Přiznám se, že RPG není můj nejoblíbenější žánr a i když považuji třetího Zaklínače za možná nejlepší hru všech dob (dobře, ona je to v zásadě akční hra), Kingdom Come v mém hledáčku bylo spíše proto, že se po dlouhé době jednalo o českou hru s celosvětovým potenciálem, než že bych se na něj vyloženě těšil. Přesto ale musím říct, že jak se datum vydání blížilo, začala mě tato hra zajímat více a více, až jsem si ji nakonec předobjednal s tím, že by byla velká škoda nechat si takto zajímavý titul ujít.

Uvedení do hry však nebylo ideální, neboť úvodní loga se mi nezobrazily, pouze jsem zíral na černou obrazovku a poslouchal hudbu, která je měla doprovázet. Alespoň že poměrně zajímavé intro se přehrálo správně. Moje sestava Core i5, 16 GB RAM a GTX 1060 nepatří mezi nejvýkonnější, takže na nejvyšší nastavení rovnou zapomínám a volím kompromisní "vysoké", přece jenom mi hry jako AC: Origins připomněly, že čtyřjádra již nemusí stačit na všechno. Že se ale dočkám slideshow o 10-50 FPS, to jsem fakt nečekal, nakonec bylo nutné detaily stáhnout na střední, ačkoliv i tak občasné pády FPS pod přijatelnou hodnotu nebyly výjimkou.

První hodiny nebyly vůbec špatné, rozhraní mi přišlo přehledné a úkoly zábavné. Český dabing mi od začátku vůbec nechyběl, kvalitní (byť ne dokonalé) titulky jej zcela zastoupily, to ale neznamená, že bych jej neuvítal :) Po dohrání úvodu jsem se pustil do spousty úkolů, které mi kvalitně zpracované postavy prostřednictvím opravdu skvělých dialogů nabízely a začal jsem mírně propadat skepsi. Když totiž dvě hodiny chodíte po lese, sbíráte zkušenosti, houby a bylinky, zažijete několik úspěšných setkání s lapky či kumány, záhy však vlastní nešikovností špatně spadnete ze svahu, zabijete se a zjistíte, že po celou dobu neproběhl ani jeden save, většího či menšího rozhořčení se dočkají i ti největší flegmatici. Nutno podotknout, že save systém mi prvních 20 hodin opravdu pil krev, protože i když neplníte úkoly a pouze se touláte okolím, hra vás dokáže tak natolik vtáhnout, že na ruční ukládání zkrátka zapomenete - nehledě na špatnou dostupnost sejvovic během první zhruba čtvrtiny hry. Dost mi také vadilo čekání, které hraní často provázelo. Nemyslím teď složitější, ale o to propracovanější systém alchymie, ale spíše tzv. rychlé cestování nebo posouvání času, které bylo na můj vkus opravdu zbytečně pomalé. Hru také sráží bugy, kdy se NPC čas od času zaseknou nebo quest nejde dokončit, na druhou stranu nejnovější patche si s nimi hodně pohráli a musím uznat, že jich je mnohem méně než první dny po vydání.

Příběh o pomstě sice zní jako klišé, ale dialogy jsou skvěle napsané, úkoly promyšlené a jednotlivé postavy mají svůj charakter, samozřejmostí je jejich postupný vývoj. Takový Jan Ptáček sice zpočátku vypadá jako idiot, ke konci hry si jej ale jistým způsobem oblíbíte. Hlavní úkoly jsou jeden lepší než druhý, mezi nejlepší herní události jednoznačně zařazuji chlastačku s farářem Bohutou, což byla část hry, kdy mě KCD definitivně pohltilo.

Bojový systém je originální, ale bohužel ho rozhodně nepovažuji za nikterak geniální - i když jsou souboje s několika nepřáteli zajímavé, u hromadných bitev je ovládání velmi problematické. Pochválit ale musím například střílení z luku, kdy zpočátku sotva trefíte stodolu dva metry před vámi, ale postupem času, jak se Jindra zlepšuje, bez potíží dáváte jeden headshot za druhým. Nutno říct, že u hromadných bitev (ono jich ve hře není moc) jsem raději neriskoval, že mě nepřátelé ze všech ubíjí, ale raději z bezpečné vzdálenost protivníky ostřeloval. Naprosto skvělá je variabilta řešení úkolů, kdy k cíli vede hned několik cest a pokud vás napadne nějaké netradiční řešení, dost možná bude fungovat. U likvidace nepřátelských táborů je nejlepší možností počkat do noci, otrávit jídlo a následující den je problém vyřešen. Nebo raději vylákat jednoho lapku z tábora, vzít si jeho oblečení a všechny protivníky nepozorovaně zlikvidovat? Či snad nahodit na sebe zbroj a všechny do jednoho pobít? Fantazii se meze nekladou a řeknu vám, že tohle je jedna z těch věcí, která dělá KCD výjimečnou hrou.

Zpracování je výborné, prostředí vypadá fantasticky, vesničky i města žijí svým životem a jejím obyvatelům rozhodně není lhostejný způsob, jakým se prezentujete. Několik nevydařených krádeží (zpočátku velice těžké, častěji se vám akce spíše nepovede než povede) a pár mordů můžou znamenat, že se s vámi nikdo nebude chtít bavit - naopak pokud dáváte dýška a obyvatelům pomáháte s jejimi problémy, počítejte s vřelým a milým přístupem. Grafika našim vývojářům rozhodně nedělá ostudu, například lesy vypadají výborně, byť modely obličejů ještě zcela nedosahují některých konkurenčních titulů, ale rozhodně nejde o nic, za co by měli grafici skončit v kládě. Optimalizace již byla zmíněna a v tomto ohledu by bylo žádoucí, kdyby se jí vývojáři ještě v následujících aktualizacích věnovali. Ještě jednu věc ohledně zpracování musím zmínit - hudbu! Ta je totiž dokonalá, skvěle dotváří atmosférou a mnohé melodie vám v hlavě zůstanou ještě dlouho po dohrání.

KCD je rozhodně skvělá hra, která po letech dokazuje, že naše malá zemička uprostřed Evropy dokáže přinést herní titul, který je originální, zábavný, kvalitně zpracovaný a především zcela hodný srovnání s největšími zahraničními peckami. Je to hra, která není úplně mainstream, hodně hráčů bude muset přistoupit na její pravidla a přetrpět počáteční frustraci. Pak se vám ale odvděčí zcela unikátní hratelností, kvalitně napsaným příběhem a obrovskou škálou možností.

Hodnocení singleplayeru.

Pokud bych měl tento díl série něčím charakterizovat, pak určitě slovy "návrat ke kořenům". Pryč je autoheal, pryč jsou futuristické zbraně, drony a roboti. Máme tu opět druhou světovou, kterou jsme tu ve hrách již dlouho neviděli. Jak se ale povedla hra jako taková?

Musím se přiznat, že první a druhou misí mě CoD: WWII ne a ne chytnout. Rozjezd byl poměrně pomalý, vylodění na Omaze na můj vkus slabé a zkrátka to nebylo úplně ono. Naštěstí hned třetí mise nabídla skvělou akci, jak vystřiženou ze starých dobrých CoD, a tato vysoká laťka vydržela až do konce hry (extra pochvala za koncentrační tábor, výborný nápad).

V podstatě se dá říct, že WWII nabízí vše, co se mi na starých dílech líbilo. Likvidace nepřátelské techniky, infiltrace, obsazení základny, krytí ostřelovačkou z věže kostela, tanková a letecká bitva, zběsilé honičky - nic z toho nechybí a kromě trochu krkolomného ovládání tanků a letadel nemám k ničemu sebemenších výhrad. Škoda, že kampaň nemá alespoň o 5 misí víc, vůbec by mi to nevadilo. Hratelnost je totiž skvělá, jak se hra po druhé misi rozjede, už vás nepustí :-)

Je fakt, že tentokrát se hra věnuje více osobní rovině vojáků než vojenským akcím jako takovým, ale není to nic, za co bych autorům nadával, naopak, například mise se záchranou holčičky byla sice trochu účelová, ale její průběh mě překvapil a to se určitě počítá. Spíše mi trochu vadilo, že z německých vojáků padala ruská zbraň PPSh-41 - ano, tato zbraň se sice koncem války na německé straně používala, ale stejně mi přijde, že ji tam vývojáři dali jen proto, že tentokrát za Rusy nehrajeme a chtěli mít co nejpestřejší arzenál. Jako zápor to nicméně neberu.

Grafické zpracování se povedlo na jedničku, chvílemi se mi skutečně zdálo, že sleduji spíše válečný film. Za zmínění stojí zejména obličeje postav, které patří mezi to nejlepší, co jsem zatím ve hrách viděl. Zde není absolutně co vytknout, hardwarové nároky navíc nejsou nijak přehnané. Hudba není špatná, ale bohužel se mi zdála oproti ostatním zvukům dost utlumená a kromě hlavního motivu si zbytek skladeb vůbec nevybavím. Zvuky zbraní se mi pak zdály příliš umělé, nerealistické. Nedá se nic dělat, dokonalá zvuková a hudební stránka prvního Call of Duty zůstala stále nepřekonaná.

Stejně tak zůstalo nepřekonané první Call of Duty. Přesto je WWII více než důstojným pokračováním, které přináší vše, co na této sérii milujeme (pokud je vám proti srsti, vůbec s touto hrou neztrácejte čas), a jsem opravdu rád, že se vrátila do prostředí druhé světové války, kde koncekonců začala. Osobně doufám, že se v této době bude odehrávat i příští díl - je přece tolik bitev, které na přenesení do interaktivního prostředí teprve čekají, stane se-li tak, určitě opět kupuju!

Wolfenstein II: The New Colossus je typická herní "dvojka". Více postav, více druhů nepřátel, více příběhu... více všeho. Ne vždy je to však k dobru hry. Wolfenstein je pro mě zkrátka typickým FPS, kde očekávám především akci, a zde je jádro problému.

Hratelnost je sice skvělá, akční pasáže jsou opravdu zábavné a povedené, ale přijde mi, že jich bylo trochu málo. Naproti tomu cutscén oproti jedničce znatelně přibylo a nijak mi v ní mi nevadily, tady bych je nejraději přeskakoval. Přijde mi, že tvůrci balancovali na hraně parodie a i z mých oblíbených postav z jedničky udělali naprostý kretény. To ale není nic proti novým postavám, obzvláště Grace je pro mě asi nejotravnější herní postava všech dob. Na druhou stranu Frau Engel je záporačka, jak má být a její přítomnost na scéně dělá ze hry opravdu jedinečný zážitek. Bohužel většinu cutscén právě tvoří vaše parta a jejich mother-fucking cool hlášky. A věřte, že tyto cutscény zabírají z herní doby nemalý zlomek. Čest zábavným a povedeným cutscénám jako úvodní setkání s Frau Engel nebo hereckému konkurzu.

Ruku v ruce s cutscénami jde i level design, který hodnotím jednoznačně kladně, je povedený a je vidět, že si s ním designéři dali pořádný kus práce. Takový Roswell vypadá naprosto skvěle a musím ocenit i mnohé detaily. Škoda jen, že mi někdy nebylo úplně jasné, kde mám co dělat a tu a tam jsem bloudil. Třeba moment, kdy hledám ztracenou ruku... proboha proč? Já chci kosit nácky, ne se zdržovat něčím takovým!

Co se týče grafiky, tak zde není absolutně co vytknout, rozdíl oproti jedničce je znatelný a musím ocenit i velice přijatelné hardwarové nároky - i na průměrných sestavách není problém při vysokých detailech dosahovat stabilních 60 snímků za sekundu. Zvukové zpracování je rovněž takřka bezchybné, hudba je určitě povedená, ale do paměti se vám zřejmě nezapíše.

Nový Wolfenstein není špatná hra. Má však své (pravda, subjektivní!) nedostatky a není jich málo. Musím říct, že z trojice nových Wolfensteinů vnímám jako nejlepší Old Blood, a to proto, že se mému milovanému RtCW blíží asi nejvíce, dvojku pak stavím na místo třetí. Víceméně jsem se bavil, ale na replay mít chuť jen tak nebudu...

Pokud jsem o prvním Call of Duty napsal, že je to nejlepší FPS všech dob, pak o United Offensive platí, že je to nejlepší datadisk pro FPS všech dob :-) Jen málokdy se stane, že datadisk přinese všechny výhody hlavní hry a okoření je příjemně vyšší obtížností a ještě větším zahuštěním atmosféry.

UO se opět může pochlubit úžasnými misemi, kterých je zde sice o poznání méně než v původní hře, ale za to jsou všechny opět výborné a dojem z hraní je v některých momentech ještě lepší, byť se čas od času quickloadu zřejmě nevyhnete. Nejde ale vůbec o nic tragického, s frustrujícím MOHAA: Breaktrough se to nedá vůbec srovnávat.

Protože jde o datadisk, je herní doba přirozeně poměrně krátká, ale těch několik misí, co hra obsahuje, využili vývojáři na maximum a vůbec nemáte pocit, že by vás jakkoliv šidili. Naopak. To, co se mi líbilo na původní hře je zde znovu, jen trochu okořeněné a vylepšené. Dokonalost, herní nirvána, až je škoda, že je to jenom datadisk.

Nejlepší FPS všcech dob. Řeknu to rovnou a jednoznačně. Skoro by si člověk myslel, že je nemožné, aby autoři geniálního MOHAA přišli o necelé dva roky později s ještě o třídu lepší hrou, ale je to skutečně tak.

Vše, co bylo v MOHAA dobré, zde přetrvává, a je ještě leckdy zásadním způsobem vylepšeno. Atmosféra je dokonalá, hutná a díky množství vhodně nastavených skriptů (ano, pro mě to je plus!) si opravdu připadáte jako v hodně, hodně dobrém válečném filmu. Mise jsou jedna lepší než druhá, úkoly různorodé a hlavě ani na okamžik nepřijde nuda, stále se něco děje a mohu říct, že ve spoustě věcech je první CoD stále nepřekonané.

Jednou z těch věcí je určitě hratelnost. Zapomeňte na dlouhé kecací scény, upgrady zbraní a další "zbytečnosti", které jen zdržují. Call of Duty se hraje výborně a všechny herní prvky jsou vypilovány k dokonalosti. Když už jsme u toho, lepší zvuky zbraní jsem ještě v žádné válečné hře neslyšel. Hudba je pak úžasná, mnohé motivy vám uvíznou v hlavě na hodně dlouho. Ano, umělá inteligence není bůhvíjaká a grafika na dnešní dobu je již zastaralá (přesto vypadá perfektně), ale to jsou drobnosti, které nespočet kladů převálcuje jako ruský parní válec.

Pro někoho je nejlepší střílečkou Half-Life, pro jiného Duke Nukem 3D nebo Bioshock, ale já volím jednoznačně CoD. Možná se zdá, že zde nešetřím superlativy, ale tahle hra si je zkrátka zaslouží.

Po výborném Allied Assaultu a jen o něco málo méně povedených datadiscích přišel roku 2004 Pacific Assault, který je tak trochu kontroverzní. A to proto, že se výborné části hry střídají s těmi horšími, kde nastupuje trochu nuda a stereotyp.

Ano, některé mise jsou zkrátka slabší a je to poprvé v rámci celé série, co píšu něco takového. Je zde zkrátka ten stereotyp, kdy mise spočívají ve vyhození do vzduchu toho a toho, stále dokola, navíc často ve tmě, kdy není nic vidět, což však neplatí o japonské ostrostřelce, kteří mají mušku dokonalou. K tomu je potřeba připočíst fakt, že zbraně zde nejsou příliš povedené, jsou pomalé, slabé, zkrátka o řád horší, než v AA. Pacific Assault má ale i svá světlá místa, kterých není vůbec málo a často je dojem ze hry perfektní - mluvím například o úvodu a o pozdějších částí hry.

Grafika vypadá i na dnešní dobu poměrně solidně, zvuky a hudba jsou pořád stejně skvělé, atmosféra bojů rovněž neztratila nic ze svého kouzla. Pochválit musím umělou inteligenci svých vojáků, kteří bojují velice solidně, kryjí vás a často vystřílí oblast i za vás. Na stranu druhou je inteligence japončíků vyloženě dementní, banzai útoky používají opravdu šíleně často a působí to dost divně.

Pacific Assault není špatná hra. Jen má oproti skvělému Allied Assaultu občas nudné a stereotypní mise, mizernou umělou inteligenci nepřátel a celkově se nehraje tak dobře. Pokud jste ale schovívaví, přežijete nudnou přibližně 1/4 hry (bez úvodu), čeká vás slušná válečná střílečka, která zabaví i po letech...

Frustrace a občas chuť zničit klávesnici. Tak by se dal popsat druhý datadisk k veleúspěšnému MOHAA. Některé herní momenty jsou natolik šílené, že počet loadingů byste počítali opravdu dlouho. Může za to nejen celkově přesná muška nepřátel, jejich velké množství, ale také místy kritický nedostatek nábojů, kdy jste často odkázáni pouze na pistoli.

Z úvodu tohoto komentáře by se mohlo zdát, že Breakthrough je nepovedená fraška, leč není tomu tak. I když jsou ve hře asi tři momenty, kdy jde opravdu do tuhého a budete vývojáře proklínat, stále jde o Medal of Honor s většinou původních kladů - výbornou atmosférou, skvělými a nápaditými misemi a kvalitní prezentací obecně.

Vyzdvihnout musím hlavně ty mise, kterým opravdu nechybí nápady a budete jen žasnout, do jak rozmanitých prostředí vás datadisk zanese. Pokud nejde zrovna vyloženě do tuhého, je hratelnost skvělá a zážitek takřka dokonalý. Abych pravdu řekl, nebýt již výše zmíněných záporů a přirozeně krátké herní doby, hodnotil bych tuto hry v rámci série asi nejlépe!

První datadisk ke skvělému Medal of Honoru to nemá vůbec lehké. Autoři se očividně nesnažili původní hru nijak trumfnout, ale spíše rozšířit její herní dobu a naservírovat vám pár nových zážitků.

Už z první mise je znát, že obtížnost trochu přitvrdila, a tam, kde jste v původním AA mohli vlítnout do místnosti plné nácků a postřílet je Thompsonem, byste ve Spearheadu přežili jen horko těžko. Nepřátelé skutečně mnohem lépe míří, způsobují větší zranění, a když si k tomu připočtete menší počet lékárniček a občasný nedostatek nábojů, je potřeba často volit opravdu co nejopatrnější postup.

Dost často se mi také stávalo, že jsem nevěděl, co dělat. Hra vás sice kamsi naváděla kompasem, ale v cestě vám stál plot, který nešel ani přeskočit, ani podlézt. Opravdu, hladká hratelnost původní hry zde občas zaskřípala, avšak na druhou stranu se mi podobný zásek stal v celém datadisku tak dvakrát, možná třikrát - dost možná také díky opravdu krátké kampani.

Byla by ovšem velká škoda tuto hru zavrhnout, protože jinak je herní zážitek stále perfektní, atmosféra je hustá, že by se dala krájet a celkově musím přiznat, že mě Spearhead opravdu bavil. Většina kladů z AA totiž stále přetrvává a dá se obecně říct, že pokud vás bavila původní hra, tímto datadiskem chybu rozhodně neuděláte.

První "počítačový" Medal of Honor v podstatě definoval žánr stříleček z druhé světové války. Přesto, nebo možná právě proto, je úctyhodné, jak povedená tato hra je. Už od první mise se jedná o úžasnou akční jízdu se skvělou atmosférou, vyladěnou hratelností a především celou škálou zajímavých úkolů.

Rozhodně se nejedná o žádnou stereotypní nudu ve stylu "vyčisti tamten bunkr" nebo "vyhoď do vzduchu toto dělo", i když ano, tyto úkoly se zde také vyskytují, ale daleko častěji budete ochraňovat spojenecké agenty, tajně pronikat do vnitra nepřátelského území, krást dokumenty, sabotovat nepřátelský vozový park, a podobně.

Díky dokonale vyladěné hratelnosti se hra výborně hraje, nic nijak neruší a vše je tak, jak má být. Grafika sice již nezapře svá léta, přesto je však celkový dojem skvělý, a to i díky kvalitním zvukům a hudbě. Pokud bych měl hře něco vytknout, tak jedině občas umělou inteligenci nepřátel i spolubojovníků, ale nejde o nic vážného. I po 15 letech má hra stále co nabídnout a mohu říct, že zabaví mnohem lépe než většina nových her :-)