Nepatřím mezi hardcore diablo hráče, který by měl odehráno všechny sézony všech dílů a každou hru porazil za každou postavu na nejbrutálnější úroveň. Ani nepatřím mezi hráče, kteří donekonečna chodí jeden a ten samý dungeon, kde doufají, že jim padne jedna konkrétní část výzbroje. Proč?
Když si vybírám hru, kterou v danou chvíli zapnu, po Diablu sahám, když si chci odpočinout. Po únavném dni v práci je velmi relaxující jen tak si mačkat tlačítka, zabíjet vše kolem a koukat na graficky velmi pěkně zpracované efekty jednotlivých schopností hrdinů. U diabla se mi opravdu nechce příliš přemýšlet a kalkulovat, při jakém setu dávám o procento vyšší poškození a co na jakého bosse použít. To stejně časem přijde tak nějak přirozeně s objevováním všech mechanik, které hra nabízí.
Ze stejného důvodu taktéž neřeším, jestli náhodou není grafika příliš světlá a nemá tu správnou diablo atmosféru. To, co se děje na obrazovce, je pro mě osobně poutavé, vypadá to zkrátka hezky. A opravdu si nemyslím, že hra vypadá jako Torchlight. Ten je opravdu stylizován do více dětské podoby a do té má třetí diablo daleko.
Hru jsem zatím dohrál za tři postavy (Witch doctor, demon hunter a crusader) a jistě se k ní rád vrátím. Ne kvůli tomu, abych dropnul támhletu legendárku k támhlesté postavě. Zahraju si jí proto, že se u ní skvěle člověk oprostí od okolního světa a nabije baterky.
Pro: odpočinkové, atmosféra, postavy
Proti: ke konci repetativní, nutnost být vždy online