Dante's Inferno

Deset let zpátky se celých pět her utkalo o trůn sdílený DMCčkem a Bohem Války. Byly to konkrétně Bayonetta, Darksiders, Castlevania: LoS, třetí GoW, a právě zdejší Dante a jeho devět kruhů pekla. Čtyři z těchto pěti her si užily dostatečný úspěch na to, aby daly vzniknout i sequelům, té poslední z nich se ovšem satanužel dařilo hůř. Částečně to možná bylo tím, že tito tvůrci v životopise naposled měli Dead Space, především to ale beztak bylo proto, protože se to prostě hrálo až přehnaně podobně, jako GoW.

A vskutku, kdyby se to bylo jmenovalo God of War: Inferno, nikomu by to asi ani nepřišlo divné. A netýká se to jen na chlup stejného bojového systému či toho vyloženě identického (ie. stejně kreténského) platformingu a hádanek, ale i té obdobně epické orchestrální hudby, a té melodramatické až teatrální VA režie. Původní básně sice naznačovali spíše zádumčivější přednes, ale herecké pojetí á la Šejkspýr funguje taky dobře.

Ale je to škoda, protože Dantíkův Infernáš je legitimně kvalitní hra. Jistě, God of War má v jedné věci navrch - Kratos vraždil s hněvem tisíce sluncí, a byla vždycky slast sledovat, o kolik brutálnější jeho další finišující fatalita asi bude. Na tuto brutalitu je právě tato hra skromnější, což je i překvapující vzhledem k předešlému dílu tvůrců. Ve všech ostatních směrech je to ovšem dalekosáhle lepší, zábavnější produkt.

Za jeho nejsilnější devízu považuju právě to, jak odprezentoval každý z oných devíti kruhů pekla, kdy v krásné souhře pracovalo samotné prostředí s báječnou atmosférou a designy nepřátel i bossů. Každý kruh přitom samozřejmě má citelně ojedinělé vyobrazení v závislosti na příslušné básni stejného názvu. V textu je kruh Chtíč popsán jako jakési nekončící tornádo, co na to hra? Vecpe Vám patřičně do chřtánu masivní FAKJŮ tornádo, a všechno kolem navíc zahalí do hluboké fialové! Samozřejmě, užijete si tu i očekávané klasiky ohně a síry, jen se k nim holt musíte prokopat přes bahnaté, červy prolezlé jámy kruhu Nenasytnost, přes slévárny taveného zlata kruhu Chamtivost, překročit řeku Styx, prozkoumat chmurný sebevražedný lesík, a další podobné rozkoše, které by udělaly dobrého křesťana i z Čárlího Sheena.

A i příběh to má zajímavej! Dante sice byl muž Boží, ale napříč jeho tůrou peklem se nad slunce zřetelně ukáže, že hřešil víc, než kdokoliv jiný. S tou poetickou náturou, jakou je to odvyprávěno, to pospolu s tím melodramatickým přednesem vytváří vskutku vytříbenou tragédii. A obzvláštní prdel je, že i tahle zapomenutá mlátička si dala to úsilí alespoň trochu integrovat příběh s hratelností - a tak ku zisku skillpointů budete vesele lidem poskytovat rozhřešení, nebo je naopak odsuzovat, podle toho, který konkrétní skill strom zrovna budete chtít obohatit.

Takže se to hraje dobře, má to skvělou celkovou prezentaci, ale nebyl to finanční úspěch, tož kde je do psí díry zakopanej Zuul? Well...holt to vyšlo v roce, ve kterém se to nemohlo vyhnout konkurenčnímu parnímu válci, a to především proto, protože je to fakt echt překouřeně podobný temu Kratosovi. A taky v tom možná částečně mají prsty poslední části hry, které jsou oproti předcházejícímu zbytku prostě nesrovnatelně slabší a trestuhodně nekreativní. Ale na rovinu Vám povím, stokrát radši si někdy znovu zahraju toto, než cokoliv z původní trilogie God of War. Pravděpodobnější ale je, že až zase budu mít chuť na obdobnou rubačku, DMC to jistí nejvíc. Tomuto žánru Japonsko prostě vévodí, a nemyslím si, že by se v nejbližších generacích mohla hierarchie byť o bď měnit.