Ještě se mi za moji herní kariéru nestalo, že bych ani po 25 hodinách hraní nevěděla, jestli se mi ta hra líbí nebo ne. Jak kdyby přes moje nenadšené dojmy ze hry jsem si nemohla pomoct a chtěla jsem vědět, co se bude dít dál a jak se hra rozvine. Věděla jsem totiž, že dvojka má snad ještě pomalejší rozjezd než první díl Xenoblade Chronicles a že si má člověk počkat na nějakou čtvrtou, pátou či šestou kapitolu (odpovědi se různily), než se hra pořádně rozjede a příběh začne být zajímavý. Což u hry, která má deset kapitol, vyžaduje značné množství času stráveného tím, že člověk neví, jaká ta hra je a co si o ní má myslet. Tak to alespoň bylo v mém případě. Moc tomu nepomohlo, že protagonista Rex mi nebyl kdo ví jak sympatický a spíše mi lezl na nervy. To se postupem času zlepšilo, jeho osobnost se posunula, nicméně pořád platí to, že jsem ho měla z celé party ráda nejméně. I když Tora je velkým konkurentem.

Velký příklon k anime stylu mi nijak zvlášť nevadil. Sice zpočátku to byla pro mě velká změna ve srovnání s prvním dílem, který byl o něco více vážnější, ale jak herní hodiny ubíhaly, tak jsem přijala odlehčený tón druhého dílu plného všemožných klišé, humoru (místy trapného), fan service záležitostí (místy trapné) a vlastně to jako celek začalo být zábavné a dočkala jsem se i té vážnosti. Příběh se totiž opravdu rozjel a vlastně jsem se dost těšila na jeho závěrečné rozuzlení. To dalo tušit, jaké asi bude, když člověk hrál první díl a ví, co čekat, ale těšila jsem se na všechny ty cut scény, šokující zjištění, bossfightům a vůbec všechno, co k velkému finále patří. Když už jsem zmínila cut scény, tak mě překvapila jejich délka, takže když jsem viděla, že jsem dokončila nějakou příběhovou část, tak jsem věděla, že následující minuty strávím sledováním videí. Vytáhla jsem tedy stojánek Switche a pohodlně se usadila. Často se v rámci příběhu odkazovalo na události odehrávající se před 500 lety a často jsem tak nevěděla, o čem mluví a říkala jsem si, že už se těším, až si zahraji rozšíření Torna - The Golden Country a všechno jednoho dne pochopím.

Další změnou bylo zasazení, ve kterém se druhý díl Xenoblade odehrával. Tentokrát byl děj rozprostřen na několika titánech, gigantických bytostí poskytující místo k životu, a mezi nimi se cestovalo. Tím bylo zaručeno, že prostředí se střídalo a každý titán nabízel jiné biomy, jiné počasí a odlišný způsob cestování krajinou. Některé mapy byly vystavěné spíše do šířky a jiné naopak do výšky. Hra podobně jako první díl nabízela krásné výhledy, ale musím říct, že prostředí jedničky a možnost sledovat jednotlivé části jedné velké bytosti mě nadchlo více. Nicméně i tak mě žádná z map neomrzela a těšila jsem se z každé nově nalezené oblasti, ať už byla skrytá či ne.
Soubojový systém byl, jak už je zvykem, velmi nepřístupný. Oproti jedničce i poněkud složitější, a tak vývojáře napadlo, že zobrazí tutoriály jen jednou a pokud je hráč chce vidět znovu, tak si je musí ve hře u obchodníka koupit. Takže jsem otevřela YouTube a zhlédla nějaká videa vysvětlující soubojový systém. V druhé polovině hry pak nastalo, že jsem ho začala chápat a začaly mě ty souboje bavit a užívala jsem si je. Což je příjemná změna, když si vzpomenu na souboje z Xenoblade Chronicles.

Postavy využívají k boji tzv. Blades, což jsou v podstatě spolubojovníci, kteří se získávají z nalezených krystalů a člověk je tak trochu sbírá jako Pokémony. Vzácných Blades je pár desítek a měla jsem radost, že jsem je v rámci prvního hraní získala všechny (až na jednu nejvzácnější samozřejmě, která má mizivou šanci, že ji z krystalu hráč získá). Tyto Blades mají pak vlastní tabulku plnou dovedností a schopností, která se postupně odemyká tím, jak člověk s nimi hraje, plní různé podúkoly, jejich hlavní úkol a/nebo je posílá na takové menší mise, které se odehrávají mimo samotný gameplay. A byla to docela řehole. Povedlo se mi odemknout celou tabulku u takřka všech Blades, jen jsem se vykašlala na věci jako výroba oblečení, vaření, Icecraft a podobné hrůzy. Dokonce i tu anabázi z Ursulou jsem úspěšně absolvovala. Rare Blades a jejich úkoly mě hodně bavily a dost té hře přidaly na plusových bodech pro mě. Těšila jsem na každého další Blada, jelikož každý měl jinou osobnost a bavilo mě ji poznávat. Mezi moje oblíbené patřila Kasandra, Sheba a Dagas. Ale i třeba Adenine, Kora a její úkol, Floren a tak bych mohla pokračovat, až bych nakonec vyjmenovala asi všechny.

Krom úkolů pro Blady jsem strávila podstatnou část doby děláním vedlejších úkolů a myslím si, že jsem mohla udělat takřka všechny úkoly včetně úkolů z DLC. Zde musím pochválit vedlejší obsah, který byl propracovanější než v prvním díle a ráda jsem v nich rozplétala minipříběhy. Některé mi ovšem přišly už dost natahované a občas jsem kroutila hlavou, když jsem viděla u vedlejšího úkolu Step 10 a stále to nekončilo.  

Co bylo opět perfektní, tak byla hudba a zvlášť tu ve městech jsem si často užívala.

Trochu jsem si k téhle hře hledala cestu, ale tak jsem to měla u každého dílu, že žádný mě nechytil hned při prvním hraní a chtělo tomu dát čas a šanci. Nakonec jsem si to hodně užila a strávila ve hře více času, než jsem si původně myslela. Mohou za to Blades, kdy jsem si říkala, že udělám jen pár Affinity Chart a jejich úkoly, ale pak jsem se tomu docela dost věnovala.

A tak to mám za sebou a můj seznam neodehraných her z Xeno série se poněkud nebezpečně krátí. Teď vzhůru na rozšíření Torna.