Ze světa Might and Magic jsem hrále jen Heroese 3, 4 a 5 (tu jen trochu). U trojky a čtverky jsem strávil hódně času.

No k věci... v herousech je nepřeberné množství bytostí a tak jsem čekal, že i zde jich potkám hodně. Trochu mě to zklamalo ... pár pavouků = nuda, ti jsou všude, skřeti goblini, zombíci, lichové vše OK, ghoul? kde se tam vzal?

Naopak se tam dali identifikovat hned čtyři frakce - Mágové (Akademie), Lidi, Démoni a Nekromanti, což mě velice potěšilo!

A teď skutečně ke hře. Ovládání jednoduché, rychle přejde do krve. Blokování je skvěle uděláno, když blokujete štítem a zmáčknete útok, tak nepřítele štítem udeříte, můžete si soupeře odkopnout a pak ve sprintu mocným úderem z něj udělat fašírku. Každým zásahem do nepřítele navíc stoupá vaše hladina adrenalinu, která když dosáhne maxima zajistí moc efektní zpomalený kritický zásah, který se navíc liší podle použité zbraně Užil jsem si zabití Kyklopa, když jsem mu šípem, který jsem držel v ruce propíchl oko! Nepřítele můžete také skopnout z výšky, či kopem napíchnout na všudypřítomné bodáky.

Příběh se mi moc líbil, nebyl to sice žádný tajuplný Oskarový trhák, byl docela průhledný, ale to se mi na něm líbilo, člověk dopředu tušil, že se něco semele a ono se pak něco semlelo. Byla zde dokonce možnost volby, což ve FPS zas tak často nebývá! Moc hezky byly také udělány krátká videa, nebylo jich sice moc a byly opravdu krátké, ale za to pěkné.

Místy mě hodně štvala viditelnost, buď byla prostě tma (to se dá pochopit) nebo jsem měl "kouzelné" zbraně např. Ohnivý meč a Štít bleků (nebo tak nějak a díky jejich svítivému efektu, který mi svítil do ksichtu jsem viděl ve tmavějším okolí opravdu velké kulové!

Konec: Ten mě trochu zklamal. Málem jsem jásal, když se objevila další možnost vybrat si konec, ale když jsem si vybral, tak mě to dost zklamalo, protože se vlastně nic nezměnilo, nestal ose nic osudového, prostě to skončilo!

Závěrem: Byla to velice příjemná hra a příjemně strávený čas. Délka se mi zdála akorát (ani jsem moc nebloudil :-))
Navíc děvčata, které se motaly v průběhu celé hry byly fajn a Xana byla prostě super!!!

Hodnotím 90, nebýt popsaných nedostatků, dal bych asi 95!

CSM 2002 to je nehynoucí legenda! Je to opravdu velice jednoduché a asi devadesáti procentům počítačových hráčů to přijde asi i nudné. Ale pro mě je jednoduchost téhle hry naprosto báječná a zábavnost prostě skvělá! Můžeš si vzít svůj oblíbený druholigový tým, postoupit s ním do první ligy a postupem let z něj vybudovat až evropský velkoklub.

Nejlepší hry byly vždy s kámošem u lahve vína. Střídali jsme se po dvou zápasech, vždycky doma a venku a hecovali se kdo udělá lepší výsledek! Sledovali jak se naši hráči pomalu prokousávají do reprezentace, nadávali po prohře v prvním kole národního poháru proti Horní Dolní, když minulý týden jsme remizovali s Manchesterem.

A nejlepší na tom byla právě ta jednoduchost. Nemusíš hodinu nastavovat milion parametrů a typů treninku, prostě koupíš hráče, postavíš jedenáctku a hraješ zápasy. Všechno rychle utíká a pouštíš se znova a znova do nových sezón, aby sis svého miláčka vypiplal k dokonalosti.

Hru jsem hrál už opravdu dávno. Národních ligových soutěží je v ní opravdu hodně, ale mistrovství světa i s kvalifikací, byl ten pravý formát pro tuto hru. Nejdříve bylo samozřejmě povinností vyhrát MS s českým nároďákem a pak jsem to zkoušel ještě s mnoha dalšími.

Ve hře byla nějak podivně udělána obtížnost, takže po nějaké době hraní, jsem s průměrným týmem běžně dosahoval výsledků 8:0 a to i s hrací dobou 2x4 minuty. Proto jsem začal hrávat MS za Fiji, se kterým jsem se musel prokousat oceánskou kvalifikací, poté změřit síli z jedním asijským mužstvem a teprve poté se prát o medajle na MS. Po několika nevydařených pokusech jsem své hráče už dokonale znal a tak přišla zasloužená odměna a zlaté medajle mistrů světa pro Fiji (samozřejmě na nejtěžší obtížnost)!

V ligách mě potěšila možnost vytvořit si vlastní kombinace dresů a vizuální odlišení hráčů, takže se dali poznat i bez popisku (nyní už je to samozřejmost, ale tohle bylo před deseti lety!).

Opravdu super hra, zezačátku jsem sice moc netušil "voco go", ale postupně jsem se do toho dostal. Grafika je naprosto skvělá, prostě plasteliňák! Doprovodná hudba taky nemá chybu. Postupně získáváte další a další části příběhu, který si můžete pustit jako film. Postupujete díky řešení nejrůznějších hlavolamů, které snd nemají konce a žádné dva si nejsou snad ani podobné. Ke konci hry už jsem se ale v rozlehlém světě občas ztrácel a hru jsem nakonec myslím ani nedohrál. :-(

Ve hře je nejlepší ta atmosféra. Při misi vylodění v Normandii když jedete ve vyloďovacím člunu a pak se otevřou vrata a vrhne vás to na pláž. Všude kolem sviští kulky, střílet nemá cenu, protože nepřítele ani nevidíte, schováváte se za barikády a doufáte, že jednu nekoupíte. Teď jsem viděl dokument a podle něj generálové předpokládali ztráty při vylodění až 70%, po dohrání první mise pochopíte proč. (Nakonec byli ztráty jen 20%)

Tak tohle mě moc bavilo! Ale nějak už mi vázne paměť. Už ani nevím, kde od toho mám CD, jestli jsem ho vlastně kdy měl. :-)
Souboje ve vzduchu jsou super, ale člověk se hodně pobaví ikdyž jen lítá volně krajinou a zkouší, co letadlo všechno zvládne, průlety několik metrů nad zemí, proplétání se mezi pilíři mostu. No prostě samé zábavné radovánky.

Na tuhle hru jsem se strašně těšil! Bohužel moje stará šunka to poněkud nezvládá, hlavně díky grafice. Naštěstí jsem jednoho dne našel takový prográmek, který grafiku zjednodušuje, tak můžu, ikdyž s problémama, hrát. Jen na to mít čas a nemít potřebu spánku! :-D

Nejdřív jsem této hře nevěnoval moc pozornost, ležela ve skříni a prášilo se na ni. Jednou jsem ji vložil do mechaniky a nainstaloval. Za chvíli jsem se octl ve hnusné, zaprášené věznici. Hrál jsem většinou v noci, měl jsem zhasnuto abych v té temnotě aspoň něco viděl a byl to opravdu občas adrenalin! Dlouho se nic neděje, jen zvuky naznačují že se každou chvilku něco stane a když se to stane ta k přesně ve chvíli, kdy to nečekáte. Atmosféra vám zrychluje tep hlavně ze začátku, postupně si zvyknete, ale to zase začne přibývat nepřátel a užijete si akční zábavu.

Warcraft II, byla první z řady modernějších her, které jsem hrál. Moc už si sice nepamatuju detaily, ale vím, že grafika mi připadala úplně parádní, sněhové mapy neměly se svými zamrzlými vodními plochami konkurenci.
Zelení trollové házející sekyrky nebo co to bylo, byli parádní! :-)

Jo jo, stará civilizace. Ta by se dala nazvat jako herní pravěk. Tu jsem hrál jako první strategii, to jsem ještě nevěděl vůbec nic vůbec o ničem ale času jsem u ní strávil spoustu! Anarchie byla jediné státní zřízení, proč taky používat jiné, když to v něm tak hezky funguje. :-)
Tanky proti Phalanxům, jak jsem to jen mohl hrát, když jsem skoro ještě nevěděl, co je to angličtina....
Staré dobré časy Kačeři, Pronc of Persia a Civilizace. To jsme byli ještě malé děti :-D

Opravdu skvělý kousek! Jedna s mála her které jsem dohrál do konce více než jednou. A to nepočítám desítky hodin strávených u nadstavbové části zvané jízda. K příběhu, grafice atd. se už asi nemá cenu vracet, tak se na to podívám trochu z jiného pohledu formátu jízda.
Už začátek, když stojíte někde na parkovišti ve zvoleném druhu atomobilu, zmáčknete šipku dopředu a motor té staré herky zahučí a auto se nemotorně pohne dopředu. Sedíte-li v taxíku, tak na vás každých pár metrů mává chodec chtějící někam hodit a nechat vás něco vydělat. Můžete jet pomaličku a kochat se okolím, nebo na to trochu šlápnout, dovolí-li to ovšem auto :-). Potom ale musíte dávat velké bacha na policajty. Pěší strážníci v dobových uniformách vás moc zajímat nemusejí, horší je to s motorizovanými ochránci zákona, jejichž auta jsou často rychlejší než ta vaše a mohli byste tak přijít o své penízky, nebo jít dokonce sedět, záleží na výši vašeho přestupku, což by znamenalo konec hry.
Vyhnete-li se hlídkám a dovezete zákazníka na určené místo v čas, přisypou se vám penízky, přijedete-li pozdě, peněz bude méně. A na co peníze? No přece na opravu vašeho čtyřkolého miláčka, přece si nebudete po každé srážce krást nové!
Dalo by se říct, že honičky s policií jsou formátem sami pro sebe. Když si v extrémní jízdě vybojujete nějaké silnější auto, můžete si dovolit trochu si s policií zahrát a nechat po sobě vyhlásit pátrání a to je potom adrenalin. Plné město houkajících policejních aut, zátarasy na silnici, dřív nebo později při honičce někoho porazíte, tak dojde i na střelbu.
Prostě jízda vydá téměř na samostatnou hru a strávil jsem u ní snad víc času než u samotného příběhu.
Jen ti ostatní řidiči. No to je hrůza! Jediné na co reagují je červená na semaforu a trochu uhnou když na ně zatrobíte. Ale těch srážek, co jsem zažil, když si to valím stodvacet a ten troba v klobouku se prostě rozhodne odbočit doleva. Prostě není-li červená, nebo řidiči nestojí přímo něco v cestě, tak jede a nezajímá ho co se děje kolem něj. Doufám, že to do dvojky spraví!