Dark Souls: Artorias of the Abyss

Moje první zkušenost s Dark Souls byla v rámci Prepare to Die edice hry, jehož je toto rozšíření již součástí. I proto mě nenapadlo nějak více pátrat o jeho detailech. A nakonec se mi stalo to stejné, co řadě dalších hráčů a vstup do nové oblasti jsem nejprve zcela minul. Naštěstí jsem si před bitvou s finálním bossem základní hry zobrazil seznam všech bossů a tak jsem si mohl hraní o něco prodloužit i v mém prvním průchodu hrou.
 
A nové lokace jsou skutečně povedené. Nejvíc se mi líbilo v oblasti Royal Woods, která odpovídá Darkroot Garden z minulosti, když ještě byla plná života před pohlcením Abyss. Také se mi zamlouvá jedna teorie, že ty podivné rostliny v současnosti jsou ve skutečností původní zahradníci z minulosti. Další mou oblíbenou lokací je pak závěrečné Chasm of the Abyss, který působí hodně depresivně a nabízí také rozšíření příběhu Sif, kde je možné ji osvobodit, což potom vede ke krátké bonusové filmové sekvenci v hlavní hře.
 
Průchod lokacemi je na první dobrou i s nabušenou postavou vskutku náročné, obzvláště mě vždy dokážou naštvat obyvatelé města Oolacile, kteří mě buď zruší kouzly a nebo prostě spadnu do propasti. Třešničkou jsou potom bossové. Guardian se celkem dá, horší je pozdější nepovinná konfrontace dvou Guardianů najednou, to už tak snadné nebylo. Následující Artorias už mi pak dal slušně zabrat, než jsem si zvykl na jeho mírně opožděné útoky. Zatímco finální Manus už mi obvykle zatápí slušně, nepovinný drak Kalameet mi zase tak moc problémy nedělal, protože jsem se rychle naučil rozpoznávat jeho útoky.
 
Celkově se jedná o povedené rozšíření, má slušný design lokací, těžké nepřátelé i bossy. Asi jedinou výtkou tak zůstává to, že je velmi snadné tohle všechno minout.