Co to ten Squirtle chtěl? Víc vody? Dobře. Co potřebuješ, Pidgey? Hračku? Dobře, hned to bude, jen co donesu nějaké kytky Bulbasaurovi. Ještě se musím zastavit u Oddishe, určitě má také nějaké požadavky na život. Ještě Charmander cosi blekotal, že chce více světla. A někdo chtěl dům, ale už nevím, kdo to byl? Combee? Ne, ta přece chtěla nějakou dekoraci. Tak Drilbur? Ten vlastně chtěl více hlíny. To je jedno, však to časem zjistím, kdo to byl. Jenže ke všem těmhle Pokémonům se stejně dostanu až tak za pět deset hodin, protože moji pozornost určitě upoutá nějaká nově objevená oblast, v ní najdu budovu plnou nových věcí a cestou zpět se ještě rozhodnu prozkoumat jednu odbočku, kterou jsem kdysi objevila, ale na kterou ještě nebyl čas. A v té odbočce najdu tak tři další odbočky nebo skryté cesty.
A tak to jde pořád dokola. Pokémon Pokopia je zezačátku nesmírně zahlcující hra a stává se z ní regulární chaos do té doby, než se v ní člověk zorientuje a přijme fakt, že vše je v té hře běh na dlouhou trať. A že něco bude prostě později nebo také nikdy. Když jsem začínala hrát, tak jsem nevěděla, jak moc mě to bude bavit. Budování ve hrách nepatří mezi mé vyhledávané činnosti, nejsem žádný kreativec, ale zase šlo o Pokémony, tak tu byla šance, že by mě to chytnout mohlo. A také že ano. Sice pořád nevím, jak moc kreativní moje výtvory nakonec budou a je možné, že skončím u domečků alá Baťa, ale jedná se o první hru, ve které mě to stavitelství a transformace prostředí opravdu baví.
Ujala jsem se role Ditta transformovaného do člověka, který si dal nemalý úkol, a to změnit nehostinné prostředí pro život v o něco více hostinné a navrátit tak do něho Pokémony a zjistit, kam zmizeli všichni lidé. Hra nabízí bohatá prostředí, kdy jsem si postupně prošla několik různých biomů, z nichž každý měl nějaký zásadní prvek, který dělal problémy v daném prostředí nebo daný biom nějak charakterizoval. Jak jsem procházela hrou dál, tak se mi postupně odemykaly nové schopnosti a budování a zvelebování okolí se stávalo snadnějším. Podobně i objevující se Pokémoni měli různé schopnosti, z nichž některé byly velmi užitečné, takže třeba takoví ohniví Pokémoni byli často odsouzeni k práci přes noc, protože mi vytvářeli tolik potřebné ingoty, cihly nebo sklo. A jen co dokončili první várku 99 kusů, tak jsem jim do pece nacpala další a jeli dál. Bez práce nejsou koláče, jak se říká, jen mám dojem, že v té mé hře na ty koláče ještě moc nedošlo a zatím jedu spíše to otroctví. Ale slibuji, že jednoho dne se těch domečků dočkají...
Hra má i své chyby. Tou největší pro mě je práce s inventářem a sklady. Naštěstí inventář samotného Ditta se dá s každou novou oblastí zvětšovat do docela ucházející velikosti, ale je děsná otrava, že neexistuje nějaká velký sklad, který by byl sdílený mezi jednotlivými lokacemi. Takže se mi několikrát stalo, že jsem nemohla něco vyrobit, protože mi chyběla jedna věc, která se hojně vyskytuje jinde, ale v téhle oblasti je o ní nouze. Takže jsem musela odcestovat přes loading screen, pobrat danou věci (nejdříve jsem ji teda musela najít, v které v bedně z milionu beden asi je) a odcestovat zpátky přes loading screen. A následně zjistit, že mi stejně chybí něco dalšího, co se nachází zase někde úplně jinde. Ideálně je samozřejmě si vytvořit v každé lokace velké skladiště se zásobami, ale je to otravné a možnost sdílet jednu velkou bednu se surovinami na výrobu by to celé vyřešilo. Místy mě také trápilo krkolomné ovládání, kdy někdy dalo práci vybrat přesně jeden blok, který chci zbourat, nebo naopak postavit jeden blok do určitého místa, kdy jsem na poslední chvíli asi pohnula kamerou a blok se postavil výš, než jsem měla v plánu. Na tohle je prý dobré využít funkci myši u ovladače, ale já to hrála s Pro Controllerem. Také mě štvalo, že v poslední dostupné transformaci Ditto nedokázal otvírat dveře či třeba něco vyrábět a bylo třeba ho přeměnit zpátky. Další vcelku zbytečná otrava.
Jsou to Pokémoni, takže všechno je roztomilé a hraje veselá, hravá hudba, kterou jsem si pak pobrukovala i mimo hraní. Bylo zábava sledovat, jak spolu Pokémoni interagují, jak si hrají, o čem si povídají, nebo jak spí na bizarních místech venku místo ve své posteli a bylo celkově super poznat Pokémony konečně i jinak než jako bojové mašiny. Jedná o relaxační hru, která pozvedne náladu. Tedy pokud se člověk nestresuje, že na něho čeká hromada nekonečných úkolů a stavebních prací. Na druhou stranu měli Pokémoni vždy nějaké požadavky. Kdykoli jsem kolem nich prošla, už na mě volali. Snažila jsem se jim jejich přání vyplnit, pekla jim jejich oblíbené mrkvové chlebíky, ale někdy jsem si říkala, že jsou až příliš bezradní. Nakonec si myslím, že Ditto stejně udělal nejvíc práce a role otrokáře mu seděla.
Líbil se mi celý hlavní příběh, postupné odkrývání osudu lidí. Často jsem si říkala, že se teď Pokémoni mají bez lidí lépe, ale pak jsem viděla jejich smutné obličeje a uvědomila si, jak Pokémoni mají lidi rádi. Příběhová linka mě bavila nejméně ve Volcano oblasti, kde bylo stále potřeba donášet nějaké materiály pro osvobození jednoho bečkovitého Pokémona a dále pro vyvařování jídel na párty. Na druhou stranu se to odemknulo několik dobrých bonusů, tak aspoň něco.
Myslím, že hra potěší všechny milovníky Pokémonů, i ty, kteří nejsou příliš fanoušci výstavby a budování světů. Lze nejprve odehrát příběh, a až poté se pustit do té pravé přeměny pokémoního světa.
A tak to jde pořád dokola. Pokémon Pokopia je zezačátku nesmírně zahlcující hra a stává se z ní regulární chaos do té doby, než se v ní člověk zorientuje a přijme fakt, že vše je v té hře běh na dlouhou trať. A že něco bude prostě později nebo také nikdy. Když jsem začínala hrát, tak jsem nevěděla, jak moc mě to bude bavit. Budování ve hrách nepatří mezi mé vyhledávané činnosti, nejsem žádný kreativec, ale zase šlo o Pokémony, tak tu byla šance, že by mě to chytnout mohlo. A také že ano. Sice pořád nevím, jak moc kreativní moje výtvory nakonec budou a je možné, že skončím u domečků alá Baťa, ale jedná se o první hru, ve které mě to stavitelství a transformace prostředí opravdu baví.
Ujala jsem se role Ditta transformovaného do člověka, který si dal nemalý úkol, a to změnit nehostinné prostředí pro život v o něco více hostinné a navrátit tak do něho Pokémony a zjistit, kam zmizeli všichni lidé. Hra nabízí bohatá prostředí, kdy jsem si postupně prošla několik různých biomů, z nichž každý měl nějaký zásadní prvek, který dělal problémy v daném prostředí nebo daný biom nějak charakterizoval. Jak jsem procházela hrou dál, tak se mi postupně odemykaly nové schopnosti a budování a zvelebování okolí se stávalo snadnějším. Podobně i objevující se Pokémoni měli různé schopnosti, z nichž některé byly velmi užitečné, takže třeba takoví ohniví Pokémoni byli často odsouzeni k práci přes noc, protože mi vytvářeli tolik potřebné ingoty, cihly nebo sklo. A jen co dokončili první várku 99 kusů, tak jsem jim do pece nacpala další a jeli dál. Bez práce nejsou koláče, jak se říká, jen mám dojem, že v té mé hře na ty koláče ještě moc nedošlo a zatím jedu spíše to otroctví. Ale slibuji, že jednoho dne se těch domečků dočkají...
Hra má i své chyby. Tou největší pro mě je práce s inventářem a sklady. Naštěstí inventář samotného Ditta se dá s každou novou oblastí zvětšovat do docela ucházející velikosti, ale je děsná otrava, že neexistuje nějaká velký sklad, který by byl sdílený mezi jednotlivými lokacemi. Takže se mi několikrát stalo, že jsem nemohla něco vyrobit, protože mi chyběla jedna věc, která se hojně vyskytuje jinde, ale v téhle oblasti je o ní nouze. Takže jsem musela odcestovat přes loading screen, pobrat danou věci (nejdříve jsem ji teda musela najít, v které v bedně z milionu beden asi je) a odcestovat zpátky přes loading screen. A následně zjistit, že mi stejně chybí něco dalšího, co se nachází zase někde úplně jinde. Ideálně je samozřejmě si vytvořit v každé lokace velké skladiště se zásobami, ale je to otravné a možnost sdílet jednu velkou bednu se surovinami na výrobu by to celé vyřešilo. Místy mě také trápilo krkolomné ovládání, kdy někdy dalo práci vybrat přesně jeden blok, který chci zbourat, nebo naopak postavit jeden blok do určitého místa, kdy jsem na poslední chvíli asi pohnula kamerou a blok se postavil výš, než jsem měla v plánu. Na tohle je prý dobré využít funkci myši u ovladače, ale já to hrála s Pro Controllerem. Také mě štvalo, že v poslední dostupné transformaci Ditto nedokázal otvírat dveře či třeba něco vyrábět a bylo třeba ho přeměnit zpátky. Další vcelku zbytečná otrava.
Jsou to Pokémoni, takže všechno je roztomilé a hraje veselá, hravá hudba, kterou jsem si pak pobrukovala i mimo hraní. Bylo zábava sledovat, jak spolu Pokémoni interagují, jak si hrají, o čem si povídají, nebo jak spí na bizarních místech venku místo ve své posteli a bylo celkově super poznat Pokémony konečně i jinak než jako bojové mašiny. Jedná o relaxační hru, která pozvedne náladu. Tedy pokud se člověk nestresuje, že na něho čeká hromada nekonečných úkolů a stavebních prací. Na druhou stranu měli Pokémoni vždy nějaké požadavky. Kdykoli jsem kolem nich prošla, už na mě volali. Snažila jsem se jim jejich přání vyplnit, pekla jim jejich oblíbené mrkvové chlebíky, ale někdy jsem si říkala, že jsou až příliš bezradní. Nakonec si myslím, že Ditto stejně udělal nejvíc práce a role otrokáře mu seděla.
Líbil se mi celý hlavní příběh, postupné odkrývání osudu lidí. Často jsem si říkala, že se teď Pokémoni mají bez lidí lépe, ale pak jsem viděla jejich smutné obličeje a uvědomila si, jak Pokémoni mají lidi rádi. Příběhová linka mě bavila nejméně ve Volcano oblasti, kde bylo stále potřeba donášet nějaké materiály pro osvobození jednoho bečkovitého Pokémona a dále pro vyvařování jídel na párty. Na druhou stranu se to odemknulo několik dobrých bonusů, tak aspoň něco.
Myslím, že hra potěší všechny milovníky Pokémonů, i ty, kteří nejsou příliš fanoušci výstavby a budování světů. Lze nejprve odehrát příběh, a až poté se pustit do té pravé přeměny pokémoního světa.
