Komentáře
Občane, raduj se! Byla ti přidělena práce imigračního úředníka na hranicích našeho státu. Tobě i tvé rodině byl přidělen byt kategorie 8. Selhání v pracovních povinnostech bude mít závažné důsledky. Sláva Arstotzce!
Šeď a bezvýchodnost přidělené práce je hmatatelná hned po prvních dnech. Byrokratické nároky rostou, každá chyba se trestá, a i při velké snaze člověk horko těžko živí svoji rodinu, případně shání léky pro nemocné členy. Na hranicích se nesetkáváte jen s bezejmennými lidmi, ale se spoustou osobních příběhů, kde vás lidé ze srdce prosí, ať je pustíte přes hranice, i když nemají zcela v pořádku papíry. Pomáhat ostatním se ale samozřejmě nepromítne dobře na vašem pracovním výsledku. Časem se dostanete mezi mlýnské kameny partyzánské organizace, která chce změnit poměry v zemi, a státní dozor. Asi není potřeba zmiňovat, že sebelepší snaha jedním nebo druhým směrem může snadno vyústit ve vaši smrt, nebo přesun do tábora nucených prací.
Jakkoliv se mi líbil nápad a ztvárnění, přijde mi, že je to hra na jedno zahrání, na získání zážitku, než na opakované nebo delší hraní. Autor hru prošpikoval konverzacemi a událostmi, které se můžou vyvíjet dle vašich akcí různě, a zároveň připravil přes 20 odlišných konců. Ale samotná pracovní náplň (tj. většina hry) se skládá z nekonečné kontroly správnosti údajů, což na jednu stranu perfektně vystihuje šeď všedního dne daného úředníka, ale na druhou stranu, minimálně já jsem si nedokázal představit, že se tím vším chci prokousávat opakovaně. Situaci trochu zlepšuje, že se hra automaticky ukládá po každém dni, a můžete z kteréhokoliv z nich odštěpit novou herní linku, a neopakovat tudíž vše úplně od začátku.
Papers, Please jednoznačně doporučuji, i kdyby to bylo jen krátké seznámení. Hra je bohužel dnes ještě aktuálnější než před 9 lety, kdy původně vyšla, neboť se jeden velký totalitní stát rozhodl, že bude nejen utiskovat své občany, ale i zabíjet občany sousedních států. Ukázek, proč si vážit osobních svobod, tak není nikdy dost. (Z podobného ranku se ještě chystám na novější Beholder, který vypadá silně inspirovaný Papers, Please, je pěkně kreslený a trochu akčnější).
Celkové hodnocení: Výborná
Lucas tu z geniálně jednoduchého konceptu vytvořil hru na desítky hodin, která je navíc zábavná jak pro hráče, tak pro diváka. Minimalistická grafika, snadno přístupná hratelnost a hlavně politický rozměr, který - světe div se - funguje tak, jak má. Upřímně, nechápu jak se to povedlo, ale obraz totalitního režimu pohledem jednoho z článků systému je zde vyveden dokonale. Ze začátku si to sice neuvědomíte, ale hra vás časem skutečně donutí jednat a přemýšlet tak, jak by se od vás v dané situaci čekalo.
"Nemáš platné papíry? Hahá, padej z mojí boudy! Hmm, ale moment, co když budu později sám muset uprchnout a spoléhat na shovívavost jiného pohraničníka?"
To jsou jen počáteční očividné narážky, které vám hra prezentuje a chce abyste se nad nimi zamysleli. Časem ale přitvrdí, a z ničeho nic se ocitnete v situaci, kdy vám nebude zbývat na nájem, syn bude nemocný a navíc jste mu nemohli koupit dárek k narozeninám. Dnes bude výplata slabá, protože jste už udělali 4 chyby a vy se modlíte, aby někdo z odboje zaútočil na váš přechod, aby jste mohli zasáhnout, škůdce zastřelit a vysloužit si bonus za střelbu proti narušitelům systému - a pak si najednou uvědomíte co děláte, nad čím přemýšlíte a budete se ptát : Proboha, se to se mnou jenom stalo ..?
Pro: Geniální
Proti: Nic
Rád bych tvůrcům této hry sklonil pomyslné pukrle, kdyby ji neměl na svědomí jeden jediný člověk – Lucas Pope. To si náhle zaslouží nejen respekt dvojitý, ale rovnou trojitý. Přišel s něčím, pro mě, originálním, jedinečným a ještě mi do herní místnosti (kterou odborně nazývám kočičárna, protože v ní přeci jen víc žijí kočky, než já hraju hry) přinesl depresi z let minulých. Originalita přichází především v myšlence. Váš příběh začíná v zemi, kterou nelze pořádně ani vyslovit, ale vládne jí podvratný komunistický živel. Vy, coby státní zaměstnanec, jste vyslán na hraniční přechod, kde máte kontrolovat pasy nově příchozím. Příběhová linie se odehrává v 31 dnech a každý den si na Vás národní velmoc nachystá nějakou tu specialitku, aby Vám tu kontrolu notně ztížila. No a čím více pasů správně zkontrolujete, tak podle toho bude vypadat Vaše výplata, kterou musíte poplatit plyn do kotle, abyste se měli u čeho ohřát a nějaké to jídlo, abyste neumřeli hladem. Pokud peníze nevyděláte tak, jak máte, dokážete si sami představit, co se v dalších dnech pravděpodobně bude dít.
A teď si vezměte, že hraniční přechod není úplně nejklidnější místo pro život. Naopak. Čekají Vás tu série teroristických útoků, úplatky, smutné lidské příběhy, ale i setkání s hyenami, kteří se na smutku druhých živí. A v neposlední řadě nesmíme zapomenout ani na tajnou organizaci, která chce komunisty svrhnout a doufá, že jim s tím tak nějak, jako správný nestranný straník, pomůžete.
To vše, prosím pěkně, v 31 dnech, během kterých se můžete setkat s 20ti různými konci. Od těch hodně smutných, přes ty méně smutné, až po těch pár nadějných. Podle mě nápad, jako stehno. Navíc, pokud se sejdete dva a otevřete si flašku kyanidu, můžete si docela obstojně užít společné nekonečné hraní mimo příběh. Ale to asi jenom v případě, že jste masochista a nebo chcete tamní zemi co nejdříve zachránit/zničit.
Papers, Please je jedinečná adventura v průzoru jednoho okna, ve kterém se toho může dít více, než si dovedete představit. Výbuchy, střelba, emoce nad lidskými příběhy…to všechno hra nabízí. A pokud máte pocit, že je té deprese docela hodně, tak vězte, že i na srandu dojde. Jakmile totiž dorazí týpek ze země Kobrastán a bude Vás přemlouvat o vpuštění do země, tak věřím, že i běžný necita se zamyslí a třeba mu zrovna bude mít chuť udělat dobrý den. I to se Vám totiž v budoucnu bude moci vrátit. Ostatně, stejně jako v životě.
Pro: Jedinečný simulátor hraničního přechodu do komunistické země, jehož dobře napsané příběhy některých postav ve Vás dokáží vyvolat návaly emocí.
Proti: Nicméně velice minimalistické, chvílemi dost stereotypní a občas musím říct, že těch příkazů shora bylo fakt hodně…
Nejlepší simulátor papírování. Každý den v roli bezejmenného úředníka kontrolujete desítky lidí snažících se dostat do vaší krásné totalitní zemičky a to bez jakéhokoliv uznání (pokud tedy za uznání nepočítáte placku Ocenění samozřejmosti). Podle tohoto popisu by hra měla dostat mnohem nižší hodnocení, nebýt toho, že ta hra tuto úmornou rutinu dělá zábavnou.
Celou hru nad vámi visí nejistota. Vzpomínám si na ten pocit, když jsem dostal "drobný " dárek od modrého pána s kapucí za vpuštění agentů přes hranice, o dva dny později si sousedi všimli mého nového bohatství a hned mě udali místním úřadům, nebýt jednoho z agentů, seděl bych už v kriminále.
Hodně pěkně vyobrazené jsou i různé příběhy lidí u hraniční budky, jedna paní například jede po dvaceti letech navštívit svého syna, ale má propadlý pas nebo muž, který se vrací za svou těhotnou ženou, ale nemá občanku a tak vám nabízí, že ji přinese zítra a do zástavy vám dá digitální hodinky (tady je důležité říct, že jsem dal volnost svým sadistickým choutkám a muže nechal zadržet a jeho hodinky prodal při cestě domů)
Tato hra vám pokaždé dá jiný zážitek a rozhodně se k ní budu často vracet. Glory to Arstotzka!!!
Pro: nápad, hudba, atmosféra, příběh
Proti: lehce repetetivní
Když jsem poprvé hru viděl, tak jsem měl obavu už z grafiky, ale samozřejmě jsem byl překvapen a nucen změnit názor, protože si prostě po večeru k této hře sednout, udělat si kafíčko nebo čajík a kontrolovat pasy, tak by mě to rozhodně nevadilo.
Hodně tuto hru vylepšili některé rozhodnutí, které jste museli učinit. Např: Když vás žena požádala o vpuštění do hranice, pač chtěla jít za synem a při tom měla prošlé vstupní povolení. Já jakožto dobrák jsem se snažil býti na dobré straně. Občas jsem měl honičku i o starání se o rodinu, občas hlad, občas zima. No a vy nemáte peníze. Co s tím?? Doufat, že příště bude lépe a povedete si úplně jinak, jinak jdete doslova bručet, protože pokud se to bude několikrát opakovat, tak rodina zemře.
Plusy jsou jasné! 20 konců je prostě bomba. 17 špatných a 3 dobré. Dále se mi určitě líbí hudba a soundtrack + detaily. Není, co dodat. Poté mě ještě velmi potěšila hratelnost. Bomba.
Mínusy? Snad jedině stereotyp, ale nic jiné mě nenapadá.
Takže hra celkově povedená a myslím, že 80% je na místě.
Pro: Hudba, soundtrack. detaily, mnoho konců, hratelnost
Proti: Stereotyp
Chtěli jste se někdy stát hlídačem na hranicích a vyhánět imigranty? Zde máte tu možnost. Dostanete svojí budku a razítko schváleno a neschváleno. Pokaždé přijde nějaký človíček a vy zkontrolujete všechny dokumenty a pokud v nich nenaleznete sebemenší chybičku pustíte ho do země. Pokud ovšem naleznete chybu dotyčného můžete pustit, ale ponesete za to následky.
Ve hře se totiž nestaráte pouze o sebe, ale i o svojí rodinu. Musíte získávat peníze na nákup jídla a topení, popřípadě pokud někdo o nemocní tak musíte sehnat i léky. Občas si můžete vylepšit i svou budku, abyste mohli rychleji kontrolovat osoby, které žádají o vstup do země.
Ze začátku, toho na kontrolování příliš není, ale režim ve vašem státě má na vás neustále další a další požadavky, co všechno musíte dotyčným zkontrolovat, aby prošli. Takže postupně musíte kontrolovat kromě pasu například povolení ke vstupu, otisky prstů atd. Penízky dostanete za to, že zkontrolujete za váš pracovní den, co nejvíce lidí. Zde jsem si všiml jedné věci, která je trochu zvláštní, pokud totiž stihnete zkontrolovat více, jak 10 osob dostanete výplatu pouze za 10 osob.
Hra je neskutečně těžká, protože má několik konců, a pokud se chcete prokontrolovat, až do úplného konce, nesmíte ve své podstatě nikomu pomáhat projít, pokud vám to není výslovně nakázáno. Pokud to někde zvořete, konec hry může klidně přijít, až za několik dní, a vy budete hledat, který že to den byl ten, kdy jste někomu pomohli, abyste nemuseli začínat úplně od začátku.
Pro: Nápad, množství postav a událostí
Proti: Nečekané konce a vracení se o několik dní nazpět
Otevíram seznam her, které měli tu čest získat hlavní titul napříč různymi anketami. Spoustu jich znám, valnou většinu dokonce hrál, ale pořád hledám tu pravou, která mě osloví a bude něčím zajímavá. A ejhle, mé oko spatří Papers, please. O hře jsem slyšel díky easter eggu v Uncharted 4: A Thief's End, stojí totiž za ním jeden bývalý zaměstnanec z Naughty Dog. Navíc čtu nedávne recenze na další jeho zářez se jménem Return of the Obra Dinn. Mám vybráno. Tenhle titul nemůžu vynechat. Navíc se již několik měsíců potýkám spíše s velkorozpočtovýmy AAA tituly a tak je čas na změnu. A musím říct velice příjemnou.
Už jen samotné stažení hry (cca 40MB, GOG samozřejmě) mě přenáší do dob, kdy bylo zcela normální sdílení her pomocí několika kusů disket. Žádné dlouhé čekání na několik desítek gigabytů day one patche ;o). Spouštím a za doprovodu chytlavé melodie mě uvíta nadherná retro obrazovka. V horním rohu si navíc všimnu informaci, že hra běží v plných 60 FPS . Bez váhání klikám na Story a dozvídám se co mě čeká následujícich několik dní. V roli imigračního inspektora budu kontrolovat na hranicích veškeré doklady občanů, kteří mají zájem vstoupit do zaslíbené země Arstotzka. Při pohledu na frontu se děsím, zda to zvládnu alespoň v průběho jednoho roku. Naštěstí čas plyne svižně a já můžu zakončit svůj první herní den již po několika málo minutách. Na všechny se nedostalo a já stihl odbavit cca tucet lidí. Vidím první bilanci a svůj první výdělek. Musím se zamyslet, zda peníze využiju na jídlo a topení pro rodinu, nebo budu raději šetřit na horší časy. Člověk nikdy neví. Takhle to postupně pokračuje den po dni. Samozřejme náročnost se zvyšuje a ke konci hry vám důkladné odbavení zabere i klidně jednu herní hodinu a budete rádi, když odbavíte alespoň 10 lidí a skončíte s kladnou bilancí. Pokud přehlédnete nějaký detail jako např. platnost pasu, překlep ve jménu, jiná hmotnost, fotka, zfalšovaná pečeť apod. můžete být i penalizování a skončit nakonec ve vězení. Tlak je velký a do hry ještě později vstupují další možnosti a klíčové osoby, které raději nebudu prozrazovat. Po odehrání cca 8 hodin reálneho času se mi povedlo shlédnout asi 3 možné zakončení z 20. Zbylé konce zatím nebudu zkoušet, ale třeba se ke hře vrátim někdy v budoucnu, když si budu chtít připomenout, že život úředníka není vůbec lehký.
Glory to Arstotzka
Pro: grafické zpracování, hudba, atmosféra, nevšední zážitek
Proti: nemusí sednout každému
Papers, please byl pro mě neskutečným zážitkem a opravdovým připomenutím toho, že pokud bychom věci nedělali tak jak máme mělo by to následky a opravdu si dovoluji říci ty špatné.
V této hře jsme se dostali do komunistického státu plné propagandy a slávě velkému městu, do toho vás inspiruje krásná komunistická hudba ve stylu " Věř v naší vlast" a navíc toho nekontrolovatelného množství dokladů.
Výborný nápad, skvělá myšlenka, hra mě bavila, mohl bych pokračovat klidně dál s chválením této indie hry a více takových her. Opravdu jsem byl unešen. Více těchto obdobných her.
Doteď přemýšlím, jestli jsem neudělal nějakou chybu v práci aby mi nepřišla závada..... :-/
Pro: Hudba, hratelnost
Proti: Více bych to udělal příběhovější a delší
Za prvé musím ocenit originalitu a provedení. Vůbec by mě napadlo že hra jejíž hlavní náplní je chodit do práce, navíc většinou poměrně nudné tedy kromě teroristických útoků v době kdy už máte pušku, mě bude nutit trávit každou volnou chvíli v pohraniční budce kontrolou dokladů a to i několik hodin v kuse. Tím hlavním důvodem toho není ani tak hratelnost ale atmosféra a příběh ať už váš hlavní nebo vedlejší příběhy policistů, úředníků či obyčejných lidí u kterých prostě chcete vědět jak dopadnou a nebo je rovnou svým rozhodnutím ovlivníte. K tomu je tu ještě tlak na vaši morálku a vědomí že podobné příběhy se mohly skutečně odehrát např. v bývalém sovětském svazu nebo po válce na balkáně. Celkově realita totalitního státu a všudypřítomného strachu (gestapácký oficír mě bude strašit snad i ve snu) je zvládnuta na výbornou a vše zmíněné tak dělá ze hry unikátní kousek.
Hodně hráčů si stěžuje na obtížnost hry ale já jsem hrál jen normální mód a i když to někdy byla fuška vždycky jsem se nějak protloukl a byla to ta správná výzva. I když musím přiznat že celou rodinu se mi udržet naživu nepodařilo
Co se týče technické stránky Papers, Please mě příjemně překvapily. Nejsem velký fanda pixelartové grafiky a navíc při pomyšlení že v ní budu muset ještě poznávat obličeje mi moc nadšení před prvním spuštěním nepřidávalo ale grafika vč. animací je zvládnuta dobře a k typu hry se hodí. Některé herní principy mi přišly ze začátku zmatené ale po pár dnech když už víte co a jak to poměrně šlapalo. Stačí mít dobrý postřeh a nic nevynechat což se ovšem ne vždy podaří hlavně kvůli neustálým změnám v nařízeních a úkolech a v pokročilejším čase jsem se tak nechal nachytat i na základní věci. Prostě "simulátor" celníka jak má být.
Papers please je skvěle zvládnutou indie hrou s perfektní atmosférou i příběhem a když vás chytne už se z jejích spárů nevymaníte.
Sláva Arstotzce!!!
A nebo ne?
Pro: Atmosféra, příběh
Proti: Po čase stereotyp, pro někoho vysoká obtížnost
Na rozdíl od členů klubu VNNV (Vášnivých Nadšenců Nekonečného Vyplňování) jsem se, jakožto horlivý odpůrce papírování všeho druhu, do hry dvakrát nehrnul. Z grafiky a zvukového doprovodu si na zadek nikdo zcela jistě nesedne (přiznám se, že obě kritéria jsou na mém žebříčku herních hodnot dost vysoko) a jako hlavní motivace zbývá tedy originální nápad a jeho zpracování.
Tak tomu bylo i v mém případě... a nelitoval jsem. Ač se jedná o odvážný experiment a takřka nadlidský výkon, hra disponuje slušnou hratelností. Skvěle ilustruje beznadějnost života v zemi s diktátorským režimem, nemožnost vymanit se ze systému a pokrytectví z něho vyplývající.
Den za dnem se v roli bezejmenného celníka snažíte vytřídit zrno (nevinní turisti, řádní to občané hrdého národa Arstotzkého a samozřejmě přicházející pracanti) od plev (hlavně teroristi...BACHA!, zoufalci s padělaným pasem atd.). Na vlastní kůži si vyzkoušíte ubíjející rutinu, kdy den za dnem pracujete od východu do západu slunce (dle hodin, venku je stále depresivně šedo) ve stresu, že si nevšimnete nějakého drobného detailu, dostanete pokutu, nezaopatříte rodinu a půjdete sedět.
A že to není taková sranda zjistíte po pár dnech, neb neustále přibývají pravidla a omezení. Stále jsem nevyzkoušel všechny možnosti hry, takže jsem zvědavý, kam se to dá v téhle zpropadené zemi dotáhnout (nedělám si iluze).
POZOR! hra prověří i vaši osobnost (ano, myslím právě VÁS) a smysl pro morálku. Dokážete se postavit systému a riskovat kariéru abyste pomohli těm, kteří ji potřebují ženě hledající svého syna, kterého roky neviděla anebo se budete slepě a alibisticky držet pravidel a stanete se nemyslící ozubené kolečko v téhle ohromné mašinérii? Máte přeci možnost svobodné volby... anebo ne?
Zamyšlení na konec: Při hraní mě opakovaně napadala znepokojivá a vtíravá myšlenka: Proč tady sakra vlastně sedím a bavím se virtuálním papírováním, když to všechno v celé své kráse mám možnost vidět v šedé každodenní realitě?
P.S. na úplný konec bych ještě hrdě zvolal: GLORY TO ARSTOTZKA!!!
Pro: Nápad a jeho provedení, hratelnost
Proti: nadmíru depresivní
Ze začátku mi hra přišla poněkud frustrující: haldy dokladů a byrokratických nařízení, která jsou každý den jiná a komplikovanější, velká - a stále se zvětšující - šance, že nějakou drobnost přehlédnete a bude průšvih, mizivá šance, že po zaplacení nezbytností zbude aspoň pár kreditů úspor, neustálý pocit, že vlastně nevím, co se po mě chce a co mám dělat...
A pak mi došlo, že to je přesně to, co je cílem hry.
Vykreslit tu bezcílnost a beznaděj života v totalitním státě. Tu nejistotu a strach - že nebudete mít z čeho přežít či že vás někdo za něco napráská. Ty malé střípky lidství a naděje, když máte šanci alespoň někomu pomoct nebo když se spřátelíte s tím nezdolným, lehce komickým chlapíkem z Obristánu. Ty momenty, které vám vyrazí dech a získanou naději naopak pohřbí Z mini-příběhu, v němž jsem propašovala strážníkovu lásku přes hranice a zažila jejich šťastné shledání jen proto, aby byl dotyčný muž pár minut nato zabit při teroristickém útoku, jsem byla hodně špatná. A hlavně - to, jak se v takovýchto podmínkách začne měnit váš hodnotový systém. To, že musíte dennodenně ohýbat a znásilňovat svou vnitřní morálku, abyste vůbec přežili - a nakonec třeba zjistíte, že jste se stali někým, kým jste nikdy nechtěli být. (Hra nabízí spoustu různých konců včetně těch, v nichž vás systém semele a zničí během několika dní. Mně se ji podařilo dohrát do jednoho z těch optimističtějších, ovšem za cenu pokřivení vlastních hodnot a na úkor ostatních. Bylo fascinující si uvědomit, jak jsem posledních několik dní, kdy začalo jít o vše a kdy se objevila naděje na útěk - pochopitelně podmíněná penězi, které právě v tu chvíli začaly docházet - začala být ochotná jít "přes mrtvoly" a ostatní lidé se pro mě staly jen postradatelnými stíny a nástroji k vlastní záchraně a zároveň se roztřásla zcela reálným strachem, zda stihnu svůj plán dotáhnout než si pro mě přijdou. Jak rychle mě opustila idealistická snaha vzepřít se režimu a přemohla ji prostá touha přežít a zmizet.)
Tohle všechno mi tato hra dokázala nasimulovat.
A to je na ní naprosto fascinující a geniální. Tvůrci tleskám. (Ačkoli bez mé vlastní vůle se nechat pohltit a emočně rozložit a mého nadšeného vztahu k alternativním hrám, by to také nešlo... tohle je další z těch her, které prostě nejsou pro každého)
Pro: úžasné vykreslení nesvobody a úpadku morálky; velmi působivá minimalistická forma; nespočet alternativních scénářů konců; místy opravdu drsné mind-fuck momenty
Proti: ovládání je občas k vzteku; místy stereotypní a ubíjející (ačkoli to je vlastně taky součást zamýšleného prožitku)
A teď si trochu zafantazírujte, představte si, že zrovna sedíte v lavici na střední, berete východní Evropu 80. let, učitel je náhodou tak trochu kalič a vzpomene si, že existuje jedna taková hra, která... Papers, please se dá pojmout všelijak!
Cílem hry je uživit rodinu z mizerného platu úředníka post-komunistické, satelitní zemičky a pokud vám pojde rodina, je konec hry. Konečným cílem je pak našetřit si peníze na útěk ze země a jestli vezmete svou rodinu, nebo ji necháte na pospas režimu, je už jen na vás.
Grafika je roztomilá a jemný cit výtvarníka, který celou hru stylizuje do barev a odstínů šedi, jen krásně podtrhuje atmosféru vaší post-komunistické republiky, postavy čekající na kontrolu jsou jen stíny, nedůležité tmavé stíny, které svůj malicherný význam získávají až v tváří tvář vaší kontrole a přesto jsou plně ve vaší moci.
Tím nejbližším srovnáním by mohl být Cart Life, bezpochyby také výborný nápad s řadou detailů, avšak i ten byl ve své době pouze kultovkou několika desítek až stovek. A nezměnilo to ani vítězství v prestižní soutěži a opravení všech zásadních chyb v placené verzi. Papers, Please však jde na design chytřeji, a autor nenabírá příliš velké sousto, a soustředí se na malé změny v průběhu dnů strávených v odbavovně. Většinu pracovních dnů je jiný rozkaz od nadřízených, tedy jednou bude třeba soustředit se na platné pracovní povolení, podruhé například na region a jeho rizikovost s nedávným útokem na hraniční budku. V průběhu této, mechanické, práce se občas objeví například občan s nakresleným pasem, nebo podstrčený vzkaz ze strachu z vydírání. A celému pracovnímu nasazení dává smysl obava o zdraví a štěstí rodiny, kde (neodvratná) smrt tchýně slouží jako výzva pro zrychlení a zpřesnění. Potom by totiž došlo na manželku a potomky, kteří bez přísunu potravin a léků umírají více než oregonští cestovatelé bojující s úplavicí. Takto by se komuna budovala těžce.
Sympatické a originální hry ale mám nejraději, a proto mohu Papers, Please řadit k tomu nejzajímavějšímu z nezávislé produkce posledních let. Zvláště, když se půjde ke hře často vracet.
Pro: nápad, zpracování, detaily, hudba
Proti: místy stereotypní
Pro: hra dokáže vyjádřit atmosféru světa, více možností zakončení
Proti: obtížnost, místy stereotyp