Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 85
Inquisitor září v jinak mizerném portfoliu Cinemaxu jako démant a je zjevením, které si k nám snad zaskočilo časovým portálem ze zlaté éry Black Isle. Svoje tajemství nevydá vůbec zadarmo a cuká se jak prase na porážce, ale když už splníte prerekvizity náročnějšího hráče a prokousáte se prvotním skoro až nepřátelstvím, Inquisitor všechnu vaši snahu odměňuje jako žádné jiné RPG za poslední roky.

Je to hra, která není vůbec bez chyb, což asi nikdo soudný nemůže tvrdit. Teď ani tak nemluvím o často protřásané grafice. Výtvarný styl autorů je podle mě velmi profesionální, prostředí a objekty v něm detailní do té míry, aby zaplesalo srdce kohokoliv, kdo se dokáže odpoutat od technologického pozlátka a naopak docenit krásu decentního dvourozměrna (po přečtení recenzí s tím má k mému neskrývanému rozčarování zásadní problém i mnohý "profesionální" kritik). Dragon Age mi může na monitor nacákat třebas pět kýblů realisticky vypadající trollí krve, ale tahle hra má na rozdíl od něj duši a dokáže jako nic vyvolat skličující atmosféru ospalé vesničky, kde před vámi lidé zavírají okenice a nedůvěřivě pozorují špehírkou.

Dokonce nemám problém ani s vytýkanou přestřelenou obtížností. Hrál jsem za kněze (mág) na nejvyšší možné nastavení a nic strašného to nebylo. Myslím si, že Inquisitor získal takový nespravedlivý cejch hlavně díky tomu, že má křivka obtížnosti napříč akty ne stoupající, ale klesající tendenci. Hráč je vyklopen do nejhoršího a poraď si. A zatímco moderní trendy velí rozkoukávajícího se hráče pohladit po hlavě a pofoukat mu bebí na odřeném koleni, zde za pochodu a během seznamování se základními herními mechanismy musíte vypořádat s nedostatkem zlata, zdraví, many, směšnými kouzly i výbavou a souboji, kde každý jeden může znamenat konec. Je to survival a nikdo nikoho nevodí za ručičku. Přehlédnete jako já v úvodní vesnici zásadního psího společníka do party? No tak to je pech, není-liž pravda? :-) Zhruba od druhého aktu ale obtížnost strmě padá a ke konci hry zabíjíte pohledem, což je možná spíš plus, protože soubojů jste se už tou dobou nabažili víc než do sytosti a můžete se soustředit na rozplétání děje.

Potíže vidím spíš v jiných věcech, jako třeba četných technických chybách a slepých uličkách. Bohužel i po posledním patchi jsem minimálně dvakrát napálil do bugu natolik kritického, že mě donutil se vrátit k dřívější uložené pozici. Inquisitor trpí i mnoha hluchými místy, kdy je řada dungeonů opravdu až příliš megalomanských a na jejich průchod aby si člověk vyhradil (doslova) celé odpoledne. Manipulace s inventářem je zdlouhavá a únavná, vývoj postavy sice originální, ale i velmi nevyvážený, průstřelný, zneužitelný. V průběhu hry pravděpodobně objevíte spoustu podpásovek hernímu systému, pomocí kterých si značně usnadníte život.

Jenže vzápětí musím netrpělivě dodat, že při ohlédnutí zpět se zmůžu leda tak na blaženný úsměv a najednou mi všechny zmíněné vady připadají jako banality významu natolik malého, že je dokážu odehnat nedbalým mávnutím ruky. Tohle je totiž hra, která přímo vře fanouškovským nadšením tvůrců a jejich upřímnou touhou přivést na svět ještě jednou naposledy něco z těch hutných izometrických RPGček jako Baldur' Gate, Icewind Dale, Fallout, Planescape Torment, Arcanum,... Nadšení je to neuvěřitelně nakažlivé a i když jsem Inquisitora hrál před půl rokem, ještě pořád cítím v mysli jeho ozvěnu.

Hra je nevídaně dlouhá a i když se to s takovým časovým rozestupem těžko odhaduje, textů mi připadalo snad ještě víc než v Planescape Torment. Vůbec to ale není problém, protože jde o texty vysoce čtivé a kvalitní a autoři s jejich pomocí rozjíždějí velkolepý, detektivní příběh na neokoukaném a minimálně pro mě atraktivním pozadí inkvizice a temného středověku. Pouhým studiem popisků desítek předmětů a kouzel lze strávit dlouhé hodiny a je naprosto jasné, že máme co do činění s partou pološílených grafomanů, kteří se stůj co stůj rozhodli dát život výjimečně propracovanému univerzu.

Děkujme těmto zaníceným grafomanům stejně jako všem ostatním, kdo se podíleli. Inquisitor rozšiřuje zlatý fond jak českých her, tak RPG žánru obecně. Škoda jen, že ač krví aristokratem, v dnešním světě už jakoby nenachází trůnu, na který by mohl usednout, a je pohozen v masovém hrobu s mnohem špinavější lůzou...

Pro: DIALOGY, příběh, atmosféra, délka, obtížnost, tři rozdílná povolání

Proti: rozsah některých dungeonů, bugy, zbytečně nastavovaný závěr

+61
  • PC 50
Nejvíce fascinující na Inquisitorovi je, že v aspektech náročných na vývoj si vede skvěle, zatímco v aspektech, u nichž postačí běžné vývojářské schopnosti a trocha zdravého úsudku, propadá. Jeho svět je vážný a přesvědčivý, v podstatě se jedná o propracovanou variaci středověku s řadou autentických motivů a problémů, jejíž fantasijní prvky ji zprostily požadavku na úplnou historickou věrnost, avšak je vystavěna tak široce a dovedně, že dokonce i otevření bran pekelných a záplavy nestvůr působí přirozeně, což je jev zřídka vídaný. Herní svět spolu s příběhem patří ke špičce RPG žánru – řadím je na druhé místo mého žebříčku – a na dlouhou dobu mě přiměl snášet veškerá protivenství.

Většinu času jsem žel netrávil vyšetřováním ani čtením textů, nýbrž bojem. Ačkoli mají texty mimořádně vysokou úroveň, přesto jsou kvůli rozčlenění hry do dlouhých rozhovorových a bojových úseků a kvůli značnému (byť realistickému) překryvu odpovědí obyvatelů na tytéž otázky místy únavné. Soubojový systém není přímo špatný a nepostrádá jistou zábavnost – hlavně díky možnostem vývoje postavy a vlivu charakteristik, jakož i nízké inflaci předmětů a dovedností –, je však krajně nevyladěný, což se hra snaží kompenzovat pitím ohromného množství lektvarů a doplňováním zásob a opravováním zbraní pomocí vyvolávaných džinů. Opravdovým neštěstím se souboje stávají pro své množství a místa, v nichž k nim dochází.

Prostředí jsou z většiny přísně chodbovitá a jejich struktura postrádá opodstatnění, nápady i cokoli jiného vdechujícího jim život. O to úmornější je pobíjet v nich stovky stejných, nahodile rozmístěných nepřátel. V tomto ohledu se hra velmi podobá Neverwinter Nights 2, avšak podzemí jsou ještě rozsáhlejší a v prvních dvou dějstvích jsem prolezl čtyři, jež si vyžadovala hodiny tupého vybíjení. Střetnutí ke konci druhého dějství probíhala tak, že jsem (jako paladin) seslal pár posilujících kouzel, zaměřil cíl, a pak už jen bez možnosti zapauzování časoval mačkání kláves pro požití lektvarů. Na jednoho nepřítele jsem jich spotřeboval osm, čtyři z něj vypadly, a takových soubojů v rozlehlých podzemích čekaly stovky. Logistika lektvarů a opičí hmaty (nastavení kláves nelze změnit), toť hlavní pilíř strategie a taktiky.

V žádné jiné z her, s nimiž jsem se setkal, nepůsobí souboje tak moc jako dodatečně vsunutá vata nepropojená se zbytkem hry, a je to tím horší, že by ji bylo snadno odstranit a hře by to nevýslovně prospělo. Snad kdybych hrál Inqusitora v 17 letech na gymnasiu, měl bych s ním více trpělivosti (jako tehdy s Wizardry 8), ale dnes považuji další hraní za ztrátu času; tak dobrý jeho příběh zase není.
+40
  • PC 75
No co k tomu říct...128 hodin, tři měsíce a najednou nic...

V komentářích k Fallout a Fallout 2 jsem rozjel úvahu, že izometrická RPG asi nejsou pro mě a nedokážu se do nich zcela vžít. No a hned další izometrické RPG mě dokonale vyvedlo z omylu. Jak je to možné? To jsou ty ostatní hry tak blbě napsané, nebo co dělají špatně a Inquisitor dobře?

Asi to bude zejména tím, jak se autorovi, Johanu Justoňovi, podařilo textem tenhle svět vyobrazit. Je jako náš středověk, přesto cizí, postavy mají duši a vývoj, krom toho je to skvěle napsané a dychtil jsem vědět stále víc a víc. Například ve stylem, množstvím a kvalitou textu srovnatelné hře, Planescape: Torment, bylo pro mě téma smrti příliš abstraktní a vzdálené a tolik mě netáhlo. Jak existuje pojem hard sci-fi, tak Torment vnímám jako hard fantasy. Inquisitor na to jde zlehka, démonické a fantasy prvky tu samozřejmě jsou, ale fungují na mě mnohem lépe, protože se hráč mnohem snadněji se vším ztotožní a vyzná se v tom. Celý vyobrazený svět je na 1*.

A mimojiné je to i tím, že například, narozdíl od Fallout 2, zde skutečně řešíte hlavní příběh po celou dobu hry. Ano, jsou zde vedlejší questy, ale i ty s hlavním příběhem často souvisí, je to skvěle propojené, je to motivující a skvěle to funguje.

Zásadní prvek, a sice hledání kacířů, shánění důkazů, mučení a následné soudy, to vše je jakože relativně fajn. Dovedl bych si ale představit, že by celý proces byl trošku komplexnější, důkazů většinou stačí velmi málo (klidně jen nařčení jedné osoby), soud byl vždycky se vším hned hotový, chybělo mi nějaké vyjádření odsouzených, případně i nějaký jiný typ trestu, než je upálení. Ale to bych toho chtěl moc.

Příběh není dokonalý, ke konci druhého aktu, když se poněkud rozjedou hříšná konání, tak je to někdy až trochu pohádkové a hrr hrr a text místy ubere na dospělosti, vážnosti a kvalitě. Větší výtka směřuje k faktu, že Inquisitor se postupně stává vlastním klišé. Skutečně snad všechny významnější postavy v celém průběhu hry se nejdříve zdají být nějaké a nakonec člověk zjistí, že jsou přesným opakem. Je to pak už trošku ohrané.

Jelikož je příběh hlavní a dalo by se říci jedinou skutečně pozitivní věcí, musel jsem se jím zaobírat šířeji. Nejsem si ale jistý, jestli vůbec zabředávat do toho nekonečného moře průšvihů okolo, který už rozebrali jiní, ale tak jen krátce, vlastně je to taková široká kolonka "proti", ale tam by se to nemělo šanci vejít.

Příliš únavné a dlouhé dungeony; málo dialogů s vlastními bojovníky (jakože reálně nic); naprosto nedostatečné informace o fungování hry a jejich vnitřních pravidlech (zejména všechno co se týče kouzlení, ale například také odolnosti, obrany, reálná síla dovedností atd.); spolubojovník pes, na kterého jsem omylem kliknul v průběhu hry reálně 3 000x a musel si přečíst ten stejný dialog; časté padání hry a chybovost (červená barva místo všech předmětů); neskutečná (s)potřeba lektvarů (ale dá se to); nesmyslně rychlé ničení věcí (a nemožnost si to vyřešit jinak, než obchodníkem, pokud nehrajete za bojovníka); RESPAWN (nesnáším); všichni nepřátelé, co používají útočná kouzla, se nedají vystát, protože jsou asi tak 20x silnější než ti ostatní, ale hra si to neuvědomuje, takže jich je tam stejně jako těch slabých; neodpovídající zisk zkušeností za zabití protivníků vzhledem k jejich síle; iluzorní možnost něco zásadně změnit (s klasickou výjimkou posledního rozhovoru celé hry); nefunkční (či neexistující) outro při evil konci, absence jakéhokoliv dabingu, nutnost při každém spuštění hry zmáčknout F4 pro zobrazení předmětů na mapě; neskutečně dlouhé časy různých jedů a prokletí, které nelze nijak efektivně a jasně zrušit, přičemž se projevují i do pohybu kurzoru, což vede často ke stavům blízké běsnosti; velmi obtížné ovládání vašich spolubojovníků, což vede často k jejich zbytečné smrti; otravná nutnost v dungeonech velmi často levitovat; táhání questových předmětů bůhví jak dlouho, protože se hra neobtěžuje říct, že už je člověk nepotřebuje.....no je toho hodně a dost možná budu tenhle odstavec ještě průběžně doplňovat.

Ale krom příběhu se povedly i jiné věci. Narozdíl od většiny jiných her tohoto typu zde pokládám za velmi vyváženou ekonomiku hry. Až do konce jsem měl za co utrácet, zejména díky mnohaúčelovým magickým skříňkám, které umožňují zvednout atributy. Ekonomiku hry zabíjí snad jen pravděpodobně chyba, kdy jeden typ vrhacích zbraní stojí 300 krát více, než všechny ostatní, takže když to najdete, máte vystaráno. Dokonce vám tyto vrhací zbraně může dát občas džin z magické skříňky, čili pak si těchto magických skříněk můžete koupit dalších 15 a doufat, že se vám podaří nagrindit další vrhací zbraně za nesmyslnou cenu a za ně koupit další hromadu magických skříněk.

Kvalitní je i hudební podmaz. Nic vyloženě revolučního (snad až na nejširší užití varhan ve hře, co jsem zatím slyšel), ale zejména se povedly tracky z měst (skladba z města Hillbrandt cituje a rozvíjí melodii Ktož su boží bojovníci!) a samozřejmě ona hlavní melodie na varhany, která se vyskytuje ve všech chrámech a v menu hry. Musím si však soundtrack ještě pořádně naposlouchat, protože paradoxně přes obří stopáž hry se bez mála dvouhodinový soundtrack vůbec nezajedl (ano, mrkám na Morrowinda).

Podle Ajantise je příběh Inquisitora 2. nejlepší RPG příběh, který hrál, přesto podle něj není dostatečně kvalitní, aby omluvil ostudnou úroveň zbytku hry, aby ji dohrál. Já bych byl ve všem trochu smířlivější. Nepovažoval bych Inqusitora za 2. nejlepší příběh, co jsem hrál, ale zároveň bych nebyl úplně tak strašně přísný na ty ostatní aspekty. Ano, ty chyby jsou hloupé a zbytečné, přesto mě ale vlastně soubojový systém bavil. Obtížnost mi nepřišla až tak vysoká, ale je to asi tím, že jsem hrál za střelce, což jsem hodně vychytal, protože střelci takřka neubývá stamina a neničí se mu výstroj + jsem se snažil maximálně využívat možnosti hry pro zlepšení mých vlastností (zodpovědné hledání čertových kořenů a mohutné skupování magických skříněk). Rozčiloval jsem se relativně hodně, ale u jiných her klidně ještě mnohem více. Nenarazil jsem na bug, který by znemožňoval dokončit quest, čili jsem hru zakončil s prázdným quest logem, což je krásné.

Nakonec se samozřejmě hlásí i vlastenectví a soucit s autory. Dělali hru snad déle než Duke Nukem Forever, je ze hry cítit neobyklý zápal pro věc a nadšenectví. Je to neuvěřitelné, že u nás vznikla takhle mohutná a pořád vlastně kvalitní záležitost, která zůstala takřka nepovšimutá. Je to žánr, který u nás hraje velká spousta hardcore srdcařů (mnohem víc než nějaké adventůry typu Polda), ale tito srdcaři jsou zároveň hodně nároční.

Za mě celkově spokojenost. Hru bych doporučil ale takřka výhradně lidem jako jsem já, takže de facto adventuristům, co hodně akcentují příběh a rozhovory, ale zároveň se nenechají odradit samotným složitým gameplayem, co po nich chce hbité prsty a velkou dávku trpělivosti. Pro RPG hráče, co se vyžívají v systémech hry a bojích, si troufám odhadovat, že to moc není.
+34
  • PC 90
Inquisitor je podle mě velmi nedoceněná hra ze staré školy. Ano grafika není nic extra, přesto má své kouzlo. Postavy nejsou dabované, ale dialogy jsou skvěle napsané, takže jsem hltal každé slovo. Nejsilnější stránkou hry je však příběh, plný dějových zvratů, ve kterém nic není jak se na první pohle zdá. Ve službách inkvizice vedete vyšetřování proti kacířům a nic se nevyrovná pocitu jako když po dlouhém vyšetřování a vyslýchání na mučidlech, můžete konečně pod hříšníkem podpálit hranici.

Hra, hlavně z počátku než si přivyknete, je poměrně obtížná a v některých lokacích může být až frustrující. Hrál jsem za kněze a na poprvé jsem hru ani nedohrál. Pokud hře ale dáte šanci, zabaví na mnoho hodin.

Inquisitor místo vymakané grafiky nabízí parádní a napínavý příběh u kterého se fanoušci starších rpg titulů jako Baldurs Gate rozhodně nudit nebudou.

Pro: příběh plný dějových zvratů, dialogy, atmosféra

Proti: poměrně vysoká obtížnost i na nejlehčí úroveň

+33
  • PC 80
Přestože zlatá doba izometrických RPG skončila již téměř před 10 lety, stále na některé z nich velké množství hráčů vzpomíná jako na nejlepší hry všech dob. Někteří z nich (včetně mě) je pak hrají dodnes. Je proto s podivem, že když v roce 2009 vyjde hra, která svým zpracováním zamrzla někde v roce 1999 mezi Baldurs Gate a Arcanem, tak projde hráčskou obcí bez většího zájmu.

Svou roli jistě sehrály většinou průměrné recenze a extrémní zabugovanost v době vydání, ale zabugovaná byla a jsou snad RPG všechna, tak kde je problém? Inquisitora jsem hrál kolem patche 1.05 a zas tak hrozně zabugovaný mi rozhodně nepřišel. Poslední patch má dnes hodnotu 1.1 a úspěšnému dohrání by tak nikomu už nemělo nic bránit.

Zvlášť když Inquisitor svou vysokou kvalitou za dohrání určitě stojí. Nejsilnější stránkou hry je bezpochyby příběh, který se svou zajímavostí a celkovou propracovaností může směle rovnat starším klasikám. Dokonce bych řekl, že je svou myšlenkovou hloubkou i v mnohém předčí. Způsob pronikání do temného světa středověké inkvizice a odhalování kacířů provozujících zapovězené pekelné rituály je téměř detektivní činností, která nemá v RPG obdoby. Grafické zpracování je sice zastaralé, ale protože je ručně kreslené, tak je každá lokace zpracována velmi detailně a ponurou středověkou atmosféru se jim podařilo zachytit na jedničku.

Kromě postupně vyprávěného příběhu jsou nedílnou součástí Inquisitora i souboje s nepřáteli, kterých však bylo v určitých fázích hry na můj vkus až příliš mnoho. Jakoby se autoři nemohli rozhodnout jestli chtějí udělat hutné příběhové RPG nebo nekonečný klikfest ve stylu Diabla. Zvlášť v momentech, kdy se mi podařilo nalézt klíčové informace a byl jsem zvědavý na další vývoj hlavní dějové linky, mě zdlouhavé probíjení se přes několik pater dungeonu dokázalo pěkně otrávit.

Napínavý, spletitý a skvěle gradující příběh mě však i přesto u Inquisitora dokázal udržet na několik desítek hodin a nebýt několika desítek drobností, na které jsem si až do konce hry nezvykl, bylo by hodnocení ještě vyšší.
+31
  • PC --
Nemaje co dělat a nemaje co hrát jsem opětovně rozehrál Inquisitora. Po 3 dnech příležitostného hraní jsem úspěšně dokončil I akt. Tady jsou mé dojmy:

Hra sebe sama prezentuje jako simulátor mučení a upalování kacířů, což není pravda. Z odehraných cca 10-ti hodin jsem těmito činnostmi strávil nanejvýš 5 minut... a tady se dostávám k proklamované délce (celé hry) cca 200 hodin. Poprvé jsem Inquisitora hrál někdy v roce 2011 a pamatuji si, že jsem se s prvním aktem mordoval snad 14 dní. Což je docela rozdíl oproti nynějším 10-ti hodinám. Ono totiž záleží na tom, jestli přehlédnete či nepřehlédnete různé cestičky a zkratky Například pokud na začátku opomenete přibrat do party psa a rytíře, stane se hra čirým utrpením. Další potíže si způsobíte tím, že si nevhodným způsobem rozdělíte bodíky . Řada schopností/dovedností je úplně k ničemu. Například je zbytečné cpát body do identifikace, protože předměty je možné identifikovat jedním bezbolestným kouzlíčkem. Některé schopnosti/dovednosti jsou důležité (zejména ty kydlící) a bez některých se v určité fázi zaseknete a nepohnete z místa jmenovitě všímavost a levitace . Nebo se zaseknete jen proto, že jste si plně neuvědomili pravidla, na kterých je hra postavena. Třeba to, že většinu dveří je možné roztřískat (což není spoiler, hra na to během loadingů sama upozorňuje). Herní dobu významně prodlouží i to, že se z finálního mnohapatrového monstrdungeonu opakovaně vracíte do města, abyste prodali kořist a dokoupili několik tun lektvárků (nechci se chlubit, ale při tomto hraní jsem monstrdungeon zvládl s jedním jediným návratem).


Něco ke grafice: vizuálně mi hra připomíná (střelím od boku) Divine Divinity + Beyond Divinity, Arcanum nebo Lionheart, což jsou všechno mé oblíbené hry. JENŽE: grafika Inquisitora je (jakoby) poslepovaná z různých navzájem neladících částí. Máme tady celkem obstojné či slušně vypadající baráky a stromečky - ale hned vedle je hromada klád jakoby nakreslená malým dítětem. Venkovní lokace jsou z velké části tvořené špinavě zelenou plochou jakoby namatlanou vodovkami. To je prostě ostuda. To samé platí i o animacích. Některé postavy jsou animovány slušně (třeba pes), jiné obstojně, ale můj zloděj vypadá jako rozplácnutý komár, který z posledních sil mrská nožičkami.

Teď k oněm proklamovaným tunám textů. Všem zhruba 50-ti (pojmenovaným) NPC pokládáte (v I. aktu) zhruba 10 standardních dotazů - a oni vám poskytnou standardizované odpovědi (někdy s přeházeným slovosledem). Převážnou většinu textů tedy tvoří kolorit, který se však po x-tém zopakování změní v balast a nakonec už dialogy jen odklikáváte. Pokud vám enpécéčka sdělí něco důležitého, zapíše se vám to do deníku, takže o to nepřijdete.

Něco k adventuření: hra se tváří jako investigativní adventura, jejíž náplní je "pátrání po kacířích". To však není pravda. Mechanismus spočívá v tom, že vykydlíte celou lokaci (v I. aktu je těch lokací cca 10 a jsou celkem malé a celkem přehledné). Vykydlením získáte přístup k důležitému místu/osobě/předmětu. Automaticky se vám něco zapíše do diáře a vy se automaticky pohnete dál.

Boje: jsou hlavní náplní Inquisitora. S chutí bych je označil za katastrofu, což by byla koneckonců i částečná pravda. Ovládání společníků je tragické a smrt vaší postavy způsobí většinou to, že nestíháte naklikávat rychle přibíhající nepřátele. Chybí možnost hru zapauzovat. Tlačítka Q-save a Q-load se brzy stanou vašimi nejlepšími přáteli. Nejsnadnější je kupodivu likvidace minibossů a bossů pomocí předpřipravených krabiček, kterých se ve hře povaluje slušné množství.

Z dalších svérázů hry bych ještě zmínil: kdykoliv kliknete na obchodníka, vždy má v nabídce něco jiného... Ve hře se střídá noc a den, ale vaše postava nemá možnost spát ani odpočívat. Bez ustání jede, jako by byla naspeedovaná nějakým kvalitním matrošem. Plynutí času nemá na nic vliv. Kdyby ho autoři vyhodili a v některých lokacích nechali permanentní noc a v některých permanentní den, udělali by lépe.

Na závěr: hra má rozhodně potenciál. Pátrání po kacířích i kdylení nepřátel je celkem zábavné. Atmosféra je patřičně šílená a depresivní. Hudba je parádní. Je tu však spousta ALE, které jsem vyjmenoval výše. Pokud Inquisitora někdy dohraju až do konce, tak ho ohodnotím i bodově... ale povrtal jsem se v začátku II. aktu a připadá mi jen jako přelakovaný a nafouknutý I. akt. Nevím, jestli mě to bude ještě bavit.
+24
  • PC 85
Inquisitor je jedna z větších českých her. Jeho autoři nebyli žádní herní vývojáři a bohužel to jde na hře poznat, ale rozhodně nejde o hru nad kterou by jste mohli mávnout rukou jako nad šmejdem.

Příběh inquisitora je úžasný. Vyšetřování není jednoduché a jeho výsledky nejsou snadno předvídatelné, pokud nebudete opravdu pečliví můžete se snadno dopustit justičního omylu. To se mi naštěstí nestalo. Povedlo se mi pouze zatknout nevinného, ale později nalezené důkazy jej osvobodily. Pokud hrajete za kladnou nebo spravedlivou postavu, zjistíte, že jste v šílené situaci a nevíte komu ještě můžete věřit. Při dialozích budete rozvažovat. Můžu se toho člověka na toto zeptat nebo mu tím prozradím, že po tom/něm pátrám? A vyvrcholení hry je opravdu velkolepé. Navíc je svět inquisitora zpracován tak uvěřitelně. Například satanistický obřad v zahradách smutku ve třetím aktu je hodně silný objev, který mě vyvedl z rovnováhy. Po prvním průchodu hrou jsem se rozhodl začít znovu a tentokrát být zlý, ale ouha! Narazil jsem. Začínáte v malém městě nebo spíš ve větší osadě s kostelem, kovárnou, hostincem a dřevěnou palisádou a po prvním průchodu jednotlivá NPC znáte. Nedokázal jsem se přimět k tomu abych byl zlý (protivný bezohledný chamtivý) na hodné lidi. A že bych odsoudil někoho nevinného jsem si už vůbec nedokázal představit. Na rozdíl od Skyrimu, kde být záporák a prostě hajzl není problém (asi právě díky tomu, že není založen na velkém hlavním příběhu, nemá kvalitní dialogy a má bambilion postav z nichž 90% by mohly být/jsou anonymní). Musel jsem hru vypnout s tím, že to zkusím třeba znovu za x let kdy toho většinu zapomenu, ale něco mi říká, že většinu toho nezapomenu snad nikdy, protože už při tomto návratu do prvního aktu jsem měl pocit jako při prohlédání starých fotografií zaznamenávajících radostné momenty.
Kromě hlavní dějové linie inquisitor obsahuje také obrovské množství nepovinných vedlejších úkolů od krátkých po opravdu dlouhé. Zavedou vás na různá místa a seznámí vás se světem a jeho obyvateli.
Každého (kromě @konvice (04.10.2012 16:40)? :D) potěší množství vtipů a easter eggů, které se autorům do této temné hry podařilo zapracovat.
Také je ve hře spousta možností rozhodnout se. Pomůžete skřetímu náčelníkovi který dostal za úkol zničit ducha krále prastaré říše nebo se domluvíte s králem na zabití skřetího císaře a propustíte ho tak z tohoto světa?
Některé questy jsou bohužel špatně designované Např doprovodit dámu kterou unesli vlkodlaci zpět do města je úkol na facku. Přijít na to, že si musím "promluvit" s podlahou v její kuchyni byl malý porod. Hlavně proto, že nevíte kde bydlí. Procházel jsem město dům po domu 2x nebo 3x než jsem si toho všimnul. Naštestí takových nepodarků hra obsahuje jen pár.

Dungeony jsou opravdu dlouhé, často tří až čtyřpatrové. Hlavní dungeon v prvním aktu by určitě potřeboval nějaké mezipatrové zkratky. Jinak mně opravdu bavily. Spousta tajných skrýší a dveří, truhly, minibossové. Budete zkoumat ruiny zanechané pradávnými pohanskými rasami, které mají své vlastní historie. Dokonce hra obsahuje dva opravdu skvěle zpracované dungeony vybočující z rutiny. Jsou to osobní komnaty hlavního čaroděje kolosea a hrobka sv Orthenia. Nikdy nebudete čistit jeskyni pro nic za nic. Všechny se týkají buď úkolů nebo obsahují nějaký žlutý item, který je obvykle schovaný v tajné skrýši. Kolikrát se týkají několika úkolů a ještě obsahují unikátní předmět. Asi na začátku třetího aktu se u mě projevila frustrace a začal jsem všechno probíhat co nejrychleji. Hře by prospělo některé dungeony zkrátit odstraněním zbytečných pater, které slouží jen k natahování herní doby a nic zábavného v nich nenajdete. Týká se to hlavně království zmaru, šílenství a hříchu a také některých delších dungeonů v průběhu hry.

Prostředí je krásně malované a částečně animované (stromy pohupující se ve větru, poblikávání svíček a pochodní, pára unikající ze škvíry v jeskyni) a doprovázené zvuky (v lese tlukot datla, v jeskyních meluzína, v dole slyšíte šepot permoníků nebo skřetů a zvuky hornického nádobí). Občas se projevuje grafikův specifický styl. Atmosféru také pomáhá budovat úžasný soundtrack. Soundtrack z Inquisitora u mě obsadil první místo na poli herních soundtracků a ani nevím kolikrát jsem ho slyšel. Měl bych zmínit, že jsem ho začal poslouchat ještě před hraním inquisitora, takže tady určitě nejde o pouhou nostalgii. Co však atmosféru budovat nepomáhá ba přímo ji trochu sráží jsou animace a nazvučení postav. Animace se týkají pouze postav a nepřátel postavených na základní "kostře" člověka na kterou je nabalené "oblečení" (např.: ještěří lidé jsou vytvoření tímto způsobem). U nehumanoidních nebo humanoidních, ale zvlášť vytvořených/naanimovaných postav (babka kořenářka) a monster to je většinou mnohem lepší. Nazvučení je už horší. Hekání při soubojích je pro každou rasu asi jen jedno a to obvykle špatné, takže začne okamžitě lézt na nervy.

Nepřátel k zabíjení je opravdu hodně a jsou různorodí jak vzhledem tak vlastnostmi. Kromě různých odolností oplývají také rozličnými druhy útoků, kouzel a postihů a jsou různě rychlí. Navíc ti kteří jsou toho schopní pijí lektvary, takže taktizovat ve hře budete. Co od autorů považuji za podpásovku je existence nepřátel pernamentně snižujících vlastnosti nebo dovednosti a to bez jakéhokoliv náznaku nebo varování. Opravdu by byl takový problém, zmínit před prvním z nich biskupem Hubertiem v některém z dialogů, že před zmizením se jeho oběti začaly chovat podivně např jako malé děti a naznačit tak že snižuje pernamentně inteligenci? Protože výpis do asi 5tiřádkového logu na spodní straně obrazovky opravdu není dostatečně viditelný a v zápalu boje může být velmi snadno přehlédnut nebo odsunut jinými informacemi, které log zobrazuje.

RPG systém je unikátní a funkční. Hodně záleží na tom jak vaši postavu založíte a jak rozdělíte několik prvních bodů. Vytvořit nehratelnou postavu nebo postavu, která dokud nezíská určitou úroveň nepůjde rozumně hrát je velmi jednoduché (moje první 3 pokusy takové byly všechny). Vzhledem k tomu jak důležitá tvorba postavy je a jak je potřeba plánovat si skoro každý investovaný bodík, je opravdu vážný problém, že popisky některých dovedností a kouzel opravdu nedávají dostatečně podrobné informace. Dokonce mám vážné obavy, že takovýchto kouzel a dovedností je víc než těch, které všechny potřebné informace poskytují. Magie je zpracovaná trochu v duchu D&D a opravdu hodně se mi líbí i když obsahuje na můj vkus dost kouzel typu "Kouzlo způsobí XkY+M takového + WkZ+M makového poškození." Ale unikátních kouzel se specifickými způsoby využití je stále dost.

Systém výbavy je klasický Diablo like založený na náhodném generování "předpon" a "přípon". Předměty jsou rozdělené na magické a nemagické (kromě šperků a opasku, které jsou pouze magické) a tyto dvě kategorie pak na další 3 podskupiny podle kvality. Systém předmětů funguje dobře, až na dvě zásadní vady. V polovině hry mu dojde dech a málokdy se vám stane, že najdete nový lepší předmět. A co se opravdu nepovedlo je, že nejvzácnější žluté předměty mají náhodně generované statistiky a to úplně náhodně. Existuje pouze kritérium pro oblečení a šperky, které nemohou mít bonus k poškození a u zbraní si nepamatuji, že by hromadně zvyšovaly dovednosti jinak se jejich vlastnosti generují naprosto náhodně a většina unikátních předmětů, které naleznete tak poputuje přímo k obchodníkovi. Což je opravdu škoda zvášť když mají každý svůj příběh. Tady najdete moji galerii unikátních předmětů. Nejsou to všechny. Některé ze začátku hry jsem stihl prodat před vyfocením, dva jsem myslím ani nenašel a několik dalších jsem ještě nedoplnil. Ale určitě doporučuji přečíst si kůži sv Ambrosia. :D Lektvary jsou opět inspirovány Diablem protože ty léčivé fungují jako v Diablu a budete je i pít stejnou měrou jako v Diablu. Kromě léčivých existují také různé podpůrné na odolnosti, vlastnosti léčbu negativních efektů, prostě na co si vspomenete a speciální pernamentní a úkolové, které umí přpravit kořenářky a alchymisté. Za zmínku také stojí pečetě, které mohou suplovat útočnou elementární magii a hlavně kouzelné krabičky jejichž rozbitím vyvoláte džina. Džin vás vyléčí (pokud si řeknete) a splní vám jedno přání nebo dá náhodnou odměnu pokud ho propustíte. Můžete si přát přenést do jakékoli oblasti kterou máte na mapě aktivní, chtít s džinem obchodovat nebo ho požádat o pomoc v boji. Džin je silný bijec. Nemá sice supersilný útok, ale napřítele na kterého se vrhne z paralýzy vysvobodí jedině smrt (jeho nebo džinova) a džin sám je poměrně odolný a umí se léčit.
Podobně jako spousta dalších her trpí inquisitor nevyváženou ekonomikou. Vlastně o nic nejde, obchod je tady vedlejší, ale ve třetím aktu jsem kupoval džiny jak na běžícím páse a používal je na všechno a i tak jsem se dostal z 350K na 200K zlatých, které mi až do konce hry trčely v inventáři.

Ovládání je trošku kostrbaté a lišta pro rychlý výběr pláče po možnosti zamknutí. Ale nejde o nic na co by si člověk nezvyknul.

Obtížnost inquisitora je nevybalancovaná, bohužel je to tak. Inquisitor je hratelný, ale je HC a vyžaduje od hráče plnou pozornost, alespoň dokud nedosáhne určitou úroveň postavy a kvalitu vybavení. Některé obzvlášť silné nepřátele je pak potřeba řešit pomocí džina nebo džinů. Tuto berličku... vlastné spíš BERLI považuji za opravdu ošklivou vadu na kráse.

Po dohrání mě trochu mrzelo, že jsem nedostal možnost vrátit se do měst a nechat se poplácávat po zádech. Konec také otevřel cestu pro pokračování a postavil k ní obrovskou ceduli "TO BY BYLO OPRAVDU SKVĚLÉ POKRAČOVÁNÍ ZVLÁŠŤ S IMPORTEM SAVŮ". Toho se však nedočkáme, pokud se jej neujme nějaké zavedené studio nebo další parta nadšenců.

Hra se potýká s bugy. Chyby v dialozích byly vychytány skoro všechny.

Pro: příběh, atmosféra, soundtrack, dialogy krásné izometrické prostředí, spousta Easter Eggů, možnosti volby, unikátní RPG systém délka

Proti: nevyvážená obtížnost, nedostatečné popisky kouzel a dovedností, bugy, některé dungeony jsou uměle protahované, unikátní předměty s náhodnými vlastnostmi

+22 +23 −1
  • PC 35
Nebudu tu horekovat a oslavovat zlaté české ručičky. Chápu, že tato hra je dílem ministudia(dá-li se to tak vůbec nazvat), která neměla prostředků nazbyt a pokud bych měl hru snad hodnotit v tomto duchu, přiklonil bych se k mnohem vyššímu hodnocení. Na druhou stranu ze hry přímo čiší ambice zapsat se do fondu daného žánru.

Hru jsem kdysi dávno dohrál( docela obdivuju svoje tehdejší nervy) za paladina(obdivuju svoje nervy dvojnásob). Tehdy mě ten příběh a dobová atmosféra hry ještě udržela na koleji a táhla mě kupředu k cíli. Celý ten příběh, grafika a rozhovory,- zkrátka to adventurování okolo, je dělané s neskutečnou porcí enthusiasmu k době a ke zvolené tematice a je radostí to hrát. Pravda, leckteré dialogy se opakují dokola a dokola,až mě to nebavilo číst furt dokola, takže běda, pokud se mezi těmi opisy toho samého objevila nová informace někde uprostřed. Hru provází dobře zvolená hudba, ať už se nacházíte kdekoliv a dále vtahuje do hry. Nedávno jsem viděl týpka, jak to hraje na youtube, tak jsem na to dostal chuť znova a rozhodl se, že si to dám za kněze. No netušil jsem, že za paladina, kde vám tečou nervy z nespočetných promáchnutí naprázdno, za kněze vám bude akční řádek přetékat jednoduchým popiskem typu : Cíl se kouzlu ubránil a nějaké %, které vyplývá bůhví z čeho.

A to se dostávám k jádru pudla. Boj je totiž neskutečně frustrující. Celá hra se svym velmi jednoduchym ovládáním a nastavením( které ani není možné změnit- alespoň ne ingame) by na to adventurování bohatě stačila. Jenže ve hře se bojuje až nechutně moc. Dokud jsou to nějaká ta meelečka, tak budiž, ale jakmile narazíte na něco, co nedejbůh kouzlí, nebo na jakoukoliv formu magie, začíná marná sháňka po informacích, co se s tim dá vůbec dělat. Ta hra prostě neni na ten boj vůbec designovaná, tak nechápu, proč ho tam je tak nesmyslně moc. Nedohledáte se tam informací o nepříteli, pak ani nevíte, že jste někde, kde ani nemáte se svym lvlem co dělat. Nedohledáte se statů, abyste viděli, jestli je nepřítel náchylný na nějaký element. Když vás stihne nějaký negativní efekt, netušíte, čím to odstranit, protože košnatých blábolů u všeho je sice že by z toho hlava praskla, ale ve skutečnosti se z toho prakticky nedozvíte vůbec nic. Celý systém atributů a mechanických prvků zahrnutých v boji, je mnohem více, než vám hra vůbec říká. Celá přesnost se zakládá na bůhví čem a ikdyž levelujete intuitivně schopnosti, které praví, že ji tim zlepšujete, nikde to nevidíte. Nikde pořádně nevidíte efekt ničeho, že by se něco zlepšilo, vyjma toho že nasadíte lepší brnko. Opravdu nemám v povaze kritizovat ve hře špatnou grafiku nebo efekty, jenže tady chybí jak to, tak i jakákoliv orientační prvek, který by vás jakkoliv směroval.
Jeden z mých followerů se za tu odehranou dobu v 1 aktu už stihnul nakazit jedem, byl oslabenej, zpomalenej a prokletej a znehybněnej. Mám asi 3 kouzla, jejichž popisek tvrdí, jak léčí jakési neduhy o jakési síle, nad poskytnutou matematickou formulí nehodlám ani bádat, pánové se neobtěžovali ani zamyslet nad tím, že by jejich hru mohli hrát pouze fanoušci žánru, nýbrž bez magisterského titulu na pravidla D'n'D. No a kupodivu, na žádný z výše zmíněních neduhů žádné z kouzel nefungovalo. Tak co si z toho má hráč vzít? Že má něco na malé úrovni, to neví. Že zkouší špatné kouzlo, to neví, protože popisek kouzla stojí za ******, že je daný neduh o vyšší nebezpečnosti, než jaký dokáže kouzlo vyléčit- prosim pěkně, co je to ta nebezpečnost a jak poznám její úroveň?
Ani se nebudu bavit o nepřátelích. Ti totiž, pokud nejde o čistá meelečka nebo něco nemagického, tak je to na ragequit. Vy ovládáte pár užitečných kouzel, z nichž vám ty defenzivní a podpůrná vydrží pár vteřin a než je stihnete nakouzlit všechna, některá už jsou fuč. Dobrých útočných kouzel by mohlo být dost, ale s drtivou z nich se ani netrefíte, protože nevidíte nepřátelské rezistence. u všeho musíte čekat jak magor několik vteřin, než se ,,refreshnete'' , pak se ani netrefujete, prostě demence. Nepřátelé oproti tomu žádnými cooldowny netrpí, kouzlí totiž elementální kouzla, kterými se minout nedá a vrhají je rychlostí jak střelbou z kulometu. Následně za takového magora dostanete 50 zkušeností.....Pokud snad narazíte na něco, co kouzlí i normální kouzla, pak vězte, že je kouzlí na magisterské úrovní o několikanásobně vyšším damage a šancí na zásah, kde vy jste při nejlepším studentík a netrefíte se ničim. Celé bojování až na vyjímky v této hře se tím degraduje na prachsprosté hit'n'run taktiku, přičemž s nejvyšší pravděpodobností budete nakupovat a používat pečetě. Pokud se objeví něco, co nezdoláte ani s pečetěmi, nezbývá než vyvolat dzina, který to, jakožto prakticky cheat, udělá za vás, ale nedostanete ani bodík zkušenosti, Pokud si to shrnu, nikdy v životě jsem takhle trapnej systém neviděl. V této hře hráč nemá NIKDY pocit nějakého zlepšení. Ať už to je nově získaným kouskem výbavy, nově naučenými kouzly nebo postoupení na vyšší odbornost. Pokud se nevracíte zrovna někam, kde jste byl ak před 15 levely, můžete se spolehnout na to, že vás budou čekat jen tuhé boje s nepřáteli o schopnostech omnoho vyšších než jsou ty vaše, se záhadnými resistencemi, kde vaše kouzla, která mají ubírat 60HP uberou sotva 20 atp. Potkáte otrapy, kteří vás otráví na první ránu i přesto, že máte rezistanci na jed kolem 60ti. Celkovou morálku, hráči do toho podkopává ještě neustálý a otravný respawn nepřátel a to kolikrát nejde zrovna o žádné mazlíčky. Sotva ujdete o obrazovku dál, další enemák už stihnul vylézt ze sudu, vyloupnout se ze zdi, vystoupit z pekla nebo bůhví odkud. Ale to stále není vše. Nejen, že se respawnují, ale ještě mají omnoho víc HP než vy a vaše družina a jsou šťastnými majiteli 1-2 léčivých láhví. Pokud hrajete za kněze či mnicha, kde nebudete čekat, než k vám meele soupeř doběhne, ale budete hitovat a utíkat, pak se vrátíte a zjistíte, že už je tam další, bude vás to bavit? Boj v této hře je natolik otravnej a frustrující, že po chvíli už vás bude na hře srát uplně všechno. Otráví vás truhla na 5 minut? smůla. zmrazí a zpomalí vás past na truhle? smůla. škoda, že se ještě hráč nemůže zapálit nebo probíjet elektřinou. Nejde mi do hlavy,jaktože takhle geniální nápad dotyčného nenapadl, když dokázal do hry přidat takové perly jako je klepající se kurzor či uplně invertované ovládání při debuffu. Abych nezapomněl, ve hře je spousta dungeonů, mno a v těch se vás vážení pokusí sežrat i zdi. já se zasekával při útěcích před nepřáteli naprosto běžně co pár minut. i přes relativně jednoduchý ovládání na první pohled, je to ovládání tak debilní, že musíte stíhat sledovat baňky s energiema, Hp followerů, do toho se stresovat nad cooldowny( přičemž nepřítel bude zvesela stále metat čárymáry bez přestávek), a k tomu budete lozit do inventáře, protože slotů pro rychlý použití máte 10. Další věcí je rychlost celýho boje, postav atp. , která vůbec neštimuje s celkovou ideou cooldownů. Pánové to provedli tak, jako by se v jejich hře bojovalo o rozlohách podobných u Diabla2 a ne v úzkých dungeonech a malých lokacích, kde se všechny postavy pohybují jak kdyby sjížděly čáru 2x denně. K čemu je maxování rychlosti? Však se téměř všichni enemáci pohybují stejně rychle, ba i rychleji než já? A pokud ne, tak to jsou zrovna ti, kteří to nemají zapotřebí, protože vám dají damage za 200hp jednim kouzlem. nevim co dalšího bych vytknul, jinak je boj naprosto perfektní záležitost. V gratulacích a poděkování na jejich ofiko stránkách jsem doslovně nenašel dotyčného, který měl toto na starost, jinak bych mu pogratuloval sám, jak dokázal dokurvit hru s jinak perfektní ideou a dobrým příběhem. Edit: Našel jsem, takže gratuluji pánům Janu Velátovi a Ondřeji Doležalovi za dokurvení jinak solidní hry svými ,,povidly''.

Víte, co je největší tragédie? Že se najdou lidé, kteří vám ve finále řeknou, že hra pouze nevodí za ručičku a že si na to časem hráč přijde sám. Souhlasim, že v rámci questů a logických hádanek je to pozitivní vlastnost hry, ale abych trávil marným přemýšlením co a jak funguje v boji, to se na mě nezlobte, to je špatný design a odfláknutý UI. Ono totiž toho času neni nazbyt, a já si u hraní her pořád zakládám na tom hlavním prvku, se kterym jsem hry začal hrát kdysi jako špunt- ZÁBAVNOST.

Edit: Musim trochu zrevidovat svůj komentář. Jak jsem už psál výš, nechal jsem se zkoušce vystavit podruhé. Šel jsem dloouuuhou cestu bolesti a utrpení a nakonec se rozhodl to vzdát někde uprostřed druhého aktu. Již jsem to břímě nemohl dál nést. Zjistil jsem totiž, kde se skrývá skutečné zlo, nejvyšší kacíř, velekněz temnot, nechť je mu nebe peklem a peklo něčím ještě horším. A ikdyž jsem svého snažení v utherském království zanechal, zde, ve své pravé sféře, se budu až do skonání věků a nebo mého modlit, aby očistec dotyčného kacíře nikdy neskončil za jeho zločiny proti hře a zbytku týmu, který se snažil svět zkrášlit o další, bez zla napáchaného dotyčným kacířem, krásný kousek svého žánru. Musím snížit hodnocení o dalších 10% a s politováním konstatovat, že kdyby alespoň pánové se uvolili uvolnit kód, mohli na nápravě spočinout jiné, čistší ruce, které by očistily hru od slizu a hnoje, který tam dotyčný zanechal. Pokud snad na té hnojárně jménem combat rules páchaly zlo vícerorukou, doporučuji záležitost prošetřit někým způsobilejším ze svatého oficia, neboť se pravděpodobně jedná o herezi nejhlubšího zrna nejen proti zbytku týmu a hře samotné, ale i proti každé živé bytosti, které kdy za toto zaplatili tvrdou měnou svých měšců. Konec deníku inkvizitora Matlajse, který bezprostředně po dokončení těchto řádků maže toto sémě zla z počítače, registrů a pokud by snad tento exorcismus nepomohl, uvedení do továrního nastavení by mělo účinkovat vždy, nebo´t občas se musí vyrvat s plísní i zdravý květ.

Takže sumasumárum tahle hra si IMo zasluhuje 45% a to čistě jen za tu adventurní část hry, která je opravdu dobrá.

Pro: Zvolená tematika, Adventurní část hry, hudba.

Proti: Boj-katastrofa. UI-katastrofa. Nenastavitelnost ovládání-zejména rychlost při boji/nemožnost aktivní pauzy

+18
  • PC 55
Nic mě nedokázalo tak přijemně překvapit a stejně tak zklamat, jako tomu bylo léta páně, když dvd se hrou inquisitor přistálo do mé dlaně. Příběh je výborný a izometrická grafika potěší oko každého nadšence izometrických rpgeček a jiných záležitostí. Co však odpustil bych hře jiné, zde odpustit nemohu, už jen kvůli tomu jak dlouho se na hře pracovalo, animace postav je tu převelice bídná a váš hrdina stejně jako ostatní postavy ve hře, buď celou dobu má nasráno ve svém brnění a nebo se celou dobu snaží neposrat, jinak totiž nelze pochopit jeho strnulý pohyb, kdy horní část těla působí staticky a ta dolní tak jak jsem se již zmínil. Obtížnost hry nelze nazvat jednoduchou, nejspíše je to způsobeno taky tím, že ani bojový systém neprošel řádnou revizí a tak obtížnost mi připala značně labilní a místy až nevěrohodná, stejně jako příběhy Foresta Gumpa. Osobně si myslím že kdyby tvůrci svého animátora oběsili na nejbližším stromě a nahradili jej jiným a vydání hry oddálili klidně o tři roky, hře by to rozhodně vůbec neuškodilo a jsem přesvědčen že hráčská komunita by ji přilákala se stejným nadšením jako tento nedotažený polotovar. Kdyby tomu tak skutečně bylo neváhal bych s 90% a možná i 100 %, ale takhle i přesto že mě hra nadchnula i bavila, dávám 55%, jelikož jistá porce polotovarnosti je cítit v každém aspektu hry.

Pro: Příběh, design

Proti: animace postav, nedotažený soubojový systém

+9 +14 −5
  • PC --
Hru jsem hral cca pred 2 roky a pribehove me chytla a nepustila. Co vic rict vse pozitivni a negativni jiz bylo receno.

Nejvice mi asi vadila az nechutne predvidatelna geometrie a pocet pater dungeon-u a relativne malo voleb v rozhovorech ovlivnujici dejovou linku

Pro: pribeh

Proti: predvidatelnost dungeon-u

-10 +3 −13