Nevím, jestli si v Sucker Punch řekli, že od Ghost of Tsushima uběhlo už řadu let, a tak by nevadilo vytvořit v podstatě totožnou hru s menšími obměnami, ale zároveň se tvářit, že na hráče čeká hodně změn a novinek.
Ale nejdříve bych chtěla začít klady. Opět se tvůrcům podařilo vytvořit krásné prostředí Japonska, tentokrát v 17. století. Zase jsem se musela kochat pohledem do dáli, rozhlížet se z kopců, projížděla jsem barevnými loukami, spadlým listím, projížděla řeky a často se nad těmito výjevy tyčila hora Yotei, aby mi připomínala, kde se to nacházím. Dynamicky se střídal noc a den, takže jsem se dosyta užila východů a západů slunce a také pohled na hvězdy a velice častou polární záři. Krásný to kýč. Některé oblasti mě tak moc nezaujaly a nerada jsem se do nich vracela, ale jinak jsem byla s pestrostí spokojená. Přijde mi však, že Ghost of Tsushima nabízel těchto dechberoucích výhledů mnohem více nebo že se mi už při hraní prvního dílu okoukaly a v Ghost of Yotei na mě už nepůsobily tak silně.
Podobně dobře vypadá boj. Tentokrát má hlavní postava Atsu na výběr několik typů zbraní, které si postupně osvojí a které je záhodno měnit podle typu nepřítele, který na postavu útočí. Tedy místo různých postojů tu máme různé zbraně. Dle mého k Atsu sedí, jako k všestranné bojovnici, zatímco Jin jako samuraj ovládl mistrovství katany a různé formy bojového postoje. Radost z boje mi tu a tam kazil pocit, že oponenti mají někdy až moc zdraví a měla jsem tak pocit, že Atsu je bodá kuchyňským nožem, kdežto ona sama padne po dvou, třech úderech. A to jsem se snažila poctivě přepínat zbraně. Čas od času mě vytáčely kolečkové brusle nepřátel, kteří se, aby za každou cenu dokončili útok, rozjeli k Atsu a jeli po trávě až k ní a útok dokončili. Žádná animace běhu, ne, jízda to byla. Důsledkem toho bylo, že mi přišlo, že obyčejný úhyb byl skoro k ničemu, protože nebylo možné se od nepřátel moc vzdálit, protože byli okamžitě u mě, takže jsem úhyby moc ani nepoužívala.
Příběh byl docela zklamání. Nevím, jestli jsem čekala něco více, věděla jsem, do čeho jdu. Asi jsem pořád doufala v nějaké překvapení, novou zápletku, ale nestalo se. Byla to cesta za pomstou a nic víc. Někde jsem četla, že chválili úžasný progres v postavě Atsu. Nevím, kde ho viděli. Sice na konci trochu zpytovala svědomí a její vztah k osobám z minulosti doznal změny, ale nebylo to nic, co by mě ohromilo, či ve mně vyvolalo nějaké emoce. Ghost of Tsushima mělo výhodu v historickém pozadí, v domnívané samurajské čestnosti a díky tomu ve více propracovaných postavách. Tady mi vrtá hlavou, proč nedokázali přijít s něčím hlubším a lepším.
Pamatuji si, jak v trailerech a doprovodných materiálech bylo zmiňováno, jak bude na hráči, kterou cestou se vydá, jak bude mít vlastní vlčí smečku lidí, které po cestě sesbírá či že bude moct vyslýchat nepřátele, kteří ho navedou dál. To všechno jsou tak minoritní a nepodstatné věci, že jsem si při hraní ani neuvědomila, že to jsou ony novinky z reklamních materiálů. Jestli se hráč rozhodne vyřídit toho či onoho nepřítele jako první, je naprosto všem jedno. A to tak, že hra ani velice nereaguje na to, že jste zabili A místo B jako první v pořadí. Na přítomnost vlčí smečky jsem si vzpomněla, když jsem náhodou otevřela jejich menu a musím říct, že jsem si nebyla schopna zapamatovat jediné jméno, jak ty postavy byly nezajímavé. S některými na mě čekala asi jedna, dvě mise, ale přišlo mi, že Ghost of Tsushima tohle mělo zpracované lépe a ty postavy si pamatuji do dnes. Více jsem měla pocit, že je okolo mě nějaká skupina lidí, kteří mají společný cíl a jdou za ním. Vím, že Atsu je vlk samotář, takže to k ní sedí, ale dost tenhle přístup k NPC hru ochudil. A výslechy? Naprosto zbytečná věc, spíše mě kolikrát štvalo, že toho posledního nepřítele najednou nemůžu zabít, protože se musel spustit skript, jak ho jaksi vyslýchám. Otravné.
Ghost of Yotei se dá opravdu popsat jako více téhož, ale pro mě o trochu horší. Sice ubylo činností z nákupního seznamu a člověk na ně naráží více organicky, ale pořád ty věci tam jsou a pořád působí jako zbytečná výplň světa. Vedlejší úkoly tu také jsou, ale o čem byly, to si ani moc nepamatuji. Vím, že se v každé muselo zabíjet a nic překvapivého mě tak nečekalo. Mnohem lepší jsou pak příběhy, které jsou spojené s hledáním unikátní výbavy, kde se mi obzvlášť líbil příběh dcery a matky a pak generála a jeho dcery. Ty se fakt povedly.
Jde o příjemný, barevný a odpočinkový zážitek, u kterého se nemusí příliš žhavit mozkové závity. Jen doufám, že příští hra od Sucker Punch už bude úplně jiná.
Ale nejdříve bych chtěla začít klady. Opět se tvůrcům podařilo vytvořit krásné prostředí Japonska, tentokrát v 17. století. Zase jsem se musela kochat pohledem do dáli, rozhlížet se z kopců, projížděla jsem barevnými loukami, spadlým listím, projížděla řeky a často se nad těmito výjevy tyčila hora Yotei, aby mi připomínala, kde se to nacházím. Dynamicky se střídal noc a den, takže jsem se dosyta užila východů a západů slunce a také pohled na hvězdy a velice častou polární záři. Krásný to kýč. Některé oblasti mě tak moc nezaujaly a nerada jsem se do nich vracela, ale jinak jsem byla s pestrostí spokojená. Přijde mi však, že Ghost of Tsushima nabízel těchto dechberoucích výhledů mnohem více nebo že se mi už při hraní prvního dílu okoukaly a v Ghost of Yotei na mě už nepůsobily tak silně.
Podobně dobře vypadá boj. Tentokrát má hlavní postava Atsu na výběr několik typů zbraní, které si postupně osvojí a které je záhodno měnit podle typu nepřítele, který na postavu útočí. Tedy místo různých postojů tu máme různé zbraně. Dle mého k Atsu sedí, jako k všestranné bojovnici, zatímco Jin jako samuraj ovládl mistrovství katany a různé formy bojového postoje. Radost z boje mi tu a tam kazil pocit, že oponenti mají někdy až moc zdraví a měla jsem tak pocit, že Atsu je bodá kuchyňským nožem, kdežto ona sama padne po dvou, třech úderech. A to jsem se snažila poctivě přepínat zbraně. Čas od času mě vytáčely kolečkové brusle nepřátel, kteří se, aby za každou cenu dokončili útok, rozjeli k Atsu a jeli po trávě až k ní a útok dokončili. Žádná animace běhu, ne, jízda to byla. Důsledkem toho bylo, že mi přišlo, že obyčejný úhyb byl skoro k ničemu, protože nebylo možné se od nepřátel moc vzdálit, protože byli okamžitě u mě, takže jsem úhyby moc ani nepoužívala.
Příběh byl docela zklamání. Nevím, jestli jsem čekala něco více, věděla jsem, do čeho jdu. Asi jsem pořád doufala v nějaké překvapení, novou zápletku, ale nestalo se. Byla to cesta za pomstou a nic víc. Někde jsem četla, že chválili úžasný progres v postavě Atsu. Nevím, kde ho viděli. Sice na konci trochu zpytovala svědomí a její vztah k osobám z minulosti doznal změny, ale nebylo to nic, co by mě ohromilo, či ve mně vyvolalo nějaké emoce. Ghost of Tsushima mělo výhodu v historickém pozadí, v domnívané samurajské čestnosti a díky tomu ve více propracovaných postavách. Tady mi vrtá hlavou, proč nedokázali přijít s něčím hlubším a lepším.
Pamatuji si, jak v trailerech a doprovodných materiálech bylo zmiňováno, jak bude na hráči, kterou cestou se vydá, jak bude mít vlastní vlčí smečku lidí, které po cestě sesbírá či že bude moct vyslýchat nepřátele, kteří ho navedou dál. To všechno jsou tak minoritní a nepodstatné věci, že jsem si při hraní ani neuvědomila, že to jsou ony novinky z reklamních materiálů. Jestli se hráč rozhodne vyřídit toho či onoho nepřítele jako první, je naprosto všem jedno. A to tak, že hra ani velice nereaguje na to, že jste zabili A místo B jako první v pořadí. Na přítomnost vlčí smečky jsem si vzpomněla, když jsem náhodou otevřela jejich menu a musím říct, že jsem si nebyla schopna zapamatovat jediné jméno, jak ty postavy byly nezajímavé. S některými na mě čekala asi jedna, dvě mise, ale přišlo mi, že Ghost of Tsushima tohle mělo zpracované lépe a ty postavy si pamatuji do dnes. Více jsem měla pocit, že je okolo mě nějaká skupina lidí, kteří mají společný cíl a jdou za ním. Vím, že Atsu je vlk samotář, takže to k ní sedí, ale dost tenhle přístup k NPC hru ochudil. A výslechy? Naprosto zbytečná věc, spíše mě kolikrát štvalo, že toho posledního nepřítele najednou nemůžu zabít, protože se musel spustit skript, jak ho jaksi vyslýchám. Otravné.
Ghost of Yotei se dá opravdu popsat jako více téhož, ale pro mě o trochu horší. Sice ubylo činností z nákupního seznamu a člověk na ně naráží více organicky, ale pořád ty věci tam jsou a pořád působí jako zbytečná výplň světa. Vedlejší úkoly tu také jsou, ale o čem byly, to si ani moc nepamatuji. Vím, že se v každé muselo zabíjet a nic překvapivého mě tak nečekalo. Mnohem lepší jsou pak příběhy, které jsou spojené s hledáním unikátní výbavy, kde se mi obzvlášť líbil příběh dcery a matky a pak generála a jeho dcery. Ty se fakt povedly.
Jde o příjemný, barevný a odpočinkový zážitek, u kterého se nemusí příliš žhavit mozkové závity. Jen doufám, že příští hra od Sucker Punch už bude úplně jiná.
