leebigh
The Ultimate Doom je reedice prvního Doomu, obohacená o zbrusu novou epizodu Thy Flesh Consumed. Jelikož žádné jiné novinky hra nepřináší, můj komentář a hodnocení hry se týká právě této nové kolekce levelů. První tři epizody, tvořící původní legendární titul, jsem již rozebral v předchozím komentáři.
Tvůrčí tým, sestávající z již etablovaných členů id Softu (John Romero, American McGee a Shawn Green) doplnily čerstvé posily z řad komunity - John “Dr. Sleep” Anderson a Tim Willits. Výsledkem designérské práce je čtvrtá epizoda zahrnující osm regulérních levelů a devátý tajný. Grafici si mohli dopřát klidnou dovolenou, jelikož žádné nové textury se ve hře nenachází a vše je převzato z původního Doomu. Mapy nesou tradiční “id” pečeť kvality mistrů designérů. Musím ovšem podotknout, že celkové vyznění čtvrté epizody není tak dokonalé, jako původní hra.
Její levely jsou společně obdařeny biblickými jmény, ale Thy Flesh Consumed nezapadá do jednotné koncepce Doom universa a jde v podstatě jen o bonusovou kolekci nových map bez bližšího příběhového podkresu. Zatímco prostředí předchozích částí Doomu na sebe organicky navazovalo, zde jsem souslednost a logiku nepozoroval. Jsme na Marsu? V pekle? Na Zemi ? To se bohužel nedozvíme a lze jen spekulovat. Styl prostředí se průběžně obměňuje, takže nechybí pestré a unikátní lokace, ale jednotné konceptuální zaměření chybí.
Navíc je patrná určitá nevyváženost v obtížnosti. U datadisků bývá obvyklé, že je její laťka nastavena notně vysoko. Ovšem první dvě mapy jsou poněkud přestřelené. A to, i když hrajeme formou kampaně. Hned v první úrovni se nám postaví několik pekelných baronů, které je prakticky nemožné zahubit s dostupnou municí, alespoň pro průměrného hráče. Druhý level je snad ještě náročnější, balancování na dřevěných sloupech nad kyselinou a početná nálož nepřátel v čele s kyberdémonem ve strážní budce pocuchá naše zdraví ještě více. Pokud se nám ale podaří druhou mapou prokousat, pak s kompletním zbraňovým vybavením je pro hráče již další průchod hrou přijatelný a obtížnost zhruba odpovídá Doomu II.
Chcete-li opravdovou výzvu, tak si Thy Flesh Consumed dejte s pistol startem, tzn. od začátku úrovně jen se základní zbraní. S touto variací hry budete mít problémy úplně ve všech mapách a hráč masochista se bude tetelit blahem a rozkoší. Já osobně jsem tyto experimenty vzdal a kampaň projel klasickým způsobem.
Doom jsem obdařil takřka absolutním hodnocením 95%, a těch 5 procent chybí k absolutoriu jen proto, že Doom II je z mého pohledu ještě o malý chloupek vyladěnější. Verdikt 85% pro Ultimate Doom tak odpovídá mým dojmům ze čtvrté epizody. Kolekce vynikajících levelů, která ovšem ve srovnání s předchozími epizodami není tak ultimátní, jako je název celé hry.
Jak prozrazují ostatní komentáře, Thy Flesh Consumed není zase až tak často hraná, jak by si zasloužila. Lze ji proto doporučit, a to nejen z historických důvodů, ale i pro kvalitní herní zážitek, zejména mladším hráčům v rámci studia herní historie. Ti starší doomeři již mají určitě alespoň dvakrát hotovo.
Tvůrčí tým, sestávající z již etablovaných členů id Softu (John Romero, American McGee a Shawn Green) doplnily čerstvé posily z řad komunity - John “Dr. Sleep” Anderson a Tim Willits. Výsledkem designérské práce je čtvrtá epizoda zahrnující osm regulérních levelů a devátý tajný. Grafici si mohli dopřát klidnou dovolenou, jelikož žádné nové textury se ve hře nenachází a vše je převzato z původního Doomu. Mapy nesou tradiční “id” pečeť kvality mistrů designérů. Musím ovšem podotknout, že celkové vyznění čtvrté epizody není tak dokonalé, jako původní hra.
Její levely jsou společně obdařeny biblickými jmény, ale Thy Flesh Consumed nezapadá do jednotné koncepce Doom universa a jde v podstatě jen o bonusovou kolekci nových map bez bližšího příběhového podkresu. Zatímco prostředí předchozích částí Doomu na sebe organicky navazovalo, zde jsem souslednost a logiku nepozoroval. Jsme na Marsu? V pekle? Na Zemi ? To se bohužel nedozvíme a lze jen spekulovat. Styl prostředí se průběžně obměňuje, takže nechybí pestré a unikátní lokace, ale jednotné konceptuální zaměření chybí.
Navíc je patrná určitá nevyváženost v obtížnosti. U datadisků bývá obvyklé, že je její laťka nastavena notně vysoko. Ovšem první dvě mapy jsou poněkud přestřelené. A to, i když hrajeme formou kampaně. Hned v první úrovni se nám postaví několik pekelných baronů, které je prakticky nemožné zahubit s dostupnou municí, alespoň pro průměrného hráče. Druhý level je snad ještě náročnější, balancování na dřevěných sloupech nad kyselinou a početná nálož nepřátel v čele s kyberdémonem ve strážní budce pocuchá naše zdraví ještě více. Pokud se nám ale podaří druhou mapou prokousat, pak s kompletním zbraňovým vybavením je pro hráče již další průchod hrou přijatelný a obtížnost zhruba odpovídá Doomu II.
Chcete-li opravdovou výzvu, tak si Thy Flesh Consumed dejte s pistol startem, tzn. od začátku úrovně jen se základní zbraní. S touto variací hry budete mít problémy úplně ve všech mapách a hráč masochista se bude tetelit blahem a rozkoší. Já osobně jsem tyto experimenty vzdal a kampaň projel klasickým způsobem.
Doom jsem obdařil takřka absolutním hodnocením 95%, a těch 5 procent chybí k absolutoriu jen proto, že Doom II je z mého pohledu ještě o malý chloupek vyladěnější. Verdikt 85% pro Ultimate Doom tak odpovídá mým dojmům ze čtvrté epizody. Kolekce vynikajících levelů, která ovšem ve srovnání s předchozími epizodami není tak ultimátní, jako je název celé hry.
Jak prozrazují ostatní komentáře, Thy Flesh Consumed není zase až tak často hraná, jak by si zasloužila. Lze ji proto doporučit, a to nejen z historických důvodů, ale i pro kvalitní herní zážitek, zejména mladším hráčům v rámci studia herní historie. Ti starší doomeři již mají určitě alespoň dvakrát hotovo.
Všivák
Londo Mollari
Crash
PavelU
Lukaskon
Malignus
Tyrael
H34D
manfromthehightcastle
Trezor
Mr. Delicious
Le_Chuck
Terry.Cooper
Pro: starý dobrý Doom, těžší, adrenalinovější
Proti: Mise odehrávající se převážně na lávě nebo jím podobným. Nějakou novinku by si to zasloužilo.