Shin Megami Tensei: Persona 4

Čtvrtá Persona byla posledním dílem z těch novějších Person, který mi chyběl k zahrání. Hru jsem rozehrála už na jaře, ale dala jsem si od ní pauzu a po delší době v ní pokračovala až na podzim a po nějakých 75 hodinách jsem se dostala na její konec. V čem čtvrtý díl zaujme hned na začátku, tak je její zasazení do japonského venkova a konečně jsem tak měla možnost opustit město či velkoměsto a snažit se užít si klidný rok. To samozřejmě už po pár minutách ve hře nevyšlo, protože přišla druhá, příjemná změna, a to děj hry. Ten se točí okolo Midnight Channel a záhadných zmizení a vražd těch, kteří se na tomto televizním programu objeví. A protagonista hry, ať už chce nebo nechce, je vtažen do vyšetřování těchto událostí.

Herní mechaniky v podstatě nepřináší žádné velké změny, na které už jsem nebyla zvyklá z jiných dílů. Opět tu budujeme social linky, zvyšujeme si vlastnosti, jako je charisma či vzdělanost, které mohou odemknout další věci ve hře, často navštěvujeme Velvet Room, fúzujeme Persony a procházíme dungeony, na jejichž konci na nás čeká boss. Vzhledem k tomu, že jde již o starší díl (remaster/remake se chystá), tak chybí některé QoL z novějších dílů a grafika může někomu připadat již zastaralá, ale mně ty stylizace sedla a líbila se mi a skvěle dokreslovala celkovou atmosféru hry. 

Social linky tu sice krom bonusu při fúzování Person nic praktického nepřináší, ale i v tomto díle se nacházely některé minipříběhy, které se mnou citově pohnuly, a to obzvlášť Death (zvlášť vyprávění o tomto, jak postupně ztrácela svého manžela kvůli Alzheimerově nemoci či jiné demenci), Devil (krásně ukazující, jak náročné může být pečující povolání pro člověka), Justice (chudák Nanako) nebo Hanged (Naoki, bratr jedné z prvních zavražděných). Nebo Tower nebo.. no, prostě nebylo jich málo. A přesně pro tohle ráda Persony hraji. Hlavním příběh je fajn, ale často předvídatelný, a kolikrát nacházím hlubší věci v těchto vedlejších činnostech, které jde snadno minout. Když už je řeč o hlavním příběhu, tak překvapení, kdo je vrahem, se u mě nekonalo, neboť jsem to tušila již od druhého herního měsíce. Nicméně jsem se i přesto dočkala některých zvratů a těšila jsem se, až některé věci dojdou k rozuzlení. 

Protagonista a jeho společníci mi přišli v tomhle díle rozhodně nejlepší a měla jsem z nich nejvíce pocit, že jsou to opravdoví kamarádi a všichni mi za tu dlouhou herní dobu přirostli k srdci. Nesměly chybět over the top scény, různá klišé a scény, které možná v chystané předělávce už neprojdou, ale stejně jsem se těm "blbostem" zasmála a chybělo by mi, kdyby to tam nebylo. Jo, a Kanji je bezkonkurenčně nejlepší postava ze všech dílů Persony. 

Nesmím zapomenout zmínit vynikající hudbu, která mi zde sedla více než ve trojce a často jsem si některé melodie prozpěvovala, nebo jsem se těšila, až vyjdu do města a uslyším zrovna tu moji oblíbenou skladbu. Co se méně povedlo, tak jsou dungeony, které sice reflektují to, kdo je obývá jako hlavní boss, ale jinak jsou bez nápadu. Podobně jsou na tom i rutinní nepřátelé, kteří jsou stále stejní, jen se mění jejich jména a barvy.

Skvělý díl z herní série, do které se ráda vždy vracím. Jsem zvědavá, co přinese šestý díl. Nevadilo by mi, kdyby tvůrci trochu více experimentovali, co se týče protagonisty či zasazení (třeba mimo školu), ale toho se asi nedočkám, neboť to nejspíše není něco, o co by většina hráčů stála.