Komentáře

17 let po vydání a takřka 17 let poté, co o téhle hře vím, jsem se do ní konečně pustil a strávil jsem s ní dobře tři měsíce narázového hraní. A je mi jasné, že si nevysloužím pochopení možná od vůbec nikoho, nicméně nedá mi to napsat pář řádků.

Předně měl pro mě celých těch 17 let Planescape: Torment pověst brilantní příběhové hry, ve které se toho hodně nakecá, až se skoro zapomíná na tu hru. Neodpustím si nepatřičné srovnání se hrou mnohem novější patřící do víceméně stejného žánru, a která zdaleka nemá takové uznání, a tou je Game of Thrones. Obdobně i zde, je to hra, která se vyplatí hrát kvůli příběhu, který je komplikovaný, bohatý, mnohavrstevnatý, plný intrik, zrad a překvapení, ale už tak nějak kvůli ničemu jinému.

Narozdíl od GoT má však Torment řadu nevýhod, které brání citovějšímu a zásadnějšímu prožitku, alespoň pro mě, a díky čemuž připomíná Torment četbu knihy, ale knihy, která postrádá jakoukoliv strukturu a tah na branku. Nevýhoda číslo 1: nadabováno jest asi 1 promile textu, nejspíš ani to ne, a většinou tím způsobem, že je to spíše matoucí, protože se musíte probrat v textu mezi přímou a nepřímou řečí a slyšíte slova dříve, než je čtete a je vám jasný kontext. Nevýhoda číslo 2: obrovské množství postav. Většina z nich jsou zásadními a přesto se vůbec neohřejí. Ano správně, napadá mě jedno jméno, Sekora...no nic. Nevýhoda číslo 3: k postavám, se kterými mluvíte, chybí téměř jakákoliv vizuální spojka, krom pár pixelů na mapě, a tak si je lze vybavit pouze na základě jejich jména. A přitom by stačilo použít například nějaký pěkný avatar, který by se u rozhovorů zobrazoval. Nevýhoda číslo 4: obrovské množství zbytečného textu. Ano, já vím, že tohle dělá Torment Tormentem, ale je obtížné vyznat se v tom, co je důležité a co ne a spousta důležitých momentů přijde jako blesk z čistého nebe a z důvodu ochablé pozornosti stravené nad četbou tuny textové vaty, neocením to skutečně zajímavé.

Toto je stručná sbírka důvodů, proč mě to nejspíš až tak nesemlelo, jako většinu z vás, ale nad to bych postavil ještě čistě subjektivní dojem, že základní story pro mě zas až tak zajímavá není a souvisí to asi i s absencí sympatie a souznění, které jsem měl k hlavnímu hrdinovi.

Tím však neříkám, že celý svět a jeho promyšlené detaily nestojí za to. Přesto všechno je to ale celkem únavný proces. Hodně si za vše ale můžu sám, protože mám ve zvyku dělat vše, co hra nabízí, a pokud je někde více variant postupů, většinou nahrávám uloženou pozici a zkouším, co se stane, když udělám něco jiného. Herní doba se mi tím tak hodně zvedla, zároveň však ztratila hra na větší údernosti. Mě však vždycky trápí, pokud mám dojem, že něco ze hry prošvihávám a pak si to neužiju.

Zároveň je však skvělé, jak se dají různé věci vyřešit různým způsobem a budí to zdání velké svobody, přestože je již velmi brzy jasné, že je potřeba pro co nejlepší průběh téměř vše řešit mírumilovnou a inteligentní cestou. Škoda, že systém přidělení přesvědčení je pro mě celkem neprůhledný a i když jeho zákonitosti chápu, tak mi nejdříve stagnovalo téměř celou hru a pak najednou se mi přelévalo úplně nesmyslně a často, až si myslím, že to byl bug a po takových situacích jsem ztrácel úplně chuť hru hrát (například situace, kdy mám přesvědčení "neutral good", zachráním vesničany před fiendy v Curstu a následně mám přesvědčení "chaotic neutral")

Společníci jsou úžasná skupinka charakterů, všichni něčím zajímaví. Přesto jsem měl pocit, že by mohli mezi sebou interagovat ještě více a být do příběhu více propojení, než jednou za tři hodiny.

Nejvíce se mi líbil asi samotný závěr, kdy se konečně tlačí na pilu a přichází zásadní rozhovory a odhalení. To jsem projel jedním dechem.

Problémem jsou nedořešené technické věci. Pokud je ve skupině víc, jak tři lidi, je to očistec. Postavy se kolem sebe neprotáhnou a na často malém prostoru je manipulace s nimi, pokud se chcete dostat k nějaké postavě nebo k předmětu, úmorná.

Rovněž jsou tu bugy a desítky různých patchů, které stejně nikdy nebudou dokonalé. Ignoruji, že mi hra padala, nebo když se dá quest plnit stále dokola a nabírat tak nesmysl zkušeností, ale neignoruji to nejhorší, co se může v RPG hrách stát, a sice nemožnost splnit quest kvůli bugu - zde se objevuje například to, že postavám chybí v dialogovém okně zásadní věc, po které řeknou, že se quest splnil.

Grafika není moc dobrá, hudba dobrá je, ale nevymyká se lehkému nadprůměru, pár songů je výborných, většiny si člověk ani nevšimne, funkčně vše plní účel.

Systém povyšování ála DD je nemotivující, příliš náhodný a s nejasným efektem. Nemám ho moc rád.

Soubojový systém je to pak skoro Diablo, s tím, že se to dá pauznout, minimálně za bojovníka, omezenost kouzelníků a jejich kouzel mi přišla příliš velká na to, abych kouzla používal víc, než jen jako rozmar a vytrhnutí ze stereotypu a zlodějské řemeslo mi přišlo už úplně neúčelné.

Zkrátka a dobře, Planescape: Torment stojí za pozornost i po letech, rozhodně to ale není hra pro každého, jak se jinak z hodnocení ostatních může zdát. Chce to velkou trpělivost a odhodlání, pak se odvděčí dobrým zážitkem z promyšleného depresivního světa s celou řadou detailů a minipříběhů, ze kterých se až točí hlava. Svým způsobem jsem si to užil, ale bohužel na mě kvůli řadě věcem neměla hra takový dopad a jednotlivé zvraty a odhalení mě většinou nechaly ledově chladným. Krom příběhové stránky pak hra nenabízí prakticky nic.