Mně se samostatné spuštění map v Master levelech líbilo. Měl jsem to přes modernější nabídku, která jako by vypadla z roku 1995. Obecně je potřeba Doom 1 a 2 tvorbu brát v kontextu doby vzniku, tehdejšího ovládání a tak. A ideálně bez Brutal Doomu.
Některé levely jsou v
Master Levels for Doom II čirý amatérismus, ale jiné zase velmi komplexní. Byť samozřejmě, budou se dost lišit od nynějších aspektů kvality. Z Final Doom hrán jeden wad z dvou, též se mi líbil. Hraní dlouhých kampaní mám v oblibě hodně, ale občas mi ani ty samostatné mapy nedělají problém.
Od tvůrců Final Doomu, týmu
TeamTNT, si lze z modifikací zahrát
ICARUS: Alien Vanguard,
Eternal DOOM a podobně. Tak lze získat komplexní obrázek, jak na tom tehdejší Doom scéna byla. Vydání měly ty dvě modifikace v letech 1996 a 1997. Devadesátky rozjetý na maximum. Ty nejlepší počiny vznikaly tehdy a budoucnost byla růžová. ICARUS nemám dodnes dojetý, ale co jsem hrál tak polovinu, velmi vytříbená práce. Musel jsem zkusit samozřejmě proto, jaké to má autory. No, a Eternal DOOM, o něm bych mohl básnit donekonečna a nestačilo by to. A ještě něco se koncem 20 století kutilo.
Kitana's Castle - některé mapy z megawadu si autor schovával už někde od roku 1998, a když jsem to na vlastní oči viděl a hrál, byl jsem fakt udiven! To je zkrátka wad, co se vymyká.
Z čistě komerčních počinů k Doom II: Hell on Earth ještě celkem zaujal
Hell to Pay.