádnýmu a stupidně překombinovanýmu ovládání. Naštěstí první stránka převážila všechny negativa, i když kvůli nim nemůžu prostě jen tak dát hře 100/100. Pro ty co to zajímá se pokusím být co nejstručnější.

RDR2 je pro mě zjevením na poli open-world her. Zjevení v tom smyslu, že mi konečně nějaká hra ukázala, že se dá vytvořit smysluplný, živý a až neuvěřitelně uvěřitelný open-world, který přitom není zamořen tunou dementních side questů, generických postav a nesmyslných kolektiblů, které vám vývojáři cpou do chřtánu horem dolem. Všechny open-worldy, co jsem doteď hrál, působily dojmem, že vývojáři nejdříve vytvořili obří mapu a pak do ní beze smyslu nalili tunu obsahu. RDR2 naopak působí dojmem, že vývojáři byli nuceni vytvořit co největší mapu jen proto, aby se do ní s dostatečnými rezervami vešlo tolik originálních úkolů, misí a situací, kolik jen bylo možné. Svět Red Dead Redemption 2 mě prostě dostal. Naprosto pohlcující zážitek, který jsem ještě nezažil. Svět působí neuvěřitelně živě, plasticky, je plný pohybu, života, dechberoucích scenérií a drobných momentů obyčejných lidí. Na každém kroku narážíte na nové a originální situace, které dodávají světu na uvěřitelnosti a naprosto běžně se mi stávalo, že jsem se na několik hodin ztratil pouze v bloumání po krajině, zabýval se náhodnými setkáními, šel chytat ryby, zahrát poker, objevil nějaké tajemství, omylem našel nějakou vzácnost a přitom se v příběhu neposunul ani o 1% a přitom se mi za 70 hodin nestalo, že bych něco viděl dvakrát. Co se týče stavby světa a jeho výplně, RDR2 NEMÁ na poli open-worldových her konkurenci. Tečka.

Příběhová stránka se mi taky dost líbila, dávkování a tempo příběhu je pomalejší ale víceméně smysluplné, což mi perfektně vyhovuje. Postavy jsou fenomenální, i když sem tam jsou jejich akce poněkud diskutabilní. Skvěle napsané dialogy, perfektní voice-over a dynamika postav a jejich vývoj. Ze začátku jsem se trošku bál, že se mi hra bude snažit násilím cpát, abych si oblíbil postavy, které se mi od začátku příčily, ale naštěstí tomu tak nebylo. Dynamika vztahů mezi jednotlivými postavami je skvělá a dobře odpovídá vývoji příběhu. Padouši zůstávají padouchy a z protagonistů se stávají hrdinové. Arthur Morgan je pak jednou z nejlépe napsaných a zahraných postav, které jsem měl to štěstí přes videohry poznat. Vývoj jeho chování a proměna charakteru způsobená situacemi, ve kterých se ocitne, je perfektně zpracována na ideálním pomezí mezi lehkým klišé a srdcervoucím rytířským příběhem. Myslím, že ne náhodou jsem měl při hraní podobné pocity, jako kdysi z původní Mafie a k Arthurovi si vytvořil podobný vztah jako k Tomovi. Dva muži, kteří si uvědomí, že bezmezná loajalita není všechno a že přátelství netrvají věčně.

Pokud bych se měl vyjádřit k náplni misí, tady už trošku sklouzávám od chválení a začnu si mírně stěžovat. I když je drtivá většina misí originální a líbila se mi, začátkem 5. kapitoly jsem si začal všímat receptu, který jsem už od té doby nemohl nevidět a začínal mě rozčilovat čím dál víc. Ať jakákoliv mise začínala jakkoliv, nakonec všechny stejně skončily brutální přestřelkou a skoro-genocidou poloviny města. Ještě bizarnější jsou pak ty mise, kdy se začátek tváří, že děláte něco smysluplného: chystáte past, plížíte se, plníte obyčejnou pochůzku, jen aby se vzápětí stejně všechno zvrtlo a vy jste najednou nuceni OPĚT všechno řešit pomocí olova. Tak mě do hajzlu nechce všechny postřílet rovnou, na co si to teda hrajeme? Jsem přesvědčen, že kdybych měl zadání mise "Sleduj tyhle roztomilý koťátka jak si hrajou", stejně by mise nakonec skončila přestřelkou. Skladba hlavních misí je ve většině případů 45% jízda na koni, 45% střílení a 10% perfektních dialogů a filmových scén. Bohužel, té nejlepší části je nejméně. Střelba je zpracovaná podobně jako v GTA, což pro mě osobně není pozitivum. Nechci rozhodně říct, že se mi všechny přestřelky nelíbily. Pár vyloženě westernových šarvátek mě dost nadchlo, ale celkově na mě toho střílení a zabíjení bylo až příliš, zvlášť ke konci hry, kdy už mi to opravdu doslova lezlo krkem a modlil jsem se, ať to skončí. O to víc jsem si ale užíval vedlejší civilní úkoly s pro Rockstar typickým výběrem magorů a podivínů, které akční zážitek příjemně ředí a hlavně vůbec nepůsobí vedlejším dojmem.

No, co mi vadilo bylo (stejně jako v případě GTA:V) ovládání, které je podle mě naprosto nesmyslně překombinované a neintuitivní. Těžkopádné ovládání postavy: pokud chcete sebrat malý předmět ze stolu, musíte se natáčet dobrou minutu. Pokud těch předmětů na stole leží víc, nemáte ani šanci. Dementní radiální menu, do kterého musíte lézt furt dokola kvůli blbý konzervě nebo honit pořád dokola loadout zbraní. Zlaté prase za normální inventář. Fungování analogové páčky taky v Rockstaru evidentně nikdo nepochopil. Můžu jít buď ultra pomale NEBO pomale. Pro běh musím mačkat tlačítko (díkybohu se dá i jen držet) ale nemáme k dispozici nic mezi chůzí a sprintem. To samé s koněm, pro jízdu musíte neustále mačkat tlačítko. Vrcholem stupidity jsou pak mise, kde máte někoho honit, ale i kdybyste se umačkali k smrti, stejně uprchlíka nechytíte dřív, než projdete všemi naskriptovanými scénami a hra vám to dovolí. Prostě se mi hra dobře nehrála, ale naštěstí mě otevřený svět tolik oslovil, že jsem se donutil na to zvyknout.

Posledních pár poznámek na závěr. Skvělá hudba: jak ambient, tak soundtrack. Moc se mi líbilo zpracování pokeru a blackjacku a taky rybaření. Absolutně skvělé nasvícení, které skryje i nedokonalé textury na PS4 verzi. Zpracování obličejů podle mě mohlo být lepší, ale animace na mě působily i tak velmi dobře.

Kolem a kolem, RDR2 není bez chyb, ale mezi open-worldy zaručeně to nejlepší, co si můžete zahrát.

PS: Ve hře nejsou ponča. Jako fakt, Rockstare?

Pro: Svět, postavy, příběh, hudba, "stranger" mise

Proti: Ovládání, přemíra akce a střelby, střelba samotná

+25 +26 −1
BosperBosper
Dohráno
  • PC --
  • XOne 100
Red Dead Redemption 2 dle mého úsudku reprezentuje v herním průmyslu "Definitvní edici" westernového světa. Už první díl byl do detailu vytvořený svět divokého západu, který dvojka posunula ještě mnohem dál. A je propracovanější více než kdy předtím. Dokáže vás vtáhnout tak, že na několik dní zapomenete na reálný svět okolo vás. Ostatně mě se něco takového stalo, když se na pulty 26.10. 2018 dostala tato herní kovbojka.

Možná mě někteří z vás budou považovat za blázna, ale když jsem si v den vydání vyzvedl RDR 2 pro Xbox One a dorazil s ním domů, po nainstalování jsem se od hry neodtrhl téměř pět dní. A to je taktéž doba, za kterou se mi jí podařilo dohrát. Ano bylo to pět dní kdy jsem jen hrál, jedl, spal, hrál, jedl spal.....a tak to šlo stále dokola. Samozřejmě na osobní hygienu jsem nezapomněl aby jste si nemysleli, že po dohrání jsem vypadal a smrděl jak nějaký chudý farmář z West Elizabeth. Zkrátka dlouho se mi nestalo aby mě nějaká hra vtáhla tak moc, že jsem nebyl schopen dělat nic jiného. K mému štěstí jsem tehdy měl týden volno jinak bych hru zřejmě hrál mnohem déle.

Westernový svět v RDR 2 je oproti prvnímu dílu vskutku obrovský. Mapa je tentokrát alespoň 2x tak větší a přidává mnoho nových lokací, ale zároveň také ubírá. Mé milované Mexiko z prvního dílu bylo bohužel odstraněno což je veliká škoda. Zároveň, ale chápu že pro příběh by tato lokace byla zbytečná, jelikož i v New Austinu už v příběhové části trávíte minimum herního času. Postava Arthura Morgana za kterého hrajete, se vám vryje pod kůži a já s ním prožíval příběh silněji než s jakoukoliv jinou herní postavou za kterou jsem hrál. A obvzláště na konci kdy začne hrát píseň "That's the way it is" a vy jedete na svém hřebci splnit svůj poslední úkol. Tento herní moment by pro mě jeden z nejsilnějších. Mimo hlavní příběhovou linii, je zde klasicky mnoho vedlejších aktivit a misí. Věcí které zde můžete dělat je nepřeberné množství a i po dohrání je tedy stále co dělat. Můžete lovit zvěř, stahovat ji z kůže, rybařit, chytat psance, hledat poklady, opíjet se v baru, vykrádat domy, přepadnout vlak, hrát karty a tak dále. Svět působí velmi živě a uvěřitelně. Vše je od prvního dílu dotaženo k dokonalosti a třešničkou na dortu je opravdu nádherná grafika. Jen samotná procházka lesem, nebo projížďka na koni vás okouzlí.

Pokud však máte v singleplayeru většinu věcí splněno čeká na vás Online verze. Zde už jsem za poslední rok strávil podstatně více času. Online nabízí nekonečné množství zábavy a doplňuje hru o několik věcí navíc. Například si zde můžete vybrat jakou roli vaše postava bude hrát. Můžete být prodejce, lovec odměn, přírodovědec, sběratel nebo výrobce pálenky. Levelujete si jednak svou postavu a také své povolaní. Postupně se vám odemyká různé vybavení, zbraně a oblečení. Tempo je zde razantně pomalejší než v singleplayeru a na začátku nemáte zhola nic. Jste jen otrhaný vagabund, který má jen základní zbraň, koně a žádné peníze. Dokonce i ceny některých zbraní a vybavení jsou v online verzi podstatně větší. Trvá tak poněkud déle než se vypracujete. Online však nabízí svět pro hráče, kteří rádi tráví čas na divokém západě a žijí si svůj život psance nebo lovce. Je to zkrátka výborný simulátor westernového světa.

Hře nemám co vytknout. Nadchla mě ve všech směrech a stále si jí užívám. Příběh jsem dohrál na konzoli a když jsem si pořídil výkonnější počítač začal jsem hrát Online verzi na něm. 100% za nejlépe zpracovaný svět divokého západu co nám může herní průmysl nabídnout. A myslím, že dlouho zde nic lepšího ani nebude.
+24 +25 −1
adam.kulhanekadam.kulhanek
Dohráno
  • PC 100
Miluji příběhové hry a o příběhu druhého Red Dead Redemption jsem slyšel obrovskou chválu, i proto jsem se na hraní opravdu těšil. Mé začátky s příběhem se však nesly v mírně problémovém duchu, protože jsem měl problém se zapamatováním si jednotlivých postav gangu Van der Linde. Řada z nich se třeba jen na chvíli mihla nebo krátce promluvila a když je později v rámci dialogů někdo jmenoval, tak jsem si dané jméno nedokázal správně zařadit. Hra naštěstí během prvních kapitol nabízí úkoly spojené právě s různými postavami, tak jsem si po čase zvyknul, nicméně prakticky celou první kapitolu jsem v těch jménech plaval. Když jsem pak po dokončení hry opakoval mise první kapitoly kvůli ziskům zlatých medailí, dávalo mi to mnohem větší smysl. Ale to trošku předbíhám.

Příběh hry je svou délkou skutečně monstrózní a současně si drží po celou dobu hraní vysokou laťku kvality. Dojde na vynikající scény a na čekané i nečekané zvraty. Třeba na misi, kdy šel celý gang vymlátit a vypálit Braithwaite Manor asi jen tak nezapomenu, nebo když jsem na začátku páté kapitoly po ztroskotání na ostrově chvíli koukal s otevřenou pusou. To mi v hlavě rezonovaly písmena WTF, myšleno samozřejmě v dobrém, protože něco takového jsem tu fakt nečekal. Dobře mě bavily i mise zábavnějšího charakteru, jako lov "zebry", "tygra" a lva pro "paní" Margaret nebo usmiřování herců z divadla. 

Na příběhu hlavně oceňuji dobře napsané postavy a jejich postupné budování. Prim v tomto hraje především Arthur, který je na začátku bezohledný psanec a zcela loajální Dutchovi, kdy se poslušně střemhlav žene do každé "ještě jedné poslední" akce. Postupem času si ale začíná uvědomovat, že ne všechny tyto akce jsou morálně správné a že vlastně takový ve skutečnosti nechce být. Z Dutchova prvního muže a chráněnce se tak postupně stává soucitný muž, který se snaží odčinit své dřívější skutky. Gang ho pak vnímá spíše jako odpadlíka, který řeší věci za Dutchovými zády, což vede až k finální konfrontaci. Ta postupná gradace pro mě byla vynikajícím zážitkem. Vyobrazení ostatních postav také nemá chybu. Třeba takový Mikah Bell na mě ze začátku působil jako totální magor a ke konci jsem ho doslova nenáviděl. Jinými slovy, autoři mě dostali přesně tam, kde mě chtěli mít. :) Hosea mi zase hodně připomínal Franka z Mafie a k Dutchovi jsem měl ze začátku spíše neutrální pocity. Prostě vůdce, který vede gang za svým snem na Tahiti. Jeho budoucí rozepře s Arthurem jsem však očekával. Nakonec ještě musím zmínit moji oblíbenou postavu Sadie Adler, která je na začátku nalezena jako prakticky bezbranná žena truchlící za svého mrtvého manžela a vypálený domov. Postupně se v ní buduje agresivita a touha po pomstě za každou cenu. Po jejím dokončení se z ní ve finále stává lovkyně odměn, která si nebere servítky, ale přitom si zakládá na dobrých hodnotách a pověsti. Prostě badass jak má být.

Určitě se musí vyzdvihnout i rozhovory jednotlivých postav. A to jak v cut scénách, které mají vynikající filmový nádech, tak třeba i při jinak zdlouhavém cestování na koních na potřebné místo. A nebo taky při potloukání se po městech a vlastně i po kempu. To si člověk sem tam vyslechne o nějakých aktuálních problémech ostatních a dalších drbech. Jindy se zase slaví, chlastá, zpívá, atd.

Kromě hlavního příběhu si vývojáři připravili i nějaké vedlejší aktivity. Prim zde hraje především lov, ke kterému jsem si postupem času musel vybudovat vztah, protože mně to ze začátku fakt nešlo a tak mě to vlastně ani moc nebavilo. Perfektní kožešinu jsem tak získal tak akorát ze základní srnky. Postupně jsem tomu dával více šancí a vychytal stopování a hlavně ty správné zbraně. Jinými slovy, není nad to hodinu nahánět zajíce v perfektním stavu s lukem a small game šípy a pak zjistit, že na ně je potřeba varmint puška. :) Podobně jsem to měl i s rybařením, u kterého jsem si pořád nebyl jistý, jestli vše dělám správně. Až při pozdějším lovu legendárních ryb jsem se to pořádně naučil. Další volnočasové aktivity jako poker, blackjack, domino či five finger fillet už byly celkem v pohodě a sem tam jsem si u nich rád odpočinul.

Hru jsem hrál několik let po vydání a vizuál mi i dnes přišel na jedničku. Prostředí vypadá skvěle až s dech beroucími detaily a tak jsem se klasicky čas od času zastavil a kochal výhledy. Líbí se mi, že došlo na zpracování celé řady detailů, které pomáhají vytvářet atmosféru světa a vlastně i jeho živost. Třeba při lovu ptáků u řeky jsem si jednou všiml, že nějaký sokol sletěl k hladině řeky, ulovil rybu a letěl s ní pryč. Je to prkotina, ale efekt k nezaplacení. To vše skvěle podkresluje povedená hudba v čele s vynikajícím songem 'May I Stand Unshaken'. Tu a vlastně celý soundtrack již několik týdnů poslouchám pořád dokola při práci. A až někdy budu doma zase malovat pokoj nebo něco rekonstruovat, určitě si pustím hudbu z budování domu.

Jak už asi plyne z výše napsaného, jsem ze hry a její atmosféry velmi nadšen. Když nepočítám nějaké krátké hry, je to prakticky moje první tří áčková westernová hra a já si její atmosféru velmi užíval. Je zde snad všechno, co bych od westernu očekával. Přestřelky, chlastání a rvačka v Saloonu, zpívání u ohně, přepadení vlaky či banky, desperáti, indiáni, lovci odměn, atd. Avšak ne vše se při hraní třpytilo zlatou barvou. Nejvíce mně vadilo, že byla celá řada věcí až zbytečně zdlouhavá. Akceptoval jsem pomalost cestování na koni, kde kůň holt není auto a dopravit se na druhou stranu mapy chvíli trvá a kůň se po dlouhém cvalu prostě po čase unaví. Jízdou na koni jsem tak trávil opravdu mraky času, ale tohle prostě k westernu patří. Bohužel jsou ve hře zdlouhavé i další věci. Stavění či balení stanu nebo stahování zvířete z kůže mají krásné nepřeskočitelné animace, ale když je vidím po desáté za krátkou chvíli, uvítal bych možnost jejich přeskočení. To samé třeba při hraní pokeru: rozdávání karet, shrabování žetonů, rozdávání domina, prostě stále dokola stejné animace, které trvají. Ale i procházení položek v menu nebo i pitomé potvrzení autosave pozice je zbytečně zdlouhavé.

Další nepříjemností je ovládání. Některé činnosti jsou namapované na stejnou klávesu a mohou se snadno zaměnit. Například jsem pomohl na jednom ranči postřílet bandity. Následně jsem chtěl pokecat s místními, což se dělá pomocí označení daného člověka pravým tlačítkem myši a výběrem potřebné akce. Jenže jsem jaksi zapomněl schovat zbraň, takže jsem místo toho na něj namířil, chlápek se dal na útěk a bounty byla na světě. Nebo éčkem se nasedá na koně, ale současně se pomocí něj při běhu zaútočí na člověka a srazí ho na zem. A co se stane když spěchám a v běhu chci naskočit na koně, vedle kterého postává člověk? Ano, jde po mně celé město a na mě čeká vyplácení dvou až tříciferné částky na nejbližší poště. Chápu, že původní hra byla navržena čistě jen pro ovladače, ale to výchozí namapování kláves mohli trošku optimalizovat.

Když už zmiňuji bounty, přijde mi, že ten systém zločinů je taky trošku přehnaný. Někdo mě přepadne, já ho zastřelím, někdo jiný mě uvidí a hned mám problém se zákonem. Dokonce se mi několikrát stalo, že mě poznali i když jsem měl šátek přes obličej. Tohle jsem ale ve výsledku akceptoval a zvykl jsem si, jsem holt v tomto světě "známá firma" a ve výsledku jsem snad postřílel půlku chlapů z celých států.

Nakonec ještě nesmím zapomenout zmínit tu nejvíc otravnou a neodpustitelnou věc na hře. Vždycky mě totálně naštvalo, když jsem ztratil klobouk. :) Následně si ho sice můžu vzít ze sedla na koni, ale této funkcionality jsem si samozřejmě všiml až ke konci hraní.

Rád se označuji jako kompletionistu, který se snaží hru do maximální míry dokončit s co nejvíce splněnými achievementy a tak jsem se o to pokusil i zde. Ale ten, kdo ty achievementy navrhoval, byl slušný sadista. :) V prvé řadě bylo náročné dokončení všech challenges. Třeba takový herbalist, kdy je na konci potřeba posbírat všechny druhy bylin byl slušný fuckup. Něco podobného bylo s rybami v survivalist, kde je potřeba zase pochytat všechny druhy ryb. To jsem nakonec celkem vychytal tím, že jsem vylovil všechny legendární ryby. Velkou výzvou pak bylo zabíjení perfektních menších zvířat a ptáků na vycpávání (zdravím Chucka Testu), ale to nebylo nic proti úkolu Duchesses and Other Animals. Hledání orchidejí bylo ještě fajn, ale lovení těch ptáků v bažinách byl doslova horor. Navíc mi přišlo, jako by je hra schválně méně spawnovala, když jsem je měl za úkol lovit. Později po dokončení daných misí jsem je pak viděl snad při každé návštěvě bažin. Další náročnější achievementy byly v podobě studování a lovení všech druhů zvířat, což mi nakonec kupodivu nepřišlo až tak hrozné. Jediný problém bylo několik druhů zvířat, které se spawnují jen někdy (asi nejdéle jsem hledal Rio Grande Wild Turkey). A poslední těžší výzvou bylo získání 70 zlatých medailí z hlavních misí, díky kterým jsem si ale s radostí zopakoval mise z prvních kapitol s tím, že jsem si vybíral ty jednodušší kousky, takže jsem je nakonec získal rychleji, než jsem původně čekal.

Ačkoliv dávám přednost single player hraní, nakonec jsem věnoval nějakých 15 hodin i online verzi. Hlavní příběh mě ale zase tak moc nezaujal a přišlo mi, že je hra nadesignovaná tak, že je potřeba trávit hodně času na opakujících se úkolech, než se získá nějaké slušné vybavení. Jinými slovy, všechno tam stojí dost peněz a na základních odměnách z vedlejších misí se zase moc peněz nezíská. I blbý luk tam stojí přes sto dolarů. Celkem zajímavé jsou závody, ale je tam problém v tom, že ostatní hráči už mají ty nejlepší koně, které si já ani nemůžu koupit, protože nemám potřebnou úroveň. Stejně tak se nemůžu ani stát třeba lovcem odměn, protože na licenci potřebuji 15 zlatých cihliček s tím, že za celou dobu online hraní jich mám jen asi 6. I když z vyhodnocení onlinu vynechám celkem časté padání hry, tak jsem se opět ujistil v tom, že online hry pro mě prostě nejsou.

Dlouho předlouho jsem se rozhodoval, jaký udělit hře celkový verdikt. Hraní mě ze začátku tolik nebavilo a dost jsem bojoval s ovládáním. Postupem času jsem se do hraní opravdu hodně zažral, to bylo někdy mezi třetí a čtvrtou kapitolou. Následně jsem už byl skoro jak přibitý k počítači a hltal jsem misi za misí, až mi bylo líto, že vidím závěrečné titulky. Nakonec dávám 100 % a to hlavně z toho důvodu, že i teď, několik týdnů po dohrání, na ten příběh často myslím. Zvláště pak při poslouchání herního soundtracku. Příběh a atmosféra hry na mě prostě zapůsobily jako u málokteré jiné hry. 

A na úplný závěr však ale zůstává jedna nezodpovězená otázka: Kde je sakra ten Gavin?
+24
VynexVynex
Dohráno
  • PS4 100
Co o této hře říct ? Možná že jsem dohrál nespočet her a žádná mě nezasáhla jako tato. Možná to že nostalgicky miluji hru Max Payne 2 a považoval jsem ji roky za mou nejoblíbenější. A možná to že po dohrání této hry jsem jí udělil v mém žebříčku her první místo. O této hře bych mohl mluvit celý den a neřekl bych vše, ale zkusím to tak nějak shrnout.

Ve hře se vžijeme do kůže Arthura Morgana, pravé ruky Dutche van der Lindeho. I když si můžeme vybrat jestli jestli se budeme chovat jako hovado nebo dobrák, tak stejně má Arthur určitý charakter, který se projevuje hlavně při hlavních misích, kde nemáme moc šancí na nějaké rozhodování. Ze začátku byla cesta k tomuto hrdinovi pro mě spíš trnitá, protože sem k němu moc sympatií nechoval což se, ale postupem času změnilo a bavilo mě Arthurův příběh sledovat, a dost jsem si ho oblíbil. Celkově na internetu jsem vysledoval názory různých lidí a někteří si stěžovali na utahanost příběhu a Arthura. Ano ze začátku je hra taková utahaná, ale to se postupem příběhu změní a věřte že jak příběh správně vygraduje tak se od ně nebudete moci odtrhnout a rozhodně vám nebude Arthur lhostejný. S Arthurem se taky pojí jeho parťáci v gangu a celkově správa tábora. Když si procházíte tábor gangu tak je tam spousty interakce což mě rozhodně potěšilo a krásně to dodalo na atmosféře celé hry. Můžete s členy gangu hrát různé minihry jako domino, poker, five fingers atd... Pokud by jste chtěli být krom hlavních misí gangu nějak užiteční můžete přispívat penězi a vylepšovat tábor. A pokud chcete přiložit ruku k dílu, můžete lovit a následně nosit ulovenou zvěř ke kuchaři nebo třeba jen sekat dřevo a nosit vodu.

Lidé na Arthura nereagují jen v táboře, ale i v městech a divočině. Myslím že o téhle stránce hry toho bylo řečeno opravdu spousty a kdybych měl opakovat co již bylo řečeno o detailnosti tak by to lidi už nejspíš ani nepřekvapilo. Co mě nejvíc z téhle stránky hry potěšilo bylo že Arthurovi rostou vousy a vlasy. Další skvělá věc se týká taky oblečení, které se opotřebovává a když spadnete třeba do do bláta, je opravdu od bláta a nebo když si přehodíte mrtvé zvíře přes rameno tak košile nebo kabát bude opravdu na tom místě od krve. Co se týče krajiny je opravdu radost ji prozkoumávat. Najdete zde opravdu spousty míst. Od nádherných pastvin a prérií až po hluboké lesy nebo bažiny. Snad u žádné jiné hry se mi nestalo že bych si jen tak cválal na koni a kochal se dokonalou a nádhernou krajinou. Západ slunce nad pastvinami plných bůvolů je opravdu něco.

Co se týče zbraní je jich opravdu spousta. Od revolverů, pistolí, opakovaček a různých pušek až po luk a nebo třeba tomahawk. Zbraně si můžete vylepšovat a tím popohnat různé atributy zbraní a nebo je třeba vyčistit a pořádně si je prohlédnout. Takže si každý určitě najde svého oblíbence.

Koně slouží jako hlavní nástroj přepravy ve hře, ale super je že snima máte opravdu vztah, že jim můžete různě upravit hřívu nebo sedlo atd... Můžete si je dokonce pojmenovat. Ve hře je několik typů koní a každý typ je v něčem jiný. Jeden je rychlejší a druhý má zase lepší výdrž. Pohyby koní působí přirozeně a je potřeba na ně dávat pozor i váš kůň se může zranit nebo zemřít a rozhodně to není pěkný pohled.

Co víc říct ? Za mě nejlepší hra co jsem měl tu čest hrát. Děkuji ti Rockstare. Ještě jsem u žádné hry nezažil takové emoce jak tady. Smích, slzy, napětí, radost, smutek, strach, nepříjemnost, radost a hlavně takovou zábavu jsem nezažil u her roky. Povinnost pro každého hráče. Za mě nejlepší hra co jsem měl tu čest hrát.

Pro: Vše co bylo výše řečeno.

Proti: Nic, za mě nejlepší hra.

+22 +24 −2
porkyporky
Dohráno
  • PC 95
Jako odvěký milovník westernů jsem se na žádnou jinou hru nikdy natěšil tolik jako právě na Red Dead Redemption 2. Moje očekávání byla obrovská a teď když jsem tohle megalomanské dílo herního průmyslu téměř po roce konečně dohrál musím říct, že nejsem zklamaný, spíše naopak. RDR2 byl skutečně mimořádný herní zážitek. Mimořádný zejména tím, že (alespoň v mých očích) definitivně posunul videohry na úroveň plnohodnotných kulturních medií dnešní doby jako jsou film, literatura či televizní produkce.

Rockstar zde totiž přišel s příběhem, kterému se svou hloubkou a rozsahem mohou za poslední dekádu rovnat možná jen ty skutečně nejlepší seriály. Samozřejmě, že příběh jako takový není zase až tolik nápaditý nebo originální, ale je podán tak poutavě a citlivě, že musí po závěrečných titulcích snad v každém zůstat pocit něčeho opravdu výjimečného.

V čem RDR2 podle mého nemá v herním světě konkurenci jsou jednotlivé postavy. Od hlavních hrdinů, přes vedlejší charaktery až po téměř bezvýznamné NPC jsou v podstatě všechny postavy naprosto skvěle napsány a také zahrány. Třešničkou na dortu je pak samotný hlavní hrdina, Arthur Morgan, který aspiruje na jednoho z nejlepších, ne-li nejlepšího protagonistu historie videoher. Všechna čest Rogeru Clarkovi za jeho úžasný dabing.

Artové stránce hry není rovněž co vytknout. Grafika a celý svět amerického západu konce 19. století jsou naprosto dech beroucí. Ani nevím kolikrát jsem se jen tak zastavil a vychutnával si pohled na zasněžené vrcholky hor, travnatá údolí, vyprahlé pouštní kaňony, temné bažiny nebo ulice velkoměsta – to všechno a mnohem více svět RDR2 nabízí. Vynikající je taky hudba, která skvěle podkresluje jednotlivé mise.

Když už jsem se zmínil o kráse a rozmanitosti světa, ve kterém se hra odehrává, tak je na místě dodat, že ten svět je navíc skutečně zábavný a osobně jsem strávil nespočet hodin jen jeho prozkoumáváním. Na každém rohu vás čeká něco zajímavého – vedlejší questy, náhodné události (např. přepadení dostavníku, závody na koni apod.), lovná zvěř, nepřátelské gangy atd. A vedlejší questy tu nejsou jen nějaký balast, ale opravdu plnohodnotné a zajímavé herní momenty. Zkrátka open world podle mého gusta.

Příběhem samotným hráč proplouvá prostřednictvím hlavních misí. Ty jsou upřímně řečeno často celkem přímočaré – zpravidla spočívají v tom, že přijedete na určené místo, tam určeným způsobem zlikvidujete několik nepřátel, následuje zvrat a potom zlikvidujete další skupinu nepřátel. Při soubojích si vystačíte víceméně se třemi tlačítky. Jakákoliv invence a kreativita se vůbec nepřipouští, a pokud se pokusíte být nápaditý (např. místo toho, abyste si to během přestřelky kráčeli prostředkem ulice a schytávali to ze všech stran, jak od vás hra očekává, rozhodnete se vylézt na nejbližší věž a střílet pěkně odtamtud), hra vás za to okamžitě ztrestá (např. umře váš kumpán z gangu – mise neúspěšná). Tahle chvílemi až absurdní nesvoboda při plnění jednotlivých misí je pro mě asi jediným výrazným nedostatkem hry. I když jsou jednotlivé přestřelky, kterých jsou ve hře mraky, celkem zábava, rozhodně nejsou předností téhle jinak skvělé hry.

Jinak je ale RDR2 téměř dokonalá hra, která dokáže bavit i po několika měsících hraní. A kdo by to čekal, že tolik očekávané znovuzrození westernového žánru bude mít na svědomí videohra. Ale stalo se a Rockstaru se podařilo to v čem selhalo nespočet seriálů, filmů i knih v posledních 30 letech. Tedy vrátit tenhle žánr, byť jen třeba na chvíli, zase na vrchol.
+22
johnykczjohnykcz
Dohráno
  • PC 95
Dlouho jsem po RDR2 pokukoval (bohužel neopatrně a prozradil jsem si části děje), až jsem se před zimou odhodlal koupit a strávit u hraní cca 70 hodin. Dohrána příběhová linka a všechny vedlejší mise.

Chvály je všude (oprávněně) napsána spousta, taxativně bych mohl vyzdvihnout děj, neuvěřitelně živé prostředí, různé vedlejší úkoly a aktivity, za mě dokonalá grafika, animace postav i zvířat, soundtrack, rozmanité mise, do detailu propracovaná fauna a flora, ručně psaný/kreslený deník, celkově velice uvěřitelná atmosféra té doby, žádné podstatné bugy (!) atd. atd.

Rozepsal bych se však nad tím, co mě vytáčelo a co jsem v recenzích moc často nečetl. Nejméně mě bavilo paradoxně samotné hraní hlavních příběhových mísí. A to zejména z důvodu primitivní obtížnost, z velké části zapříčiněno overpowered schopností dead eye. Jakmile vás to hra naučí, každá přestřelka pak probíhá podle stejného scénáře. "Pauznete" si hru, naklikáte hlavy nepřátel, spustíte palbu a jdete dál. Vývojáři se snaží zvýšit obtížnost enormním množstvím nepřátel (tipuji, že jich za hru zabijete mnoho stovek, možná až tisíc). Ve výsledku se tedy z příjemně pomalé, až relaxační hry stávají jatka - na straně nepřátel. Ani nevzpomínám, že bych musel v průběhu mise doplňovat zdraví, natož staminu. Na druhou stranu jsem žvýkal tabák (= doplňoval dead eye) během každého nabíjení.

Nejsmutnější na tom je, že to všecho by se dalo vyřešit jednoduchou možností změny obtížnosti (práce na jeden den), kdy by například byl omezen dead eye (například menší zpomalení času) a bylo by to vykompenzováno polovičním počtem nepřátel. Přestřelky by pak působily věrohodněji, jednotlivé souboje by představovaly aspoň nějakou výzvu, padaly by i výstřely vedle - ale tak nějak si představuji tu pravou atmosféru westernu. Celou hru bych si tak užil ještě mnohem více a neměl jen pocit, že jsem jen nesmrtelné vraždící monstrum, i když se nás hra snaží přesvedčit o opaku.

Můžete namítnout, že kdo chce, může si sám přidat na obtížnosti a dead eye nepoužívat. Ano, to jsem zkoušel a výsledkem byla naopak moc vysoká obtížnost - kvůli tomu, že nepřátel je prostě mnoho a jdou na vás často ze všech směrů, takže v reálném čase nestíháte.

Další věcí je nefungující ekonomika. Hra obsahuje tolik lootu (kdo se hru chystá hrát, doporučuji tím neztrácet čas), že chvíli po začátku hry jsem měl tolik peněz, že by to i v dnešní době stačilo na spokojený život. Nicméně brzy zjistíte, že vám ty peníze vlastně na nic nejsou. Nic, co jde koupit, tak nepotřebujete. Celou hru jsem si plnohodnotně vystačil se základním revolverem a s opakovačkou (ani nevím, jaké to byly typy). Hra vás nemotivuje si kupovat nebo vylepšovat zbraně, koně (rozdíly jsou minimální), natož oblečení, nebo jídlo. Což je škoda, že protože ve hře existuje nespočet možností úprav, craftingu apod.

Nevím, jestli je to tím, že nejsem úplně zkušený a pravidelný hráč, nicméně docela dlouho mně trvalo, než jsem pochopil mechaniku inventáře/kolečka, přepínání, výběr zbraní apod. I nyní mně však neustálé losování zbraně v úložišti koně přijde zbytečný nesmysl. Navíc hrou vás doprovází stručná nápověda v levém horním rohu, kde se jasně vysvětlí, co nového se stalo a k čemu to slouží. Bohužel se občas stalo, že jsem to přehlédl a nepřišel jsem na to, jak to zobrazit znovu.

Dále mě mrzí, že skoro polovina mapy se vám odemkne až ke konci hry a její potenciál je v zásadě nevyužitý. Bohužel, mohl se tam příběh přesunout dříve, navíc, když východní půlku máte za tu dobu projetou křížem krážem.

Jako poslední negativum bych chtěl zmínit přesvícenou noc. Rozdíl oproti dne je v zásadě ten, že na obloze místo slunce září stejně intenzivně měsíc. Dokážu si představit mnohem lepší atmosféru, kdyby noci byly temnější, nešlo tolik vidět a vy museli používat například lampu.

Tak jako tak je to pro mě nejlepší hra za mnoho let. Být ve hře alespoň jednoduchá možnost změny obtížnosti (menší vliv Dead Eye nebo klidně žádný + méně nepřátel), možná bych hodnotil i nejlepší hra vůbec.

Pro: Audiovizuálno, příběh, soundtrack, smysl pro detail - všeho, komplexnost, bez bugů

Proti: OP dead eye = nulová obtížnost střelby a kvůli tomu hordy nepřátel, nevyužitá část mapy

+21
Zobrazit další komentáře
Kupte si hru na Humble Store Kupte si hru na Xzone.cz

Platformy a hodnocení

Nápověda
  • PC 173 93
  • PS4 178 94
  • PS5 17 90
  • XOne 28 95
  • XboxX/S 8 94
  • Stadia 2 100

Hodnotit, napsat komentář, diskutovat…

Jako zaregistrovaný a přihlášený uživatel můžete tuto hru nejen ohodnotit, ale také k ní případně napsat komentář, diskutovat o ní či ji zařadit do některého ze seznamů (vlastním, chci atd.).

Poslední hodnocení

Všechna hodnocení

Statistiky

Id hry:
14815
Odkaz:
http://dbher.cz/h14815
Přidána:
05.05.2018
5 let a 347 dní
Hodnocení:
406 (30-100 %)
Komentářů:
47
Oblíbenost:
Sledovat 47 Chci si zahrát 114
Rozehráno 85 Dohráno 332
Návštěvnost:
133650× (celkem)
2733× (poslední měsíc)
283× (poslední týden)
16× (dnes)
Více