Desátý díl série Final Fantasy opouští evropské středověky, steampunky a jiné dosud používané zasazení a přesouvá děj do oblasti připomínající ostrovy v Tichomoří. To zrovna nebyla pro mě lákavá lokalita, ale nakonec jsem byla za změnu ráda a dodalo to hře něco nového a nevšedního. Podobně jistou novotu dodávala hře i PS2 grafika, která v době vydání musela vypadat naprosto úžasně a myslím, že ani po letech se není za co stydět, zvlášť v HD verzi (pokud odmyslím poněkud pokažené vzezření hlavních postav, ale i jiné změny v barevnosti u oblohy aj.). Na filmové sekvence se pořád dívá dobře, jen jsem se někdy musela smát tomu, jak jsem občas ty moje postavy v těch filmech nepoznávala, protože vypadaly poněkud jinak, než jak vypadaly přímo ve hře.
Co se desítce rozhodně povedlo, tak je prolog, který je dostatečně záhadný a zvláštní a který dává hráči pocit, že se ocitl na začátku velkého dobrodružství, u kterého rozhodně stojí za to dojít až do jeho konce. A že to stálo za to. Příběh hodnotím velmi pozitivně a postupné odkrývání tajemství světa Spiry a konec hry rozhodně dává dost podnětů k přemýšlení nad hrou i po jejím konci. Hře se často vytýká, že je dost lineární a skoro až na jejím konci se otevře hráči možnost volně se vracet do předchozích oblastí. Mně to popravdě ani tak nevadilo, vedlejšího nepovinného obsahu má hra i tak dost, jen je to bez toho overworldu.
Charakterizace postav nejde nijak výrazně do hloubky. Postavy jsou nám představeny, svým prvním dojmem a vzhledem zapadnou do archetypů (velký, žoviální a možná poněkud natvrdlý Wakka, odměřená kouzelnice Lulu, extrovertní Rikku vrhající se do všeho po hlavě, naprosto loajální a oddaný ochránce Kimahri, starší a zkušenější Auron, který ví něco víc) a takto si své vlastnosti a vzorce chování udržují až do konce hry. Nijak mi to nevadilo. Co bylo fajn, tak bylo vybočení z toho, že si parta naprosto rozumí a ve všem se musí chápat, takže mě bavil jistý xenofobní přístup jedné z postav a celá jeho postupná proměna.
Propracovanější je pak ústřední dvojice - Tidus a Yuna. Oba projdou vývojem, kdy se smiřují se svým osudem a na konci se jejich role úplně obrátí, což mi přišlo skvělé. Zpočátku naivní Yuna dospěje do takového nadhledu na věc a uvědomělosti, až je to pro mě u 17leté ženy nečekané. Tiduse jsem si oblíbila prakticky hned díky jeho otevřenosti, bezprostřednosti, upřímnosti, jisté ležérnosti a schopnosti vždy povzbudit nejen Yunu, ale i celou partu. Navíc často pokládal otázky z pozice někoho, kdo tomu světu nerozumí a ptal se na důvody, proč něco tak je, aniž by věděl, že na takové věci se ptát ani nemá.
Opět mě nezklamal ani soubojový systém, který mě hodně bavil a dost tomu pomohla i možnost měnit postavy přímo v souboji bez ztráty tahu (aspoň jsem tak viděla, odkud si vzal Fantasian inspiraci), čehož jsem dost využívala a také dost musela využívat, pokud jsem chtěla, aby zkušenosti získávaly všechny postavy. Co bylo také nezvyklé, tak byla možnost měnit i vybavení během soubojů. S nepřáteli si vývojáři také vyhráli, i když mám pocit, že v dřívějších dílech byla větší variabilita, kdežto tady se často ještěrky, kytky a podobné havěti jen přebarvovaly. Velmi uspokojivé byly souboje s bossy, které nebyly kdoví jak těžké, ale v pozdějších částech hry už vyžadovaly jisté přemýšlení a taktiku. Desátý díl má pro mě nejlepší implementaci summonů, kteří do hry zapadají nejenom příběhově, ale jsou také použitelní v bojích, což není věc, která by byla automatická v FF sérii.
Vedlejšímu obsahu jsem se věnovala jen několik hodin, kdy jsem získala nejlepší zbraně pro některé postavy. Kupodivu se mi do půl hodiny podařilo nějakým způsobem odjet závod s Chocobem na čas 0.00 se 14 balónky a jedním zásahem dokonce. Po tomhle jsem si řekla, že takové štěstí už mít nebudu a ani jsem se o takové blesky ani nepokoušela. Superbosse jsem také vynechala na nějaký možný druhý průchod či návrat ke hře, ale ta představa toho grindu, který bych musela podniknout, mě odradila. Škoda, že nebyl do hry trochu více zakomponován blitzball. Na začátku to totiž vypadalo, že se kolem něj bude točit děj větší mírou, ale nakonec bylo v podstatě dobrovolně na hráči, jestli jej bude hrát nebo ne.
Pokud by někdo chtěl začít se sérií Final Fantasy, tak mohu s klidným svědomím doporučit právě desátý díl. Čeká ho krásná hudba, větší linearita, která tu není na závadu, zábavné postavy a zajímavý příběh, který lze odehrát do 40 - 50 hodin.
Co se desítce rozhodně povedlo, tak je prolog, který je dostatečně záhadný a zvláštní a který dává hráči pocit, že se ocitl na začátku velkého dobrodružství, u kterého rozhodně stojí za to dojít až do jeho konce. A že to stálo za to. Příběh hodnotím velmi pozitivně a postupné odkrývání tajemství světa Spiry a konec hry rozhodně dává dost podnětů k přemýšlení nad hrou i po jejím konci. Hře se často vytýká, že je dost lineární a skoro až na jejím konci se otevře hráči možnost volně se vracet do předchozích oblastí. Mně to popravdě ani tak nevadilo, vedlejšího nepovinného obsahu má hra i tak dost, jen je to bez toho overworldu.
Charakterizace postav nejde nijak výrazně do hloubky. Postavy jsou nám představeny, svým prvním dojmem a vzhledem zapadnou do archetypů (velký, žoviální a možná poněkud natvrdlý Wakka, odměřená kouzelnice Lulu, extrovertní Rikku vrhající se do všeho po hlavě, naprosto loajální a oddaný ochránce Kimahri, starší a zkušenější Auron, který ví něco víc) a takto si své vlastnosti a vzorce chování udržují až do konce hry. Nijak mi to nevadilo. Co bylo fajn, tak bylo vybočení z toho, že si parta naprosto rozumí a ve všem se musí chápat, takže mě bavil jistý xenofobní přístup jedné z postav a celá jeho postupná proměna.
Propracovanější je pak ústřední dvojice - Tidus a Yuna. Oba projdou vývojem, kdy se smiřují se svým osudem a na konci se jejich role úplně obrátí, což mi přišlo skvělé. Zpočátku naivní Yuna dospěje do takového nadhledu na věc a uvědomělosti, až je to pro mě u 17leté ženy nečekané. Tiduse jsem si oblíbila prakticky hned díky jeho otevřenosti, bezprostřednosti, upřímnosti, jisté ležérnosti a schopnosti vždy povzbudit nejen Yunu, ale i celou partu. Navíc často pokládal otázky z pozice někoho, kdo tomu světu nerozumí a ptal se na důvody, proč něco tak je, aniž by věděl, že na takové věci se ptát ani nemá.
Opět mě nezklamal ani soubojový systém, který mě hodně bavil a dost tomu pomohla i možnost měnit postavy přímo v souboji bez ztráty tahu (aspoň jsem tak viděla, odkud si vzal Fantasian inspiraci), čehož jsem dost využívala a také dost musela využívat, pokud jsem chtěla, aby zkušenosti získávaly všechny postavy. Co bylo také nezvyklé, tak byla možnost měnit i vybavení během soubojů. S nepřáteli si vývojáři také vyhráli, i když mám pocit, že v dřívějších dílech byla větší variabilita, kdežto tady se často ještěrky, kytky a podobné havěti jen přebarvovaly. Velmi uspokojivé byly souboje s bossy, které nebyly kdoví jak těžké, ale v pozdějších částech hry už vyžadovaly jisté přemýšlení a taktiku. Desátý díl má pro mě nejlepší implementaci summonů, kteří do hry zapadají nejenom příběhově, ale jsou také použitelní v bojích, což není věc, která by byla automatická v FF sérii.
Vedlejšímu obsahu jsem se věnovala jen několik hodin, kdy jsem získala nejlepší zbraně pro některé postavy. Kupodivu se mi do půl hodiny podařilo nějakým způsobem odjet závod s Chocobem na čas 0.00 se 14 balónky a jedním zásahem dokonce. Po tomhle jsem si řekla, že takové štěstí už mít nebudu a ani jsem se o takové blesky ani nepokoušela. Superbosse jsem také vynechala na nějaký možný druhý průchod či návrat ke hře, ale ta představa toho grindu, který bych musela podniknout, mě odradila. Škoda, že nebyl do hry trochu více zakomponován blitzball. Na začátku to totiž vypadalo, že se kolem něj bude točit děj větší mírou, ale nakonec bylo v podstatě dobrovolně na hráči, jestli jej bude hrát nebo ne.
Pokud by někdo chtěl začít se sérií Final Fantasy, tak mohu s klidným svědomím doporučit právě desátý díl. Čeká ho krásná hudba, větší linearita, která tu není na závadu, zábavné postavy a zajímavý příběh, který lze odehrát do 40 - 50 hodin.
