Věděl jsem, že mě to nebude bavit. Bylo mi to dopředu jasné. Prostě mě tyhle „čtecí“ hry nebaví. A ještě číst stohy textu v angličtině, no to vůbec. Nedávno jsem zaznamenal, že vyšel fanouškovský překlad. Že bych to zkusil? Já nevim, asi to nebude pro mě. Ale přece jen, ten chvalozpěv co se na to odevšad ozývá... ale beztak to určitě je jen od spousty lidí taková póza, taková nějaká móda hry intelektuála lepšočlověka, kterak se u hry zamýšlí nad nesmrtelností chrousta. Tak to mu dávaj velký hodnocení, aby ukázali, jak jsou na úrovni. Jo, určitě to tak bude... A ještě je to prý nějak hodně levicový či co, tak na to asi nic...

Čeština..... Hra na Steamu bratru za dvě kila (sleva).... Večery kolem Vánoc, kdy rád hraju adventury nebo něco klidnějšího (tudíž by mi tolik to čtení třeba nevadilo... ). Tak že by.. a tak jo, tak já to teda zkusim... Včera v noci jsem to dohrál. Cože, už? Já tam chci být ještě tak minimálně půl roku!
Včera jsem to dohrál a ještě teď to ve mně rezonuje. A ještě nějakou dobu rezenovat bude.
Ano, asi nemusím hry s horami textu, Planescape jsem zkusil a nic (možná jsem tomu nedal zaslouženou šanci, já vím), při dlouhém čtení se u počítače začínám vrtět. Přesto, čím víc jsem DE hrál, tím víc mě hra bavila, tím víc jsem rád četl a tiše si říkal, že nic tak geniálního mě dlouho nepostihlo. Líbí se mi všechno – lore, postavy, grafika, hudba, mimochodem český překlad je řekl bych parádní a vymazlený, nálada, emoce, které dokáže hra vyvolat, nápady a originalita, ta dovednost zprostředkovat ten POCIT... ufff.. Nechci tu to popisovat na několik stran, beztak už bylo asi vše řečené....

Každopádně jsem maximálně zaháčkován. Myslím si o hrách, že se dají považovat za umělecké dílo, minimálně některé určitě. Tohle je pak možná především umělecké dílo a asi teprve potom hra. V tom nejkladnějším smyslu slova. Přesto mě nechápejte špatně, není to něco, nad čím se člověk kochá, ale vlastně nehraje. Hra je zábavná maximálně a její schopnost upoutat jsem dlouho nezažil. Doslavil se u mě efekt „ještě jeden tah a spát“ a to prosím DE není samozřejmě strategie.. Pořád se něco děje, co ponouká zvědavost hrát dál, hra neustále předkládá něco, co mě zdařile drželo přišpendleného. Příkladem může být situace, kdy jsem opravdu musel od počítače odejít a zrovna v nejlepším, že (kdy to vlastně nebylo nejlepší? žádný takový moment si nevybavuju, a tak zas jako, nepřeháněj to... dobře, možná ze začátku, než se člověk zanořil...). Hru jsem už fakt musel vypnout, zrovna sakra když měl (hlavní hrdina) jít konečně zpívat karaoke. Celej den, až do večera jsem se třásl až se to zase zapnu a konečně se to stane a jaký to bude (btw bylo to: ufff och no ty vole...).

Úplně nejvíc skvělý systém rozdělování zkušeností mezi vlastnosti, které charakterizují jeho osobnost, kdy pak postava vede defacto rozhovory sám se sebou (resp. se jedná hlas jeho vnitřního já) podle toho, jaký je. Výborný nápad a realizace ještě lepší. Vyleveloval (co je to za slovo?) jsem si naschvál Drama, protože mě bavil ten vnitřní hlas skoro až v shakespearovském laděním. Prostě skvělý. Možností je spousta a ten diamant Harryho si brousíte dle svého přání. Takhle zpracovanou postavu a možnost jejího rozvoje a směřování ve hře jsem nikdy neviděl, tomu se zatím ani nikdo nepřiblížil. Kam se hrabou nějaké týmy scénáristů z velkých AAA titulů kde se točí stamiliony, pche. Proti tomuhle jsou leda ke shovívavému pousmání. To je tak, když někdo stvoří dílo, které má duši. To se ta blyštící se draze produkovaná korporátní pozlátka obsahující velmi profesionálně stokrát omletou nudu pak člověku tak nějak odhalí ve své pravé podstatě obyčejného hovna. Tohle je naopak počin, kde někdo nechal kousek sebe. Charekterizuje ho opravdovost a ta se prostě nedá koupit nebo vyprodukovat ze sebevětší sumu.

V průběhu hraní mi došlo, že je to první hra, kterou si chci přečíst. V luxoru to nemaj, jak to... ? cože, ono nic v češtině nevyšlo?? Panebože ono nic nevyšlo ani v angličtině a komunita si to tedy prostě muselo přeložit sama – světe, zbláznil ses? Ale třeba to autor do románu podat neumí, upřímně nevím, bo dle wikipedie byly prodeje jeho románu tragické až Kurvitz upadl do alkoholismu. Disco Elysium in real life., které bylo evidentně žito.

We Happy Few bych asi neoznačil jako 3D adventuru, jedná se spíš o akční hru, nebo asi lépe řečeno stealth akci. Ale svéráznou. Hra se odehrává na počátku fiktivních 60. letech 20. století, se vším co k tomu patří. Je to hrozně pěkně a originálně designově provedeno, graficky se mi to moc líbí, hodně osobité a takové správně crazy, hra se opravdu nebere příliš vážně, i když vyloženě nějaká "funny" hra to úplně není. Velice se mi líbí, jak se autoři nebojí být sví, jít vlastní cestou, udělat si to prostě podle sebe, nepodbízet se. Ale možná taky proto bylo We Happy Few, tak vlažně přijato... nevím.. za mě palce nahoru.

WHF se odehrává v části Anglie, kde po 2. sv. válce zavládla totalita. Vše se točí okolo pilule zvané Joy, která obyvatele udržuje poslušné v radosti a zapomění. Na to vše dohlíží ve městě všudypřítomná policie a otravní doktoři, kteří vyčmuchají každého, kdo si pravidelně Joy nebere. Protože kdo ho nebere, není stále happy a tudíž je "downer" a má sakra problém. Mimo město je to divočejší, tam sice lidé Joy neberou, ale žijí v mizérii. Vy se pochopitelně dostanete do obou oblastí, přičemž za různými questy budete pendlovat tam a zpátky. Hra nabídne postupně 3 hlavní charaktery, jejichž cíl je vždy totožný - zdrhnout z toho pekla pryč. Každá postava má svůj příběh, stejně jako svoje perky, které jsou pro každou z nich jedinečné. A za získané zkušenosti lze "dokupovat" perky další.

Hra mě nenudila ani minutu, vím že jdu proti proudu, ale oproti celosvětově vlažným hodnocením já vidím hru jinak. Nevím, možná obsahovala v době vydání hodně bugů nebo nedodělků, které hru znepříjemňovaly, já ji hrál až v říjnu 2019 a nemůžu si stěžovat. Není to vůbec obtížné, dobře to odsýpá, hra nefrustruje, není repetitivní, všechny questy jsou zábavné a některé správně ulítlé, fakt mě to bavilo jako dlouho nic. Od WHF jsem nic extra nečekal a dostal maximum. Přijde mi velice dobře vymyšlená po stránce hratelnosti, připadá mi, že autoři si dali hodně práce s tím, aby se člověk pořád maximálně bavil a nebylo zde nic prudícího nebo takového toho "ach jo, nebýt tam tohle tak je to dobrý". Například víceméně všechny postavy musí pít, jíst, spát. Což je ze začátku zajímavé, občas se trochu musí člověk ohánět, aby sehnal jídlo, filtrovanou vodu bez joye, nebo aby si vycraftil potřebnou věc. Postupem času by to ale začalo být asi otravné, zvlášť, když už přece jen ve hře našel hráč víc věcí, čili se dá pořídit perk, kdy jíst není potřeba atd., podle mého je v tomto směru hra mimořádně a citlivě vychytaná, tak aby vás pořád udržovala v takovém správném napětí, opravdu asi nic mě na hře zbytečně neotravovalo a opravdu jsem se těšil, až si to večer zase zapnu, a to nemůžu říct často. Nebo když kradete po domech, což aspoň párkrát krást budete, bez toho byste to měli opravdu těžké, nejde hra uložit. Aby to zas nebylo úplně jednoduchý. A tak je tam pořád to napětí. Hra mi v tomhle směru opravdu kápla do noty, navíc to crazy podání pseudo 60. let... a přitom to není zase pořád nějaké ejchuchů, hra má i vážné momenty a ta vize společnosti, ta je děsivá.

Za mě hodnocení na max. a je mi jedno, že většina obyvatel planety Země to asi vidí jinak. Jenom říkám, nedejte na vlažné recenze a WHF zkuste, možná budete tak překvapení, jako já. K říjnu 2019 jsou zatím venku 2 DLCčka, a to

They Came From Below, kde se ujmete role postavy, se kterou se setkáte v průběhu hry, a to homosexuála Rogera Bacona, který spolu se svým přítelem řeší záhadu vražedných robotů. Já vím, že se odpůrcům moderního levicového progresivismu mohou ježit chlupy na těle a třeba to i kvůli tomu najust nehrát, ale tady je to fakt prostě jen sranda, hra vám žádné politikum necpe, a k WHF to sedí jak prdel na hrnec. Akorát je víceméně linerání, není to otevřený svět jako v základní hře a svým pojetím je to spíš střílečka. Dost mě to překvapilo, ale přestože jsem si to prošel rád, tolik jako ta základní hra mě to nebavilo. Ale špatné to není. Dalším dosud vydaným DLC je

Lightbearer, ve kterém se ujmete role místní rockové hvězdy Nicka Lightbearera, jehož "hity" znějí odevšad, pokud jste hráli základní hru, jistě víte o koho jde. Tady Nick řeší vraždu fanouška. Ale jak to tak bývá u rockových hvězd počátku 60. let, Nick se cpe návykovými a psychotropními látkami co to jen jde a podle toho to taky vypadá. Tady je to opravdu crazy, totálně halucinogenní momenty, kdy je Nick na špatném tripu jsou místy fakt úlet. Je to taky taková akční ?střílečka?, kdy nejde o toho někoho zabít, nebo nikdo nechce zabít Nicka. Jeho healthbar je příčetnost, a tu doplňujete různými drogami, které Nickovi dělají dobře, a o tu příčetnost ho chtějí právě připravit hysterické fanynky, které se na Nicka vrhají jakmile ho spatří, a také otravní reportéři. Vy je musíte "ustřílet" tóny na kytaru (ale samozřejmě zde vůbec nejde jen o střílení, abyste mě nepochopili špatně). Je to úlet a o dost lepší než předchozí DLC. Ale taky jednohubka, Lightbearera jsem dohrál cca za 2 hoďky.

Moc se těším na poslední DLC, které by mělo vyjít 2020, a fakt doporučuju.

Chronicle of Innsmouth je pixelartová adventura s tématikou povídek H. P. Lovecrafta. Vypráví o jakémsi mladíkovi, který se na nějaké své cestě přichomítne k záhadě malého zapadlého městečka, kde se děje cosi nekalého, víc samozřejmě neprozradím, abych nespoiloval. Hra je dělaná stylem lucasartovsých adventur, je zde tedy klasický point and click systém s příkazy use, push, look apod., je vidět, že autoři (víceméně dva lidé) mají v oblibě Monkey island, na který přímo ve hře odkazují (look, a three headed.... ). Hraje se to dobře, nejsou zde žádné neférové zákysy, ani hromady lokací a předmětů, obtížnost je rozumná a vyvážená, baví a nefrustruje. Jako, je tady pár chytáků, ale lidé protřelejší adventuřením si poradí. Pixelhunting se taky nějak extrémně nekoná, navíc se dá zapnout zobrazování aktivních míst po stlačení mezerníku. Délka hry je spíš kratší, ale berme to tak, že je to prostě povídka a ne román, mně délka hry sedla, řekl bych tak akorát, hra tak nesklouzne k nudě a repetetivnosti. S ohledem na tématiku drží i docela dobrou atmosféru a líbilo se mi, že se nebere příliš vážně a jsou zde i humorné momentky (prostě lucasovská adventura, no :-) ), celé je takové "creepy funny" (nevím jestli existuje nějaký termín "creepy humor", ale tato hra je podle mě prostě taková creepy humorná :-) ). Největší slabinou je asi grafika. Nechápejte mě špatně, miluju pixelart, ale tady je to místy až amatérské, i na poli pixelartových her je graficky Chronicle of Innsmouth slabší. O to víc mě překvapil podařený profesionální dabing, který zase hodně připomene Monkey island, a fajn hudba, která dobře doplňuje atmosféru. Za mě celkově fajn počin.

Od A Golden wake jsem nic nečekal a možná o to víc mě překvapila.
Jedná se o hru ve stylu devadesátkových adventur od Sierry. Takže pixel art, klasický styl point-and-click, ale bez používání tlačítek use, push, look apod., levou packou myši provádíte akci a pravou prohlížíte objekty (podobně jako třeba v Poslu smrti), tedy takový ten novější styl ovládání, ale já mám tohle raději.
Příběh se odehrává převážně ve 20. letech 20. století, z popisu jsem mylně usoudil, že se jedná o detektivku a vyšetřování vraždy, ale to vůbec. Spíš je to takový román o životě jednoho člověka, hra je rozdělena do různých kapitol, každý představuje události určitého roku. Tím se kapku od ostatních adventur odlišuje, nepamatuju se, že by takové románové pojetí v nějaké adventuře kdy bylo (ale můžu se mýlit, úplně všechno jsem samozřejmě nehrál, byť jsem toho za těch ufff ... asi pětadvacet let paření neodehrál málo). Třeba i font písma je typicky sierrácký, mně se to prostě strašně líbí a evokuje spoustu vzpomínek na staré časy. :-)
Paradoxně možná, největším kladem téhle adventury je: obtížnost. Protože je nízká. :-) Ale když se ohlédnu zpět, on je to opravdu klad téhle hry. Kdo hrál nějaké ty starší adventury, určitě si vzpomene na spoustu zákysů, opravdu obtížných hádanek atd. To zde není. Je to prostě pohodový hraní, krásně to odsýpá, člověk sleduje příběh a baví se. Žádný návod jsem k tomu nepotřeboval, na všecho se dá s trochou snahy vcelku bez problému rychle přijít. Žádný pixelhunting, žádné nelogické nesmyslné kombinace, žádné desítky předmětů a lokací. Žádné otravné logické rébusy typu mayských hlavolamů, to se přiznám že v adventurách nemám rád... prostě čisté adventuření :-) - mluvení s postavami, používání předmětů atd. Jsou tam takové jakoby mezihry, kde je úkolem přesvědčit nějakého člověka za pomocí správně vybraných vět, ale ve hře to sedí a není to nic, co by mohlo nějak vadit. Pro mě to bylo možná až moc lehké, ale na druhou stranu odpadá frustrace a zklamání, že se člověk kouknul do návodu... u hry jsem si odpočinul a fakt mě to bavilo. A o to přece jde. Pěkné tři večery. Možná to mohlo být delší. Každopádně, Grundislav teda překvapili, já si nemůžu pomoct, za mě hrozně fajn příjemná adventura. Dostal jsem mnohem víc než jsem čekal, obrovské překvapení. Chcete zkusit příjemnou nenáročnou odpočinkovou adventuru? A Golden Wake je přesně to.

Na tuhle hru jsem narazil náhodou. Za cca 7 let co ji vlastím, jsem ji dohrál asi pětkrát. Je to totiž naprosto geniální záležitost, ale určitě ne pro každého. Její pomalé tempo některá dnešní netrpělivá dítka určitě neosloví. Nenabízí vývoj postavy, crafting, ani multiplayer, je to adventura, to jsou takové ty hry, které dnes moc lidí nebaví, bohužel. Mastit s kamarádem po škole na konzoli to nejde. Já láskou k adventurám zahořel již coby mladý jinoch na začátku devadesátých let, kdy jsem hltal časopis Excalibur. Je s podivem, jak málo lidí v ČR tuhle hru zná, přestože je ČR země stále dost adventurně pozitivní, řekl bych. Asi to je nulovou propagací. Přesto je to klenot. Já sám se dlouho bránil tomu, co následně hodlám napsat, ale je to tak - The lost crown je nejlepší adventura všech dob. Nezlobte se na mě, nikdo mi to nevymluví. Ani po deseti letech moc nestárne - je to dané mj. i dost originálním grafickým zpracováním, kdy základ dělají autentické černobílé fotografie. A do toho občas nějaká ta barva. Černobílá fotka kolejí kdesi v pochmurné mlze a do toho červeně zářící semafor. Ta atmosféra, kterou hra přenáší, je pohlcující. Angli, mlhy, duchové, tajemno... hra jako stvořená pro pošmourné podzimní večery. Doufám že někdy vyjde dlouho avizované a stále odkládané pokračování Blackenrock, přestože hra je údajně víceméně hotová. Až se tak stane, nasimuluji chřipku, zavřu, zamknu, zhasnu, a... nastanou orgie. Tvůrce Jonathan Boakes je génius a já ho tímto navrhuji na Nobelovu cenu. A teď mne omluvte, jdu to rozehrát asi po šestý.

Nejlepší díl AC. Pirátění a plachtění po moři je místy dechberoucí a to mě to dost bavilo. Příběh sice slabší, ale ono mi o něj v AC nikdy nešlo. Hru ale místy srážely vskuvky ze "současnosti" a přitroublé puzzly s kuličkou apod., to jsem vždy doslova protrpěl. Navíc mi to přišlo totálně zbytečné a hru to rušilo.

Perfektní hra, jedna z mých TOP 5. Střílečka/psuedosimulátor ze světa Star wars, kde hrajete za Impérium. Super věc, stejně se mi vždycky to "dušínovství" rychlošípáckých rebelů v čele s rytíři jedi trochu zajídalo. Takže nasednout to Tie Fighteru a dalších stíhaček a hrrr na ně. Nepoužívá se tu žádná síla a podobné čurymury, jste prostě pilot. Plní se různorodé mise na pozadí příběhu, vždy jsou primární a sekundární úkoly. Velice se divím, že neexistuje její remake (chci ho, moc!!!!! ) nebo cosi obdobného. Škoda, že se současní vývojáři více neinspirují v minulosti a pořád chrlí hry téměř jak přes kopírák. Hratelnost v nebeských výšinách, maximální zábava.

Po docela obstojném prvním dílu jsem se vcelku těšil na další, ovšem koná se velké zklamání. Na hře mě potěšila pěkná grafika, taková ta typická německy "vypiplaná" a to je tak asi všechno. Největší problém jsem s hrou měl v tom směru, že obsahuje na můj vkus až příliš logických puzzlů, navíc jinde stokrát viděných a mě to prostě nebaví. Takže místo typického "adventuření" jsem v jednom kuse luštil nějaké hádanky a časem jsem se přistihl, že mě hra vůbec nebaví a nemám chuť ji hrát. Do dohrání hry už jsem se vyloženě nutil. Věc, kterou bych hodnotil jako zápor je rovněž skutečnost, že přímo ve hře je dostupný návod. To samozřejmě člověka láká nahlédnout a možná se pak někteří méně snaží a ze hry vlastně nakonec nemají nic. Příběh mi rovněž přišel jako něco, co už jsem hrál desetkrát. Hra na mě působila dojmem recyklátu a vykradených nápadů.

Na přelomu 80. a 90. let, kdy jsme doma měli Didaktika (to byla taková chytřejší kalkulačka) to byla má nejoblíbenější hra. Sice jsem to nikdy nedohrál, ani jsem se o to coby prcek vlastně nesnažil, spíš jsem tam jen běhal po budově, ale ninja (tedy lépe řečeno ninjice) mě strašně bavila a dokázal jsem to hrál v podstatě pořád dokola. Kamarád, který to hrál u nás doma se mnou tomu říkal "sobotér", což mu už zůstalo. Z nostalgie "povinných" 100%, ale radši to nehrajte. :-) Hlavně u takových her je potřeba několikrát zažít "R Tape loading error", jinak to prostě není ono.

Jedna z prvních her, které jsem viděl na tehdy pro mě bolestně nedostupném PC. Nesmírně mě to bavilo. Hru hodnotit dnes nedovedu a nedovedu si představit, že by to dnes nějaký maniak ještě hrál, je to prostě nostalgická vzpomínka.

Jako dítě jsem z mlátících se šachových figurek byl nadšený, skvělý bylo, jak každý typ figurky likvidoval jiný druh figurky vždy specifickým způsobem. Hru hodnotit nebudu. Jsou to prostě šachy z doby počítačového starověku, kde figurky při tazích ožívají a případně různými většinou humornými způsoby ničí figurky soupeře.

Perfektní sierrácká adventura, dnes už bohužel zapomenutá a z mého pohledu neprávem ve stínu slavnějších her Sierry. Já si to tehdy užil.... srdce dodnes plesá! :-)

Dobrá hra, avšak z celé série nejslabší díl.

Chápu, že pro hráče, který hru zkusí dnes, to asi nebude příliš zajímavé. Ve své době to ale byla megapecka a vůbec nechápu, že dodnes nemá x klonů. Tenkrát musely hry zaujmout hlavně dobrými nápady a hratelností, QFG 1 (tehdy Heroes´ quest) tohle rozdávalo plnými hrstmi. Kdo zažil ten pocit, když vyčerpaný v noci doběhl z posledních sil na úchvatné Eranino místo, je bohatý. :-) Hra, která ve mě dodnes vzbuzuje spoustu krásných vzpomínek. Pro mě jedna z nejlepších her všech dob a naprosto zásadní, určitě v TOP 5.