Číselné hodnocení je někdy velmi ošemetné. Svítících 85 % u mého komentáře na některé možná zapůsobí jako červený hadr na býka, v duchu mi moje hodnocení skáče od 60 až do 100 a opravdu nevím, jaké hodnocení dát, aby to bylo aspoň trochu spravedlivé a fér. Nechápete co to píšu? Čtěte dál.

Na Kingdom Come: Deliverance II jsem se zpočátku nijak zvlášť netěšil, jak se však blížilo datum vydání a sílil nezbytný "hype", moje očekávání rostlo a rostlo. Nakonec mi samozřejmě nezbylo nic jiného, než si hru předobjednat a na šest týdnů (cca 2-3 hodiny denně) se stala součástí mého života. Už to samo o sobě značí, že ve výsledku jsem s hrou více než spokojen a je tomu skutečně tak.

Pokud mě něco v novějších hrách vadí, tak je to příliš plochý a nevyužitý příběh (ahoj, Ubisofte), takže novým KCD jsem si v tomhle ohledu okamžitě spravil chuť. Chvíli mi trvalo, než mě hra doopravdy chytla, ale zhruba v 1/4 hry (Nebákov) si mě definitivně získala. A od té doby to byla po této stránce prostě nirvána, skvěle napsané dialogy a leckdy nečekané plot-twisty mě doslova učarovaly, každý den jsem se na hru těšil a byl napjatý, jak se příběh bude vyvíjet. Je vidět, že tento aspekt mají vývojáři skutečně v malíčku.

Herní rozlohy jsem se trochu bál, ale ve finále se žádný nový AC: Odyssey nekonal a většinu světa jsem objevil tak nějak přirozeně. Oproti prvnímu dílu jsou zde hned dvě mapy a můžu s klidem prohlásit, že obě považuji za naprosto výborné a nedá se říct, že bych jednu měl radši než druhou. Pokud byste mi vyhrožovali pranýřem nebo mučením ve sklepeních Trosek, asi bych řekl, že o něco málo raději jsem trávil čas v okolí Kutné hory a především ve městě samotném, pro jehož preciznost zpracování nenacházím dostatečné superlativy, to se musí zažít!

Velice mě potěšila variabilita vedlejších úkolů, na spor Tachovští vs Želejovští, vyšetřování sériových vražd s nečekaně vtipnou cutscénou, nahánění berana, vymýtání duchů na Troskách, kráděž Němcova pokladu nebo hledání dinosauřích kostí rozhodně jen tak nezapomenu, mají nápad, hlavu a patu, skvěle se protínají s hlavní dějovou linií a jejich plnění zkrátka naplňuje a baví. Hlavní linka začíná velmi pozvolně, ale jak se rozjede, jen tak vás nepustí a závěr je klenotem sám o sobě. O tom ale nemá sebemenší smysl psát, beztak bych akorát propálil něco, co rozhodně nechci, kdo hrál, tak ví... Co mě docela dost příjemně překvapilo, je nutkání si hru projet znovu a některá špatná rozhodnutí napravit. Jednotky vedlejší úkolů mi však přišly extrémně protažené v tom smyslu, že jste neustále byli nuceni cestovat sem a tam, což mi trochu vadilo (ano, cikánská osada) ale to vem čert :)

Pokračujme v příjemném tónu - grafika sice vzhledem k rozloze nedosahuje v oblasti detailu obličejů nebo vegetace naprosté špičky, ale to je úplně jedno, protože jako celek vypadá výborně, ženské postavy, například Kateřina, mají ty správné proporce, oceňuji až maniakální množství detailů, nádherné české lesy a louky (kam se hrabe podivná příroda z AC: Shadows, kterou se ani nedá chodit) a vesničky tak živé, až máte chuť si v nějaké hospodě dát škopka, případně Tachovským, těm šůlákům, ukrást májku. Což mě přivádí ke zvukové stránce, a ta je dokonalá bez debat. Hudební motivy se předhánějí v soutěži o ten nejstylovější, k samotným zvukům není co vytknout a český dabing (za něj opravdu velké, ale VELKÉ DÍKY!!!) pro mě získává první místo v kvalitě českých herních dabingů. Protože každý chválí především hlavní postavy, které jsou samozřejmě super, tak já bych rád vyzdvihnul Jiřího Štrébla, jehož výkon v roli Kuběnky je dle mého názoru na Cenu FF, a také Bohuslava Kalvu, který si dabing očividně náramně užíval. To se však dá říct i o zbytku obsazení - četl jsem názory, že některé výkony byly lepší a jiné horší, ale já byl více než spokojen naprosto se všemi.

Možnosti herního světa byly více než nadstandardní už v prvním díle a v pokračování mě vývojáři nezklamali a i když se mi zpočátku například do kování příliš nechtělo, v pokročilejších částech hry jsem si ji užíval, stejně jako třeba lukostřelbu nebo kostky.

Nějaké bugy byly, ale většinou se jednalo jen o grafické glitche, takže pohoda, je to obrovská hra a je mi jasné, že nešlo odladit všechno (je ale zajímavé, jak jsme u bugů této hry shovívaví, a třeba u SW: Outlaws, který mi přišel zabugovaný mnohem méně, byl hned oheň na střeše, voda v komoře a nohy nahoře -- ale klid, nic neříkám!) Co se týče výkonu, hrál jsem na PS5 Pro a víceméně nemám námitek (nejvíce snad na občasné trhání zvuku, to jsem snad ve hře ještě nezažil!) - je fakt, že v částech s velkým množstvím NPC letěl framerate dolů stejně jako já v prvních střetech s bandity, ale rozumím technickým limitům, navíc je možné, že aktuální patch situaci trochu vylepšil, každopádně nikdy se mi nestalo, že by výkon zapříčinil prchlivost cloumající mým majestátem.

Co už však ano, byly načítací časy, a to především načítání po smrti, a s tím spojená počáteční obtížnost. Délka načítání se často blížila bez nadsázky ke dvěma minutám a na to už v době SSD disků jaksi nejsme zvyklí - naopak, i ubisoftí openworldy se dokážou načíst během několika sekund. "Tak nemáš tak často umírat," říkáte si. A ano, v prvních 10-20 hodinách jsem umíral velice často. Jsem zkrátka ne příliš dobrý a ne příliš trpělivý hráč a vždy jsem si říkal, že tu bandu lapků "nějak dám". Opravdu, zpočátku mi hlavou nápad hru vzdát lítal až podezřele často, celý ten proces, než si seženete koně, najdete Vořecha (fajn společník, ale občas mi trochu překážel), oblíknete lepší zbroj a naučíte se bojovat tak, abyste v souboji vydrželi i déle než 30 sekund, byl na můj vkus docela dlouhý, hra se mi zdála nepřístupná. Ale zdůrazňuji - na můj vkus, podle všeho si většina hráčů úvod užívala a já s tím nemám problém, je to ryze subjektivní, nicméně pokud mi dobrou pětinu hry trvá, než mě chytne a získá si mě, v kombinaci s tím, že především v úvodu je nejvíc částí "jdi tam, vrať se tam, pak jdi zase tam, pak se vrať) nemůžu jí dát stovku. To, že pak už se jednalo o naprosto skvělou jízdu, je věc jiná a jsem moc rád, že to mohu říct!

Jasně, jak se to rozjede, už je to o něčem jiném. Soubojový systém ovládnete, naučíte se alchymii, páčení zámků, získáte rychlého koně, hra si vás získá a pak už nepustí, najednou herní svět dostává úplně jiné barvy a je radost hru hrát. Jen to docela trvá. Ještě mě napadá zmínit se o ovládání, které bylo na Dualsense naprosto bezproblémové a oceňuji takřka maximální využití všech možností ovladače, byl to zážitek a občas byly souboje i trochu obtížnější právě díky odporům triggerů, což na klávesnici a myši zkrátka nezažijete. Nikdy bych neřekl, že hru jsem si s ovladačem skvěle užil a rozhodně bych neměnil.

Tak jak to uzavřít? Hele, těch 85 % rozhodně nemyslím zle. Kingdom Come: Deliverance II je výborná hra, nádherná, skvěle zpracovaná, s fakt dobrým příběhem, velmi odlišná od zbytku herní produkce. Nenechte se odradit tím, že vám zpočátku nejde a vytrvejte, vytrvejte, vytrvejte. Možná to bude těžké, možná budou lítat porcelánové vázy na nebohé chodce pod okny, ale sedne si to a nebudete litovat. Těším se na druhý průchod (nevypálím Semín, budu hajzl na Brabanta) a na DLC - existuje lepší důkaz o tom, že mě hra bavila? :)

Před pár týdny jsem v diskusi zanechal post, ve kterém jsem hru příliš nechválil - nebavila mě. Někdy se to stane, může za tím být spousta důvodů, vědomých či nevědomých. V 1/3 hry jsem hraní zanechal. Mezitím jsem si pořídil trochu lepší železo (RTX 4070) a vzhledem k tomu, že se nový herní Indy nacházel coby příjemný bonus u grafické karty zdarma, využil jsem mimořádně dlouhého volna a zkusil hře dát druhou šanci. A udělal jsem sakra dobře.

Rovnou musím říct, že na mé prvotní negativní zkušenosti s hrou mohl mít nezanedbatelný vliv i nepříliš optimální chod na 8GB grafické kartě. 12 GB VRAM je prostě rozumné minimum, abyste nemuseli hrát na nízké detaily, případně trpět propady FPS až k nule. RTX 4070 se 12 GB umožňuje naprosto perfektní chod na 1440p s DLDSR do 1080p a detaily na střední-vysoké, kdy hra vypadá skvěle, takřka fotorealisticky a s 60 FPS s prstem v nose (technická: frame-gen mi způsoboval opravdu nechutný input lag, path traycing asi nemá bez RTX 4080 cenu zkoušet). Ona grafika si zaslouží speciální pochvalu, jednoznačně jde o jednu z nejlépe vypadajících her současnosti, ne-li úplně nejlepší.

Bez debat dokonalá je pak zvuková stránka, především hudba. Motivy Johna Williamse využívá poměrně často, zároveň přináší mnoho nových, ale stejně jako ve Star Wars Outlaws, s velkým respektem k předloze. Výsledek pak opravdu působí jako další Indyho film, pouze v interaktivním provedení a z příběhového hlediska jej neváhám zařadit mezi první tři filmy. 

Samotný příběh se sice rozjíždí velmi pomalu, ale vyplatí se pro někoho zdlouhavý a nepříliš záživný úvod vydržet. Bez spoilerů bych rád řekl, že úvodní větší lokace mi přišla z celé hry bohužel nejslabší, ale i tak jsem si hraní užíval. Pokud vás to zpočátku nebaví, tak vydržte, rozjede se to a bude to stát za to. Oceňuji "pouze" polo-otevřený svět, kdy sice jste víceméně svázáni hlavní dějovou linkou, ale můžete se v oněch větších lokacích courat téměř dle libosti a plnit řadu nepovinného obsahu, což doporučuji, protože nalezené odměny hlavní questy příjemně usnadní. A věřte, že díky skvěle napsaným postavám ve hře budete trávit čas "navíc" velmi rádi.

Jediné, co mě osobně trochu kazilo zážitek z hraní, byl gunplay, resp. fakt, že nepřátelé často vydrželi několik ran z revolveru, než mě přestali nahánět a poroučeli se k zemi. Toto milerád odpustím v klasických FPS, ale tady mi to přišlo poněkud nepatřičné. I proto je samozřejmě lepší vsadit na tichý postup, který je naopak skvělý a lepší zpracování pěstních soubojů z prvního pohledu jsem ještě neviděl.  I když... vidíte, boss fighty. Ty mě kazily zážitek z hraní asi ještě více a osobně bych byl rád, kdyby tento herní prvek v takovém provedení byl pro příště minulostí.

Je třeba akceptovat fakt, že se nejedná o akční hru. Není to přímá konkurence nových Tomb Raiderů ani Uncharted, to vůbec. Indiana Jones and the Great Circle si jde ale svou vlastní cestou a je potřeba se na ni naladit. Hrát pomalu, zkoumat všechny detaily, číst nalezené dokumenty, nasávat atmosféru a hlavně nespěchat! To byl asi hlavní důvod, proč u mě hra napoprvé neuspěla. Je potřeba si na ni udělat klid a ponořit se do ní. Jakmile tak uděláte, zjistíte, že vlastně funguje úplně všechno. Jsem moc rád, že jsem hře dal druhou šanci. Zasloužila si to. Jinak kolonka Proti může vypadat, že má hra docela zásadní zápory, nicméně není tomu tak, klady s přehledem převládají a celkově jsem si hru naprosto užil. Kdo by to byl řekl, že v roce 2024 si nejvíce užiju hry, které jsou založené na filmové licenci a vyvinuté ve spolupráci s Lucasfilm Games...

Nemálo lidí považuje Call of Duty 2 za vrchol celé série a nejlepší CoDčko, které vypilovalo to, co bylo dobré v původní hře, k dokonalosti. Já tento názor však rozhodně nesdílím a v tomto komentáři bych rád rozvedl, proč. Začnu pozitivy, mezi které se určitě řadí grafika, která je i v roce 2024 při použití DLDSR pořád hodně pěkná a podporuje širokoúhlé rozlišení včetně 4K. Stejně tak atmosféra je stále skvělá, ten pocit, že jste uprostřed válečné vřavy je dokonalý. Nyní však k tomu, co dle mého názoru hru trochu zbytečně kazí:


Množství nepřátel: Zní to možná absurdně, stěžovat si na něco takového u hry jako je CoD, ale v tomto konkrétním díle se mi počet nepřátel v lokacích a budovách zdál opravdu poněkud přehnaný. Když máte za úkol vyčistit 5 baráků, přičemž v každém z nich je tak 10 nepřátel a vystřílíte čtyři zásobníky, není to příliš zábavné. Nemluvím teď o respawnech, ale o tom, že ti nepřátelé tam jsou už předem rozestavění. V United Offensive bylo množství zabitých Němců někdy také šílené, ale to spíše u obranných částí, kdy se na vás řítila přesila. Rozhodně se nestávalo, že jste vlezli do baráku, cestou do horního patra vystříleli 10 nepřátel, otočili se a za vámi byli 3 další.

Spamování granáty a jejich účinnost: S tím souvisí tento bod. Granáty jsou nově v neprostřední vzdálenosti smrtící, což by nijak nevadilo a je to krok k větší realističnosti, ale pokud je na vás nepřátelé hází jako šílení, moc sranda to není. Navíc se tady ještě nedají vracet zpátky, takže v kombinaci s novým systémem zdraví se mi často stávalo, že jsem měl rudou obrazovku těsně před smrtí, schoval se za bednu a mým směrem okamžitě letěl granát, díky čemuž jsem musel změnit pozici a zbytek si jistě domyslíte.

Monotónost misí: První Call of Duty v čele s United Offensive miluji mimo jiné pro to, že má neskutečnou variabilitu misí. Dvojka se mi zdá monotónní a mnohem méně variabilní, náplň většiny misí je pořád stejná - dobyj dané území a případně jej braň, cestou vyčisti X baráků plných nepřátel. Dvě tankové mise a jedna honička to moc nespasí. První CoD? Kromě honičky v Citroenu a dvou tankových misí tam bylo osvobozování zajatců na zámku a táboře, tajná mise na přehradě, úniková mise na letišti, sabotáž na lodi, grandiózní Stalingrad, mise v kanálech, atd. Jasně, i tady byly originální mise, třeba ono pověstné potrubí nebo skvělé vylodění, ale nějak mi to už nepřišlo ono. Nutno dodat, že ruská kampaň tady byla naprosto skvělá a tato výtka směřuje spíše k té britské a americké.

Málo hudby a zvuky zbraní: Hudba není vůbec špatná, ale je jí strašně málo. Většinou hraje jen na konci mise a to mi jaksi nestačí. Opět srovnávám s prvním dílem, kde vynikající Giacchinův soundtrack mnohé herní situace perfektně podbarvoval. Ještě horší jsou ale zvuky zbraní, které jsou zcela nepochopitelně úplně jiné než v jedničce a dle mého názoru mnohem méně realistické. Přitom zvuky zbraní v prvním CoD považuji za nejautentičtější ze všech druhoválečných her.

Zahození vylepšení gameplaye z United Offensive: Datadisk k prvnímu dílu přinesl cooking granátů a krátkodobý sprint, což hodně vylepšilo hratelnost a dodalo hře více dynamiky. Druhý díl tyto skvělé vlastnosti nemá, což mi přijde jako velká škoda. Alespoň přidali možnost rychle hodit granát...

Nemastný neslaný závěr: Předposlední mise, ve které máte za úkol bránit proslavený Hill 400, by byl naprosto skvělým zakončením celé hry. Jak mě některé mise příliš nebavily, tak tohle byl naprostý vrchol, mělo to hodně co do sebe, byl jsem naprosto spokojen. Bohužel touto misí hra nakončí a obsahuje ještě jednu odehrávající se v Německu, která je sice krásná po grafické stránce, ale jako zakončení se naprosto nehodí.


Nechci, aby tento komentář vyzněl tak, že tuto hru nemám v oblibě. To vůbec, pořád se jedná o velice slušnou střílečku z druhé světové války, ale rozhodně si nemyslím, že by první díl v něčem jiném než v grafice překonala. Je to dobrá hra, ale těch chyb má z mého pohledu docela hodně, byť mnohé z nich mohou být značně subjektivní...

Když byla tato hra ohlášena, říkal jsem si, že dobře, další hra ze světa Star Wars, ale nijak zvlášť jsem se na ni netěšil. První recenze mě od hry dokonce trochu odradily, ale gameplay videa vypadaly solidně a tak jsem to risknul a ty 2 litry za hru vysolil.

Pořídil jsem PS5 verzi, protože moje herní PC je o trochu méně výkonné a hlavně v posledních letech opravdu nemám chuť hru neustále ladit, aby běžela optimálně, případně řešit nejrůznější problémy (rozchození AC Mirage bylo peklo). A už první chvíle hraní mě přesvědčily o tom, že volba PS5 verze nebyla vůbec špatná, protože DualSense je zde využitý opravdu příkladně, ať už se jedná o nejrůznější minihry nebo dokonce hlášení alarmu přímo z reproduktoru ovladače.

Příběh je, nepřekvapivě, poměrně povrchní a kromě několika zvratů vás nijak zvlášť nezaujme, nicméně neurazí a oceňuji, že celou hru vede ona "nit", která mi třeba u AC: Valhally citelně chyběla - postavy se po dobu hlavní dějové linky průběžně vrací, případně vás doprovází, pocit domova navíc dokládá Trailblazer, vaše vesmírná loď. Speciálně musím vyzvednout Nixe, protože roztomilejší SW potvůrku jsem snad ještě neviděl, interakce s ním během hraní je naprosto skvělá a dle mého názoru dělá z Outlaws něco víc než jen další generickou "ubi" hru.

S tím souvisí i to, že věže tu nenajdete, mapu netřeba odkrývat, neexistuje levelování a hra hodně sází na exploraci, ke které vás sice nenutí, ale je velmi, velmi vhodné ji dělat, protože získávané bonusy, abilities a různá vylepšení za to rozhodně stojí, přičemž klidně můžete jet jen hlavní dějovou linku, ale připravte se, že bude mnohem těžší, než pokud se občas zatouláte a například vylepšíte svůj blaster, případně zajdete s Nixem na jídlo, čímž následně získá příjemné pasivní dovednosti.

Vůbec celý gameplay mě hodně překvapil, neexistuje zde přímé vedení za ruku jako v některých jiných hrách a je třeba často dávat pozor na zadání úkolu, případně zkoumat okolí. Rovněž některé stealth situace jsou příjemně náročné (např. vloupání do trezorů syndikátů). To u některých hráčů sklidilo docela kritiku, což mě překvapuje - když je hra příliš lineární a navádí vás za každým krokem, je to špatně. Najednou vyšla hra, která to nedělá, a je to taky špatně, tak nevím, ale osobně mě to docela vyhovovalo a byla to moc fajn změna.

Minihry jsou příjemně nápadité a originální, hodně potěší celková komplexnost hry a mnoho možností, jak trávit na oněch čtyřech planetách čas... například hraním Sabaccu. Přiznám se, že na karetní hry jsem neuvěřitelně blbej, hotovej antitalent, co povídat, ale u něj jsem pravidla pochopil skoro ihned a hraní si naprosto užíval. Navíc to, že i pro něj jsou k dispozici nejrůznější abilities a cheaty dokazuje, že žádná část hry není odbytá, ba naopak.

Hrál jsem na režim výkonu a těch 60 FPS konzole ne vždy držela, jen co je pravda. Jakmile byla nějaká oblast hustě osídlená, běda, framerate šel do kytek. Naštěstí se to nedělo zas tak často a chápu, že raytracing si svou výkonovou daň holt vybere. Jedním dechem dodávám, že grafika mi přišla skutečně hodně pěkná a až na trochu horší zpracování mimiky a vlasů hlavní hrdinky (častý problém novějších her, nevím proč) nemám co vytknout. Světy jsou opravdu nádherné, plné detailů, nejen pro SW fanouška radost pohledět. Speciálně oceňuji nemalé množství detailů - vzhledem k tomu, že se hra odehrává mezi pátou a šestou epizodou, naleznete u Jabby chudáka Hana zamraženého do karbonitu a dokonce v baru v Mos Eisley stopu od střely na zdi, kde to schytal Greedo. A takový západ sluncí na Tatooine...  jestli máš srdce, tak to musíš cejtit, jak by řekl klasik. Stejně pozitivní zůstávám i u zvukového, zejména hudebního zpracování. Soundtrack nevykrádá filmy, zazní z nich sotva jedna nebo dvě melodie, ale zůstává v podobném stylu a jednotlivé skladby jsou často docela výrazné, takže si nejednu z nich zapamatujete.

Ano ano, technické problémy hra má a určitě by prospělo, kdyby Massive Entertainment měli ještě několik měsíců na doladění, ale ne, to by kolidovalo s novým Assassínem, takže Ubisoft očividně nařídil vydat koncem léta a přinejhorším opatchovat. Chápu, mrzí mě to, ale kromě tří pádů za 30 hodin hraní a několika glitchů jsem se nesetkal s ničím, co by mi zážitek vyloženě kazilo a vzpomeňme si, v jakém stavu byly megaklasiky jako Kingdom's Come nebo Cyberpunk 2077 krátce po vydání. Hejtit Star Wars Outlaws jen proto, že je od Ubisoftu, mi přijde nefér. Zejména proto, že se od ostatní produkce tohoto vydavatelství více než odlišuje.

A je zábavná. Sakra, takhle mě hra už hodně, hodně, HODNĚ dlouho nechytla. Ani ten zatracený Horizon, ani novější Assassíni, ani nedávno poprvé dohraná série TLOU. Možná to za tento kacířský názor schytám, ale u Outlaws jsem se neskutečně bavil a každý den se neuvěřitelně těšil, až se do hry zase vrátím. Svou roli bude hrát, že jsem velký fanoušek SW a jak prostě milujete prostředí, hře nadržujete, ano, přiznávám, nepopírám. Opět se ukazuje, jak subjektivní mohou názory na hru být, ale pro mě je to jednoznačně hra roku a nová klasika, ke které se budu rád vracet (druhý průchod vidím na začátek listopadu, uvidím, jak moc případně updaty ony drobné zápory napraví).

Co dodat? Zpočátku jsem hře nevěřil, ale pak mě totálně pohltila. Ano, příběh by mohl být propracovanější, chybky vychytanější, některé animace lepší, a tak dále, a tak dále. Jenže nic není dokonalé. Dát méně než 90 % hře, u které jsem se tři desítky hodin skvěle bavil, ale podle mě nejde. A speciálně kvůli některým hráčům, kteří dávají i hodnocení blízké nule, tam tu pětadevadesátku dám a nevylučuji, že po druhém průchodu a vychytání některých chyb tam hodím i tu stovku.

Edit: dávám stovku, druhý průchod jsem si dal v prosinci 2024 společně s prvním DLC a pro mě je to totální srdcovka a už nyní klasika. Jinak technický stav je už zásadně lepší než při vydání, druhý průchod mi přišel mnohem lehčí (není divu, patch si s obtížností hodně pohrává směrem dolů, což mě možná i trochu mrzí, ale chápu, že leckomu mohly některé pasáže přijít zbytečně obtížné), pády se už nekonaly a za mě naprostá spokojenost. Po upgradu na PS5 Pro bych se rád vyjádřil i k tomu, jak hra běží na této verzi konzole: Quality (60 fps) s PSSR tvoří znatelně lepší grafiku než režim Quality na základní PS5 a výkon v problematických oblastech se příjemně zvedl, framerate je mnohem stabilnější a jediný viditelný pokles (tak k 50 FPS) vidím v přelidněných oblastech, kde patrně nestíhá CPU. První DLC jako takové možná zhodnotím v budoucnu, ale bavilo mě a fanouškům původní hry bez váhání doporučuju.

Naposledy jsem tuto hru hrál v době vydání, kdy mě hodně bavila a já nedočkavě čekal na další epizodu... Hm, co už, no. Byl jsem proto zvědavý, zda budu stejně spokojen i o 18 let později.

A kupodivu ano! Samozřejmě, jedná se o víceméně tupou FPS, která si ale vůbec na nic nehraje, a to je, troufám si říct, i její největší devízou. Příběh je vcelku dobře nastíněný, snadno se to hraje, Jessicu si nejde nezamilovat a potěší i to, jak si tvůrci občas dělají legraci i sami ze sebe, stejně jako množství různých detailů a secretů.

Zamrzí malý počet zbraní (byť je jisté, že to měly napravit následující epizody) i nepřátel, prostředí také nepřekypuje nápaditostí, ale celou dobu hraní byl pocit ze hry takový nostalgicky příjemný. Obligátní bossové a lehké (jakože fakt lehké!) záseky také potěšily. Oceňuji také povedený soundtrack v čele se skvělou tituální skladbou a především nemohu říci, že bych se nebavil.

Dost mě mrzí, že vývojáři zvolili tehdy cool epizodický formát, který tehdypodobným způsobem zabil i Half-Life 2: Episode 3, a že zůstali jen u první epizody. Věřím, že by dokázali udělat naprosto skvělou 10hodinovou hru, o které by se mluvilo dodnes. Ono v tom roce 2006 už zas tak moc dobrých FPS nevycházelo a tahle měla opravdu velký potenciál. Velká škoda. Pokud se chcete na pár hodin odreagovat a vypnout hlavu, SiN Episodes: Emergence bez váhání doporučuji.

Poznámka: hra sice neobsahuje mnoho textu, ale někdo by stejně mohl chtít sáhnout po češtině, která ale na stávající Steam verzi již nefunguje. Vězte, že stačí ve složce s hrou a SE1resource přejmenovat closecaption_english.txt na closecaption_czech.txt a následně do Možnosti spuštění ve Steamu přidat "cc_lang czech", a bude alespoň pro titulky fungovat.

Na úvod musím říct, že série Assassin's Creed šla až do vydání Syndicate mimo mě, takže nejsem jedním z těch, kteří nostalgicky vzpomínají na údajně výborný druhý díl nebo samotné kořeny série. Syndicate mě ovšem přišel tak nudný a nezajímavý, že jsem do vydání Origins na sérii zcela zanevřel, to se však s přechodem na RPG žánr dramaticky změnilo a Origins a především Odyssey patří doteď mezi mé nejoblíbenější tituly vůbec, na té hře mě učarovalo snad úplně všechno a dohrál jsem ji hned několikrát. Valhallu jsem proto očekával s velkou netrpělivostí, kterou však zásadně zkazily dvě věci: hra již nenabízela českou lokalizaci (angličtinu sice ovládám, ale u tak ukecané hry mi to prostě vadilo) a první recenze se poněkud rozcházely s tím, co jsem očekával, a proto se moje první dohrání datuje až na srpen 2024. To už mi zvědavost nedala, mj. díky přítomnosti AI češtiny (inu, nemusí pršet, jen když kape a pokud člověk angličtinu jakž takž ovládá, většinu chyb si sám v hlavě opraví). A pravdou je, že dohrání sice rozhodně nelituji, ale... Ale.

První tři čtyři hodinky hraní byly velmi dobré, uvítal jsem i některé změny zjednodušující (nebo komplikující?) herní systém. Konečně již nebyl v inventáři šílený nepořádek, vybavení nebylo potřeba nijak často upravovat, systém zkušeností mi přišel originální a i když bylo všechno podobné předchozím dvěma titulům, zároveň bylo tak nějak nové. "Po přesunu do Anglie tě to přestane bavit," varovaly stovky příspěvků na Redditu a já na to byl připraven. O to víc jsem se divil, když mi hra i po prvních tří dobytých regionech přišla zábavná. V momentě, kdy Fulke unesla Sigurda, dostal příběh konečně grády a já se do hry totálně zažral a začaly na mě přicházet myšlenky o dosud nejlepším "novém" titulu série. Přišel quest, kdy jsem svého bratra osvobodil a očekával, že teď už to začne být opravdu zajímavé, že "to je ono" a teď už to začne dávat všechno smysl. Jak asi tušíte, nestalo se téměř nic a na mě se vyhrnulo X dalších regionů, které s touto dějovou linií nemělo zhola nic společného. Začalo také přibývat více otázek než odpovědí. V Americe kupříkladu objevíte nějakou kouli, tak očekáváte, že to bude mít nějaké rozuzlení, a ono nic. Hra začala stále dokola a dokola nabízet další regiony a další úkoly, kde jste potkávali nové a nové postavy. A tak mě hra začala víc a víc štvát. Souhvězdí jsem pro jeho nevyzpytatelnost a nepřehlednost začal nenávidět, barety (trefné, raisen :) jakbysmet, nové postavy mi začaly být u zadku, protože jsem věděl, že jsem pak stejně X (desítek?) hodin neuvidím. Ano, nemálo dějových linek bylo opravdu dobrých, především Halloween a svatba, měly hlavu a patu, sympatické postavy, nechyběl ani tu a tam humor, ale bylo těžké je plnit s tím vědomím, že příběh nijak zásadně neposunou. Spíše než jako ucelená hra mi Valhalla přišla jako "Ztracené vikingské příběhy", ta nit spojující celý příběh naprosto chyběla a mě to nejen štvalo, ale také mrzelo, protože v RPG hře bych alespoň nějaký ucelený příběh očekával. Ano, ke konci se to pak zase zlepší, ale o nějakém uspokojivém pocitu nemůže být vůbec řeč. Problém je mj. v tom, že zde nejsou žádné postavy, které by vás celým dějem doprovázely. Vrátím se k milovanému Odyssey, kde jste tu a tam potkali Sokrata, Hippokrata, Phoibé, Alkibiada a další a velmi rádi jste pro ně v cizím regionu nějaký ten úkol splnili a rádi jste je viděli, o přítomnosti Barnabáše na lodi ani nemluvě, ty jednotlivé úkoly často hlavní děj doplňovaly nebo třeba aspoň přiblížily k novém kultistovi, a i když třeba třetí Zaklínač byl v tomto ještě dál, stačilo to.

"A co Ravensthorpe, to se jako nepočítá," můžou se ptát někteří... ne. Ty postavy totiž nacházíte až na světlé výjimky na stále stejných místech. Ta osada byla pro mě jen místem na mapě, kde jsem tu a tam postavil novou budovu a prokecal (později zasouložil, haha) s Randvi, a to bylo všechno. Zabití Daga bylo tak pitomé, že to snad ani nepočítám a (ne)přítomnost Sigurda před i po osvobození byla spíš hloupým vtipem. Quest s Valkou jsem zkusil jen jednou a jeho délka, po kterou mě vytrhl z normálního světa mě dost odradila, i když graficky a trochu i příběhově se jednalo nepochybně o zajímavou záležitost. Naopak mě zpočátku hodně zaujala linka ze současnosti, která mě však ve finále spíše naštvala a zklamala. Takže hra v kostce? Úvod - pak 50 hodin pořád dokola přicházet za Randvi k mapě a dobýt další region - konec. Být hra aspoň o 1/3 kratší a mít souvislý příběh a postavy, které vás budou na vašich dobrodružstvích občas doprovázet, pod 80 % bych s hodnocením nešel, a to ani přes další nešvary.

Graficky se opět jedná o povedené dílo, pro nádherné severské lokace mám slabost a ani ta Anglie nebyla v žádném případě škaredá, vizuální stylizace mi občas připomněla i třetího Zaklínače a i když zde narozdíl od prvních dvou RPG Assassínů nenalezneme žádné velké monumenty, ale spíše jen holé pláně, nějaké chatrče a občas tvrz, pokoukání je to stále pěkné. Samozřejmě Athény v Odyssey byly Athény v Odyssey, to se nedá srovnávat :) Nicméně to nemohu vývojářům vyčítat, Anglie tou dobou taková zřejmě opravdu byla. Zarazilo mě méně povedené zpracování obličejů postav, především vlasů, které mi přišly z neznámého důvodu jako importované z o 5 let starší hry. Zvuky a dabing bez připomínek, zvláštní kapitolou je však hudba. Na hru jsem se těšil i z důvodu skvělého hlavního hudebního tématu, který se ke vší smůle ve hře objevuje kromě menu snad jednou, maximálně dvakrát, což zamrzí a samotný počet hudebních témat mi přišel třeba ve srovnání s Odyssey mnohem chudší. Některé skladby jsou opravdu dobré a zajímavé, jako celek se však jedná o takový lepší průměr.

Gameplay jako takový se dle mého názoru přílišných vylepšení směrem kupředu nedočkal, parkour po budovách byl nemastný, neslaný, nově přibyvší stamina u koně a nutnost držet tlačítko pro sprint spíše komplikovaly život než že by se jednalo o povedené inovace. Explorování bylo fajn, poklady a mysteria mě bavily, akorát havrana snad do hry ani nemusely implementovat, neboť díky neschopnosti přesně určit lokaci a označit nepřátele takřka pozbyl významu. Redukce počtu synchronizačních bodů může v leckom evokovat pozitivní faktor, v praxi to ale znamená mnohem delší přesun mezi jednotlivými lokacemi než by někdy bylo zdrávo.

Sečteno, podtrženo, mám velmi rozpačité pocity. Valhalla mohla být opravdu skvělou hrou, ale absence souvislého děje, do očí bijící repetitivnost a na sílu změněné herní mechanismy ji táhnou hodně, hodně dolů. Tak dolů, až to jednoho zamrzí, protože je vidět, že vytvoření takhle velkého titulu muselo dát spoustu práce. Hra stále slibuje něco, co přijde, ale ono to prostě nepřijde. Jednou dohrát? Ale ano, s nadávkami a pocitem zklamání, ale ano. Podruhé? Za nic na světě.

Přiznám se, že RPG není můj nejoblíbenější žánr a i když považuji třetího Zaklínače za možná nejlepší hru všech dob (dobře, ona je to v zásadě akční hra), Kingdom Come v mém hledáčku bylo spíše proto, že se po dlouhé době jednalo o českou hru s celosvětovým potenciálem, než že bych se na něj vyloženě těšil. Přesto ale musím říct, že jak se datum vydání blížilo, začala mě tato hra zajímat více a více, až jsem si ji nakonec předobjednal s tím, že by byla velká škoda nechat si takto zajímavý titul ujít.

Uvedení do hry však nebylo ideální, neboť úvodní loga se mi nezobrazily, pouze jsem zíral na černou obrazovku a poslouchal hudbu, která je měla doprovázet. Alespoň že poměrně zajímavé intro se přehrálo správně. Moje sestava Core i5, 16 GB RAM a GTX 1060 nepatří mezi nejvýkonnější, takže na nejvyšší nastavení rovnou zapomínám a volím kompromisní "vysoké", přece jenom mi hry jako AC: Origins připomněly, že čtyřjádra již nemusí stačit na všechno. Že se ale dočkám slideshow o 10-50 FPS, to jsem fakt nečekal, nakonec bylo nutné detaily stáhnout na střední, ačkoliv i tak občasné pády FPS pod přijatelnou hodnotu nebyly výjimkou.

První hodiny nebyly vůbec špatné, rozhraní mi přišlo přehledné a úkoly zábavné. Český dabing mi od začátku vůbec nechyběl, kvalitní (byť ne dokonalé) titulky jej zcela zastoupily, to ale neznamená, že bych jej neuvítal :) Po dohrání úvodu jsem se pustil do spousty úkolů, které mi kvalitně zpracované postavy prostřednictvím opravdu skvělých dialogů nabízely a začal jsem mírně propadat skepsi. Když totiž dvě hodiny chodíte po lese, sbíráte zkušenosti, houby a bylinky, zažijete několik úspěšných setkání s lapky či kumány, záhy však vlastní nešikovností špatně spadnete ze svahu, zabijete se a zjistíte, že po celou dobu neproběhl ani jeden save, většího či menšího rozhořčení se dočkají i ti největší flegmatici. Nutno podotknout, že save systém mi prvních 20 hodin opravdu pil krev, protože i když neplníte úkoly a pouze se touláte okolím, hra vás dokáže tak natolik vtáhnout, že na ruční ukládání zkrátka zapomenete - nehledě na špatnou dostupnost sejvovic během první zhruba čtvrtiny hry. Dost mi také vadilo čekání, které hraní často provázelo. Nemyslím teď složitější, ale o to propracovanější systém alchymie, ale spíše tzv. rychlé cestování nebo posouvání času, které bylo na můj vkus opravdu zbytečně pomalé. Hru také sráží bugy, kdy se NPC čas od času zaseknou nebo quest nejde dokončit, na druhou stranu nejnovější patche si s nimi hodně pohráli a musím uznat, že jich je mnohem méně než první dny po vydání.

Příběh o pomstě sice zní jako klišé, ale dialogy jsou skvěle napsané, úkoly promyšlené a jednotlivé postavy mají svůj charakter, samozřejmostí je jejich postupný vývoj. Takový Jan Ptáček sice zpočátku vypadá jako idiot, ke konci hry si jej ale jistým způsobem oblíbíte. Hlavní úkoly jsou jeden lepší než druhý, mezi nejlepší herní události jednoznačně zařazuji chlastačku s farářem Bohutou, což byla část hry, kdy mě KCD definitivně pohltilo.

Bojový systém je originální, ale bohužel ho rozhodně nepovažuji za nikterak geniální - i když jsou souboje s několika nepřáteli zajímavé, u hromadných bitev je ovládání velmi problematické. Pochválit ale musím například střílení z luku, kdy zpočátku sotva trefíte stodolu dva metry před vámi, ale postupem času, jak se Jindra zlepšuje, bez potíží dáváte jeden headshot za druhým. Nutno říct, že u hromadných bitev (ono jich ve hře není moc) jsem raději neriskoval, že mě nepřátelé ze všech ubíjí, ale raději z bezpečné vzdálenost protivníky ostřeloval. Naprosto skvělá je variabilta řešení úkolů, kdy k cíli vede hned několik cest a pokud vás napadne nějaké netradiční řešení, dost možná bude fungovat. U likvidace nepřátelských táborů je nejlepší možností počkat do noci, otrávit jídlo a následující den je problém vyřešen. Nebo raději vylákat jednoho lapku z tábora, vzít si jeho oblečení a všechny protivníky nepozorovaně zlikvidovat? Či snad nahodit na sebe zbroj a všechny do jednoho pobít? Fantazii se meze nekladou a řeknu vám, že tohle je jedna z těch věcí, která dělá KCD výjimečnou hrou.

Zpracování je výborné, prostředí vypadá fantasticky, vesničky i města žijí svým životem a jejím obyvatelům rozhodně není lhostejný způsob, jakým se prezentujete. Několik nevydařených krádeží (zpočátku velice těžké, častěji se vám akce spíše nepovede než povede) a pár mordů můžou znamenat, že se s vámi nikdo nebude chtít bavit - naopak pokud dáváte dýška a obyvatelům pomáháte s jejimi problémy, počítejte s vřelým a milým přístupem. Grafika našim vývojářům rozhodně nedělá ostudu, například lesy vypadají výborně, byť modely obličejů ještě zcela nedosahují některých konkurenčních titulů, ale rozhodně nejde o nic, za co by měli grafici skončit v kládě. Optimalizace již byla zmíněna a v tomto ohledu by bylo žádoucí, kdyby se jí vývojáři ještě v následujících aktualizacích věnovali. Ještě jednu věc ohledně zpracování musím zmínit - hudbu! Ta je totiž dokonalá, skvěle dotváří atmosférou a mnohé melodie vám v hlavě zůstanou ještě dlouho po dohrání.

KCD je rozhodně skvělá hra, která po letech dokazuje, že naše malá zemička uprostřed Evropy dokáže přinést herní titul, který je originální, zábavný, kvalitně zpracovaný a především zcela hodný srovnání s největšími zahraničními peckami. Je to hra, která není úplně mainstream, hodně hráčů bude muset přistoupit na její pravidla a přetrpět počáteční frustraci. Pak se vám ale odvděčí zcela unikátní hratelností, kvalitně napsaným příběhem a obrovskou škálou možností.

Hodnocení singleplayeru.

Pokud bych měl tento díl série něčím charakterizovat, pak určitě slovy "návrat ke kořenům". Pryč je autoheal, pryč jsou futuristické zbraně, drony a roboti. Máme tu opět druhou světovou, kterou jsme tu ve hrách již dlouho neviděli. Jak se ale povedla hra jako taková?

Musím se přiznat, že první a druhou misí mě CoD: WWII ne a ne chytnout. Rozjezd byl poměrně pomalý, vylodění na Omaze na můj vkus slabé a zkrátka to nebylo úplně ono. Naštěstí hned třetí mise nabídla skvělou akci, jak vystřiženou ze starých dobrých CoD, a tato vysoká laťka vydržela až do konce hry (extra pochvala za koncentrační tábor, výborný nápad).

V podstatě se dá říct, že WWII nabízí vše, co se mi na starých dílech líbilo. Likvidace nepřátelské techniky, infiltrace, obsazení základny, krytí ostřelovačkou z věže kostela, tanková a letecká bitva, zběsilé honičky - nic z toho nechybí a kromě trochu krkolomného ovládání tanků a letadel nemám k ničemu sebemenších výhrad. Škoda, že kampaň nemá alespoň o 5 misí víc, vůbec by mi to nevadilo. Hratelnost je totiž skvělá, jak se hra po druhé misi rozjede, už vás nepustí :-)

Je fakt, že tentokrát se hra věnuje více osobní rovině vojáků než vojenským akcím jako takovým, ale není to nic, za co bych autorům nadával, naopak, například mise se záchranou holčičky byla sice trochu účelová, ale její průběh mě překvapil a to se určitě počítá. Spíše mi trochu vadilo, že z německých vojáků padala ruská zbraň PPSh-41 - ano, tato zbraň se sice koncem války na německé straně používala, ale stejně mi přijde, že ji tam vývojáři dali jen proto, že tentokrát za Rusy nehrajeme a chtěli mít co nejpestřejší arzenál. Jako zápor to nicméně neberu.

Grafické zpracování se povedlo na jedničku, chvílemi se mi skutečně zdálo, že sleduji spíše válečný film. Za zmínění stojí zejména obličeje postav, které patří mezi to nejlepší, co jsem zatím ve hrách viděl. Zde není absolutně co vytknout, hardwarové nároky navíc nejsou nijak přehnané. Hudba není špatná, ale bohužel se mi zdála oproti ostatním zvukům dost utlumená a kromě hlavního motivu si zbytek skladeb vůbec nevybavím. Zvuky zbraní se mi pak zdály příliš umělé, nerealistické. Nedá se nic dělat, dokonalá zvuková a hudební stránka prvního Call of Duty zůstala stále nepřekonaná.

Stejně tak zůstalo nepřekonané první Call of Duty. Přesto je WWII více než důstojným pokračováním, které přináší vše, co na této sérii milujeme (pokud je vám proti srsti, vůbec s touto hrou neztrácejte čas), a jsem opravdu rád, že se vrátila do prostředí druhé světové války, kde koncekonců začala. Osobně doufám, že se v této době bude odehrávat i příští díl - je přece tolik bitev, které na přenesení do interaktivního prostředí teprve čekají, stane se-li tak, určitě opět kupuju!

Wolfenstein II: The New Colossus je typická herní "dvojka". Více postav, více druhů nepřátel, více příběhu... více všeho. Ne vždy je to však k dobru hry. Wolfenstein je pro mě zkrátka typickým FPS, kde očekávám především akci, a zde je jádro problému.

Hratelnost je sice skvělá, akční pasáže jsou opravdu zábavné a povedené, ale přijde mi, že jich bylo trochu málo. Naproti tomu cutscén oproti jedničce znatelně přibylo a nijak mi v ní mi nevadily, tady bych je nejraději přeskakoval. Přijde mi, že tvůrci balancovali na hraně parodie a i z mých oblíbených postav z jedničky udělali naprostý kretény. To ale není nic proti novým postavám, obzvláště Grace je pro mě asi nejotravnější herní postava všech dob. Na druhou stranu Frau Engel je záporačka, jak má být a její přítomnost na scéně dělá ze hry opravdu jedinečný zážitek. Bohužel většinu cutscén právě tvoří vaše parta a jejich mother-fucking cool hlášky. A věřte, že tyto cutscény zabírají z herní doby nemalý zlomek. Čest zábavným a povedeným cutscénám jako úvodní setkání s Frau Engel nebo hereckému konkurzu.

Ruku v ruce s cutscénami jde i level design, který hodnotím jednoznačně kladně, je povedený a je vidět, že si s ním designéři dali pořádný kus práce. Takový Roswell vypadá naprosto skvěle a musím ocenit i mnohé detaily. Škoda jen, že mi někdy nebylo úplně jasné, kde mám co dělat a tu a tam jsem bloudil. Třeba moment, kdy hledám ztracenou ruku... proboha proč? Já chci kosit nácky, ne se zdržovat něčím takovým!

Co se týče grafiky, tak zde není absolutně co vytknout, rozdíl oproti jedničce je znatelný a musím ocenit i velice přijatelné hardwarové nároky - i na průměrných sestavách není problém při vysokých detailech dosahovat stabilních 60 snímků za sekundu. Zvukové zpracování je rovněž takřka bezchybné, hudba je určitě povedená, ale do paměti se vám zřejmě nezapíše.

Nový Wolfenstein není špatná hra. Má však své (pravda, subjektivní!) nedostatky a není jich málo. Musím říct, že z trojice nových Wolfensteinů vnímám jako nejlepší Old Blood, a to proto, že se mému milovanému RtCW blíží asi nejvíce, dvojku pak stavím na místo třetí. Víceméně jsem se bavil, ale na replay mít chuť jen tak nebudu...

Pokud jsem o prvním Call of Duty napsal, že je to nejlepší FPS všech dob, pak o United Offensive platí, že je to nejlepší datadisk pro FPS všech dob :-) Jen málokdy se stane, že datadisk přinese všechny výhody hlavní hry a okoření je příjemně vyšší obtížností a ještě větším zahuštěním atmosféry.

UO se opět může pochlubit úžasnými misemi, kterých je zde sice o poznání méně než v původní hře, ale za to jsou všechny opět výborné a dojem z hraní je v některých momentech ještě lepší, byť se čas od času quickloadu zřejmě nevyhnete. Nejde ale vůbec o nic tragického, s frustrujícím MOHAA: Breaktrough se to nedá vůbec srovnávat.

Protože jde o datadisk, je herní doba přirozeně poměrně krátká, ale těch několik misí, co hra obsahuje, využili vývojáři na maximum a vůbec nemáte pocit, že by vás jakkoliv šidili. Naopak. To, co se mi líbilo na původní hře je zde znovu, jen trochu okořeněné a vylepšené. Dokonalost, herní nirvána, až je škoda, že je to jenom datadisk.

Nejlepší FPS všcech dob. Řeknu to rovnou a jednoznačně. Skoro by si člověk myslel, že je nemožné, aby autoři geniálního MOHAA přišli o necelé dva roky později s ještě o třídu lepší hrou, ale je to skutečně tak.

Vše, co bylo v MOHAA dobré, zde přetrvává, a je ještě leckdy zásadním způsobem vylepšeno. Atmosféra je dokonalá, hutná a díky množství vhodně nastavených skriptů (ano, pro mě to je plus!) si opravdu připadáte jako v hodně, hodně dobrém válečném filmu. Mise jsou jedna lepší než druhá, úkoly různorodé a hlavě ani na okamžik nepřijde nuda, stále se něco děje a mohu říct, že ve spoustě věcech je první CoD stále nepřekonané.

Jednou z těch věcí je určitě hratelnost. Zapomeňte na dlouhé kecací scény, upgrady zbraní a další "zbytečnosti", které jen zdržují. Call of Duty se hraje výborně a všechny herní prvky jsou vypilovány k dokonalosti. Když už jsme u toho, lepší zvuky zbraní jsem ještě v žádné válečné hře neslyšel. Hudba je pak úžasná, mnohé motivy vám uvíznou v hlavě na hodně dlouho. Ano, umělá inteligence není bůhvíjaká a grafika na dnešní dobu je již zastaralá (přesto vypadá perfektně), ale to jsou drobnosti, které nespočet kladů převálcuje jako ruský parní válec.

Pro někoho je nejlepší střílečkou Half-Life, pro jiného Duke Nukem 3D nebo Bioshock, ale já volím jednoznačně CoD. Možná se zdá, že zde nešetřím superlativy, ale tahle hra si je zkrátka zaslouží.

Po výborném Allied Assaultu a jen o něco málo méně povedených datadiscích přišel roku 2004 Pacific Assault, který je tak trochu kontroverzní. A to proto, že se výborné části hry střídají s těmi horšími, kde nastupuje trochu nuda a stereotyp.

Ano, některé mise jsou zkrátka slabší a je to poprvé v rámci celé série, co píšu něco takového. Je zde zkrátka ten stereotyp, kdy mise spočívají ve vyhození do vzduchu toho a toho, stále dokola, navíc často ve tmě, kdy není nic vidět, což však neplatí o japonské ostrostřelce, kteří mají mušku dokonalou. K tomu je potřeba připočíst fakt, že zbraně zde nejsou příliš povedené, jsou pomalé, slabé, zkrátka o řád horší, než v AA. Pacific Assault má ale i svá světlá místa, kterých není vůbec málo a často je dojem ze hry perfektní - mluvím například o úvodu a o pozdějších částí hry.

Grafika vypadá i na dnešní dobu poměrně solidně, zvuky a hudba jsou pořád stejně skvělé, atmosféra bojů rovněž neztratila nic ze svého kouzla. Pochválit musím umělou inteligenci svých vojáků, kteří bojují velice solidně, kryjí vás a často vystřílí oblast i za vás. Na stranu druhou je inteligence japončíků vyloženě dementní, banzai útoky používají opravdu šíleně často a působí to dost divně.

Pacific Assault není špatná hra. Jen má oproti skvělému Allied Assaultu občas nudné a stereotypní mise, mizernou umělou inteligenci nepřátel a celkově se nehraje tak dobře. Pokud jste ale schovívaví, přežijete nudnou přibližně 1/4 hry (bez úvodu), čeká vás slušná válečná střílečka, která zabaví i po letech...

Frustrace a občas chuť zničit klávesnici. Tak by se dal popsat druhý datadisk k veleúspěšnému MOHAA. Některé herní momenty jsou natolik šílené, že počet loadingů byste počítali opravdu dlouho. Může za to nejen celkově přesná muška nepřátel, jejich velké množství, ale také místy kritický nedostatek nábojů, kdy jste často odkázáni pouze na pistoli.

Z úvodu tohoto komentáře by se mohlo zdát, že Breakthrough je nepovedená fraška, leč není tomu tak. I když jsou ve hře asi tři momenty, kdy jde opravdu do tuhého a budete vývojáře proklínat, stále jde o Medal of Honor s většinou původních kladů - výbornou atmosférou, skvělými a nápaditými misemi a kvalitní prezentací obecně.

Vyzdvihnout musím hlavně ty mise, kterým opravdu nechybí nápady a budete jen žasnout, do jak rozmanitých prostředí vás datadisk zanese. Pokud nejde zrovna vyloženě do tuhého, je hratelnost skvělá a zážitek takřka dokonalý. Abych pravdu řekl, nebýt již výše zmíněných záporů a přirozeně krátké herní doby, hodnotil bych tuto hry v rámci série asi nejlépe!

První datadisk ke skvělému Medal of Honoru to nemá vůbec lehké. Autoři se očividně nesnažili původní hru nijak trumfnout, ale spíše rozšířit její herní dobu a naservírovat vám pár nových zážitků.

Už z první mise je znát, že obtížnost trochu přitvrdila, a tam, kde jste v původním AA mohli vlítnout do místnosti plné nácků a postřílet je Thompsonem, byste ve Spearheadu přežili jen horko těžko. Nepřátelé skutečně mnohem lépe míří, způsobují větší zranění, a když si k tomu připočtete menší počet lékárniček a občasný nedostatek nábojů, je potřeba často volit opravdu co nejopatrnější postup.

Dost často se mi také stávalo, že jsem nevěděl, co dělat. Hra vás sice kamsi naváděla kompasem, ale v cestě vám stál plot, který nešel ani přeskočit, ani podlézt. Opravdu, hladká hratelnost původní hry zde občas zaskřípala, avšak na druhou stranu se mi podobný zásek stal v celém datadisku tak dvakrát, možná třikrát - dost možná také díky opravdu krátké kampani.

Byla by ovšem velká škoda tuto hru zavrhnout, protože jinak je herní zážitek stále perfektní, atmosféra je hustá, že by se dala krájet a celkově musím přiznat, že mě Spearhead opravdu bavil. Většina kladů z AA totiž stále přetrvává a dá se obecně říct, že pokud vás bavila původní hra, tímto datadiskem chybu rozhodně neuděláte.

První "počítačový" Medal of Honor v podstatě definoval žánr stříleček z druhé světové války. Přesto, nebo možná právě proto, je úctyhodné, jak povedená tato hra je. Už od první mise se jedná o úžasnou akční jízdu se skvělou atmosférou, vyladěnou hratelností a především celou škálou zajímavých úkolů.

Rozhodně se nejedná o žádnou stereotypní nudu ve stylu "vyčisti tamten bunkr" nebo "vyhoď do vzduchu toto dělo", i když ano, tyto úkoly se zde také vyskytují, ale daleko častěji budete ochraňovat spojenecké agenty, tajně pronikat do vnitra nepřátelského území, krást dokumenty, sabotovat nepřátelský vozový park, a podobně.

Díky dokonale vyladěné hratelnosti se hra výborně hraje, nic nijak neruší a vše je tak, jak má být. Grafika sice již nezapře svá léta, přesto je však celkový dojem skvělý, a to i díky kvalitním zvukům a hudbě. Pokud bych měl hře něco vytknout, tak jedině občas umělou inteligenci nepřátel i spolubojovníků, ale nejde o nic vážného. I po 15 letech má hra stále co nabídnout a mohu říct, že zabaví mnohem lépe než většina nových her :-)