Úvodem mého komentáře musím poukázat na dvě (vzájemně v určité míře související) skutečnosti, které mě v mém hodnocení značně ovlivnily. První z nich je, že aktuálně trpím určitým „herním blokem“, kdy mě obecně hry nebaví tak moc jako normálně. Také proto se v tomto příspěvku budu snažit oddělit ryze subjektivní dojmy z hraní od „objektivního hodnocení“. Druhou skutečností je hraní Doom Eternal relativně nedlouho (cca 1 rok) po dohrání Dooma z roku 2016 (dále jen Doom2016), kdy se tak nemohu vyhnout srovnávání herních zážitků a pocitů ze hry. Tak a teď už pojďme k hodnocení samotné hry.

Už předešlý odstavec asi do jisté míry naznačil, že mé herní zážitky z Doom2016 a Eternalu byly značně rozdílné. Doom2016 jsem cca před rokem vyzkoušel z důvodu, že co žebříček nejlepších FPS na youtube, to umístění této hry na čelních pozicích. I když tak nejsem příznivcem vyloženě frenetických akcí, dal jsem Doomovi2016 šanci. A rozhodně jsem pak nelitoval. V singlu jsem doslova vyzobal všechny bonusy, prolezl všechny úrovně skrz na skrz a neskutečně se při tom bavil. Logicky jsem pak čekal, že mi Eternal dopřeje obdobnou zábavu, neboť jsem jej v zásadě bral jako „více téhož“. Aniž bych však dokázal zcela dopodrobna rozebrat čím to bylo, tak u druhého dílu jsem se místy nudil a nakonec jej dohrával vyloženě „na sílu“. Určité důvody ale přece jen identifikovat dokážu.

Doom Eternal mi na prvním místě připadá poněkud překombinovaný, což mi u vyloženě frenetické střílečky přijde lehce na škodu. Ačkoliv totiž obsahuje jednak obdobné možnosti vylepšování postavy jako Doom2016, jde v této oblasti Eternal ještě dál. Vylepšujete si tak své zbraně, vlastnosti zbroje, zdraví/náboje/brnění, a k tomu máte dále aktivní až trojici run, které vám rovněž poskytují určité bonusy. Zmíněné položky pak zlepšujete za různé tokeny, které nacházíte během hry, případně je obdržíte za odvedený boj či splnění určitých výzev. Vím, uvedené nezní nijak komplikovaně, ale čistě subjektivně mi zpracování těchto oblastí v menu přišlo tak nějak nepřehledné/komplikované. Oproti Doom2016, kde jsem měl z každého vylepšení radost, jsem tak v Eternalu spíše prostě „na něco klikl“ a moc neřešil, co mi to vlastně přinese. 

Druhým projevem, opakuji, že jde opět o čistě subjektivní pocit, překombinovanosti byla i samotná šíře možností jak bojovat s nepřáteli. Objektivně jde vlastně o kladnou skutečnost, ale subjektivně mi možnost, vedle použití samotných zbraní, řezat pilou (za účelem získání nábojů), pálit plamenometem (zisk brnění), házet granát nebo „ledovou bombu“, použít glory kill (zisk zdraví), úder „blood punchem“ či použít meč (ultra silná zbraň) přišla až moc. Někdo může objektivně namítnout, že uvedené varianty dávají hráči více možností jak taktizovat a jak se pohybovat po bojišti, s čímž nemám problém souhlasit. Mně toto pojetí ale zkrátka přišlo až moc komplikované a vytrhávalo mě z akce.

Poslední významnou výtkou, která byla v souvislosti s Eternalem široce rozebírána, a které se tak ani já nevyhnu, bylo zakomponovaní skákacích pasáží do jednotlivých úrovní. I tato věc mě vytrhávala z jinak přímočarého boje. Skákačky sice objektivně nejsou příliš složité, ale navzdory tomu, či možná tím spíše nerozumím tomu, proč je autoři do úrovní vůbec vložili. Za mě působí spíše otravně, než že by hratelnost obohatily. Ale opět, jde jen o subjektivní pocit.

Až doteď jsem jen kritizoval, ale to by nebylo k Doom Eternal fér. V souladu s recenzemi, které jsem o hře četl, totiž musím i já vyzdvihnout objektivní kvality této hry. Mezi ně bezesporu patří zážitek/pocit ze samotného boje, kdy za zvuků nadupaného soundtracku odpravujete jednoho démona za druhým. Kladně dále hodnotím i poměrně široký zástup nepřátel, se kterými se ve hře střetáváte. Arzenál zbraní pak sice nepřekvapí, ale je dostatečný, přičemž (viz výše) si jednotlivé zbraně ještě můžete modifikovat. Konečně mi nečiní problém mezi „objektivní klady“ zařadit výše zmíněný (subjektivně negativně vnímaný) prvek poskytnutí dalších způsobů likvidace nepřátel za účelem zisku nábojů, životů, brnění, či prostě pouze odpravení daných zplozenců pekla z povrhu Zemského. 

Co říci závěrem? Mně subjektivně hra úplně nesedla, a jak jsem zmínil výše, musel jsem se k jejímu dohrání spíše nutit. Objektivně ale musím uznat její nesporné kvality, díky kterým má nepochybně milovníkům stříleček co nabídnout. Pokud byste se mě tak zeptali, zda se do Doom Eternal pustit, nezbývalo by mi než říci „dejte hře šanci“. Minimálně za to zcela bezesporu stojí.

Stejně jako v případě Little Nightmares pro mě i tato miniadventura představovala vystoupení z mé komfortní herní zóny. Opět to přitom byla Herní výzva pro rok 2021, která mě k tomuto titulu přivedla. Na rozdíl od prvně jmenované hry však Captain Spirit představuje daleko barevněji stylizovanou a díky dětské představivosti ústředního hrdiny (malého chlapce Chrise, jenž se vydává za superhrdinu Kapitána Spirita) i poměrně veselou hru, jakkoliv s chmurným podtónem v podobě vztahu Chrise a jeho otce. Ten totiž jednak po smrti své ženy (Chrisovy matky) poměrně dost pije, a jednak, alespoň dle náznaků, které Vám hra dává, Chrisovy nejspíš i fyzicky ubližuje, stejně jakožto jej též viní ze smrti jmenované. Co se herní náplně týče, tak ta se v podstatě dělí na dvě herní linie. První z nich představuje právě vztah Chrise a jeho otce, druhou pak plnění „důležitých úkolů“ Kapitána Spirita v podobě např. nutnosti přemoci super padouchy, trénování střelby na plechovky od piva, sestavení superkostýmu apod. Tyto úkoly přitom nemusíte pro dohrání hry splnit všechny, neboť její konec je vázán právě na první dějovou linii. Je tak veskrze na Vás, jak dlouho chcete ve hře pobýt, a které úkoly splnit, nicméně i při dokončení všech úkolů Kapitána Spirita Vám hra nezabere déle než cca 2 hodiny. Právě v herní době by tak bylo možné spatřovat největší mínus tohoto herního počinu, avšak je třeba jedním dechem dodat, že hra je jednak zdarma a současně plní roli upoutávky na Life is strange 2. Nebylo by tak úplně fér jí právě tento nedostatek nějak  výrazněji vytýkat. Svým způsobem právě naopak. Pokud totiž stejně jako já nejste velkým příznivcem adventur, avšak rádi byste tento žánr přece jen příležitostně vyzkoušeli, pak Captain Spirit představuje výbornou možnost jak tak učinit. Je krátký, je zdarma a přitom velmi povedený. Neváhejte jej proto zkusit.

Měl-li bych hned úvodem ohodnotit toto DLC jediným slovem, pak bych asi použil „průměrné“. Je tomu tak proto, že sám za sebe jej hodnotím jako rozšíření, které ničím nezklame, ale ani nepřekvapí. Příběhově se stáváte členem skupiny nájemných rytířů, která má pro pana Racka Kobylu zajistit bezpečnost na cestách. Jestliže si tak něčeho užijete opravu vrchovatě, pak jsou to souboje. Jelikož přitom nejsem velký příznivce soubojového systému, tak jsem uvítal, že jde povětšinou o souboje skupinové, které je právě díky Vašim parťákům přece jen lehčí vyhrát. Lze tedy říci, že pokud jste v základní hře rádi řešili většinu konfliktů především mečem, přijdete si na své. Jinak mi ale toto DLC, jak jsem naznačil již výše, přišlo tak nějak bez nápadu. Oproti „The Amorous Adventures of Bold Sir Hans Capon“ mi nepřišlo nijak zvlášť humorné, ale ani napínavé. Co však o něm lze říci s jistotou je, že je poměrně krátké. Troufám si odhadnou, že mi jeho dohrání zabralo cca 2,5 hodiny. Suma sumárum jej tedy mohu doporučit těm, kteří dohráli KCD a stále nemají dost. Pokud však do této skupiny nepatříte, potom si myslím, že Vás rozebírané DLC nijak zvlášť nenadchne, byť, jak uvedeno výše, ani nezklame.

Sir Jan Ptáček byl snad mou nejoblíbenější postavou již v základní hře, proto jsem se na jeho nová (milostná) dobrodružství v podobě DLC dost těšil a musím říct, že jsem rozhodně nebyl zklamán. Toto rozšíření Vám předloží questovou linii, během níž budete pátrat po ztraceném šperku pana Ptáčka, včetně jeho získání od zbojníků, dále budete hrát roli posla při jeho předávání Ptáčkově vyvolené, a to spolu s milostným dopisem, který si nakonec smíte „za odměnu“ přečíst, abyste dále obstarávali lektvar neodolatelnosti a nakonec i našeptávali milostné verše mladému pánovi při jejich rendez-vous. Celá série dobrodružství je přitom stejně tak odlehčená, jako tomu bylo při dřívějších úkolech pro pana Ptáčka v základní hře. Právě to se mi asi nejvíce na tomto DLC také líbilo. Sir Ptáček si zkrátka s ničím hlavu nedělá, od toho má Vás. Humornost celého DLC dokládá konečně i název achievementu, který získáte za jeho dohrání, a jež mně osobně pobavil, totiž „Vaše loajalita k panu Ptáčkovi je nezpochybnitelná. Nebo jste idiot.“ :). 

Strana záporů pak alespoň za mě zůstává u tohoto DLC prázdná. Ne snad, že bych nenarazil na určité nesnáze, ale to jen takové, které jsou dány už základní hrou (např. doskakování textur, neprůchodnost určitých překážek v přírodě atd.), a proto nepovažuji za „fér“ je opět vytýkat tomuto rozšíření. V tomto bodě tak odkáži na svůj komentář k  základní hře (http://dbher.cz/k28054). Dodávám přitom, že jsem se k hraní rozebíraného rozšíření dostal až nyní (březen 2021), takže již zřejmě byly opraveny chyby, které jej dříve trápily, protože já na žádné relevantní, jak řečeno, nenarazil. Za mě proto nezbývá, než Vám doporučit, abyste panu Ptáčkovi vypomohli při jeho milostných trampotách. Stojí to za to.

DLC Woman’s Lot se mi nehodnotí snadno, a to hlavně proto, že z principu nemám u her rád, když v nich musím hrát střídavě za různé postavy na místo jen jedné, což je právě případ tohoto rozšíření, v němž vyměníte Jindru za Terezu. V její kůži pak prožíváte okamžiky před útokem na Skalici a krátce poté, až do okamžiku záchrany Jindry, jak si ji pamatujeme z úvodu KCD. Prožijete tak jak Terezin běžný pracovní den, tak útěk před útočníky i následnou záchranu zbylých přeživších. Jestliže jsem potom u komentáře k základní hře hovořil o tom, že Vám tato nepředkládá příběh o  záchraně galaxie, ale spíše komorní příběh „obyčejného kluka“, pak toto DLC jde svým způsobem ještě dál. Tereza totiž není, jak upozorňují dokonce i sami tvůrci v podobě rady zobrazující se během loadingu, žádnou válečnicí, a tak většinu situací řešíte jinak než bojem, i když rovněž ten můžete využít. Jste tak ještě více „v kůži obyčejného člověka“, namísto abyste měli pocit nějakého hrdiny. Co mě docela překvapilo byla herní doba tohoto DLC. How long to beat uváděl až 10 hodin, já se však domnívám, že déle než 4 hodiny jsem v rozšíření nepobyl, přičemž nemám pocit, že bych, až na úplné výjimky, vynechával nějaké boční questy.

Celkově mohu k DLC Woman’s Lot říci, že jde o zajímavý pohled na okamžiky vypálení Skalice z pohledu jiné osoby, což zrovna mě úplně nesedlo, nicméně vzhledem k poměrně krátké herní době nejde o nic, co by hráči, kteří tak jako já neradi mění postavy, nemohli překousnout. I když možná se mýlím, protože mě upřímně překvapilo, že na Xboxu toto DLC, dle statistiky u achievementu za jeho dohrání, dokončilo jen něco málo přes 2 % hráčů.

Když jsem se rozmýšlel, jakým způsobem pojmout komentář k této hře, musím přiznat, že jsem se rozhodl pro více subjektivní hodnocení namísto snahy „objektivně“ popsat své zážitky. Rozhodl jsem se tak proto, že hra je podle mého názoru nejsilnější co do vyvolání pocitů/atmosféry, kteroužto její stránku nepřehluší ani objektivně vyskytující se bugy, respektive chyby hry. Pokud totiž hra v něčem opravu exceluje, potom jsou to za mě především dva body. Prvním je vykreslení české krajiny/přírody. Během hraní jsem měl pocit, že se opravdu procházím českými luhy a háji, byť nepopírám, že mě místy dokázaly naštvat neprostupné keře, či (na určitém místě) nepřekročitelné útvary jako jsou kameny, kmeny stromů, břehy řek atd., přes které  tak nebylo lehké se dostat. Druhou silnou stránkou hry je pak atmosféra pramenící z hlavního příběhu. Aniž bych jakkoliv spoiloval, tak příběh obyčejného kluka, odehrávající se na relativně malém území, mi přišel daleko příjemnější a uvěřitelnější, než kdybych třeba zachraňoval galaxii, nebo přinejmenším planetu před šílenými bohy či mocným nekromantem apod. Díky tomu mi i vztahy mezi hlavními postavami přišly tak nějak uvěřitelnější a celý příběh jsem si opravdu užil. Vedle uvedeného pak dále kladně hodnotím i RPG systém vývoje Vaší postavy, kdy čím více určitou vlastnost/dovednost používáte, tím jste v ní lepší. Nadto jsou perky, které průběžné u dovedností a vlastností získáváte, povedené, když se například můžete stát pivařem, nebo odemknout perk „lidská popelnice“ a jíst co se Vám zlíbí. To opravdu v jiných hrách jen tak nemáte :).

Abych však nevyjmenovával jen klady, je na místě určitě zmínit i nedostatky hry. Vedle již řečených problémů při pohybu v přírodě je to například doskakování grafiky, či chyby v pohybu NPC, které občas kupříkladu chodily po stole atd. Rovněž se mi například stalo, byť zcela výjimečně, že jsem při stealth misi zrovna nesl mrtvolu a strážný klidně prošel kolem mě jako by se nechumelilo, aniž by jakkoliv reagoval. Také mi částečně nesedl režim ukládání hry skrze checkpointy v kombinaci se sejvovici, respektive to, jak jsou checkpointy rozmístěné. Rozumím tomu, že autoři nechtěli tyto dávat např. doprostřed mise, třeba aby to bylo napínavější. Nechápu už ale, proč je nedali třeba při dokončení questu. Nejednou se mi stalo, že jsem jeden dokončil a začal plnit další, během něhož jsem ale zemřel a hra mě vrátila doprostřed toho předchozího, z čehož jsem opravdu radost neměl. Konečně mohu říci, že hra sice občasně padá, ale jelikož se mi tak stalo tuším za 50 hodin hraní snad dvakrát, tak za mě nejde (oproti stavu hry v době vydání) o významnější chybu. Čistě subjektivního rázu je potom výtka mířící na soubojový systém. Chápu, že autoři nechtěli mít souboje arkádového rázu, ale zvolený systém mi ani na konci hry nepřešel do krve a stále to bylo víceméně o štěstí, zda toho kterého protivníka porazím. Je mi ale jasné, že někomu se soubojový systém může naopak strašně líbit, takže to nehodnotím jako chybu hry. Ten kdo se pro její zahrání rozhodne, by ale měl počítat s tím, že se při soubojích možná zapotí.

Pokud mám výše uvedené řádky nějak shrnout, potom si troufám říci, že KCD vyniká vykreslením české přírody, do níž umně zasazuje komorní příběh, kterému není těžké uvěřit. Současně hra disponuje povedenými RPG prvky, díky kterým Vás bude vývoj Vaší postavy bavit. Na druhou stranu je třeba počítat s určitými, výše popsanými, nedostatky, které by Vás však, pokud máte rádi RPG hry, neměly od zahrání tohoto titulu odradit. Já sám jsem si pořídil Royal edici a už teď se tak těším, že si skrze DLC výlet do českých zemí prodloužím. Tak neváhejte a naskočte do hry také :).

Je to sotva 10 minut co jsem dokončil Mafii DE a mohu s radostí říci, že pokud jsem měl před pár dny pochybnosti, zda je dobrým nápadem se do města Lost Heaven vrátit, pak nyní mohu bez jakýchkoliv pochyb konstatovat, že to dobrý nápad byl. Ačkoliv mi totiž tvůrci nepřinesli herní zážitek, který by šlo označit za bezchybný, tak si myslím, že hodnotit jej jako velmi povedený určitě lze.

Chválu je přitom nutné jednoznačně směřovat jak vůči nynějším tvůrcům remaku, tak autorům původní Mafie 1. Jestliže totiž Mafie DE něčím jednoznačně vyniká, je to jí převzatý příběh (a celková atmosféra), který by možná bylo přehnané hodnotit jako úžasný, ale za mě určitě snese přívlastky jako jsou napínavý, jímavý i uvěřitelný. Rovněž retrospektivní způsob jeho vyprávění, ačkoliv jinak nejsem příznivcem této varianty rozvíjení příběhu, je v tomto případě povedený a neubírá mu nic na zmíněné napínavosti. Příjemný je za mě přitom i (anglický) dabing, český jsem tentokrát nezkoušel, takže ten posoudit nemohu. Kladně dále hodnotím rovněž graficky update původní hry, který sice není ničím, co by vás v dnešní době ohromilo, ale na druhou stranu představuje dobrý kompromis mezi detailností grafiky a její věrností, respektive zachování atmosféry herního světa. Dále, pro někoho možná překvapivě, hodnotím pozitivně i celkovou délku Mafie DE. Ačkoliv totiž mám rád i větší open worldy, tak bylo příjemnou změnou se ponořit do cca 12-13 hodin dlouhé hry, zaměřené na příběh, bez odboček v podobě vedlejších questů. Myslím si totiž, že je to jednoznačně ve prospěch zachování již opakovaně zmiňované napínavosti příběhu, respektive jeho působivosti, který by se bočními úkoly jen zbytečně rozmělnil.

Abych však na druhou stranu pouze nechválil, přece jen určité drobné výtky mám. Jednak mi přišlo, že v několika momentech se hra, oproti jinak nastavené úrovni obtížnosti (hrál jsem na střední), stane nepřiměřeně těžkou. Například na konci mise Výlet do přírody v podobě snad nezničitelného obrněného vozu (tanku) . Dále mi v některých momentech přišly obličeje některých postav/obyvatel města z dálky jakoby „mázlé“, s tím, že se doostřily až když jsem přišel blíže. Konečně mi vadilo též to, že nepřátelé mnohdy jakoby ignorují, že je právě trefujete svou střelbou a klidně pokračuji v právě vykonané činnosti (například střelbě do vás, či v běhu), a to bez jakéhokoliv rozptýlení. Na jednu stranu lze sice poznamenat, že Mafie DE nemá být čistokrevnou střílečkou, ale i tak mě to u moderní hry/remaku vadilo.

Přes víceméně drobné nedostatky, které jsem načrtl výše, však nemohu, než se vrátit k úvodním pochvalným slovům. Mafia DE mě zkrátka bavila a nijak nenarušila, jak jsem se bál, krásné vzpomínky, které mám na původní díl. Určitě to totiž všichni známe. Případ, kdy se po mnoha letech vracíme k nějaké herní lásce, případně její předělávce, jen abychom zjistili, že námi tolik oblíbená hra zkrátka zestárla a už to není takové, jak si to pamatujeme. Zde si však myslím, že studio Hangar 13 vytvořilo remake, který je důstojný odkazu původní hry, a který uspokojí jak její pamětníky, tak hráče, kteří do města Lost Heaven vstoupí vůbec poprvé. V takovém případě vítejte do rodiny.

Úvodem svého komentáře chci uvést, že se v něm zaměřuji pouze na hodnocení singleplayerové kampaně, bez hodnocení multiplayeru, který bezesporu představuje velkou a dost možná i podstatnější část hry. Prosím proto případné čtenáře o zohlednění této skutečnosti.

Do této hry, respektive tedy do kampaně jsem se pustil ze dvou důvodů. Prvním bylo splnění jednoho z bodů Herní výzvy pro rok 2021 (létání ve vesmíru; zde bych chtěl poděkovat kamarádce Kejtee za doporučení tohoto titulu), druhým pak to, že se hra aktuálně vyskytovala ve službě Gamepass. Především druhá okolnost mě potom vede k poněkud shovívavějšímu pohledu na hru. Podle mě se totiž jinak v zásadě jedná o veskrze průměrný titul, ke kterému vás asi primárně přitáhne především skutečnost, že her ze světa Star wars je zkrátka málo.

Abych však nějak konkretizoval své hodnocení, tak mohu říci, že co se herní náplně týká, lze hru označit jako „nápaditě nenápaditou“. Kladně totiž hodnotím to, že si v průběhu kampaně zahrajete za celou řadu postav, které se liší svými schopnosti, což poskytuje alespoň v dílčí míře rozličný herní zážitek. Stejně tak jako příjemné rozptýlení hodnotím proložení akčních pasáží právě shora zmíněným létáním, a to jak ve vesmíru, tak v atmosféře různých planet. Odvrácenou stranou hry je však náplň jednotlivých misí. Až příliš často totiž děláte jednu a tutéž věc X-krát dokola (např. 3 krát ochraňuj vojáka, který se hackuje do terminálu, nebo na třech místech vystřílej všechny nepřátele atd.). Co se pak gunplaye týče, tak i ten je třeba hodnotit jako zcela průměrný. Zkrátka je zřejmé, že nejde o ryzí FPS. Platí tak, že vyloženě neurazí, ale nadprůměrný požitek ze střelby zde rozhodně nehledejte.

Jestliže bych tak měl hodnocení hry nějak shrnout, pak jste-li fanouškem stříleček a především Star wars, potom stojí za to dát hře šanci. Tím spíše koupíte-li hru ve slevě nebo si ji jako já zahrajete v rámci služby Gamepass. Pokud jste ale především milovníci FPS a samotné téma Star wars vám nic moc neříká, pak doporučuji sáhnout po jiném titulu, neboť by vás Battlefront 2 mohl zklamat.

Jestliže jedním z cílů Herní výzvy je přimět hráče vystoupit z jeho „komfortní herní zóny“, pak Little Nightmares jsou hrou, která u mě tohoto cíle spolehlivě dosáhla. Z uvedeného přitom vyplynuly dvě skutečnosti. První, že jsem okusil zcela nový herní zážitek, za což jsem rád, avšak s tím bezprostředně souvisí druhý bod, a to sice, že mi přece jen hra žánrově tolik nesedla.

Co se samotného herního požitku týče, popsal bych LN jako hru, kde cílem je samotná cesta, tj. vnímání jednotlivých snových scén a nasávání znepokojivé atmosféry. Alespoň u mě ji hra dokázala vykouzlit zcela spolehlivě. Některé dílčí moment, jako třeba když zakousnete trpaslíka , pak určitě ještě nějakou dobu nezapomenu. Mohu proto s jistotou říci, že pokud rádi brouzdáte fantazijními „světy“ a hra je pro Vás především o atmosféře, potom si LN určitě nenechte ujít. Na stranu druhou, pokud Vás bez akčnějších pasáží hra nebaví, pak doporučuji šáhnout po jiném titulu. Ačkoliv totiž i zde najdete pár napínavých momentů, kde musíte jednat rychle, či se v nich objevuje určitá míra násilí, tak jde pouze o okrajové záležitosti, které akčně laděného hráče určitě „nezasytí“. Pokud si ovšem stejně jako já chcete touto hrou rozšířit své herní obzory, pak Vám ji mohu doporučit i přesto, že spadáte právě mezi spíše akčně laděné hráče. Jednoduše proto, že hra se netáhne a je spíše kratšího rázu, u mě cca 4:15 hod, což si myslím, že je čas, který si může každý v rámci „herního sebevzdělávání“ dovolit obětovat. Tak si to užijte.

K opětovnému dohrání tohoto titulu mě v zásadě „donutila“ Herní výzva roku 2020. Jak potom vyplývá z předchozí věty, Bioshock 1 jsem již jednou dohrál, a vzhledem ke stáří hry, a to i při zohlednění remastrované edice všech tří dílů, přiznávám, že bych se do jejího opětovného hraní sám do sebe patrně již nepustil. Z předestřeného důvodu k tomu nicméně došlo a bylo tak pro mě zajímavé porovnat své původní dojmy s těmi nynějšími.

Z hlediska kladů mohu s potěšením poznamenat, že i po řadě let Bioshock nadále exceluje v tom, co z této hry v době jejího vydání, alespoň podle mého názoru, udělalo takový hit, totiž v atmosféře, která z podvodního světa a „mikropříběhů“ jeho obyvatel jen sálá. Je to nepochybně tím, že na tento parametr neměl zub času prakticky žádný vliv. Jiná věc samozřejmě je, že danou atmosféru již nedokresluje krásná grafika, kterou čas naopak ovlivnil měrou nemalou. To je přirozeně zcela pochopitelné a hodí se k tomu dodate, že na uvedeném nic nemění ani vydání zmíněné remastrované edice. Grafika již prostě a jednoduše zestárla. Co se dále, tentokrát však v negativním smyslu, stejně jako atmosféra hry rovněž nezměnilo je pocit ze střelby, respektive některé herní mechanismy. Bioshock v době svého původního vydání, a tedy logicky ani nyní, nebyl a podle mého názoru ani nikdy neměl být čistokrevnou střílečkou, což je znát. Nejedná se o žádnou tragédii, avšak rozhodně nečekejte, že si budete střelbu z jednotlivých zbraní výrazněji vychutnávat. Dále podle mého mínění jsou již některé herní mechanismy využívaného tímto titulkem v roce 2020 jednoduše přežité. Typicky se podle mého jedná o nutnost absolvovat minihru v případě jakéhokoliv pokusu o hackování, tedy s výjimkou případů, kdy obětujete tzv. „hacking tool“ na to, aby Váš pokus byl automaticky úspěšný.

Při srovnání původního a nynějšího herního zážitku pro mě bylo dále zajímavé, že jsem si jednotlivé úrovně pamatoval jako velmi rozsáhlé, což mi nynější projití hry celkem rychle vyvrátilo. Ačkoliv jsem totiž dané úrovně procházel celkem svědomitě, i tak jsem hru dohrál odhadem za „pouhých“ 15 hodin. I když ono „pouhých“ je možná do značné míry ovlivněno tím, že je dnes moderní vydávat velké open-worldy, vedle nichž každá lineárně vyprávěná hra působí jako celkem krátká.

Měl-li bych na závěr učinit určité resumé, pak mohu říct, že chcete-li si v dnešní době odškrtnou Bioshock 1 ze seznamu svých herních restů a nevadí-li Vám přitom zastaralejší grafika, přičemž naopak atmosféry hry má pro Vás mnohem větší cenu, pak s chutí do toho. Současně však počítejte s tím, co jsem uvedl výše, tedy, že nejde o čistokrevnou střílečku a bylo by tedy nefér od hry očekávat dokonalý pocit ze střelby. Jste-li naopak hráč co si potrpí na nejnovější grafiku a moderní herní mechanismy, kdy sledování dílčích herních příběhů není Vaše gusto, pak doporučuji raději sáhnout po některém z novějších titulů daného či případně jiného :) žánru, protože byste jinak mohli být jednou z herních legend, mezi které Bioshock 1 bez diskuze patří, nepříjemně překvapeni.

Gears Tactics pro měla byla po hodně dlouhé době první tahovka, ke které jsem se odhodlal. Většinou mě totiž od jiných titulů tohoto žánru odrazovala až příliš velká komplikovanost ve smyslu značného množství tabulek pro každou postavu, respektive nutnosti opravdu detailního plánování téměř každého tahu, popřípadě i potřebu věnovat se rozvoji nejen vašich vojáků, ale i určité základny, výzkumu apod. Několik recenzí, které jsem před započetím Gears Tactics shlédl však slibovaly od této hry svěžejší zážitek. Nutno říct, že měly pravdu. Ačkoliv totiž i v případě Gears Tactics řešíte vybavení každé z jednotek (a to primární zbraň, sekundární zbraň a granáty, ze zbroje pak helmu, tělo a nohy), odpadá například právě jakákoliv nutnost starat se o nějakou základnu, a s tím např. též o výzkum nových zbraní, sbírání surovin ke stavbě nových budov/zbraní atd. atd. Zde zkrátka jen a pouze vybavíte zvolené jednotky a pošlete je buď na misi hlavní dějové linie (celkem 23 mísí rozdělených do 3 aktů), nebo některý z vedlejších úkolů, které hlavní mise prokládají.

Z hlediska druhů zmíněných misí, a to v zásadě jak těch hlavních, tak vedlejších, lze rozlišit několik variant. Ať již přitom jde o osvobozování zajatých vojáků, nutnost udržet dva body na mapě po dobu X tahů, během nichž jakoby sbíráte materiály z tam umístěných beden, prostou eliminaci nepřátelských jednotek, nebo sbírání beden rozmístěných na mapě s nutností neustálého postupu dopředu, neboť zezadu dochází k nepřátelskému „bombardování“, trvá každá z těchto misí cca 20-30 min, což považuji za optimální dobu, má-li si hra zachovat zmíněné svěží tempo. Výjimku tvoří pouze časově náročnější mise na konci každého z aktů.

Měl-li bych pak oproti dobře zvolenému hernímu tempu, a nutno dodat velmi pěknému grafickému kabátku hry, postavit určitý zápor, pak jde podle mého jednoznačně o skutečnost, která trápí herní sérii Gears jako takovou už celkem dlouhodobě, a to nedostatek novinek. Zde je to samozřejmě do značné míry kompenzováno tím, že oproti všem ostatním dílům z daného světa jde o zcela jiný žánr, tedy o tahovku, nikoli 3rd střílečku. I přesto však nelze přehlédnout, že tu jsou v podstatě jen a pouze ty zbraně a typy nepřátel, které ten, kdo hrál ostatní díly ze světa Gears, již dávno velmi dobře zná. To sice na jednu stranu navozuje příjemný pocit, že dané herní prostředí/svět znáte, ale na druhou stranu by alespoň nějaké novinky přinesly potřebné okysličení herní série. Přesto zcela určitě nejde o zápor, který by měl případné zájemce o vyzkoušení Gears Tactics odradit. Uvedené platí tím spíše, že jakožto produkt Microsoft Studios je hra od prvního dne součástí služby Game pass, a tedy ji můžete zkusit jen za cenu této služby, což nelze než vřele doporučit. Věřím, že nudit se určitě nebudete.

K Falloutu 4 jsem se dostal až několik let po jeho vydání. Grafická stránka hry, která vzhledem k enginu používanému Bethesdou obecně není tím, co by ohromovalo ani při samotném vydání té které hry jmenovaného studia, tak oproti roku vzniku Falloutu 4 ještě o něco málo zastarala. Na druhou stranu lze zmínit, že ji podpořily patche upravující hru pro (tehdy) nový Xbox One X, na kterém jsem hru hrál. I přes zastaralejší grafický kabátek jsem si nicméně uvedený titul velmi užil. Důvodů bylo hned několik.

Na prvním místě bych mohl jako hráč mající v oblibě hry na hrdiny zmínit už samu skutečnost, že jde o obstojné RPG, které umožňuje měnit jak základní atributy Vaší postavy (síla, obratnost…), tak pořizovat perky spadající právě pod tyto jednotlivé atributy. Samotné perky mi přitom osobně přišly dostatečně různorodé a zajímavé na to, aby mělo smysl se těšit na dosažení další úrovně a tedy na možnost jejich pořízení/vylepšení. Dále bych, alespoň sám za sebe, vyzdvihl, že mi hra hned několikrát způsobila bolehlav, když mě nutila učinit některá významná herní rozhodnutí, která tu raději z důvodu spoilerů nebudu uvádět. Neříkám, že to neumí i jiné hry, ale přesto si myslím, že to rozhodně není vlastní většině (nejen RPG) soudobých her. Třetím, a pro mě jednoznačně nejzásadnějším důvodem, proč mě Fallout 4 oslovil je však skutečnost, že dle mého mínění odměňuje hráče za prozkoumávání světa. Ať už jde o to, že jednoduše naleznete nějakou zajímavou lokaci, nebo, a to především, že můžete získat vedlejší quest, který byste jinak zcela minuli. Vedlejší questy mi přitom přišly často docela dost vtipné, či nápadité. Hlavně ale mám jednoduše rád už tu samotnou skutečnost, že hra zkrátka reflektuje zájem některých hráčů o to, ji co nejvíce prozkoumat a „něco jim za to dává“. To mohu dát do kontrastu například s nedávno dokončeným AC: Odyssey, který právě v tomto bodě podle mého názoru značně selhává.

K výše uvedeným kladům musím závěrem dodat ještě pár dalších významných skutečností. První z nich je možnost si hru zahrát s českými titulkami, a to i na Xboxu (byť vám pak nejsou odemykány achievementy, což mě osobně celkem mrzelo). Za druhé chtě nechtě musím zohlednit i to, že v době, kdy jsem se hru rozhodl si zahrát, byla tato součástí služby Gamepass, tj. měl jsem ji toliko za cenu tohoto předplatného. I kdyby tomu však tak nebylo, lze ji v různých slevách pořídit tuším za cenu okolo 500 Kč. Vzhledem k této ceně, a všem shora uvedeným skutečnostem, tak nemohu než říci, že alespoň za mě poskytuje Fallout 4 „za málo peněz hodně postapo muziky“. Všem, kteří jej dosud nehráli, jej proto nemohu než vřele doporučit.

Do Assassin's Creed: Odyssey (dále jen „Odyssey“) jsem se pustil cca 2 roky po dohrání předchozího dílu – Origins. Ten byl přitom teprve druhou hrou série, po úplně prvním dílu, který jsem vůbec hrál, a k jehož vyzkoušení mě přesvědčilo především přidání RPG prvků do hry. Jelikož mně přitom Origins učaroval především svou atmosférou, těšil jsem se, že podobně intenzitní zážitek mi přinese i díl z řeckého prostředí. Ačkoliv však nedokážu přesně říct, čím to bylo, nestalo se tak. Z nějakého důvodu na mě mapa světa, respektive jednotlivá města a vesnice nepůsobila tak kouzelně jako v Origins. Jinými slovy mě nedokázala do hry vtáhnout natolik jako právě předchozí díl série. Jelikož jsem současně hráč, co se snaží každou hru vytěžit co nejvíc (zde jsem v základní hře strávil cca 105h), přišli mi po čase nejen jednotlivé mise typu „odnes toto do 200m vzdálené vesnice, já to nedokážu, protože na cestě jsou bandité, kterých se bojím“, nebo „vybij tamten kemp banditů“ apod. značně repetetivní. Obdobně lze totiž hovořit rovněž o místech na mapě („otazníčcích“), která se typově taktéž hodně opakovala, i když tam to lze asi spíše odpustit. Co ale s uvedeným do jisté míry souvisí, a co mi na hře vadilo možná ještě trošku více, byla skutečnost, že svět hráče, alespoň podle mě, velmi nedostatečně odměňoval za prozkoumáváni lokací. Jak jsem již psal, rád hru vytěžuju ve velkém rozsahu, a když tak např. na velkém odlehlém poloostrově, kam tudíž hodně hráčů třeba vůbec nezamíří, najdu (například) jen kemp zbojníků a nic víc, tak mi to prostě přijde málo. Stejně tak mi vůči Origins, možná jen pocitově, nevím, přišlo, že tam jsem na různých lokacích nacházel kupříkladu nějaké dokumenty apod., které mi mohly dovysvětlit určitý boční quest, nebo daná lokace měla třeba jen zajímavou atmosféru. U Odyssey jsem takové věci postrádal. V souhrnu uvedených nedostatků tak pro mě pak bylo dohrávání celé hry (cca posledních 5-10 hodin) značně úkorné. Konečně nemohu v rámci nedostatků než nezmínit i to, ale raději toliko obecně – že i konec příběhu pro mě vyzněl značně „meh“. Nebylo třeba vybít všechny členy kultu (toto jsem udělal až po dohrání příběhu), což jsem se domníval, že bude představovat vyvrcholení celé dějové liniie, ale došlo „jen“ k rodinnému obědu a konec. Uvedené mi však po takové herní době zkrátka nepřineslo potřebné uspokojení z dokončení celé hry..

Abych však hru jen nekritizoval a zdůvodnil také relativně vysokou známku, kterou jsem ji udělil, je nutno říci, že samozřejmě má rovněž své nesporné klady. Za mě je to zachování, byť základních, RPG prvků, neboť jsem zkrátka RPG pozitivní :). Kladně hodnotím i možnost prozkoumávat skutečná historická místa a setkávat se se známými postavami z dějin na vlastní kůži. Nemíním tím, že by hra byla historicky přesná, ale i tak je to zábavné a zajímavé. Dále lze zmínit, že hra dokáže na některých místech vyčarovat krásné výhledy/pohledy. Konečně mám rád, kdy je ve hře nějaké „tajemství“, takže i postupné odhalování a vybíjení členů kultu mi přišlo jako dobrý nápad. Něco podobného bylo ostatně i v Origins.. Závěrem je třeba dodat, že ve zbytku je hra nejen v tom negativní smyslu, ale i v tom ve skrze pozitivním, stále oním dobrým „assassínem“. Takže pokud vás Origins svými mechanismy a pojetím dokázal zabavit, dokáže to, s výše uvedenými (subjektivními) výhradami, i nynější díl Odyssey. Počkáte-li si přitom na nyní již častou slevu na tuto hru, je to o důvod více, proč jí dát šanci.

Psát „sáhodlouhý“ komentář ke hře, která je k dnešnímu dni již cca 5 let stará, a kterou hrál snad každý, kdo je alespoň trošku RPG pozitivní, by bylo jako nosit sovy do Atén. Pokusím se proto raději vypíchnou to, co mě osobně na hře zaujalo nejvíce. Z tohoto pohledu nemohu než na prvním místě jednoznačně zmínit naprosto skvělý scénář, a to jak hlavního příběhu, tak především bočních questů. Troufám si říct, že Zaklínač 3 je v tomto ohledu nejlepší hrou, jakou jsem buď vůbec, nebo alespoň za hodně dlouhou dobu hrál. Téměř každý z těchto úkolů mě něčím zaujal a zajímalo mě, jak nakonec dopadne, což je docela podstatný rozdíl oproti úkolům např. v AC Odyssey. Uvedené pro mě platí navzdory tomu, že i posledně jmenovaná hra mě celkem dost bavila. Dále musím kladně hodnotit i grafiku, která, samozřejmě za přispění několika patchů od doby vydání, nevypadá ani v roce 2020 vůbec špatně. Podle mého k tomu přispěla zvolená („pastelová“) grafická stylizace, která mě doslova pohltila. Pozitivně pak hodnotím například také zvolený strom skillů, a to hlavně proto, že neobsahuje jen perky typu vyšší damage s takovým a takovým útokem, ale i modifikace používaných znamení, komba atd.

Pokud bych měl jako protipól kladům uvést alespoň nějaké věci, které mi na hře vadily, zmínil bych asi repetitivnost „otazníčků“ na mapě, a to především ve Skellige, což ale bude problém snad jen pro ty, kteří jako já mají tendenci ve hře prolézt co se dá. Dále, což ale vnímám úkorně téměř u každé hry, mě místy iritovalo, když hlavní hrdina na jednu stranu dokázal kde co přelézt a přeskočit, aby jen o pár minut později nebyl schopen překročit třeba kámen na zemi, nebo vylézt z vody na minimálně vyvýšený břeh. To jsou ale v souhrnu veskrze drobnosti. Pět let po vydání pak mohu říct, že na bugy či glitche jsem narazil opravdu jen zcela výjimečně (s nemožností dohrát z tohoto důvodu quest jsem se setkal jen jednou), což dává do budoucna naději i ohledně stavu Cyberpunku :-).

V souhrnu shora uvedeného asi nikoho nepřekvapí, že všem, kteří jako já donedávna, mají Zaklínače 3 stále mezi herními resty, nemohu než jeho dohrání jednoznačně doporučit. Pro RPG fanoušky bych to dokonce označil za povinnost. Nad to lze dodat, že nebudete-li mít ani po dohrání základní hry dost, tak stejně skvělá DLC (věru nevím, které z nich mě bavilo víc), Vám poskytnou pořádný nášup.

O této hře jsem slyšel již před delší dobou a hned jsem si říkal, že by to mohla být velmi příjemná odreagovačka. Když potom byla zařazena do služby Gamepass, tak mi už vůbec nic nebránilo ji vyzkoušet.

Předem mého hodnocení musím podotknout, že cca 90 % misí jsem hrál v sólo režimu, kdy v takovém případě máte k ruce létajícího robota ovládaného hrou. Jinak Vám hra umožňuje plnit mise až v čtyřčlenném týmu. K výběru jsou potom pro každého rovněž čtyři povolání – „vrták“ (driller), inženýr, skaut a střelec, přičemž každé z nich nabízí jiné výhody ve smyslu jejich vybavení. Např. inženýr může postavit věžičku a pomoci pušky vytvářet platformy ke šplhání (něco jako glue-gun ve hře Prey), skaut má pak například pušku se světlicemi, které lze nastřelit do zdi a svítí déle, než světlice na házení, které má k dispozici každé z povolání, atd. Uvedené zbraně/vybavení si potom lze s postupným levelováním profilu hráče (k čemuž dochází separátně od povyšování každého z povolání, na které jsou zase navázány jiné možnosti vylepšení Vaší postavy) vylepšovat, např. pořízení většího zásobníku, udílení většího poškození atd. Pro všechny vaše postavy je pak společný „strom“ perků, které si kupujete za splňování různých vypsaných cílů/úkolů. Tyto perky, a to z počátku vždy jen jeden aktivní a jeden pasivní, si můžete měnit před každou misí, podle toho, který se Vám zrovna bude pro ten který druh akce více hodit. Vedle těchto vylepšení majících dopad na hraní potom samozřejmě nechybí ani možnost nakupovat různé kosmetické úpravy, jako např. jiné vousy, vlasy, čepice ad., no zkrátka jo toho celkem dost.

Co se samotné herní náplně týče, poskytuje hra celkem velké množství misí. Namátkou mě napadá třeba těžba určeného množství vybrané rudy, sběr vajec (ano vajec ), doprovod „drilldozera“, záchrana předchozí výpravy, stavba potrubí k těžbě tekuté suroviny. Vedle hlavního úkolu máte dále stanoven úkol sekundární (sběr určité suroviny či fauny), jehož splnění, stejně jako obecně natěžení zlata, Vám na konci mise přidá na odměně jak peněžité, tak v podobě zkušeností.

V souhrnu všeho shora uvedeného musím říct, že hra poskytuje poměrně velké množství variant, takže nepřestane jen tak bavit. Uvedené platí tím spíše, pokud ji budete hrát s kamarády. Navíc, vezmu-li v úvahu, že nejde o AAA titul, tak má dle mého i velmi povedenou grafickou stylizaci. V zásadě jediná věc, která mě pak během hry dokázala opravdu frustrovat, byl závěr některých misí, v němž se typicky musíte vrátit do tzv. „landing zone“ a nastoupit do únikového modulu. To, kde se odletová zóna nachází, Vám přitom ukáže vás doprovázející kovová „M.U.L.a“, do které během mise sypete nasbírané suroviny, a kterou tak musíte na konci mise následovat. Problémem však může být, že tato mula klidně poleze kolmo po stěně, což Vy přirozeně nemůže. Hrajete-li přitom sám, tak jako já většinu z misí, může se Vám lehce stát, že nemáte zrovna to povolání (a tedy vybavení), díky němuž byste mohli Vaší M.U.Lu rychle následovat, pročež se Vám lehce stane, že nestihnete k záchrannému modulu dorazit ve stanoveném čase, což Vás po jinak pohodovém průběhu mise umí pořádně namíchnout. Nejde však přirozeně o nedostatek, který by Vás měl od hraní této hry odradit, a to tím spíše, že při hře více hráčů, zpravidla různých povolání, se pravděpodobnost zmíněného scénáře podstatně umenšuje.

Závěrem tak nezbývá než konstatovat, že máte-li k dispozici alespoň 2-3 kamarády tak neváhejte a vyražte vzhůru dolů do dolu . Pokud ne, tak Vám i přesto doporučuji si hru vzkoušt. Sám jsem zářným příkladem toho, že i v sólo režimu umí hra hráči poskytnout velké množství zábavy.

Do této hry jsem se pustil ze dvou důvodů. Prvním byla grafická stylizace hry, kterou považuji za naprosto kouzelnou. Druhým motivem byla potom chuť prostřednictvím koupě hry podpořit toliko dvojčlenný český tým, který za ní stojí. Co do kvalit hry samotné, považuji za její největší devízu právě již zmíněnou grafickou stylizaci, která se promítá například i do nápaditosti stran podoby hlavního hrdiny, tj. robota s akvárkem místo hlavy, které obsahuje zlatou rybičku. Dále je hře třeba přiznat lehkost a svižnost s jakou se hraje. Na straně druhé je však jednoduchost současně i jejím dílčím nedostatkem. Hra totiž jednak neobsahuje příliš mnoho druhů nepřátel, jestliže nepočítám, že se jeden druh nepřátelského robota objevuje v různě silných iteracích. Dále zde sice existuje jakýsi strom vlastností, do nichž lze investovat body získané za dosažené úrovně, avšak veskrze jde toliko o vylepšení základních statistik Vašeho hrdiny (např. síly útoku, rychlosti a intenzity chladícího systému atd.). Současně však platí, že v průběhu hry nacházíte rovněž čipy, které si hlavní hrdina instaluje, a které Vám v duchu metroidvanie dávají nové schopnosti, jež umožní navštívit dosud neobjevené části mapy, popřípadě lze některé z nich uplatnit i v boji.

Za největší slabinu celé hry pak považuji v zásadě naprostou absenci příběhu. Chápu, že malý vývojářský tým asi neměl kapacitu na jeho sepsání, respektive, že hra ani nedeklarovala, že by měla být příběhovou. S výjimkou úvodního intra, mě však přesto úplná absence dějové linky, která by Vás alespoň trošku hnala kupředu, osobně zamrzela. I tak nicméně z důvodů výše uvedených považuji Feudal Alloy za příjemnou hru na cesty, tj. zejména na Switch.

Tak jako u řady dalších her mně k vyzkoušení Hellbladu dovedla možnost zahrát si jej v rámci předplatného Gamepassu, tedy v zásadě „zadarmo“. Nebýt toho, přiznám se, že by mě asi nálepka značně netradiční hry od jejího vyzkoušení odradila. Opravdu si přitom myslím, že platí, že Senua je značně „nemainstremová hra“, u které více než kde jinde platí, že i cesta může být cíl. Význam uvedeného dokresluje především „minidokument“ o vytváření této hry, který je její součásti a lze si jej tedy bez problému přehrát (důrazně doporučuji až po jejím dohrání, protože obsahuje některé dílčí spoilery). Zmíněný dokument především uvádí, jak tvůrci hry při jejím vytváření spolupracovali s odborníky z oblasti psychologie a psychiatrie, a jak se získané poznatky konkrétně promítly do vizuálu, respektive do mechanismů hry. Teprve po shlédnutí dokumentu jsem hru plně docenil a byl rád, že jsem si ji vyzkoušel a získal (pro mě) velmi netradiční herní zážitek.

Nahlíženo totiž čistě z hlediska hráčského, tedy bez poznatků zmíněného dokumentu, nejde podle mého o nijak zásadní, respektive výjimečnou hru. Její originalita vůči hrám mainstreamovým totiž sice v zásadě zůstává zachována, avšak herní hádanky podle mého názoru značně trpí až přílišnou repetitivností, v jejímž důsledku se bez mučení přiznám, že jsem místy nudil. V souhrnu všeho shora uvedeného si nicméně přesto myslím, že příliš podobných her aktuálně na herní scéně nenajdete, a při současném zohlednění rozumné herní doby by tudíž byla škoda se na tento originální herní výlet nevydat.

K této hře jsem se dostal v rámci rozruchu/hypu, který kolem sebe krátce po svém vydání celosvětově způsobila. Na základě informací, které o hře kolovaly, jsem k ní přistupoval toliko jako k určité drobné hříčce a ne snad jako k nějaké ambicióznější „indie hře“. A možná právě proto zcela naplnila má očekávání. Po celodenní práci jde dle mého o pohodové krátké hraní na závěr dne, které sice dokáže svými hádankami sem tam i potrápit, ale současně bez toho, aby snad vedlo k nějaké frustraci. Současně si myslím, že hlavní hrdinku prostě nelze nemít alespoň trošku rád a nezasmát se sem tam jejím zlomyslnostem, které jednotlivým obyvatelům „terorizovaného městečka“ provádí. Tím spíše, pokud plníte nejen povinné úkoly, ale dopouštíte se i dalších dobrovolné „podlostí“, což jednak prodlužují celkovou délku hry, a jednak to měšťanům ještě více zatápí. Celková stylizace této hry potom odpovídá právě jejímu oddechovému charakteru, tj. je spíše jednoduchá, v čemž ale podle mého názoru i zde tkví její síla. Suma sumárum, pokud se nechcete na hraní příliš soustředit, nebo se u něj dokonce trápit, ale naopak se chcete vyloženě (právě třeba po těžkém dni v práci) odreagovat a zasmát, nemohu než tento titul plně doporučit.

Sérii Gears (of War) hraji od prvního dílu, ba dokonce byla důvodem, proč jsem svého času sáhl po koupit Xboxu 360. Všechny díly jsem přitom, stejně jako i nyní Gears 5, odehrál ve splitscreenu s kamarádem po boku. Nemohl jsem tak samozřejmě vynechat právě ani nejnovější přírůstek do série. Měl-li bych jej přitom shrnout do jedné jediné věty, jde podle mého o „kvalitní nášup téhož“. Jinými slovy, ačkoliv Gears 5 přináší zásadní změnu ve formě otevřené mapy (resp. vícero map), kdy lze dle vůle plnit postranní mise, či spíše určité encountery, nepřináší podle mého nový díl nad rámec uvedeného žádné další zásadnější novinky. To lze vidět například na zbraňovém arsenalu, kde typicky najdeme buď zbraně známé již z prvního dílu (např. Lancer, či Gnasher), nebo z dílů následujících. Případně sice obsahuje určité novinky, které jsou ale podle mého mínění spíše (nebo alespoň do určité míry) „reskinem“ již stávajících zbraní než novými zbraněmi v pravém slova smyslu. To platí minimálně v tom smyslu, že jejich používání „nenutí“ hráče ke změně taktiky během soubojů. Konečně ani souboje samotné nedoznaly v podstatě žádných zmínění hodných změn. Mám tím na mysli, že jejich podstatou je opět „přilepování se“/krytí se za různým překážkami do doby, kdy jedna ze stran padne. Nejzásadnější novinkou je tak podle mého názoru již výše zmíněný přechod na koncepci několika po sobě následujících otevřených map. Na mně osobně nicméně takto vyprávěný příběh působil méně svižně/adrenalinově než dřívější lineární pojetí. To je ale určitě velmi subjektivní otázka.

Vzhledem k výše uvedenému se může zdát podivné, proč jsem přesto hru ohodnotil 75 %. Je tomu tak proto, že ačkoliv jde, jak jsem zmínil úvodem, v zásadě o „více téhož“, je zde i nadále zachována vysoká kvalita, nebo chcete-li zábavnost, z předchozích dílů. Jestliže Vás tak bavilo pobíjení hordy Locustů hrdiny velkosti almary, jejich „drsné“ hlášky, a dorážení plazících se nepřátel ve formě krvavých finisherů, nebudete podle mého názoru ani nyní zklamáni. Alespoň já nebyl. Samozřejmě to platí oběma směry. Kdo se tak u dřívějších dílů nebavil, nemůže u Gears 5 čekat, že tomu najednou bude jinak. Připočtu-li pak k uvedenému možnost zahrát si celou kampaň ve splitscreenu (což si myslím je prostě něco jiného než hraní online), nemohl jsem dát nižší známku než 75 %.