Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
 

Komentáře

« Novější Starší »

Wolfenstein: The New Order

  • PC 70
Moje první pořádné setkání s B. J. Blazkowiczem (samozřejmě jsem kdysi zkoušel i Wolfa 3D, ale jen malou chvíli) a... tohle jsem asi tak úplně nečekal.

Totiž střílí se tu hodně, což jsem čekal, příběh je jak z béčkovýho akčního filmu, což jsem taky čekal, ale překvapilo mě, že jsou tu stealth prvky (a jak jsem si je užíval), kdy jsem mohl posílat nácky na pravdu boží s pomocí pistole s tlumičem a nože. A ano, pokud se to pokazí, tak holt člověk popadne do každé ruky jednu útočnou pušku a kosí to hlava nehlava (což při hře na nejvyšší obížnost (díky herní výzvo 2018) není vždycky sranda), ale při postupu s rozmyslem se mi docela dost částí dařilo proplížit a vlastně mě mrzelo, že to někdy prostě nejde.

Nicméně by to asi nebyl B. J. kdyby se jen plížil a nemohl ostošest vyprazdňovat zásobníky do příchozích pravicových extrémistů. Střílení je tady samozřejmě taky dost zábavný, páč zbraně dělají, co se od nich čeká a navíc se prakticky všechny dají používat v duálním režimu, kdy máte v každé ruce jednu, což pak působí o řád akčněji. Akorát mi teda některý přišly vzhledově docela nudný (automatická brokovnice vypadá jako krabice). Taky se mi líbí, že zdraví tu funguje stejně jako v (pro mě) klasických střílečkách a musíte tím pádem hledat lékarničky.

Co mě místy opravdu dělalo problémy, a je mi jasné, že na tom nese vinu i zvolená obtížnost, byl systém ukládání. Jsou tady totiž checkpointy a když se Vám holt některá pasáž nedaří, budete ji opakovat zas a znovu bez možnosti postupného ukládání po každém krůčku. Mno a jelikož nejsem žádný FPS eso a nedávám "headshoty" s myší uvázanou za zády, občas jsem se docela zapotil.

Velkou radost mi naopak dělala jakási intermezza mezi některými misemi, kdy jste v základně rebelů, hra zpomalí tempo a je čas i na nějaký příběh, který tomu dává přijemné kulisy a snaží se Blazkowicze hezky zlidštit (i když toho patosu na mě bylo asi příliš).

Pro: Stealth, dynamická akce, pocit ze střelby, pauzy mezi misemi

Proti: Systém ukládání, místy příběh

+16

Botanicula

  • PC 75
Juchů! Ozývalo se v traileru a já si říkal, že to působí jako krásně milá hra, kterou bych si opravdu rád zahrál (i přes moji podivnou nechuť ke "cute" hrám). I tak mi ale trvalo několik let, než jsem se do ní pustil, což je nespíš dáno tím, že adventurní hry (ve smyslu herního žánru) moc často nehrávám.

Jenže ona Botanicula jakkoliv je to adventura, tak je tak příjemně nenáročná a opravdu tak neuvěřitelně milá, že jsem ji vlastně bral jen jako takovou pohádku (až "večerníčkového" typu), u které jen tak klikám na všechny ty roztodivné tvary a tvory a hra mě odměňuje skvělými zvuky a až groteskními animacemi. Ty nejlepší části pak pro mě byly momenty, kdy je pro daný úkol třeba zvolit jednoho z pětice hlavních hrdinů, protože úkol vždy umí splnit jen jeden, ale i ostatní se svým svérázným způsobem snaží. A jelikož jsem chtěl vidět co nejvíce animací a nechat hru, aby mi vykouzlila ten poťouchlý úsměv na obličeji, záměrně jsem se vždy pokoušel vybrat nejdřív ty postavičky, kterým se úkol nepodaří splnit (a z toho, co jsem slyšel, dotáhla Amanita tenhle koncept k dokonalosti v Chuchlovi, kde je vlastně cílem najít všechny ty animace, kdy se hlavnímu hrdinovi groteskně nedaří).

Pokud má tedy člověk chuť na milou a nenáročnou hru, je Botanicula jasnou volbou a i když je relativně krátká, dokážu si snadno představit, že si ji příští rok zkusím alespoň částečně znovu, abych se zase mohl takhle pitomě usmívat:

:)

Pro: milá, nenáročná a vtipná hra se super zvuky a animacemi

Proti: fixní rozlišení (pokud si s tím člověk nepohraje, je obraz rámovaný černými pruhy), může působit až moc jednoduše

+22

Ori and the Blind Forest

  • PC 80
Když jsem z téhle hry viděl první obrázky a následně i videa, říkal jsem si, že je to na mě možná až moc kýčovitě hezké (mám problém hrát hry, které působí moc "cute" dojmem) a pořád jsem osciloval na hraně, jestli se mi vizuální zpracování líbí nebo ne. Zároveň mě ale zaujalo, že se o hře mluvilo jako o relativně těžké záležitosti, v jejíž souvislosti se zmiňovala např. úroveň se zatopeným stromem. A musím říct, že Ori má svoje chvilky, kdy je opravdu trošku těžší, ale není jich moc a vyžadují "jenom" naučit se dobře hru ovládat a možná pár pokusů, než si člověk uvědomí, co v té rychlosti má udělat (ale nepůsobilo to na mě nějak nefér dojmem).

Při hraní mě naopak mile překvapilo zmiňované vizuální zpracování, protože v pohybu a s místy temnější atmosférou jsem na svoje původní výtky rychle zapomněl a začal si užívat radost, která je vidět v Oriho pohybu (těch několik animací pro základní skok mě do konce hry neomrzelo sledovat). Prostředí je navíc hezky rozmanité a i když se člověk vrací do již navštívených lokací, žádná se mi nestihla nějak výrazně okoukat.

Příběh hry je pohádkově hezký a má pár silnějších momentů, ale pro mě to rozhodně nebylo to hlavní a spíš jsem ho tedy bral jako takové příjemně nenáročné pozadí. Herní doba není nijak zbytečně dlouhá a systém progrese taky docela funguje, i když některé schopnosti působí trochu "výplňovým" dojmem a něco člověk přestane časem využívat, protože získá nějakou lepší schopnost. Ale to je drobnost, i přes kterou mě hra bavila od začátku do konce.

Pro: Audiovizuální zpracování, radost z pohybu, obtížnost, délka hry

Proti: Pár výplňových schopností

+22

Transistor

  • PC 70
Transistor je krásnej.

Tým, jehož první hrou byl můj oblíbenej Bastion, pohnul s celým konceptem a ačkoliv ve vizuálu by se daly hledat podobnosti (krásný kreslený prostředí, izometrickej pohled), v bojové části už jich tolik není, protože zatímco Bastion byl ryze akční záležitost spoléhající na Vaše reflexy, Transistor se řadí spíše k taktickým akcím. Během boje (což je vlastně jediná pořádná herní mechanika) můžete hru pauzovat a plánovat akce, které má postava následně provést. Ale i když jsou boje a kombinace schopností zajímavé, neměl jsem z úspěšného pokoření nepřátel nikdy takový pocit zadostiučinění jako v případě prvotiny Supergiant Games. Na druhou stranu vzhledem k celkové délce hry a množství schopností a jejich kombinací (hra Vás navíc lehce popostrkuje, abyste aktivní schopnosti měnili a nespoléhali se na jedinou kombinaci tím, že využíváním různých schopností v různých slotech odkrýváte další kousky příběhového pozadí) mě boje nestihli začít nudit.

Hodně tomu samozřejmě pomáhají i další aspekty hry, protože jak jsem psal na začátku, Transistor je krásnej. Prostředí hry vypadá úžasně, i ten relativně snadný příběh mě bavil (hlavní postava zpěvačky, co ztratila hlas, mi přišla skvěle podaná) a hudba od Darrena Korba je stejně jako v případě Bastionu nádherná. A ačkoliv jsem neměl chuť pouštět se po konci do New Game+, určitě můžu hru doporučit.

Pro: postavy, prostředí, hudba, zajímavý schopnosti a jejich všemožný kombinování

Proti: ne zas tak záživný boje, přímočarost příběhu

+12

Marie's Room

  • PC 70
Tahle hodinová záležitost mi udělala radost vykreslením hlavních postav a jistou civilností, která na mě při prozkoumávání titulního pokoje dýchala. Během hodinky se přes vyprávění hlavní představitelky seznámíte jak s ní, tak s její kamarádkou z dětství a na konci budete mít pocit, že postavy docela dobře znáte. Na druhou stranu mi přišlo trošku škoda, že hádanky jsou relativně snadné (jedna je až tak snadná, že mě vůbec nenapadlo, že řešení bude natolik banální) a zároveň mě ani nenadchlo celkové rozuzlení (spoilovat ale nehodlám).

Nicméně pokud si chcete na hodinku oddychnout a jen se tak přehrabovat v teenagerském pokoji, určitě hru zkuste. Když je navíc zadarmo.

Pro: Postavy, krátká hrací doba, "cena"

Proti: Závěr, lehké hádanky

+7

The Mammoth: A Cave Painting

  • PC 80
Krásná jednohubka, která mě překvapila svojí hloubkou (moc her zadarmo jsem nehrál a asi od nich mám malá očekávání). Vizuál je super a délka hry úplně stačí, aby se na konci člověk na chvíli zamyslel. Ve hře v zásadě jen chodíte, troubíte na svoje mamuťátka, útočíte na lovce a k tomu posloucháte vypravěčku. Ale za těch pět minut to stojí.

Pro: Příběh, délka hry, vizuál, vypravěčka

+11

Doom II: Hell on Earth

  • PC 85
Legenda? Pamatuju si, že jsem to hrál jako malej, vždycky s cheatama a fascinoval mě starší brácha, kterej to dohrál bez nich. Některý úrovně si pamatuju dodneška, ale určitě je neznám nazpamět.

Legenda? Mile mě překvapilo, že nezmodovaná verze je v klidu hratelná i dnes. Samozřejmě, že grafika zestárla, zbraně nejsou moc rozmanitý (přičemž pistoli použije člověk jen v první úrovni a pak už je úplně zbytečná) a částečně u mě fungovala i ta nostalgie. Ale zároveň je prostě fakt, že hra skvěle šlape, neustále na mě sype další a další nepřátele a design úrovní (i jejich relativní krátkost) mě nutí kouknout ještě za tyhle dveře a pak už slibuju na tuty, že to vypnu... Navíc nepřátele se sypou chytře a prakticky vždycky člověk ví, že se někde něco otevřelo, odkud ti šmejdi přišli a zároveň, že tam budou ležet nějaký náboje nebo třeba i lékarnička.

Legenda? Jeden z nejikoničtějších prvků je pro mě hlava "Doom-týpka", která uprostřed panelu se životama kouká kolem a jak to zdraví ubývá, čím dál tím víc krvácí (nasranej výraz mezi 40 a 60 životama je asi můj nejoblíbenější). Proč se tohle v moderních hrách neobjevuje, třeba jen jako "vtipná položka, co se dá zapnout v menu" je mi záhadou - vždyť je to super.

Legenda? Jo, to bejval fajn časák :)

A Doom II je taky fajn.

Pro: Akce, design (i když nelogickej) úrovní, některé zbraně

Proti: Stará grafika, ovládání bez myši, málo zbraní

+21

The Last Guardian

  • PS4 80
Před Last Guardianem jsem nehrál ani Ico ani Shadow of the Colossus, takže to byla moje první zkušenost s tvorbou Fumito Uedy. Do hry jsem šel s tím, že by se mělo jednat o poněkud citlivější zážitek, než je v herním průmyslu zvykem, a za sebe musím uznat, že jsem to z toho opravdu cítil.

Středobodem hry je okřídlený kočko-pes, Trico, se kterým se v roli malého kluka, ztraceného v neznámem chrámovém komplexu, postupně seznamujete, zvykáte si na sebe, pomáháte si a snažíte se dostat z komplexu pryč a současně i zjistit, co se to tady děje a kde jste se tu vzali.

Přitom Tricovi sem tam nacházíte jídlo, sem tam ho podrbkáte, sem tam z něj vytáhnete zapíchnutý oštěp, a on se Vám odměňuje tím, že Vás začne víc poslouchat, že se o Vás bojí a když může, snaží se Vám pomoct. Vůbec nejvíc se mi na hře líbilo právě to, že na mě Trico nepůsobil naskriptovaně, ale opravdu jako zvíře (jakkoliv stále v mantinelech lineární naskriptované hry). A tak na mě občas jen zmateně koukal, když jsem poskakoval kolem a snažil jsem se mu špatně vysvětlit, že bych potřeboval, aby udělal tohle nebo ono, občas jsem mu nadával a pak si ho šel usmiřovat (ačkoliv on nevěděl, že jsem mu nadával, ale já se cítil špatně) a vůbec jsem nad ním moc nepřemýšlel jako nad shlukem polygonů, ale jako nad zvířecím parťákem.

Líbil se mi i fakt, že hrajete za malého kluka a hra to dostatečně reflektuje, takže s nepřáteli se nemáte šanci "na férovku" nijak vypořádat (maximálně do nich žduchnout a utéct). Pokud Vás chytí, snažíte se jim vysmeknout tím, že mačkáte všechna tlačítka na ovladači jako zběsilí (což mám tendenci automaticky dělat v obdobných situacích i v jiných hrách).

Technická stránka hry mě nijak neurazila, což komentuji s ohledem na fakt, že jsem po vydání vnímal určitou hlasitou (možná) menšinu, která si stěžovala, že hra vypadá jako z dob Playstation 2. Jelikož jsem ale velký blázen do krásně zpracovaných animací, už od prvních videí jsem děsně hltal pohyb kluka (například běh po schodech má tak krásnou animaci!). A samozřejmě i Tricovy animace jsou úžasný (když přítelkyně viděla, jak se chystá někam skočit, komentovala to slovy, že přesně takhle ten skok vyměřuje i naše kočka). Jedinou výtkou by tak mohlo být relativně stále stejné prostředí.

Celkově by mohla být hra i o kousek kratší (o hodinu méně pobíhání v hnědých chodbách), ale v zásadě jsem si hru užil a pár momentů mi opravdu na dlouho zůstane v paměti.

Pro: Trico, animace, vztah s Tricem, příběh

Proti: místy frustrace z "neposlušného" Trica; relativně stále stejné prostředí (spousta hnědých chodeb)

+12

West of Loathing

  • PC 75
Klobouk posazený hluboko do čela, kolty nízko u pasu, na kostelní věži 11:59, napětí, že by se dalo krájet, a Vy i Váš sok stojíte proti sobě zaplavení pocitem očekávání a naprostého soustředění. Tak přesně tohle se ve West of Loathing neobjevuje.

Na styl tohoto westernového RPG mi nejvíc ze všeho sedí slovo "poťouchlý". Ve hře se vydáváte se svým hrdinou, u kterého si samozřejmě nejdříve zvolíte jedno z roky prověřených povolání (cow puncher, beanslinger nebo snake oiler), na pouť za bohatstvím a štěstím. S humorem sobě vlastním, který tady prostupuje naprosto vším (včetně nastavení hry), se tak budete po cestě potkávat s podivnými postavami na ještě podivnějších místech, naberete si k sobě "parťáka", který zároveň funguje jako deníček, budete řešit narůstající hrozbu nekromantů, krávy, které se v duchu anglického idiomu "vrátili domů" (z pekla!), budete si zlepšovat vlastnosti i schopnosti, objevovat nové perky a sbírat hromady roztodivných předmětů (třeba jehly, fungující jako paklíče, ukryté kde jinde než v kupkách sena nebo odporně vyhlížející vybavení skryté na dně nechutných kyblíků na plivání).

Boje jsou zde tahové a v zásadě nijak těžké. Na několika místech jsou navíc nepřátele dostupní, kdykoliv chcete, takže zde můžete chviličku "grindovat" a nabrat nějaké ty zkušenosti navíc (ve hře nejsou úrovně Vaší postavy, ale úrovně jednotlivých vlastností a schopností, do kterých přímo dáváte zkušenosti). V rámci všech těch předmětů je navíc jídlo, pití a lektvary, které Vám zvyšují vlastnosti až do vyspání (což jsem za celou hru udělal asi 4x), a tak se občas stačí trochu posilnit a boji pak budete procházet, jak kulky z revolveru kloboukem.

Většinu situací ve hře ale můžete řešit i jinak, než bojem, což Vás často navíc odmění i odpovídajícím vtípkem (můžete tak třeba vysvětlovat elektrickému kostlivci, proč je jeho existence v zásadě nemožná). Bohužel podstatnou část takových situací řešíte pomocí jedné až dvou schopností (outfoxin' je základ). V některých lokacích se ale objevují i hádanky, které žádnou herní schopností nevyřešíte, a párkrát jsem si tak musel vzít do ruky tužku a papír a pěkně si zadání napsat, abych se nad ním mohl zamyslet.

Hra mi celkově zabrala něco kolem 20 hodin, ale ke konci jsem se přistihl, že některé texty už tak nějak automaticky odklikávám (hlavně u náhodných setkání), protože už jsem přibližně věděl, co bude následovat za vtip a ani se mi to proto nechtělo číst. Takže kdyby byla hra o malý kousek kratší, asi by mi to ani nevadilo. Nicméně i tak bych ji doporučil, hlavně pak, pokud má člověk rád pořádnou dávku uhozeného a slovního humoru.

Příklad vtípku, který mi ještě teď cuká koutkem: V jedné lokaci s dolem jsem narazil na několik důlních strojů, o kterých jsem zjevně netušil, k čemu slouží. Dialogové okno mi po jejich prozkoumání nabídlo dvě možnosti: abych se zeptal své parťačky, Alice, k čemu ty stroje jsou, nebo abych to vysvětlil já jí. Samozřejmě jsem jal jí to dopodrobna vysvětlit, což Alice ocenila rezignovanými povzdechy a otáčením očí v sloup. A za svoji nekonečnou odbornost jsem pak získal perk "Minesplainer" :)

Pro: Humor, humor, občasné hádanky a... říkal jsem humor?

Proti: Hra by mohla být o chlup kratší, možná až příliš lehké souboje

+10

Hellblade: Senua's Sacrifice

  • PC 90
Když jsem před lety viděl první krátkou ukázku z téhle hry, hrozně se mi nelíbilo nastavení kamery za zády hlavní postavy a navíc mě odrazovalo zvolené téma, psychózou stíhané hrdinky - bál jsem se totiž, že půjde převážně o hororovou hru plnou "lekaček" a hororových výjevů. Jak se ale blížilo vydání a já se konečně podíval i na další vývojářské deníčky, začal jsem se na hru nepokrytě těšit a když potom hra vyšla a začala sklízet vysoká hodnocení a pochvalné reakce, měl jsem o to větší radost. Do hry jsem tak šel už s vědomím, co od ní čekat, a naopak i co nečekat.

A pání, to byl ale podmanivý zážitek. Společně s hrdinkou Senuou, piktskou válečnicí, se vydáváte do norského mytologického pekla (Helheim) prosit bohyni Hellu o záchranu duše Vašeho mrtvého milého, Dilliona. Z pohledu herních mechanik se nejedná o nic složitého a prakticky tak "jen" chodíte, řešíte relativně stále stejné environmentální puzzly a bojujete (s pouze pár typy nepřátel). A ačkoliv by tak mohly tyhle mechaniky někoho po čase začít štvát svojí nedostatečnou variabilitou a relativně malými možnostmi interakce s prostředím, to hlavní, co hru a mě hnalo kupředu, byl právě příběh a jeho vnímání. Ony vlastně jak ty puzzly tak i boje pěkně korelují s mentálním stavem hrdinky, kolem kterého se výrazně točí i ten nastíněný příběh. A nejen příběh se točí, protože hlasy, které má Senua v hlavě, jsou nahrány binaurálními mikrofony a tak se při hře (se sluchátky!) motají kolem hlavy i Vám. Vcítění se do hrdinky a její psychózy napomáhá i úchvatné grafické zpracování, které mě nejednou donutilo zastavit a chvíli jen tak koukat (a následně spustit na funkce bohatý foto-režim), a současně i vynikající herecký výkon představitelky Senuy.

V konečném důsledku mě tak hra nadchla ještě víc, než jsem čekal, a celou jsem ji dohrál na dvě posezení za přibližně 8 hodin (z toho alespoň hodinu jsem strávil ve foto-režimu).

Pro: příběh, audio-vizuální zpracování, foto-režim

Proti: občas kamera během bojů

+19