Monster Hunter: World jsem v rámci nově objeveného nadšení ze série zapnula takřka hned poté, co jsem dohrála Monster Hunter Rise, včetně jeho datadisku a po dlouhé době, kterou jsem strávila v end game obsahu. Vydržela jsem u Worldu asi pět hodin, neboť mi přišel strašně pomalý, těžkopádný a zdlouhavý. Sice jsem si říkala, že se do toho musím pustit znovu, ale nakonec mě chuť přešla a od série jsem měla nějakou dobu pauzu. V roce 2025 vyšel Monster Hunter Wilds, který navazoval spíše na World než Rise a do kterého jsem naprosto zahučela a strávila v něm přes dvě stovky hodin, zatím. Při čekání na Title Updaty do Wilds jsem si pořád říkala, že bych se ráda vrátila do Worldu a znovu ho zkusila, ale také jsem věděla, že to není hra na pár hodin a že jak se do toho dostanu, tak už se jen tak nevyhrabu. Navíc jsem nechtěla rozehrát World dříve, než dohraji kompletní Wilds, protože jsem se bála srovnávání (zcela oprávněně) a chtěla jsem na Wilds při hodnocení hledět méně zaujatě. No, nepodařilo se to a v době psaní tohoto komentáře k základní hře mám ve Worldu+Iceborne necelých tři sta hodin a zrovna si užívám end game obsahu v datadisku.
Dávno před spuštěním jsem si musela zodpovědět otázku, jakou zbraň si vyberu. Za každou z nich je hra totiž docela jiná a naučit se něco nového je namáhavé, ale pokud se hráč novou zbraň naučí a třeba ji i ovládne, tak ho čeká i hodně uspokojivý zážitek. Věděla jsem, že nechci hrát s Dual Blades, se kterými jsem odehrála Rise+Sunbreak. Ve Wilds jsem mezitím odehrála necelou stovku hodin s Long Swordem, o kterém se zcela chybně říká, že je vhodný pro nováčky, což vůbec není kvůli závislosti na správně načasovaných protiútocích. Ty mi samozřejmě nešly, protože mám vůči MH sérii předsudek založený na pravdě, že monstra mají hitboxy naprosto pitomé a nehodlám na takových hitboxech zkoušet svoje štěstí se správným načasováním (pochopitelně mistři to zvládají levou zadní, já ne). Poté jsem ve Wilds přesedlala na Gunlance, který mi tam zůstal do teď. Takže už jsem měla tři zbraně z výběru vyřazené, jelikož jsem chtěla něco nového. Říkala jsem si, že když už mám nějaké ty zkušenosti, že bych mohla zkusit nějakou více technickou zbraň, a tak jsem zvolila Switch Axe. Tedy zbraň, která přepíná mezi módem meče a sekery, z nichž každý má jiný move set a také využití. Musím říct, že tato zbraň mi naprosto sedla a dost mě to s ní baví. Sice cítím, že do velmi pokročilého uživatele mám ještě daleko, ale není to špatné a je to hlavně zábavné.
Jaké tedy byly moje druhé dojmy z Worldu? Pomalé, těžkopádné a zdlouhavé. Ale to bylo vlastně naprosto super. Monstra se musela stopovat a hledat. Při tom hledání se ztrácet v Ancient Forest (první lokace ve hře, kde se člověk ztrácí i po stovkách hodin hraní), cestovat nahoru, cestovat dolů a při hledání narazit na jiné monstrum, které hráče pak nahání po mapě (v případě Deviljho po celé mapě). Nakonec mi ta nutnost chodit po svých a monstrum hledat sedla o dost více než v přímočarém Wilds a hra se pro mě stala více imerzivním zážitkem než jen rychlou zábavou. V rámci hlavního příběhu jsem postupně navštívila několik biomů, kdy každý z nich měl svoje jak nebojové, tak soubojové skladby, které jsou fakt povedené a vůbec se mi za tu dobu neohrály. Stejně tak musím pochválit jednotlivé lokace, které jsou od sebe naprosto rozdílné, a každá z nich má úplně jinou atmosféru. Postupně jsem se naučila využívat různých zkratek v rámci přesunu a také jsem tušila, do jaké části mapy se monstrum vydá dál. V každé lokaci je vždy pár monster exkluzivních nebo se tam vyskytují častěji, takže Ancient Forest mám spojený často s aktivováním pasti protržením přehrady a spláchnutím punching bagu (Rathalose) dolů do lesa, Wildspire Waste pak s Diablosem a jeho nekonečným zahrabováním se do země, Coral Highlands s hloupým poníkem Kirinem (prý Elder Dragon), Rotten Vale se strašně rychlým Odogaronem a konečně pak Elder's Recess, kde sídlí Nergigante se svojí Dive Bombou.
Na co už jsem byla připravená, tak je zpočátku naprosto otřesné uživatelské rozhraní, procházení přes tabulky, než se člověk vůbec dostane, kam chce, že se některé věci nedělají tak, jak by se dalo intuitivně očekávat a že zatímco u jiných her si člověk na internetu vyhledává strategie, jak někoho porazit (tady samozřejmě také), tak tady bude potřeba si vyhledávat to, kde se upgradují zbraně (Forge a Upgrade stromy jsou tu nesmyslně rozděleny), co znamená nějaký symbol, jak se uloží do loadoutu nastavení radial menu (samotná radial menu jsou občas bolehlavem) a podobné věci. Možná se tohle všechno dá najít v tutoriálu, ale fakt nechci procházet tisíc stran tutoriálu, abych danou věc našla.
A když se s tímhle vším nějak člověk sžije, tak přichází další zpočátku šílená věc, na kterou je třeba si zvykat. Ta již zmíněná těžkopádnost a pomalost. Tady je třeba opravdu vážit to, zda-li postava tím směrem sekne či ne (a to ani nemusí mít Greatsword), protože za ten týden, který uběhne, než postava dokončí nějaké kombo, se může stát plno věcí a to není ve světě Monster Hunteru žádná sranda. V životě jsem také neviděla herního hrdinu, že by tak pomalu něco pil. Představte si, že jste otráveni (jako jedem, ne hrou) a je třeba vypít antidote, abyste třeba neumřeli. Tak logicky to uděláte docela rychle, ale tady jsou hunteři extra tvrdí a dávají si sakra na čas, než něco pozřou. Kolikrát jsem na postavu vykřikla, že dříve umře, než něco vypije, což je bohužel v případě léčivého nápoje pravda. Ale můžeme být rádi, že se hunter dokáže při pití trochu pohybovat, to v dřívějších hrách ani nešlo. Ovšem i přes to vše, jak mi ta pomalost pije krev, mě to baví, protože to dodává hře na adrenalinu a opravdu je třeba zapojit mozek a strategicky najít vhodnou dobu na léčení, položení pasti, použití nějakého nástroje a tak podobně. Tady se hráč s button mashingem moc daleko nedostane, v čemž je ono kouzlo téhle hry.
I přes všechna negativa mám tuhle sérii hodně ráda a World jsem si po pár hodinách naprosto zamilovala a nedokázala jsem se od hraní odtrhnout. Těšila jsem se na každé nové monstrum, na to, že se budu učit nové pohyby monster, hledat skuliny, kdy se dá zaútočit a těšila jsem na hledání strategie, jak porazit některá silná monstra. Po návratu z lovu jsem vždy hned běžela do kovárny, abych se podívala, co se dá vyrobit nového, jaké skilly se na vybavení objevují. Ne, že by to bylo pro základní hru, a tedy pro Low Rank a High Rank až tak podstatné, ale stejně jsem ráda kombinovala různé vybavení, které mi dalo vytoužené dovednosti. Ráda jsem dělala investigace, abych získala kýžený kus z monstra a vyrobila si novou zbraň. Věděla jsem, že v Icebornu a tedy v Master Ranku mi to všechno bude na nic a získám tam o dost lepší vybavení, ale stejně jsem své hraní nijak neuspěchala a snažila se udělat vše, co základní hra nabízela a že toho nabídla opravdu hodně.
Trochu mě mrzí, že jsem nebyla u toho, když World vyšel, protože to musel být naprostý zážitek to všechno objevovat, vidět plné servery, připojovat se do úkolů lidem, kteří je sdílejí v rámci hry pro více hráčů. Ovšem i po letech od vydání jsou zde stále hráči a byť zde nejsou plné lobby, pokud nejsou zaměřené na nějaké siege monstrum, tak pořád je herní komunita živá a spíše se stane málokdy, že by na můj SOS signál nikdo neodpověděl. Naopak kolikrát se připojí někdo s HR999/MR999 a já pak na tyhle super hráče koukám s otevřenou pusou a říkám si, že až vyrostu, tak chci být jako oni.
World jako základ je skvělá hra. Iceborne do ní přinesl mnohá vylepšení, ale i některé poněkud otravné mechaniky, ale o těch až v jiném komentáři. Pro mě je to zatím nejlepší díl ze série, který jsem hrála, a už naprosto chápu, co svět tak uchvátilo na tomhle díle. Pokud si člověk zvykne na všechny ty otravnosti a přijme je, i když s občasnými nadávkami, tak ho čeká stovky hodin zábavy, která nemá konce, a hlavně zlepšování sebe sama v podobě rychlejšího zabíjení monster a efektivnějšího používání zbraně.
Dávno před spuštěním jsem si musela zodpovědět otázku, jakou zbraň si vyberu. Za každou z nich je hra totiž docela jiná a naučit se něco nového je namáhavé, ale pokud se hráč novou zbraň naučí a třeba ji i ovládne, tak ho čeká i hodně uspokojivý zážitek. Věděla jsem, že nechci hrát s Dual Blades, se kterými jsem odehrála Rise+Sunbreak. Ve Wilds jsem mezitím odehrála necelou stovku hodin s Long Swordem, o kterém se zcela chybně říká, že je vhodný pro nováčky, což vůbec není kvůli závislosti na správně načasovaných protiútocích. Ty mi samozřejmě nešly, protože mám vůči MH sérii předsudek založený na pravdě, že monstra mají hitboxy naprosto pitomé a nehodlám na takových hitboxech zkoušet svoje štěstí se správným načasováním (pochopitelně mistři to zvládají levou zadní, já ne). Poté jsem ve Wilds přesedlala na Gunlance, který mi tam zůstal do teď. Takže už jsem měla tři zbraně z výběru vyřazené, jelikož jsem chtěla něco nového. Říkala jsem si, že když už mám nějaké ty zkušenosti, že bych mohla zkusit nějakou více technickou zbraň, a tak jsem zvolila Switch Axe. Tedy zbraň, která přepíná mezi módem meče a sekery, z nichž každý má jiný move set a také využití. Musím říct, že tato zbraň mi naprosto sedla a dost mě to s ní baví. Sice cítím, že do velmi pokročilého uživatele mám ještě daleko, ale není to špatné a je to hlavně zábavné.
Jaké tedy byly moje druhé dojmy z Worldu? Pomalé, těžkopádné a zdlouhavé. Ale to bylo vlastně naprosto super. Monstra se musela stopovat a hledat. Při tom hledání se ztrácet v Ancient Forest (první lokace ve hře, kde se člověk ztrácí i po stovkách hodin hraní), cestovat nahoru, cestovat dolů a při hledání narazit na jiné monstrum, které hráče pak nahání po mapě (v případě Deviljho po celé mapě). Nakonec mi ta nutnost chodit po svých a monstrum hledat sedla o dost více než v přímočarém Wilds a hra se pro mě stala více imerzivním zážitkem než jen rychlou zábavou. V rámci hlavního příběhu jsem postupně navštívila několik biomů, kdy každý z nich měl svoje jak nebojové, tak soubojové skladby, které jsou fakt povedené a vůbec se mi za tu dobu neohrály. Stejně tak musím pochválit jednotlivé lokace, které jsou od sebe naprosto rozdílné, a každá z nich má úplně jinou atmosféru. Postupně jsem se naučila využívat různých zkratek v rámci přesunu a také jsem tušila, do jaké části mapy se monstrum vydá dál. V každé lokaci je vždy pár monster exkluzivních nebo se tam vyskytují častěji, takže Ancient Forest mám spojený často s aktivováním pasti protržením přehrady a spláchnutím punching bagu (Rathalose) dolů do lesa, Wildspire Waste pak s Diablosem a jeho nekonečným zahrabováním se do země, Coral Highlands s hloupým poníkem Kirinem (prý Elder Dragon), Rotten Vale se strašně rychlým Odogaronem a konečně pak Elder's Recess, kde sídlí Nergigante se svojí Dive Bombou.
Na co už jsem byla připravená, tak je zpočátku naprosto otřesné uživatelské rozhraní, procházení přes tabulky, než se člověk vůbec dostane, kam chce, že se některé věci nedělají tak, jak by se dalo intuitivně očekávat a že zatímco u jiných her si člověk na internetu vyhledává strategie, jak někoho porazit (tady samozřejmě také), tak tady bude potřeba si vyhledávat to, kde se upgradují zbraně (Forge a Upgrade stromy jsou tu nesmyslně rozděleny), co znamená nějaký symbol, jak se uloží do loadoutu nastavení radial menu (samotná radial menu jsou občas bolehlavem) a podobné věci. Možná se tohle všechno dá najít v tutoriálu, ale fakt nechci procházet tisíc stran tutoriálu, abych danou věc našla.
A když se s tímhle vším nějak člověk sžije, tak přichází další zpočátku šílená věc, na kterou je třeba si zvykat. Ta již zmíněná těžkopádnost a pomalost. Tady je třeba opravdu vážit to, zda-li postava tím směrem sekne či ne (a to ani nemusí mít Greatsword), protože za ten týden, který uběhne, než postava dokončí nějaké kombo, se může stát plno věcí a to není ve světě Monster Hunteru žádná sranda. V životě jsem také neviděla herního hrdinu, že by tak pomalu něco pil. Představte si, že jste otráveni (jako jedem, ne hrou) a je třeba vypít antidote, abyste třeba neumřeli. Tak logicky to uděláte docela rychle, ale tady jsou hunteři extra tvrdí a dávají si sakra na čas, než něco pozřou. Kolikrát jsem na postavu vykřikla, že dříve umře, než něco vypije, což je bohužel v případě léčivého nápoje pravda. Ale můžeme být rádi, že se hunter dokáže při pití trochu pohybovat, to v dřívějších hrách ani nešlo. Ovšem i přes to vše, jak mi ta pomalost pije krev, mě to baví, protože to dodává hře na adrenalinu a opravdu je třeba zapojit mozek a strategicky najít vhodnou dobu na léčení, položení pasti, použití nějakého nástroje a tak podobně. Tady se hráč s button mashingem moc daleko nedostane, v čemž je ono kouzlo téhle hry.
I přes všechna negativa mám tuhle sérii hodně ráda a World jsem si po pár hodinách naprosto zamilovala a nedokázala jsem se od hraní odtrhnout. Těšila jsem se na každé nové monstrum, na to, že se budu učit nové pohyby monster, hledat skuliny, kdy se dá zaútočit a těšila jsem na hledání strategie, jak porazit některá silná monstra. Po návratu z lovu jsem vždy hned běžela do kovárny, abych se podívala, co se dá vyrobit nového, jaké skilly se na vybavení objevují. Ne, že by to bylo pro základní hru, a tedy pro Low Rank a High Rank až tak podstatné, ale stejně jsem ráda kombinovala různé vybavení, které mi dalo vytoužené dovednosti. Ráda jsem dělala investigace, abych získala kýžený kus z monstra a vyrobila si novou zbraň. Věděla jsem, že v Icebornu a tedy v Master Ranku mi to všechno bude na nic a získám tam o dost lepší vybavení, ale stejně jsem své hraní nijak neuspěchala a snažila se udělat vše, co základní hra nabízela a že toho nabídla opravdu hodně.
Trochu mě mrzí, že jsem nebyla u toho, když World vyšel, protože to musel být naprostý zážitek to všechno objevovat, vidět plné servery, připojovat se do úkolů lidem, kteří je sdílejí v rámci hry pro více hráčů. Ovšem i po letech od vydání jsou zde stále hráči a byť zde nejsou plné lobby, pokud nejsou zaměřené na nějaké siege monstrum, tak pořád je herní komunita živá a spíše se stane málokdy, že by na můj SOS signál nikdo neodpověděl. Naopak kolikrát se připojí někdo s HR999/MR999 a já pak na tyhle super hráče koukám s otevřenou pusou a říkám si, že až vyrostu, tak chci být jako oni.
World jako základ je skvělá hra. Iceborne do ní přinesl mnohá vylepšení, ale i některé poněkud otravné mechaniky, ale o těch až v jiném komentáři. Pro mě je to zatím nejlepší díl ze série, který jsem hrála, a už naprosto chápu, co svět tak uchvátilo na tomhle díle. Pokud si člověk zvykne na všechny ty otravnosti a přijme je, i když s občasnými nadávkami, tak ho čeká stovky hodin zábavy, která nemá konce, a hlavně zlepšování sebe sama v podobě rychlejšího zabíjení monster a efektivnějšího používání zbraně.
