Podvodní průzkum neznámé planety, boj o holý život v nehostinném prostředí i stavění a piplání si vlastní základny. Subnautica všechny tyhle úlohy zvládá skvěle. Ze začátku až z roztomilé hry, ve které se snažíte pochytat rybky v okolí, abyste z nich vytáhli trochu pitné vody, se postupem času stává téměř horová záležitost, kdy se v podvodním robotovi modlíte, aby si Vás ta podivná podvodní stvůra nevšimla a vy se ve zdraví dostali z tohohle šíleného komplexu jeskyní do známých mělkých vod i s haldou materiálu, který potřebujete k dalšímu postupu (nebo k výrobě toho skvělého reaktoru, co Vám určitě ušetří sbírání hub v okolí).

I když se to zdá z hlediska příběhu pochopitelné, opravdu mě mrzela absence pořádné mapy a utíkal jsem tak po prvních 30 hodinách na internet hledat, kam že se to mám v rámci příběhu (a hledání dalšího materiálu) vydat. A přitom by stačilo se jen v jednu konkrétní chvíli podívat tím správným směrem a ne se strachy bez sebe rychle vracet na hladinu. Jenže tahle hra umí být vážně děsivá a nebýt internetových map, dohrání by mi trvalo klidně o nějakých 10 hodin déle.

Současně jsem ale opravdu žasl, jak úchvatné podvodní biomy tvůrci ve hře vytvořili a postupem času si i některé na první potkání nebezpečné tvory oblíbil (stalkeři a jejich hravé sbírání plechů!). Líbilo se mi i to, že hra neobsahuje téměř žádné zbraně (více méně jen nůž) a násilný postup tak není validní možností (a stejně tak ani spoléhání se na fakt, že přece držím v ruce zabijáka podvodních tvorů mk. 2 a nic se mi tím pádem nemůže stát). Nakonec i přes všechny děsy, které si nakonec stejně jen (většinou) malujete ve své hlavě, je to parádní záležitost se skvělým designem a provedením.

Pixel-artová 2D akční pecka! Souznění mechanik s příběhem je zde naprosto parádní, protože každá Vaše smrt v jednotlivých misích je pro postavu jen předtucha, jak by věci dopadly, kdyby dělala právě to, jak jste ji (špatně) ovládali. Nebo si tu smrt postava prožila a teď ví? Droga Chronos (viz popisek) umožňuje hlavní postavě vnímat čas jinak. A kolem času a jeho vnímání se to celé točí.

Krom skvělého příběhu je parádní právě i akce. Na začátku mise si Váš chrabrý (?) samuraj nandá sluchátka do uší a pustí si hudbu, která hraje i Vám. Pravda, jediný zásah Vás sice zabije, ale podobně jako v Hotline Miami vidíte víc než Vaši nepřátelé, a tak si můžete akci vždy trochu naplánovat - "rozrazím kotoulem dveře, rychlým švihem katany rozseknu prvního neřáda, další kotoul se zpomaleným časem na vyhnutí se kulce druhého neřáda, kterého následně zezadu zabiju. Vteřinu počkám, u čehož seberu vázu ze stolku a mrštím s ní po hlavě třetího neřáda, co přiběhne po schodech..." Ne vždycky se mi sice podařIlo plán přesně provést, ale když to i s jistou dávkou improvizace vyšlo, o to větší zadostiučinění jsem z toho cítil.

Systém rozhovorů mě taky hodně bavil, protože když Vám někdo něco vykládá, můžete ho utnout dřív a pophnat ho k meritu věci. Některé postavy z toho asi nejsou zrovna urvaný, ale hraní za postavu tak dostává nový rozměr. Zamrzí snad jen otevřený konec, který si říká o druhý díl a bližší seznámení s některými postavami.

Můj velký rest z období PS 2 a následně i PS 3, ke kterému jsem se ale vždycky chtěl dostat.

Naprosto dechberoucí prostředí hry mě přikovalo k televizi jako málo co. Obrovská "zapovězená" země je sice prostá jiných lidí, ale tak nádherná, že jen projížďka z centrálního chrámu k nejbližší skále je zážitek. Hra se nezdržuje s nějakým vysvětlováním co a jak, a raději Vás do všeho vrhne s tím, aby si člověk na mechaniky přišel sám. To mi plně souznělo s pocitem osamění, který jsem zde cítil na každém kroku, a to i přes přítomnost věrné klisny Agro (mimochodem nádherně naanimované), která mi velmi rychle přirostla k srdci (ačkoliv jsem až do psaní tohohle komentáře netušil, že to je klisna, ehm).

Kromě zabíjení titulních kolosů ve hře není moc co dělat a jelikož se hra neobtěžuje s nějakým vysvětlováním, vlastně jsem ani nevěděl, proč je zabíjím (tedy krom toho, že by to snad mohlo přivést lásku hlavního hrdiny zpět k životu). Navíc většina kolosů není primárně agresivních, což mě o to víc nutilo k zamyšlení, co jsem zač a co to vlastně dělám. Kolosové jsou majestátní a ve většině případů mi jich bylo opravdu líto, ale to jde opět ruku v ruce s celým příběhem.

Hru mi trochu kazilo ovládání kamery, která se neustále sama upravovala, a kdykoliv jsem se snažil podívat na něco nahoře, trochu jsem s ní musel zápasit. Absence tutoriálu a moje vrozená blbost navíc zapříčinili, že jsem až někdy po půlce hry konečně pochopil, že pro sprint na koni mám tlačítko držet, nikoliv každou chvíli zmáčknout jako v jedné jiné hře, kde jsou koně (a klobouky). To ale nemění nic na tom, že se jednalo o úžasný melancholický zážitek.

Tohle je hra, na kterou jsem se vážně těšil. Věděl jsem ale o ní jen to, že se budu pohybovat po vesmírných stanicích/lodích z pohledu první osoby, že na ní pracovali někteří tvůrci Bioshocku a že má velice osobitý komixově laděný vizuální styl.

V roli oživeného vězně se vydáváte ze své mateřské lodě (převážející kupu Vám podobných vězňů) na náhodně generované ztroskotané lodě, kde hledáte vybavení potřebné pro výrobu lepších/nových zbraní, úkolových předmětů a dalších nápomocných udělátek. Pokud zemřete, vůbec to nevadí, protože na Vaší mateřské lodi vytáhnou prostě dalšího vězně, ten dostane základní balíček (jídlo, palivo a nějaké náboje) a vy tak začnete hrát za novou postavu. Předměty, co už si člověk jednou vyrobil, po smrti neztrácí, ale veškeré náboje jsou ty tam. Každý nový vězeň má navíc jiné perky, které dále ozvláštňují hru - může to být například barvoslepost, velká výška, u které málem mlátíte hlavou o strop, nebo třeba moje oblíbená familiérnost, kdy má každý nepřítel namísto typového označení jméno (takže místo "útočná věž" člověk vidí "Suzie" nebo třeba "Jane").

Jak uvádí popisek hry, všechno ve hře prostupuje perfektní černý a suchý britský humor - od návrhu nepřátel (například "juves" od anglického "juvenile", kteří neustále pořvávají nějaké nadávky), přes příběh, kdy Vám úkoly zadává velice korektní palubní počítač mateřské lodi (namluvený skvělým Kevanem Brightingem, kterého jsem si zamiloval už ve The Stanley Parable), který ale nezmiňuje důležité detaily o dalším postupu, až po vyráběné předměty (výbušný kočičí robot na kolečkách).

Ačkoliv se prozkoumávání lodí může po čase zdát repetetivní, dokud jsem měl co vyrábět, hodně mě bavilo sledovat a skládat si v hlavě až epizodické příběhy jednotlivých oživených vězňů (protože smrt může přijít velmi snadno). Překvapilo mě zároveň, že vlastně nejde tolik o střílečku, protože nábojů není nikdy dost a nepřátelé je většinou jednodušší nějak šikovně obejít (zvlášť protože se téměř na každé lodi rodí z jakési líhně další a další).

Trochu mě mrzelo, že si konkrétní vězně nemůžete nějak dále vylepšovat nad rámec perků, díky čemuž by mi snad více přirostli k srdci a nepůsobili by pouze jako "spotřební zboží". I když on je to vzhledem k příběhu nejspíš záměr.

Jedna epizoda z průzkumu lodí:
Epizoda č. 5 - Vězeň Taylor - Zatčen za létání na hoverboardu u reaktoru krellské elektrárny. Radiace mu způsobuje pouze poloviční poškození. Měl za úkol najít kuličku do myši, což byla poslední část k postavení HR počítače. Našel ji v lodi plné radiace a raketových věží, kde ani kyslíku nebylo moc, a tak ji raději proběhl, něž nějak důkladně prošmejdil. Podařilo se mu vylepšit pár kusů vybavení, pak ale narazil na měnič genů a začal být barvoslepý. Naštěstí se mu po návštěvě lodi s dalším genetickým měničem vrátily barvy do života, ale jen proto, aby ho na stejném místě stihla smrt, když ho obklíčili Juves a Janitoři...

Interaktivní dokument, který v jednoduchých rozhovorech a minihrách přibližuje nejen události doby druhé heydrichiády, ale hlavně jak tuto dobu vnímali a prožívali jednotlivci. Hra kombinuje formu kamerou natáčených rozhovorů a velice povedených černobíle kreslených pasáží v komixovém stylu, které zachycují konkrétní prožitky jednotlivých postav.

Z hlediska herních mechanik samozřejmě nejde o nic převratného, minihry jsou veskrze jednoduché, ale síla celého díla tkví v informacích, které jsou hráčí prezentovány v rámci rozhovorů a pod postupně odkrývanými hesly v encyklopedii. A jelikož jsem toho o téhle době vlastně moc nevěděl, rád jsem se do textů začetl. Se hrou jsem strávil cca 3 nebo 4 hodiny a prošel jsem podstatnou část hesel v encyklopedii (určitě jsem ale neodemknul všechny). Na druhou stranu po dohrání příběhu jsem už neměl moc motivaci pokračovat v dohledávání informací popř. hesel, co jsem napoprvé nenašel (což není nutně chyba hry jako spíš moje lenost).

Rozhodně jsem ale rád, že jsem si hrou prošel a že něco takového vůbec má šanci vzniknout.

Už kdysi dávno (2005), když byl Alan Wake poprvé oznámen, to v jeho světě vypadalo krásně. Tedy, ne že by to byla milá hra, co zahřeje na duši, ale prostředí a příroda na mě působily opravdu dobře. A i když mám s hraním nějakých 9 let od vydání zpoždění, i tak když jsem se poprvé začal pohybovat po městečku Bright Falls a jeho okolí, říkal jsem si, že hra pořád vypadá skvěle.

Velmi sympatické mi bylo i rozdělení do 6 epizod a opravdu seriálový rámec s titulky na konci každé epizody a krátkým zopakováním, co se vše stalo, na začátku každé nové epizody. Problém ale mám s dějem, respektive možná především s hlavní postavou. Protože i když to, co se Alanovi a kolem něj děje, je docela zajímavé, Alan samotný mě rozčiloval prakticky kdykoliv otevřel pusu. Stejně tak mě moc nebavily ani souboje. Nutnost na každého nepřítele nejdříve chvíli svítit, než je možné ho zastřelit, sice může znít zajímavě, ale v praxi to akorát otravuje, asi hlavně proto, že jsou nepřátelé pořád stejní a jen k Vám tupě běží. Otrávenost alespoň u mě ještě navíc umocňovalo neustálé znovunalézání lepšího vybavení, protože v každé epizodě máte na začátku vždy základní nejslabší baterku a někdy i pistoli, ačkoliv jste minulou epizodu končili s brokovnicí, granáty a silnou svítilnou. Tím se samozřejmě omlouvá recyklovatelnost nepřátel, protože když už máte zase slabé vybavení, vůbec nevadí na Vás poslat haldy základní havěti.

Hra kromě příběhových cutscén sestává z pobíhání po lese, prozkoumávání okolí a neustálého pobíjení nepřátel, kteří se v některých pasážích objevují stále dokola. Občas se sice objeví i nějaká zajímavější mise (ptáci, útěk před policií) a líbilo se mi i to, že v některých pasážích můžete sednout za volant a část lokace projet autem, ale pak se zase objeví "staré dobré 100krát viděné". Jediné, co mě tak pořád drželo u hraní, bylo to opravdu krásné prostředí.

Poslední, třetí část z příběhu The City That Never Sleeps mě bavila ze všech asi nejvíc. Stejně jako u předešlých dvou DLC se nijak nemění mechaniky hry a člověk tak dostane na, ehm, stříbrném podnose "jen" nový příběh, který nijak výrazně nevystupuje z průměrného komixového sešitu s pavoukovníkem.

Ale stejně jako u prvních dvou DLC, já vlastně ani nic víc nečekal. Navíc tím, že se jedná o poslední část a všechno tak nějak vrcholí, mi přišlo, že nepřátelé jsou o chlup rozmanitější a tím pádem boje tak trochu hektičtější. Alespoň jsem tak mohl mít pocit, že naplno využívám všech těch nasbíraných zkušeností z předchozí doby strávené v roli pavoučáka, a občas, když se zadařilo, se kochat, jak se mi ten souboj (nebo jeho část) skvěle povedl ukočírovat. Tenhle díl se navíc odehrává během slunného odpoledne, kdy Manhattan vypadá naprosto úžasně, a jedním z nových oblečků je i verze pavoučníka z filmu Spider-Man: Paralelní světy, z kterého jsem měl až dětinskou radost.

Základní hra mě vzala natolik, že jsem season pass kupoval ještě před dohráním, jen abych mohl strávit v kůži pavoučnatce ještě chvíli.

Mechaniky hry zůstavají stejné, a DLC tak nabízí prakticky "jen" nový příběh, nějaké ty oblečky a myslím i nějaký nový typ nepřítele (ale nic co by nabourávalo stávající přístup k boji). Příběh se točí kolem Black cat, která se mihla v základní hře, ale moc prostoru tam neměla. A jelikož má s pavučiňákem nějakou společnou minulost, trošku se to zamotá. Celé to na mě působilo jako jeden ze tří sešitů komixu (DLC na sebe navazují a pro celý příběhový oblouk je potřeba odehrát všechny tři DLC), což samozřejmě k tématu dost sedí. A i když z toho není cítit ten pocit naléhavosti, jako u příběhu k základní hře, rozhodně mě to dokázalo udržet až do konce. Některé vedlejší úkoly působí sice jen jako výplň (otravná Screwball a její časové výzvy), ale stejně jsem je dělal všechny.

Protože metat salta, skákat po střechách a houpat se na pavučinách se mi ne a ne zajíst. DLC mi tak dalo přesně to, co jsem chtěl - další důvod, proč s pavoukáčem ještě chvíli poletovat po Manhattanu, aniž bych musel opakovat příběh ze základní hry.

Robotí láska je všude. Nebo aspoň láska je všude. Třeba v robotech. A v NieR: Automata je hodně robotů, takže i hodně lásky.

Tohle je další hra z ranku těch, co mě na první trailer vůbec nezaujaly, aneb sexistická mlátička s ošklivýma robotama, myslel jsem si. Když ale vyšli první recenze a já se do nich začetl, velmi rychle se hra přetavila v něco, co mě zaujalo.

A tak jsem se vydal na pouť sestávající z více průchodů, které ale dohromady tvoří jeden příběh a vůbec tak konec A (protože hra má konců jako písmen abecedy) neberu za konec. Během těch několika průchodů ovládáte postupně více postav, ať už bojovější modely androidů nebo hackovací (ale i ti zvládají boj docela dobře) a klestíte si cestu přes zástupy robotů, kteří ale možná nejsou zas tak špatní, jak na první pohled stejně nevypadají.

Příběh a postavy v něm mě bavily hodně a stejně tak i bojové, potažmo hackovací mechaniky. Trochu otravné jsou vedlejší úkoly, kde je potřeba neustále běhat do již prošlých lokací, ať už něco donést, nebo něco rozbít. Animace jsou ale krásné a on i ten svět je docela dost hezký.

Většinu času jsem měl navíc radost z pouhého pohybu hlavní postavy, který mi nějakým způsobem přišel o řád dynamičtější, než by člověk čekal. Hra navíc sama v určitých místech přepíná pohled ze třetí osoby na fixní kameru (ať už ze shora nebo z profilu) a k tomu má ještě pasáže, kde člověk (nebo android, ehm) lítá s letadýlkem a střílí na všechno, co se na obrazovce pohne (ve stylu shmup her).

Příběh na(ne)štěstí není nijak jednoduchý a jeho linky se mezi sebou proplétají, což nádherně vrcholí během skutečného konce hry. Všechno to navíc podkresluje a někdy i zcela překresluje nádherná hudba s řadou silných motivů, která se dá velmi dobře poslouchat jen tak (pokud člověka tyhle japonský epický soundtracky berou jako mě).

Rule #1: Kill them before they kill you.

Kdysi dávno v jedné předaleké galaxii... Alespoň tak většinou začínají hvězdné války. Děj téhle hry se odehrává v době klonových válek, ale při vývoji naštěstí někoho napadlo, že hrát za osamoceného klona, co by sám postřílel polovinu nepřátelské armády, nedává tak úplně smysl, takže z Vás udělají velitele elitní 4členné jednotky Delta. A v tom spočívá celé kouzlo hry a je to důvod proč tak dobře šlape.

Rule #23: Never pull sentry duty on an empty stomach.

V první misi sice začínáte sami, ale během chvilky postupně, jak Vás hra učí základním mechanikám, nacházíte jednotlivé členy týmu, kteří už jdou poté stále s Vámi. A jakmile máte celý tým pohromadě, začíná konečně to pravé hraní. Ve třech příběhových kapitolách pak pobíháte v misích po různých planetách, či vesmírných lodích, a i když jen střílíte nepřátelské roboty, zadávání úkolů pro tým tohle střílení natolik ozvlášťnuje, že jsem vydržel přikovaný k obrazovce dlouho do noci a celou hru prošel prakticky během jednoho víkendu.

Rule #39: Never say no to bacta.

Ono zadávání úkolů není nic složitého a využijete k tomu pár kláves. Když je potřeba udělat něco konkrétního a podíváte se na dané místo, zobrazí se Vám zde hologram naznačující, že tam můžete někoho z týmu poslat. Navíc, ani nevybíráte, koho konkrétně danou věc pošlete udělat, ale ten z týmu, kdo zrovna nemá zadaný úkol, se toho zhostí. A jelikož máte samozřejmě jakožto klonhelmu, zobrazení hologramu dává smysl, stejně jako ukazatele nábojů a zdraví Vás i ostatních členů týmu.

Rule #89: One's an anomaly, two's a trend.

Samotné střílení není nějak výrazně dobré (základní zbraň má divně velký rozptyl), ale jelikož jste 4, jde to většinou docela v pohodě. Vaši spolubojovníci navíc prakticky všechno komentují, a to včetně Vašich rozkazů (hlavní postavu namluvil Temuera Morrison, co hrál Jango Fetta :). A ačkoliv se jedná o klony, nejsou členové Vašeho týmu stejní a tak máte tichého odstřelovače, šílence, co rád nechává věci vybouchnout, a klasického utočníka, co jede polde pravidel. Díky parťákům je akce příjemně svižná a dynamická, protože kromě střílení máte pořád co dělat s rozdáváním rozkazů.

Rule #17: Always make sure they're dead.

Délka hry mi vyhovovala (nějakých 10 hodin), ale trochu mě zklamal příběhový konec hry (cliffhanger, u kterého jsem měl pocit, že byla plánována ještě jedna kapitola). Ale celkově jsem to hrál s chutí a členové týmu mi budou v dalších hrách chybět.

Moje první pořádné setkání s B. J. Blazkowiczem (samozřejmě jsem kdysi zkoušel i Wolfa 3D, ale jen malou chvíli) a... tohle jsem asi tak úplně nečekal.

Totiž střílí se tu hodně, což jsem čekal, příběh je jak z béčkovýho akčního filmu, což jsem taky čekal, ale překvapilo mě, že jsou tu stealth prvky (a jak jsem si je užíval), kdy jsem mohl posílat nácky na pravdu boží s pomocí pistole s tlumičem a nože. A ano, pokud se to pokazí, tak holt člověk popadne do každé ruky jednu útočnou pušku a kosí to hlava nehlava (což při hře na nejvyšší obížnost (díky herní výzvo 2018) není vždycky sranda), ale při postupu s rozmyslem se mi docela dost částí dařilo proplížit a vlastně mě mrzelo, že to někdy prostě nejde.

Nicméně by to asi nebyl B. J. kdyby se jen plížil a nemohl ostošest vyprazdňovat zásobníky do příchozích pravicových extrémistů. Střílení je tady samozřejmě taky dost zábavný, páč zbraně dělají, co se od nich čeká a navíc se prakticky všechny dají používat v duálním režimu, kdy máte v každé ruce jednu, což pak působí o řád akčněji. Akorát mi teda některý přišly vzhledově docela nudný (automatická brokovnice vypadá jako krabice). Taky se mi líbí, že zdraví tu funguje stejně jako v (pro mě) klasických střílečkách a musíte tím pádem hledat lékarničky.

Co mě místy opravdu dělalo problémy, a je mi jasné, že na tom nese vinu i zvolená obtížnost, byl systém ukládání. Jsou tady totiž checkpointy a když se Vám holt některá pasáž nedaří, budete ji opakovat zas a znovu bez možnosti postupného ukládání po každém krůčku. Mno a jelikož nejsem žádný FPS eso a nedávám "headshoty" s myší uvázanou za zády, občas jsem se docela zapotil.

Velkou radost mi naopak dělala jakási intermezza mezi některými misemi, kdy jste v základně rebelů, hra zpomalí tempo a je čas i na nějaký příběh, který tomu dává přijemné kulisy a snaží se Blazkowicze hezky zlidštit (i když toho patosu na mě bylo asi příliš).

Juchů! Ozývalo se v traileru a já si říkal, že to působí jako krásně milá hra, kterou bych si opravdu rád zahrál (i přes moji podivnou nechuť ke "cute" hrám). I tak mi ale trvalo několik let, než jsem se do ní pustil, což je nespíš dáno tím, že adventurní hry (ve smyslu herního žánru) moc často nehrávám.

Jenže ona Botanicula jakkoliv je to adventura, tak je tak příjemně nenáročná a opravdu tak neuvěřitelně milá, že jsem ji vlastně bral jen jako takovou pohádku (až "večerníčkového" typu), u které jen tak klikám na všechny ty roztodivné tvary a tvory a hra mě odměňuje skvělými zvuky a až groteskními animacemi. Ty nejlepší části pak pro mě byly momenty, kdy je pro daný úkol třeba zvolit jednoho z pětice hlavních hrdinů, protože úkol vždy umí splnit jen jeden, ale i ostatní se svým svérázným způsobem snaží. A jelikož jsem chtěl vidět co nejvíce animací a nechat hru, aby mi vykouzlila ten poťouchlý úsměv na obličeji, záměrně jsem se vždy pokoušel vybrat nejdřív ty postavičky, kterým se úkol nepodaří splnit (a z toho, co jsem slyšel, dotáhla Amanita tenhle koncept k dokonalosti v Chuchlovi, kde je vlastně cílem najít všechny ty animace, kdy se hlavnímu hrdinovi groteskně nedaří).

Pokud má tedy člověk chuť na milou a nenáročnou hru, je Botanicula jasnou volbou a i když je relativně krátká, dokážu si snadno představit, že si ji příští rok zkusím alespoň částečně znovu, abych se zase mohl takhle pitomě usmívat:

:)

Když jsem z téhle hry viděl první obrázky a následně i videa, říkal jsem si, že je to na mě možná až moc kýčovitě hezké (mám problém hrát hry, které působí moc "cute" dojmem) a pořád jsem osciloval na hraně, jestli se mi vizuální zpracování líbí nebo ne. Zároveň mě ale zaujalo, že se o hře mluvilo jako o relativně těžké záležitosti, v jejíž souvislosti se zmiňovala např. úroveň se zatopeným stromem. A musím říct, že Ori má svoje chvilky, kdy je opravdu trošku těžší, ale není jich moc a vyžadují "jenom" naučit se dobře hru ovládat a možná pár pokusů, než si člověk uvědomí, co v té rychlosti má udělat (ale nepůsobilo to na mě nějak nefér dojmem).

Při hraní mě naopak mile překvapilo zmiňované vizuální zpracování, protože v pohybu a s místy temnější atmosférou jsem na svoje původní výtky rychle zapomněl a začal si užívat radost, která je vidět v Oriho pohybu (těch několik animací pro základní skok mě do konce hry neomrzelo sledovat). Prostředí je navíc hezky rozmanité a i když se člověk vrací do již navštívených lokací, žádná se mi nestihla nějak výrazně okoukat.

Příběh hry je pohádkově hezký a má pár silnějších momentů, ale pro mě to rozhodně nebylo to hlavní a spíš jsem ho tedy bral jako takové příjemně nenáročné pozadí. Herní doba není nijak zbytečně dlouhá a systém progrese taky docela funguje, i když některé schopnosti působí trochu "výplňovým" dojmem a něco člověk přestane časem využívat, protože získá nějakou lepší schopnost. Ale to je drobnost, i přes kterou mě hra bavila od začátku do konce.

Transistor je krásnej.

Tým, jehož první hrou byl můj oblíbenej Bastion, pohnul s celým konceptem a ačkoliv ve vizuálu by se daly hledat podobnosti (krásný kreslený prostředí, izometrickej pohled), v bojové části už jich tolik není, protože zatímco Bastion byl ryze akční záležitost spoléhající na Vaše reflexy, Transistor se řadí spíše k taktickým akcím. Během boje (což je vlastně jediná pořádná herní mechanika) můžete hru pauzovat a plánovat akce, které má postava následně provést. Ale i když jsou boje a kombinace schopností zajímavé, neměl jsem z úspěšného pokoření nepřátel nikdy takový pocit zadostiučinění jako v případě prvotiny Supergiant Games. Na druhou stranu vzhledem k celkové délce hry a množství schopností a jejich kombinací (hra Vás navíc lehce popostrkuje, abyste aktivní schopnosti měnili a nespoléhali se na jedinou kombinaci tím, že využíváním různých schopností v různých slotech odkrýváte další kousky příběhového pozadí) mě boje nestihli začít nudit.

Hodně tomu samozřejmě pomáhají i další aspekty hry, protože jak jsem psal na začátku, Transistor je krásnej. Prostředí hry vypadá úžasně, i ten relativně snadný příběh mě bavil (hlavní postava zpěvačky, co ztratila hlas, mi přišla skvěle podaná) a hudba od Darrena Korba je stejně jako v případě Bastionu nádherná. A ačkoliv jsem neměl chuť pouštět se po konci do New Game+, určitě můžu hru doporučit.

Tahle hodinová záležitost mi udělala radost vykreslením hlavních postav a jistou civilností, která na mě při prozkoumávání titulního pokoje dýchala. Během hodinky se přes vyprávění hlavní představitelky seznámíte jak s ní, tak s její kamarádkou z dětství a na konci budete mít pocit, že postavy docela dobře znáte. Na druhou stranu mi přišlo trošku škoda, že hádanky jsou relativně snadné (jedna je až tak snadná, že mě vůbec nenapadlo, že řešení bude natolik banální) a zároveň mě ani nenadchlo celkové rozuzlení (spoilovat ale nehodlám).

Nicméně pokud si chcete na hodinku oddychnout a jen se tak přehrabovat v teenagerském pokoji, určitě hru zkuste. Když je navíc zadarmo.

Krásná jednohubka, která mě překvapila svojí hloubkou (moc her zadarmo jsem nehrál a asi od nich mám malá očekávání). Vizuál je super a délka hry úplně stačí, aby se na konci člověk na chvíli zamyslel. Ve hře v zásadě jen chodíte, troubíte na svoje mamuťátka, útočíte na lovce a k tomu posloucháte vypravěčku. Ale za těch pět minut to stojí.

Legenda? Pamatuju si, že jsem to hrál jako malej, vždycky s cheatama a fascinoval mě starší brácha, kterej to dohrál bez nich. Některý úrovně si pamatuju dodneška, ale určitě je neznám nazpamět.

Legenda? Mile mě překvapilo, že nezmodovaná verze je v klidu hratelná i dnes. Samozřejmě, že grafika zestárla, zbraně nejsou moc rozmanitý (přičemž pistoli použije člověk jen v první úrovni a pak už je úplně zbytečná) a částečně u mě fungovala i ta nostalgie. Ale zároveň je prostě fakt, že hra skvěle šlape, neustále na mě sype další a další nepřátele a design úrovní (i jejich relativní krátkost) mě nutí kouknout ještě za tyhle dveře a pak už slibuju na tuty, že to vypnu... Navíc nepřátele se sypou chytře a prakticky vždycky člověk ví, že se někde něco otevřelo, odkud ti šmejdi přišli a zároveň, že tam budou ležet nějaký náboje nebo třeba i lékarnička.

Legenda? Jeden z nejikoničtějších prvků je pro mě hlava "Doom-týpka", která uprostřed panelu se životama kouká kolem a jak to zdraví ubývá, čím dál tím víc krvácí (nasranej výraz mezi 40 a 60 životama je asi můj nejoblíbenější). Proč se tohle v moderních hrách neobjevuje, třeba jen jako "vtipná položka, co se dá zapnout v menu" je mi záhadou - vždyť je to super.

Legenda? Jo, to bejval fajn časák :)

A Doom II je taky fajn.

Před Last Guardianem jsem nehrál ani Ico ani Shadow of the Colossus, takže to byla moje první zkušenost s tvorbou Fumito Uedy. Do hry jsem šel s tím, že by se mělo jednat o poněkud citlivější zážitek, než je v herním průmyslu zvykem, a za sebe musím uznat, že jsem to z toho opravdu cítil.

Středobodem hry je okřídlený kočko-pes, Trico, se kterým se v roli malého kluka, ztraceného v neznámem chrámovém komplexu, postupně seznamujete, zvykáte si na sebe, pomáháte si a snažíte se dostat z komplexu pryč a současně i zjistit, co se to tady děje a kde jste se tu vzali.

Přitom Tricovi sem tam nacházíte jídlo, sem tam ho podrbkáte, sem tam z něj vytáhnete zapíchnutý oštěp, a on se Vám odměňuje tím, že Vás začne víc poslouchat, že se o Vás bojí a když může, snaží se Vám pomoct. Vůbec nejvíc se mi na hře líbilo právě to, že na mě Trico nepůsobil naskriptovaně, ale opravdu jako zvíře (jakkoliv stále v mantinelech lineární naskriptované hry). A tak na mě občas jen zmateně koukal, když jsem poskakoval kolem a snažil jsem se mu špatně vysvětlit, že bych potřeboval, aby udělal tohle nebo ono, občas jsem mu nadával a pak si ho šel usmiřovat (ačkoliv on nevěděl, že jsem mu nadával, ale já se cítil špatně) a vůbec jsem nad ním moc nepřemýšlel jako nad shlukem polygonů, ale jako nad zvířecím parťákem.

Líbil se mi i fakt, že hrajete za malého kluka a hra to dostatečně reflektuje, takže s nepřáteli se nemáte šanci "na férovku" nijak vypořádat (maximálně do nich žduchnout a utéct). Pokud Vás chytí, snažíte se jim vysmeknout tím, že mačkáte všechna tlačítka na ovladači jako zběsilí (což mám tendenci automaticky dělat v obdobných situacích i v jiných hrách).

Technická stránka hry mě nijak neurazila, což komentuji s ohledem na fakt, že jsem po vydání vnímal určitou hlasitou (možná) menšinu, která si stěžovala, že hra vypadá jako z dob Playstation 2. Jelikož jsem ale velký blázen do krásně zpracovaných animací, už od prvních videí jsem děsně hltal pohyb kluka (například běh po schodech má tak krásnou animaci!). A samozřejmě i Tricovy animace jsou úžasný (když přítelkyně viděla, jak se chystá někam skočit, komentovala to slovy, že přesně takhle ten skok vyměřuje i naše kočka). Jedinou výtkou by tak mohlo být relativně stále stejné prostředí.

Celkově by mohla být hra i o kousek kratší (o hodinu méně pobíhání v hnědých chodbách), ale v zásadě jsem si hru užil a pár momentů mi opravdu na dlouho zůstane v paměti.

Klobouk posazený hluboko do čela, kolty nízko u pasu, na kostelní věži 11:59, napětí, že by se dalo krájet, a Vy i Váš sok stojíte proti sobě zaplavení pocitem očekávání a naprostého soustředění. Tak přesně tohle se ve West of Loathing neobjevuje.

Na styl tohoto westernového RPG mi nejvíc ze všeho sedí slovo "poťouchlý". Ve hře se vydáváte se svým hrdinou, u kterého si samozřejmě nejdříve zvolíte jedno z roky prověřených povolání (cow puncher, beanslinger nebo snake oiler), na pouť za bohatstvím a štěstím. S humorem sobě vlastním, který tady prostupuje naprosto vším (včetně nastavení hry), se tak budete po cestě potkávat s podivnými postavami na ještě podivnějších místech, naberete si k sobě "parťáka", který zároveň funguje jako deníček, budete řešit narůstající hrozbu nekromantů, krávy, které se v duchu anglického idiomu "vrátili domů" (z pekla!), budete si zlepšovat vlastnosti i schopnosti, objevovat nové perky a sbírat hromady roztodivných předmětů (třeba jehly, fungující jako paklíče, ukryté kde jinde než v kupkách sena nebo odporně vyhlížející vybavení skryté na dně nechutných kyblíků na plivání).

Boje jsou zde tahové a v zásadě nijak těžké. Na několika místech jsou navíc nepřátele dostupní, kdykoliv chcete, takže zde můžete chviličku "grindovat" a nabrat nějaké ty zkušenosti navíc (ve hře nejsou úrovně Vaší postavy, ale úrovně jednotlivých vlastností a schopností, do kterých přímo dáváte zkušenosti). V rámci všech těch předmětů je navíc jídlo, pití a lektvary, které Vám zvyšují vlastnosti až do vyspání (což jsem za celou hru udělal asi 4x), a tak se občas stačí trochu posilnit a boji pak budete procházet, jak kulky z revolveru kloboukem.

Většinu situací ve hře ale můžete řešit i jinak, než bojem, což Vás často navíc odmění i odpovídajícím vtípkem (můžete tak třeba vysvětlovat elektrickému kostlivci, proč je jeho existence v zásadě nemožná). Bohužel podstatnou část takových situací řešíte pomocí jedné až dvou schopností (outfoxin' je základ). V některých lokacích se ale objevují i hádanky, které žádnou herní schopností nevyřešíte, a párkrát jsem si tak musel vzít do ruky tužku a papír a pěkně si zadání napsat, abych se nad ním mohl zamyslet.

Hra mi celkově zabrala něco kolem 20 hodin, ale ke konci jsem se přistihl, že některé texty už tak nějak automaticky odklikávám (hlavně u náhodných setkání), protože už jsem přibližně věděl, co bude následovat za vtip a ani se mi to proto nechtělo číst. Takže kdyby byla hra o malý kousek kratší, asi by mi to ani nevadilo. Nicméně i tak bych ji doporučil, hlavně pak, pokud má člověk rád pořádnou dávku uhozeného a slovního humoru.

Příklad vtípku, který mi ještě teď cuká koutkem: V jedné lokaci s dolem jsem narazil na několik důlních strojů, o kterých jsem zjevně netušil, k čemu slouží. Dialogové okno mi po jejich prozkoumání nabídlo dvě možnosti: abych se zeptal své parťačky, Alice, k čemu ty stroje jsou, nebo abych to vysvětlil já jí. Samozřejmě jsem jal jí to dopodrobna vysvětlit, což Alice ocenila rezignovanými povzdechy a otáčením očí v sloup. A za svoji nekonečnou odbornost jsem pak získal perk "Minesplainer" :)

Když jsem před lety viděl první krátkou ukázku z téhle hry, hrozně se mi nelíbilo nastavení kamery za zády hlavní postavy a navíc mě odrazovalo zvolené téma, psychózou stíhané hrdinky - bál jsem se totiž, že půjde převážně o hororovou hru plnou "lekaček" a hororových výjevů. Jak se ale blížilo vydání a já se konečně podíval i na další vývojářské deníčky, začal jsem se na hru nepokrytě těšit a když potom hra vyšla a začala sklízet vysoká hodnocení a pochvalné reakce, měl jsem o to větší radost. Do hry jsem tak šel už s vědomím, co od ní čekat, a naopak i co nečekat.

A pání, to byl ale podmanivý zážitek. Společně s hrdinkou Senuou, piktskou válečnicí, se vydáváte do norského mytologického pekla (Helheim) prosit bohyni Hellu o záchranu duše Vašeho mrtvého milého, Dilliona. Z pohledu herních mechanik se nejedná o nic složitého a prakticky tak "jen" chodíte, řešíte relativně stále stejné environmentální puzzly a bojujete (s pouze pár typy nepřátel). A ačkoliv by tak mohly tyhle mechaniky někoho po čase začít štvát svojí nedostatečnou variabilitou a relativně malými možnostmi interakce s prostředím, to hlavní, co hru a mě hnalo kupředu, byl právě příběh a jeho vnímání. Ony vlastně jak ty puzzly tak i boje pěkně korelují s mentálním stavem hrdinky, kolem kterého se výrazně točí i ten nastíněný příběh. A nejen příběh se točí, protože hlasy, které má Senua v hlavě, jsou nahrány binaurálními mikrofony a tak se při hře (se sluchátky!) motají kolem hlavy i Vám. Vcítění se do hrdinky a její psychózy napomáhá i úchvatné grafické zpracování, které mě nejednou donutilo zastavit a chvíli jen tak koukat (a následně spustit na funkce bohatý foto-režim), a současně i vynikající herecký výkon představitelky Senuy.

V konečném důsledku mě tak hra nadchla ještě víc, než jsem čekal, a celou jsem ji dohrál na dvě posezení za přibližně 8 hodin (z toho alespoň hodinu jsem strávil ve foto-režimu).