Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Project Warlock

18.10.2018
09.06.2020
11.06.2020
12.06.2020
kompatibilní
72
32 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

Project Warlock je 3D akční hra s RPG elementy běžící na enginu Unity3D, z produkce nezávislého studia Buckshot Software. Vzdává hold 3D akcím devadesátých let. Hrajete za tajemného a mocného mága, který putuje světy a dimenzemi a snaží se z nich eliminovat veškeré zlo.

Designově se hra nejvíce podobá stařičké klasice od id Software - Wolfenstein 3D. Grafika je zpracovaná v pixel artovém provedení s využitím 8-bitové barevné palety, obohacená o některé soudobé grafické efekty, s možností volby grafických filtrů.

Hlavní náplní titulu je rychlá akce, postavíte se záplavám nepřátel s minimální umělou inteligencí, v kombinaci s nezbytným hledáním klíčů a secretů. Ukládání je omezeno, herní postup se ukládá pouze po zvládnutí 2, 3 nebo 4 úrovní v epizodě. Pokud v levelu zemřete, musíte jej absolvovat znovu od začátku.

Project Warlock nabízí 60 úrovní rozdělených do 5 světů, přes 72 druhů protivníků, 5 unikátních bossů a 38 různých druhů zbraní. RPG prvky zahrnují vývoj schopností a zkušeností postavy, vylepšování zbraní, 12 volitelných perků a 8 kouzel, což umožňuje odlišný herní styl při opětovném hraní.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 70
Kompletní recenze na Somhráč.sk

Project Warlock je 3D akční střílečka vytvořená v dnes módním retro stylu. Titul podstoupil poměrně komplikovaný vývoj. Jeho hlavním tvůrčím mozkem je mladý polský vývojář Jakub Cislo, žijící v současné době v Německu, který si spolu se svými spolupracovníky pro vývoj založil studio Buckshot Software. To, co zprvu vypadalo jako graficky zastaralý klon Wolfenstein 3D pod názvy Exitium 3D a Cataclysm 3D, vykrystalizovalo v povedený mix akční hratelnosti stříleček devadesátých let s RPG prvky.

Hlavní inspirací je bezesporu stařičký Wolfenstein. Určitě znáte originál od id Software, v němž jste v rozsáhlých labyrintech likvidovali nacistické pohůnky. Tento praotec 3D akcí ještě nedisponoval výškovými převýšeními a úrovně byly ploché jako mužská ňadra. V této tradici se nese i Project Warlock.

Jeho levely však na rozdíl od dalších klonů Wolfa nejsou omezeny na interiéry, ale proběhneme se i v četných exteriérových oblastech, jež jsou naštěstí zpracovány mnohem více realisticky a nejsme ve výhledu omezováni stropem. Design tak vizuálně připomíná modernější retro akce, zejména Doom. Ale i tak se náš pohyb stále drží při zemi, tlačítko skoku neexistuje a jedinými prostorovými přechody jsou v podstatě přesuny výtahem do sklepení či vyšších pater budov.

Je zachována rovněž retro laděná grafika, samozřejmě s bohatou paletou textur v pixel artovém provedení, zčásti osvěžená modernějšími grafickými efekty. Hra nabízí celkem 5 světů - středověk, Antarktida, Egypt, městské industriální lokace a finální peklo. Každý z nich má svou unikátní grafickou stylizaci, motivy se neopakují a jednotlivé epizody jsou vizuálně unikátní. Což je dobře, jelikož nehrozí stereotyp z opakující se grafiky a prostředí.

V celkem 60 levelech se setkáváme s obrovskou spoustou nepřátel, většinou specifických pro daný svět. Až v pekle se mutanti setkávají všichni společně. Také zachovávají retro provedení ze spritů a dlužno podotknout, že kreativita vývojářů umožnila vytvořit nepřebernou spoustu potvor. Je patrná inspirace z jiných FPS titulů, ale mnozí nepřátelé jsou originální a nikde doposud nevidění. S vizuálem jsem tak nadmíru spokojen.

Jak je na tom Project Warlock s hratelností? Titul nedisponuje příběhovou linkou, natož pak videosekvencemi nebo animacemi. Dozvídáme se jen to, že jsme se vtělili do postavy tajemného a mocného mága, který putuje rozličnými světy a snaží se ze světa sprovodit veškeré zlo. Nic víc. Po kratičkém tutoriálu se ihned vrháme do líté akce.

Project Warlock není žádnou přemýšlivou či stealth střílečkou, ale poctivou řežbou ze staré školy. S ostře tasenou zbraní kličkujeme v bludištích chodeb a zabíjíme hordy různých mutantů s nulovou inteligencí. Jejich hlavním cílem je vás zlikvidovat, a tak nabíhají přímo před mušku vašich zbraní. Vše je rychlé a levely odsýpají překotným tempem.

Mapy jsou relativně krátké, žádné bloudění jako ve Wolfensteinovi 3D se nekoná, což je dáno i systémem ukládání, o kterém se ještě zmíním. Akce je zábavná, střílení a eliminace pestré škály pěkně vyvedených nepřátel za rozprskávání krvavých spritů poskytuje dokonalou herní satisfakci.

Máme k dispozici širokou paletu zbraní a každý z vás si jistě vybere tu svou. Preferoval jsem zejména kulomet a dvouhlavňovou brokovnici, ale i ostatní zbraně přinášejí velice dobrý pocit ze střelby. Snad pouze kuše je jen do počtu a taky sekeru jako základní obranný prostředek pro boj nablízko jsem prakticky nevyužil, spíše jsem preferoval vrhání nožem.

Na plynulosti hry se podílí i přehledný level design, v kterém nikdy neztrácíte orientaci, levely jsou menší a i když obvykle potřebujete najít tři klíče k odemčení všech dveří, nebloudil jsem. Navíc akci zpestřuje pátrání po secretech, v nichž se nacházejí nejen poklady, ale také unlock pointy. Mnohdy si průchodem tajnou chodbou zkrátíme cestu a vyhneme se obtížnému úseku, nebo naopak vnikneme do skrumáže nepřátel. Kostičkový design bez zaoblených hran upomíná styl hraní Wolfensteina s nezbytným vykukováním zpoza rohů, abychom zjistili, co se kde šustne. Naproti tomu v otevřených prostorách je Project Warlock arénovou střílečkou, spojenou s pobíháním mezi útočícími mutanty.

Jak vypadají avizované RPG prvky? Těmi se Warlock lehce připodobňuje dalšímu klenotu od id Softu - hře HeXen: Beyond Heretic. Při zabíjení nepřátel získáváte zkušenosti a vylepšujete si postupně úroveň schopností vaší postavy. Na různých místech levelů, zejména v těch tajných, jsou ukryty unlock pointy. Ty slouží k upgradu zbraní a kouzel. Podle preferencí vylepšování vašeho vybavení se může odlišovat styl hry a použité zbraně.

Nebo si za unlock pointy zakoupíte kouzla, která se odemykají pomocí magických knih. Magických schopností máte celkem osm, ale ani zdaleka se mi nepodařilo je zpřístupnit všechny. Já jsem používal výhradně magické světlo, které získáte zdarma a jen občas schopnost doplnění munice. Ale dokážu si představit, že s dostupnými kouzly si hráč s odlišným herním stylem může vyhrát.

Hned po vydání traileru jsem o hře začal pochybovat, jelikož je v něm docela zdůrazňován aspekt No Save - tedy žádné ukládání. Naštěstí se nejedná se o rogue like titul. Ukládání je omezeno, to ano, nelze si za každým rohem stisknout Quick Save. Váš postup se ukládá po zvládnutí daného počtu úrovní. Nejprve po dvou, po třech a před boss fightem musíte zvládnou bez úmrtí celé čtyři mapy. Pokud zemřete, naštěstí začínáte pouze na začátku levelu, pokud máte k dispozici extra život. Tato volba je vcelku akceptovatelná a zvyšuje napětí, adrenalin a také dodává nutnost opatrnosti ve hře.

Ale nicméně k dokonalosti má hra daleko. Zejména díky jistým nedomyšleným designérským rozhodnutím. V prvé řadě jde o nevyrovnanou obtížnost. Mám pocit, že úvodní levely mohou mnohé hráče odradit. I na casual obtížnost mi první dva levely činily poměrně výrazný problém díky uzavřeným místnostem s monstry kolem vás. Teprve až seberete brokovnici, hra začne odsýpat a problémy jsem již v dalších fázích neměl. Rovněž boss fighty, jakkoliv se veliká monstra tváří hrozivě, lze udolat poměrně bez obtíží, snad až na mocného Cthulhu, u kterého jsem se chvíli zasekl.

Další problém v první verzi byla všudypřítomná temnota. Lokace byly opravdu tmavé, dokonce v několika levelech jsem pobíhal v úplné tmě a nebýt osvětlovacího kouzla, tak bych neviděl vůbec nic. Problém je v tom, že s aktivním kouzlem nemůžete střílet, a tudíž byla moje palba v podstatě poslepu. Trochu jako baterka v Doom 3. Naštěstí v aktuálním updatu byl tento problém odstraněn.

Taky jsem docela prskal v poslední pekelné epizodě díky lávovým děrám, do kterých se mi dařilo padat více než bylo zdrávo. Asi třikrát se mi ještě stalo, že se hra zasekla, když jsem spustil výtah a pohnul jsem se o krok zpět. Ale jinak hra běží stabilně bez pádů či znatelných bugů. Pro některé uživatele může být mínusem i časově omezená exkluzivita prodeje na platformě GOG.com. Plánuje se i distribuce na další platformy, ale fanoušci Steamu si zatím hru neužijí a musí trpělivě čekat.

Jak jste měli možnost poznat, Project Warlock je nostalgickou akční hrou pro fanoušky těch starších titulů. Nabízí povedenou akční hratelnost, ale autoři se nevyhnuli zmíněným designovým chybičkám. Je vidět, že na hře nadále pracují, a třeba se nakonec podaří hru vypilovat k dokonalosti. Pokud hodláte vypnout mozek a užít si bezmyšlenkovitého zabíjení v povedené pixel artové grafice, hra bude pro vás jistou volbou.

Pro: Perfektní retro atmosféra. Zábavná a rychlá akce. Přehledné a kratší úrovně

Proti: Systém ukládání. GOG exkluzivita. Nevyvážená obtížnost

+28
  • PC 85
Doba přeje (neo)doomovkám více než kdy předtím. Nejsou po nich hladoví jen retrofilové, nebo pamětníci, ale i mladší hráči, kteří si oblíbili pixel artovou stylizaci a v záplavě takřka audiovizuálních filmů, chtějí trochu více té hardcore/oldschool obtížnosti a hratelnosti. A netouží po tom jen hráči, ale i nezávislí vývojáři. Jeden z těch vůbec nejlepších žánrových pokusů je Project Warlock.



Toto sympatické a velmi chytlavé dílko vzniklo v malém polském nezávislém studiu. I když ne tak docela. Abych parafrázoval hlášku z jednoho geniálního filmu: „Francouzské peníze. Tištěné v Londýně.“ – je to polská hra, vyvinutá v Německu. Ale já si jí přesto řadím k polské nezávislé scéně, která je snad každý měsíc rozmanitější a zajímavější a s trochou smutku musím uznat, že českou scénu začíná pomalu překonávat. Poláci zkrátka jedou a já se až divím, kolik výtečných her od našich severních sousedů hraji a královsky se bavím.

Nutno ale podotknout, že Projeck Warlock nebyl láska na první spuštění. Právě naopak. A v tom je dle mého mínění největší mínus jinak velmi povedené hry, který by mohl leckoho odradit.

Hra se drží odkazu Wolfensteina a Dooma ve všech aspektech. To znamená, že prakticky postrádá příběh. Vůbec nevíte kdo Warlord – postava za kterou hrajete – je a jakou má vlastně motivaci. To vše se postupně (a velmi stručně) dozvíte v klasických textových obrazovkách po každé epizodě. Ale „příběh“ vás nechá celkem chladné. Přiznám se, že i já jsem četl kratičké textíky jen tak na půl oka, protože jsem byl nabuzen k další a další akci. Hra vás tedy do děje nijak neuvede a vrhne vás rovnou do světa se sekerou v ruce. Pochopitelně že bez tutoriálu a podobných „moderností“. Na vše si musíte přijít sami vlastním hraním. A protože i já jsem už zdegenerovaný úvodními sekvencemi, trvalo mi hodně dlouho, než jsem se do hry vpravil a přistoupil na její pravidla. Konkrétně mně hra nudila a nemotivovala celé první dvě epizody. A to je bohužel HODNĚ dlouho na to, abyste byli ochotni hru hrát dál. Vše se zlomilo ve třetí, egyptské epizodě. O to paradoxnější je, že jsem nikdy neměl příliš v oblibě pyramidové stylizace, zato středověké a antarktické velmi. Což jsou světy prvních dvou epizod. Nejspíše to bylo tím, že mi hra přišla v prvních epizodách až příliš lehká, tudíž jsem adrenalin moc nevyplavoval a hrál jsem laxně. Přestože jsem volil klasickou střední obtížnost. Ale když jsem v Egyptě poprvé ve hře zemřel, došlo mi, že si přeci jen budu muset pro hru vypěstovat nějaký svůj efektivní doom styl. Od té chvíle se celé hraní obrátilo - jako lusknutím prstu - až k orgastické zábavě. A nepustilo mně až do poslední úrovně, poslednímu bossovi a vlastně ani po něm ne, protože je přítomen ještě šikovně udělaný endless mod.

Od egyptské epizody jsem opravdu začal doceňovat, co si na vás hra nachystala. Především jsem už měl osahaný zbraňový arzenál, ale ještě jsem ho neměl nasbíraný všechen. To, co už jsem vlastnil, mně ale velmi bavilo. Po každé stagei se objevujete ve svém doupěti (workshop) a máte možnost zlepšovat vlastnosti své postavy, zbraní a kouzel. Elementární systém levelování je snad jediný přítomný modernější prvek, ale právě díky jeho minimalismu je příjemně funkční. Každá zbraň má dvě úpravy, na které je lze za investici hvězdiček, které sbíráte při průchodu úrovněmi, vytunit. Můžete si ale vybrat vždy jen jednu možnost a vaše volba je po celý zbytek hry nevratná. Nezbytnou pumpovací brokovnici můžete kupříkladu předělat na automatickou, nebo na slug shoty, což zvyšuje ranivý účinek, ale i přesnost. Pistolku můžete předělat buď na kalibr 50, takže bude extrémně účinná, ale bude spotřebovávat při každém výstřelu dva náboje, nebo si z ní vytvořit signální pistoli (ahoj, Calebe) střílející světlice. Nejbizarnější, ale zároveň jedna z nejoriginálnějších úprav, které jsem ve střílečkách viděl, je předělání samopalu na „hřebíkovačku“. Je to úprava více nebezpečná, než účinná. Byť je její nesmírnou výhodou možnost střílet za roh (při dostatečném cviku a štěstí), je to především něco, co vás během mžiku zabije, jako se to stalo mně. To prostě musíte zkusit, abyste pochopili… Bohužel jsou sebevražedné i granáty s dynamitem, které sice nepřítele hodně zabolí, ale vás mnohdy ještě více, protože nejen že mají veliký rozptyl a šrapnely létají daleko, ale jejich obsluha není moc příjemná, což v uzavřených prostorách, kterých je ve hře drtivá většina, je velmi kontraproduktivní pro vaše zdraví. Proto jsem je raději vůbec nepoužíval, abych si neublížil a házel jsem je jen na bosse. Moji oblíbenou zbraní se stala těžká kuše, jejíž obří projektily ignorují živé (i neživé) cíle a klidně jednou střelou pobijete (a probijete) celou skupinku, když vystihnete správný okamžik výstřelu – spokojeně namistrovaný úsměv po takové trefě zaručen! Ale ultimátní zbraní pro mě vždy byl a zůstane rotačák. Když si ho potuníte na silnější variantu, stanete se pánem situace při každém větším střetnutí. Používal jsem ho tak často, jak jsem jen mohl, protože ten jeho zvuk a zkázonosnost se snad neomrzí. Naštěstí je beden s náboji rozmístěno po úrovních rozumně dostačující množství, protože jak asi můžete tušit – tahle bestie je opravdu nenažraná. Warlord může ke svým originálním a dobře vybalancovaným zbraním používat ještě magii, ale ta mně neoslovila. Až na jedno kouzlo… tím je Storm Rage. Brutálně účinné a silné kouzlo, co pokosí i ty nejtužší protivníky v řádu několika vteřin. Vběhnete do místnosti, otevřou se zdi kolem vás, vyskáče na vás deset tuhých protivníků a vy nemáte kam utéct. Nemusíte. Zakouzlíte Storm Rage a se zahřměním je v místnosti ihned vymalováno. Jako doplňkový útok pro krizové situace slouží toto kouzlo bezchybně. Avšak je třeba ho užívat s rozvahou, neboť spotřeba many jeho síle odpovídá.

Ve vašem doupěti lze ještě zvyšovat atributy vaší postavy – zdraví, manu, nosnost nábojů a sílu, do které se vyplatí investovat pouze v případě, že chcete používat převážně zbraně na blízko. Na svůj gatling jsem nedal dopustit, takže jsem sílu neřešil. S každou pátou úrovní navíc ještě obdržíte jeden perkový bod, kterým lze odemknout nějakou tu doplňkovou výhodu pro vaší postavu. Ale až na tři výjimky nejsou výhody perků nikterak markantní, ani zajímavé.

Když jsem výše hovořil o tom, že mi nesedly první dvě epizody a třetí mně už zaujala výbornou hratelností, tak čtvrtá epizoda mně doslova ve všem uchvátila. Nejen, že mi sedla stylizací a nepřáteli, takže jsem se po celou dobu cítil jako ve Future Shocku, ale především hratelnost začala být zběsilá, dynamická a svižná. Díky tomu jsem se do hry už na plno vnořil a v tomto nastavení jsem jí i dohrál - rotačák štěká, monstra řvou, patrony od brokovnice dopadají s libozvučným klepnutím na podlahu, Storm Rage metá blesky a sem tam zazní pořádně surový, ostrý, řezavý kytarový rif s trochou těch perkusí. Jakoby se autoři v prvních epizodách trochu hledali, ale se zvyšujícími se zkušenostmi vybrušovali svůj tvůrčí záměr. Level design je najednou fantastický (už od Egypta), nepřátelé čím dál více originálnější, jejich schopnosti vybalancovanější a střety s nimi mnohem obtížnější, nikoliv ale frustrující. Když nepočítám souboje s bossáky (tankem především) a sebevraždu hřebíkovačkou, zemřel jsem za celou hru regulérním způsobím asi jen třikrát, což je celkem uspokojivý výsledek na střední obtížnost. Nejspíš proto, že levely jsou krátké, bloudění po nich je minimální a průchod hrou tím opravdu příjemně odsýpá. Měl jsem dohráno za necelých osm hodin a k tomu času ještě přičítám pachtění se za tajnými chodbami, protože ty nesmějí chybět. V závěrečné pekelné epizodě jsem si teprve uvědomil, kolik práce si někdo dal s vymýšlením příšerek pro každou jednu epizodu. Každá epizoda je vizuálně úplně jiná, na což jsme dnes poměrně zvyklí, ale aby každá ještě měla své „domácí“ protivníky s originálními útoky a vzhledem, to už tak často k vidění není. V Pekle se do vás pustí panteon monster ze všech pěti epizod najednou a budete se mít často co ohánět. Ale budete se bavit. A to tak, že kvalitně. A o to přesně v této hře jde. Na nic jiného si hra nehraje a to na ní oceňuji, ten její purismus. Jen škoda, že hudba není vždy tak zajímavá, jak by se slušelo. Metalový votvírák, který hraje v hlavním menu, vás příjemně nabudí, ale ne vždy jsou zdejší fláky zapamatovatelné a trefené. Některé zase velmi sednou, nebo jsou přímo nezapomenutelné. Třeba hudba, co hraje ve vašem doupěti, je taková chytlavka, že si jí rád pustím i mimo hru.

Nemalá kritika se na hru snáší i v případě systému ukládání, kdy si hru během rozehrané stage nelze uložit a jakmile vás něco pošle pod drn, hezky si konkrétní úroveň zopakujete od začátku s mínus jedním životem. A když vám dojde jeho zásoba, končíte a začínáte úplně od začátku. Také podobný sytém nemám vůbec rád, ale vzhledem ke krátkosti skoro všech levelů, si na tuhle tvůrčí volbu nemám moc důvod stěžovat, protože mně to nijak hraní nezkazilo.

Závěrem se ještě musím zatetelit nad tím, jaké množství odkazů a narážek je do hry nacpáno, takže zaplesá nejedno srdce všech BJů, Doomguyů, Dukeů, Lo Wangů, ale třeba i MacReadyů a Johnů Connorů. Je to pocta mnoha kultovním dílům, která nejen drnká na tu správnou strunu nostalgie, ale zároveň se snaží přidat něco vlastního a nového. Vlastně… staronového. Pokud dáte hře šanci a jste její cílovou skupinou, příjemně vás překvapí, jako se to stalo mně. Kvůli unylému začátku ale přes devadesát nedám, ač jsou mé konečné pocity téměř stovkové.

 
Get Psyched! 

Pro: Čistokrevná hratelnost ze staré školy, rozmanitost světů a nepřátel, uspokojivé množsví zbraní a jejich zvuky, endless mod

Proti: Slabší, skoro až nezáživné první dvě epizody, hudba má rozkolísanou kvalitu a přitom je slyšet, že mohla být lepší

+19
  • PC 75
Čisté porno - takto by asi Carmack podľa svojej teórie o dôležitosti príbehu v fps( aj keď s ním v tomto nesúhlasím , lebo porno s rafinovaným príbehom je v skutočnosti oveľa lepšie) ohodnotil túto hru. 5 epizód, každá o 12 mapách poskytuje veľkú možnosť vybúrenia sa v retro grafike , ktorú si možete ponastavovať k psychadileckému obrazu svojmu. Každá z epizód je poctou nejakej hre alebo filmu, napr. druhá odohrávajúca sa na základni v Antarktíde sa zjavne inšpirovala Carpenterovou Vecou a to od hudby evokujúcej Morriconeho, až po nepriateľa meniaceho sa na vec rovno pred vašou hlavňou. Celkovo sú mapy navrhnuté veľmi účelne a podporujú rýchlu hrateľnost. K nej prispievajú aj nepriatelia hoci dosť pomalí, ale zato rýchlo a presne strieľajúci. Blúdiť vám nedovolí mapka v hornom rohu podľa ktorej poľahky nájdete aj viacero secretov. V jednom takom v Egyptskej epizóde som objavil mŕtve telo Serious Sama. Mapy v epizódach sú spojené po dvoch až štyroch do misií, ktoré keď zdarne ukončíte objavíte sa v základni, kde sa vám hra automaticky uloží. Tu si môžete pred ďalšou výpravou za získané skúsenosti vylepšovať zbrane, kúzla, vlastnosti, či dokupovať perky. To povyšuje túto strielačku na taktickú akciu a už prejdené mapy si tak môžete z menu znova skúsiť vyčistiť iným spôsobom.

Pro: kvalitná retro fps + slušný 4h soundtrack

Proti: veľmi chytľavé

+12
  • PC 65
Project Warlock (PW) pixelartová retro-FPS, která vám může připomínat Heretika, Dooma nebo dokonce Dark Forces, a to podle toho, na co se budete soustředit a jak se hru rozhodnete hrát. PW není ani čisté fantasy, ani čisté scifi a nabízí pět rozmanitých světů zahrnujících hrady, kobky, ledové pláně, variace na Egypt, toxické kanály, klasická města nebo i samotné peklo. Stejně rozmanitý je i váš arzenál - chladné zbraně na blízko, střelné zbraně jako z Dooma nebo kouzelnické hůlky, to vše pro vás autoři nachystali a je pouze na vás, jakému stylu a způsobu boje dáte přednost. Kromě zbraní můžete používat i kouzla, která zde sice plní spíše doplňkovou či podpůrnou úlohu, ale rozhodně hru  zpestřují a zejména na vyšší obtížnosti vám některá z nich přijdou určitě vhod. Oproti svým duchovním předchůdcům nabízí PW i jednoduchý vývoj postavy, a to jak formou vylepšování základních vlastností vašeho hrdiny, tak i úzkou paletou několika užitečných perků. A komu by to stále nestačilo, může si upgradovat i samotné zbraně. Mně se například osvědčila kombinace základní sekery s vysokou sílou postavy a perkem, který při každém zásadu obnovil část zdraví. Až na pár vyjímek jsem takto odehrál celou hru, a to včetně závěrečného bosse.  Používání melee zbraní je podřízena i rychlost hry a nepřítel, která připomína první Doomy - nepřátelé jsou pomalí, lze se kolem nich pohybovat i nablízko a většině pomalu letících útoků na dálku je možné se vyhnout. To je pravý opak rychlé zběsilé akce, kterou nedávno nabídla například Ion Fury.

Zmínil jsem bossy, a tím se dostávám k tomu, jak je PW vlastně strukturován. Na rozdíl od Dooma 2 nebo Dooma 64 se nejedná o úmorně hlouhou řadu desítek po sobě jdoucích levelů, ale o pět výrazně odlišných světů, s několika malými levely rozdělenými do obvykle dvou až čtyř fází. Hra tak umí rychle střídat progress i změnu prostředí a hráč má pocit dynamiky a toho, že vidí stále něco nového. Protože jsou jednotlivé fáze mimorádně krátké, nepříliš složité a poměrně jednoduché, není v PW klasický save/load systém. Hra používá systém životů podobně jako první Dark Forces a celou část musíte projít bez úmrtí, jinak se vracíte na začátek. Na konci každého světa čeká boss, který bohužel nevyžaduje žádné přemýšlení, taktiku nebo zvláštní mechaniku a stačí do něj jen dostatečně dlouho střílet nebo sekat vším, co máte. Absence jakékoliv invence zrovna v případě bossů někoho možná zamrzí, na druhou stranu i to je návrat k jakési obyčejnosti a přímočarosti, kterou podobné hry v 90. letech zkrátka a dobře přinášely. 

Z pohledu obtížnosti jsou to, s trochou nadsázky, dvě hry v jedné. Rozdíl mezi obtížností prvních tří a posledních dvou epizod je diametrální a teprve od čtvrté epizody začíná být hra nadprůměrně zábavná a představuje nějakou výzvu. Je škoda, že se pro podobnou laťku obtížnosti autoři nerozhodli hned od počátku, hře by to podle mého názoru jedině prospělo a hráč by neměl dojem, že většinu doby hraje tutorial. Celkově však Project Warlock doporučuji.
+12